Autem na Páchnes - jak to dopadlo
Den šestý.
Dnes jsme jen tři. Vstáváme hodně brzo ráno, jde to ztěžka. Spát jsme šli pozdě, večer jsme dlouho řešili půjčení auta - 4x4, pojištěné i na neasfaltových silnicích. Zdařilo se, i když auto je bez pojištění podvozku. Musíme být opatrní, spoluúčast v tomto případě činí 500 €.
Vyrážíme (z místa Ammoudara kousek západně od Iraklia [foto], kde bydlíme) kolem šesté (!!!) směr Levka Ori. Chceme vystoupit na Páchnes - nejvyšší vrchol Bílých Hor. Mám mapu na kolenou a mnohostránkový dokument od PL.
Jedeme směrem na západ, někde těsně před Rethymno nás zastihl východ slunce. Neodolám, stojíme a fotím (foto, foto, foto).
Mezi Rethymno a Chanií, kousek za Gheorghioupoli odbočujeme z Nové národní silnice směr Vrysses - Chóra Sfakion. Podle mapy je ve Vrysses benzínka Shell - chceme zde natankovat a zaplatit kartou. Máme za to, že Shell je zárukou toho, že bude otevřeno. Omyl. I když je něco kolem 7:30, obsluha ještě nedorazila do práce. Pokračujeme v jízdě stoupající silnicí a objíždíme stádo koz, odpočívajících ve stínu na vozovce (foto, foto). Na okraji vesničky Káres stavíme na kafe (foto). Parkoviště hlídá pes invalida se třemi nohami. Z terasy taverny se nám otevírá úžasný pohled na planinu Askifou... (foto, foto, foto, foto, foto). Nad Levka Ori je ještě pořád měsíc (foto). Sedíme u stolečku na okraji terasy, popíjíme kafe a pozorujeme poklidně plynoucí život ve vesničce pod námi... S pobavením sledujeme novodobého pastevce, který své stádečko koz žene před sebou v Terranu (foto). Za hlasitého troubení…V Ammoudari je konečně otevřená benzínka. Tankujeme. EKO karty nebere (i když logo MasterCard na dveřích mají).
Za vesnicí Imbros začínají serpentiny... a výhledy do soutěsky (foto, foto, foto, foto). Silnice je místy nová, místy rozbitá, chvíli jsme nuceni i stát u rozestavěného tunelu a čekat, než nám bagr, nakládající suť, uvolní průjezd (foto). Z našeho (opět červeného) Suzuki Jimmy (foto) jsme udělali kabrio a můžeme fotit přímo z auta, stačí se postavit. Řídící P. nám jen přibrzdí, takže neztrácíme tolik drahocenného času vystupováním a nastupováním. Říkáme tomu „safari focení“. I když L. vzadu to vypilovala do té míry, že se naučila vystoupit a nastoupit přes blatník, takže nemusím pořád sklápět svoji sedačku.
Po chvíli jízdy se nám skýtá výhled na moře (foto, foto, foto, foto) – to je už Chóra Sfakion (foto, foto). A taky na další etapu serpentin. Jsme rádi, že tohle auto má už vše opravdu v pořádku. Krouží nad námi orli (asi skalní, jiní by tu snad být neměli) – jsou ale dost vysoko (foto, foto). Sjíždíme do Ch. Sfakion (foto) a vytahuju dokument od PL. Znám ho už snad zpaměti. I mnohé fotky. Vpravo, na protějším svahu, okamžitě poznávám červenobílé stožáry (foto) ... A k nim se klikatící silnici (foto). Tam jedeme. Směr Anopoli – Horní město. Míjíme Ch. Sfakion (foto), ústí rokle Ilingias s malou pláží u moře, v dáli na pobřeží směr západ je vidět Sweet Water Beach - a silnice začíná stoupat (foto). Taky se zde rekonstruuje – místy už je tu nová široká asfaltka (foto, foto), jinde projíždíme mokrým neuválcovaným štěrkem. V úzkých zatáčkách náklaďákům se stavebním materiálem raději dáváme přednost. Pořád máme úžasné výhledy na pobřeží i hory (foto).
Přijíždíme do osady Kambia - podle popisu ji poznávám okamžitě – taverna „U velkého kafe“ (jak si ji nazval PL) – míjíme ruiny domů porostlých bodláky ( foto, foto), podle šířící se vanilkově sladké vůně rozpoznáváme i pekárnu... a když se objeví bílá busta na kruhovém náměstíčku, víme, že jedeme zcela správně. Za posledními domy projíždíme olivovým sadem (foto, foto), u modrého ikonastasu doleva. Po chvíli je silnice už jen štěrková (foto), ale ještě pořád dobrá. Vede mezi sosnami a kozími plůtky. Míjíme poznávací body – cedule s hvězdami EU, tři studny se zelenou vodou (a se sušákem s kozími kůžemi), dvakrát rezervoár na vodu, osamělý strom s cykloznačkou... Při pohledu zpět je pořád viditelná kaple Agia Ekaterina (foto). Tak, a ještě poslední rozcestí s cykloznačkou – my jedeme doleva nahoru. I když žádný nápadný a veliký nápis na skále, označující směr Pachnes (mluví se o něm v dokumentech PL), nevidím... Ale je evidentní, že jsme na správné cestě a naše autíčko (foto) se při zařazeném 4x4 pomalu zakousává do kamenito-štěrkové silnice (foto), která sice naoko vypadá dobře (foto), ale jet se dá jen „na dvojku“ a v zatáčkách „jedničkou“. Docela to s námi hrká, chtělo by to lepší odpružení, motorek 1,3 není taky nejsilnější. Autíčko i řidič jsou stateční, bezpečně zdoláváme nástrahy, objíždíme větší šutry a pořád stoupáme...(foto, foto)
Kolem silnice začíná být docela lesnato (foto), za stromy na nás vykukují všudypřítomné kozy... Potkáváme nějaký LandRover. Po chvíli poznávám „spací planinku“ na začátku rokle, vedoucí odtud na planinu Anopoli, z fotek ... Kousek nad ní se míjíme s odvážnou Toyotou Yago – raději nehádáme, jak vysoko se její řidič tímhle městským autíčkem dostal.
V některých místech, kde je silnice víc zakousnutá do břehu, zpozoruji kameny s krápníky!!! Zřejmě při vytváření cesty buldozerem byly rozhrnuty i nějaké malé vápencové jeskyňky...
Čas ubíhá a pořád stoupáme, zatím nás to ještě baví. Stromů ubývá (foto, foto), převládají pokroucené cypřiše – nádherné objekty k focení...(foto, foto, foto, foto, foto)
Už nepotkáváme nikoho. Kozy a včelí úly nepočítám. Po chvíli zmizí i poslední náznaky zeleně (foto, foto, foto), ale úly pořád ojediněle spatřujeme (foto). Děláme si legraci, že včeličky zde sbírají vápencový med – nesmí se dávat do čaje, vznikl by beton...
Podle fota ještě pořád Páchnes nepoznávám. Marně doufáme, že silnice už za chvíli skončí. Její kvalita se zhoršuje. Jsme obklopeni horami (foto, foto, foto), skálami a kamením... (foto, foto, foto, foto) Zdá se nám, že takhle jedeme už neskutečně dlouho. Začínáme trochu spílat...tak, kde ten parchant už je ...Podle popisu máme stát u černé skály, ale těch je tu několik a pokaždé se nám už zdá, že se blížíme k té poslední...silnice ji ale zas a zas míjí a vine se pořád dál (foto)...Po vzoru oslíka (ze Shrek 3) se ptáme...a už tam budem? Odpověď řidiče...za zatáčkou...:-) (foto)
Konečně vidíme Trocharis i Páchnes! Zdá se nám ještě nepředstavitelně daleko. Silnice je už opravdu špatná, ostřejší kámen může prorazit pneumatiku a tak jedeme hodně pomalu. Ještě pár zatáček a jsme u jejího konce. Na „parkovišti“. (foto, foto, foto, foto) Stojí zde i dva polozrezivělé pick-upy. Torzo dalšího je ve svahu pod silnicí. Už navždy...
Vystupujeme rozlámaní a otlučení z auta. Rozhlížíme se kolem (foto)... Obklopeni horami (foto, foto, foto) se cítíme jako tři malé nicky. Vzduch je křišťálově čistý, svěží, vane lehounký větřík. Do naprostého ticha k nám doléhá slaboučké cinkání zvonečků... Hledíme na sebe s otázkou v očích: taky to ostatní slyšeli, nebo mám halucinace? A opět...cink...cink.
Podle mapy je v sedle nahoře voda. Zřejmě tam budou i kozy se zvonečky... Zdá se nám to neuvěřitelné.
Očima hledám stezku, chodníček (foto). Měla by být nad námi a vést nejdřív do sedla ... P. hodnotí situaci a kouká na hodinky. Je půl třetí, měli bychom raději pomýšlet na návrat. Já se nechci vzdát, Páchnes mám nadosah, vzala jsem si ho do hlavy a tak si vyškemrám, že se aspoň pokusíme... Přesvědčuji ostatní, přezouváme se do bot, hodíme na sebe trika a jdeme. Svatosvatě slibuji, že nebudu zdržovat focením, foťák vytáhnu až nahoře a budu šlapat, co mi síly budou stačit . P. pořád počítá - do sedla Rousies to odhaduje na hodinu, pak další hodina na Páchnes - plus cesta zpět. Uznávám, že tolik času zdaleka nemáme. Podobné odhady mám i od PL. A to je mi ještě jasné, že já to v takovém čase zřejmě neujdu... Výstup nevypadá náročně, jsme tlačeni pouze časem. Cesta sem byla delší, než jsme čekali; jen ta poslední štěrková etapa nám zabrala téměř dvě hodiny...
Auto musíme vrátit do 21:00 – 22:00, chápu řidiče, že není moc nadšený z toho, že tma nás zastihne ještě v serpentinách... Uznávám všechny argumenty a se smutkem v srdci to také vzdávám... Ještě pár fotek (foto) , seberu pár šutrů (foto, foto), snažím se uchovat si v sobě co nejvíc a ten pohled uložit do paměti... Ještě poslední ohlédnutí, nastupujeme do auta a jedeme zpět. Ten závěrečný úsek cesty se sjíždí špatně, cesta je skalnatá, štěrk skřípe pod koly, asi o kilometr níž pak nalézáme místo, kde raději necháme auto příště. Příště, až to nepodceníme s časem...
Zpáteční cesta nám poklidně uplynula a vychutnali jsme si tu krásu okolo. Jen P. se smál, že určitě bude po tom, co projel, kroutit volantem ještě i ve spaní...
