Jdi na obsah Jdi na menu
 


ŘÍJEN

25. 6. 2018

Praha – Athény (letadlo) – Chania (letadlo) – Askifou/Ammoudari (bus) – planina Niátos – Katastromeno – vrchol Kástro – Katastromeno – planina Loutsolaki – sedlo Koutala (Seli) – sedlo pod Askifiotiko Soros – Sideroporti – sedlo pod Grias Soros – sedlo nad mitato Lívada – mitato Lívada – planina Katsiveli – směr sedlo Rousiés – odbočení na vrchol Stérnes – planina Katsiveli – planina Petradhé – údolí Potámos – rokle Eligias – Fliskounias – pobřeží – vesnice Agia Roumeli – pláž Domáta – Sendoni – rokle Tripiti – ruiny Pikilassos – kostelík na vrcholku Profitis Ilias – ruiny Pikilassos – kostelík Agios Antonios – vesnice Sougia – údolí Lissos – pláž Ghialiskari – Palaiochora – Chania (bus) – Athény (letadlo) – Praha (letadlo)

Tahle návštěva Kréty tak trochu pokračovala ve stylu té předchozí, z května-června tohoto roku (2018). Taky se najednou objevila negativa, do té doby nezažitá. První minus bylo, že mi ještě na letišti v Ruzyni při skenování zmizely hodinky. Sice postarší, Casio se solárním panýlkem, ale měl jsem k nim „citový vztah“ – fungovaly samy od sebe už asi 10 let, a pořád dobře, takže jsem je po tu celou dobu nemusel natahovat, měnit baterky a tak podobně. Před skenerem jsem se poptal maníka, co tam pomáhal, jestli mám dát dolů taky pohory. Sice je normálně vždycky zouvám, protože vím, že kovové háčky na nich skener docela spolehlivě vždycky rozpískaly, ale byl jsem asi nějakej línej, nebo co… Maník řekl, že nemusím a že kdyby to pískalo, že se holt vrátím a zuju je. Ale že mám dát dolů taky hodinky, které jsem si ovšem zatím vždycky na ruce naopak nechával a nevadilo to. Takže v té bedýnce, co pak vjela do skeneru, byl malý „palubní“ báglík, košile, na ní hozené ty hodinky a pod ní mobil. Skener pochopitelně začal na pohory pískat, tak jsem se vrátil a zul je. Jenže mezi tím bedýnka s mými věcmi už dávno vyjela na druhé straně a nehlídaná tam na mě čekala. No, a když jsem se k ní dostal, tak v ní ty hodinky nebyly. Sice jsem se to pokoušel řešit s personálem, ale zanedlouho byl už náš boarding time, tak jsme toho museli nechat a odejít, abychom si stačili ještě v Duty Free Shopu koupit nějakou dobrotu –  byla to konkrétně placatka Fernetu. Dostal jsem nějaké telefonní číslo, abych zavolal, až se vrátím, kdyby se náhodou našly… A na to jsem se pochopitelně pak už vykašlal. Hodinky stály něco přes tisícovku a vzhledem k tomu, jak dlouho jsem je už měl (byly už celé poškrábané, pásek byl už asi 2x měněný), byla jejich zbytková cena už nic moc, a tak jsem to dál neřešil. Mnohem výraznější minus téhle dovolené ovšem bylo, že se ukázalo, že pláž Neo Chóra asi už nebude pro strávení noci ve stanu tak moc bezproblémová, jak byla dosud!! Přespával jsem tam hlavně po příletu/příjezdu do Chanie jak já sám, tak i když jsme vyrazili ve dvou. 

Ta pláž se využívala proto, že po příletu z PRG/ATH se člověk obvykle dostane z letiště do města až tak nějak k půlnoci a po téměř náboženském obřadu požití prvního gyrose s místním (a asi jedním z nejlepších) pivem Mythos na lavičce v nočním parku na Náměstí 1866 je těch 15-20 min spícím nočním městem na pláž, tam přespání a pak ráno případná první ranní koupel dost požitkový zážitek. A navíc jsem tam směroval i další návštěvníky, kteří hodlali vyrazit do hor ať už se stanem, nebo třeba jen se žďárákem, či se spacákem, a kteří se se mnou nějak zkontaktovali a probírali jsme možnosti kudy kam.

PO 01/10 Jenže tentokrát to bylo jinak. Přílet OK, bus do města jsme stihli, ale tam moje oblíbená gyrosárna neexistovala!! (Na rozdíl od stánků s pivem, které otevřeno stále ještě měly.) Našli jsme ale náhradní zdroj gyrosu, tak zase tak zle nebylo. Na místo noclehu na pláži Neo Chóra jsme se dostali dost po půlnoci. Napřed jsme se chtěli ubytovat hned na kraji, u skupiny stromů (tamaryšky), ale ve svitu čelovek jsme viděli, že tam leží chcíplej potkan, tak jsme se posunuli dál, a stále s čelovkami (nebylo to ale moc nutné, v noci tam šajní světla od hotelů nahoře na kopcích nad pláží) postavili stan, vypili každý další jedno plechovkový, co jsme si donesli, a zalezli ke spánku. Jako obvykle mi trvalo, než jsem usnul, a než se tak stalo, tak jsem zaregistroval nějaké světlo jako od baterky, nebo čelovky, které se ke stanu přibližovalo jakoby „od města“, od začátku pláže. Tak jsem zbystřil, a když se ten kužel světla přiblížil až ke stanu a pak začal jet po stanu dolů, a potom dokonce začal svítit i pod předsíň stanu, tak jsem se už dost hlasitě ozval (česky), něco v tom smyslu, jako „Máš ňákej problém?“ a dodal jsem, abych si ulevil „Ty zasr**** šmejde!!“ A pak už jsem slyšel jen jak někdo po písku pláže prchá pryč. Už tohle bylo napováženou, ale ráno jsme navíc zjistili, že v tropiku stanu, naštěstí dole pod „okénkem“ na kratší straně stanu, je nějaká díra jako od ostrého předmětu – třeba nože. Já, na rozdíl od kamaráda, si tak nějak na úplně sto procent nejsem jistý, jestli to udělala ta noční návštěva, já totiž neslyšel, když ten šmejd začal prchat, že by se zastavil a že by se pak ozval zvuk trhané látky. To poškození taky nemá tvar lineárního řezu, jak by se dalo očekávat od prostého bodnutí nožem, ale jsou to dvě linie do pravého úhlu a od jejich spojnice jde ještě jedna tržná rána na druhou stranu (viz zde), což na mě dělá dojem, jako kdyby se to tropiko na něco napíchlo (nebo ho někdo napíchl) a pak se tím trhlo. Kamarád Honza, se kterým jsme na Krétu vyrazili, si ale myslí, že kdyby to poškození tam bylo už dřív, tak bychom si toho nejspíš všimli už při předchozím užití stanu… Tak nevím…Taky ten neúspěšný chmaták se mohl později potichu vrátit, když už jsme spali, a jen z pomsty ten stan poškodit... Prostě ale zážitek nic moc.

ÚT 02/10 Další den však už byl pohodový, po ranní koupeli a sbalení stanu jsme měli (klasicky) ke snídani pivo a kafe v hospodě hned na začátku pláže, pak do města a nákup (hlavně bomba k vařiči), v poledne další gyros s pivem, kafe a „apple pie“ ve Sweet Corner, kavárně na autobusáku, a ve 14:00 odjezd busem směr Sfakia na jižním pobřeží. Vystoupili jsme ale už tak po hodině jízdy na planině Askifou, konkrétně ve vesnici Ammoudari (nmv. 715 m), a hned si sedli v místní „neturistické“ taverně na jedno + kafe. Kafe senzační, k tomu – jak je ještě tu a tam zvykem – mézedes, prostě něco ke křoupání… Krása!! Kolem nikde nikdo, slunce docela svítilo, teplo bylo a před námi byl ne zas tak moc náročný výstup po cestě, značené žlutočerně (jako téměř všechny tady v horách) jako E4 na planiny Tavri a Niátos. Na výstupu jsem, jako obvykle, musel chvílemi chytat dech a na planince ve výšce asi 1000 m jsme si na chvilku sedli a já mohl vyfotit první květy bramboříků (Cyclamen graecum subsp. candicum), kterých sice nebylo zase tak moc, ale fotil jsem alespoň jejich listy, které mají docela široké rozpětí vzhledu, tedy přesněji kresby na nich. Nahoře pod domkem u silnice (nmv. asi 1150 m), která je tady už jen nezpevněná, kamenitá, jsme byli v docela dobrém čase. Pak kus, asi 1,5 km, po té silnici pod chatu EOS (což je místní, chanijský „horský“ klub), která se jmenuje Tavri. K chatě nad silnicí jsme ale nezašli – taky co tam, je zamčená, nikde nikdo...a byli jsme tam už párkrát… a tak další asi tak jeden km na planinu Niátos. Přes tu štreko zase na tu samou silnici (jde okolo celé planiny), po té kousek nahoru do sedla a dolů k první polopodzemní vodní nádrži, pak pokračovat (mírně dolů) už po spíše polní cestě k druhé, téměř shodné nádrži (tohle místo se jmenuje Katastromeno) a od ní už jen kousek na spací místo. Jenže to bylo nějaké mokré, jakoby tam docela pršelo a písčitá, rudohnědá hlína ještě nestačila úplně vyschnout. To se nám moc nezamlouvalo, všechno by bylo od ní upatlané, a já si vzpomněl, že jsem jednou nedaleko schovával batoh (hodlal jsem si tehdy udělat menší výlet po okolí) pod velký cypřiš a že tam pod ním bylo docela hezké místo, kde by se dala strávit noc. Tak jsme se tam koukli a opravdu – nádherné místo!! Taky jsme ale měli trochu problém se získáním vody z nedaleké nádrže. Byla v ní a bylo jí tam dost a kvalitní, jenže nebylo jak se k ní dostat – obvyklá nádoba na nějakém provaze, kterou by se ta voda dala vytáhnout, tam nebyla. Tak jsme nabrali jen nejnutnější množství z koryta a prohnali jsme to přes filtr a taky dobrý. Pod cypřišem sezení z kamenů, spousta místa kolem stanu, pod větvemi celkem sucho…prostě paráda!! Slunce už ale začalo zapadat a  začalo být už docela chladno (nmv. asi 1230 m), takže jsme urychleně postavili stan, uvařili první pytlíkové jídlo a zalezli do spacáků. Noc byla pochopitelně chladnější než dole u moře, ale zima nám rozhodně nebyla. Obvykle byly tak od poledne postupně sice trochu mraky, anebo alespoň nějaký dost silný opar, ale k už večeru se, jako obvykle, vyjasnilo a noc byla neskutečně plná hvězd bez světelného smogu (ani měsíc naštěstí nesvítil, takže hvězd bylo vidět hafo). 6,1 km

ST 03/10 Na tenhle den jsme si naplánovali, že vylezeme na Kástro, horu, jejíž masív se tyčí nad západním okrajem planiny Niátos. Měl jsem za sebou už dva neúspěšné pokusy o dosažení jejího vrcholu, tak teď jsem se tam chtěl už konečně dostat a kamarád Honza rozhodně nebyl proti. Kástro je taková „kultovní“ hora Levka Ori, viditelná z velkého kusu severního pobřeží. Má sice „jen“ něco přes 2200 m (2219 m), ale pokud by člověk šel k ní od místního busu po svých a nenechal se na počátek výstupu (z planiny Niátos) někým dovézt z planiny Askifou, tak jenom tam, na planinu, je to, včetně třeba cesty busem z Chanie, téměř jeden den cesty. Další den ten výstup a pak zase zpátky do civilizace – prostě to obnáší víc, než dojet autem někam, tam se převlíknout do „trekového“, vylézt nalehko nahoru na horu a za nějaké tři čtyři hodiny zase zpátky k autu a odebrat se do hotelu…Takhle to totiž je s horou Gigilos (2080 m) nad planinou Omalos, častým cílem těch, kdo si chtějí připadat jako horalé. Gigilos se tyčí nad vchodem do rokle Samária, kde končí asfaltka od severního pobřeží, ale podobné je to třeba i s nejvyšším kopcem Levka Ori Páchnes (2453 m), kam se jezdí autem na konec silnice, odkud to je asi půl až 3/4 hodiny do sedla Rousiés a do dvou hodin na ten vrchol. Na Kástro si ale člověk sebou (pokud tedy jde po svých) musí nést stravu minimálně na jeden a půl až dva dny a taky potřeby pro přenocování na minimálně jednu noc… Výstup na horu je možný dvěma způsoby – buď po severním hřebeni podle tyčí (starší) trasy E4, které se ale musí v místě, kde ta trasa začíná sestupovat do sedla Koutala, opustit a pak už si hledat svoji vlastní cestu ve svahu, anebo jak to popisuje Loraine Wilson ve svém průvodci – zahájit výstup na hřebínku/sedle mezi planinou Niátos a horní nádrží na vodu, a hledat si pak cestu po jižním hřebeni. My se rozhodli jít podle tyčí a případně až k návratu použít tu druhou možnost. Napřed jsme se sbalili a batohy nechali na stromě, aby se nám do nich třeba nedívaly kozy. A vyrazili jsme nalehko k horní nádrži, kde jsme si jednak nabrali vodu (tam nádoby na vytažení vody byly), a pak – nedaleko u cesty nad tou nádrží je už první žlutočerná tyč E4. Touhle cestou jsem šel už 2x, takže mě nepřekvapovala. Pěkná, dobře značená pěšina skalnatým terénem (tyče, značky na skalách a kamenech, mužíci) a neustále celkem příkře stoupající, napřed mezi řídkými cypřiši a nízkými keříky, a pak tam z jehličnanů zbyly už jen nízké jalovce. I ty postupně mizely a jak se pěšina dostane na rovnější místo – chvíli to vypadá hnedle jako planinka – tak tam bylo už jen posledních pár jejich plazivých keříků. Po té planince se jde jen chvilku a potom člověk musí zamířit doprava nahoru na hřeben. Ke vzhledu celého toho masívu – jsou to vlastně jakoby dva hřebeny, jeden – ten jižní – končí nahoře vrcholem Kástra, zatímco ten druhý, severní, končí bezejmenným vrcholem 2135 m vysokým (za nímž ale jsou ještě dva, zezdola neviditelné, vrcholy, a to Fanari, 2170 m, a Paspalomythi, 2151 m). Mezi těmi dvěma hřebeny je takový hodně široký žleb, ve kterém je první část té popisované pěšiny. Ten žleb nahoře pak končí vrškem mezi Kástro a tím bezejmenným vrcholem. No, tak jsme se dostali na tu planinku a začali znova stoupat příkřeji, doprava, už pouze kamenitým svahem s minimem rostlin mezi kameny. Cestu značí jednak asi dvě tyče, které ale bohužel nejsou moc vidět, protože je z nich ta žlutočerná barva už oprejskaná, a šedá tyč v šedém kamení…nic moc. Ale taky tam jsou nějací mužíci a i (dvě až tři) černožluté značky na kamenech a skalkách, a jak se člověk dostane trochu výš, tak už uvidí tyč na hřebeni, celkem dobře se rýsující proti obloze. Pak už je to (orientačně) dost jednoduché – jde se po hřebeni (i když někdy je nutné slézt trochu níž na jednu nebo druhou stranu). Na cestě jsou dva skalnaté vrcholy, ze kterých se po jejich dosažení jde dokonce chvilku i dolů, ale to je opravdu jen kousek. Pak už tam byla ta poslední „hřebenová“ tyč, od které značená cesta pokračuje doprava dolů svahem až do Koutala Seli – sedla mezi masívy Kástra a Koutala. My ale pokračovali stále nahoru po hřebeni. Už předtím jsme si řekli, kam asi tak až dojdeme a kde tenhle hřeben opustíme a dáme se traverzem doleva. Což jsme tedy provedli. Ten traverz, to nebyla příliš obtížná cesta, stále jsme sice mírně stoupali po většinou dost velkých kamenech až skalkách, i když to tu a tam i trochu chvilku klouzalo v nějaké suti, ale nebylo to nic zásadního. Vždycky jsme se dohodli na nějakém viditelném cíli, kam se dostaneme a cestu jsme si tam pak vybírali každý svoji. Takhle jsme se dostali do spodní části úbočí toho menšího kopce, který je mezi vrcholy Kástra a onoho bezejmenného vrcholu, podešli jsme jej a za chvilku jsme byli v sedle už přímo pod Kástrem. Je tam vystavěné docela velké závětří, dva i tři člověci si tam sednou celkem dobře. Nijak jsme se tam ale nezdržovali, protože už nějakou dobu pěkně foukalo, a začali jsme stoupat na vrchol Kástra. Moc dlouho to netrvalo, snad 20 min? Nevím, neměřil jsem to… Vrchol Kástra je poměrně plochý, jsou tam vystavěná jednak nějaká závětří a jednak vrcholová mohyla a najde se tam i nějaký kus železa...snad kdysi to tam bylo vztyčené... Byl jsem rád, že jsem se tam dostal, už jsem pomalu přestával věřit, že se mi to podaří…léta přibývají a sil naopak už trochu ubývá… Nahoře to pěkně fičelo, ale je odtud přímo excelentní rozhled, jeden z nejlepších v celých Levka Ori. I dohlednost byla celkem slušná, i když na obloze nějaké mraky byly a zcela jasno taky nebylo – byl takový trochu opar. Ale vidět byly snad všechny hlavní vrcholy Levka Ori – což není zase tak zvláštní a pozoruhodné, protože naopak snad ze všech těch ostatních vrcholů je masív Kástra taky dobře identifikovatelný. Dolů jsme se vydali po jižním hřebeni. Na kamaráda ale bohužel začala už od včerejška lézt choroba – pobolívalo ho v krku a taky pak v noci mu i začalo téct z nosu, a celkově se moc dobře necítil. Ale docela to zvládal. Ten sestup byl zpočátku pohodový, žádný příkrý svah, žádná klouzající suť pod nohama…to se to šlo!! Jenže pak přišel první zlom, kdy jsme museli sejít po mnohem příkřejším svahu, a to už bylo o něčem úplně jiném. Naštěstí to ale nebylo moc dlouhé. Pak zase kus dobrý a potom druhý zlom. Jak jsme se dostávali níž a níž, tak bylo víc a víc zřejmé, že poslední část sestupu na hřeben/sedlo nad planinou Niátos by mohla být hodně problematická – hledat si cestu v příkrém svahu mezi porostem napřed jalovců a pak i cypřišů a jiných křovin/stromů se nám moc atraktivní nezdálo, a tak jsme se dohodli, že ten hřeben opustíme ještě než začnou stromy a vyšší keře, sejdeme dolů vlevo na onu planinku se značenou pěšinou – rovnější část širokého žlebu mezi hřebeny – a budeme odtud pokračovat již po té značené pěšině zase zpátky. Ten sestup byl všechno možné jen ne příjemný. Pod nohama to často ujíždělo, dokonce jsem tam sebou jednou sekl naznak (podjely mi nohy), ale naštěstí bez následků… Dost nám to dalo zabrat, slunce do nás pralo... No, ale jakmile jsme se dostali na tu značenou pěšinu, tak to už bylo v cajku a dolů k nádrži jsme se dostali za chvíli. Nabrali jsme tam vodu na večer a na ráno a odešli bydlet. Batohy na stromě byly, takže zase je vybalit a postavit stan a dát se do přípravy stravy. Honzovi moc dobře nebylo, vypadalo to dokonce, že se o něj pokouší teplota, ale zatím to nějak, třeba acylpiriny nebo něčím podobným, řešit nehodlal. V pohodě jsme se najedli a se setměním zalezli do spacáků strávit na tom krásném místě další noc. 8,6 km

ČT 04/10 Noc zase nádherná, jasná a v žádném případě nám nebyla zima. Měl jsem sebou na spaní letní péřák Koteka II a vložku do spacáku Sea To Summit Reaktor Plus, o které se udává, že zlepší komfort spacáku až o 11 stupňů, ale to je kec. O něco to skutečně zlepší tepelné vlastnosti spacáku, ale o tolik rozhodně ne. Měl jsem ještě teplejší triko s dlouhým rukávem a dlouhé středně teplé spodky, kdyby nahoře náhodou..., ale nic z toho oblečení jsem nakonec nepoužil, a dokonce i tady, v těch asi tak 1230 m, jsem byl nahej v té vložce a spacák jsem měl přes sebe jen zlehka přehozený. A jenom k ránu jsem do něj zalezl a trochu se i zapnul. V itineráři jsme měli přenocování v podstatně vyšších nadmořských výškách, a kdyby foukalo, tak by se teplota mohla dostat klidně i k nule. Člověk tedy s tím musel počítat, ale musím říct, že jsme po celou dobu pobytu v horách měli na počasí docela kliku a furt bylo teplo i v noci.

Ráno zase třeskutě krásné, ale byli jsme v údolí a než se tam slunce dostalo, tak tam bylo poměrně chladno – na to, aby tam člověk pobíhal v kraťasech a nátělníku. Jinak ale klasika – snídaně (ovesné vločky), kafe, čaj a pak se vydat pro vodu k horní nádrži (protože dole nebyl žádný ten džber na její nabrání v nádrže). Nabrali jsme do všeho, co jsme sebou na vodu měli – nebylo jisté, kde skončíme a každopádně jsme museli počítat s tím, že se během tohoto dne určitě, a s největší pravděpodobností i po možná polovinu následujícího den k vodě nedostaneme. (A nakonec to tak opravdu bylo.) Pro další cestu jsme vybrali "nově" značenou E4, která vede spodem po úbočí masívu Kástro-Fanari Je to takhle značené jen nějaký ten rok. Honzovi se jeho pobolívání v krku trochu posouvalo z jedné strany na druhou a sláblo, do toho mu ale začalo intezivně téct z nosu a čirý sekret to rozhodně nebyl, takže menší potíž s dýcháním... Ale zvládal to. První tyč je hned kousek od té druhé, tedy spodní cisterny, nedaleko které jsme strávili dvě noci. No a pak je to nahoru, nahoru a nahoru, a to celkem dost strmě skalnatým terénem mezi řídkými cypřiši. Jakmile se ale člověk dostane k tyči na skalce na hřebínku, která se po téměř celou dobu téhle části výstupu rýsuje proti obloze, tak od ní už to stoupání je mnohem mírnější a úplně bez stromů. Poměrně velká část téhle cesty vede po šikmých skalních deskách, na kterých to sice (alespoň pokud jsou v suchém stavu) vůbec neklouže, ale moc pohodlné to není. Na dvou místech se musí trochu vyšplhat ze žlebů, kterých se ze shora od hřebene táhne dolů několik, a tahle část pak končí krátkým prudším výstupem na hřebínek, za kterým je planinka, jež se na mapách jmenuje Loutsolaki. Vzhledem k tomu, že první část toho jména je (myslím) řecké jméno pro místní horský dřišťál – jinak taky latinsky Berberis – a ta druhá část – laki – je slovo pro nějakou prohlubeň, „díru“, tak jsme ji začali logicky říkat Dřišťálová díra. Taky proto, že je těmi keři opravdu komplet zarostlá. Tady jsme si dali oběd a pak se vydali dál nahoru. Neustále se stoupá přes pár nízkých hřebínků, spadajících dolů ze svahů masívu Kástro-Fanari a vrchol této části je v sedle Koutala (asi 1800 m). Následuje sestup na rozsáhlou planinu, která překvapujícně na mapách nemá žádné jméno (spali jsme na ní už v roce 2016). A protože jsme byli stále na horách, tak po sestupu následoval logicky zase výstup, a to výstup poměrně dlouhý, i když zase na druhou stranu ne nějak extrémně náročný. Pěšina jasná, značení dobré (značky na skalách a kamenech a při závěrečném stoupání na hřeben už ke 2000 m poměrně velké množství bytelných mužíků), takže tam nahoře jsme byli ve slušném čase. Pod námi byl vpravo takový kuloár, téměř polokruhové zakončení údolí, které na druhou stranu, doleva, pokračovalo oblastí Mavri Laki (v překladu Černá díra). Cesta tady z toho hřebene vede šikmo doprava dolů, pak v protějším svahu zase mělkým žlebem nahoru a potom už traverz a krátký výstup do sedla pod horou Askifiotiko Soros atd. Jenže problém byl, že na celé téhle cestě není kloudné místo k nocování, a ještě ani dál – přes sedlo Sideroporti, sedlo pod Grias Soros a pak dolů do údolí směr (mitato) Lívada jsem o ničem nevěděl. Leda až asi v polovině trasy tím údolím mezi sedlem pod Grias Soros a mitato Lívada je dolinka s místem pro stan a až sem jsem to odhadoval tak na další minimálně dvě hodiny (bez přestávek). A to bychom rozhodně nedali, já šel hodně pomalu. Den se už pomalu nachyloval, a tak jsme se rozhodli sestoupit pouze dolů na dno toho kuloáru a tam přespat. Já toho měl už plný zuby a Honza bojoval s chorobou, takže mu zrovna dvakrát do zpěvu nebylo. Dole jsme bez problému našli místo pro nocleh, naštěstí tu nefoukalo, ale jakmile zapadlo slunce, tak chladno bylo. Byli jsme v nadmořské výšce něco přes 1800 m. Protože jsme sem přišli tak akorát, stačilo to na to postavit stan, vybalit a připravit si spaní, uvařit a sníst večeři a už se začalo smrákat a byl čas na to zalézt do spacáků. Napřed jsme si ale, jako obvykle, dali panáka kořalky. Meruňkovice od fy Žufánek, úžasná a začali jsme ji říkat Zlatá štětinka (protože napřed pohledem proti světlu jsem zjistil, že v ní jakoby plavou nějaké zdánlivě zlaté šupinky, a od nich byl k – souhlasím, že nesmyslné – štětince jen kousek.) Honza asi měl teplotu, tak si na noc vzal nějaký ten acylpirin a doufali jsme, že to zítra půjde. 6,9 km

PÁ 05/10 Zdrstav kamaráda se asi trochu vylepšil (alespoň to tvrdil), krk přestával bolet (žeby Zlatá štětinka?), ale výrazně zhoustl sekret, kterého měl plné dutiny v hlavě a kterého se musel pořád zbavovat. Noc byla ale velmi klidná, bylo teplo na to, že jsme byli v asi tak 1870 m, žádný vítr, nic takového, až jsme si říkali, že je to dost divný. Ale ráno bylo oblačno, slunce nevidět. Snídaně a sbalení stanu a dát se na cestu. Ačkoli mi bylo jasné, kudy máme jít, tak jsme chtěli napřed najít i značky, abychom šli i podle nich, a to nám chvilku trvalo, nebyly moc vidět. Nakonec jsme je ale našli a netrvalo dlouho, a takovým mělkým, leč strmým žlebem jsme se dostali k tyči na hřebínek nad závěrem té „pekelné“ oblasti Mavri Laki s černými horninami. Před námi byl poměrně snadný traverz ve svahu (docela zřetelná pěšina s řídkými značkami/tyčemi a nějakým tím mužíkem) až pod sedlo pod Askifiotiko Soros. Tady jsme zvolili místo delší cesty oklikou dolů-nahoru-dolů cestu přímou, ovšem proloženou trochou šplhu po skalkách a velkých kamenech. Nahoře u tyče zastávka, taky proto, abychom raději alespoň na batohy nasadili povlaky, protože začalo mírně mžít. Na nepromo obleky to ale nebylo. Další cesta je zase víceméně traverz kolem závěru dalšího údolí, podobného tomu Mavri Laki, mezi svahy hor Askifiotiko Soros a Grias Soros (podle mapy se ta oblast jmenuje Pavlia Charlara, ale možná se to tak jmenuje až o kus dál, mezi horou Pavliana a anopolskou silnicí, končící pod sedlem Rousiés), ale nejsou zde ty černé horniny, aby to dělalo dojem vstupu do pekla jako v Mavri Laki. Traverz končí na hřebeni/sedle Sideroporti, odkud se otevírá pohled nejen na Madáres, srdce Levka Ori, ale taky k severnímu pobřeží, a je tam dokonce kolísavý a slabý mobilní signál. Odtud začne pěšina E4 stoupat. Napřed mírně a pak kousek příkřeji nahoru, až se člověk musí tu a tam i chytit nějakou rukou, potom se protáhnout štěrbinou ve skalním bradle a přes velmi ostré a téměř černé kamení se dojde do dalšího sedla, mezi Grias Soros a masívem s jeho nejvyšším bodem v podobě vrcholu Agio Pneuma (2262 m), jediném vrcholu v Levka Ori, na němž je kaple. Teda kaple – je to jen zeď z kamenů nasucho necelé dva metry vysoká, která ohraničuje dvě „místnosti“ (v té zadní je možný bivak) s výklenky pro nějaký ten svatý obrázek/předmět a taky je tam na zdi vepředu takový bytelný železný kříž, ale ten je zdeformovaný, asi bleskem. To sedlo pod Grias Soros (je tam menší závětří) je ve výšce 2080 m a je to myslím nejvyšší bod celé trasy E4 mezi planinami Omalos a Askifou. (Možná se ta trasa dostane ještě do podobné nadmořské výšky v části, kde jde ve svahu pod vrcholem Melindanou, ten má 2132 m, ale myslím, že E4 se tady dostane "jen" do asi 2050 m. Ale nikdy jsem to třeba GPSkou neměřil, tak nevím…) Nás teď čekal sestup po dobrém chodníku do údolí, pak kus po jeho dně a výstup na špičatou otyčovanou skalku, která se v něm vypíná docela vysoko, a potom zase dolů a kličkovat plus minus „po rovině“ mezi „sink holes“ – něčím, jako jsou závrty krasových oblastí, a taky různě velkými skalkami a skálami – až do sedla mezi západními až JZ svahy Agio Pneuma a severním svahem Svourichti (v tom svahu Svourichiti  je pramen Lago Nero, jenž zásobuje vodou mitata Lívada a Pirghos, stojící níže, už nad planinou Lívada). Po chodníku ze sedla dolů až k mitato Lívada. Ještě pod mitatem jsme prozkoumali hadici, která vede od výše zmíněného pramene. Tady šla kolem malého oploceného plácku s několika rostlinami rajčat (dost chudáci). Honza odšrouboval jednu odbočku a stačilo otočit kohoutkem a tekla voda!! A dobrá!! Nabrali jsme ji, ale ne zase tak moc, doufali jsme, že na planině Katsiveli (kde jsme hodlali nocovat), po necelých tak dvou hodinách chůze voda bude taky. Nahoře u mitato jsme si udělali zastávku na oběd. Foukalo a pak začalo zase trochu krápat. Mitato je velmi rozsáhlé, má několik otevřených „místností“ a jednu velkou ohradu, ale místnosti jsou buď úplně, nebo aspoň částečně bez střechy, už dávno se zřítila. Jen jedna část je obyvatelná a s dveřmi, a i střecha tu je a je krytá igelitovými plachtami, zatíženými hojně kamením. Ta střecha/strop leží na dost bytelných trámech, navíc ještě zespoda podepřených kovovými trubkami, což asi vydrží i větší množství sněhu v zimě. V té místnosti je taky vidět, že je hojně využívaná (velká bomba na plyn, bedýnky s kdečím, vařič a různé kanystry, kuchyňské nádobí atd. – chudák kůň/mezek, který to sem všechno musel vytáhnout; bačové to rozhodně sami neudělali). A na střeše malý solární panel a asi i nějaká baterie. Sestup od mitato byl už za jemného mrholení, které ale později přešlo v regulérní déšť, takže ke slovu už přišly i nepromo bundy (máme oba bundy Tilak, a docela slouží). Déšť ovšem netrval zase tak moc dlouho, a když jsme se dostali na skalní výchoz s tyčí, odkud je už vidět chata Katsiveli nahoře v sedle, tak už zas nepršelo. A furt bylo celkem teplo a ani ten vítr moc neškodil. U chaty jsme chvíli poseděli, nikam jsme nespěchali a tak jsme i trochu sušili mokré bundy... času bylo dost. No a pak dolů na planinu a na oblíbené místo postavit stan. Betonové koryto na vodu bylo vrchovaté a voda neustále přitékala nezvykle silným proudem, a jak odtékala, tak se na zemi vytvořil i potůček a pod ním dokonce jezírko – něco takového jsem tam v září/říjnu ještě nikdy nezažil!!! 8,4 km

SO 06/10 I v tento den jsme si naplánovali odbočku v podobě dosažení vrcholu Stérnes nad sedlem Rousiés, posledního vrcholu Levka Ori nad 2300 m, na kterém jsem ještě nebyl. A kamarád pochopitelně taky ne, a protože jeho zdravotní stav se pořád o trošku zlepšoval (už ho trápila vlastně „jen“ ta neutuchající rýma), tak nebylo proč tam nejít. Takže jsme se nasnídali, sbalili se, bágly nechali ukryté v kamení nedaleko a vyrazili jsme nalehko. Ráno a dopoledne zase překrásný den, bezmračná obloha, slunce...Cesta k sedlu Rousiés, výtečný a dobře prochozený a dokonce i značený (červené fleky na kamení a mužíci) chodník, trvá zhruba asi dvě hodiny, ale hodlali jsme se ještě před tím sedlem odpojit a vylézt doleva na hřeben a po něm na ten vrchol Stérnes. Mírně pofukovalo. Planina Katsiveli je ve výšce asi tak 1900 m, ale zanedlouho jsme byli nad 2 tis. metrů a pak už to pod tuto výšku nejde až k sedlu Rousiés. O víkendu se Levka Ori zaplní lovci, je to tam asi nějaká lidová zábava (i když tak úplně nevím, co tam můžou lovit, orebic takhle vysoko, kde už hnedle nic neroste, zase tak moc není a kozy někomu vždycky patří, tak střílet je by byl lup a pych), a tak se stalo i teď. Hned ráno, ještě za šera, se na planinu dostali první, kteří se hned rozlezli po okolních kopcích, odkud na sebe pak halekali, a cestou jsme jich ještě potkali několik. Pro odbočení z pěšiny jsme si vybrali místo pod menším vrškem vlevo, už za trasou po úbočí hory Bournelos. Vítr nabíral na síle, ale bylo pořád celkem teplo, i když jen v tričkách jsme už nešli – navlékli jsme tenké šusťákoné větrovky. Na hřebeni už vysloveně fičelo, a to nás pak doprovázelo až na vrchol. Cesta nebyla obtížná, i pod hřebenem (částečně ve stínu před větrem) se dalo jít dobře, kozy tam mají tu a tam vychozené i nějaké své stezky a vyjma jen jednoho prudšího svahu to žádné drama nahoru nebylo. Vrchol Stérnes (2335 m) je celkem plochý, s nezbytnou vrcholovou mohylou nahoře. Tam ale fičelo hodně, a tak jsme po nezbytných vrcholových foto slezli kousek pod hřeben do závětří, abychom poobědvali. Tady jsem s překvapením zjistil, že cesta na vrchol JE značená!! Jenže z druhé strany, než kudy jsme se tam dostali my, odněkud snad od silnice, co byla dole vidět. (Ta silnice jde z planiny Anopoli a končí pod sedlem Rousiés.) Značky byly docela velké, jasně červené fleky na kamenech. Zpátky jsme se vrátili stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. Slunce pořád pralo, a jak jsme se dostali zase níže, tak i ten vichr se zmírnil a k batohům jsme došli v pohodě v docela dobrém čase. Hodlali jsme pokračovat po E4 dolů, na Petradhé, ale to zabere tak do hodiny a půl, víc ne, a tak nebylo proč spěchat. Došli jsme tam v pohodě a zabrali si docela hezké místo, kde jsem už taky jednou spal. I tady okolo bylo "narváno", v nedalekém mitato Koumi spousta lidí dokonce včetně nějaké báby (což jsem ještě nezažil, aby tam byla místní ženská a dokonce i přes noc) a ještě tam další docházeli. Už za tmy se pak v údolí směrem k Samárii dokonce o něco snažily i dvě čelovky… Ale na noc daly pokoj a zalezly. 8,1 km

NE 07/10 Noc OK. Zdravotní problémy kamaráda se pořád mírnily a mírnily, ta rýma trochu ustupovala, tak to bylo nadějné. Dneska jsme měli před sebou snad nejobtížnější část našeho horského treku – napřed relativně snadnou část údolím Potámos, které se ale po nějaké době změní v klasickou a dost divokou rokli Eligias, kudy to už je obtížnější. Ráno opět nádherné a po snídani se slunce dostalo až na dno údolí a odehnalo poslední zbytky nočního chladu (nadmořská výška asi tak 1670 m), takže to nemělo chybu. Udělali jsme menší hygienickou zastávku spojenou s nabráním vody u studny. Tady bylo jedno mírně zatravněné místo se záplavami místních drobných ocúnů (Colchicum cretense), které měly svoji dobu květu a potkávali jsme je všude, ale ne v takovém množství, jak to bylo tady. Až sem a ještě o kus dál se jde po pěšině mezi pichlavými dřišťály. Kdo má podkolenky, má výhodu a nemá poškrabané nohy – pěšinka je většinou hodně úzká. Ale keře později zmizí a jde se po oblázkovém dnu údolí. U mitato Potámos další skupinka lovičů… Udělali jsme si přestávku u žlabů o kus níže a pak už to bylo jen s jednou krátkou zastávkou až na místo Fliskounias v té rokli Eligias. Ještě od našeho posezení se jde dost dlouho po oblázcích jen mírně dolů, ale pak se to začne víc a víc zužovat a z údolí se postupně stane nefalšovaná divoká rokle. Leze se po kamenech, místy omletých vodou, jsou tam místa, kde se po vyhlazených kamenech musí sjet po prdeli, protože jinak to nejde, na asi dvou místech jsme museli balancovat na částech kmenů cypřišů (jednou nad silně páchnoucí mrtvolou kozy). Místy jsou tam ještě modré značky (od doby, kdy jsem tudy šel naposledy, jich ale hodně vybledlo až hnedle do ztracena) a nejlepší orientace je podle mužíků. Orientace – ono sice není kam zabloudit, ale místy se ze shora zdá, že je víc možností dalšího postupu/sestupu, ale většinou se pak ukázalo, že jen ten omužíkovaný byl ten správný, schůdný. Je tam taky jedno místo, na které jsem se těšil – v rokli je vysoký, možná i 10metrový kolmý skalní schod, který se musí obejít a pak se dostat zpátky na dno rokle sešplháním po laně úzkou štěrbinou. Na skále dole na dně jsem nakonec našel (starou) modrou šipku doprava nahoru, která označuje začátek obcházky, ale byla už notně vybledlá, a kdo neví, že tam tohle místo, tahle nutnost odbočení, je, tak ji těžko sám od sebe najde. Vyšplhá se po příkré pěšince na drobně štěrkový svah, pak kousek po vrstevnici, a tohle končí u srázného žlebu, plného volných kamenů a suti. Kdysi tam byl přes ten žleb provaz, ale tentokrát jsme ho zprvu nenašli, a když se pak objevil, tak už zase nebylo jednoduché se k němu dostat. Tak jsme sestupovali po tom klouzavém podkladě raději podle skály vpravo, které jsme se přidržovali. Po nelehké (ale nedlouhé) cestě jsme se dostali až ke stromu, na kterém byla uvázaná hned dvě lana, jež napřed ležela na povrchu štěrkového srázu, aby asi tak o 10 m dále od stromu spadala do kolmé štěrbiny tak něco málo přes 5 metrů vysoké, kterou bylo nutné se dostat na dno rokle. Tuhle část jsme zvládli bez problémů. Kus pod tímto místem jsme si dali menší pauzu a pak pokračovali. Je tam pak ještě jedno místo, kde je uvázané lano. Ten kolmý schod sice není nijak vysoký, tak dva a půl metru maximálně, a možná, že i méně, ale je obtížně zdolatelný, nahoře jsou totiž přesahující, hladké, vodou omleté kameny, které nedávají žádnou možnost se jich chytit… Ale i tohle jsme zvládli celkem snadno. Pak ale následovala snad nejobtížnější část, kdy se prudký sestup po obřích kamenech, zhusta vodou omletých, střídal s obcházkami nezdolatelných skalních schodů. Ty obcházky vedly vždycky vpravo po suťovištích z velkých kamenů. Opravdu namáhavé. Nakonec jsme se dostali do takového "bazénu" s plochým dnem, hustě zarostlého stromy, a tady jsme po menším bloudění konečně našli pěšinku borovicemi porostlým protisvahem, po které jsme se dostali nahoru, na místo Fliskounias, první postupný cíl. Myslím, že oba dva jsme toho měli dost, ale já rozhodně víc. Dolů k moři to odtud už není moc dramatické, i když úvodních asi 150-200 m je sestup suťovištěm, který je všechno, jen ne příjemný. Kolena tu dostávají hezky zabrat – a to jsme je měli už notně procvičená z předchozí části. Pak suť zmizí a sestupuje se po pěšině většinou vystlané jehličím, což taky není až tak velká hitparáda, protože pod ním můžou být schované menší volné kameny, na které když člověk šlápne… Nakonec jsme se ale dolů "k rybníku" dostali ve zdraví a hned jsme do něj skočili. To nemělo chybu. Čekala nás ale ještě asi tak půlhodina do Agia Roumeli (důvěrně jí říkám Rumelka). Tam jsme došli až za tmy. V kempu dost narváno, Nakonec jsme na jednom místě za tmy stan postavili, šli se osprchovat a pak jsme se oblíkli do gala a vyrazili do hospody. Napřed ale nákup na ráno (rajčata, chleba, sýr…). No a v hospodě (Tarra, kde to známe a kde se znám s majiteli…za ta léta, co tam chodím…) jsme se přežrali, takže se nám pak usínalo ne moc dobře.

PO, ÚT, ST 08-10/10 Čekalo nás několikadenní nicnedělání, flákání se. Sice jsme se oholili (Honza včetně hlavy), vyprali jsme hadříky, které jsme znečistili na horách, ale jinak jedno velké NIC!! Taky jsme během dne po první noci přesunuli stan do špice té části kempu, kde jsou sprchy a WC, udělali jsme si výlet na pláž Agios Pavlos, a jen jinak koupačka u útesů. Na jídlo, pivo, kafe a wifi jsme chodili do preferované hospody Tarra, jednou večer jsme zaskočili na pivo jinam (jméno jsem zapomněl), ale připadalo nám, že tam jsme spíš na obtíž, a dali si taky obvyklý gyrosU dědka“ (hospoda se ale jmenuje Samária) a ten byl skvělý (gyros, ne ten dědek). Ale další den jsme udělali blbost a šli zkusit gyros taky naproti, do hospody Kri-Kri – a to jsme dělat neměli. Ten gyros, co nám donesli, byl oproti tomu z předchozího dne ubohej, a hlavně – byly v něm flaxy a takové divné kusy, že to vypadalo spíš jak žrádlo pro psy než pro lidi. Ozval jsem se pinglovi, ten došel pro tlustýho majitele a tomu jsem dost omyl hlavu. Štítivě jsem mu vidličkou ukazoval „chutné“ kousky, ze kterých mi bylo hnedle na blití, a do toho jsem chrlil a chrlil výhrady… Nablble se usmíval a jen přikyvoval a nakonec přinesl velký talíř jen s masem a dvě malá piva, aby nás uchlácholil. Já si kousek masa vzal a vypil půlku toho piva, ale Honza se zasekl, že TADY si už nic nevezme, tak jsme mu to tam nechali a šli pryč. Ten blicí gyros nám majitel ale hezky naúčtoval, a byl mnohem dražší, než to bylo „U dědka“!! Udělali jsme holt kravinu, že jsme se po tom, co nám donesli to žrádlo pro psy, nezvedli a neodešli a nešli na gyros do ozkoušené hospody. Příště to už určitě uděláme, kdyby se něco takového někde náhodou přihodilo. Tak bacha, kdyby si někdo, třeba po průchodu roklí Samária, chtěl v Agia Roumeli dát gyros (anebo vůbec se zastavit na jídlo), tak Kri-Kri ROZHODNĚ NE!! A doporučuju jít na gyros naproti, hospoda Samária…dvě obří porce na talíři a dvě točená za dvacku…slušná cena na turisticky tak silně exponované místo!!

ČT 11/10 Den odchodu. Čeká nás jít po pobřežní větvi E4 směr Sougia, Palaiochora, ale protože jsme si rozvrhli trasu na tři části místo dosud obvyklých dvou, tak jsme nemuseli zase tak moc s odchodem z Rumelky pospíchat. Odešli jsme až tak nějak k polednímu. Cesta probíhala normálně, první strmou část lesem jsem zvládl celkem dobře (já jsem totiž obvykle ta brzda, kór když se jde do kopce) a na pláž Domáta jsme se dostali natolik včas, že jsme se tam mohli docela dost dlouho slunit a ráchat ve vodě. Na noc jsme odešli na západní konec pláže, trochu vystoupali po značkách E4 nad ústím rokle Kladou a zakotvili na místě, kde jsem už přespal jednou já sám. Hezké místo pod borovicemi, na jehličí, dost daleko od hlučícího moře…krása…

PÁ 12/10 Už se nám to krátí… Vzhledem k tomu, že nad horami pořád, po celou dobu našeho pobytu v Rumelce, visely dost hrozivé mraky, tak jsme u moře zůstali déle, než bylo v původním itineráři, protože jsme vypustili trasu Sougia-Agia Irini-Omalos-Strifomadhi-Achladha-Koustogherako-Sougia. Nás teď aktuálně čekal přesun na místo Sendoni a do ústí rokle Tripiti, pak nahoru k ruinám pevnosti Pikilassos, tady udělat odbočku ještě výš ke kapli na kopci Profitis Ilias nad ústím té rokle, vrátit se k pevnosti a pokračovat dál po E4 až na místo, kde se odbočuje ke kostelíku Agios Antonios na pobřeží, kde přenocujeme. Ještě ráno u stanu, když jsme pojídali ovesnou kaši, se na pěšině kousek od nás objevily 4 osoby ženského pohlaví. Všimli jsme si jich už den předtím, v dálce u východního konce pláže se proháněly a koupaly 4 nahaté odalisky :-) … Jak se objevily u našeho stanu, tak jsem je slušně pozdravil ingliš s tím, že je vítám ke snídani. Ta první řekla (taky ingliš), že už snídaly a šla dál. Ale mezi sebou začaly brebentit; česky. Tak se Honza té poslední zeptal „Kam dete, holky?“ (česky, samozřejmě) Ta se otočila a s pusou otevřenou nevydala ani hlásku, jak jí to vzalo, ta otázka, a jen tak tam stála a civěla…:-) Tak jsem jí to zopakoval, že se kamarád ptal, kam jdou… No, hned se všechny rozchechtaly, zastavily a trochu jsme si pokecali po našem. Pak jsme je ještě viděli, jak se koupou na Sendoni… Jo a ta první znala tenhle můj web a prý jsme dokonce kdysi i trochu o Krétě konverzovali…to si už ale nepamatuju. My se po snídani pochopitelně zvedli a vyrazili. Zdálo se nám, že ty holky šli kolem nás nějakým divným směrem, my šli dost jinak a přitom jsme se drželi žlutočerných značek E4… A furt jsme na to museli myslet, protože cestou se objevovaly poměrně dlouhé úseky, na kterých bylo vidět hodně dopředu, a nikde jsme je neviděli… Až jsme si to začali vyčítat, že jsme je hned zkraje nenasměrovali správně. Cesta je tady docela nenáročná, žádné moc nahoru, nebo moc dolů, jen v jednom místě je pěšinka hodně úzká a s písčito-štěrkovým, poněkud klouzavým povrchem, a zrovna je to na místě, kde ta pěšina jde těsně nad dejme tomu 15metrovým kolmým skalnatým srázem, ale když člověk nedělá blbiny a nefrajeří, tak se nic nestane. Když jsme se blížili k Sendoni, k místu, kde je jednak kamenitá pláž (poměrně velké oblázky), pak taky malé molo jako přístaviště malých loděk, a nahoře taky oplocení a dva domky plus jeden nový se ještě staví o kus dál, tak dole u vody jsme zahlédli nějaké slunící se postavy, a když jsme se dostali až nad ně, tak jsme viděli, že je to ono dámské kvarteto. Tak jsme jim zamávali a šli dál. Docela nám spadl kámen ze srdce. Pokračování kolem skalnatého výběžku „pevniny“ do moře v labyrintu různě velkých kamenů ohlazených činností vody nás ničím nepřekvapilo. V ústí rokle Tripiti jsme si u betonového mola udělali koupací a stravovací přestávku, a aniž jsme nabrali vodu (jistojistě tam byla, zkontroloval jsem její stav v plechovém korytě a tam byla, takže musela být i v polopodzemní cisterně naproti, od které šla ke korytu hadice), tak jsme vyrazili s necelým litrem nahoru. Na druhé straně kopce, po sestupu od ruin pevnosti Pikilassos, je totiž pramen… Tahle část cesty mi nikdy neseděla, a tak i tentokrát – nahoru jsem se doškrabal schvácenej… Od ruin jsme se ale vydali ještě výš (bez batohů, ty zůstaly u ruin), ke kapli Profitis Ilias. Krásný, přímo excelentní rozhled na snad celé Libyjské moře…ale taky na hory na druhou stranu... Vedle kostelíka je ve skále vytesaná cisterna, do které je svedena voda za střechy stavby. Střecha byla čerstvě nabílená. Prohlídli jsme si vnitřek, trochu poseděli a já se rozhodl kouknout se, jak je to tam s tou vodou. Byla tam a vypadala docela čistě, tak jsem si jednu flašku nabral. Voda byla dost nechutná, jakoby hodně chlorovaná, nebo co… Jestli tam třeba někdo hodil nějaké dezinfekční tablety, nebo jestli to tak „chutnalo“ od nově nabílené střechy, to jsme nevěděli. Ale o něco později se ukázalo, že můj průzkum vody měl svoji cenu – totiž pramen dole ve svahu, na který jsme spoléhali, byl vyschlý!! Takže jsme byli nahraní, na nocovišti u kostela na pobřeží, když jsem tam loni nocoval, sice byly dva tři velké plastové „sudy“, ale hadice od nich končily v zamčeném domku, u kterého stály a nikde žádný kohout. Tak co teď? Necelý litr vody, co jsme měli, rozhodně na večer a na ráno pro dvě osoby nedostačoval… Tak se kamarád, jako mladší, obětoval, vzal si malý báglík s několika lahvemi na vodu a vydal se zpět a nahoru ke kostelíku nabrat tu nechutnou vodu, abychom měli aspoň něco. A nebyl to jen kousek cesty, výškový rozdíl snad až 200 m a možná i kilometr by to tam a zpátky dalo, ne-li ještě o trochu víc... Zvládl to dost rychle, zpátky dokonce téměř klusal. Zkusili jsme pak trochu té nechutné vody pokusně prohnat filtrem, ale jestli to pomohlo, tak jen téměř neznatelně. Nicméně vodu jsme měli, ke kostelíku to zase tak daleko už nebylo, tak jsme v poklidu vyrazili. Od pramene je to kousek po skalkách a pak poměrně dlouhý sestup žlebem po docela dobrém chodníku, a když už jsme se pak dostali na rovnější část cesty, přidal se k nám nějakej čokl. Nebyl ani přátelský, ani nepřátelský, jen prostě jakoby šel a nešel s námi. Hladkosrstý, celkově světle hnědý, velikost zhruba německého ovčáka, ale zcela evidentně nějaká místní směska. Občas najedou nebyl, ale za chvilku se zase objevil… Odbočku dolů ke kostelíku jsem nepřešel (jsou to jen dva větší mužíci, mezi kterými se musí projít a napojit se na pěšinu, která pod nimi začíná) a protože ten čokl byl zrovna někde před námi, mysleli jsme si, že jsme se ho zbavili. Chyba lávky – za chvíli byl zase u nás, taky se rozhodl odbočit ke kostelíku. Stan jsme se nakonec v areálu kostelíka rozhodli postavit vedle takové skalky. Napřed jsme si ale šli prohlédnout ty nádrže na vodu a Honza zjistil, že se z nich voda odebrat dá!!! Na té nejhořejší zavřel výpustní kohout s pákou, od něj vedoucí hadici odšrouboval, pak pákou kohoutu hejbnul a mohli jsme si nabrat vody, kolik jsme potřebovali!! Šikula!! Odběr jsme samozřejmě provedli, protože TAHLE voda byla bez té chemické, či jakékoli jiné příchutě. Pes kolem nás různě pobíhal, a když jsem se po něm jednou zkusmo, co to udělá, ohnal trekovou holí jako kdybych mu pohrozil, tak to zcela zřetelně bral jako děsnou prču a výzvu k tomu, že se budeme honit a začal poskakovat jak kůzle a tak různě. Což se mi teda věru nechtělo – poskakovat s čoklem a už vůbec se s ním jakkoli přátelit. Ale udělal chybu – jak jsme stavěli stan, tak se tak nějak začal motat kolem a v jednu chvíli to vypadalo, jako že se chytá si poznačkovat Honzův bágl. To ovšem dělat neměl, vděku se nedočkal, naopak jsme na něj oba zařvali a jemu bylo jasné, že TOHLE hra už nebude. Trochu odběhl, ale zastavil se a zkoumal, jestli jsme to opravdu mysleli vážně. Tak jsem směrem k němu lehce hodil šutr a z toho mu bylo jasné, že to vážně myslíme, a tak se sebral a v klidu odešel a už jsme ho pak (naštěstí) neviděli. A my jsme si uvařili, snědli to a zalezli do stanu strávit poslední noc před dalším stykem s civilizací.

SO 13/10 V noci se trochu rozfoukalo a na domku se rozsvítilo nějaké světlo – asi nějaký automat. Na terase u kostelíka byla tabulka se sdělením, že je to tam monitorované, ale nebylo nám jasné čím. Leda tím čoklem? Toho jsme ale odehnali… No tak světlo, a v jednu chvíli, jak jsem nemohl díky tomu hluku z větru usnout, jsem viděl skrz tropiko stíny nějakých hlodavců, jak se pohybují po vršku jakési nedaleké skalky, ale později v noci světlo už nesvítilo a ráno jsme nic rozkousaného neměli, tak to dopadlo dobře. Ráno zato bylo ale zataženo, ovšem teplo. Snídaně, sbalit se, nějaká hygiena a šli jsme se taky podívat už i s bágly ke kostelíku a malému betonovému molu. Mezi tím ale začalo pršet. Na báglech jsme ale měli povlaky, tak to nic strašného nebylo, i když v jednu chvíli pršelo docela dost. Prohlídli jsme si (a vyfotili) i taky vnitřek kostelíka a vyrazili nazpátky nahoru na E4. Zpočátku se musí projít úzkou zarostlou uličkou mezi keři, ale dešťovou vodu z listí jsem oklepal holí, takže jsme se ani moc neurousali. Šel jsem první, ale pak mě Honza předběhl, a když došel na E4, tak si neuvědomil, že je už na jiné cestě a zamířil zpátky, jako k ruinám Pikilassos. Včas jsem ho zarazil, i když v první chvíli si myslel, že kecám, že jde špatně. :-) Další část cesty je pohodová, pěšina se pak brzo zanoří do rokle Keratidhias, asi 15 min se jde nahoru, pak cesta přejde k protějšímu svahu a začne po něm stoupat po dobře vystavěném a suchými zídkami podepřeném chodníku. Nahoře přestávka a zase se objevili nějací lidé z Česka. Mířili k Polyfémově jeskyni, směrem k vesnici Koustogherako. Ukázalo se, že cesta k ní je (asi) docela dobře a i nápadně značená. Do Sougie to už bylo pohodové, slunce už zase svítilo, cesta pohodlná a brzo jsme se dostali na hřeben s místní jen zpevněnou silnici. Po ní kus dolů, a to zase začalo pršet, tak jsme alespoň na bágly opět navlíkli povlaky. E4 pak u jednoho plotu ze silnice odbočuje vlevo dolů a přes nějaké místy i schody (po dešti to klouzalo) se přijde úplně na dno údolí, nedaleko pláže. Zašli jsme pak do obchodu K Pelikánovi (pivo), taky jsme obhlídli horní obchod, kde mají stáčenou rakiji (už nám docházel alkohol), koupili si nějaké pečivo a pak Honza chytil ideu, že půjdeme na pláž, i když zase začalo poprchávat. Chvilku jsme se ukrývali pod stromem, tak déšť jakoby trochu povolil, tak jsme vyrazili, ale cestou se zase rozpršelo a do toho vichr a my neměli kde se schovat. Vůbec jsem z toho nápadu nebyl nadšený…mohli jsme sedět v hospodě… Nicméně – nepršelo věčně, a když přestalo, tak jsme napřed zašli do té hospody a protože začalo zase svítit, tak jsme i trochu usušili, co bylo mokré. A potom jsme se rozhodli, že si napřed půjdeme postavit stan na oblíbené místo do rokle směr Lissos a potom se vrátíme do cilivizace a dáme si nějakou večeři. Tak jsme to tak udělali, akorát že jsme se hrozně přežrali (zase). V té hospodě (poslední před přístavem, zřejmě libyjská) jsme byli sami. Ke stanu v rokli jsme šli už pochopitelně za svitu čelovek. Ale zvládli jsme to i s bachory přeplněnými a pak jsme zalezli do spacáků (vlastně spíš jen do spacákových vložek, bylo horko) a spali a spali…

NE 14/10 Ráno jsme ani nijak nespěchali, uvařili si ovesné vločky a v klidu je pojedli, sbalili se, bágly jsme pak vynesli o úroveň výš a schovali je tam a šli do víru života. Na „fresh juice“, frapé, pivo, nákup a pláž. Já jsem pod plážovou sprchou ještě trochu něco vypral a jinak jsme se slunili a koupali a nemělo to chybu. Později odpoledne jsme se sebrali, došli k báglům, dali je na záda a přesunuli se do údolí Lissos strávit tam další noc na postupném blížení se ke konci dovolené. Když jsme se dostali na plochý hřeben před sestupem do údolí, objevily se první bramboříky. Byly jich tam místy docela velké porosty, některé i velmi sytě zbarvené a provázely nás ještě na sestupu. Ale úplně dole už zase nerostly. To, že tam nerostly bramboříky, bylo sice škoda, ale mnohem horší byl fakt, že jsme zase neměli vodu!! Zase jsme totiž spoléhali na známý a v minulosti námi vícekrát využívaný zdroj vody (voda tam byla zatím VŽDYCKY, a to jsem tam byl…no, nevím, možná i desetkrát?) Ale zase se ukázal Jeník šikula – šel podle hadice, která do fontánky přiváděla vodu (resp. přivádět měla, ale jen z ní kapalo), a já se šel koukat, co bude. Dostali jsme se až dovnitř oploceného místa s ruinami antického chrámku. Nahoře na jeho zdi pak byl takový rozdělovník, ze kterého šlo více hadic, a když Honza jednu z nich odpojil a otočil kohoutem na tom rozdělovníku, voda odtud tekla!!! Takže jsme došli pro všechny flašky a zase vodu nabrali „do plnejch“. Už hnedle za šera jsme uvařili a pojedli, vypili každý jedno v plechu, co jsme si sem donesli a zalezli; co jiného…

PO 15/10 Ráno hezké, teplo bylo, vodu jsme měli a nikam jsme ani moc nespěchali, takže pohoda. I na ranní koupel došlo. Pro dnešek jsme se museli napřed dostat z Lissosu nahoru po E4 a přes planinu Koukoule na druhé straně sestoupit až k hladině moře na jednu malou plážičku, kde je skvostné koupání. Nahoru na pláň mi to tentokrát šlo o mnoho lépe, než na jaře. A zase – jakmile jsme se dostali kousek nad údolí, zase se objevily někdy až záplavy kvetoucích bramboříků… Mám pro tyhle kytky slabost, tak jsem se jich furt nemohl nabažit. Ale až úplně nahoru na planinu se ty kytky nerozšířily. Něco jim v tom brání a nejsem schopný zjistit/vymyslet, co by to mohlo být – podmínky se zdají být stále stejné.... Nicméně – když se ta E4 dostane úplně nahoru, přejde místní hodně kamenitou silnici, pak pokračuje už jako nějaká polňačka kozím královstvím, potom se zúží do asi necelý metr široké pěšiny a takhle jde až vlastně na pláž Ghialiskari, kde jsme hodlali skončit a přespat. Sestup k hladině moře v pohodě, na plážičce (Astropelekíta) jsme strávili nakonec docela dlouhou dobu a na „velkou“ pláž Ghialiskari jsme se dostali v pozdním odpoledni. Cestou jsme si prohlédli možnost postavení stanu v zálivu před pláží, protože „naše“ oblíbené místo za skalkou na východním konci pláže bylo znepřístupněné plůtkem a hromadou uschlých větví s velkými trny (jak jsem měl možnost se přesvědčit i na jaře), ale rozhodnutí kde nakonec přespíme, jsme nechali napotom. V hospodě klasika – nějaké pivo a pak jsme si dali i večeři v podobě souvlaki. A odešli se kouknout, co udělat s tím noclehem. No, nakonec jsme se dostali kolem plůtku a hromady trnitých větví na námi již jednou použité místo za skalkou a noc, poslední na jižním pobřeží, se odehrála v klidu a pohodě.

ÚT 16/10 Poslední den na jižním pobřeží – a největší problém, který mě postihnul. Když jsme vstali, nasnídali se a sbalili, tak jsme se vydali zpátky na pláž. Že si dáme ještě poslední koupel, osprchneme se a pak už směr Palaiochora a bus do Chanie. Honza šel napřed, já ho po chvilce následoval. Přelezl jsem tu skalku, překročil trámek, který byl napříč pěšinky, obešel tu hromadu trnitých větví a pak poslední krok do malého keříku, abych obešel infotabuli s mapkou okolních cest – a mírně jsem zavrávoral a hlavou jebnul do rohu plechové stříšky té infotabule. Hned jsem věděl, že je „zle“, místo na hlavě, kam jsem se jebnul, jsem hned stisknul a zrychleně jsem se přesunul ke kamarádovi, aby se podíval, co se mi na hlavě stalo. No, bylo to rozseknuté a těžko říct, jestli až na kost – na lebce kůže moc silná není… Jak jsem to okamžitě stisknul, tak krev zase tak moc netekla a protože kamarád je „zkušený ošetřovatel“, tak nelenil a hned vyrobil z náplasti motýlkový steh a ránu tím stáhnul. A přelepil to větší polštářkovou náplastí. Krve vyteklo jen málo a hned se to zatáhlo, takže dobrý. Do Palaiochory jsme se pak ale přesouvali po prašné silnici v pražícím slunci pomalu, abych se moc nezpotil a stehy z náplasti se neodlepily. Rána zpočátku bolela, i hlava, ale pak se to postupně zmírňovalo, a když jsme potom jeli busem do Chanie, tak už to bylo dobré. V Chanii jsme se napřed šli podívat, jak je to s naším bydlením – Honza totiž ještě před odletem na booking.com sehnal nocleh!! Můj teprve druhý za ta léta, co na Krétu jezdím (první byl hned při první návštěvě ve vesnici Lakki, když jsme měli menší zdravotní problémy a nutně jsme potřebovali WC a pak i sprchu). Malý peziónek Kydonia je na hlavní ulici k největší turistické atrakci ChanieStarému přístavu. Vyšlo to na 15 € za osobu (bez snídaně), takže jakžtakž. Kamarádovi se totiž nechtělo trávit poslední noc před odletem na letišti, jako se to doposud dělo. Letadlo směr Athény odlétá už mnoho let ráno kolem půl sedmé, což by při eventuálním přenocování na pláži znamenalo vstát ještě před čtvrtou, za tmy balit opískované a taky možná i zarosené věci a pak v Chanii chytat hned první bus na letiště v pět ráno… Nic moc příjemného, proto se ta poslední noc doposud odehrávala na letišti. Penzión jsme našli, rezervace byla a dědek (aniž po nás chtěl jakékoli doklady, stačilo říct jen jméno objednatele!!!), nám ukázal pokojík, který byl „zabookovaný“. Šlo se do něj nahoru velmi úzkým, kovovým, točitým schodištěm, na které se člověk normálních rozměrů s batohem na zádech sotva vešel. Byla to jakási dřevěná, nebo aspoň dřevem zevnitř obložená nástavba, uvnitř jednokřídlá skříň, jedna postel normální a jedna dvoupostel, oboje povlečené a na nich prostěradla, a kdyby bylo chladno, tak ve skříni byly ještě dvě deky. Pak dva malé stolky, dvě židle každá jiná, malá lednička a WC se sprchovým koutem. Malé čtvercové otevírací okénko do živé ulice, a dole u podlahy (!!) horní části dvou dalších oken spodní místnosti, které se otevírat od nás nedaly!! Ale na přespání naprosto dostatečné a logicky pohodlnější než letiště. Takže jsme měli kde nechat batohy, převlíkli jsme se „do civilu“, já dostal na hlavu „převaz“ (Honza vyměnil dosavadní obvaz za poněkud pohlednější a nenápadnější za použití i průhledné náplasti) a mohli jsme vyrazit do víru života. Byly z toho zase nějaké gyrosy a pivo, nákup „darů“ domů, taky jsme zašli na pláž, ale byly velké vlny a tak na koupel ani nedošlo (a já s tou narušenou hlavou bych do vody stejně nemohl). Tak nějak jsme to odpoledne proflákali a večer zalezli s tím, že ráno musíme vstát už ve čtyři, abychom se sbalili, něco polkli a došli na autobusák (což nebylo daleko, tak pod 10 min chůze).

ST 17/10 A jak jsme si to naplánovali, tak se taky stalo. Nařízený budík jsme ani moc nepotřebovali, krásně jsme vše stihli, na autobusák došli a nakoupili tam něco ke snídani, pak lístky na bus a hurá na letiště. Já nás ještě odpoledne předchozího dne přes mobil odbavil, na letišti jsme si tak jen vytisknuli v automatu boarding pass, batohy nám bez problémů vzali a my se šli nechat skenovat. Jen Honzu si vybrali, aby jim ukázal i co má uvnitř svého titěrného palubního zavazadla. A i to jsme prošli bez problémů, letadlo odletělo načas, a Athénách jsme naštěstí čekali kratší dobu, než když jsme na Krétu letěli (tak HonzaDuty Free Shopu koupil jen malou flaštičku Ouzo, abychom si připili na úspěšné téměř dokončenou dovolenou) a v Praze jsme byli taky bez zpoždění. Na bágly jsme sice čekali docela dlouho, ale nakonec i ty vyjely a v hale na nás zase čekal kamarád Aleš s plechovkami piva, takže vše bylo jako obvykle.

A já se může pomalu začít těšit a připravovat se na můj další krétský zájezd, tentokrát to bude konec března a začátek dubna, zase spíš na kytky, než na koupačku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář