Aleš 2010 - k Ida Mountains
22. 2. 2011
PSILORITIS 2010
Při našem letošním pobytu na Krétě jsme se rozhodli, že se podíváme taky do hor, které se jmenujou Psiloritis a nebo také Ida Mountain (řecky Idi Ori). Je to pohoří ležící uprostřed ostrova, rozlohou asi o třetinu menší než Levka Ori. Je známé tím, že tam je nejvyšší kopec Kréty.
Byla to jen taková seznamovací návštěva s tímto pohořím, hlavně jak se tam dostat, jak a co kde je, kudy jet a tak podobně.
Vyrazili jsme za celkem slunečného a teplého počasí, byl začátek října. Z našeho dočasného domova do Rethymna a pak po krétské „dálnici“ směrem na východ. Na úrovni městečka Stavromenos jsme sjeli z „Eleniki Road“ a pokračovali směrem Eleftherna, Kalivos a Livada do Anogie. Překvapením pro nás bylo, že tyhle silnice a silničky byly v daleko lepším stavu než krétská dálnice (foto). Skoro všude osazné patníky, namalované čáry, dobrý povrch bez děr. A tohle vše až do Anogie. Měli jsme sebou navigaci a hodně dobré mapy, ale stejně jsme si několikrát zajeli.
Anogii lze projet po tak zvaném obchvatu, nebo centrem. Obojí je správně a je to stejně rychlé nebo pomalé. Silničky se za městečkem stejně sejdou. Hlavní silnice za městečkem má značení směr Iraklion, i když tam se to tak nezdá. Silnička z Anogie na plato Nídha tam značení zrovna neměla, ale je potřeba jet stále do hor a na jih. Je to asi tak 18 km, místy silnička vypadá, jako když ji dodělali nedávno (dokončili ji v 1984). Ale občas je propadlá a podemletá krajnice, asi od velkých dešťů a případného jarního tání. Asi ve dvou třetinách cesty na Nídhu je vlevo odbočka na německo-krétskou observatoř. Po přejetí okraje plata je už vidět cíl naší cesty – betonové monstrum hotelu - restaurace. Jen architekt ví, co to mělo být. Cestou ve veliké zatáčce vpravo je kamenitá odbočka s rezatou a prostřílenou cedulí – Ski areál. Leckde na netu jsem si přečetl, že se tam v zimě snad i lyžuje. Ale všichni uvádějí v různých obměnách to slovo – snad.
Od této odbočky je to jen chvilka jízdy na parkoviště u té prapodivné stavby. I z blízka vypadá dost hrozně (foto). Rozpadající se betonový skelet, terasy s propadlými podlahami, takové nedostavěné. Záměr byl asi chvályhodný, ale vše je nyní jinak. Zub času, počasí a „přílišná péče“ – to vše se na budově a jejím okolí silně podepsalo.
Jak jsem na začátku uvedl, nebylo naším cílem vylézt na nejvyšší kopec Kréty, Psiloritis, do výšky 2454 m ke kostelíku Timios Stavros. Ale jen se na planině porozhlédnout, podívat se. Jak se nám letos už párkrát povedlo, změnilo se fofrem počasí. Všechny vrcholy v šedi mraků. Rozhodli jsme se podívat se po kamenité cestě dál na jih, na Gogole Earth se zdálo, že se snad hory dají přejet. Jenže fotky uvolněné pro Google nejsou aktuální. Slušnou cestu asi po ještě 3 kilometrech najednou přetíná závora. A je zamčená řádným zámkem! To se na Krétě jen tak nevidí... Nechali jsme tereňáček u závory (foto) a po dooblečení se vyrazili stále na jih. Cesta se dost pohoršila, ale dalo se po ni jít až na konec údolí pod Mavri. K našemu velikému překvapeni vedla stále dál a po několika kamenitých zatáčkách se napojila na pěknou písčitou cestu, která se kroutila po úbočí Mavri a vedla kamsi na jih (foto). Tam už bylo vidět, že je dost používaná, byly tam i „včelníky“. Cestou zpátky k autu jsme potkali francouzský pár, se kterým jsme „dali řeč“. Jak z jejich povídání vyplynulo, byli na Krétě na týden a hned si vyrazili do hor. Ale podle jejich slov, chtěli jít k Timios Stavros, ale vůbec jim nevadilo, že šli na jih a z kopce. Na našich mapách jsme si vysvětlili, kde jsme. Ale oni stejně vyrazili dál na jih…. No snad se pak vrátili....
Počasí nám ten den v horách zjevně nebylo nakloněno (foto). Mavri se zahalila do mračen, které odpovídají jejímu jménu – černá. Ale pod vrstvou mraků bylo vidět na jižní pobřeží, někde v okolí Mataly, zalité sluníčkem. Bylo to docela k ….......
Jak jsme se vraceli k autu, začaly nás černá mračna dohánět (foto). Tím pádem i můj nápad, vyjít kus po stezce, která snad vedla na Mavri, nepadl na úrodnou půdu. Popojeli jsme tedy zpět k betonovému torzu, kde měla být funkční taverna. Byla! Jen se musí vejít dál do útrob. Zařízení je sice spartánské ale funkční (foto). Nevadilo to ani nám a ani mladému německému páru, který zde byl na pozdním obědě dokonce s hodně malým miminem. Ceny jsou hodně lidové, i když sem musí všechno „tavernista“ dovézt (foto). Lze tady dokonce i přespat. Vylepšili jsme si počasí tradiční řeckou kávičkou a já doslova přemluvil Radku, aby se zeptala mladého „tavernisty“, jestli nemá náhodou klíč od závory na cestě pod Mavri. Dušoval se, že nemá, že on jezdí z Anogie. No, nezbylo mně nic jiného, než mu věřit. Měl jsem nápad, že bych z Nídhy přejel na jižní stranu hor. Někam k vesničce Kamares. A pak dál na jižní pobřeží. Cesty tam prokazatelně jsou. Dokonce po těchhle horských cestách vede od jihu E4 na Nídhu. Třeba někdy jindy.
A třeba se také někdy jindy vypravíme i na nejvyšší vrchol Kréty. Jenže, to chce tam být hodně brzo ráno a mít pěkné počasí. Cesta na vrchol podle toho co jsme okoukli, nebude tak náročná co se terénu týká, ale náročná na čas. Podle těch nadšenců z celého světa, kteří tam už byli a napsali na web, je třeba počítat na cestu tak 7- 8 hodin. No a s dobrým počasím taky.
Jelikož začalo být pokročilé odpoledne, pomalu jsme se začali vracet. Planina je hodně rozlehlá (foto), zdálo se nám, že je rozlehlejší než Niatos pod Kástrem. Na jižní straně ve skalách jsou i dost veliké jeskyně, které slouží jako úkryty a skladiště pro místní chovatele koz a ovcí.
Cestou zpátky do Anogie jsme si ještě zpestřili výjezdem na kopec Skinakas – 1750 m. Je na něm krétsko-německá observatoř ústavu biochemie Maxe Plancka (foto, foto, foto). Byla založena okolo roku 1984 a slouží k pozorování komet a mlhovin. Dokonce stihli nainstalovat u uvést do provozu dalekohled, kterým v 86tém sledovali Halleyiovu kometu při jejím průletu naší galaxií. Nějaké techniky jsme viděli a potkali, ale ti se starali asi o chod přístrojů a ne o návštěvníky. Ale je možné se tam přihlásit a kochat se mlhovinami a kometami.
Černá mračna a silný vítr nás dostihly i zde, a tak jsme vydali na cestu zpátky. Jak jsme sjížděli do závětří hor, začalo se hned lepšit počasí. Pokochali jsme se Anogií a protože já se nerad vracím stejnou cestou, nechali jsme to na navigaci a silničkách.
V jedné z podhorských vesniček (Axos Milopotamou) jsme narazili na dílnu a výstavní síň krétského dřevosochaře samouka (foto). Z obrovitých kmenů cedrů, platanů a dubů vytváří dřevěné sochy a plastiky (foto). Zastávka stála za to. Povídal nám o tom, jak se dřevosochy dělají, z jakého dřeva, jak dlouho to trvá, čím je dělá. Něco málo nás nechal vyfotit, měl tam - a má – i galerii, kde vystavuje svá díla. Ale s ohledem na čas a na skoro celou zpáteční cestu před námi, jsme pozvání na prohlídku s díky odmítli.
Cestou jsme ještě „potkali“ docela slušný požár. Hořelo skalnaté údolí (foto). Místní hasiči měli oheň pod kontrolou, ale to je všechno, co mohli ve skalách udělat. Ptali jsme se na tohle našeho kamaráda, u kterého jsme bydleli, protože to už byl druhý veliký požár během našeho pobytu. Skoro za vším stoji pastevci. Vypalují starou trávu a křoviny v domnění, že tam naroste nová tráva a že bude pastva pro kozy a ovce. Svérázný a dost riskantní způsob, obzlášť v nepřístupných terénech.
Samozřejmě, že se se zvětšující vzdáleností od hor počasí natolik vylepšilo, že jsme dojížděli v tričkách a s otevřenou střechou u našeho tereňáčku. Kde že jsou ty časy, kdy všude na Krétě bylo v září a říjnu modro a teplo... … … Zatím tohle platí snad akorát na jižním pobřeží ostrova. Nad horami jsou mračna, vítr a déšť, ale na jižním pobřeží je modro, teplo a krásně. Snad alespoň tohle na Krétě vydrží.
Náhledy fotografií ze složky Ales_2010
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
