BŘEZEN
PRAHA - ATHÉNY - CHANIA - vesnice IMBROS (bus) - rokle SFAKIANO - město SFAKIA - rokle ILINGIAS - planina a vesnice ANOPOLI - kaple AGIA EKATERINI - vesnice ANOPOLI - piknikoviště nad roklí ARADHÉNA - přechod rokle ARADHÉNA - vesnice ARADHÉNA - místo SELLOUDA - rokle ARADHÉNA - místo MARMARA - trasa E4 - místo SELLOUDA - vesnice ANOPOLI - kaple AGIA EKATERINI - město SFAKIA - CHANIA (bus) - ATHÉNY - PRAHA
ÚT 19/03 – Odlet z Prahy ještě před polednem znamenal, že bych se měl na Krétu dostat ještě večer při otevřených obchodech, a tak se taky tak stalo i přes téměř tříhodinové čekání na přestup v Athénách (no, taky dobrý, aspoň stačili přeložit můj bágl a nedopadl jsem jako loni, kdy za mnou přijel do Chanie o den později). Přiletěli jsme na čas, a díky tomu, že žádný provoz na letišti nebyl (byli jsme tam jediné letadlo), tak i zavazadla vyjela brzo a já krásně stihnul bus do města v tuším 19:20. Na Krétě už ale byli známí, se kterými jsme se akorát měnili – já přílet a oni odlet do Prahy – a domluvili jsme se teda, že si dáme sraz na autobusáku a probereme jejich pobyt a poznatky a tak. A tak se taky tak stalo, sešli jsme se tam ve Sweet Corner, kavárně-jídelně, kde na mě čekali nejen oni, ale taky i první Mythos, a tak jsme pokecali a oni pak někdy po deváté večer odjeli na letiště strávit tam poslední krétskou noc; a já odešel naopak do města a pak na pláž Neo Chóra strávit tam svoji letošní první krétskou noc. Což jsem provedl ovšem se zastávkou na první gyros a další pivo. Bylo teplo, takže dobrý, ale už ne tak moc, když jsem přišel na konec ulice, kde je lávka pro pěší přes „říčku“ (ve které přes léto a ještě v září, říjnu bývá vody taky nula), přes kterou se jde na pláž. Tak teď tam nula vody nebylo, naopak pod lávkou tekla a bylo jí tak asi do půli lýtek maximálně, ale za lávkou bylo ještě jedno řečiště s vodou určitě nad kolena, které bránilo průchodu na pláž. Takže co teď – napadlo mě, že bych mohl jít po ulici podle řeky proti proudu (je to hodně mírně nahoru), že by tam mohla být další možnost, jak se dostat na druhou stranu, eventuálně sehnat si místo na nocleh jinde. A skutečně – o asi 200 m dále je další most. Na druhé straně řeky je u něj nějaký snad stadion, snad sportovní hala, ale taky tam je dlážděný chodník zpátky k pláži, tak bylo houby zle. Na pláži jak ve vzduchu, tak i na zemi velké vlhko (jako to tu často bývá) a já si šel hledat místo, kam hlavu složit. Měl jsem na paměti naši loňskou zkušenost, kdy se nám hodně po půlnoci někdo pokoušel dostat do stanu, ale říkal jsem si, že jednak je ještě hodně před sezónou, aby případní zájemci o noční návštěvu v mém stanu už byli v práci, a taky to, že není tak úplně jednoduché se na pláž dostat, určitě bude hrát určitou roli, a tak jsem zase tak moc vystrašený nebyl, přestože jsem tentokrát byl sám. Nicméně – stejně jsem se nehodlal vystavit přímo na duny, ale našel jsem si místo za nějakým docela vysokým porostem a v klidu jsem tu noc přečkal, i když jsem se moc nevyspal – asi jednak to podvědomí, co se loni stalo, a pak taky docela ruch po celou noc – psi, v dáli motorky, nahoře na kopci šajnil na nějakém hotelu celou noc (jako obyčejně) dost silný reflektor a podobně.
ST 20/03 – Ráno krásné, ale tuze vlhké. Stan zevnitř jak kdybych ho vytáhl z vody, ale foukalo a než jsem se sbalil, tak to jakžtakž uschnulo. V noci bylo teplo, určitě nad tak asi +13. Sbalil jsem se a šel se kouknout na pláž – a tam jsem uviděl, že mě čich večer moc neklamal, když jsem cítil něco jako po spálení – letošní asi dost kruté zimní a jarní bouře z řeky do moře splavily hodně různého bordelu a ten zase to moře vyplavilo na pláž. Bylo to hlavně nějaké rákosí (nebo něco jako bambus?) a místní se to rozhodli zlikvidovat spálením těch obřích hromad. Všude černý popel, místy to tam ještě doutnalo a já si představil, jak se tam v sezóně lidi válejí v písku, promíseném s popelem… No ale bylo ráno, hezky a já musel jít někam na snídani, vařit jsem nemohl, ještě jsem neměl bombu k vařiči. Došel jsem až na autobusák a dal si kafe a jablečný koláč a trochu si jednak zamobiloval (poslal jsem info, že je vše OK), taky dobil mobil a tak, a k polednímu jsem vyrazil do města jednak koupit tu bombu a taky byl už čas na druhý gyros a pivo. Dávám si obvykle místní Mythos, takže tu kombinaci vedu jako G+M. Bus směr Sfakia na jižním pobřeží mi jel ve dvě, ale hodlal jsem vystoupit ještě daleko před pobřežím, ve vesnici Imbros, kde je nějak několik vchodů do poměrně známé rokle stejného jména, ale taky asi o necelé dva 2 km dál po silnici je odbočka nahoru do kopců, kudy jsem chtěl jít. Bus zastavil – jako to tu je časté – u taverny. Příhodně. Dal jsem si jinou dvojkombinaci – P+K (pivo+kafe), vyndal trekové hole, trochu se přeoblíkl, nastartoval GPS a mohl jsem vyrazit. Slunce svítilo, na asfaltu moc velký provoz nebyl a tak akorát vítr, který jsem měl v zádech, trochu tu pohodu mírnil. Ta odbočka do kopců tam byla, a tak jsem se po ní bez otálení vydal, jenže hned po pár metrech mi bylo jasné, že povrch nebude zrovna nic tipťop. Rozryté vodou, strouhy, hrubé kamení…nešlo se v tom moc dobře, i když to stoupání nebylo zrovna moc prudké. Nahoru to jsou asi tak dva a něco km. Došel jsem tam a slunce už se pomalu blížilo k obzoru. Nahoře zprava přichází jiná „silnice“ (je to zdejší klasická kamenito-písčitá silnice) a doleva byla vidět o asi 150 m dále nějaká stavba, o které jsem si podle Google Earth napřed myslel, že to budou nějaké chlívy, ale byla to nejspíš betonová cisterna na vodu. Mě ale odtud čekal sestup dolů do boční rokle k té hlavní – Sfakiano. Do té jsem se potřeboval dostat, abych tam strávil noc. Začátek té cesty je exkluzivní, je vidět, že tudy jezdí těmi jejich "terénními" auty, nic strmého, cesta se klikatí v prudkém svahu, povrch dobrý, ale to jen k místu, kde se ta cesta dostane na takový skalnatý výběžek nad roklí, otočí se tu do protisměru a pokračuje v sestupu. Tady je to kousek ploché a jsou tu úly a další místa, pro ně připravená, ale na včely asi bylo ještě moc brzo. Nicméně – je tady vidět, že auta tady končí, dál totiž už ta cesta vypadá trochu jinak a hlavně – dál jsou na ní sesuvy svahu nad ní a taky je to místy s příkopy napříč, vytvořenými vodou. Tak tudy se rozhodně autem projet nedá, ale pro chodce to není nic nepřekonatelného. Už se začalo smrákat a zvlášť tam, kde se šlo pod stromy, bylo už docela šero a já přesně nevěděl, jak dlouho mi to bude ještě trvat, než se dostanu na místo, kde jsem hodlal přespat. Nakonec se ale cesta dostala na dno rokle a pak trochu nahoru v protějším svahu a pak skončila. Přesně tohle bylo vidět i na Google Earth a taky tam bylo vidět, že dál pokračuje jakási pěšina, která jde roklí (to už byla ta hlavní, Sfakiano) jakoby "proti proudu". A protože jsem ve Sfakiano už jednou byl, tak jsem odhadoval, že ta pěšina pak překročí dno rokle u velkých balvanů a menších skalek, dojde k ruinám jakési kamenné stavby a pak po druhé straně pokračuje zpátky a dolů, aby po dejme tomu 300 m došla ke kostelíku Agios Pavlos, nedaleko kterého jsem se chtěl ubytovat. Jenže jak bylo už šero, tak jsem tu pěšinu netrefil (nenašel) a dostal jsem se moc dolů a pak byl celkem i problém se na dno té rokle dostat a potom zas nahoru a na pěšinu ke kostelíku. Na konec se mi to ale podařilo a já byl na místě, kde strávím noc. Trochu foukalo. Napřed jsem si vyčistil místo pro stan a postavil ho (v jednom člověku při větru to občas jednoho přivede k vypouštění ne zrovna slušných hlášek) a šel si udělat první večeři do závětří ke kostelíku.
ČT 21/03 – Ráno sice krásné, ale noc taková úplně nebyla. Vítr v noci byl chvílemi už spíš vichr, který protahoval roklí dolů a stanem to hodně cloumalo. A byl to pochopitelně dost kravál, ve kterém se moc spát nedalo. Dokonce jsem nějak po půlnoci vylezl ven a stan jsem otočil tak, aby proti tomu větru byl tou úzkou stranou s hranou, kterou dělají tyče. No ale ráno snídaně, sbalit, fotit, jít zkontrolovat, jestli je v korytech tekoucí voda (voda netekla, ale v případě nouze bylo možné vzít tu, která tam byla, vypadala čistá a použitelná) a pak vyrazit. Na Google Earth jsem si našel, že by eventuálně mohlo být možné od kostelíka vystoupat svahem se skalkami až k lesu, pak jím projít k nějakým ruinám, od nich dolů a přejít (další) rokli, v protisvahu zas nahoru až na vršek hřebínku, po něm kus nahoru a znova dolů a ještě jednou přes další rokli a nahoru a dostat se tak ke konci místní cesty od pramene Skafídhakia. A tahle cesta už jde až na planinu Anopoli, takže tudy do civilizace. Jenže člověk míní, pánbu (nebo kdo) mění. Ono to už od těch skalek nad kostelíkem bylo jasné, že to moc nepůjde. Dolů do rokle asi moc strmé svahy až útesy, nahoru na hřebínky taky hodně strmé a s nejspíš volným kamením, či přímo sutí, takže už dole jsem se rozhodl pro plán B – jít zase dolů roklí Sfakiano směr pobřeží. Jenže byl jsem zvědavý jak to aspoň k těm ruinám staveb je, tak jsem u skalek nad kostelíkem ukryl bágl a vydal se nahoru všechno to prozkoumat. Nad skalkami se najednou objeví pěšina, která zajde do lesa, a ačkoli zprvu vypadá jako zvířecí, tak se z ní nakonec stane cesta lidská, i když (asi) hodně stará a neudržovaná. A netrvalo to dlouho a byl jsem u těch ruin. Jsou to zbytky asi tak tří, či čtyř obytných a docela domů, které tvořily jeden rozsáhlý celek, pod nimi do rokle bylo několik teras (na kterých by se dalo moc dobře přespat!!) a od ruin nahoru ještě vedla nějaká kamenná zeď. Když jsem si vše prohlídl a vyfotil, vydal jsem se zpátky, ale na takovém rozcestí jsem si všimnul, že nahoru (v ten moment doleva) odbočuje jakási jiná cesta, kdysi bytelně vystavěná, dodnes pohodlná, s podpůrnými zídkami. Vydal jsem se po ní kouknout se, kam asi by to tak mohlo vést. Je to klasická „mule-track“, které se tu říká kalderimi, a vine se v serpentinách lesem neustále nahoru a jsou na ní dokonce tu a tam vybledlé červené značky a taky mužíci. Stoupal jsem po ní asi půl hodiny a pak jsem se otočil a vrátil se. Všude kolem les, takže nešlo moc dobře odhadnout, kam by to asi tak mohlo vést, ale myslím si, že se tudy dá dostat k bývalé vesnici Kali Lakkoi. Ale ještě jednu cestu jsem při návratu k báglu zaznamenal – ještě než se z té cesty stane zase ta kozí stezka, tak z ní (taky doleva a pro změnu spíš dolů) odbočuje jiná, menší než ta předchozí, ale typu taky „mule-track“, a o té se domnívám, že by se po ní dalo dostat k ruinám mitato v rokli Sfakiano, kolem kterých jsem měl včera projít, abych se dostal ke kostelíku mnohem pohodlněji, než jak jsem to nakonec provedl. No ale byl jsem dole, udělal pár fotek, batoh na záda a dolů do rokle. Dno rokle Sfakiano bylo zpočátku hodně rozryté, modrobílé značení, či mužíci (čehož tam bylo v dubnu v roce 2017 hafo) kde nic tu nic, ale to zase tak moc nechybělo, jde se prostě furt dolů, ztratit se tu nedá. Sestup je pohodlný, vyjma jednoho místa, kde se trošku leze po skalkách a balvanech, nic moc příkrého. Vítr foukal do zad, slunce pralo a v jednom místě tam dokonce ty záplavy poškodily jakousi hadici tak, že trčela volně do prostoru a tekla z ní dobrá voda!! Tak jsem nabral do hrbu i do jedné flašky a dokonce jsem se tu i trochu ošplouchl. Pohoda. Z rokle se dá vyjít dvěma způsoby – buď jít pořád dolů až k silnici a po té pak do Sfakie, anebo kus před koncem z ní vylézt po staré kalderimi doprava nahoru svahem k nějakému sadu a několika chlívům, a potom se po takové polňačce dostat taky na tu silnici. Zvolil jsem druhou variantu. Jak na svahu (ona je to spíš skála), tak potom na té polňačce vichr, cloumalo to se mnou hodně. Do Sfakie jsou to asi tak dva km. Ve Sfakii ale pusto a prázdno, většina taveren ještě mimo provoz a sámoška taky. Ty deště ale nadělaly zlou práci (jak se taky zpívá v jedné písničce), na schody z města nahoru k autobusové zastávce se zřítil obří balvan, teda spíš skála, a další dva balvany k tomu, a jak jsem pak později taky viděl, tak nejen sem, ale i na komunikaci kolem přístavu. Jo a nepříznivá zpráva – na dětském hřišti pod těmi schody, vedle nějaké asi mateřské školy vzadu v rohu u zídky, bývala trubka s kohoutem, kde se dala načepovat voda – tak ta trubka už není!! (Nevím, jestli v souvislosti s těmi sesuvy…) Zašel jsem do jediné otevřené hospody, kde jsem si dal jednak „cecíky“ (tzatziky) a pivo, a pak jsem se taky rozhodoval, kam jít spát. Ten vichr mě nahlodal – zamítl jsem své oblíbené místo v rokli Ilingias , mohlo by to tam hodně moc protahovat, a rozhodl se pro kostelík nad přístavem. Vichr byl od severu a kostelík byl na jižné straně svahů, tak jsem si říkal, že to bude chráněné, a taky kamarád Aleš říkal, že tam u kostelíka je ve skále kohout s vodou…. No, chráněné to bylo, ale zase ne tak moc a voda z kohoutu netekla.
PÁ 22/03 – Přespal jsem na širokém schodu před kostelíkem, ve spacáku jen na karimatce a trochu jsem se přikryl tropikem stanu, protože ačkoli to místo bylo teoreticky dobře chráněné, tak se tam ten vichr občas točil…a kdyby můj letní péřák profoukl, tak by mi mohlo být chladno. Noc to nijak příjemná nebyla, vlastně už třetí za sebou, kdy jsem ani moc nespal a cítil jsem, že pořádný spánek už bych potřeboval jak prase drbání. Udělal jsem si snídani, sbalil se a šel do města. Pekárna kupodivu otevřená a sámoška nad ní taky, ale nic jsem tam nepotřeboval, takže jsem pokračoval. Nebe jasné, slunce pralo jak vo život, akorát ten vítr trochu mírnil tu pohodu. I nahoře na silnici nad Sfakií fičelo, ale pak, když jsem se dostal k rokli Ilingias, tak najednou šlus a vítr nikde!! Myslel jsem si, že ten včerejší severní vítr bude roklí od severu hodně protahovat, ale buď se otočil, nebo trochu utišil, ale začal jsem litovat, že jsem nešel spát sem. I tady byly v rokli patrné následky velké vody, která na místo mezi spodními konci staré spojnice mezi Sfakií a planinou Anopoli navalila obří balvany, až jsem si říkal, že bylo nakonec dobře, že jsem sem nešel spát, že moje „camp-site“ vzala určitě za své. Ale překvapivě ne!! Bylo to naprosto nedotčené, voda s balvany se zcela evidentně valila kolem. Trochu jsem si tu poseděl a pokračoval směr Anopoli. Boční roklina, kterou se stoupá, nebyla nijak zvlášť velkou vodou poškozená, jen ty skalní stupy, přes které se musí šplhat, byly o trochu vyšší, jak dno pod nimi bylo mírně odplavené. Celá cesta proběhla tak nějak normálně, snad jediné, co bylo zaznamenáníhodné, byly až svítivě zelené porosty asi nějakých buď lišejníků nebo mechů v jednom místě na zastíněných stěnách rokle – to nepamatuju, přestože jsem tudy šel už mockrát. Pod stožáry už na planině Anopoli (nad osadou Kámbia) jsem si udělal malou přestávku s focením hor a pokračoval až do místa první pomoci – taverny Anopoli ve vesnici stejného jména. Přivítal jsem se s lidmi z rodiny majitelů, dal jsem si jejich „řecký“ (no, spíš anopolský) salát speciál a byla to přímo obří porce, k tomu nějaké pivo a na závěr přinesli, jako to běžně všude většinou dělávají, malou karafu s rakijí a nějaké ovoce. Podělil jsem se s nimi na oplátku o svou kořalku (výtečná hruškovice od fy. Žufánek, a měla úspěch!!) a odpoledne jsem se mohl v poklidu vydat nahoru ke kapli Agia Ekaterini, kde jsem plánoval strávit další noc (a doufal, jsem, že se konečně vyspím). Nahoře pohoda, nikde nikdo. Kolem kaple terasa s asi metrovou zídkou okolo (ještě nastavenou mřížovým plotem) a naproti vchodu do kaple další stavba s dlouhými stoly a lavicemi uvnitř (myslím, že ta stavba jsou zřejmě nějaké zbytky hrádku, který tu býval, a jen to je upravené pro jiné použití; stavba má totiž tlusté, dobře 3/4metrové zdi, takové tu žádná jiná budova nemá). A místo oken a dveří jen ty otvory. Směrem na jih k moři jsou pod terasou kolmé útesy a dole je pak záliv s osadou Loutro a poloostrov Mourés, zatímco na druhou stranu, směrem na sever, k planině Anopoli, je pod terasou „Krakonošova zahrádka“!! Oplocený kus, aby tam kozy a ovce nemohly, a bylo to plné kytek, až srdce jásalo!! Už jsem se těšil na ráno, že než odtud odejdu, že tam NUTNĚ musím jít fotit. Moc jsem jíst, tedy vařit, nepotřeboval, tak jsem se tam jen tak poflakoval, koukal se kolem a fotil (třeba pohled na Levka Ori od jihu, se zasněženými horními partiemi a zelenou planinou pod nimi, byl úžasný, a byly taky vidět i Idi Ori, jinak taky Psiloritis, pohoří pár desítek km na východ, s nejvyšší horou Kréty – Psiloritis/Timios Stavros, 2456 m, a taky s pokrývkou sněhu). Napřed jsem si ustlal venku, v závětří za zídkou, vedle toho přístřešku, ale on se ten vítr začal trochu točit a občas dost fouklo i z druhé strany, tak jsem se nakonec rozhodl přespat uvnitř, u těch lavic a stolů.
SO 23/03 – Tak po několika nocích, kdy jsem ani moc nespal (pokud vůbec), jsem konečně spal jak nemluvně. Krása!! A navíc krásné ráno – slunce, vítr se utišil… Jediným trošku rušivým momentem ještě večer byl prápor… V rohu terasy je totiž stožár a na něm vlála řecká vlajka velikosti...no, možná tak necelé dva na necelý jeden metr? Tak asi... Jenže v tom "větříku" to hrozně pleskalo a vůbec hodně rámusilo, takže při představě, že se ZASE nevyspím, jsem ještě za šera vylezl, že tu vlajku chytnu a nějak ji přes noc nechám uvázanou tak, aby nevlála. Jenže když jsem ji zkoušel chytit, tak jsem to nedokázal, vždycky mi to zase vítr vyrval z rukou. Ale aspoň když jsem se přestěhoval dovnitř, kde ten kravál byl o trochu menší, a dokonce jsem už snad musel i usínat, když jsem zaregistroval, že se vítr nějak utišil a prapor najednou ztichnul. Tak jsem hned vylezl ze spacáku a opravdu, prapor visel jak chcíplotina, a tak jsem ho rychle uvázal, než by se eventuálně zase rozfoukalo, a díky tomu jsem pak strávil tu úžasnou a klidnou noc. No. Takže bylo krásné ráno, a jak jsem doufal, i celý hezký den byl přede mnou. Ráno napřed klasika – ovesná kaše a čaj, pak se sbalit, nechat bágl uvnitř a vyrazit do zahrádky na focení. A že jsem si užil!!! Zpátky do vesnice se jde zvesela, je to pořád z mírného kopce až do hospody. Tady napřed kafe a pak i jedno lahvové, pak nabrat vodu (na WC) a bohatě před polednem na silnici. Asfaltovou, směr osada Limnia. Po stranách za plotem spousta kytek a dokonce jsem tam objevil i orchideje (přesněji – vstavače), které jsem dosud nevidět (Orchis papilionacea). Jenže byly za plotem, takže jsem ten plot prostě MUSEL přelézt a pak tam na břiše fotit a fotit. Dokonce jsem tam při tom ztratil mobil (vypadl mi z kapsy, když jsem se plazil po břiše), ale zjistil jsem to jen asi 50 m od toho místa, takže jsem se pro něj ani nemusel vracet moc daleko. Na dnešní den jsem si naplánoval přejít rokli Aradhéna po – pro mě – třetím přechodu přes rokli, pak se snažit dostat se terénem nad roklí dolů do vesnice stejného jména a potom dál až na (mnou velmi oblíbené) místo Sellouda pro přenocování. Na rozcestí (s ikonostasem) jsem odbočil vlevo . Asfalt po chvíli mizí a na druhém rozcestí jsem pak šel rovně (doprava by to bylo jako po silnici, končící pod sedlem Rousiés, což je východiště k výstupu na nejvyšší horu Levka Ori – Páchnes, 2453 m). Napřed jsem v a za zatáčkou minul nějaké stáje a velkou kamennou cisternu na povrchovou vodu, pak druhou, podzemní nádrž, a nakonec jsem se dostal na piknikoviště s mnoha stoly a lavicemi. Hrozně se to tam všechno lesklo a jak jsem bystře (a včas) zjistil, bylo to díky pryskyřici, co se ronila z borovic. Sednout si do toho...nic moc. Poobědval jsem tam (mimo borovice, abych se nepřilepil) a pak šel zase zpátky, protože zeleno-bíle značená pěšina do rokle se ze silnice odpojovala o trochu níž. Byl jsem zvědavý, jaké to bude a bylo to naprosto v pohodě. Značené jak značkami, tak i mužíky, a jak se stezka dostane už na (prudké) svahy, tak je z ní poměrně dobrý chodník s podpůrnými zídkami. Po dně rokle se jde jen kousek nahoru a hned je tu podobná stezka vzhůru v protisvahu. Tahle je pod stromy, takže ani sálající slunce nevadilo. Za chvilku jsem byl nahoře a tam – Co teď? Nechal jsem batoh ležet na kraji plochého místa (kde by se dalo i krásně přespat – ale bez vody) a vydal jsem se kousek k okraji stromů, abych se koukl, kudy dál. On nebyl moc velký výběr, mimo stromy to byl kamenitý, skalnatý a balvanitý mírný svah, na kterém byly o trochu níže zase vidět stromy, a tak jsem se vrátil pro batoh a vydal se tudy dolů. Napřed teda otevřený terén bez stromů. Tu a tam jsem našel kozí stezku, která vedla pro mě příznivým směrem, tak jsem ji vždycky využil. Byl jsem tak asi 50 m od okraje rokle, někdy blíž, někdy dál. Když jsem se dostal zase pod stromy, objevil se přede mnou napříč takový široký žleb s plochým dnem, ve kterém byly terásky, ale asi už hodně dlouho nijak nevyužívané – byly zarostlé docela starými stromy. Na druhé straně nad žlebem jsem se dostal na hřebínek a celé se to opakovalo – chvíli otevřený terén, pak stromy, žleb s teráskami a hřebínek… Myslím, že to bylo tak asi celkem 3x? 4x? Jenže už tak od asi druhého žlebu jsem narazil na celkem výraznou pěšinu, která byla dokonce tu a tam „značená“ nějakým kamenem, položeným na jiném…takový náznak mužíka Po posledním hřebínku už jsem šel jen lesem a najednou jsem před sebou uviděl známku civilizace – plot. A bytelný, poměrně nový. No tak jsem zkusil jít zvenku podle něj vlevo, jako ke straně k rokli. Jenže po tak asi 150 m to skončilo – poslední tyč plotu byla na vrcholku skály, která spadala kolmo až na dno rokle. Takže tudy ne. Nad pletivem byl ještě ostnáč, takže ani přelézt se to nedalo. Ale když jsem se vrátil zas až nahoru, tak jsem objevil v rohu oplocení slabé místo, kde se daly dráty, které připevňovaly pletivo k tyčím, s trochou námahy rozplést. Tak jsem to udělal a myslel jsem, že mám vyhráno. Jo, velký kulový, dostal jsem se tak totiž do oplocení, ze kterého jsem nedokázal najít cestu ven!!! A to jsem plot v jeho spodní části obešel dvakrát a dokonce ani v místě, kde oplocením dovnitř procházela nějaká hadice, se nedalo pletivo uvolnit a z oplocení se dostat!! A k dovršení smůly jsem tam upadl z asi metru rovnou na hubu, ale stačil jsem to chytit rukama, a tak jsem z toho vyvázl vyjma malého odření na ruce dobře a i foťák to přežil. Samozřejmě, mohl jsem jít zase úplně nahoru a z oplocení vylézt v místě, kudy jsem se dovnitř dostal, ale to se mi nechtělo, a taky by to byla trochu potupa. Nakonec jsem objevil přecejen jedno slabé místo – jedna tyč plotu byla trochu skloněná, a když jsem na ní začal pracovat, abych ji sklonil (eventuálně vyvrátil) natolik, aby se pak po plotě dalo přelézt, tak se mi to nakonec i podařilo. Byl jsem tedy mimo oplocení, ale nedaleko, asi 100 m, byla v oplocení jiného kusu svahu branka a byla otevřená a zajištěná, aby se nezavřela. No tak jsem zase vlezl dovnitř a snažil se jít pořád dolů. Ale zase plot přede mnou, jenže velmi „starobylý“ a byly v něm i díry, vlastně celkem velké průlezy. Tak jsem tudy prolezl, sešel ještě trochu dolů a byl jsem v olivovém sadě, ze kterého MUSELA přece vést nějaká cesta, sakra...!! A taky jo, najednou jsem byl na rovině, na svěže zeleném pažitu, kolem olivoví stařešinové a vedle nějaký rybníček (!!), pak ještě kus a už tu byla ruina domu vesnice Aradhéna, u které se vylézá z rokle při použití první kalderimi přes rokli nedaleko mostu přes tu rokli. A hned taky asfaltová cesta, u jiného domu pak přes ni (otevírací) brána a po chvilce jsem byl u záchrany, u občerstvení u mostu přes rokli, které zrovna zahajovalo a teprve tam naskladňovali různé důležitosti, jako třeba pivo do coolboxů apod. Tak jsem si rovnou jedno dal, i když nechlazené. Přišlo k chuti hodně, trochu jsem si odpočinul a vyrazil na silnici, protože přede mnou bylo ještě tak dejme tomu 5 km na Sellouda, kde jsem chtěl přespat. Na místo určení jsem dorazil za tmy. Ale poslední noci byly jasné (když nebyly mraky), protože měsíc svítil jak blázen, a tak jsem si ani na cestu nemusel svítit čelovkou a klidně jsem se i zabydlel aniž jsem potřeboval světlo. Až na přípravu stravy jsem si rozsvítil. Je to tam krásné místo, jedno z mých asi tří nejoblíbenějších, tak jsem tam po příjmu stravy v klidu poseděl a čuměl na temné moře dole a na hluboké nebe nahoře (byť bohužel díky tomu měsíci s minimem hvězd), či na ve tmě se rýsující obrysy hor, pokrytých sněhem.
NE 24/03 – I na dnešek jsem si naordinoval novinku – cestu do rokle Aradhéna z boku, ne klasicky od mostu. Je to od nedávna značené a všimnul jsem si jejího konce dole v rokli, když jsme tudy naposledy procházeli. A taky jsem se chtěl podívat, případně se pokusit dostat se od moře zpátky na Sellouda jinudy, než po E4 a pak nahoru po staré kalderimi, a to svahem pod stožáry el. vedení, kudy se vede proud z Anopoli na pobřeží do Agia Roumeli. Po snídani jsem v poklidu tedy vyrazil zase zpátky k lesu, prošel jím a pak se vydal jakoby zpět k mostu přes rokli a do Anopoli, ale na rozcestí je tam tabulka s info o té pěšině a taky jsou tam první značky – kovové tyčky, zatlučené do země, asi po kolena vysoké a nahoře opatřené barevnou značkou (tmavě-modrá a červená). Tak jsem tudy vyrazil. Pěšinka zprvu krásná, klikatí se mezi nízkými keříky s množstvím značek a míří do tady ještě celkem širokého žlebu. Jak ale jde níž a níž, tak se jednak žleb prohlubuje a zužuje, až se z něj stává roklina, ale co je horší, začíná to být blokované padlými uschlými borovicemi (nebo jejich velkými větvemi), které rozhodně za jejich života nebyly velikosti vánočních stromků. Sice je tu a tam nějaký silný kmen, který tarasí cestu, uříznutý, ale člověk se tam furt motá přes různé padlé větve a kmeny a moc to neodsejpá. Většinou je to sice takový klasický chodník s podpůrnými zídkami z nasucho skládaných kamenů, ale v téhle části je často nutné jít mimo a obcházet překážky různými náhradními pěšinkami, což nebývá často moc pohodlné a jednoduché. A rychlé. Snad nejhorší je pak poslední kousek sestupu, kdy člověk vidí pod sebou už poměrně blízko cestu na dně rokle, ale musí se tam dostat prudkým svahem s volnými kameny, které ujíždějí pod nohama… Nicméně, dna jsem dosáhl, aniž jsem sebou seknul a hned jsem si tam dal pauzu a pozřel něco jako oběd. A pak už celkem jednoduše dolů. Rokle je celkově na asi 9 místech (když se to vezme od moře až k mostu přes rokli) blokovaná zřícenými balvany a skálami, ale mezi těmito místy je to pohodlná cesta v mírném sklonu. V těch závalech se sice musí tu a tam trochu „šplhat“, resp. občas se i přidržet nebo podepřít rukama, ale není to nic moc problematického. Největší zával byl z mého aktuálního pohledu ten poslední, nejblíž spodnímu konci rokle. Musí se po něm sestoupit o dobrých 100 m níž a někdy to není úplně jednoduché tu cestu tam najít, ale má velkou výhodu v tom, že je v něm pramen. Voda tam zurčí do koryta, ukrytého v křoví, a co si tak pamatuju, tak ta voda tam, i když třeba jen čůrkem, teče po celý rok. Dal jsem si tam pauzu spojenou s očistou celého mého člověka (už to kluk potřeboval hodně), napil jsem se, slezl na dno rokle a za chvíli jsem už viděl konec rokle. Ten konec se jmenuje Marmara a je tam na útesu hospoda. Ale teď ještě nefungovala. Došel jsem se nahoru ale alespoň podívat a na chlapíkovi, který to tam hlídal, jsem vyškemral jedno lahvové (no, vyškemral, pochopitelně zadara to nebylo) a odešel jsem s tím pokladem zpátky dolů na malinkou pláž, natáhl jsem se tak, jak jsem byl oblečený do písku a nasával plnými doušky pohodu se sluncem nad hlavou, dopingem vedle sebe a se šplouchajícím mořem jen o kousek dál. Pohoda ale netrvala, bohužel, moc dlouho, kde se vzaly, tu se vzaly a najednou tam bylo stádo koz. Zvonily zvonci, mečely a dělaly vůbec dost kraválu, a co bylo nejhorší, jeden obří, a notně smrdutý kozel se vydal ke mně a z asi dvou metrů si mě prohlížel a zřejmě čekal, jestli ode mne nedostane nějaký pamlsek. Nebo možná lok piva? Nedostal ale vůbec nic, tak ještě jednou řádně zasmrděl a odtáhl za ostatními. A já vrátil flašku, došel k báglu, hodil ho na záda a vydal se na pobřežní část trasy E4 směr Agios Pavlos. Slunce jak zapadalo a bylo už nízko, tak mi svítilo do očí, to moc příjemné nebylo, a taky ještě připejkalo. Cesta není nijak obtížná, napřed se sice od Marmara vyšplhá o asi tak 100 m výš, ale pak je to už jen a jen buď úplně po vrstevnici, anebo mírně dolů (vyjma asi dvou krátkých úseků, kde se malinko vystoupá). Ta cesta sice není nijak obtížná, ale je dlouhá a únavná a po jižním svahu, přes den vyslověně vypačeném sluncem bez koska stínu. Jak jsem tak šel, tak mi bylo jasné, že i kdyby můj nápad vylézt nahoru na planinu (na místo Sellouda) pod stožáry byl proveditelný, tak že do toho stejně nepůjdu, protože to by bylo nejspíš už téměř za tmy, a to mi nepřipadalo rozumné se tudy drát (jít tou "světlou" tmou po pěšině, nebo stavět stan, to jde dobře, ale drát se nahoru bůhvíjakým terénem...). Tak jsem si vzpomněl, že už nad pláží Agios Pavlos, téměř nad jejím východním koncem, je kousek od cesty místo, kde se dá dobře přespat, nedaleko podzemní cisterny. Rozhodl jsem se teda, že tam přečkám noc a tudíž jsem ani nerozsvěcel čelovku a šel v šeru pod borovicemi. Jenže ouha – on tam byl na tom uvažovaném místě stan!! V horách, roklích a prostě nikde na cestách ani noha, ale tam mi to někdo zablokoval!! No, co se dalo dělat, šel jsem teda dál a přemýšlel, kam hlavu složit. Dolů až na pláž se mi jít nechtělo, zas bych musel další den nahoru, a tak jsem odbočil na starou kalderimi, co vede nahoru na Sellouda, že třeba něco najdu. A skončil jsem přímo na té pěšině jen asi 150 m od místa, kde pěšina nahoruz té E4 odbočuje, na místě, kde se malinko rozšířila pod mohutnou větví jedné z borovic. Nakonec se to ukázalo jako dobré místo, byl tam klid, nefoukalo, hluk moře tam nedoléhal, a bylo teplo, tak jsem postavil stan a uvařil si večeři a poměrně brzo zalezl do spacáku; ten den byl celkově dost výživný a byl jsem utahaný, a tak jsem usnul hned a spalo se mi tuze dobře.
PO 25/03 – Už se pomalu blížil konec dovolené a počasí mně furt docela přálo. Ráno zase slunečné a teplé (vyjma prvních dvou dní to přes den bylo pořád na triko a krátké kalhoty a jen tu a tam jsem si vzal tenkou větrovku k večeru), takže snídaně a nahoru. K polednímu jsem byl (zase) na Sellouda, zase jsem si chvilku poseděl na tom krásném místě a pak v pohodě vyrazil směr Anopoli. Když se z rozcestí, kde jsem včera z cesty odbočil na pěšinu do rokle Aradhéna, jde pořád po silnici kus nahoru, tak v jednom místě se ta silnička (zde už asfalt) vyrovná a udělá ostrou zákrutu – a tady je patrná odbočka doprava do kamení, která zcela evidentně míří k nějakému chlívu v dáli. Už podle Google Earth jsem si naplánoval, že zkusím, jak moc použitelná je ta zkratka, a tak jsem asfalt opustil a vydal se tudy. Docela to jde, chvilku trochu dolů, pak zase nahoru mezi kamením, ale u chlíva je klasicky plot. Je v něm sice brána a na druhé straně oplocení je taky (sem je přístup od silnice), ale nezkoušel jsem to projít tudy, uvnitř tam totiž stálo nějaké naleštěné auto a nechtěl jsem nějaké rozmíšky, kdyby si vzpomněli, že tudy se nechodí. Takže jsem šel podle toho plotu doleva nahoru na silnici a pak už klasika – po asfaltu mírně dolů. Slunce pralo, a to je na asfaltu vždycky nic moc, a tak jsem k občerstvení u mostu přes rokli, kde už jsem jednou byl, před 2 dny, došel zase se silnou potřebou doplnit tekutiny. Už měli tekutiny chlazené a přišlo to k chuti. No a pak dál – přes most, po asi necelém km ze silnice doprava na starý chodník a po něm dolů do vesničky Agios Dimitrios a odtud je to už jen zhruba 1,5 km už zase po silnici do toho důležitého záchytného bodu – k taverně Anopoli. Tam zase nějaké jídlo a tekutiny a opět nahoru ke kapli Agia Ekaterini na přenocování. Nahoře ale kaple otevřená a někdo tam byl a neustále něco drmolil. Pak na chvíli vyšel ven – byl to takový čiperně vypadající stařík – pokynuli jsme si a on pak zase zalezl drmolit. Trvalo to tak dobře půl hodiny, než se zas objevil. Vyšel z kaple a zamknul a ptal se mě, odkud jsem, a když jsme si to ujasnili, tak se ptal ještě něco, ale to už jsem nerozuměl, mluvil jen řecky; tak to vzdal, přátelsky mi pokynul a odešel. A já tam měl celý ten areál zase jen pro sebe a tentokrát to bylo vylepšené o to, že ten hlasitý prápor byl potrhaný a visel jak umrlec a ani sebou nehnul. Takže poklid, slunce ještě bylo nad obzorem, a tak jsem si šel do přístřešku postavit vnitřní stan (kdyby se v noci zase nějak rozfoukalo), udělal si kafe a tak se tam vocmrndoval a čekal na to, až bude slunce zapadat, že bych ho fotil. A zase jsem to prošvihnul, najednou ho byl už jen malý rudý oblouček nad obzorem, a než jsem doběhl pro foťák a zapnul ho, tak i tohle zmizelo; ten západ slunce je strašnej fofr. Tak jsem si řekl, že bych mohl alespoň vyfotit, jak vychází na druhé straně měsíc (vycházel na východě, za kopci někde daleko, až jakoby na úrovni Psiloritis), ale ačkoli bylo už docela tma, tak ten měsíc se pořád k ničemu neměl a mě už taky nebavilo na něj čekat, tak jsem zalezl a usnul.
ÚT 26/03 – Dneska je můj poslední celý den na jižním pobřeží, v plánu mám akorát sestup do Sfakie, tam přespat a další den hned ráno bus do Chanie, další noc pak už na letišti a další ráno odlet domů. Nikam jsem nepospíchal, do Sfakie to je jen takový „výlet“ pořád dolů. Od kaple jsem sešel dolů, zastavil jsem se v místní pekárně, abych nakoupil tři pytle úžasných sušenek (jeden si nechám a dva daruju) a pokračoval cestou do rokle Ilingias. Bylo horko, ale začalo foukat. V té boční roklině to ale moc nevadilo, až pak v Ilingias, kde jsem si dal zase pauzu na mém oblíbeném místě, to byly místy docela silné nápory, a tak jsem se rozhodl tu nepřespávat (no, já už tohle rozhodl dříve, bus jede v sedm a to bych v Ilingias musel vstát nějak po páté, asi ještě za tmy, abych to stihnul) a že zkusím zase ten kostelík nad přístavem. Tak jsem odešel roklí dolů na silnici a tam jsem zjistil, že to asi všechno bude jinak. Na moři, a i na té silnici zase vichr, jenže tentokrát od západu až jihozápadu, a tak mi bylo jasné, že u toho kostelíka to rozhodně kryté nebude. A taky nebylo, jak jsem zjistil, fičelo to ve městě hnedle všude. Napřed jsem koketoval s myšlenkou ustlat si na schodu schodiště za dřevěnou boudičkou, kde se prodávají jízdenky, ale pak jsem to šel obhlídnout i na vršek, porostlý borovicemi, kde jsou ruiny malého hradu/pevnosti. V lesíku je budova místního „městského“ úřadu, ale okna zavřená, včetně okenic. Dole kousek od silnice je cedule se zákazem kempování a zakládání ohně, ale zatím svítilo slunce a tak jsem vylezl nahoru jednak pro docela hezký rozhled a taky prozkoumat zda a kde případně přespat, cedule necedule. Na druhé straně od moře to bylo v závětří a byla tam taková snad až teráska, porostlá trávou a tam jsem si našel místečko, vyčistil ho a hodlal sem zajít, až se začne šeřit, že se tam vyspím jen na karimatce bez stanu. Odešel jsem zase dolů na ty schody za jízdenkovým kioskem, že si tam v relativním závětří ukuchtím poslední večeři. Což jsem udělal a taky jsem ji hned snědl, potom jsem se šel projít k přístavu a až ke kostelíku a ověřil jsem si, že to tam opravdu fouká, no a to už byl hnedle čas jít bydlet. Takže nahoru pod ruiny, ale když jsem natáhl na zem footprint stanu, tak jsem slyšel, jak na to něco padá, ale v tom šeru jsem nezjistil, co by to mohlo být. Že by ten vichr až sem, přes skály, nahnal kapičky vody, jak se vlny dole tříštily? To sotva, to by všechno muselo být alespoň trochu navlhlé; což nebylo. Možná výsledek činnosti nějakého hmyzu, díky které borovice roní pryskyřici… Jako pokus jsem ten footprint odtáhl o kousek dál, kde to nebylo pod větvemi borovic, ale slyšel jsem, jak i tam něco pořád padá. Tak jsem nakonec postavil celý stan, abych neměl zadělanej spacák. A až ráno jsem zjistil, že to, co jsem slyšel padat, byly drobné kousky jehličí.
ST 27/03 – Takže dneska konec. Naplánoval jsem si, že vstanu ještě za šera, před šestou, abych si stačil udělat poslední snídani (ovesné vločky, jako obvykle), sbalit se a dojít k busu (asi 5 min chůze). Vstal jsem sice, jak jsem plánoval, ale nějak jsem se zadrhnul s balením a když mi bylo jasné, že snídani nestíhám, tak jsem se na vaření vykašlal, spolknul jsem trochu müsli, zapil to vodou a šel na stanici. Byl jsem tam tak ke ¾ na 7, bus přijel (od Anopoli) přesně a do Chanie je to tak asi necelé dvě hodiny. Tak jsem byl tam a co teď? Klasika, napřed (hodně pozdní) snídaně ve Sweet Corner, udělat check-in mého letu na mobilu, trochu ho dobít a pak se mírně převlíknout jako do civilizace, bágl do úschovny a vyrazit do města. Jako obyčejně, dost nuda – když to není na polehávání na pláži – proložená dvěma kombinacemi G+P a nákupem darů, no a pak počkat na autobusáku na poslední bus na letiště (lepší sedět v měkkých koženkových sedačkách na autobusáku, než ten čas trávit na studivých kovových sedačkách na letišti). V hale letiště jsem očekával chladno, že to tam klimoška patřičně upraví, ale měli ji ještě nastavenou na zimní sezónu, na dělání tepla, tak to bylo dobré. Na letišti žádný provoz, od té doby, co jsem tam přišel, odletělo jedno (!!) letadlo někdy před půlnocí a pak až v půl sedmé ráno to „moje“.
ČT 28/03 – Odletěli jsme podle jízdního řádu a let dobrý, akorát když jsme začali klesat na přistání v Athénách, tak jsme se dostali do nějakých docela výživných turbulencí, ale když se sestoupilo o ještě kus níž, tak to ustalo. V Athénách jsem měl „jen“ asi tak hodinu a půl, což je tak akorát, a do Prahy jsme taky doletěli načas, nějak kolem jedenácté. Na bágly se sice čekalo dost dlouho, ale nakonec i ten můj vyjel a před letištěm, jako poslední dobou obvykle, čekal kamarád Aleš s jedním v plechu. Odjeli jsme napřed ke mně, kde jsme nechali věci, a pak zaskočili na oběd k Vietnamcům, no a já potom šel zpátky vybalovat, zatímco Aleš odjel za ženou ji zkontrolovat, jestli pracuje dobře.
Příští (letošní) dovolenou už mám taky naplánovanou, ale bude úplně jiná, než na Krétě obvykle mívám – rozhodl jsem se totiž, že bych to viděl na asi tak maximálně 14 dní na ostrově Gavdos, strávených tam někdy v září, nejpozději snad ještě pár dní na počátku října!! Takže leháro, žádný kopce a jen slunění se a menší procházky... Jen doufám, že taky pojede zpátky trajekt, že se tam neuvízne tak, že mi pak letadlo uletí…
