KAPVERDY
PRAHA - (LISABON) - KAPVERDSKÉ OSTROVY (OSTROV SANTIAGO, RESP. SÃO TIAGO; Praia-Ribeira Grande de Santiago-Rui Vaz-Assomada-Tarrafal-Praia) - (PAŘÍŽ) - PRAHA
I tento rok jsem se trochu vymknul ze zaběhaných pořádků a vydal se i jinam než na Krétu. Konkrétně do Afriky, na Kapverdy (Kapverdské ostrovy, jinak taky Cabo Verde – tedy Ostrovy Zeleného mysu). Kapverdy byly původně neobydlené, pak je snad někdy v 15. století objevili Portugalci a drželi je dlouho, ovšem ne tak moc let nazpět získaly samostatnost, takže jsou už mimo EU a pochopitelně i Schengen. A jak jsme si tak říkali, podle toho, jak jsme to tam viděli, tak Portugalsko asi dobře udělalo a možná si i oddechlo, že se Kapverdy osamostatnily, zřejmě by to byla černá díra na peníze, aby se tam udržely standardy EU; život tam běží tak trochu nějak jinak. Každopádně by to udržení stadardů EU zde asi bylo mnohem nákladnější, než jak to je (a doufejme že i bude) třeba v případě Madeiry. Tak trochu mě do toho výletu „nahnal“ kamarád Honza, se kterým jinak jezdíváme do krétských hor, a navíc termín přelom listopadu/začátek prosince mi připadal hodně atraktivní. Taková koupačka v Atlantiku a slunění v době, kdy v ČR už můžou být mrazy a sníh (jak tomu nakonec i skutečně bylo!!), to byl tuze lákavý bonus.
Ovšem již při přípravě zájezdu a potom i při zajišťování letenek se ukázalo, že to nebude zas tak moc procházka růžovým sadem. Jasně, jet s cestovkou a nechat si vše zařídit by bylo asi snazší a trochu dražší, ale my na Krétu jezdíme zásadně ve své vlastní režii a nakonec i loni na Madeiru jsme to provedli taky tak, a tak jsme o tomhle „cestovkovém“ způsobu vůbec neuvažovali. Letenky nakonec zajistil Honza u společnosti KIWI.
První problém, který jsme řešili, byl vařič, protože jsme se tam chtěli pohybovat zčásti i „v outdooru“, a to bez jídla nejde. Ačkoli jsme se snažili opravdu hodně, tak se nám nepodařilo ani na webech, které o sobě prohlašují, že jsou na nich VŠECHNY nutné informace, relevantní info sehnat. Snad nejvíc informací se dá sehnat na webu https://www.cestujizakacku.cz/post/kapverdy-santiago, ale ona dáma (autorka – majitelka toho webu) tam (zřejmě) jezdí sice často, ale spí po hotelech, penzionech a soukromí, a na nějaké treky asi stavěná není, takže informace o takovém způsobu pobytu (nutné outdoorové vybavení, treky a jejich popis atd.) na Kapverdách se u ní na webu neseženou ani náhodou. Ale ani některé její další informace tak úplně neseděly, jak se pak ukázalo. Nakonec jsme se rozhodli, že koupíme vařič na pevný líh a i s palivem do něj. Vařič i palivo do něj – něco jako pevný líh – jsem koupil v obchodě Pod7kilo, obojí zn. Esbit. To palivo takový hranolek s kostkami za tuším 139 Kč (6 kostek po 14 g, jedno balení celkem 93 g, ale existuje ještě dvojnásobné balení) a nechal jsem si to v práci pro jistotu ještě zavařit do igelitové fólie, aby to v batohu moc nesmrdělo. A jako druhý experiment jsem koupil (výrazně levnější) dvě tuby s pevným lihem v obchodě Hudy (zn. Yate, Everest ready, 8 tablet, 50 g, 39 Kč). Navíc jsme potom v jedné sámošce nějakého obchodního centra v městě Praia objevili celkem velké balení pevného lihu za poměrně levno!!! Jenže: ten kapverdský pevný líh (spíš podpalovač do grilu) nešel použít, když jsme to zkusili, tak to hrozně kouřilo a zasvinilo to sazemi celý vařič i s hrncem, a navíc i jeho výhřevnost byla tristní, takže jsme to po tom jednom použití hned vyřadili z provozu a dál neužívali. Z těch dvou paliv, která jsem koupil už v Praze, se ukázalo jako mnohem lepší to dražší. Hořelo to bez kouře a spolehlivě a asi to mělo i větší výhřevnost. Tablety z Hudy se po chvíli hoření potáhly něčím jako sazemi a další hoření už bylo problematické. Saze se musely odstranit, odškrábnout, tableta znova zapálit a potom to zase chvíli hořelo dobře. Ale přišlo nám, že s těmi tabletami se toho uvaří méně. V té sámošce jsme taky objevili malý, jakoby outdoorový vařič na plyn, což nám vlilo naději do žil – když se prodává outdoorový vařič, tak by se měly prodávat i outdoorové plynové bomby/kartuše!! Jsme si mysleli (a vařič na „šroubovací“ plynovou bombu, i s redukcí na typ Campingaz jsem vzal sebou, co kdyby…). Ale chyba lávky, nedokázali jsme získat informaci, jestli tomu tak je, a při jakékoli zmínce o plynové bombě nás vždycky odkazovali na nějaké snad pumpy, kde se plynové bomby prodávají, ale ty velké, pro domácnosti… Takže na tohle, na plyn, se asi při zájezdu na Kapverdy s vařením venku rozhodně spoléhat nedá.
Cesta tam byla únavná a dlouhá. Jako první, co jsme zjišťovali – co se týče letenek – bylo, abychom měli představu o tom, jaké, a jak těžké batohy lze vzít na palubu a kolik za to případně zaplatit. Ty společnosti, se kterými jsme letěli, většinou rozlišovaly malé (pod předchozí sedadlo) a velké (do přihrádky nad hlavu) kabinové zavazadlo, a pak zavazadlo k odbavení. To malé kabinové bylo do 6 kg, a i když bychom se tak nějak i do jeho limitních rozměrů ještě i vešli, tak s váhou bychom to nedali ani náhodou – vezli jsme ten vařič, lehký stan, tenké spacáky, minimum oblečení, hygienu, jídlo v pytlíkách, trekové hole atd. Limity rozměrů pro ty velké byly o trochu větší a navíc váha byla buď 8, nebo 10 kg, a to jsme už zvládali. U Easy Jet jsme za to velké kabinové museli zaplatit, ale u ostatních společností (Cabo Verde Airlines a ČSA) už ne. CV Airlines dokonce umožnily bezplatně velké i malé kabinové, ale zato pro naši letenku nebylo – podle webových stránek společnosti – možné si i třeba zaplatit velké, odbavené zavazadlo; kdybychom to potřebovali (jako že ne). Takže zavazadla jsme měli vyřešená.
SO 25/11 Napřed jsme, myslím nějak před polednem, vlezli v Praze do letadla Easy Jet, které nás dopravilo po asi třech hodinách letu do Lisabonu. Přes skenery jsme v Praze prošli v pohodě i s tím pevným lihem a v mém případě i se dvěma mininožíky: jeden byl jako přívěšek ke klíčům, čepel jen asi 3 nebo 4 cm (běžně se povoluje 6 cm), a to druhé byl takový multifunkční set, mělo to podobně velký nožík, mininůžky, otevírák na pivní a podobné flašky a malý pilníček jako na nehty. V Lisabonu byla sice ne zrovna krátká, ale ještě jakžtakž únosná přestávka (ale museli jsme pak znova projít skenery, takže zdržení) a potom jsme nasedli do letadla kapverdské společnosti CV Airlines do města Praia na ostrově Santiago (teda Santiago – oficiální název i na některých mapách je São Tiago, ale zase to Santiago se objevuje i v oficiálních názvech míst, jako je Ribeira Grande de Santiago, a také názvy treků jsou na mapách se jménem Santiago; já jen aby bylo jasno). Praia je hlavní město celého souostroví. Při nástupu do letadla tam byl dědek se závěsnou váhou a ten převažoval malá kabinová zavazadla, co měli lidi na zádech, ale ne všechna – jen ta, která se mu asi zdála být už přes čáru. To velké kabinové nám zvážili hned při odbavení na přepážce a dali na něj příslušnou nálepku, že to bylo odbavené (nebylo možné se ale odbavit třeba přes mobil, přes nějakou aplikaci, CV Airlines nic takového nemají…) Po startu v tom Lisabonu byl ale hned problém – na letišti jsme trochu někam popojeli a pak zůstali stát. Dobře hodinu a nikdo z posádky se nezmínil proč se tak děje, co se stalo. Pro nás to nějaký velký problém nebyl, Praia byla naší cílovou destinací, a jestli tam dorazíme o hodinu dřív, nebo později, pro nás důležité nebylo, ale pokud by někdo v Praia přestupoval (třeba na let na nějaký jiný ostrov) a neměl moc času, tak by to problém být mohl. Už jsme měli po přistání a odchodu z letiště naplánovanou asi 3km cestu do nějakého zálivu, kde jsme hodlali přespat, takže nám na čase zas tak moc nezáleželo. Každopádně jsme tam měli jít už za tmy, s čelovkami, kdyby bylo nutné. Ale CV Airlines nás překvapily i mile – během 4hodinového letu jsme dostali i najíst a napít!! Takovou obří obloženou bagetu (ovšem Honzovi zase tak obří nepřipadala, ale možná neměl takový hlad, jako já), zabalenou v alobalu a ohřátou, a na pití klasika – nějaké džusy, koly atd. S tím jsme fakt ani nepočítali!!
V Praia jsme vystoupili do dusna až horka. První, co jsme museli podstoupit, bylo získání něčeho, co by se dalo nazvat pobytové vízum (nebo taky poplatek za pobyt). Byl to jen takový papírek asi velikosti A6, nebo ještě menší. Jedna možnost je zaplatit to ještě před odletem přes internet, ale do toho jsme nešli a nechali jsme to na letiště. Byl v tom trochu zmatek, vytvořily se dvě fronty ke kukaním, kde seděly úřednice, které člověka napřed vyfotily a pak vydaly ten kousek papíru. Cena byla € 31, ale ve skutečnosti to bylo 32 euro a i víc, protože ZÁSADNĚ neměly zpátky mince, pokud člověk nedal přesně těch 31. (Při tom počtu cestujících v sezóně velmi slušný přivýdělek!!! Normální zlodějna by se dalo říct…) Samozřejmě to tam šlo zaplatit i kartou, ale nevím, jak pak banky počítají kurz; mně to jednak připadalo výhodnější platit to hotově, a potom – měl jsem někde v Duty Free problém platit kartou, terminál mi ji nebral, tak jsem nechtěl riskovat nějakou prodlevu vzhledem k frontě za mnou. A teprve po získání toho papírku jsme mohli pokračovat dál a ven. Hned se tam na nás vrhli různí nádháněči. Jedni nabízeli místní SIM (roaming pro karty z EU tam nefunguje, teda přesněji – ono to funguje, ale je to pak pálka; hovory i SMS, o datech ani nemluvě, jsou tam pro lidi se simkami z EU hodně drahé, a kór pro nás s nejvyššími cenami z celé EU od operátorů na území ČR). O té SIM jsme sice už před cestou tak trochu uvažovali (vyšla by údajně na nějakých snad asi 400 Kč), ale nakonec jsme to nepořídili a celkem dobře jsme udělali. Nespali jsme jen venku, ale i v hotelech, a tam jsme na zprávy a komunikaci využili místní WIFI, a vlastně jsme ani víc už nepotřebovali – aplikace Mapy.cz, kterou jsme hojně používali (a která nám byla hodně moc prospěšná), běží i offline. Zato jsme reagovali na nabídku výměny eura za místní měnu escudos. A to jsme taky dobře udělali a dokonce jsme později i litovali, že jsme nevyměnili víc peněz, protože to bylo jediné místo, kde byl kurz euro/escudos 1:110!! Všude jinde (prodejny včetně vietnamských, hotely) používali mnohem horší kurzy, většinou 1:100, a jen v hotelu v Rui Vaz jako reklamu nabízeli kurz 1:108; a v hotelu, kde jsme spali před odletem, měli kurz 1:109. Hned na letišti jsme si dali jedno (a pak i druhé) čtvrtlitrové lahvové, a stejně jako u nás na letišti dost drahé (na webu výše zmíněném se ovšem tvrdí něco jiného, jenže to je kec z prstu vycucaný, ona dáma si tam to malé pivo zjevně nekoupila). Byla to místní značka STRELA, což se nám dobře pamatovalo a nakonec se nám to stalo i slovem pro objednání piva kdekoli – oni totiž něco jako „bír“ neznají, a když jsme zkusili portugalský výraz pro pivo „cerveja“, s výslovností něco jako velmi měkce „servedža“, tak jsme se nechytali taky. Ale STRELA posloužila vždycky dobře, i když tam třeba měli pivo jiné značky. Na místní pláž do zálivu jsme se dostali celkem dobře, postavili stan bez tropika (bylo sice horko, ale nevěděli jsme, jak je to tam s hmyzem) a dobře se vyspali.
NE 26/11 Ráno jsme nikam nepospíchali, bylo furt horko, a tak nastala hned první koupel ve „studeném“ Atlantiku – voda mohla mít tak 24-25°C, na dně byl písek…prostě první listopadová pohoda. Místní se tam moc nepohybovali, přešla jen jedna rodinka s pacholetem, ale šli asi pracovně, něco lovit z moře. Po snídani, hygieně a koupeli jsme se vydali zase zpět k letišti a pak dál směr město, protože jsme se chtěli podívat, kde je hotel, ve kterém bychom měli strávit poslední noc před odletem domů. Abychom to pak nemuseli dlouho hledat, nevěděli jsme totiž tak úplně přesně, jak a kdy se tam ke konci dovolené odněkud ze severní části ostrova dostaneme. Od letiště to byly asi 3 km podle 4proudé místní okružní komunikace bez kouska stínu a bez chodníku, a teplota musela být asi silně nad +25°C. Trochu prúda pro nás, kteří vyjeli z listopadové středoevropské Prahy, kde jsme chodili už s tenkými kulichy na hlavách… A každé auto, co tam jelo, ať v tom, nebo opačném směru, na nás troubilo, že by nás snad jako vzali. Každý se holt snažil o přivýdělek… zadara by to totiž nebylo. Od nějakého kruháče už to bylo lepší, objevil se tam aspoň chodník. Jenže jsme pak trochu zakufrovali a dostali se dost dolů, zatímco ten hotel byl v horní části města. Tak jsme se tam nahoru vydali (podle Mapy.cz) nějakými uličkami částí města, která rozhodně nevypadala moc bohatě (nebyl to přímo slum, ale nemělo to k němu daleko). Necítili jsme se tam dobře, místní parchanti na nás pokřikovali, psi štěkali a tak…ale nakonec jsme se dostali tam, kam jsme chtěli – k tomu hotelu (My Flat), a rovnou si tam dali STRELU a kafe, a když se uvnitř uvolnilo, tak i oběd. Hodně levný. Nakonec to dohromady byly 4 lahvové (čtvrtlitrové – jiné se tam dostat nedají), dva obědy a ta dvě kafata, a stálo nás to na Kč asi dvě stovky. Odtud jsme se vydali tedy zase dolů (ale už jinudy), přešli po mostě nějakou asi příležitostnou řeku a pokračovali podle pobřeží, protože na druhém konci města jsme měli zabukovaný hotel (LT Aparthotel) a nechtělo se nám jít městem. Cestou jsme se zastavili na koupel (písek tam byl jemný jak černá mouka a nešel odrolit z těla ani po uschnutí) na místě, kde byla kvanta ulit nějakých mořských plžů. Byly to takové asi až 5 cm dlouhé a úzce kuželovité ulity. Byla tam jedna pláž za druhou. Potom jsme se zastavili taky na jedno točené, obhlídli si, kde je nákupní středisko, ve kterém jsme se chtěli pokusit o nákup bomby k vařiči (byla neděle a bylo zavřeno) a došli jsme do hotelu v části města s – po našem by se řeklo – paneláky, ale byly výstavnější než „staré dobré“ sídlištní paneláky u nás, a hlavně – nebylo to z panelů. Po ubytování jsme se šli trochu projít a podívat se na západ slunce nad mořem z procházkové trasy podle vody, pak jsme si odskočili na večeři už nedaleko hotelu (první kapverdské víno, červené a hned hodně dobré), vrátili se do něj a šli spát.
PO 27/11 Ubytování bylo se snídaní a tak jsme se docela najedli (a napili, tušili jsme, že přes den to bude, aspoň pro středoevropany, hodně výhřevné). Napřed jsme si zašli do toho nákupního centra kouknout se jednak po té plynové bombě, ale taky po nějakém nákupu stravy a tekutin. Přišli jsme tam snad po deváté a bylo vše zavřené. A z nikoho jsme nedostali kloudnou odpověď, kdy, a jestli vůbec se sámoška otevře; na dveřích žádné otevírací hodiny... Ono se na tom již zmíněném „vševědoucím“ webu píše, že domluva celkem snadná, že tam lidi často alespoň trochu vládnou ingliš, ale je to kec. Ve velkém nákupním centru vedle celkem velkého hotelu, kde by se dali cizinci hodně očekávat, a dokonce i někdy i v recepci hotelu byla občas ta ingliš spíš taková „lámaná“. Nakonec jsme v tom nákupáku spíš pantomimou než slovně získali info, že by se obchod měl otevřít v deset. Jenže ono bylo tak pět, deset minut před desátou a uvnitř v prodejně se nic nedělo a byla tam tma!! No, nakonec opravdu nějak krátce po té desáté rozsvítili a otevřeli. Nakoupili jsme jídlo, taky vývrtku na lahve vína, které jsme hodlali hojně užívat, pokusili se (neúspěšně) koupit tu bombu k vařiči (viz výše) a odešli jsme do hotelu pro batohy. Zaplatili jsme a tak k polednímu vyrazili. Cesta (značená) nás vedla nad pobřežím až před nějakou fabriku (zřejmě elektrárna), která se musela obejít vnitrozemím. Takže trochu nahoru o asi 60 m a pak zase zpátky dolů. Neskutečné vedro na holém svahu s jen tu a tam rostoucím keřem, nebo stromkem nějaké akácie (které moc stínu neposkytovaly), prostě Afrika…Zjistili jsme pak, že tyhle akácie jsou snad jediné stromy a keře, které tam (všude!!..snad vyjma vlhčích údolí) rostou. Mladé větve trny nemají, ale starší už ano a trny na ulámaných větvích, co ležely na zemi, byly tak ostré a tvrdé, že dokázaly propíchnout i podrážku boty (měli jsme takové lehké trekové)!! Jak jsme šli podle té fabriky dolů, tak jsme museli přejít i nějakou roklinku, takový hlubší úvoz, a tam jsme viděli, jak touhle roklinkou se do moře pouští nějaké sračky. Bylo to černé, možná nějaké ropné produkty. Cesta nad pobřežím byla opravdu vyprahlá a slunce pražilo, co to dalo. Minuli jsme nějaké (podle Mapy.cz) pláže, ale moc to tak nevypadalo. Většinou to byl hned u vody poměrně strmý val z velkých oblázků i obyč kamenů, jen trochu omletých mořem, ale do vody tam jít bylo dost „vo hubu“ – kameny klouzaly a do toho vlny ne zrovna malé…Ale na jedné z nich jsme se nakonec na chvíli přece jen zastavili, u nějaké skály ve stínu, a tam jsme podle té skály opatrně do vody vlezli, aspoň se ochladit. O plavání ovšem nemohlo být ani řeč, to vypadalo docela nebezpečně – vlny a skály a kluzké kameny na dně… Nicméně osvěženi jsme se vydali dál a došli jsme nad další, a docela rozsáhlou pláž, která navíc vypadala nadějně hned 2x. Jednak že na ní bude trochu příznivější přístup do vody a hlavně že na ní, kus od vody, najdeme vhodné místo k přenocování. Sešplhali jsme ten útes, na který jsme se dostali, ke zbytku želvího krunýře a jali se místo prozkoumávat. Kus od vody byla laguna, kam asi vodu dodává moře, když je trochu víc bouřlivé a vlny dokážou překonat tu hradbu, val kamenů hned na pobřeží. Byla tam různá plochá místa s pískem a na jednom z nich jsme se skutečně ubytovali. Od hluku moře jsme byli trochu odtlumeni menším hřebínkem s porostem křovin. Utěšené místo!! Uvařili jsme si večeři a těšili se, jak se v noci ochladí a jak se nám bude krásně spát.
ÚT 28/11 Ubytování to tam bylo krásné, ale probuzení nic moc. Jen jsem otevřel oči a kouknul ze stanu (nestavěli jsme tropiko, stan jsme měli jen jako ochranu před případným hmyzem), tak jsem zjistil, že vedle něj NENÍ můj batoh!!! Foťák a doklady, plus spací věci byly uvnitř, ale vše ostatní bylo, zdálo se, v prdeli. Krve by se ve mně nedořezal!! Takovej „podařenej“ začátek dovolené!!! Ale naštěstí ještě, dřív, než jsem z toho mohl dostat infarkt, tak jsem batoh uviděl asi 10 m od stanu. Nic v něm nechybělo, nebyl nijak poškozený…prostě byl/stál jen o asi 10 m jinde, než kde jsem ho večer zanechal!! Kolem místa, kde jsme spali, asi 15 m daleko, sice vedla z vnitrozemí nějaká hrubě kamenitá „polňačka“ (po které potom ještě než jsme vyrazili na další etapu, přijelo nějaké poloterénní auto a jelo až k vodě), ale jinak široko daleko nikde žádné osídlení, kde by někdo bydlel a v noci si z nás udělal prdel… Pravda, na noc nedaleko moře si beru do uší špunty, takže jsem teoretického srandistu slyšet nemusel…ale kde by se tam vzal?? A že by to odtáhl třeba pes? No, batoh nebyl vůbec poškozený, nebyly na něm známky, že by to nějakej čokl táhl v zubech po zemi, a i bez části věcí to nějaké to kilo mělo…a pak že by ten batoh ten čokl zase postavil? Záhada. Ale aspoň mě z toho nekleplo, taky dobrý. Ráno jsme se tedy vykoupali a trochu i plavat se dalo, a pak teprve se vydali dál. V cestě nám ale stály dvě úžasné „překážky“. Jedna byla takové široké údolí s nějakými objekty, z nichž jeden byl zřejmě nějak ve spojení s leteckou poštou, co tam kdysi fungovala (a asi ji provozovala Air France), a ten druhý byl dům, na kterém byl plakát piva STRELA, a když jsme tam došli, tak jsme pivko té značky opravdu dostali!!! Tam jsem taky zaperlil – jedno nám bylo málo a tak jsem si šel říct o další, a použil jsem sousloví („por favor, eště“, tedy „prosím ještě“) a doplnil to i ukázanými dvěma prsty; to sousloví se pak stalo okřídleným rčením, a občas jsme si to připomněli. No ale úspěch to mělo, další pivo jsem tam dostal!! A druhá zastávka bylo údolí se senzační a písečnou pláží a hromadami zbytků schránek nějakých mořských mlžů. Tento den jsme už měli dojít do pobřežního městečka Ribeira Grande de Santiago. Tady by měl začít trek údolím nahoru, do vnitrozemí, pro nás s jedním přenocováním někde venku a s koncem v zabukovaném hotelu ve vesnici/městečku? Rui Vaz. Tam přespat, další den vylézt nalehko na nejvyšší horu ostrova (Pico d’Antonia, 1394 m), vrátit se do hotelu, znova přespat a až pak pokračovat trekem směr město Tarrafal na severním konci ostrova. Celý trek z Ribeira Grande do Tarrafalu (bez té asi 9km odbočky na onen nejvyšší kopec) by měl mít necelých 80 km (podle kudykamu ve vesnici). V Ribeira Grande jsme si dali pivo, nakoupili dostatečné množství vody a flašku červeného (přelili jsme to do petky), chvilku poseděli a vydali se údolím nahoru do vnitrozemí. Na mapě jsou vedle trasy inzerované, mimo jiné, i dva baobaby. Ten první jsme nějak minuli, ale ten druhý je úchvatný!! Opravdu obří strom!!! A navíc – co jsme tam u něj chvíli seděli a odpočívali, tak jsme si všimnuli, že na velkých stromech dole na dně údolí je spousta opic. Odhadl jsem je na kočkodany a podle nějakých webů tam skutečně žijí kolonie kočkodanů zelených (Chlorocebus sabaeus; žije v Africe, ale zavlečen byl mimo Kapverdy i na některé karibské ostrovy a dokonce i na Floridu; asi jako domácí zvířata do klece, ale zvířata časem unikla, nebo se jich lidi nabažili a pustili je…nevím). Byli tam ale nejen ti pro nás exotičtí kočkodani, ale taky papoušci (ty viděl lítat Honza, já jen snad siluetu toho papoucha vysoko ve větvích) a i exotické stromy – mango, papája, palmy, taky liána marakuja … V místě, kde je nějaká soustava nádrží, malých přehrad a pump, se cesta vydá z údolí nahoru a dojde do vesnice Maria Parda. Je to jen shluk jednotlivých domů. Prošli jsme tudy (cesta je sice značená podobnými značkami, jaké známe od nás, ale místy – a často na zrovna docela důležitých místech – chybí; ale jako vždycky, Mapy.cz pomohly) a pak šli řídkým porostem těch akácií (buď v podobě větších keřů, nebo malých stromů). Cesta, po které jsme šli, je zde celkem nevýrazná, něco jako naše polňačka. Místy jsou tu hluboké zářezy do rudohnědé půdy, jakoby od bagru, nebo buldozeru, a netušili jsme, co to je a na co by to mělo být. Nedaleko cesty jsme uviděli jakýsi domek, teda spíš jeho ruiny. Mělo to jen obvodové zdi asi 3 m vysoké, dva otvory jako pro dveře a dva otvory po oknech a víc nic. Žádná střecha. Velikost dejme tomu 3x3 m, možná spíš o kousek větší, a tak jsme rozhodli tam přenocovat; bylo to asi tak 350 m od posledního domu vesnice. Uvnitř jsme na betonové podlaze postavili stan zase bez tropika a bez nebezpečí, že přehlídneme na zemi nějakou větvičku akácie s trny a píchneme o ně karimatky (jak by se mohlo lehce stát, kdybychom stan postavili někde mezi těmi akáciemi). Světlo jsme měli, vařič i palivo taky, rovněž vodu plus jídlo, a tak nám nic nescházelo. A dokonce jsme sebou měli i tu petku červeného – no mohlo nám být zle?
ST 29/11 Ubytování to bylo výtečné, klid, teplo, ale ne horko a dusno, avšak od brzkého rána se ozývalo takové klepání, ťukání a nevěděli jsme, co to může být. Až když jsme se po snídani sbalili a vyrazili, tak jsme na to přišli: v těch dírách po buldozerech byli chlápci a dělali/štípali kladivy kámen na dlažební kostky!! Kameny byly asi sopečného původu, takové tmavě šedivé… Vedle každého ťukala byla velká hromada už hotových kostek, a jak jsme si pak později všimnuli, tak jimi opravdu byly silnice, hlavně ty menší, dlážděné!! No ale my se vydali dál a stále mírně nahoru. Párkrát jsme tam zahlídli nějakého barevného ptáka. Nejnápadnější na něm byla lesklá modrá barva a velikost bych odhadoval zhruba jako kos. Snažil jsem se ho třeba vyfotit, ale nikdy se mi to nepodařilo. Ovšem nejčastějším obyvatelem té krajiny byla různá sarančata. Velká, menší, malá, a byly jich snad stovky a živilo se to listy těch akácií!! Jo a ještě další obyvatel, kterého jsme párkrát viděli, byli obrovští a barevní pavouci, co měli sítě natažené někdy snad i na metry daleko od jedné větve ke druhé. Tu a tam se někde v dáli objevila nějaká stavba, taky chlívy pro krávy…ale je to tam všechno hrozně suché, nevím, kde se tam bere voda pro napájení takových zvířat, jako jsou krávy, které vody spotřebují poměrně hodně. S tou vodou – oni tam asi hodně využívají odsolenku, součástí té továrny, kolem které jsme šli na pobřeží, je i velká odsolovací stanice. Ale potom v Rui Vaz nám jeden (hoteliér?) povídal, že tam jsou extra hluboké studny (snad až 300 m?) ze kterých se čerpá pramenitá voda. No, aspoň na těch horách by asi mohli opravdu mít vodu pramenitou. A co nás taky dost překvapilo, byla pole (už uschlé) kukuřice, jenže rostliny té kukuřice taky sloužily jako podpora nějakých (zelených) pnoucích se rostlin, možná něco jako fazole? Tak něco… Městečko Rui Vaz je ve výšce asi 750 m. O kousek dál za okrajem městečka bylo pod silnicí nějaké sportoviště, podle nápisu to mohlo být pro členy policejního sboru, a před ním byla část pro děti s prolézačkami a houpačkami. A hned na začátku tam byl stánek s občerstvením a podle Google Earth by se měl jmenovat Blue Bird Snacks, a tak jsme se tam zašli podívat. No a tam jsme si jednak dali STRELU a jednak jsme tam konečně viděli toho modrého ptáka (viz název stánku!!) – měli tam totiž jeho „sochu“ (asi ze dřeva a lepenky?) ve velikosti člověka. A jak jsem se později dopátral, měl by to být ledňáček šedohlavý (Halcyon leucocephala; žije v celé Africe, ale taky na těch Kapverdách a i na Arabském poloostrově), asi něco jako „totemový“ nebo snad i národní pták Kapverd, který se ovšem vzdal ryb a přeorientoval se na hmyz, teda hlavně na ta různá sarančata, kterých tam jsou ovšem všude mraky; ale taky prý žere i menší ještěrky. Odpočinuti a posilněni jsme se vydali po silnici dolů. Po cestě měl být podle Mapy.cz nějaký obchod, ale ten jsme neobjevili. Takže jsme se zastavili na další pivo v místní putyce (není na Mapy.cz), ale hlavně pro nákup vody (když jsme neobjevili ten obchod). Tady jsme zaplatili eury, ale dost nás obrali; vrací zásadně v escudos, ale tady si těch escudos nechali nějak moc. Mířili jsme k zabukovanému hotelu Recando da Montanha. Hotel jsme našli, ale nikdo v něm!!! A to jsme vnikli i za plot, klepali, vyptávali se kolemjdoucích, a dokonce se tam objevil i nějaký maník, nečernoch, který jednak uměl ingliš a jednak nám začal pomáhat svým mobilem. Přišel nám jako takový polomístní obyvatel, vypadalo to, že zná docela dobře i místní reálie, ale pak jsme ho viděli taky v hotelu, ve kterém jsme potom nalezli nocleh, tak bůhví co to bylo za člověka. Ale i když zaktivoval nejméně dva lidi a dalším volal, tak výsledek nula. Ten hotel – a to je podivné – je jen na Mapy.cz a potom taky v nabídce na mapách booking.com, ale třeba Google Earth ho vůbec jako místo k ubytování neukazují (pozn. – při psaní tohohle textu o zhruba měsíc a půl později, než se dělo to, co popisuju, jsem zjistil, že ten hotel na Mapy.cz už není!!! Zmizel, něco se zřejmě stalo…a možná, že ani na booking.com ho už nenabízejí. Kamarád totiž tu rezervaci zrušil, když tam nic nebylo, a uvedl i důvod, tak to ubytování možná z nabídky operativně vyřadili.). Takže jsme byli nahraní, jenže v Rui Vaz je naštěstí ještě jeden hotel, Quinta da Montanha. Tak jsme se tam odebrali (jeho umístnění na Mapy.cz a ve skutečnosti je taky trošku něco odlišného, ale ne o moc), že se poptáme, jestli by neměli pokoj se dvěma postelemi. No a měli, i se snídaní a i s tím, že se tam dá taky navečeřet, takže houby zle. (Mimochodem – asi hoteliér z tohohle hotelu, kde jsme nakonec sehnali ubytování, nám pak později povídal, že hotel, ve kterém jsme si původně zabukovali ty dva noclehy, prý jeho majitel využívá jen k nabídce před Airbnb. Jak jsem nakoupil, tak prodávám…). Měli jsme pokoj v posledním patře nízké budovy, před pokojem velká terasa s asi ještě dvěma, třemi dalšími pokoji (jen jeden obydlený) a celkově ten hotel byl poloprázdný. Ale bydlelo se tam dobře, výhled na hory, prostě pohoda. Jediný kaz byla velká vlhkost i uvnitř, způsobená, jak jsme mohli vidět, mraky, které se odpoledne a i přes noc zachycovaly na kopcích, a taky tou nadmořskou výškou necelých 800 m, ve které hotel byl. Okna se nám zamlžila a pár hadříků, co jsme si vyprali, jen tak neuschlo.
ČT 30/11 Tenhle den nás čekal trek na nejvyšší kopec ostrova, Pico de Antónia, 1394 m. Snídaně byla formou bufetu, tak jsme se nadlábli, sbalili do jednoho malého batůžku jen to nejnutnější (i nějaké jídlo a vodu) a vyrazili. Mělo to celkem být od hotelu podle Mapy.cz asi 15 km (sedm a něco km tam, a po stejné cestě zpátky). Začátek je po malé dlážděné silnici napřed mírně nahoru, ale asi tak poslední třetina je nahoru už víc. Dojde se k nějakému nejspíš vojenskému objektu (uvnitř to hlídaly osoby v mundúrech, takže asi vojáci) s nějakými vysílači a možná i radarem. Před bránou toho objektu ale začíná doleva červeně značená pěšina. Obchází hustým porostem zeď objektu a na druhé straně se od zdi odpojí a začne klesat. No a pak zase stoupat a opět klesat…pěšina je to jasná a je i celkem dobře značená. Nedaleko po začátku klesání je tam menší rozcestí – rovně míří pěšina k nějakým stolům a lavicím, tedy k nějakému odpočinkovému místu, ale „ta správná“ jde doprava a dolů. Po prvním klesání cesta vystoupá k nějaké vyhlídce (Monte Tchota, 1041 m) – úžasné rozhledy hluboko dolů do zeleně, ale i na okolní ostré vrcholy a skály. Po necelých dvou km se dojde na jinou vyhlídku, Riba Achada, 983 m, která je ale současně i rozcestím. Jen kousek za touhle vyhlídkou se pěšina dostane z lesa a dál jde otevřeným terénem, kde je jen tu a tam nějaký strom, poskytující stín. A ten byl hodně nutný, bylo nestředoevropsky horko a cesta se navíc začala dost zvedat. To horko a stoupání na mě mělo neblahý vliv, nakonec jsem se rozhodl, že ve stínu jednoho (posledního) stromu zůstanu, že bych se nahoru asi nevyškrabal, a kamarád vyrazil na závěrečnou část výstupu sám. Chvíli jsem ho sledoval (a fotil mobilem), jak se jeho postavička dostává po kamenité pěšině postupně výš a výš (terén byla vlastně jakoby nějaká louka, prostě nízký porost), až mi zmizel za nějakým hřebínkem. Moc mě to tam samotného nebavilo, tak jsem se nakonec rozhodl, že přece jen ještě kousek popojdu. Viděl jsem kus nahoře nějakou poměrně velkou skálu, která mohla skýtat stín, a tam jsem se vydal. Myslím, že jsem se mohl dostat tak asi jen zhruba 200-250 m pod vrchol. Kamarád se nahoru dostal a prý to byla dost „challenging“ cesta. No a on se pak vrátil plný dojmů a našel mě u té skály. A tak jsme se dali na sestup a tam došlo k mému prvnímu karambolu. Na kamenech cesty mi to podjelo a já si sedl na prdel a trochu po ní popojel dolů. Mně se nestalo nic, ale jedna treková hůl se zlomila. Naštěstí to ale šlo jakžtakž opravit. Sice jsem se o ni pak nemohl naplno opírat, ale k udržení stability to stačilo. A tak jsme se vraceli po stejné cestě, jenže už v lesní části nedaleko té první vyhlídky (Monte Tchota) v místě, kde pěšina traverzovala docela prudký svah, křoví nad ní i pod ní, tak tam jsem asi nedával moc pozor a nevšimnul jsem si, že je kus, okraj té pěšiny stržený. A píchnul jsem do toho místa trekovou holí vlastně naprázdno. Což mělo za následek, že jsem zase sedl, ale tak nešťastně, že jsem si něco udělal s nohou. Docela jsem i trochu zahysterčil a tvrdil zvýšeným hlasem, že mám tu nohu zlomenou, protože její část od kotníku se mi zdála být v nějaké nepřirozené poloze. Ale mohl jsem s tím hýbat a taky jsem mohl i vstát a i ve stoje tou nohou hnout, tak to vypadalo spíš „jenom“ na nějaký těžší výron, čímž jsem se trochu uklidnil. Ale ta už jednou zlomená hůl vzala při tomhle druhém karambolu za své už úplně. Kamarád mi půjčil jednu svoji, abych se mohl pajdat stabilněji a nohu víc odlehčovat, a vyrazili jsme. Rychlost pochopitelně malá a noha bolela. Vyškrabali jsme se na tu vyhlídku Monte Tchota a tady mi kamarád pomohl ten otok nějakým hadrem stáhnout. Chvíli jsem s tím šel, ale bolelo to jak sviňa, mnohem víc než bez toho hadru, tak jsem ho po chvíli zase sundal. Nahoru a po rovině jsem pajdal jakžtakž, ale jak to bylo dolů, tak to bylo horší; to moc nešlo. A dolů se šlo od toho vojenského objektu po silnici docela velký kus. No, doplácal jsem se do hotelu a noha byla jak balón. Navlékl jsem si na ten otok už jako na noc kompresní podkolenku, co si beru do letadla, a šli jsme napřed na večeři. Nechodilo se mi vůbec dobře a potom na pokoji jsme si museli ujasnit, co teda dál. Bylo jasné, že pokračovat v původně zamýšleném treku rozhodně nebudu moct, a tak jsme se rozhodli, že se do dalšího městečka, Assomada, přesuneme místní dopravou – takovým minibusem. Nazývají se aluguer a je to vlastně jako taxi, zastaví kdekoli a řidič dovnitř dokáže nacpat neskutečné množství lidí (většinou to bývají ženské) i s jejich často obřími nákupy. Cena je lidová.
PÁ 01/12 Hned po snídani jsme zaplatili a vydali se na hlavní silnici, kde bychom měli po nějakém čekání chytit nějakého aluguera (vyptali se na to ještě večer nějakého chlápka, co chodil a nabízel nějakou zmrzlinu; vypadalo to, že to je buď přímo pan hoteliér, nebo někdo z užšího vedení hotelu, a ten nám řekl, že se máme na silnici postavit naproti hřbitovu, tam že lidi na ten aluguer většinou čekají). Jeden aluguer kolem nás přejel, a ačkoli byl hnedle prázdný (uvnitř jen dvě osoby), tak nás přes naše mávání minul a jel dál. Nezájem o výdělek. Ale za chvíli se objevil ten „hoteliér“ v nějakém SUV, a že nás vezme do městečka São Domingos, kde chytíme jiný spoj do té Assomada!!! Takže tohle klaplo. V tom městečku skutečně přijel za chvilku spoj do Assomada, a tak jsme se tam dostali bez potíží. Honza ještě večer v hotelu v Rui Vaz našel nějaké ubytování, tak bylo houby zle. Ovšem jen do té doby, než jsme se v Assomada vydali hledat (podle Mapy.cz) to ubytování (hotel Splanada Poilon). Nešlo se mi s báglem dobře a Mapy.cz nás navigovaly od hlavní trasy někam dost dolů. No, ušli jsme snad kilák a došli jsme na místo, kde jak podle Mapy.cz, tak i podle booking.com měl být ten hotel. A jako v Rui Vaz – NEBYL!!! NULA!!! NIC!! Asi to je nějaký místní zvyk, že symbol ubytování na mapě sice je, ale potom ten barák tam ve skutečnosti není; tohle se nám stalo už podruhé. Ujala se nás tam nějaká stará paní, která nám sice nerozuměla, ale aspoň podle mobilu, co jsme jí ukazovali, pochopila, co hledáme, a vyvedla nás zase zpátky nahoru na hlavní, kde odchytila nějakého jí známého maníka a vysvětlila mu „vo co gou“. A ten nás chvíli vedl po ulici a pak naložil do dalšího typu místní dopravy – to je něco takového, jako je třeba malá nákladní Toyota, akorát že na té ložné ploše jsou po stranách lavice, celé je to pod stříškou a vozí to lidi. Kousek jsme popojeli, jen snad sto, dvě stě metrů, a pak nás vyhodil (on že jede dál, do práce) a ukázal nám, že máme jít ulicí dolů, tam že ten náš hotel je. No a ono to tam po tak asi půl km opravdu bylo!!! Tak jsme byli zachráněni. Na Mapy.cz je ten hotel Splanada Poilon na jedné straně od hlavní ulice (na západ) a jsou tam i fotky zařízení a jídla, co se tam dává, ale na tomhle místě v reálu nic takového není!! Ani barák, a natož ty chutné kousky pokrmů. A potom podle té paní a jejího známého jsme se dostali k jinému (?) Splanada Poilon, i ten na Mapy.cz je, ovšem už bez obrázků. Tenhle druhý (?) hotel stejného jména je od toho prvního dobře jeden a půl km a ještě k tomu na opačné, severovýchodní straně města!!! A v něm to jídlo a pokoje a výhledy na hory v reálu existují. Dostali jsme růžový pokoj s terasou s výhledem do hlubokého údolí a na protější vrcholky hřebenů, v pokoji WC+sprcha. Akorát že to nemělo skříň, nebo něco na to, aby si tam mohl člověk pověsit nějaké hadříky. Byla tam jen jedna komoda se třemi šuflaty a dva noční stolky a víc nic, takže oblečení jsme museli hodit na zem. Ale dobře tam bylo, v restauraci jsme dostali napřed večeři a pak i další flašku červeného a opět výtečného. Hotel měl dokonce i bazén, ale to bylo spíš jen takové malé dětské brouzdaliště. Tak nám bylo nakonec celkem dobře, akorát že mě ta haxna dost bolela a byla nejen oteklá, ale už i se moc pěkně vybarvila – kolem vnějšího kotníku byla obří fialová modřina a jen o něco menší byla na druhé straně nad chodidlem pod vnitřním kotníkem. Vůbec to nevypadalo lákavě!!
SO 02/12 Ke snídani jsme jako první chod dostali jejich specialitu, takovou jako hustou polívku, jmenuje se to „cachupa“ a vyznačuje se tím, že je v ní všechno, co dům a dá a každý to vyrábí jinak. Hlavními surovinami pro přípravu bývá kukuřice, fazole, boby, zelí, čerstvá zelenina, sladké brambory, zelené banány a vepřové nebo kuřecí maso. Někdy i ryba, vždy ale slanina a rajský protlak, a vaří se to dohromady v jednom hrnci. Je to nejčastěji taková hustá polívka se vším možným, ale údajně se dělá i „na sucho“ jako příloha. Co jsme dostali my, bylo s nudlemi a zeleninou a asi i s trochou nějakého masa a rozhodně to nebylo špatné. A pak byly další chody a pití, najedli jsme se dobře a chutně. Na tenhle den jsme si naplánovali přejezd do města Tarrafal v severní špici ostrova. Honza tam našel ubytování a tak jsme si řekli, že tam holt strávíme pobytovku, já že se tam budu pohybovat spíš jen okolo hotelu a že to třeba nebude tak moc daleko na pláž, kde bych mohl plavat, slunit se a tak, a Honza že si udělá samostatně nějaký ten výlet do okolí. A tak jsme se po ránu zase vyškrabali na tu hlavní, a netrvalo dlouho a hned na nás nějaký aluguer volal, jestli nechceme do toho Tarrafalu. No, chtěli jsme, a tak nás naložil a odvezl tam. V Tarrafalu je nějaký terminál dopravy, nedaleko tržnice. Tam nás vyhodil a my se vydali najít ubytování. Tentokrát to klaplo, bylo to takové „komunitní“, spousta společných prostorů (kuchyně, jídelna, WC a sprcha) a tak, ale moc se nám to nezdálo – uprostřed města s celodenní dopravou, taky nám přišlo, že je to za „ty peníze“ nic moc, a tak, a Honza se hned přičinlivě pokouknul na něco jiného. A našel. Jenže opět, do třetice (rozhodně ale ne „všeho dobrého“!!) – kam nás Mapy.cz a booking.com zavedly, tak tam žádné ubytování nebylo ani náhodou!!! Horor!!! Naštěstí se nás ujal maník z nedalekého fitcentra, a že nás dovede, kam potřebujeme. A nasedl na čtyřkolku!! To bylo něco pro mě, já už měl chůze dávno po krk, a tak jsem pajdal hodně pomalu. Ale ten chlápek to asi zaznamenal, takže jel taky hodně pomalu a nakonec tu věc někde nechal stát a šel s námi po svých. A dovedl nás do toho hotelu, který byl hned u pláže!!! (Baia Verde, v překladu nejspíš „Zelený záliv“ – a opravdu mezi budovami je to hodně zelené, hodně pro nás exotických stromů a keřů…). Je to větší počet nižších budov, jednopatrových, ve kterých jsou vždycky v jednom podlaží tak asi 4 pokoje, a na snídani se chodí přes pláž, kde je taková skála a na ní restaurace. No pohoda!!! Vůbec nechápeme, jak je možné, že se v případě Kapverd údaje o umístění ubytovacích kapacit na mapě a potom jejich skutečné umístění tak liší… Měli jsme tam zabukovaný pobyt až od dalšího dne, ale nebyl problém tu první noc zaplatit na místě. Děvenka v recepci moc ingliš nevládla, ale posloužil překladač gůgl, případně apka čeština-portugalština, co jsem si stáhnul ještě doma. No a protože se nám to tam celkem zamlouvalo, tak jsme tam zahájili pobytovku a Honza zrušil tu předchozí rezervaci, co se nám naopak moc nezamlouvala (a hned nám někdo telefonoval, proč to děláme, tak jsme mu vysvětlili, že chceme něco blíž pláže a on už pak neprudil).
NE 03/12 – PÁ 08/12 Týdenní pobytovka byla jen o koupání, ležení na pláži, prostě nádhera!! Tu a tam na nějaký nákup (napřed byl Honza sám, ale potom jsem se už i přidal, s tou zlobivou nohou se postupně dalo chodit lépe a lépe, i když na běhání to rozhodně nebylo). Ty nákupy... v onom již asi dvakrát zmíněném webu se píše, že nejlepší, jak získat místní měnu bez poplatku, je jít nakupovat k Vietnamcům (stejně jako u nás tam mají hnedle monopol na různé sámošky, aspoň v tom Tarrafalu ano) a zaplatit eury, že oni potom vracejí zásadně v tom nejlepším kurzu 1:110 a bez těch poplatků. Tak to je, aspoň v Tarrafalu kec, z prstu vycucaný. ZÁSADNĚ nám vraceli v kurzu 1:100. A navíc za tou kasou byly vždycky takové zamračené ropuchy… Ovšem vrchol vztahu k zákazníkovi předváděla jedna obtloustlá místní děvenka v (možná jediné?) místní pekárně. Když člověk (přesněji "nedomorodec") řekl třeba o chleba, tak se došourala s maximálně votráveným ksichtem někam dozadu, nandala ten chleba (byly to takové spíš velké bandury z téměř bílého těsta) do igelitového pytlíku, který pak hodně pomalu nesla a přitom s tím házela a mlátila o nohu, těma nohama šoupala, asi aby se moc nenamohla pro ty debilní túristy, a ksicht pořád neskonale votrávenej… Ale bylo to jasně její vyjádření, jak ji sereme (zažili jsme to celkem dvakrát), protože jsme turisti; s domorodci se bavila úplně jinak, samej úsměv... Nicméně tohle nebyl standard, v hospodách se děvenky chovaly většinou úplně jinak. Taky jsme si zaskočili 3x na večeři do hospody, byli jsme taky společně na vycházce kousek podle skalnatého pobřeží směr západ a jih, a pak ještě na jedné do města k tržnici, abychom si tam taky obhlídli, odkud pojedeme aluguerem do Praia, až přijde čas návratu domů do ČR. Honza si udělal sám dva delší výlety: jeden k severu po modře značené cestě až k nějakému majáku (ten na Mapy.cz není, ale "od nás" z pláže vidět byl), pak druhý obráceně, k jihu, po červeně značené cestě až ke zdem koloniálního koncentráku, kde je nyní muzeum. Snídaně byly senzační – nejčastěji jsme si dávali vaječnou omeletu se šunkou a potom buď něco jako sednvič, ale s bohatou náplní například kuřecího masa a zeleniny, ale taky s tuňákem místo toho kuřete. Ale občas jsme to vystřídali toastem. Já opět s kuřetem, Honza s rybkou. A vždycky byla k tomu velká sklenice (možná až tak 4 deci) s hustou ovocnou šťávou z různého pro nás exotického ovoce – ananas, marakuja, papája a další. Lidí tam moc nechodilo, taky jsme tam byli i sami, ale přes den tam bývalo docela plno. Sedět nad mořem v devět ráno v tak asi +25 °C a snídat, a pak, když už byla teplota i přes 30, tak se jít ráchat do moře na písečné pláži – to je skvělá náplň pro nicnedělání na začátku prosince!!! Hned první den si nás v hotelu oblíbila jedna místní čubina. Nebyla moc vtíravá, ale vždycky jakmile jsme vešli do areálu hotelu, tak se na nás nalepila a vrtěla ocasem. Asi proto, že hned, jak jsme se s ní potkali v tom hotelu poprvé, tak jí Honza dlouze drbal a hladil. Chodila pak s námi i nahoru před náš pokoj a tam celou dobu, kdy jsme si tam třeba večer seděli a pili víno, ležela a hlídala, a jak se něco dole šustlo, co se jí jen tak moc nezamlouvalo, tak to hned zeshora voštěkala. A dokonce tam někdy spala na rohožce před pokojem i přes noc. Dovnitř do pokoje se netlačila, ale tu a tam pohladit a podrbat ji – to se jí tuze zamlouvalo. Na terase jsme si taky vařili večeře, co jsme sebou měli na trek – přece je nepovezeme zpátky domů!! Stejně jsem domů vezl pár pytlíků ovesných vloček – snídaně jsme ale měli, takže tohle jsme si nevařili. A konečně jsem tam taky vyfotil toho jejich „blue bird“, ledňáčka!! Poletovala jich tam zřejmě rodinka, tři čtyři kusy, a lišili se barvou zobáku a sytostí zabarvení. Nevím, jestli to byl pohlavní dimorfismus, nebo jestli mladí měli zobáky tmavé a dospělci pak sytě červené, ale byly to všechno takové lítající smaragdy, větší, než naši ledňáčci. Menším zádrhelem ubytování bylo to, že netekla voda. Respektive tekla jen tu a tam. Napřed jsme to řešili na recepci, a holčina, co tam byla, to nějak vyřešila a tvrdila, že to je obecný problém, že je malý tlak vody v rourách a blablabla, a dokonce nám nabízela, abychom se přestěhovali do přízemí, tam že poteče. To se nám ale nechtělo, nahoře to bylo lepší, rozhled na moře, nikdo tam necoural a tak, ale jak jsme později zjistili, tak jestli voda teče nebo ne – a bylo jedno, jestli v přízemí, nebo v patře – záleželo výhradně na nějakém maníkovi, co tam fungoval asi něco jako údržbář. Ten tu vodu chodil někam pouštět a zastavovat a dělal to jen podle sebe, nikomu nedovolil, aby mu do toho kecal. Viděli jsme pak i do které uličky mezi budovami vždycky zašel tu vodu (většinou odpoledne) pustit, ale ten kohout jsme nenašli, abychom si ji mohli pustit sami v době, kdy to potřebujeme my. Tu vodu jsme však potřebovali vlastně jen na to, abychom ze sebe smyli písek z pláže a pak pochopitelně na WC – když „to“ nešlo spláchnout, tak to moc příjemné nebylo. WC se sprchou totiž nebylo od pokoje stavebně oddělené a s dveřmi, odděloval to jen kousek zdi od jedné stěny a u druhé stěny byl asi metrový průchod, a ta zeď nedosahovala ani ke stropu. Ale pomohli jsme si, když voda tekla, tak jsme si načepovali do nějakého kanystru, co se tam někde válel, a to taky pak šlo takhle používat. Mně se ta noha postupně trochu lepšila, už to tak nebolelo při chůzi, když jsem šel pomalu, fialové vybarvení taky mizelo a dokonce i trochu splaskla (aspoň prsty už nebyly jak naducané párečky), zdálo se, že teplo a mořská voda a plavání jsou pro ni lázně. No a nastal poslední den pobytu u pláže, protože další den jsme se už museli přesunout do hlavního města Praia, tam najít ten hotel, na který jsme se už byli kouknout hned druhý den po příletu, přespat v něm a pak brzo ráno vyrazit na letiště a začít celodenní cestu domů.
SO 09/12 Týdenní pobytovka skončila a my se musíme přesunout blíž letišti, do hlavního města Praia, do hotelu, který jsme si už hned po příletu obhlídli. Na náměstí nedaleko tržnice je něco jako autobusák, terminál těch aleguerů, minibusů. Je tam budova s WC a čekárnou a taky s nějakým občerstvením. Byl tam jeden minibus a řidič nám potvrdil, že jede do Praia, tak jsme tam vlezli. Napřed jsme se ale řidiče poptali, kam a kudy jede a na mapě jsme mu ukázali, jestli už ve městě jede taky kolem jedné, na mapě zakreslené, zastávky nedaleko našeho hotelu. Odkýval nám to. Tak jsme bágly dali zezadu pod poslední sedadla (na kterých jsme seděli) a očekávali, že za chvíli vyjedeme. No, nevyjeli jsme. Řidič neustále čekal, mobiloval, vykecával se s lidmi, co šli okolo, a tak, a dokonce jsme se – při představě víc jak hodinové cesty do Praia – po téměř hodině čekání zeptali, jestli si můžeme odskočit na WC, což nám bylo dovoleno. Minibus se ale konečně zaplnil…co zaplnil…byl přímo přecpaný, protože se tam narvaly černošky nejen se svými nadváhovými těly, ale i se snad týdenními nákupy, a tak jsme mohli konečně vyrazit. A to se tam ještě dokázal, ještě v Tarrafalu, vejít i pár a malým dítětem, kočárkem, neméně dvěma obřími zavazadly a možná ještě s něčím!! Část nákladu šla na střechu. Dost horor. Když už jsme konečně vyrazili, tak jsme ale nejeli po hlavní silnici směr Assomada, São Domingos a Praia!! Řidič to vzal mezi baráky, kde nabral další cestující…choval se prostě jako taxi. No ale konečně na cestě, na hlavní silnici. Z oken jsme viděli úžasné kulisy vulkanických hor, hřebenů a skal, porostlé bujnou zelení…pastva pro oči!! Aluguer čas od času zastavil a některá z cestujících předala u silnice čekající osobě igelitovou tašku, někdy i dvě, anebo nějaké krabice s nákupem – pomalu to vypadalo, že nějaká skupinka, komunita, vždycky vyšle svoji zástupkyni na nákup do města, a ta to pak rozváží v tom taxi. Asi takový kapverdský Košík nebo Rohlík, nebo něco podobného. Taxi taky některé z cestujících zavezl, už v Praia, s nákupem až před dům, ale například jednu, která cestovala s kolečkovým kufrem na letiště, vyhodil někde, kde si měla chytit jiný aluguer, který by ji tam dovezl. Ale i my jsme dopadli stejně – i přes předchozí ujišťování řidiče, že nás doveze, kam jsme potřebovali, nás bus dovezl na terminál někde dole na dohled od přístavu a tam nás bez milosti vyklopil. Holt, nebyli jsme domorodci a nezasloužili jsme si teda běžné zacházení. Tak jsme se vydali podle Mapy.cz a namířili jsme si to k přístavu, že tam někde bude kiosek, prostě nějaká občerstvovna se STRELOU. V jednu chvíli jsme si to trochu zkrátili přes koryto nějakého dočasného toku, a šli jsme pak taky nejspíš kolem pivovaru, kde tu STRELU vyrábějí a ze kterého šly nějakou výpustí do koryta toho dočasného potoka (kam ovšem zasahovala taky voda z moře) nějaké sračky. Dost odporné. Nedaleko přístavu jsme se zastavili u dočasných přístřešků různých prodavačů s tím, jestli tam nemají k prodeji taky STRELU. Neměli, ale jeden hodně ochotný a přátelský chlapík šel s Honzou kus zpátky k benzince, ale přestože měla nejspíš zavřeno, tak jemu asi ze známosti otevřeli a STRELU prodali, a tak jsme si pak mohli pod střechou z nějaké plachty to jedno v klidu vypít na židlích, které nám ten hodný domorodec přistrčil. Naše další cesta měla být po silnici nahoru, ale hned na začátku jsme viděli, že někam nahoru, k jakési vyhlídce, vede od silnice zkratka, kamenitá pěšina ve strmém, křovím porostlém svahu se skalkami, a tak jsme se tudy vydali. Ale když jsme byli tak asi ve dvou třetinách, tak do mě jakoby něco celkem zlehka zezadu strčilo a já se musel opřít rukama o zem. Myslel jsem si nějaká větev, či co, a otočil jsem se, jenže to nebyla větev, ale nějaký adolescent, a jak jsem seděl na zemi, tak se mi sápal po foťáku, co jsem měl na krku!! A nebyl sám, v křoví tam byl ještě jeden, ale to byl asi tak ve věku školáka a hned zalezl do křoví. Já byl už trochu odřený na zemi na zádech, a už mi taky začala z těch povrchových odřenin i téct krev, ale foťák jsem držel, tu svini kopal do nohou a zavolal na Honzu, který byl asi tři metry přede mnou. Nemohl jsem jen tak vstát, svah celkem příkrý, pěšina samý kámen, k tomu bágl na zádech, takže stabilita hodně malá, a navíc ještě ta poraněná noha…Honza se hned se do potyčky vložil. Napřed se snažil vyjednávat a zdálo se, že to vede k úspěchu. Já mezi tím už vstal a měl v ruce šutr a byl jsem připravený tu svini jebnout třeba i do ksichtu, ale neudělal jsem to a pak jsem toho litoval. Když se zdálo, že potyčce je konec, tak se Honza obrátil k odchodu, jenže to neměl dělat. Černá svině zaútočila teď na něj, zezadu, a sápala se mu po malé tašce, co měl na krku, a kde měl doklady a naše společné peníze a veledůležitý mobil!! Honza nakonec taky skončil na zemi, stabilita na prudkém, kamenitém svahu s báglem na zádech prostě při nějakém strkání se není, no a já byl na zemi znova, když jsem se do potyčky opět zapojil, a při tomhle druhém pádu jsem se dost odřel na hlavě, protože jsem s ní narazil do kmínku nějakého stromku. Ale nakonec to skončilo, já uhájil foťák, Honza tu tašku a obě svině zmizely. Možná i proto, že nahoře na vyhlídce se objevily nějaké postavy a asi dolů i něco volaly, to si ale přesně v tom stresu nepamatujeme. Ty postavy byly nejspíš otec se synem. Zeshora nás pak navigovali, kudy máme jít. Potom nahoře se nám snažili nějak pomoct (byli jsme dost zakrvácení), ale problém byl, že jsme si navzájem nerozuměli. Ale podařilo se jim zastavit nějaké auto s jejich známým, který uměl ingliš. Tomu jsme vysvětlili, co se stalo a on nás dovezl, celé krvavé, do hotelu. Ženské se hned seběhly a brebentily jedna přes druhou, prý taky že volat policii a jít do nemocnice a tak, ale na to jsme neměli ani pomyšlení, potřebovali jsme se hlavně umýt. Jenže ty ženský se asi napřed potřebovaly vybrebentit, než se mi po docela dlouhé době podařilo jednu ženskou, asi recepční, dostrkat k tomu, aby vzala klíče od pokoje a dovedla nás bydlet. A byla hodná, taky přinesla krabici s nějakými obvazy a léky. A tak jsme se na pokoji dali trochu do kupy, omyli zranění a ošetřili je a Honza mě oblepil náplastěmi, kde to bylo nejvíc potřeba. Nejvíc krve bylo z mého strženého nehtu na palci jedné nohy. Vůbec nevím, nemapatuju se, jak k tomu došlo, ale krve jak z vola a ještě jsem na zemi na dlaždicích zanechával krvavé stopy. No, trochu jsme se očistili, vyhrabali nové nekrvavé oblečení, a mohli jít zase dolů na večeři. Najedli jsme se, s recepční domluvili (a rovnou i zaplatili) i odvoz na letiště brzo ráno a mohli jít spát. Ale ještě než jsme vlezli do postele, tak najednou zazvonili policajti a začali to, co se stalo, řešit. A prý že nás odvezou na jejich stanici a sepíšou s námi nějaký report a že taky máme jít do nemocnice na ošetření a že i z té nemocnice budou chtít nějaké papíry a tak. Jeden z nich nám taky ukazoval na mobilu fotky různých, do úvahy přicházejících „pachatelů“ toho našeho přepadení, jestli někoho nepoznáme, ale nechytali jsme se. Člověk si myslí, že dokáže odlišit lidi bez ohledu na barvu pleti, ale asi to nebude tak úplně pravda; mně všichni ti černoši připadali téměř stejní, a pak jsem si uvědomil, že třeba i u asijského typu lidí bych je možná taky nedokázal odlišit. Asi to bude souviset s tím, mezi jakým obyvatelstvem se člověk převážně pohybuje. No, těm policajtům jsme odmítli jít na stanici sepsat nějaký protokol, do nemocnice jsme taky nešli (koneckonců další den už bychom měli být doma), a zdálo se nám, že policajtům jde hlavně o ty papíry, zprávy a reporty, aby vykázali činnost. A taky po zkušenostech, jak „rychle“ se tam všechno děje, jak na všechno mají všichni hafo času, tak jsme si představili, jak dlouho by nám ta anabáze po policajtech a nemocnicích trvala. A bylo nám jasné, že bychom třeba taky nemuseli potom chytit brzo ráno to naše letadlo, takže jsme jim řekli ne.
NE 10/12 Nastal den návratu domů. Odvoz na letiště klapnul, v bufetu, který se v sedm otevřel, jsme si dali i pivo a koupili něco ke snídani a šli se odbavit. A nastala další potíž. Připlatili jsme si za sedadla dost vepředu, hned za „business class“, protože jsme podle itineráře od společnosti KIWI, od které jsme měli letenky, neměli mít na obřím letišti v Paříži, přes kterou jsme domů letěli, moc času na přestup. Jenže oni nám na tom letišti v Praia dali jiná sedadla a navíc jsme každý seděl jinde!! No tak se to pak řešilo už na palubě, ale nakonec jsme byli usazeni na místa, která jsme si zaplatili. Ovšem ještě předtím, než jsme se dostali do letadla, tak jsme museli samozřejmě projít skenery a tam nás normálně prachsprostě okradli. Před cestou jsem si v Praze koupil, jak už někde na začátku textu píšu, extrémně malý nožík, jen přívěšek ke klíčům s čepelí asi tak 3 cm maximálně. Tak ten mi zabavili, a i multifunkční „nástroj“ s mininůžkami (ostří asi jeden a půl cm), mininožíkem (asi 3 cm), otvírákem na flašky a malým pilníčkem na nehty. Honzovi vzali nástroj s vývrtkou, protože by jím mohl, jak mu ten chcípák u přepážky ukazoval, někomu zavrtat do páteře!!! Asi tohle mají černoši ve zvyku... Chvíli jsem se s nimi hádal, že ty nožíky ani zdaleka nedosahují těch většinou povolených 6 cm, ale neuspěl jsem. A když jsme tedy zklamaní odcházeli, tak se ti zloději shlukli a se smíchem a s pohledy na nás se asi radovali, jak snadno přišli k zajímavým drobnostem. Pochybuju, že by to vyhodili, když jsem po nich chtěl, aby to teda dali v nějaké obálce posádce, která by nám to pak při výstupu mohla předat, tak to se smíchem odmítli. Jsou to tam prostě zloději a lůzři. Ten přívěšek si můžu za nějakých sto pade koupit znova, ale to multifunkční, to byla památka na matku a nic takového už k sehnání není. Hodně mě to nasralo a ještě teď, když si na to vzpomenu, tak se mi vaří krev. Let z Praia do Paříže byl dlouhý, taky proto, že bylo mezipřistání na jednom z ostrovů. A tam si pak k nám přisedla ženština, co byla viditelně nachcípaná a vůbec se nesnažila nenakazit okolí. A taky jsme od ní nejspíš něco chytili, jak se pak později ukázalo. V letadle jsme zase dostali najíst (něco jedlého ohřátého v plastové vaničce pod alobalem) a napít, jenže pak, když jsme už pomalu měli už za tmy přistávat v Paříži, tak začalo jít do tuhého. Letadlem to začalo házet čím dál tím víc, a když už jsme byli možná sto, možná dvě stě metrů nad přistávací dráhou (nedokážu tu výšku odhadnout, ale na zemi bylo vidět už dost podrobností a jednotlivých světel), tak pilot najednou letadlo zvedl a už jsme zas mířili do oblak. A já se pomalu začal loučit s představou, že spoj do Prahy (ČSA) chytneme a že nebude problémům konec. Letadlo chvíli někde poletovalo a po snad půlhodině?...nevím…šlo na přistání znova, a to se už podařilo naprosto bez nějakých problémů, turbulence nebyly, pohoda. Asi jsme měli z pr**le kliku, že jsme poprvé přistávali zrovna když tam byla nějaká mela, bouřka, venku před letištěm bylo totiž hodně napršeno. Ta pohoda po úspěšném přistání ale zmizela na tom obřím Letišti Charlese de Gaulla. Po vystoupení z letadla jsme se v budově vydali po směrovkách TRANZIT (nebo tak nějak podobně), protože jsme se potřebovali dostat k malému vlaku, který spojuje jednotlivé terminály, a přestoupit na tom jiném terminálu na letadlo do Prahy. Vláček furt nikde, a jak nějací informátoři, tak i směrovky nás dostaly na místo, kde – abychom mohli pokračovat dál – jsme museli mít palubní lístek. A ten jsme neměli, ČSA nemají aplikaci, ve které bychom mohli check-in udělat elektronicky. Teda – něco mají, protože poskytovatel letenek KIWI za nás udělal výběr sedadel, aniž ho o to kdokoli žádal, a zase – každý jsme seděli jinde!! To Honza zjistil v té nějaké aplikaci ještě na Kapverdách, a hned zkusil sedadla v té aplikaci měnit. Vybral nějaká vedle sebe (výběr byl zpoplatněný!!), ale když došlo na to placení, tak mu to tu platbu neumožnilo!! A co bylo horší – ta nasmlouvaná, a ani ta KIWI vybraná sedadla už nešla nijak zrušit!! Tak jsme nevěděli, na čem jsme. Ale zpět – na místě, kde to po nás chtělo „boarding pass“, nám jeden dobrý muž vysvětlil, že musíme zpátky a až k nějaké policejní kontrole, protože vstupujeme z „neschengenu“ do „schengenu“, byť s pasy „schengenské“ země, a tam si nás to rychle zkontroluje. Nakonec jsme se tedy k té kontrole dostali a já se jal policajta vyptávat, co máme dělat, že jsme se trochu ztratili. Řekl jsem mu (a taky ukázal), že jsme ze Schengenu, z ČR, a že bychom se rádi zpátky do Schengenu dostali letadlem do Prahy, a tenhle let jsem mu hned taky ukázal na tabuli s odlety. A že se musíme dostat měkam, kde získáme boarding pass. Vysvětlil nám tam ochotně, co máme dělat, a všechno pak proběhlo automaticky a rychle – prošli jsme skleněnými dveřmi, které se za námi zase zavřely, někam (na nějakou čtečku) jsme přiložili pas s fotkou, o kousek dál jsme se museli na značkách na zemi zastavit a ono si nás to vyfotilo a porovnalo ksicht s fotkou v pase, a protože to všechno souhlasilo, tak jsme směli dál. A až teprve teď jsme se jednak dostali k tomu vláčku a mohli přejet na jiný (as teda schengenský?) terminál, a pak opět po dost dlouhé cestě různými chodbami jsme se konečně!!! dostali k přepážce pro odbavení. Uf!!! A najednou jsme zjistili, že času máme ještě dost a dost!! KIWI totiž v těch propozicích zřejmě nevzal do úvahy jiná časová pásma… U přepážky to bylo taky dost zajímavé, protože jsme nakonec dostali ta sedadla, která se snažil objednat (a zaplatit!!) Honza ještě v Tarrafalu než jsme zahájili přesun domů a furt mu to nešlo, ale platit jsme už za ně tentokrát už nemuseli nic!! No, takže menší vítězství nad hmotou, měli jsme ten boarding pass!!! Potom už jen skenery (v poho, všechno, co by mohl být problém, mám ukradli na letišti v Praia) a pak jsme se pokusili nakoupit i nějakou kořalku na cestu v Duty Free, abychom si nějak vynahradili ty různé stresy z cestování – a že jich od rána bylo!! Ovšem byly tam obří fronty u pokladen, tak jsme to vzdali a nakonec koupili už mimo Duty Free malé lahvinky s vínem; a taky dobrý. Potom taky nějaké toasty a vodu na pití jakoby k večeři, už jsme trochu vyhládli, a po asi tak necelé hodině čekání jsme mohli jít do letadla. Cestou do Prahy se nic zvláštního neudálo, let byl celkem načas, z haly letiště v Ruzyni jsme se dostali snadno a rychle – nemuseli jsme čekat u karuselu na batohy – no a potom venku i bus směr Veleslavín nám jel za chvilku. U stanice Nádraží Veleslavín nám tram jela taky brzo, a ani na další tram jsme nemuseli čekat dlouho. Já s ní pak jel až domů k Holešovické tržnici, ale Honza vystoupil o zastávku dříve a šel na metro směr Pankrác, kde bydlí. A tak jsme zakončili dovolenou, která se zas tak úplně ne ve všem vydařila.
A pro mě se nevydařila víc. Den po příletu, hned v pondělí po ránu, jsem šel k praktičce řešit ten výron. Poslala mě na ortopedii, kde mě vzali ale až ve středu, a hned mě pochopitelně hnali na RTG. A tam se zjistilo, že ten výron je zlomená lýtková kost kousek nad vnějším kotníkem a že teda do nemocnice a hned v sobotu operace!! A to jsem na to dobře 10 dní pajdal!! Operace však nebyla v sobotu, ale až v neděli, dali mi tam do nohy nějakou dlahu a šroub, a to vše zabalili do „nechodící“ sádry (do nemocnice Bulovka asi ještě nedorazila informace, že existují taky ortézy) až do 23. ledna. A hned v úterý mě vykopli, že mě tam už nechtějí. Ještě že se pak kolem Vánoc tu a tam Honza po té novině se gypsem u mě zastavil a aspoň mi nakoupil, ale po tak asi 14 dnech už jsem si už mohl odpajdat do sámošky jen kousek od bytu (o berlích, a nedošlapovat na tu sádru!!) a i sám tam něco nakoupit, takže to holt budu muset do toho konce ledna nějak přetrpět a pak se uvidí – zřejmě mi ten gyps sundají (kéž by!!) a potom bude nejspíš nějaká RHB. Doufám, že se rozchodím brzo, dost včas na to, abychom zase mohli (opět s kamarádem Honzou) nejspíš na začátku května vyrazit na Krétu, tam si člověk po těch všech věcech, co se nám přihodily na Kapverdách, rozhodně duševně odpočine…v civilizaci…
O rostlinách na Kapverdách zde
