Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Řecko

Psát o historii Kréty je mnohem jednodušší, než o historii celého Řecka, protože Řecko jako celek, jako nějaký kompaktní státní útvar, vlastně po dlouhou dobu vůbec neexistovalo. Protože Kréta je nyní součástí Řecka a protože na ní sídlí již po mnoho staletí i řecky mluvící obyvatelstvo, myslím však, že by bylo dobré se přes určitou obtížnost tématu historie Řecka alespoň trochu dotknout.

 Ve 3. tisíciletí před n. l. existovaly na pevninské části dnešního Řecka dvě kultury pojmenované Sesklo a Dimini, na ostrovech Egejského moře se vyvinula kultura kykladská a konečně na Krétě to byla kultura mínojská. Kolem roku 2000 před. n. l. začaly mohutné pohyby indoevropského obyvatelstva a z Balkánu na scénu přicházejí Achájové, kteří kolem roku 1580 před n. l. zakládají Mykény a další opevněná sídla, charakteristická svými „kyklopskými“ hradbami, a ve srovnání s okolím s velmi vyvinutou a bohatou kulturou. Po zániku této kultury v Řecku vzniká mnoho malých, spíše městských států, které mezi sebou vytvářejí více či méně stabilní spolky a tento „zvyk“ se pak táhne celými staletími. Ve 12. stol. před n. l. (r. 1104) obsazují Dórové Peloponésos pod vedením Hérakla. Rok 776 před n. l. je rokem prvních Olympijských her a je to důležité datum, protože od tohoto okamžiku se v Řecku začíná počítat letopočet podle konání těchto her, a to po dlouhá staletí. Zhruba od roku 700 si řecky mluvící kmeny jakoby rozdělily své „sféry vlivu“: Aiolové se usadili na ostrovech na východě Egejského moře a na Kypru, Iónové obsadili Severní Sporády, Euboiu, Kyklády, Chios a Sámos, a Dórové byli na Krétě, obsadili Mélos, Rhódos, Théru, Dodekanessy a ostrovy v nynějším Iónském moři. V roce 594 před n. l. dává Solón Athénám první ústavu. Při III. válečném tažení Peršanů na území nynějšího Řecka (5. stol př. n. l.) došlo po počátečních úspěších Peršanů, kteří obsadili i oba břehy Helespontu, Thrákii, části území dnešního pevninského Řecka a prakticky všechny ostrovy Egejského moře, k rozhodujícím střetnutím:  napřed to byla k jakoby "přípravná" námořní bitva u Salamíny a pak rozhodující bitva u Marathónu (12. září 480 př. n. l.) a vítězství Řeků nad Peršany bylo završeno v bitvě u Platají.  

Poznámka (info z Wikipedie): Výsledek střetnutí u Marathónu běžel odtud oznámit do Athén řecký voják jménem Feidipidés, který v cíli své cesty se slovy „Zvítězili jsme“ vyčerpáním zemřel. Po tomto exemplárním sportovním výkonu aténského vojenského posla byla pojmenována olympijská disciplína marathónský běh  (maraton). Nutno dodat, že zmíněný Feidipiés měl několik dní před tímto během z Marathónu do Atén údajně podobnou misi, a to dvakrát po 224 km, (s poselstvím z Athén do Sparty a zpět), tedy celkem 448 km!!! Tomu se ani nechce věřit!!! 

 

A tehdy, po těchto vítězstvích,  se také poprvé objevilo jakés takés povědomí o všeřecké spřízněnosti. Peršané sice ještě trochu "zlobili" (např. bitva u Thermopyl, srpen 480 př. n. l.), ale to už začal sílit vliv Makedonie, což roku 338 před. n. l. vyvrcholilo vítězstvím Filipa II. Makedonského (otce mnohem slavnějšího Alexandra) nad Řeky. Filip II. se tak stal vojenským vůdcem Helénů v následných bitvách proti Peršanům. Po jeho zavraždění žezlo vůdce převzal Alexander, který se ve svých taženích dostal až do Indie. Po jeho smrti (13. června 323 př. n. l.) nastaly  boje o dělení říše, zvané jako „boje diadochů“, kdy se např. vlády nad Egyptem ujala dynastie Prolemaiovců, na Blízkém východě to byli Seleukovci, atd. A tam všude se pak ve vládnoucích vrstvách a ve státní správě mluvilo řecky!

 

Na západ od Řecka však sílil další útvar, který měl převzít vládu nejen nad Řeckem, ale i nad velkou částí dnešní Evropy a jehož vliv zasahoval v době největšího rozkvětu i do Afriky a Asie, a to byl Řím. Když Římané v roce 146 před n. l. rozbořili Korinth, dostalo se celé Řecko do područí Říše římské, a to zprvu jako součást provincie Macedonia, ale od roku 14 n. l. pak už jako samostatná provincie Achaia, s některými specifickými výhodami, protože Římané považovali Řecko za zdroj kultury. (Netýkalo se to Kréty, ta se roku 66 před n. l. stala součástí provincie Creté-Cyrenaica jako důležitá základna pro římské výboje.) Mezi roky 49 – 54 n. l. káže apoštol Pavel v Soluni a tak se Řekové dostali poprvé do širšího kontaktu s křesťanstvím. To pak ve svém tažení Evropou stále sílilo, až se stalo za císaře Konstantina I. Velikého (323 – 337 n. l.) státním náboženstvím Říše římské, jejíž sídlo se mezitím přesunulo z Říma do Byzance, nynějšího Istanbulu (jinak také Cařihradu a v době zmiňovaného Konstantina nazývaného na jeho počest Konstantinopol). Roku 393 n. l. se konaly poslední Olympijské hry, které pak byly obnoveny až o celá století později.

 

Ale už o pouhé dva roky později, v roce 395, se rozdělila Říše římská na dvě části, západní (Římskou) a východní (Byzantskou) část. Byzantskou říši, či spíše její okrajové části než přímo centrum, pak napadaly mnohé národy, jako třeba Avaři, a několikrát Slované (kteří se zde usídlili na dlouhou dobu, pronikli až na Peloponnésos, a z jejich prostředí také pocházejí „naši“ staří známí věrozvěstové Cyril a Metoděj). Byli tu i Albánci, Vandalové, Gótové i norští Varangové a další a další; prostě válčilo se všude. Kréta patřila k Byzanci, ale v těch dobách (mezi roky 824 a 921 n. l.) dostala na nějaký čas do područí arabských Saracénů; pak se zase pod vliv Byzance navrátila.

 

Existence Byzantské říše končí vítězstvím Mehmeda II., který dobývá Konstantinopol (29. 5. 1453) a nastává trochu temnější období nejen pro nyní již bývalou Byzanc, ale i pro téměř celou Evropu (hlavně Balkán a její střední část), která se pak od této doby musí více či méně usilovně bránit neustálým hrozbám Osmanské říše. Kréta se poněkud vymkla tomuto schématu, když ji již roku 1204 n. l. odkoupili Benátčané od účastníka 4. křížové výpravy, Binifácia z Monseratu, za 100 stříbrných!!! Ti pak na ní panovali také několik století, a to až do doby, kdy se jí zmocnili také Turci.

 

Řecké snahy o osamostatnění začaly sílit až na přelomu 18.  a 19. století n. l. a vyvrcholily proklamací nezávislosti Řecka na národním kongresu, konaném v peloponésském Epidauru (13.1. 1822). Vůdce, Paša Ali, který se postavil do čela odporu, však neuspěl, jeho vojsko bylo poraženo a on sám byl popraven. Ovšem hned o pár let později, v roce 1829 musela Osmanská říše mírovou smlouvou z Edirne (Hadrianopol) uznat nezávislost Řecka, avšak zatím se závazkem Řeků, že budou stále platit daň Vysoké Portě říše. Až teprve o rok později, 3.2. 1830 se Řecko podle Londýnského protokolu, za garance Británie, Francie a Ruska, stává nezávislým a suverénním královstvím. V roce 1833 se pak asi jako výraz osamostatnění oddělila i řecká pravoslavná církev od patriarchátu v Cařihradě, tzv. autokefalie. Kréta však stále patřila Osmanům, a proto i na ní také propukala povstání. Snad největší bylo roku 1897 a jeho výsledkem bylo napřed získání určité autonomie (r. 1898) a k Řecku byla Kréta byla připojena až 15.10. 1912.

 

Roku 1910 se Kréťan Eleftherios Kyriakos Venizelos (narozen 1864 v Mourniés, vesnici na jižním okraji Chanie), stává poprvé předsedou vlády Řecka. Roku 1923 po nějakých válečných událostech však přišla na Řeky studená sprcha, jejíž následky jsou patrné dodnes a stojí v pozadí přetrvávající nevraživostí mezi Řeky a Turky. Podle mírové konference v Lausanne se totiž musela provést „neohraničená výměna obyvatelstva“ mezi Řeckem a Tureckem a všichni Řekové, do té doby po tisíciletí sídlící na území Malé Asie a i Řekové z některých egejských ostrovů, se museli odtud odstěhovat a zanechat tam bez náhrady veškeré movitosti: domy, pole, zahrady…. Řeků bylo samozřejmě mnohem více, než Turků, kteří mířili opačným směrem. Ti také nebyli ani zdaleka tak bohatí, tudíž také o mnohem méně přišli. K vyhlášení republiky došlo roku 1924, ale ještě několikrát se do čela státu vrátil některý z monarchů „řecké“ dynastie, aby se střídal v vojenskými diktátory a zvolenými prezidenty. Za 2. světové války bylo Řecko napřed napadeno Italy (1940), ale ubránilo se, avšak obsazení Němci o rok později už zabránit nedokázalo. Mohutný partyzánský a lidový odpor Němci likvidovali s neslýchanou krutostí, vyhladili celé vesnice, kde byli často jen ženy a děti, mučili kde koho, prováděli masové popravy.

 

Po skončení 2. světové války však nastala další doba nejistoty – mohutná občanská válka (1945 – 1949), kterou vedli proti vládě komouši, podporovaní hádejte kým – „mezinárodním komunistickým hutím“!! Jak jinak. V roce 1949 se však vládním vojskům podařilo zvítězit. V následujícím roce (1950) se 78 %  kyperských obyvatel v referendu vyslovilo pro připojení k Řecku, avšak již o 10 let později se Kypr zase osamostatnil pod vedením arcibiskupa Makaria. V Řecku se pak zase střídaly různé kliky ve vedení státu, od monarchů přes diktátory, komouše až k demokratům, Řecko pak vstupuje, vystupuje a znovu zase vstupuje do/z předchůdkyně dnešní EU a NATO, předvádí různé volební kotrmelce a několikrát se v čele státu objeví jako deus ex machina Papandreu, a to až do počátku 90. let.

Kréta

 První známky osídlení ostrova jsou známy již z mladší doby kamenné, ale neví se, co to bylo za národ, který tam ty stopy zanechal, jakou řečí mluvil ani odkud na ostrov přišel. S největší pravděopdobností z Malé Asie. Nejslavnějším obdobím pro Krétu je ale střední a pozdní doba bronzová, nazývaná také tzv. obdobím mínojským, jehož počátek se datuje zhruba na konec 3. tisíciletí před n. l. a končí přibližně rokem 1380 před n. l. Archeologové ještě celé toto období rozdělují na několik kratších údobí, z nichž „Zlatým věkem“ by se dalo nazvat období, které rokem 1380 před n. l. končilo.

 S největší pravděpodobností je mínojská kultura autochtonní, tedy vzniklá na ostrově. Jejími tvůrci a nositeli mohli být přistěhovalci asi hlavně od východu, ze Sýrie, Malé Asie ale třeba i z Egypta.  Mohli to být například Lúvijci, ale i příslušníci jiných neindoevropských národů, kdo zakotvil na Krétě. Samozřejmě si sebou nesli i svoji vyvinutou kulturu a na Krétě – v „tavícím kotli“ různých imigrovaných skupin obyvatelstva - ji pozvedli na nebývalou úroveň, včetně „vynalezení“ písma. Toto písmo nyní badateli označují jako hieroglyfické. Řeč původních nositelů mínojské kultury podle lingvistických rozborů dosud nerozluštěného písma, které se vyvinulo z hieroglyfického - tzv. lineárního písma A - nepatřila zřejmě do skupiny indoevropských jazyků.

 Zhruba ve 22. stol. před n. l. došlo v oblasti „úrodného půlměsíce“ opět k mohutným pohybům obyvatel, jež vedly mimo jiné např. ke vzniku Říše Chetitů na území dnešního Turecka. Díky těmto pohybům a neklidu na pevnině okolo Středozemního moře se uvolnil prostor pro Kréťany k rozvoji jejich obchodních aktivit a i k aktivitám stavebním na území Kréty. V té době vznikly první paláce v Knóssu, Faistu u jižního pobřeží, v Malii na pobřeží severním a i jinde. Obyvatelstvo Kréty zakrátko ovládlo námořní obchod ve východním Středomoří, svůj vliv neustále rozšiřovalo, a tak se známky jejich přítomnosti našly třeba i na Pyrenejském poloostrově. Kolem roku 1700 před n. l. došlo zřejmě díky zemětřesení k částečné destrukci paláců, ale protože došlo rovněž k dalším pohybům obyvatelstva z arménských a íránských hor, mířících na Babylón (také obsazení Egypta Hyksósy) a díky tomu nastal zase v okolí Střwedozemí neklid - a opět se tím uvolnil prostor pro Krétu a ta zase rychle dorostla. V roce 1580 před n. l. došlo k další katastrofě díky zemětřesení ale také k opětovné obnově paláců, jenže v Mykénách mezi tím vyrostl nový zdatný soupeř: přišli tam Achájové a vytvořili svéráznou a bohatou kulturu, charakteristickou „kyklopskými“ hradbami. Vzrůstající bohatství obyvatel Kréty, hlavně asi jejich vládnoucích a středních vrstev sebou však zřejmě neslo rozbušku v podobě lidových bouří. Se vzrůstajícím bohatstvím totiž počet obyvatel musel nutně vzrůstat, a to hlavně těch „neproduktivních“ - vládní a úřednické elity. A omezené možnosti zemědělství na Krétě však takový počet „hladových krků“ nedokázaly uživit, aniž by producenti sami zašli hlady.

 Na krétské scéně se tak objevují Achájové. Vědci se domnívají, že lidové bouře mohly být příčinou krize a že mohl nastat scénář, kdy vládnoucí elita si na potlačení tohoto nebezpečí pozvala právě Acháje. Nebo je zde další možnost, jak se Achájové na Krétu dostali, a to díky nějaké sňatkové politice. Fakt je ale ten, že se tam objevili a že to nebylo to díky nějakým bojům. A rázem si přizpůsobili do té doby používané písmo „lineární  A“ pro potřeby indoevropské řečtiny, nyní vědci označované jako „lineární B“, a začali jím pečlivě zaznamenávat veškeré hospodářské informace, hlavně kdo co zaplatil nebo dodal, kdo co zaplatit nebo dodat ještě má, co je kde a v jakém množství uloženo, kdo co vlastní atd. A toto je také zatím jediné písmo Kréty, které se podařilo rozluštit (anglický architekt Michael G. F. Ventris). O klidném příchodu Achájů na Krétu se spekuluje i na základě faktu, že se nikde v umění (fresky, sochařství, malba) nebo v jiných archeologických artefaktech, nenašel jakýkoli náznak válečných událostí. V roce 1375 před n. l. však došlo k úplné a konečné destrukci všech palácových center a vyvstává otázka proč. Asi nešlo o jednorázový atak nějakého jiného národa, Kréta byla navíc na moři značně silná, a tak se nabízí vysvětlení, že to byli opět Achájové, kteří to způsobili!! Jejich první vlna se totiž mohla na ostrově dobře etablovat, zapustit tam kořeny, zbohatnout a trochu se od „mateřské“ oblasti trhnout, a stát se tak zase konkurentem (Mykén). Tato možnost se ukazuje ve světle posledních archeologických objevů jako poměrně reálnou.

 Kréta se po této době jakoby vytratila z historie, se sílícím vlivem Říma se však postupně i ona dostávala do sféry jeho vlivu a zájmu a další datum, kdy se zase objevuje na scéně, je rok 66 před n. l. Tehdy byla konečně připojena k Římské říši jako součást provincie Creté-Cyrenaica. Při rozdělení Říše římské se pak stala organickou součástí Říše byzantské, a to až do roku 1204 n. l., kdy ji od účastníka křížové výpravy Bonifácia z Monseratu odkoupili na 100 stříbrných (!!) Benátčané (s jedinou výjimkou mezi lety 824 – 961, tehdy se jí zmocnili arabští Saracéni). Po pádu Byzantské říše na konci 15. stol. n. l. se Kréta stala Mekkou byzantské kultury i církve, které se jen zde dokázaly udržet, protože všude jinde podlehly osmanskému vlivu. Z tohoto období rozkvětu byzantinské kultury na Krétě pocházejí i mnohá díla - stavby bazilik, ikony, atd., také se v té době narodil Domenicos Theotokopulos (r. 1541 v osadě Fódela u Iraklia, zemřel v Toledu r. 1614) - a to nebyl nikdo jiný a nikdo menší, než malíř El Greco. Toto údobí trvalo až do roku 1669 n. l., tedy téměř 2 století, kdy i Krétu dobyli Turci. Kréťané se nikdy s Tureckou nadvládou nesmířili, neustále tam probíhala nějaká povstání, využívající nepřístupný terén, ve kterém byli Turci zranitelnější a povstalci se zde naopak zase mohli snadněji ukrýt. Všechna povstání byla však potlačována s bezpříkladnou krutostí, koneckonců z mnohých vyprávění o válkách s Turky známou. Jedním z nejdůležitějších středisek odporu byla oblast Sfakia, zabírající jihovýchodní cíp Levka Ori i s přilehlým pobřežím a částí východně od hor. Známý je například osud jednoho takového vůdce - Ioannise Daskalogiannise, pocházejícího odtud, který stál v čele povstání v roce 1770. Povstání bylo nakonec poraženo (stejně jako mnoho předcházejících i následujících) a vůdce byl převezen do Iraklia a tam byl zaživa stažen z kůže!! (Brrr!!) V osadě Kámbos na planině Anopolis má jeden z mnohých pomníků. Turecká nadvláda nad Krétou přetrvávala hluboko do doby, kdy se jí už ostatní části nynějšího Řecka zbavily a osamostatnily se. Kréta samotná dostala napřed nějakou formu samosprávy (r. 1898, měla dokonce i svoji vlastní měnu a tiskla poštovní známky!!), aby se až 15. října 1912 stala organickou součástí Řeckého království, díky iniciativě místního rodáka Eleftheria Kyriaka Venizéla.

 Ještě jednou se Kréta dostala do područí nějakého okupanta, a to za 2. světové války, kdy se stala základnou Němců. I proti nim se neustále zvedaly vlny partyzánského odporu a opět nejaktivnější byla oblast Sfakie.

 ObrazekZ archeologických památek jsou na Krétě číslem 1 bezesporu vykopávky paláce Knóssos (spojení z Iraklia linkou městské dopravy). Jeho zbytky odkryl Sir A. Evans. Ten odkoupil pozemek, o který měl původně zájem jiný známý (a úspěšný) badatel – Heinrich Schliemann. Ale protože požadovaná cena se Schliemannovi zdála být příliš vysoká na to, co od vykopávek na tomto místě očekával, obchod si rozmyslel. Asi toho pak hořce litoval. Evans pak odkryl jednu z nejvýznamnějších památek ve Středomoří. Veden – stejně jako H. Schliemann – vírou v „pravdomluvnost“ řecké mytologie a bájů, nazval komplex odkrytých zdí Daidalovým Labiryntem (podle mýtu o Theseovi jej měl vybudovat pro krále Mínoa a jeho nepovedeného synka Mínotaura, napůl člověka, napůl býka).  Tento archeologický počinek – objev hlavního paláce z mínojskéhho období Kréty – je určitě neobyčejně cenný pro poznání a porozumění kulturnímu vývoji Kréty a celého Středozemí obecně, ale  diskutabilní je, co se pak s vykopávkami dělo. Evans totiž pojal ideu nejen odkryté zakonzervovat, ale i podle svých představ alespoň zčásti zrekonstruovat zpět do „původní“ podoby. A tak se v celém areálu objevují viditelně nově postavené zdi, přibyla dokonce i některá patra, a to vše postavené v zásadě na velmi vratkých, silně subjektivních názorech, doprovázených navíc takovými akcemi, jako je ukrývání některých nalezených předmětů, aby se k nim nemohl dostat jiný badatel apod. Souhlasím, že je to věcí osobního názoru každého, ale mně se takové rekonstrukce prostě nelíbí. A nejvíc negativně na mě působí bezostyšné a nápadné používání betonu pro tyto rekonstrukce. Vidět starobylé, mnoha staletími „opracované“ články zdiva – jednotlivé kameny, spojené hromadami betonu, se mi zdá strašné a úplně nevhodné.

 Na Krétě je ale mnohem více památek a nejen na mínojské období, ale i na období další – římské, byzantské, benátské, turecké – Kréta je jimi po pravdě řečeno dost poseta. Namátkou lze jmenovat místa Gurnia, Zakros, Malia, Faistos, Chania, samozřejmě Iraklio,  třeba antické zbytky na jižním pobřeží ve Phinixu a Lissosu a další a další. Kréta má i svá tři písma (viz výše) – nápisy na známém disku z Faistu. Jsou zde i památky, pojící se k mytologii – Kamarská a Idská a Diktejská jeskyně, spojené s kultem Dia a další.

 

ObrazekKréta je také přímo dějištěm jednoho z mýtů a to o Theseovi a jeho pobytu u krále Mínoa. Kdo má zájem – báje je docela hezky zpracovaná v dvojknize  Mary Renaultové – Král musí zemřít a Býk přichází z moře. Doporučuju, čte se to hezky!!

 Z Kréty je známo i mnoho drobnějších artefaktů, než jsou stavební zbytky. Neobyčejné na nich je, že se nikde neobjevují válečné náměty, žádné boje, žádní vojáci, zbraně atd. Snad by to opravdu mohlo naznačovat jakousi mírumilovnost krétské mínojské společnosti, ale asi to bude spíše důkazem obrovské převahy krétského loďstva na moři, které ostrov dokázalo chránit zvenčí.

Obrazek

Především z Knóssu, ale i z jiných míst je známo mnoho nádherných památek, jako jsou fresky, drobné sošky, plastiky, krásně vObrazekypracované předměty denní potřeby. Většinu z nich je možné vidět v Archeologickém muzeu v Irakliu, některé i v podobném zařízení v Chanii. Jsou tam sejmuté fresky, jejichž motivy jsou často velmi „společenské“, jsou tam zobrazována také zvířata a i rostlinné a často velmi poetické mObrazekotivy, jsou tam sošky kněžek nebo bohyň, obřadní nádoby - rhitony - ve tvaru býčí hlavy, z nichž se při obřadních obětech lila na obětiště obětovaná tekutina, a další a další artefakty. Obrazek

 

                Obrazek

 

Chania

Oficiálně, podle údajů z roku 2001, čítá současná populace městského obvodu Chanie 55 838 obyvatel, ale v širším okruhu města žije na 70 tisíc lidí. S hustotou 4248,1 obyvatel na km2 je tato městská aglomerace nejhustěji osídlenou oblastí mimo metropolitní území Athén a Soluně. Město lze rozdělit na „Staré Město“ v malými uličkami a čtvrtěmi okolo starého benátského přístavu a na novou část, kde žije a pracuje převážná část obyvatelů. Chania je ale i místem dávného osídlení a má svoji velmi barvitou historii.

Ranná historie
Chania je místo již minojského osídlení Řeků, zvané Cydonia, což je řecký název pro kdouli. Některé pozoruhodné důkazy existence minojského města byly odkryty v oblasti Kasteli ve Starém Městě. Zdá se, že tato oblast byla osídlena již od neolitu. Město se znovu vynořilo po konci minojského období jako důležitý městský stát klasického Řecka v době první vlny dórských osadníků, kteří tam z pevninského Řecka dorazili okolo roku 1100 před n.l. Cydonia byla permanentně ve válečném stavu s dalšími městskými státy, jako byly např. Aptera, Falasarna nebo Polyrrina, a byla natolik důležitá, že o obyvatelích Cydónie se také dokonce zmiňuje Homérova Odyssea. V roce 69 před n.l. si Krétu podmanili Římané a Cydonii byla udělena některá privilegia nezávislého městského státu, jako byla ražba vlastních mincí, což trvalo až do třetího století n.l.
 
Byzantské období
Raně křesťanské období pod vládou Byzance (tzv. První byzantinské období, 395 – 824 n.l.) a následná nadvláda Arabů, kteří nazvali město Chania, nejsou dobře zdokumentovány. V průběhu prvního z těchto období se na ostrově rozšířilo křesťanství, zatímco během toho druhého se křesťanská populace díky persekucím přesunula do hor. Byzantská říše město znovu převzala v roce 961 n.l. (tzv. Druhé byzantinské období, až do roku 1204 n.l.). V té době začaly silné opevňovací práce, které měly zabránit další invazi Arabů. Pro tyto práce byl používán také materiál ze starobylých budov v této oblasti. V této době byla také Chania sídlem biskupa.
 
Benátčané
Po čtvrté křížové výpravě (1204) a poté, co se Byzanc dostala do helénské sféry, připadla Kréta Bonifáciovi, hraběti z Monsferatu, který ji však obratem prodal Benátčanům za 100 stříbrných marek. V roce 1252 se Benátčanům podařilo podmanit si celou Krétu, ale v roce 1263 se Chanie - s místní podporou - zmocnili jejich konkurenti – Janované, a drželi ji až do roku 1285, kdy se Benátčané vrátili. Chania byla vybrána pro sídlo „Rektora“ (generální správce) celého regionu a začala vzkvétat jako významné obchodní centrum úrodného zemědělského kraje. Benátská vláda byla zpočátku tvrdá a tyranská, ale pozvolna se vztahy mezi obyvatelstvem a vládci začaly zlepšovat. Kontakty vedly k proplétání benátské a krétské kultury aniž by Kréťané ztratili svůj řecko-ortodoxní charakter. Jméno města se změnilo na La Canea a opevnění bylo prodlouženo do zhruba dnešní podoby.
Po pádu Konstantinopole v roce 1453 mnoho kněžích, mnichů a umělců našlo útočiště na Krétě a posílili tak byzantinskou víru a kulturu ostrova. Město Chania se stalo směsicí byzantských, benátských a klasických řeckých kulturních prvků. V té době byly také postaveny některé důležité budovy a rovněž intelektuální aktivity (psané slovo, hudba, vzdělání) byly podporovány.
 
Otomanská vláda
Ani zdi mohutného opevnění však nezabránily turecké armádě dobytí města v roce 1645 po pouze dvouměsíčním obléhání. Při obléhání zahynulo obrovské množství lidí, zvláště Turků. Po návratu domů byl za takové ztráty (až 40 tisíce mužů) také otomanský velitel popraven.
Většina kostelů ve městě byla změněna na mešity. Turci se usadili hlavně ve východních čtvrtích – Kastelli a Splantzia, kde proměnili například dominikánský kostel sv. Mikuláše na centrální vládní mešitu „Houghiar Tzamissi“. Teprve v dnešní době byla ke kostelu přistavena také zvonice a rovněž minaret, postavený muslimy. Muslimové také v době otomanské nadvlády postavili mešity nové, jako je „Kiotsouk Hassan Tzamissi“ ve starém přístavu. Veřejné lázně (hamam) a kašny se staly novými prvky města, zrovna tak jako veřejné zahrady (kolos), jejichž výstavba byla zahájena v době pobytu otomanského vládce Kréty - Paši.
V roce 1821, kdy Řekové povstali proti Otomanské říši, vznikly také konflikty mezi Řeky a Turky v Chanii, kde do té doby žili víceméně bezkonfliktně vedle sebe. Tyto konflikty vedly k obětem na obou stranách. Například biskup z Kissamosu byl pověšen na strom ve Splantzii za účast na revolučních událostech. V následujících dekádách se ale velká část muslimské populace přestěhovala zpátky do Turecka. Zbytek této populace v Chanii zůstal až do populační výměny mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923.
 
Řecké období
Eleftherios Venizelos, narozený v Mournies, vesnici blízko Chanie, byl vůdcem povstání proti otomanské nadvládě v letech 1896 – 97 a stal se i prvním předsedou vlády Řecka a velkým státníkem. Jeho hrobka je umístěna na kopci, zhlížejícím na město Chania (Profitis Ilias). V roce 1898, v průběhu posledních kroků k nezávislosti a k „enosis“ – sjednocení Řecka – velmoci ustanovily Chanii hlavním městem poloautonomního krétského státu („Kritiki Politeia“), s princem Jiřím jako Vysokým komisařem Kréty. V tomto období Kréta vydávala své vlastní známky a peníze. Bylo to velmi důležité přechodné období, ve kterém se město stalo kosmopolitnějším a vzkvétajícím, nabyvše znovu roli křižovatky civilizací, zahrnujíc jak Evropu tak i Orient. Vznikla intelektuální a umělecká sdružení a společnosti a nová třída místní aristokracie sebou přinesla novou atmosféru do dennodenního života města. Oblast Halepa má mnoho krásných neoklacisistních ambasád a konzulátů, jež se lze datovat právě do této doby.
Nicméně hlavním cílem byla enosis, sjednocení s Řeckem, které se uskutečnilo až po Venizelově soustavné opozici proti vládě prince Jiřího nad Krétou. Série konfliktů, zahrnutá do Povstání Therišanů v roce 1905, pak svrhla prince Jiřího. Ale až v roce 1908 se konečně Venizelovi podařilo ustanovit revoluční vládu, kterou velmoci uznaly.
Jeho následné zvolení předsedou vlády (1910) bylo posledním krokem ke sjednocení Řecka, ke kterému došlo 1. prosince 1913. V tento den byla poprvé vztyčena řecká vlajka na pevnosti Firca ve Starém přístavu.
 
Období války
Jinou důležitou periodou pro město Chania byla invaze a okupace německými silami v průběhu 2. světové války. Při bojích s britskými silami a místními partyzány německé vzdušné síly bombardovaly velkou část města v průběhu Bitvy o Krétu v roce 1941. Vývoj v mnoha oblastech života se tak zastavil a mnoho Kréťanů bylo uvězněno nebo popraveno za účast v odporu proti německé nadvládě.
Židovská komunita Chanie byla také zdecimována v průběhu německé okupace. Většina židů byla nacistickými okupanty transportována z ostrova v roce 1944. K tragické nehodě došlo, když britské torpédo potopilo loď Tanais, která převážela většinu židovských vězňů.
 
Moderní doba

Naštěstí se jak Chania, tak i Kréta jako celek, vyhnuly většině katastrof, spojených s řeckou občanskou válkou v poválečných letech. Město pomalu získávalo své normální tempo vývoje v 50. letech, kdy se pokusilo překonat obtíže, které mu válka zanechala. V roce 1970 se Kréta stala hlavní destinací jak domácích tak i zahraničních turistů, což dále významně podporuje ekonomiku města a což také ovlivňuje každodenní život místních obyvatel.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář