Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

Při našem více jak třítýdenním pobytu na Krétě na konci září 2014 jsme vypravili i na nejvyšší vrchol Levka Ori a druhý nejvyšší kopec Kréty - Páchnes (v řečtině něco jako Ojíněný). Pojali jsme tento výlet jako vícedenní, s tím že v horách někde vedle horské cesty pod kopec přespíme. Byli jsme domluveni s naším kamarádem Petrem, že se potkáme jedno pondělí večer na konci kamenité horské cesty vedoucí z Anopoli pod sedlo Rousiés.

Týden po společném treku (s Petrem) na Kástro jsme strávili poznáváním jižního pobřeží ostrova od Plakias na východ. Jednu sobotu jsme se podívali i na vyhlášené trhy ve městě Mirés, které leží v Messarské nížině pod dalším pohořím Psiloritis. 

Jediná horská cesta do nitra Levka Ori a co nejblíž Páchnes, vede z vesničky/planiny Anopoli nad jižním pobřežím. Vyrazili jsme v ono pondělí dopoledne na horskou "kochací" jízdu skoro přes polovinu ostrova.  Museli jsme se z „naší“ vesničky Ano Valsamonero nějak dostat na jihozápadní pobřeží do Sfakie (Chóra Sfakion) a pak do Anopoli. Zvolili jsme silnice a silničky vedoucí hornatým středem ostrova. Kus jsme jeli po hlavní spojnici mezi Rethymno a Agia Galini. Po asi 20 kilometrech jsme odbočili na Agios Ioannis. Tahle část je vyloženě horská, s množstvím zatáček a zároveň i s řádným stoupáním a klesáním. Vede přes pár horských vesniček a za Selia pak silnice konečně začíná pomalu klesat k pobřeží až do Frangokastelo. Frangokastelo je bývalý hrad postavený Benátčany-Franky ve 14. století, a je to tedy na krétské poměry hodně mladá památka. Z hradu nic moc nezbylo, jen obdélníkové hradby. Pak je tam ještě pomník na památku rebela proti Turkům Daskalogiannise (Ioannis Vlachos) a pár taveren pro turisty. Kolem Frangokastelo je celkem úrodná rovina s olivovými a kiwi háji. Dál jsme pokračovali podle pobřeží do Sfakie. Cestou jsme minuli  soutěsky Kalikratis a Imbros, které jsme už taky prošli. Sfakia (nebo take Chóra či Hora Sfakion) je větší vesnice až městečko na jižním pobřeží, odkud v turistické sezoně odjíždí večer desítky autobusů se značně unavenými turisty. Ty davy sem totiž doveze trajekt z Agia Roumeli, kde převážná většina lidí má za sebou zhruba 18 kilometrový sestup nejznámější soutěskou Kréty -  Samarií, a podle toho taky vypadají.

Ze Sfakie do Anopoli je to vzdušnou čarou už jen kousek, ale po silnici je to "jen" 22 protisměrných zatáček, nebo necelých 10 kilometrů a něco málo nad 500 výškových metrů. 

Do Anopoli jsme dojeli v pozdním odpoledni, s několika zastávkami na hledání kešek, anebo dávání si pravého krétského kafíčka v tavernách podle cesty. Ujeli jsme „z domova“ už zhruba 85 kilometrů. Počasí bylo nad očekávání více než úžasné. Nad mořem byl sice mohutný opar, ale po vystoupání na Anopoli, což je o přibližně šest set metrů výš, bylo modro a tepleji než u moře. Zastavili jsme se v taverně na pozdně odpolední oběd (jednak výborné jídlo a taky jedna porce tak pro dva) a po odpočinku vyrazili do Levka Ori hledat místo na přespání. Měli jsme podle Google Earth najité místo pro stan u horské cesty vedoucí z Anopoli pod Páchnes, kde kámoš Petr už několikrát přespával při svých výpravách. 

fotky z této části cesty jsou tady - 

http://azave.rajce.idnes.cz/Kreta_2014_dil_sesty_-_Levka_Ori_-_cesta_pod_Pachnes/

V Anopoli mají kruhák a je důležité odbočit před rohovou tavernou vpravo! (směr Limnia). Čekalo nás podle map přibližně dvacet kilometrů stoupání až na konec cesty v horách - do výšky přibližně 1900 metrů nad mořem. Po asi třech kilometrech jízdy po "skoro" rovině končí v borových lesích asfaltka a začíná štěrková cesta. Ta se postupně mění na hodně štěrkovou a po opuštění lesů a stromů na až kamenitou - s různou velikostí kamení. Ještě na planině na začátku borového lesa jsme potkali teréňák s německou posádkou, asi tak v našem věku. Ptali jsme se jich na to, jak vypadá cesta. Jejich odpověď byla jednoznačná - s autem, které máme, vůbec nehrozí dojet do hor. Bez náhonu na všechny čtyři kola si ani neškrtneme. 

No tak jo. Jedeme dál, vždycky to nějak dopadne. Po asi hodině jízdy jsme opět potkali auto, s mladými lidmi vracejícími se z hor. Autíčko bylo podobné našemu a dokonce ještě menší než náš oplík. Řídila jej mladá dáma, a tak jsme při míjení dali řeč na téma cesta a její sjízdnost. Její přítel či manžel pravil, že se to dá jet, že je to (volně přeloženo) dobrodrůžo, a že dojeli "v pohodě" až na konec cesty, kam jsme mířili i my. Když tam pod Páchnes dojeli i tito mladí, dojedeme i my, zač by stály naše školy! Cesta je poměrně široká, dalo to hodně práce ji do hor ve skalách vylámat a vybagrovat, různé prolákliny zasypat - někde měli materiálu víc než dost. Ale její horní část je opravdu hodně kamenitá. Jsou tam místy i vyjeté koleje od velkých teréňáků místních chovatelů koz a ovcí, kteří do hor skoro denně vozí pytle s kukuřicí a jinými dobrotami pro svá stáda, případně i včelařů, kteří tam ale tak často nejezdí. Asi tak po další hodině jízdy na jedničku, maximálně dvojku, jsme podle gpsky dorazili k doporučovanému místu na přespání (asi 1700 metrů nad mořem), kde jsme se měli potkat s kámošem Petrem. Cesta byla někde docela dobrodružná, tak, jak nám bylo řečeno. Radka hlídala veliké kameny ležící na cestě a já se pokoušel pokud možno je netrefit. Občas nějaká rána do spodku auta byla, ale dalo se pomalu jet.  Byli jsme zvědaví, jestli se s Petrem potkáme už tady. Petr tuhle cestu šel pěšky po značené cestě z Anopoli (původní spojnice mezi planinou a horskými pastvinami, nově značená červeno-bílými značkami, které udělali lidi z EOS – chanijského horského klubu), která stoupá od planiny Anopoli roklí Lago do sedla Rousiés, a pak dál na Páchnes (z Rousiés také jiné značky k místu a chatě Katsiveli). Ale nevede vždy po kamenité silnici, po které jsme jeli my, má různé zkratky. Našli jsme si místo kousek od cesty pod skálou, postavili stan a do západu slunce jsme se do slova i do písmene kochali neskutečně modrou oblohou a tichem, které jen občas narušilo zvonění zvonců koz a ovcí někde mezi vrcholky. V noci začal trošku vítr, ale bylo na tu výšku, ve které jsme spali, báječné teplo. A taky byla tma, jakou tady, v Česku, snad nikde nemáme. Ty hvězdy!! Nádhera! 

Spalo se dobře, bylo nám dokonce i vedro. Ráno s východem slunce jsme sbalili stan, pěkně na sluníčku posnídali a vyrazili na závěrečnou část cesty. Podle gpsky nám zbývala tak třetina cesty. Kromě jednoho místa, které bylo silně kritické díky vyježděným kolejím a kamenům a ještě navíc do dost velkého kopce, byla cesta relativně dobrá. Kolem deváté dopolední jsme dorazili na konec silnice pod velikou černou skálu. S Petrem jsme se nesešli, byla tu ale ještě možnost, že bude čekat v sedle Rousiés u vodní nádrže a mitáto. Když už jsme odcházeli od auta (zaparkovali jsme ho na konci silnice), najednou ze zatáčky vyrazil černý teréňák. Smykem zastavil pod skálou a vystoupili z něj dva mladší lidé, docela dost vyplašení z toho, co zažili. Asi čtyřicátník za volantem teréňáku pravil (anglicky), že je hodně dobrý šofér, odvalil do rokle pod silnici obrovský šutr, který mu překážel v otočení a oznámil „klientům“, že pro ně přijede kolem třetí odpolední a že peníze zatím nechce ... a zmizel v oblaku prachu.

A tak jsme se seznámili s Jochenem a Joanou z Berlína. Vypravili se také na Páchnes, ale nespali jako my v horách (o mnohé přišli!!), ale dole v Anopoli v penzionu, kde si také domluvili dopravu pod horu, protože se báli vypůjčeným autem jet dál. To je tak, když se čte moc bedekrů, ne všechno v nich je  pravda.

Po neplánovaném "uvítacím ceremoniálu" jsme vyrazili do sedla Rousiés, kde je jednak nádrž s výbornou vodou a taky i možnost přespání buď v mitáto (kamenný domek, místo na zemi maximálně tak pro tři), anebo ve stanech za množstvím protivětrných zídek. Větrno tam všeobecně bývá dost často. Zpočátku jsme šli všichni společně a chvíli trvalo, než jsme našli vyšlapanou (a značenou) stezku ve svahu. Berlíňané pak nasadili ostřejší tempo - museli být před třetí odpolední zase zpátky, zato nás čas nijak netlačil. Od konce cesty je to do sedla něco přes půlhodinku stoupání. Nám to zabralo o něco déle, Radce chvíli trvalo, než se rozešla. K našemu velikému překvapení nás u mitáto čekal Petr. Museli jsme hned povykládat, co a jak bylo v uplynulém týdnu, kdy jsme se neviděli. Probírali jsme naší jízdu pod kopec, kde a jak jsme spali a co on a další věci…. Po krátké přestávce jsme tedy vyrazili po pěšině, která vede jednak na vrchol Páchnes, ale taky ještě dál (avšak už bez značek), dolů kolem kopce Modaki k „Refuge Katsiveli“ (chata EOS, zamčená), a pak třeba na jednu stranu až na horskou chatu Kalerghi nad soutěskou Samaria, nebo na druhou stranu na planinu Askifou. Pěšina na Páchnes je krásně viditelná a dobře schůdná, úplná dálnice o proti treku na Kástro. Je to sice stále a volně do kopce, s občasnými skalkami, které se musejí obejit, nebo přelézt, ale nic nezdolatelného. Asi v půlce táhlého stoupání, kdy je vidět stezka skoro až pod závěrečné stoupání, si Petr odběhl zdolat vrcholek Gavala (2370 metrů nad mořem). To, aby si "odfajfknul" další zdolaný vrchol nad 2300 m. Do teď mně mrzí, že jsem nešel s ním, ale nechtěl jsem nechat Radku jít samotnou. Třeba někdy jindy. 

Berlíňany jsme viděli skoro celou cestu před námi. Jak jsme stoupali výš do modré a absolutně bezmračné oblohy (takovou jsme v Česku viděli asi jednou v zimě na Slavonicku), začínalo čím dál víc foukat, ale nebyla žádná zima. Celou cestu jsme šli v kraťasech a v tričkách a v mikině. Pochopitelně jsme celou cestu i fotili, panoramata byla úchvatná. Nad mořem na jihu sice ležel pořád dost hustý opar, ale vrcholy Levka Ori byly vidět jak dlani. Petr nás také pravidelně poučoval, co za kopce a vrcholy vidíme. Pod závěrečným stoupáním, které má asi 100 metrů, jsme potkali vracející se Berlíňany. Johana si stěžovala, že jí je dost zima. Měla jen tričko a takovou vestičku, docela chabá výbava do dvaapůlkilometru nadmořské výšky. Půjčili jsme jí tedy bundu s tím, že nám ji nechá na klice našeho auta. Poslední metry stezky a byli jsme na vrcholu. No konečně!! Vrcholek není žádná skála, jen táhlej kopec, skoro planina, s kamennou mohylou uprostřed, s torzem kříže a se značně ojetou cedulí s nadmořskou výškou. Následovalo opět focení, pak jsme se šli s Petrem podívat kus dál na západ, jestli uvidíme do rokle/údolí Eligias/Potámos. Nádherně - jako na dlani - byly vidět vrcholky Gigilos a Volakias, které jsou na západ až za soutěskou Samária.

Zatímco jsme si dávali malé vrcholové občerstvení a přípitek, tak na vrchol došli (spíš doběhli) jacísi seveřané. Byli opravdu hodně na lehko, trička, kraťasy-elasťáky, běžecké boty, jen lahvičky s vodou; snad extrémní běžci?? My jsme seděli za větrem u mohyly a Petr nám ukazoval, kudy se budou dál ubírat jeho kroky horama. Ještě do večera chtěl sejít pod Modaki a nocovat někde u chaty Katsiveli. Rozloučili jsme se s tím, že když bude mít někde signál, dá o sobě vědět. Nahodil bágl a vyrazil z kopce na sever, dolů. I my jsme vyrazili na zpáteční cestu, čekaly nás tak dvě a něco hodinky chůze. Dost velikou část zpáteční cesty jsme viděli Petra, jak schází po úbočí Páchnes. Asi v půlce zpáteční cesty nás předběhli ti seveřané. My jsme se vraceli pomalu, fotili a kochali se nádherou hor. Nikam jsme nespěchali, až dojdeme k autu, tak tam budeme, a když bude pozdě, tak zase můžeme přespat někde ve stanu. Jak jsme klesali k sedlu Rousiés, tak přestávalo foukat a docela hodně smažilo sluníčko. Paráda, krásné hory, modro a teplo ... 

Zvolna jsme došli ke konci stezky, k místu, kde jsme měli zaparkované autíčko. Seveřané posedávali po skalách a čekali na odvoz. Všiml jsem si, jak byli dost doruda spálení od sluníčka. Asi se jim moc dobře nespalo. Mimochodem cesta teréňákem hodinu nahoru a hodinu zpátky do Anopoli je za 80 €, bez ohledu na to, zda vezou jednoho, dva nebo pět turistů. Pro nás to je hodně peněz, tak jsme si to vyjeli sami. Převlékli a přezuli jsme se a vyrazili. Čekala nás zpáteční  - pro nás asi dvouhodinová cesta do Anopoli, přerušená zastaveními na focení. Vsuvka - lituju jen, že jsem neměl nějakou go-kameru, kdy by bylo vidět a i (hlavně!!) slyšet, jak se jezdí po kamenitých cestách Levka Ori.... No. Asi po půlhodině jízdy jsme se potkali s "taxíkem" pro seveřany. Vysmátej chlápek to valil nahoru po kamenité cestě v oblaku prachu. A za chvíli nás už naloženej zase předjel - opět to valil dolů, asi spěchal do kafírny na kafe a na kus řeči. Nedivím se, že Berlíňané byli tak vykulení, když vystoupili ze „svého“ taxíku ... 

Asi za dvě hodiny jsme v klidu dojeli na kruháč do Anopoli a pak pokračovali dál k moři do Sfakie na zaslouženou koupačku, kafe a pivo. A tak jsme zdolali Páchnes, nejvyšší horu krétských Levka Ori.

fotky z treku na Páchnes jsou tady:

http://azave.rajce.idnes.cz/Kreta_2014_dil_sedmy_-_Pachnes_Levka_Ori/