Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

PALEOCHORA, LEVKA ORI, KALERGHI A GIGILOS

Slíbil jsem Petrovi, že se pokusím napsat „několik vět“ o našem letošním pobytu na jižním pobřeží západní Kréty. Ale jak to postupně vidím, nebude to jen několik vět...

Tomuto pobytu předcházela řada událostí a rozhodnutí. Zda vůbec někam pojedeme, kam pojedeme a pak kdy. Na Krétě už jsme byli asi 12x.  Když jsme se rozhodli, že pojedeme, a že s cestovkou, hledali jsme kam. Že to nebude severní turistický průmysl (i když nějaké klidnější místo by se možná našlo) bylo dané předem. Moc možností ale nakonec nebylo, byl konec září a rozhodnutí padlo na Paleochoru. Tam jsme ještě nebyli. Malé městečko, na jihu, kousek do hor, občas i pláže, relativně málo lidí. Těšení mohlo začít.

Vše začalo hledáním na netu, co je tam k vidění, jaké pozoruhodnosti jsou poblíž, jak a kudy se dostat do hor atd. Přitom jsme našli stránky Petra i dalších znalců o Levka Ori, o trecích po těchto horách. Začali jsme hledat nějaké mapy papírové i do turistické i autové navigace. Zadařilo se zabukování levného teréňáku na pojíždění po cestách i necestách (i když jsme si pro něj museli dojet do Chanie, tak pořád byl o 200 € levnější než v Paleochoře) a Petr poskytl hodně podrobné rady kam, kudy a jak do Levka Ori. Popsal nám podrobně některé treky a bylo jen na nás, co si vybereme a kam vyrazíme.

Den „D“ se blížil a o to intenzivněji jsme začali sledovat počasí v Řecku a speciálně na západní Krétě. Doby, kdy počasí ve Středomoří bylo stabilní jako kurz japonského jenu vůči USD, ty jsou v nenávratnu, změny dopadly i na tuto oblast. Počasí před naším odletem nebylo nic moc. Hodně větrno – severní vítr meltemi - docela dost pršelo, na horách snad i se sněhem. Světoznámá soutěska Samária byla pár dní uzavřená pro velký vítr a dost vody v její dolní části. 

Den „D“ ale konečně nastal. K naší veliké radosti nám přeložili aerolinky let na hodně brzo ráno – na 5:00. (foto, foto) Tedy další den k dobru.

Na Krétě nás čekalo teplé a slunečné ranní počasí. Bez zbytečného zdržování nás busem přepravili do Paleochory, kde jsme se ubytovali a vyrazili na obhlídku městečka. (foto, foto) Bylo tam vše tak, jak jsme předpokládali. Modrá obloha, trocha lidí na městské pláži, ale o kus dal směrem na západ mezi skalisky ani noha. (foto, foto) Moře teplé, klidné.

Následující den jsme si přivstali a vyrazili na bus do Chanie. Budíček nám po celý pobyt dělali místní popeláři, kteří každý den okolo půl páté řeckého času projížděli městečko. Jak jsme pak poznali, jindy to ani nešlo, později uličky zaplnila auta domorodců i turistů, a i linka autobusu z Chanie měla problémy s otočením se. V Chanii na nás v půjčovně čekal teréňák a mohli jsme začít poznávat jihozápad.

Jako první cestu jsme zvolili obhlídku blízkých Levka Ori. Podle navigace jsme objevili zkratku, která nám ušetřila dost času i kilometrů. Jeli jsme se podívat na Xyloskalo (1250 mnm) a jeho okolí. Porozhlédnout se, jak na Gigilos a případně Volakias. Podle map a popisů treků na netu měla vést kromě cikcakové stezky od „kafírny“ u vchodu do Samárie (foto) ještě pozvolná pěšina odněkud ze západního kraje plata Omalos, která se pak na ten cikcak napojí. Jak se časem ukázalo, hledání bylo ztrátou času. (foto) Stezka byla asi jen na mapách, nic nenasvědčovalo, že by tomu bylo jinak.

Pro zlepšení nálady a za krásného počasí jsme se ještě vypravili na protilehlou východní stranu soutěsky, na horskou chatu Kalerghi (1670 m). (foto) Na této chatě je možné i ubytování. (http://www.kallergi.com/) (foto). Návštěva zde stála za to: nádherné pohledy a „panoramata“ na všechny strany - do Samárie, na protilehlé vrcholy Gigilosu a Volakiasu, na Páchnes. Zvláštností je také venkovní kadibudka. Pohled z okénka v ní nebo rovnou do díry na Samárii je nezapomenutelný! (foto, foto) Chatě velí už nějaký čas Rakušan, horský vůdce po Alpách, Josef Schwemberger. (foto) Je to prima chlap, jinak to ani na horách být nemůže. Pokochali jsme se pohledy do všech stran, nahoru i dolů, obešli kolečko po náhorní plošině, dali si vychlazené pivo a panáka moc dobré rakije, prohlédli si interiér chaty. A hlavně - z kopečka před chatou jsem si prohlédl podstatnou část cesty na Gigilos a Volakias, kam jsem se chtěl podívat. (foto)

Uplynulo pár dní, kdy počasí bylo na koupání a poznávání jiných částí západu Kréty, ale nebylo na cesty po horách, které byly zahaleny mraky. (foto) Podle předpovědi se mělo vyjasnit za dva dny. Tak doufejme ….

Poslední den září se již od časného rána povedl. Popeláři nás perfektně vzbudili (4,30 našeho času), sbalili jsme již připravené věci a ještě za tmy vyrazili směr plato Omalos a Xyloskalo. Už před šestou jsme byli na místě. Autíčko jsme nechali na parkovišti přímo u „kafírny“ nad Xyloskalo. Radka se šla pomalu kochat směrem na Kalerghi a já vyrazil cikcakovou stezkou na Gigilos. Potěšující na tomhle treku je, že po cestě je výborný a stále tekoucí pramen - a napajedlo pro kozy, ovce a lidi - Linoseli. Cesta k pramenu je jak podle ukazatele i ve skutečnosti asi hodina. Jelikož na kopcích kolem Samárie už není žádný signál mobilů, měli jsme sebou malé vysílačky, kdyby náhodou něco…. 

Stezka k Linoseli je z kraje hóódně do kopečka, (foto) všechny bedekry i Petr v tom mají pravdu. Po počátečním stoupání už je ale stezka místy i z kopce. (foto) S vycházejícím sluncem je vidět do Samárie, odkud začíná vánek přinášet vůni všech možných jehličnanů a bylin. Jsou vidět snad všechny vrcholky Levka Ori. (foto) Probouzejí se i dravci využívající stoupavé vzdušné proudy (orli nebo supi?), sem tam někde ve skalách zacinká zvonek ovce nebo kozy. Cestou jsou vidět nádherné skály, pokroucené a hodně staré cypřiše a borovice. Jinak panuje majestátné ticho, občas přerušené padajícím kamením ze stěny Gigilosu. Zatím jsem na cestě sám. Zkouším spojení a „vorel“ mne slyší, prý parádně.

U Linoseli (foto, foto) jsem si doplnil zásoby vody (4,5 l - dál už jiná možnost nebude) a vyrazil směr sedlo mezi Gigilosem a Strifomadhi. Nikdo přede mnou ani za mnou není. Tak si tu nádheru Levka Ori užívám naplno a fotím a fotím. (foto, foto, foto) Stezka opět cikcakuje na okraji rozsáhlého suťoviska pod Strifomadhi, které je občas přerušeno snad zvířecí stezkou vedoucí kamsi do skal. (foto) Jen jsem si tak říkal, že jít tudy musí být hodně „dobrodružstevní“ a místy i o ústa. A že bych takového jedince chtěl vidět.... Teprve po návratu do Čech se nám to povedlo…. Můžete hádat, kdo tudy šel a ještě to popsal a nám i vyprávěl dřív, než vše dal na svůj web……

V sedle se rozhlížím a opět kochám, focení nevyjímaje. Nalevo je Gigilos a hned za ním Volakias. Vpravo na dosah je Strifomadhi, za ní Psilafi, a jižním směrem je v současnosti uzavřená, ale údajně nejhezčí, soutěska Tripiti. Tohle nemohu posoudit, ale na východě Kréty jsem před rokem zkoušel vlézt do soutěsky Xa (Cha) (foto), a ta tedy hodně impozantní opravdu byla!!

Začíná foukat od spodu, ze Samárie. Přidávám vrstvu oblečení. Jinak jsem v kraťasech a v trekových sandálech. Dál na vrchol Gigilosu lze jít jednak po jihozápadním úbočí, nebo po barevných značkách a podle mužiků zhruba nad žlebem, kudy jsem se dostal do sedla pod Gigilosem. Zvolil jsem žlutou, byla nejvíce vidět, s tím, že se po tom jihozápadním úbočí budu vracet. Asi tak 300 - 500 metrů je cesta hodně ve skalách, mnohde se musí doslova šplhat menšími úžlabinami. (foto, foto). Pak se stezka rozšíří skoro na cestu (foto), vedoucí mírně do kopce ke kamenné kupě na jednom z vrcholů Gigilosu. Ty jsou celkem asi tři nebo čtyři. (foto) Za ten hlavní je považováno skalisko s torzem hliníkového kříže nad Samárií (foto), ke kterému je ještě asi tak půl hodinka cesty mezi hodně ostrými skalisky a skalami.(foto) Těsně před vrcholem je jakási skalnatá propadlina o průměru asi tak 80 metrů, do které se mně povedlo vlézt a tak si trošku cestu k vrcholu ztížit.

Konečně stojím na okraji srázu u zbytků hliníkového kříže s malou kapličkou. Pohledy kolem stoji za to. Plato Omalos jak na dlani (foto), naproti klikatá cesta k chatě Kalerghi a vedoucí dál do hor (foto), pode mnou Samária (foto), za ní celé pásmo Levka Ori s Páchnes v čele. (foto) A po pravé ruce je táhlý a kamenitý vrchol Volakiasu. (foto) Během chvilky podle navigace a souřadnic nacházím cache (kešku) mezinárodní hry Geocaching, a fotim a fotim.

Chci ještě zkusit dojít na vrchol Volakiasu. Což je kopec asi o 150 metrů vyšší a na jeho vrchol, který je jižně, je asi ještě hodina cesty. Sestoupím tedy do sedla mezi oba kopce spíše necestou, která vede mezi zajímavými skalami (foto, foto), ostrými jako břity. Už cestou do zmiňovaného sedla začíná velmi výrazně foukat. Oblékám na sebe o další dvě vrstvy více. Pomalu začínám stoupat po více či méně znatelné stezce na Volakias. Jenže vítr - nebo spíše už vichřice - nabývá na intenzitě a poryvy jsou tak silné, že mně při skákání ze skály na skálu podráží nohy, otáčí kolem osy, kusama rve i rukávy u bundy. Zkouším jít za vyčnívajícím skaliskem, jenže dál to je to samé, ne-li horší. Volám vysílačkou Radku, chci jí popsat stav věcí, ale nic neslyším nic, jen hukot větru. Chvíli ještě za kamenem rozmýšlím, zda to zkusit, ale rozhoduji se pro návrat. Volakias na mně určitě počká. Vydržel tam do teďka, vydrží určitě ještě nějaký ten pátek…….

Zkouším najít nějakou zkratku a dostat se na úbočí Gigilosu a i za vítr. Vysílačkou konečně sděluji, že se vracím a při popisu počasí jsem za to rozhodnutí pochválen.

Po čase potkávám starší italský pár (foto), který se vrací do sedla pod Gigilos a nechám se jimi kus cesty vést (foto). Je příjemné nehledat mužiky, barevné cákance a značky. Občas se v hledání vystřídáme. Potkáváme několik lidí, kteří teprve jdou na vrchol. Snad tam dojdou; na to, že ještě mají kus cesty před sebou a je odpoledne…. Po sestoupení do sedla Talijánům děkuju a snažíme se vysvětlit si, odkud jsme. Vysvětlování pojmů Czech, Czechoslovakia moc nezabírá, a až to, že jsem ze země, odkud je i „Grande Paolo“ (fotbalista Nedvěd), má úspěch. Sestup je už skoro za bezvětří, bunda a trička už zase nejsou potřeba. Hlásím se Radce, popisuju stav věcí. 

Teď jsou zase úplně jiné pohledy na hory a soutěsku. A tak fotím a fotím. (foto) Sluníčko parádně hřeje a cestou je opět vydatný pramen, kde doplňuji vodu. Zbývá mně ještě tak hodina chůze dolů. Cestou dál a dolů opět fotím skaliska, staré stromy, pohledy do Samárie. (foto) Bude si pak co prohlížet a na co vzpomínat. (foto) Opět potkávám skupinky turistů i neturistů. Někteří - a hlavně některé neturistky - mají opravdu, ale opravdu (jak říkává náš Václav II hradní) prapodivnou obuv do skal a hor…. Ale hlavně, že se jim to líbí …. Poslední cikcakový úsek stezky je opravdu „výživný“. Stupně, ze kterých je vytvořený, nejsou ani na krok, ani na půl kroku - vyplatí se jít úplně mimo stezku. Vzpomínám si na nějakou dámu, která na netu tenhle kus cesty ohodnotila hodně necitovatelnými slovy. Dávám jí jak v duchu, tak občas i nahlas za pravdu. Ráno při cestě nahoru to tak nevypadalo....do kopce byl krok kratší.  Zbývá mně posledních asi sto výškových metrů (foto), už vidím naše autíčko a i Radku. Je krátce po třetí odpolední, těším se na jeden Mythos a něco malého k tomu. Otevřená je jen taverna u parkoviště. Jenže tam už vytírají a netváří se příliš vlídně. Je to asi tím, že je po sezóně a mají vyděláno. Ale časem nás obslouží, mají i něco s pitou. Vše si bereme ven na sluníčko a tam sděluji Radce první dojmy. Že musí jít příště se mnou, jak tam nahoře nádherně…. A že se musíme někdy podívat i na Páchnes a na kultovní Kástro…

No, ale pro dnešek nám zbývá akorát tak dojet do Paleochory. Ale do tmy je ještě dost času …