Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

(CHANIA - planina ASKIFOU/AMMOUDARI) - chata TAVRI - planina NIÁTOS - sedlo KOUTALA  - sedlo pod ASKIFIOTIKO SOROS - sedlo SIDEROPORTI - oblast PAVLIA CHARLARA - silnice od ANOPOLI - sedlo ROUSIÉS - vrchol PÁCHNES - pod MODAKI - planina KATSIVELI - E4 - pod MELINDANOU - sedlo PORIA - chata KALLERGHI - XYLOSKALO - planina OMALOS - místa ACHLADHIÉS/GRELESKA - osada KOUSTOGHERAKO - SOUGIA -  LISSOS - planina KOUKOLE - E4 - pláž GHIALISKARI - PALAIOCHORA - (CHANIA)

PO 23/05 – Nastal den „D“ a my (opět se přidal kamarád Honza) se někdy po čtvrté odpoledne ladně vznesli z pražského ruzyňského letiště na křídlech Aegean Airlines vstříc další krétské dovolené. V letadle bylo (dosud ještě) něco k snědku v ceně letenky (vyšla tam a zpět po přepočtu ve zlodějském bankovním kurzu na zhruba 4,6 tis. včetně 2x20 € báglovného, což je cena hezká), přestup v Athénách se udál taky bez problému a ani jsme dlouho nečekali, a tak jsme sice už za tmy, ale v určený čas, dosedli na letišti v Chanii. Bágly na karuselu vyjely tak nějak v (časové) normě a nepoškozené, a tak jsme vyrazili chytat bus do města. Stál na stanici vpravo před letištní halou a po nákupu jízdenek v kiosku a chvíli čekání jsme konečně mohli nastoupit. Byl to tuším poslední bus toho dne, odjeli jsme asi v jedenáct. Do města to je zhruba půlhodina, a přesto, že se blížila půlnoc, byly v centru ulice pořád ještě dost zasekané a v otevřených občerstvovnách bylo narváno. Z autobusáku jsme zamířili jako obvykle do parku na Náměstí 1866, koupili si v kiosku prvního Mythose a v klidu a pohodě ho na lavičce vypili, a snědli k tomu jako pozdní večeři nějakou bagetu, co jsme měli sebou. Občerstveni jsme se vydali známou cestou směr pláž Neo Chóra, abychom tam strávili noc. Nakoukli jsme po cestě do nějakých stále ještě otevřených „supermarketů“, jak je to s bombami k vařiči (měli jsme sebou vařič na šroubovací bombu i s redukcí na bajonetovou, "campingazovou" díky informacím, že tam tyhle bomby jsou už taky k dispozici), ale nic tam pro nás neměli – budeme se muset kouknout zítra ve velké sámošce INKA. Na pláži jsme za tmy (tam ale ozařované nesmyslně silným halogenem na střeše nějakého hotelu pár set metrů od pláže) našli místo pro stan (dali jsme mu přednost před spaním navolno, protože bychom ráno mohli být taky hodně zarosení) a po té cestě jsme rádi zalezli a vyspali se.

ÚT 24/05 – Ráno krásné, slunce vylejzalo, teplo bylo, koupat se dalo a lidi koupání-chtiví zatím nikde, co víc si přát. Došel jsem pak do nedaleké pekárny pro něco na zub, najedli jsme se, sbalili a už k polednímu jsme vyrazili do města. Nebylo kam spěchat, času jsme měli habaděj, bus na planinu Askifou (to je směr Sfakia) nám jel až ve dvě. Zašli jsme do té sámošky INKA pro tu bombu k vařiči. Mají opravdu jak bajonetové typu Campingaz (malá je taková zlatá), tak i napichovací a šroubovací; ty napichovací i bajonetové ve dvou velikostech. Ale ty šroubovací jsou jen nějaké místní provenience a jen s butanem. Tak tyhle jsme koupili. Ukázalo se sice, že použít je lze, ale asi to není tak úplně kompatibilní, při vaření to zhasínalo, a hořák přitom musel být na maximu (ale doma se ukázalo, že chyba byla nejspíš ve vařiči, po reklamaci mám nový a musím to napřed vyzkoušet, než vydám konečný soud). K polednímu jsme si koupili první gyros, trochu jsme si zamobilovali (ve městě místy veřejná wifi, na autobusáku taky) a ve dvě hodiny nasedli a vyjeli. Vystupovali jsme ve vesnici Ammoudari a bus kupodivu zajížděl starou úzkou ulicí do vesnice (většina spojů totiž zastavuje na silničním obchvatu vesnice), a tak jsme vystoupili přímo ve středu dění – malé náměstíčko s dvěma tavernami a sochou místního reka pod velkým stromem na terásce. Přebalili jsme trochu bágly, vyndali trekové hole – a šli na velmi oblíbenou dvojkombinaci pivo+kafe. A pak jsme začali stoupat, napřed mírně po silnici a v její ostré zatáčce nad domy jsme ji opustili směrem k první žlutočerné značce „E4“, přitlučené na stromě. Podle těch značek se pak jde, ale značení tady není nutné, cesta je to jasná, chodník vybudovaný ve svahu, s opěrnými zídkami…. Byl jsem dost zvědavý, jak to bude vypadat – sice jsem tudy nešel poprvé (celkově v obou směrech to bylo tuším tak asi popáté), ale loni jsme tudy šli, taky nahoru, už v březnu, a tak od asi 900 m začalo přibývat sněhu, až jsme se jím nahoře brodili v závějích místy téměř do pasu. A protože to bylo ještě dost čerstvě v paměti, tak mě zajímalo to porovnání, jestli budeme schopní identifikovat místa, kde jsme zapadli a tak podobně. No, sice jsme tak nějak odhadli, kde jsme potkali první zbytky toho bílýho hnusu, ale jinak nám tu teď ten loňský březen už nic nepřipomínalo. Na planince, přes kterou se prochází, jsme si dali odpočinek (trochu jsem ji šel prozkoumat, jestli by se tam v případně nějaké nouzové nutnosti dalo najít místo pro přespání – no, sice asi dalo, ale s obtížemi a ne moc velké, je to tam hodně zarostlé různými píchacími rostlinami, keříky a tak), a zanedlouho jsme se dostali nahoru, k plotu s brankou. Sice jsem navrhoval nechat tam bágly a jít se kouknout kousek nahoru doprava ke kapli-kostelíku s dalekými rozhledy, ale návrh nepadl na úrodnou půdu, a tak jsme šli dál. Celá cesta od vesnice dole na Askifou nahoru k chatě Tavri a na planinu Niátos je dobře značená, ale nutné to ve stoupání není. Nahoře však značky už užitečné jsou, člověka navedou dolů k domku s betonovou nádrží na vodu a k bráně, kterou se vyjde zase na tu silnici. Tady už to není asfalt, ale kamení a štěrk. Po necelém 1 km je nad námi vlevo bílá chata chanijského „horského“ klubu EOS. Jmenuje se Tavri, podle jedné z planin nedaleko dole. Kolem chaty je to oplocené a jde se k ní dvěma bránami, aby to tam všudypřítomné kozy neožraly a nezasraly – určitě by se jim tam moc líbilo a zanechaly by tam jistě masivní vrstvy bobků. U chaty (zamčená) je ještě poslední mobilní signál, a tak jsme poslali zprávy, že jsme v horách (je to tam tak asi 1250 m vysoko) a šli jsme zpátky k báglům, které jsme nechali na silnici dole u brány, hodili je na záda a pokračovali na planinu Niátos. To už se nad ní rýsoval masív hory Kástro, kam jsme se hodlali další den vyškrabat. Ale pro noc jsem vybral místo až za planinou, takže jsme ji přešli štreko, zase na tu silnici (ta vede po jejím obvodu), vystoupali kousek do sedla a kousek pod ním je první (renovovaná) podzemní nádrž (na dešťovou a "sněžnou" vodu) a o asi 10 min chůze dále (a mírně dolů) je další, podobná nádrž (místo se na mapě jmenuje Katastromeno). Nedaleko od téhle druhé, dole za malým hřebínkem vpravo, je krásný plac, kde jsme zakotvili, postavili stan a uvařili první večeři.

ST 25/05 – Ráno klasika – snídaně (ovesné vločky, které nás budou doprovázet každé ráno po téměř celou dobu pobytu – bože, jak my budeme štíhlí a zdraví, až se vrátíme!!!), sbalit se a vyrazit zpět k „horní“ nádrži, nedaleko které je vedle cesty tyč E4, kde začíná výstup. Nabrali jsme vodu (letošní zima na Levka Ori moc sněhová nebyla a navíc jaro začalo extrémně brzo, takže se sněhem a jeho rozpouštěním jsme nahoře počítat moc nemohli), a to se tam objevil nějaký maník, asi tak 50 a ptal se na cestu nahoru. Docela překvapivé, takhle po ránu a tak relativně vysoko…. No ale my se sbalili a začali výstup. Napřed to jde docela příjemně, mezi keříky a řídkými cypřiši a jalovci, pak je tam už čím dál tím víc skal, po kterých se jde a leze, ale pořád je to jednak docela dobře patrná stezka mezi těmi balvany a skalkami, s tu a tam namalovanými černožlutými značkami, a navíc vždycky někde nahoře trčí na obzoru tyč. Pak se cesta dostane na takové celkem ploché místo a o kousek dál je už nutné další tyče hledat ve svahu vpravo. Ale šedá tyč v šedém kamení...nic moc. Tyhle šedé tyče (a hlavně asi dvě velké černožluté značky, namalované na skalkách) dovedou člověka na hřeben a tam je cesta zase jasná – ne že by to byla pěšina, ale jde se pořád po tom hřebeni, takže orientace je dobrá. V tomhle úseku už to je ale docela náročné, zvlášť pro seniora, jako jsem já, a kór když ještě navíc táhne sebou dobrých 23 kg (bágl s jídlem na 5 dní a s vodou na dva + tříkilová zrcadlovka s dalším makro-objektivem na očekávané kytky). Dost často jsem odpočíval a šlo mi to pomalu, taky proto, že jsem před dovolenou netrénoval a nebyl jsem vůbec rozchozený. Na trase ale bylo narváno – předešla nás dvojice, z níž jeden z členů byl onen muž, co jsme se s ním potkali dole na Niátos. Šli sice taky s bágly, ale viditelně menšími a lehčími – a jak říkali, šli „jen“ po E4 na Katsiveli a zřejmě pak další den na Omalos, takže toho sebou nepotřebovali tahat tolik, jako my, kteří jsme měli vybavení na asi 5 dnů, strávených v horách (jídlo, voda, pro jistotu i oblečení pro nocování v nadmořské výšce i nad 2 tis. metrů atd.). Ale to nebylo vše – dole se objevila další dvojice, jenže ta nás už nepředešla, odněkud se vrátili zpátky. Když jsme došli na místo, kde tyče odbočují z hřebenu doprava a dolů, opustili jsme značení a šplhali po hřbeni dál nahoru a úmyslem nechat někde bágly a nalehko vystoupat na Kástro. Ale to už jsem silně pochyboval, že to dokážu, přece jen den pokračoval a bylo by nutné napřed vylézt nahoru na bezejmnenný vrchol nad námi (tipoval jsem to na nejméně hodinu) a zpátky (zhruba stejně dlouho), a pak se ještě dostat dolů do sedla Koutala a minimálně do doliny pod ním na noc (jinde vhodné místo není), a protože tudy jsme zatím nikdo z nás nešel (masív Kástro jsem jen 2x obcházel), nedovedli jsme odhadnout dobu, za jakou bychom to mohli dosáhnout. Kus nad odbočením tyčí jsme si na chvíli sedli, že si odpočineme a něco sníme. Foukal vítr a místy byly jeho nárazy poměrně silné a jeden takový se opřel do odloženého báglu kamaráda Honzy – a bágl se překlopil a vydal na cestu dolů po kamení. Poskakoval po příkrém svahu, pokrytém ostrými kameny a balvany, a my s hrůzou sledovali, jak to dopadne, kde se zastaví a v jakém stavu pak bude. Nebyl uzavřený, a tak z něj postupně věci vypadávaly. Většinou se poměrně brzy někde zastavily a bágl samotný se zakotvil "jen" o asi 100 výškových metrů níže, ale vyklouzl z něj i uzavřený vak s oblečením, který pak po kamení poskakoval jak míč a zastavil se o ještě dalších nejméně 50 výškových metrů níže. Tak jsme měli o zábavu postaráno, vydali jsme se posbírat ty věci. Bágl dopadl celkem dobře, byla v něm jen jedna menší díra ve vnější kapse a sem tam nějaká odřenina, věci se také našly, ale nejhůře dopadl ten vak s oblečením – ten měl děr víc, ale hadry z něj nelezly, tak se použít ještě trochu dal. Ale bohužel až později, když jsme zakotvili na noc, jsme zjistili, že jsme nenašli (nebo přehlídli) závětří k vařiči, což byla poměrně škoda hlavně proto, že tam pořád nějak fouká, a to závětří je velmi užitečné – nejen že chrání plamen před větrem, ale navíc nedovolí teplu plamene se šířit do okolí a soustřeďuje ho na nádobu, a to opravdu hodně uspíší uvaření třeba vody…. Výstup na Kástro jsme tedy vzdali, bylo nám jasné, že bychom se nejspíš nestihli za světla dostat do doliny pro přenocování, a jít tím hodně kamenitým terénem s čelovkami po cestě, o které jsme nevěděli, jak dobře nebo špatně je značená, či viditelná, nám připadalo riskantní. A taky jsem toho měl opravdu už dost. Takže jsme pokorně sestoupili zase k tyčím a vydali se po nich dolů. Napřed to je spíš traverz, pak to je dolů trochu víc, ale je to jakžtakž vyšlapaná pěšina v kamení, zpočátku značená tyčemi, ale pak už jen značkami na kamenech. Tady jsme viděli první rostliny krétského endemita – Anchusa ceaspitosa; Řekové jí říkají blávi (= modrá) a ona je opravdu jedinečně modrá. Dole už je nějakou dobu vidět sedlo Koutala, a tak není problém se tam nasměrovat. A dole jsou zase tyče…. Sestup na planinu pod sedlem pohodlný a nijak dlouhý, dole pak spousta místa i pro celý pionýrský tábor. Je to ve výšce mírně nad 1800 m, a tak, jakmile zašlo slunce, tak byla celkem kosa a bylo to na šusťáky a mikinu.

ČT 26/05 – Noc proběhla v pořádku, jen se tam snad k ránu, ale ještě za tmy, nevím kolik bylo, přiloudaly ovce a zvonily na zvonce a bečely nám kolem stanu a vůbec jim nevadilo, že bychom se taky chtěli vyspat. Tak jsem musel vylézt a za pomoci kamenů je trochu přemístit. Pak už byl klid až do rána. Ráno potom slunečné, a když slunce začalo svítit i dolů na planinu, tak to bylo rázem jen na triko. Po snídani (zase ty ovesný) sbalit a na cestu. Ta pokračuje na druhé straně planiny, než kudy jsme tam sestoupili od Kástro. Jsou tam jakoby dvě možnosti, kudy jít: buď užším údolíčkem vpravo, nebo širším žlebem vlevo; vpravo je ta (jediná) správná cesta. Značky na kamenech, další, ale výrazně menší planinka (a taky možnost rozbít tam jeden stan), pak znova nahoru a zase kus rovnější, ale tam už další cesta není moc jasná, značky často chybí a musí se hledat mužíci. Dá se ale zhruba říct, že tady se musí jít pěšinou v zarostlém údolíčku, které dělá takové esíčko, a pak se na jeho konci dát nahoru doprava, na další plošší místo o level výše. Tady už jsou zase mužíci celkem hustě a pak i značky na skalách a balvanech. Ráno bylo sice slunečné, ale pak se objevily mraky, takové (zatím?) neškodné, bílé, ale bylo jich čím dál tím víc a pak dokonce i zahalily vrcholy. Ale netrvalo to dlouho a mraky zmizely a už to bylo zase opékající azúro, byť s větříkem někdy hodně chladivým. Vyšplhá se na plochý hřeben (už nad 2000 m) a dole vpravo je okrouhlé údolí, takový trochu amfiteátr, zatímco dole vlevo je začátek oblasti, která se na mapě jmenuje Mavri Laki, což je v překladu zhruba něco jako Černá díra. A opravdu to tak je, je to něco jako krasová oblast plná různých děr, závrtů, hřebínků mezi tím vším, a to vše v tmavém, až černém provedení…. Společně s dvěma třemi dalšími oblastmi (Pavlia Charlara, částí severně od hory Papa Balomata a pak snad i oblastí Kolokithas s údolím směrem k planině Pirou) to jsou nejdivočejší části v srdci Levka Ori, nazývaném Madháres. Ovšem i další oblasti, i když už ne přímo v srdci hor, jsou podobně divoké, jako například ta mezi horami Spáthi, Agio Pneuma a hřebenem s horami Ornio a Mavri, která se na mapách nazývá Ghourghoutha tou Spathiou. E4 z hřebene, kde jsme byli, sestupuje mírně vpravo, aby přešla dno planinky a na druhé straně se zase vyšplhala nahoru takovým mělkým žlebem (zde už zase značky). A nahoře už je opět i tyč a vepředu kužel jednoho ze Sorosů – tento je Askifiotiko Soros (2210 m). A tyče pak pokračují, byť jsou hodně řídké, až do sedla pod ten Askifiotiko Soros. Po sedlem byl rozsáhlý zbytek sněhu, a tak jsme se rozhodli si udělat zásoby vody jeho rozpouštěním. Nadělali jsme tak nějaký ten litr (dva) a bylo to dobře – nemuseli jsme pak nějak úporně šetřit. Původně jsem koketoval s myšlenkou vystoupit na tu horu i s bágly a na druhé straně se pak dostat dolů a pokračovat směr silnice od Anopoli (vím, že na druhé straně by ten sestup měl být v poho, nijak extrémně prudký svah je většinou pokrytý deskovitými skalami, po kterých by se šlo dobře), ale nakonec jsme si řekli, že ne, že by to bylo moc velké zdržení, než bychom se vyškrabali na tu horu a že půjdeme poslušně po E4. To už se ale tyčí vepředu vlevo další kuželovitý Soros – Grias Soros (2331 m), a vpravo od něj se táhne velký masiv hory Agio Pneuma (2262 m) s kapličkou bez střechy na vrcholu (zespoda to ale vidět není). Mezi Askifiotiko a Grias Soros je začátek/konec údolí, již zmíněné oblasti Pavlia Charlara, v jehož středu je za Sorosi rovněž dost kuželovitá hora Pavliana (2084 m) se skalnatým vrcholem. E4 tenhle závěr údolí obchází, dělá takový půlkruh a dostane se na plochý a mírně stoupající hřeben/sedlo, na mapě označené Sideroporti, z něhož je vidět vpravo hluboko dolů až k severnímu pobřeží ostrova (a jak vím z předcházející zkušenosti, je tam taky slabý mobilní signál). Teprve tady jsme E4 opustili a vydali se doleva dolů a pak po spodní části svahu Grias Soros do té divoké oblasti. (Značená E4 ze Sideroporti pokračuje nahoru k sedlu mezi Grias Soros a Agio Pneuma a dál k mitato/planině Lívada a k chatě EOS nad planinou Katsiveli.) Vepředu před námi dole v údolí je patrný příčný hřebínek, takový až mostek, spojující svahy obou hor (vlevo Askifiotiko Soros, vpravo Grias Soros), na který je nutné se dostat a přejít po něm na druhou stranu. Za ním se pak jde chvíli po spodní části svahu Askifiotiko Soros, napřed traverz a pak sestup po útesech a skalách až na dno oblasti, kde se dají opět najít místa pro přenocování ve stanu (kdyby se taková nutnost vyskytla). Je ale nutné mít na paměti, že TOHLE je typická oblast pro název „High Desert“, tedy vysokohorskou poušť – voda tu není ani náhodou a člověk ji musí táhnout sebou. Hora Pavliana se musí obejít vlevo po úpatí, jde to celkem dobře, žádné drama a před člověkem se objeví další zase docela kónický kopec, Ghoniasmatha (2042 m). Je to poslední výběžek horského hřbetu s nejvyšší horou Kakovoli (2214 m). Teď je nutné začít stoupat k vrcholu Ghoniasmatha a trochu doprava pod něj, tam se dá snadno přelézt skalní bradlo, které od vrcholu sestupuje, a po jeho překonání je jednak dole rozsáhlá planina, vyplněná dírami, plochými, písčitými místy a skalkami, ale taky vepředu v dáli v protisvahu je vidět už i linie zářezu silnice od Anopoli, náš (postupný) cíl. Sestoupili jsme dolů, na dno té rozsáhlé ploché oblasti, plné skal, velkých balvanů, děr a i plochých míst, a vybrali jsme si krásné místo dokola obehnané skalkami, abychom tam strávili další, horskou noc. Zase tak nějak mezi 1700 a 1800 m. A zase – jakmile tam přestalo svítit slunce, tak to bylo na šusťáky, bundu a kulicha. Večery a noci na konci května jsou i na Krétě na horách chladivé.

PÁ 27/05 – I ráno bylo chladivé, ale jak se slunce dostalo zase na dno planiny, a tredy i na náš stan, tak bylo opět docela teplo. Vydali jsme se planinou k silnici a pro cestu nemám jiných slov, než NÁDHERA!!! Fakt. Kličkuje se tam po plochých písčitých místech mezi skalami a jednotlivými balvany, občas se sleze/vyleze po skalkách, občas je nutné se vyhnout nějaké hluboké díře…. A všude spousta místa na případný nocleh ve stanu. A tak jediným "rušivým" momentem byl docela silný a ledový vítr, díky kterému to bylo i na kapuci nebo aspoň tenčího kulicha. Došli jsme pod svah se silnicí, ale u jeho paty je stará, původní „mule-track“, kalderimi, spojnice mezi planinou Anopoli a pastvinami vysoko v horách. Šli jsme po ní doprava a po chvíli se tak dostali nahoru na silnici. Ta stará cesta (značená, červeno-bílé značky) sice pak jde znova mimo silnici na druhé straně, ale my už dál tudy nešli, brali jsme tu kamenitou silnici. Po pár km jsme byli na jejím konci, kde začíná pěšina do sedla Rousiés (2135 m), východiště buď k výstupu na Páchnes (2453 m), nejvyšší horu Levka Ori, anebo na planinu Katsiveli. Do sedla je to od silnice tak něco mezi půl a třičtvrtě-hodinou a člověk je u nádrže s vodou. Na otvoru v betonovém krytu nádrže je nové víko – Jean (Bienvenue) se opravdu snažil a skutečně víko obstaral!! (Totiž: Loni, když jsem tam nabíral vodu, tak tam v ní plaval utopený malý pták, bělořit. Vodu jsem nabral, musel jsem, jinou jsem neměl, a pak i nepřevařenou používal, protože  jsem neměl bombu k vařiči a kolem není nic na oheň, tak jsem si nebyl moc jistý, co to se mnou udělá. Neudělalo to, naštěstí, nic, ale pak jsem si „postěžoval“ Loraine Wilson, autorce knižního průvodce po Levka Ori, co mě potkalo, a ona hned zmermomocnila toho Jeana, místního průvodce po horách, aby s tím koukal něco udělat; místo nějakého pořádného víka tam totiž do té doby ten otvor v betonovém krytu studny kryl jen kus děravého a prorezlého plechu, zatíženého kameny, a tudy se asi do nádrže dostal ten nebohý pták a už se neuměl dostat ven. A Jean se pochlapil a nové víko je tam. Díky!!!) Nabrali jsme si vodu, já se i trochu ošplouchnul a dali se na výstup. I tady jsem chvíli koketoval s myšlenkou vystoupit doprava na další, zatím neslezený vrchol, tentokrát na horu Stérnes (2335 m), jeden ze dvou vrcholů nad 2300 m, které mi ještě zbývaly dosáhnout do mé sbírky, ale ani na tohle nakonec nedošlo; nezvládlo by se to; původní moje představy se ukázaly být na mě příliš ambiciózní; no, hlavně já sám bych to (časově) nezvládl. A tak znova "jen" na Páchnes. Jako většinou, hodně a ledově foukalo. Na vrcholu byla novinka – v hromadě kamenů umístěný nějaký stožárek, takový spíš kovový prut, na kterém byl jednak snad fotovoltaický článek, a taky dole pod kameny nějaká plechová krabice. Sice to bylo celé ještě ukotvené lanky do 4 stran, zatíženými kameny, ale stožárek byl zlomený – asi vítr si s ním pohrál… Jen chvilku jsme tam pobyli (já tam předtím byl už asi tak 5x, kamarád asi potřetí) a vydali se dolů směrem k dvoubarevné hoře Modaki (2224 m). I tady jsem měl ambice, které nakonec nenašly naplnění – dostat se do sedla pod horu Bournelos (2342 m), nechat tam batohy, vylézt na vrchol a zpátky k báglům a pak pokračovat na planinu Katsiveli, ale smrsklo na cestu bez výstupu. Na Katsiveli jsme došli nějak odpoledne – kdybychom zahrnuli ten výstup, tak bychom se tam za světla nedostali. U „turistického mitato“ se někdo pohyboval. Voda v korytě nebyla, z hadice netekla, a tak jsme se vydali k bačovskému mitato, protože loni před ním byl kohoutek, ze kterého voda tekla. Osazenstvo (páreček) u turistického mitato na nás civěl, jak jdeme s flaškami, dokonce jsme se i letmo pozdravili, ale aby nám řekli, že jdeme zbytečně, to ne – voda nebyla nikde. Což nebylo moc dobré, měli jsme jen asi 1,5 litru na večer a ráno pro dva… Ale rozhodli jsme se, že to holt nějak zvládneme a že ráno vyrazíme po E4 směr Kallerghi jen s pár hlty tekutiny a půjdeme si ji nabrat do údolí Potámos ke studni.

SO 28/05 – Noc OK, a i když to bylo nocování na pro nás nejvyšším místě treku (asi 1900 m), tak zima nám nebyla. Cesta po E4 na planinu Pirou je krásná, navíc spíš dolů než nahoru a za hodinku jsme byli na místě, kde jsme se rozhodli nechat batohy a vyrazit doleva dolů ke studni v údolí Potámos jen s lahvemi. Jen kousek před tím místem, nedaleko E4 po levé straně (když se jde od Katsiveli) je mitato Klissidhia. Ještě loni to bylo spíš ve stavu ruiny, ale letos už to bylo docela opravené a zřejmě i využívané k nějakému dočasnému přebývání. Ani nás ta zacházka pro vodu nějak extrémně dlouho nezdržela, tak snad asi hodinu maximálně. Dole na Petradhé, když jsme tudy procházeli, bylo na ovčích/kozích cestičkách spousta vyházených cibulek nějaké rostliny. Modřenec? Ladoňka? Ocún? Něco jiného? Těžko říct. Pár jsem jich sebral s tím, že si je doma zasadím a uvidím, co to je; třeba to přežije a něco z toho vyroste. S vodou tedy zpět k báglům a kousek jsme popošli do sedýlka mezi planinami Pirou a Petradhé, kde jsme si dali jídlovou přestávku. Bylo to místo, kde snad ani nerostlo nic jiného než až nebezpečně pichlavé bochany bíle kvetoucího kozince Astragalus angustifolius. Na další planinku o kus výše to byla chvilka a ani na velkou planinu Plakoseli to netrvalo dlouho. Cesta je to příjemná, sice stoupání, ale ne moc vyčerpávající, dobře značené… A k tomu slunce a už ne tak moc chladivý vítr… Na Plakoseli kolem nádrže na povrchovou vodu (jen vybetonovaná díra do země s kameny na okraji) bylo vidět, jaký vztah mají Řekové k turismu – vůbec jim nedochází, že by to mohl být taky zdroj příjmů. Majitel tohohle území se totiž nerozpakoval a rozkradl tyče E4, aby si je instaloval kolem té nádrže a upevnil na ně nějaké pletivo, které brání kozám a ovcím do nádrže spadnout. No, proč si to nevzít, že jo, přece tam něco podobného nebude tahat sám…. Při dalším postupu přes další ploché místo, na mapě označené jako Lakki (takže „díra“) s docela velkým počtem odpočívajících ovcí jsme viděli, jak od svahů hory Melindanou (2231 m) sestupuje nějaká velká skupina. Vedl to nějaký kluk-Řek a byli to Francouzi, velmi různorodá skupina samců i samic různého stáří a zcela evidentně velmi různého fyzického fondu. Měli malé batůžky a těžko říct, kam mířili. Bylo už dost odpoledne a připadalo mi, že kdyby se dostali na Katsiveli (což se jim klidně mohlo ještě za světla podařit, na konci května jsou dny dlouhé), tak nevím, kde by se tam vyspali. Do mitato se na noc vejde tak do 10 lidí maximálně (kdyby se tam namačkali), ale to by ještě nikdo nevěděl, jestli by tam už někdo nebyl, a jejich malé batůžky nevypadaly, že by v nich měli stany…. Leda že by měli dojednaný (zapůjčený) klíč od zamčené kamenné chaty EOS (je údajně pro až 25 lidí)…. My jsme celkem snadno vystoupali pod Melindanou, ještě kousek šli nad útesy, co spadají do monstrózní rokle Samária, pak jsme si vybrali místo k odložení batohů a vystoupili nalehko (snadná cesta) k mohyle na vrcholu. Po nezbytných „dokumentačních“ fotkách jsme se vydali zase k báglům a dolů, měli jsme před sebou ještě nějakou tu hodinu sestupu na jednu planinu už jen kus nad silnicí od sedla Poria. Na tu planinku (pod svahy hory Mavri) to byl sestup sice úmorný, zvlášť ve slunci, které pořád dost pralo, ale kolem byla fůra různých kytek, na kterých mohlo oko spočinout a potěšit se. Například rozsáhlé porosty lýkovce Daphne oleifolia, se kterými jsem se tam (v době květu těch rostlin) ještě nesetkal. Jak jsme se dostávali níž a níž, tak bylo i tepleji a tepleji, vítr foukal méně a méně a na planině, kde jsme hodlali přespat, bylo už výrazně letně, byť ani tady to nebylo zrovna moc nízko (lehce pod 1800 m). Místo na stan jsme našli snadno a nebyli jsme tam sami, časem se tam objevila ještě jedna dvojice, která tam bloumala a zřejmě taky hledala vhodné místo k přenocování. Ale zase – jakmile se slunce schovalo za nějaký kopec, hned se okosilo, i když jsme byli „jen“ těch asi 1650 m vysoko, tak jsme na sebe zase vzali šusťáky.

NE 29/05 – Ráno chladné a vyrazili jsme v šusťákách, protože dokonce jakoby něco tu a tam padalo, ale jak na nás začalo svítit, šusťáky šly hned dolů. Dolů šly v takové roklince, nic extra, spíš jen žleb, jak to vymlela voda. Tak tam jsme se převlíkli, jenže já tam navíc nechal i GPS… :-(( Idiot…. Přišel jsem na to ale až po asi čtvrthodinovém sestupu na silnici od Porie. Ale našla se dobrá duše (kamarád H.), která se nahoru vydala místo mě… No a pak to byla normálka – dolů po spíš prašné a štěrkovo-písčité než kamenité silnici, zastavit se u kamenného baráčku strážců Národního parku Samária dole v sedle, zkontrolovat, že voda ve vedlejší nádrži asi je (ale nebrali jsme ji), uvařit si tam kafe, vyfotit protější hřeben hor Gigilos-Volakias, což je pohled, který se snad ani nemůže omrzet, a jít dál. Slunce pálilo a mírný vítr se v té nadmořské výšce okolo 1500 m dal už dobře snášet a byl už najednou spíš vítaný. Pak jsme se vyškrabali zkratkou (přes dlouhý oblouk silnice) nahoru zase na silnici už jen kousek před chatu Kallerghi a potom už jen závěrečný krátký výstup podle plotu nad hnedle kolmými srázy a jsme nahoře na terase chaty. Tam celkem pusto a prázdno, obsluhu tam hrál nějaký mládenec, na „jídelním lístku“ vyjma pití nebylo nic… Dali jsme si každý dvě malá piva (po 2,50 €), prohlídli si rokli Samária z terasy a šli dál. Po kamenité silnici dolů, a tak asi ve 4. zatáčce vlevo je plot s otevíracím dílem a tabulkou s červenými šipkami. Tak tady jsme silnici opustili a vydali se po stezce, značené červenými fleky, dolů, na Xyloskalo, kde je vchod to oné již zmiňované rokle Samária. Ale je tam taky snackbar a do toho jsme zamířili na menší občerstvení a nabrání jak vody, tak i (hlavně!!) psychických sil před únavnou cestou po asfaltu přes planinu Omalos, která nás čekala. Je opravdu nudná, a pokud je slunce a je kolem poledního, jako že to tak bylo, tak je i vysilující tím spalujícím žárem, bez kouska stínu. Z Xyloskalo se jde po silnici asi 1,5 km dolů na rozcestí a tam vlevo, směr Agia Irini (no, možná, že na směrovce je i Seleniotikos Gyros, což je osada...tedy spíš jen pár baráků na druhé straně planiny). Přes planinu jsou to asi 3 km a zvláštností byla dvě ovčí koupaliště hned vedle silnice. Jedno, to vlevo, na místě, kde se silnice dělí (zde jít rovně!!), už pomalu mizelo, byla to jen velká mělká louže, takové ovčí brouzdaliště, se zeleným porostem okolo i uvnitř, o průměru možná tak 15-20 m, zato další, na opačné straně silnice, bylo dosud asi dost hluboké na to, aby si tam ovce mohly i zaplavat; ale viditelně se jim nějak nechtělo, jen polehávaly okolo…asi se opalovaly. Ale ta koupaliště se asi stala už dost známými širokodaleko, protože si tam zalítli i rackové od moře. My se tam ošplouchnout nešli a mířili dál na jinou slinici, která přichází zprava od vesnice Omalos. Na tom rozcestí doleva a nahoru necelý km ke kostelíku Agios Theodorou. Za ním odpočinek, ale hlavně nalezení drátů a kousků nějakoho pletiva, z čehož jsme hodlali (s alobalem) udělat náhradu za ztracené závětří. No a pak zase silnice a po necelém 1 km odbočit vlevo nahoru na menší místní silničku (taky asfalt). Po asi půlhodině stoupání jsme na plochém místě s nějakou nádrží a ohradami, kde jsme hodlali přespat. Už jednou jsme si tam ustlali, ale letos se nám to předchozí místo (na začátku nějaké roklinky kus od silnice) nějak nezdálo, a tak jsme nakonec zakotvili jinde, hned nedaleko té silnice, za keřovitým cypřišem. Nadmořská výška jen asi 1100 m – takhle nízko jsme tu (na Krétě) letos ještě nespali (samozřejmě vyjma pláže v Chanii), a taky to bylo dobře znát na noční teplotě.

PO 30/05 – Ráno pohoda, měli bychom dojít do Sougie a k rybníku, konečně se taky okoupat. Tak jsme po snídani vyrazili po silnici a nikam se moc nehnali. Napřed jsme se rozhodli zajít na úplný konec té silnice, kde by mělo být nějaké nové piknikoviště/ubytování Greleska. Na google-mapách to vypadá dost monstrózně. Takže jsme vyrazili a u druhé ostré zatáčky (vlevo nějaké ohrady a nádrže na povrchovou vodu, tohle místo se podle mapy nazývá Achladhiés) nechali/ukryli batohy a šli se na to piknikoviště kouknout nalehko. Hned zpočátku nás trochu zarazilo, že ztrácíme dost podstatně výšku (takže tudy zase budeme při návratu muset jít nahoru). Pořád to byl asfalt, něco málo přes 1 km. Pak asfalt skončil a silnice kousek ještě pokračovala už jako šutrovo-písčitá. Vlevo kamenná stavbička, jen tři stěny a strop, asi velikosti autobusové zastávky/přístřešku neznámého účelu, a za ní chodník doleva nahoru, opatřený klandrem. Tak jsme se tudy vydali to prozkoumat. Přešli jsme asi dva mělké žleby, a když cesta vypadala, že se dostane na nějaké plošší místo bez stromů, obrátili jsme se zpátky. Bylo to značené nějakými červenými i žlutými fleky na kamenech. Takže jsme znova u té "autobusové zastávky" a jdeme na druhou stranu, po té silnici dolů. Po asi 200 jsme u té velké stavby. Je to skutečně NĚCO!!! Kamenná (no, nejspíš betonová a kameny umně obložená) stavba trochu do oblouku ve svahu. Terasa s pergolou, která měla být asi hustší (ve zdech na to byly otvory, ale žádné trámy v nich – asi je někdo už při stavbě objektu nutně potřeboval), z ní velké dvoukřídlé a zasklené dveře dovnitř. A také okna a uvnitř byla vidět poměrně velká prostora, s krbem, a s průchodem do zadní části. Uvnitř pusto a prázdno. Po straně terasy byla ještě další část budovy, s velkým dveřo-oknem…. Místo to bylo exkluzivní, na plošině pod mírným svahem, od jejíhož okraje (oklandrovaná vyhlídka) spadaly hluboko dolů útesy do rokle Agia Irini…. Přemýšleli jsme nad tím vším, asi to nikdy v provozu nebylo. Elektrika je tam dovedená, nějaká voda možná taky (byť z nádrže na povrchovou vodu vysoko u silnice, kde jsme nechali bágly), na střeše fotovoltaika…ale uvnitř vůbec nic, vypadalo to tak, jakby to stavbaři právě opustili. Část s terasou mohla být zamýšlená pro návštěvníky – občerstvení, restaurace, kavárna… a ta druhá, bez terasy, mohla být pro ubytování personálu? Nebo i zájemců?. Na střeše dva velké komíny od krbů a jeden malý asi od kamen… Místo je to nádherné, ale jednak by se tomu musela pro naplnění hosty udělat masívní reklama (nikde o tom totiž není ani zmínka, vyjma nejnovější edice turistické mapy Samária-Sougia vydavatelství ANAVASI), a i tak je otázka, jak by to prosperovalo. Na dlouhodobý pobyt to není, není tu kam chodit (vyjma té silnice jen jedna možnost) a ani pro cyklisty tu taky víc možností není (je odtud jen ta jedna cesta, po silnici, napřed hodně nahoru a pak sjezd na planinu Omalos). Jediná možnost pěšího „výletu“ je jít po tom chodníku, kterého jsme kousek prozkoumali a který se snad spojí s cestou od místa, kde jsme nechali batohy, směr údolí Achladha a vesnice Koustogherako a po té cestě se vráitit zpět bydlet. To je ale jeden okruh – a co pak? No, necháme to koňovi, ten má větší hlavu... Zpátky k báglům jsme se vrátili splavení, trochu si oddáchli a vydali se tedy směr Koustogherako. Začátek trasy na silnici je značený docela velkým kamenným mužíkem a další cesta pak červenými fleky na kamenech v dostatečné hustotě, aby se dala pěšinka dobře sledovat. Trek je to krásný, většinou v řídkém stínu stromů, po úbočí hory Psilafi (vrchol 1984 m). V jednom místě je tam rozcestí, zprava zespoda tam přichází cestička, značená také červenými značkami na kamenech, a myslím si, že je to právě ona cesta od piknikoviště, ta s klandry, kterou jsme na jejím začátku trošku prozkoumali. Od tohoto místa je stezka směr údolí Achladha značená už "klasicky", tedy žlutočerně. Odtud je to pak poněkud nekonečné, přechází se neustále nové a nové hřebínky, a i když se tu a tam objeví dokonce i známky lidské činnosti v podobě nějakých kamenných terásek a člověk má dojem, že už už musí být u rokle Achladha, tak opak je pravdou – vepředu se neustále objevují jen nové a nové hřebínky. Není to namáhavé, není to žádné velké stoupání či sestup, ale je to dlouhé a až nudné…. Jakmile se člověk dostane do rokle Achladha (po 3,5 km od Achladhiés; toto místo je na mapě ANAVASI označené jako Olysma), vzhled cesty se změní. Nyní je to vlastně jakoby dno širokého potoka, velké oblé kameny, maxioblázky, taky nánosy písku a štěrku a jde se stále dolů. Žlutočerné tyče a značky na kamenech a skalách, a taky mužíci. Pár zatáček a po asi necelé půlhodině jsou tu vlevo schody (z kůláčů). Vystoupá se a jde se po staré, částečně i velkými kameny dlážděné „mule-track“ (kalderimi), která přejde přes hřeben a dole mezi stromy už najednou problesknou zbytky lidské činnosti v podobě ruin nějakých kamenných (nebo spíš betonových) staveb. Tady jsme hnedle šlápli na houby!! Vážně rostly!! Něco jako naše suchohřiby, ale sebrat je a sníst jsme se neodvážili. Tahle část cesty končí na kamenité silnici od Koustogherako. Na tom konci je několik nízkých a malých budov nejasného určení, vyjma kaple a odpočinkového altánu, u kterých je určení jasné. E4 odtud jde přímo dolů přes serpentiny silnice, a když se s ní nakonec spojí, tak jen tak na sto metrů, protože následuje další zkratka doprava lesem. Ještě jednou si lze cestu zkrátit, zase lesem a tentokrát doleva, k betonové nadzemní nádrži, která je dole mezi stromy trochu vidět. A pak už jen a jen prašná vyprahlá silnice dolů. V jednom místě, v takové dlouhé protisměrné zatáčce, je možné (podle mapy) silnici opustit – nezahýbat po ní do protisměru, ale jít rovně po jakési polňačce. Mělo by to vylézt zpod stromů a napojit se na jinou polňačku, co vede jednak k nějakému kostelíku a jednak až k nějakému stožáru (mobilní operátor?). My se ale drželi silnice a došli jsme tak k místní prádelně, kde z kamenné zdi trčí hadice, ze které vytéká čůrek (pitné) vody a je tam i velká betonová (a viditelně již dlouho nepoužívaná) maxivalcha. Odtud to je jen asi necelých 5 min chůze dolů a byli jsme u prvních domů. Tady E4 končí. Měli jsme v plánu si zase dát pivo v taverně – druhý, třetí barák po levé straně je nějaká občerstvovna, s verandou a pár stolky, ale zatímco když jsme tam byli naposledy, tak tam byl přátelský děda, od kterého jsme dostali pivo, řecké kafe a klasické řecké mezés k zakousnutí za neskutečně nízkou cenu, tak letos tam seděla nekomunikativní stařena a popocházel mobilující a možná i vožralej chlápek, který nám až po několika dotazech rezolutně oznámil, že „nou bír“ a víc se s námi nehodlal bavit – a bylo to jasné. Měl jsem trochu v plánu dostat se do Sougie napřed po cestě ke kostelíku a ke stožáru (cesta začíná hned, jak se zeshora přijde do vesnice, za prvním, či druhým domem doleva, a pokračuje po holém hřebeni až k těm nějakemu tomu stožáru) a pak (alespoň podle mapy, nikdy jsem tudy nešel) kousek terénem dolů po svahu na štěrkovou silnici od Sougie, ale rozhodli jsme se jít po staré spojnici mezi Koustogherako a níže položenou vesnicí Lívadas. Tudy jsme už jednou šli, začátek je hned vedle taverny, a cesta to tehdy nebyla špatná. Jenže tentokrát špatná byla, stála dokonce za prd. Zarostlá, občas téměř neprůchodná, drali jsme se občas pichlavými i nepichlavými keři…. Ale nejspíš to byla naše chyba, po příletu domů jsem o tom s někým mluvil a dostala se ke mně info, že ta cesta je OK, že tudy na jaře někdo bez problémů prošel, takže jsme možná jen my, blbci, chytili blbou pěšinu a pak se drali křovím. A i Loraine, když jsem si s ní o tom později psal, to bylo divné, kudy jsme to tedy vlastně šli...No ale stejně jsme měli jít horem a pak se od stožáru spustit dolů terénem na klasickou nezpevněnou silnici a po ní pak do Sougie.... aspoň by se tahle možnost prozkoumala. Z Lívadas (baráky vesnice nejsou vidět, je to vše ve svahu pod silnicí) to je kus po asfaltu a v jedné ostré zatáčce se pak musí asfalt opustit a jít po zase klasické kamenité silničce, napřed mírně nahoru a pak už jen a jen dolů až do Sougie. V Sougii vše při starém, takže jsme si skočili do obchodu „U pelikána“ pro jedno lahvové a i pro něco na zub a pokračovali jsme směr přístav. Před ním je něco jako pláž z velkých oblázků a nějaké skalky, tak jsme se tam konečně trochu ošplouchli a šli se ubytovat do rokle, kterou vede E4 směr východ – Lissos a Palaiochora. Mám tam oblíbené místo, na mapě označené jako „threshing floor“, takže něco jako mlat. Je to za hradbou keřů a moc vidět tam z pěšiny není (a bude to čím dál tím lepší, jak budou růst zatím ještě malé borovice, co tam samy vyrostly). Tak jsme se tam ubytovali a vrátili se k hospodám na večeři. Konečně JÍDLO!!! A první noc byla pro nás, uvyklé na noční chlad na horách, dost horká, prostě to bylo úplně jiný kafe. Ale příjemný.....

ÚT 31/05 – ČT 02/06 – A nastaly nám dny odpočinku. Pláž, koupání, slunění, frapé, pivo, fresh-juice, i nějaké jídlo…. prostě pohoda. Ve čtvrtek jsme si udělali výlet na Lissos, jednak aby si to tam Honza trochu prohlédl, zatím tudy tak asi 2x jen procházel, a jednak taky abychom si našli místo, kde se ubytujeme. Hodlali jsme se tam totiž další den odpoledne přesunout, přespat, strávit tam celý další den a po druhé noci se vydat po E4 směr Palaiochora, na pláž Ghialiskari, na místě, kde k moři ústí rokle Anidri.

PÁ 03/07 – SO 04/06 – A taky jsme to tak udělali, v pátek odpoledne, když už nebylo takové vedro, jsme se přesunuli a postavili stan kousek od pláže. Je tam takové ploché místo, obehnané keři, kde jsou v jednom místě po levé straně (když člověk stojí zády k moři) nějaké karoby, chlebovníky, a byť jsou hodně ožrané kozami, tak pořád poskytují docela stín. Tak jsme stan dali pod ně – a bylo v něm pak celkem přijatelno. Jídlo jsme si sebou pochopitelně vzali, pramenitá voda je hned jak se sejde dolů do údolí, nedaleko ruin antického chrámku (což bylo asi 5 min chůze od stanu), a tak nám celkem nic nechybělo. Vzali jsme si totiž i nějaké plechovky piva, které jsme koupali taky v moři, takže jsme tam měli opravdu luxusní pobytovku.

NE 05/06 – A nastal opravdu už téměř návrat domů. Po ránu – počasí výstavní – jsme se vydali směr západ. Slunce peklo, ale naštěstí aspoň trochu povíval větřík a první část trasy, výstup z údolí Lissos na planinu Koukoule, vede aspoň občas kolem stromů různé velikosti, v jejichž stínu se dá trochu vydechnout. Na planině cesta křižuje prašnou silnici a jako taková polní cesta se pak začíná pozvolna svažovat směrem k moři kolem různých kozích ohrad. Za nimi se z polní cesty stane pěšina, no spíš takový docela dobrý chodník, asi metr široký, a z něho je pak poprvé v dáli vidět úzká kosa Palaiochory, posetá bílými domy a vybíhající daleko do moře. Výtečný chodník začne sestupovat značně příkrým svahem až k malé (a oblíbené) plážičce (Astropelekita). Tady jsme měli párhodinovou koupačku, včetně svačinky. Dál to jde celkem příjemně, je tam jen jedno trochu podstatnější krátké stoupání, cestička je to pěkná, pevná, a za možná hodinu, možná dvě je člověk na pláži Ghialiskari, na místě, kde k moři ústí rokle Anidri (podle mapy je stejnojmenná vesnice o notný kus dál, a hlavně výš, ve vnitrozemí). Tady jsme na nějakou dobu zakotvili u občerstvení, nějaké pivo a jídlo, a když se k večeru pláž začala konečně trochu vylidňovat, sebrali jsme batohy a šli zpátky, ubytovat se na její protější, východní konec. Místo jsme našli za keři a asi dvěma skalkami. Když jsme se tady zabydleli, tak jsme se znovu přesunuli na pláž, kde už nikdo nebyl, natáhli se na lehátka (hlídači, co vybírají za lehátka "vstupné", už taky zmizeli) a udělali si pohodový večírek s buráky a retsinou (kterou "tajně" koupil Honza) a občasnou koupelí.

PO 08/06 – Nastal opravdu poslední den pobytu na Krétě. Po ranní koupeli jsme se vydali do Palaiochory, na autobus. Odjeli jsme tím poledním do Chanie. Cesta trvá asi 2 hodiny. V Chanii klasika – bágly do úschovny a jít na kafe, frapé, gyros, taky nějaké nákupy…. a k večeru vyzvednout batohy a jít se zase vyspat na pláž.

ÚT 07/06 – Den přesunu, ten bývá obvykle hektický. A tak tomu bylo u tentokrát, i když – zase ne tak moc. Museli jsme si přivstat (a bylo ještě šero!!!), abychom se sbalili, naposledy vykoupali a odešli na ranní bus na letiště. Letadlo nám letělo po deváté, takže jsme odjeli busem v půl sedmé, v sedm na letišti a tady jednak zabalit batohy pro transport, a jednak se samo-odbavit. Všechno proběhlo bez problémů, batohy nám vzali i s (v mém případě) nějakým tím kilem kamínků, přes skenery nás pustili, do letadla dovezli, dostali jsme napít i s nějakou sušenkou, a v Athénách jsme byli podle jízdního řádu. Takže nám tam zbývalo pár hodin, které jsme tam museli nějak strávit. Chvíli jsme byli uvnitř, chvíli venku, koupili jsme si nějaké pivo a sendvič, byli jsme se podívat na metro-vlako-terminálu…. Byla to dost nuda, co si budem namlouvat. Honzu ale potkal nezapomenutelný zážitek – jak jsme tam leželi venku na slunci na takových betonových lavicích u různých keřů a ozdobných rostlin, tak se ve větru uvolnilo upevnění tenkého kmínku oleandru k podpůrné tyči a Honza nelenil, a šel to napravit, protože ten kmínek byl opravdu hodně tenký a vypadalo to, že by se mohl ve větru (fakt občas dost zadulo) i lehce zlomit. A zase si lehnul. Ale to se tam najednou objevila ruka zákona, policajt, a prý jestli umíme ingliš. My jako že jo a koukali jsme, co se bude dít, jestli jsme něco neudělali špatně, ale on naopak rukoudáním Honzovi poděkoval za tu záchranu oleandru!!! Asi nás odněkud šmírovali…kamery? Nejspíš. No ale myslí si někdo, že by se to mohlo stát u nás? Že by v takové situaci nějaký náš většinou trochu obtloustlý policajt vytáhl svoji prdel z auta nebo kanceláře, aby občanovi takhle za takovou nějakou takovou drobnost poděkoval? Já si to tedy nemyslím. Bohužel. No, ale v Praze vše OK, čekal na nás zase kamarád Aleš, a protože sebnou neměl obvyklé uvítací pivo v plechovce, tak jsme jsme dojeli na Kulaťák a v nějaké zahrádce jsme všichni tři naši dovolenou zakončili. A pro mě bude další dovolená „zanedlouho“ – měsíc se s měsícem sejde a za něco přes čtvrt roku na Krétu (kam jinam!!) jedu zase.