Jdi na obsah Jdi na menu
 


2014-září. říjen - dlouhý pobyt

24. 10. 2014

 

  Chania (bus) – Askifou-Ammoudari – Tavri-Niáto – Kástro – Trikoukia – Skafidhakia – Anopoli – Sellouda – Agia Roumeli; Agia Roumeli – Eligias – Fliskounias – Kormokopou – Agios Ioannis – Anopoli – Ghonia – Angathopoi – Rousiés – Páchnes – pod svahy Modaki – Katsiveli – severně Papa Balomata – Pirou – Potámos – Eligias – Fliskounias – Agia Roumeli; Agia Roumeli (trajekt) – Sougia – Lissos – Ghialiskari – Palaiochora (bus) – Chania

1. den (NE 14/09) – Setkání s „Berounskými“ – Alešem a Radkou – na letišti, odlet z Prahy v 11:00, přestup v Athénách OK, ale zpoždění asi 30 min, přílet bez problémů. Díky zpoždění jsem sice v Chanii nechytil bus do města v 17:30, ale jel hned další v 18:00, a to stačilo. Berounští ale měli zabookované auto, které na ně před letištěm čekalo, takže jim ten mírně zpožděný přílet byl úplně šuma fuk. V Chanii klasika – napřed s báglem do sámošky INKA pro bombu a pak hned na gyros s Mythosem (v Řecku dělaný ležák, docela dobrý). Dal jsem si rovnou ty Mythosy dva. No a pak spát na pláž západně od starého přístavu (z Náměstí 1866 to trvá asi tak čtvrt hodiny, 20 minut). Našel jsem si místo v dunách, které si někdo vybudoval pro slunění, i poněkud chráněné proti větru, ale ten nebyl. Zato bylo hodně vlhko, ale i teplo, takže noc bez problémů.

2. den (PO 15/09) – Nemusel jsem vstát nějak extrémně brzo, bus mi jel až v půl deváté. Takže jsem v klidu vylezl ze spacáku sice ještě téměř za šera, ale bylo to už kolem sedmé. Kolem bylo spousta atraktivních květů kytky, co se česky jmenuje lír přímořský (Pancraticum maritimum), anglicky pak Sea Daffodil. Jsou to takové lilie a nerostou jinde než v písku na plážích u moře, kde mají nějaké cibule velmi hluboko, jedná se o snad i desítky cm. Vyfotil jsem si tu krásu, sbalil ser a šel zvolna na bus. Cestou jsem se stavil v pekárně a koupil si tiropitu, což je takový kousek s jejich čerstvým sýrem, zapečený v kapse z nějakého téměř lístkového těsta. A taky jsem si pak koupil i bombu k vařiči. Bus v 8:30 odejel včas, ale seděl jsem vedle neskutečně ukecaný Řekyně, takže když jsem nějak kolem deváté vystoupil ve vesnici Ammoudari na planině Askifou, tak to bylo úžasné vysvobození. Nad tou vesnicí začíná trasa E4, která napřed vystoupá na planinu Niátos a pak pokračuje přes hory až na jinou planinu – Omalos, a odtud dále roklí Agia Irini až k moři do Sougie. Já ale tudy do hor nemířil, měl jsem domluveno setkání s Berounskými na Niátos další den do deseti hodin, že bychom pak s Alešem vylezli na Kástro, horu, vypínající se nad planinou Niátos (asi 1230 m) do výšky 2235 m, zatímco Radka by si dole udělala svůj dámský program. V Ammoudari jsem se napřed na terásce se stromem a bustou nějaké význačné místní osobnosti převlékl do „hiking“ oblečení, trochu jsem přebalil bágl, snědl ke snídani nakoupenou tiropitu a zašel si do nedaleké sámošky koupit pivo a nějaké ovoce (hrozny). No a u báglu jsem to vypil a ujedl kus hroznů, zapnul GPS a vydal se nahoru po silnici. Je to kousek a člověk se dostane do ostré zatáčky s dřevěným klandrem, kde ona E4 odbočuje. A začal jsem po ní stoupat. Nešlo se mi ale moc dobře, po pár krocích jsem toho měl vždycky dost a měl jsem nedobrý pocit kolem žaludku. Takže mě to trvalo docela dlouho, než jsem došel zase na silnici (a přitom je to kousek, obvykle na to stačí tak si čtvrt hodinky, dvacet minut). Tam jsem si musel dát delší odpočinek, přestože jsem zatím ušel málok. Natáhl jsem se na zídku vedle silnice a trochu si poležel. Myslím, že mi to pomohlo, protože potom se mi začalo jít líp. Cesta stoupá po starém chodníku ve svahu cikcak. Letos byla trochu poničená od kolistů – asi po ní jezdí sjezd bikeři. Musí to být borci a hrdinové, nechají se vyvézt nahoru asi k chatě Tavri nějakým dopravdním prostředkem, a odtud si sjedou dolů. No, proč ne, ale ať na to nevyužívají starý chodník, který byl vybudovaný pro jiný druh dopravy!!! Takhle ho jen a jen ničí, jsou v něm vyjeté koleje, které se budou při každém prudším dešti jen a jen prohlubovat, postupně se tak odplaví veškerá zemina z té cesty a nakonec se zřítí i opěrné zídky a bude po cestě. Ničí tady jak přírodu, tak i lidmi vybudovaná díla stejně, jako kdekoli jinde, kde začnou se svojí činností. Nemám je rád!! Když tam mermomocí chtějí jezdit, tak ať zvednou prdele ze sedel kol a jdou si napřed svoje trasy taky vybudovat!! Jenže na to holt ti borci, většinou tíhnoucí k „alternativnímu“ způsobu života, nejsou; rukama moc pracovat neumí a co opravdu umí je jen brát a ničit… No, tak jsem si postěžoval a je mi líp. Nahoře se musí projít brankou v oplocení a člověk se dostane na krásné místo pro přespání. Na jaře je tu zelený pažit, udržovaný kozami a ovcemi (teď to bylo samozřejmě seschlé), je tu taky ohniště a barel na odpadky, ale když jsem tu spal naposledy, tak se na mě už za tmy přijeli podívat na motorce dva maníci, asi bačové, šajnili mi do stanu světlem toho stroje a měli na ramenou flinty…možná taky něco upili… Nebyl to vůbec příjemný pocit, takže k přespání mě tu už nikdo nedostane. Pokračoval jsem tedy odtud dolů po na jaře zeleném travnatém svahu s ovcemi (teď ovšem po zeleni ani památka). Právě se rodila jehňata a okolo jich pobíhalo docela dost, tak jen několikadenních, možná třeba i jen dvoudenních. Dole se pak musí znova projít bránou a člověk je zase na silnici. Po ní se dojde k odbočce k chatě Tavri. Za plotem byla zrovna jedna ovce s právě narozeným jehnětem – sotva chodilo a bylo ještě celé mokré, s pupeční šňůrou ani zdaleka zaschlou a ze samice ještě viselo lůžko. Došel jsem si nahoru k budově a udělal jsem si tam delší přestávku, spojenou s uvařením kafe. Po kafi jsem se loudal na planinu Niátos – měl jsem spoustu času, v plánu bylo akorát najít místo pro strávení noci. Planinu jsem přešel nejkratší cestou na protější stranu – lze to provést docela snadno, mezi pichlavými dřišťály je spousta cestiček. Naproti je zase silnice (celou planinu obkružuje) a po ní jsem došel napřed na její nejvyšší bod a odtud dolů k vodnímu rezervoáru. Je už pár let obnovený, schytává se v něm voda z dešťů a tajícího sněhu, je zapuštěný do země a jeho nadzemní část je oplocená. Což je jedině dobře, protože tam nahoru na jeho „střechu“ nemůžou kozy a tudíž tam nejsou ani jejich bobky, které by jinak voda z deště splavila do nádrže. Takhle je ta voda celkem čistá a dá se většinou i rovnou pít. Já ale vodu nepotřeboval, měl jsem jí dostatek sebou, protože to, jestli v takových nádržích zrovna voda k dispozici je nebo není, není nikdy jisté, a tak jsem se předzásobil. Nakonec jsem šel od tohoto rezervoáru po silnici (no, ona je to tu spíš už jen hodně kamenitá něco jako polňačka) dál, k druhé podobné nádrži (jmenuje se to tu Katastromeno). A kousek od ní jsem si našel exkluzivní místo pro stan – krásná písčitá plošinka mezi skalkami a velkými kameny… nedaleko voda… prostě „ráj“. Svahy Kástra, kam jsme se měli další den vydat, byly ale už od odpoledne schované v mracích, a to mi trochu dělalo vrásky.

3. den (ÚT 16/09) – Ráno bylo třeskutě bezmračné a krásné, ale v noci mi bylo docela chladno a musel jsem se oblíkat, a stejně to ani pak nebyl úplný komfort. A muselo být opravdu frišno a ve vzduchu hodně vlhkosti, protože stan byl zevnitř totálně mokrý a i zvenku na něm bylo vody hodně. Ale bylo hezky, uvařil jsem si snídani (čaj) a k tomu pojedl plánovanou krmnou dávku, sbalil se a vydal se k horní nádrži, kde jsme se měli s Berounskými setkat; taky i proto, že jsem byl v údolí a slunce by na to spací místo začalo svítit až dost pozdě. Stan jsem ale nebalil, tekla z něj voda a měl jsem v úmyslu ho na místě setkání pověsit, aby aspoň okapal, když už by neuschnul, než by kamarádi dojeli. U horní nádrže už ale svítilo slunce a tak ten stan krásně vysychal. Asi v půl desáté se dostavili Berounští, já to vše sbalil, bágl donesl do auta (které Aleš nechal stát na nejvyšším bodě silnice, protože kdyby sjel ještě dolů k nádrži, tak by se nemusel dostat zpět, povrch silnice je tam hodně kamenitý a kousek je ta silnice i docela příkrá). No a vydali jsme se s Alešem nahoru. (Radka měla zůstala dole a měla svůj dámský program.) Jde se podle tyčí po jasně patrné cestičce a tyče jsou hojně doplněny jak žlutočernými značkami E4, tak i různými mužíky, takže se člověk snad ani ztratit nemůže (pokud je dobrá viditelnost). Dojde se na první plošší část, následují trochu skalky s menším „šplhem“ (na asi dvou místech se člověk musí přidržet rukama, jinak nic) a pak to opět jde jen mírně nahoru. A je tu další podobný šplh a další planinka. Ale tady se pak cesta po chvíli láme a uhýbá vpravo a po kamenitém svahu nahoru na hřeben, na kterém je zespoda vidět tyč. A pak už je to jednoduché, na každém vrcholku hřebene je tyč, je jich tam celkem tak okolo 7. Horší ale bylo, že přišly mraky zprava, jako od severu a foukal místy dost ostrý vítr. Tak jsme se snažili jít trochu v závětří, pod hranou hřebene. Jde se po necestě, terénem s velkými kameny, místy i menšími, až jakoby to byla trochu suť, ale stále se stoupá. Poslední tyč je v sedélku a odtud odbočuje ta tyčemi značená cesta E4 doprava napřed chvíli po vrstevnici a pak dolů do sedla Koutala. Ale tudy, dolů, jsme už nešli, naopak jsme se stále drželi hřebene a stoupali po něm. Vždycky jsme si mysleli, že už jsme konečně nahoře, ale on se z mraků vyloupl vždycky další vrcholek… No ale konečně jsme se dostali k vrcholové mohyle, a protože nám byl Dodlo (= dobrý duch Levka Ori) velmi příznivě nakloněný, mraky se najednou roztrhaly a začalo být vidět i okolní panoráma hor. A my zjistili, že NEJSME na Kástru!! Byli jsme na jakémsi „Předkástří“, s výškou asi 2135 m, a Kástro, ještě o dobrých sto metrů vyšší, bylo vedle. Museli bychom ale napřed slézt nejméně tak o 100 m níže a pak těch rozdílových 200 znovu vyšplhat a na to už nebyl ani čas. A ani nejistota vývoje počasí nebyla to pravé ořechové expedici takhle protáhnout. A dobře jsme udělali, za chvíli mraky zase dorazily. Nicméně jsem identifikoval jak Kástro, tak i další vrchol – Fanari (2170 m). Mimochodem – pro výstup na Kástro se musí nejspíš jen kousek za poslední tyčí (v tom sedle) opustit hřeben a musí se začít traverzovat vlevo po svahu „Předkástří“ do sedla pod Kástrem a odtud pak začít stoupat na vrchol. No, a my se vydali zase dolů. Alešovi to šlo špatně, nevzal na tak balvanitý a docela těžký terén dobré boty, ale nakonec jsme se oba dostali v pořádku zase na silnici. Radka už na nás čekala, a tak jsme po krátkém podání zprávy o průběhu expedice došli k autu, já si vzal batoh a od nich doplnil nabízenou vodu a vydal se po silnici zpět. Původně jsem měl v úmyslu přespat další noc někde dál, třeba na planině Trikoukia, ale zdrželi jsme se a tak jsem se ubytoval hned jen na protějším konci planiny Niátos. Taky to tu bylo moc krásné a spalo se tu docela dobře.

4. den (ST 17/09) – I tahle noc byla celkem studená, ale už ne tak, jako ta předchozí. A taky tu nebyla tak vysoká vzdušná vlhkost (možná i díky větříku, bylo to tu více otevřené), protože stan byl mokrý jen zevnitř. Ale brzo na to spací místo začalo svítit slunce, tak jsem vše krásně usušil během snídaně. Jinak klasika – jídlo, sbalit se a vyrazit na cestu. Po značkách EOS (horský klub z Chanie) – poměrně velké bílé čtverce s menším modrým uprostřed. Pěšina je to utěšená, jde napřed téměř po rovině mezi jednotlivými světlými vápencovými balvany a skalkami, pak pěšina trochu vyšplhá na skalku k osamělému cypřiši s na jeho kmeni přihřebíkovanou značkou, a pak už to je jen a jen klesání přes několik různě rozsáhlých planinek, většinou i s místy na přenocování, až na spodní planinu Trikoukia. Trvalo to tam tak asi 15-20 min. Ta planina je oplocená a jde se tudy zvnějšku vpravo kolem toho plotu. Na protější straně je jednak domek a jednak polopodzemní nádrž na vodu, ale taky tam bylo stádo ovcí a jeden docela velký a volně pobíhající a štěkající pes – a široko daleko nikde nikdo. Už jsem si připravoval hůlky, kdyby ten pes… ale všimnul jsem si, že pajdá, na jednu zadní hnedle nedošlapoval a jen jsem mu hole zdálky ukázal, tak si dával odstup, i když to pořád hlasitě komentoval. A u baráku, naštěstí však za plotem, byl další a podobně velký čokl…. Ani jsem se tam moc nezdržoval, už Loraine (L. Wilson, autorka nejlepšího knižního průvodce po Levka Ori, který je na trhu k dispozici) mi povídala, když jsme se kus odtud v roce 2012 potkali, že tam (tehdy) požádala nějakou ženskou, co tam zrovna byla, o vodu a ta jí odmítla (myslím něco jinak dost nemyslitelného!!) – a tak jsem si řekl, že tam návštěvy rozhodně nejsou nijak vítané a jen jsem tudy prošel a napojil se na silnici, která kolem prochází. Je to klasická, prašná, kamenito-písčito-štěrková silnice, která odbočuje od hlavní komunikace mezi planinou Askifou a pobřežím někde nedaleko vesnice Imbros (kde začíná známá rokle, kterou se dá za poplatek projít do vesnice Komitádes) a končí v horách u bývalé vesnice Kali Lakki. Tak jsem se vydal po té silnici (značky ale míří doleva dolů údolím/roklí až hluboko pod výše zmíněnou bývalou vesnici a pravděpodobně i dále roklí Sfakiano až k pobřeží – ale to nevím jistě). Silnice mírně stoupá, pak dokonce i trochu klesá a je nutné po možná i necelé půlhodině (?) chůze začít bedlivě sledovat její pravý okraj (vlevo to jde dolů stále hlouběji a hlouběji do rokle), protože v jednom místě je tam pod skalnatým břehem velkomužík (kdysi jsem ho vybudoval), na skále nad ním malá červená značka a nedaleko ní nápis „ANO“ (jako ANOPOLI – nezaměnit s jedním naším estébáckým politickým uskupením s neznámým programem!!). Ačkoli to je velkomužík, tak se to dá snadno přehlédnout, podobných kupek kamení je podél silnice víc. A tady jsou dvě možnosti – buď jít dál po silnici, za její zatáčkou najít úžlabí stoupající doprava a tudy se dostat na starou spojnici mezi planinami Niátos (resp. Askifou)Anopoli, anebo se dá vylézt hned tady po tom skalnatém břehu silnice po těch červených značkách a nad ním už je ona stará „mule-track“. Každopádně se po této cestě dá jít docela dobře, je sice zarostlá, ale nově značená většími červenými značkami a také mužíky. Ty značky jsou na místech, kde původní, malé a rovněž červené (ale už notně vybledlé) puntíky (které tam kdysi dávno udělala ona výše zmíněná Loraine) chyběly nebo byly už nezřetelné. Docela dobře se dojde až na staré terasovité pole, ohraničené zbytky kamenných zdí. Je to hezké místo a i na něm se dá najít místo pro přenocování (už jsem to i udělal). Když se dojde na protější okraj onoho pole, tak je dobré se se dát vlevo, projít kolem toho pro přenocování použitelného místa a dát se dolů a hned doprava, stále po značkách a i podle mužíků. Sejde se tak na dno docela hluboké rokle (začátek boční rokle, která pak níže ústí do té hlavní Sfakiano) a dál je to jasné – v protisvahu je vidět, jak se tam vinou podpůrné zídky pokračování téhle staré cesty, takže tudy nahoru. Vyšplhá se tak do sedla po kopcem Kefála do výšky asi 1300 m (i zde možnost přespání), a to jen proto, aby se začalo zase sestupovat takovým plochým, byť zpočátku dost příkrým údolím.  Zde už to značení tu a tam trochu mizí, ale nedá se tu moc ztratit, stačí držet se zpočátku vlevo pod svahem a hledat mužíky různé velikosti, pak se cesta trochu od svahu odkloní doprava a po pár serpentinách kolem nějakých skalek se prozatím ještě dost hluboko dole už objeví další kamenito-písčitá silnice na místě Skafídhakia, na kterou se musí sejít. Místo je to užitečné, je tam nedaleko pod silnicí mitato a hned vedle silnice pak pramen, fungující celoročně, i když teď jsem musel nabírat vodu jen z malého pramínku, vytékajícího z rourky do prvního, nejvyššího betonového koryta. No a pak už je to jen a jen po silnici. Sice zpočátku dokonce i kousek mírně do kopce, ale potom už jen a jen dolů (s jednou malou a krátkou výjimkou) až do Anopoli. Popsáno je to už ve více mých příspěvcích, tak se nebudu opakovat. Snad jen to, že někde za odbočkou silnice nahoru, kudy se dá dostat až pod sedlo Rousiés (a zde začíná výstup na nejvyšší horu Levka OriPáchnes) jsem pomyslel na to, že bych si mohl zkusit zkrátit si cestu, protože silnice tu dělá hodně velký oblouk, ale nakonec jsem tu ideu opustil – sice vlevo dole pod silnicí byla vidět nějaká použitelná polňačka, ale dostat se na ni by bylo po poměrně hrubém terénu trochu nepohodlné a možná i dlouhé, a pak – ta cesta dole se tak kroutila, že mi to celkově nepřišlo jako nějaké významné zkrácení. A tak jsem šel pohodlněji (a rychleji) po silnici. Ale nedošel jsem až do Anopoli, protože na to nebyl čas (tedy – on by čas byl, ale nebyl už čas na to dostat se dál někam, kde bych pak mohl přenocovat), a tak jsem zakotvil na mně již známém místě u ostrého ohybu silnice téměř do protisměru. Odbočil jsem tu k nedalekým nízkým hradbám skalek (možná zídky?), které když se přelezou, tak za nimi je kamenitá planina s pichlavými keříky, ale nedaleko tří cypřišů je krásné a dostatečně velké místo pro stan a tam jsem strávil další noc. Už v podstatně nižší výšce, tak asi 900 m, nebo možná i o něco níže. Sice se občas ukazovaly hodně temné mraky, které hrozily nějakou akcí, ale nakonec z toho nic nebylo. Naštěstí.

5. den (ČT 18/09) – Ráno jako obyčejně jasné, slunečné a svěží, ale v noci bylo ve spacáku příjemně a ani jsem se nemusel nějak zvlášť oblékat. Na stan mi ale slunce svítilo brzo, takže ještě během přípravy snídaně hezky uschnul (trochu mokrý zevnitř). Ujasnil jsem si bílé kopce, co trčely za těmi nižšími, tmavými (zalesněnými) na severní straně planiny – zprava to bylo nezdolané Kástro, pak nejspíš hřeben Kakovoli (2214 m), a hned vedle kopce jižně od Trocharis (2410 m) (pravděpodobně Thodorí Korfí, 2356 m) a úplně vlevo to byly vrcholky hor kolem Zaranokéfala (2099 m). A pak už byl čas vyrazit. Dolů po silnici to netrvalo dlouho. Minuly mě asi tak dvě tři auta plná „horalů“, většinou poměrně mladých lidí, kteří by snad mohli i chodit po svých, ale kteří se raději nechají za 80 € za celé auto vyvézt pod sedlo Rousiés a pak hrdinně (za zhruba dvě hodiny docela pohodlné chůze po dobré a pevném chodníku, dobře značeném) „zdolají“ nejvyšší horu Levka Ori. Většinou z toho, jak tam jedou, byli rozesmátí jak pionýrky v prvomájovém průvodu, jen ta mávátka ještě chyběla. Do Anopoli, jsem dorazil před polednem, takže jsem hned šel do pekárny a dal si klasickou dvojkombinaci pivo+kafe a koupil jsem dva kousky jejich moc dobrého pečiva, koupil jsem si taky jednu vodu a od pekaře, který si mě tak trochu pamatoval z jara, jsem dostal (zase) panáka rakije; a ještě mi dal ke kafi nepovedené či polámané kousky dalších výrobků. A takto posilněný jsem mohl radostně pokračovat po silnici směr vesnice Agios Dimitrios. Tady, před kostelíkem, jsem silnici opustil (vlevo) a zkrátil si cestu (silnice dělá velký oblouk kolem jednoho kopce) po staré komunikaci (bytelný, kamenný chodník kousek mírně nahoru a pak už buď po rovině, nebo z mírného kopce) opět na tu silnici. Dál jsem pak šel jen po ní. Po mostě (postavený úspěšnou rodinou, pocházející odtud, která zbohatla na obchodě s oleji a naftou; typ mostu je tzv. „Bailey’s bridge“, je to kovová, segmentová stavba) jsem přešel rokli Aradhéna a po dalších asi 2 km jsem se dostal k asfaltové odbočce vlevo a trochu dolů (jediná na celém úseku mezi mostem a Agios Ioannis). Po té jsem došel napřed na jedno rozcestí, kde začíná (a doleva pokračuje) značená cesta do a přes rokli Aradhéna a dál do vesnice Lívadiana nad zálivem Phínix. Já tady ale odbočil vpravo a po dalších asi 200 m po silnici jsem na dalším rozcestí odbočil vlevo. A to mě dovedlo do lesa, na jehož okraji – když jsem jím prošel – je nějaká kozo-ovčí stáj (jedna podobná byla už předtím v lese), a potom už za chvilku z téhle silnice-polňačky odbočovala vlevo další cesta pro pěší – značená spojnice (červeno-bílé značky) mezi pobřežní větví trasy E4 nad Agios Pavlos a vesnicí Agios Ioannis na západním konci planiny Anopoli, která tu kříží tu silnici. Tahle pěšina mezi nízkými kamennými valy končí na místě Sellouda, kde pak pokračuje prudce dolů po dokonce částečně vydlážděné „mule-track“. Ale tohle jsem si nechal na další den, protože sestup něco zabere a pak by ještě následoval přesun po E4 do Agia Roumeli. A to bych se tam taky mohl dostat až hnedle za tmy, což se mi nechtělo. Zůstal jsem tedy na zde, na krásném a mně známém (už jsem to tu k přenocování využil vícekrát) místě kousek (západně) od té cesty, za posledním cypřišem a mezi skalkami na plácku, co na jaře byl krásně zelený, ale teď už pochopitelně ta zeleň vzala za své; ale hezké místo to bylo (a věřím, že stále i je) pořád. Měl jsem dost času, tak jsem se v klidu ubytoval, uvařil si a najedl se, vyvětral všechny spací věci, a pak večer se mi podařilo zachytit západ slunce daleko za kosou s částí města Palaiochora, vybíhající daleko do moře. A jak se zešeřilo úplně, tak jsem zalezl a těšil se na klidnou a už ne chladnou noc (výška jen asi tak 620 m).

6. den (PÁ 19/09) – Tak dneska rozhodně nikam pospíchat nemusím, dostanu se napřed dolů k moři a poprvé se v něm snad i smočím, a pak dojdu do Agia Roumeli, ubytuju se tam někde pod borovicemi, zajdu to taverny Tarra pozdravit se s majiteli (Andreas, 28 a Sifis, 26 let), dát si pivo, musaku a rakiji a pak trochu začít odpočívat. No, takže udělal jsem, jak jsem naplánoval, dolů na E4 to trvá tak hodinu a za další asi půl jsem byl u vody.  KONEČNĚ!!! Vlezl do ní pod písečnými dunami u ústí rokle Eligias, asi půl hodiny chůze od dnešního cíle. Musím přiznat, že tu vodu už moje tělo HODNĚ potřebovalo, trochu jsem si smrděl už i sám sobě (no, po 5 dnech ale nebylo divu). I v „Rumelce“ vše probíhalo tak, jak mělo, akorát že stan jsem měl na netradičním místě, protože moje oblíbené bylo trochu poničené, jelikož ochranné zídky kolem něj téměř neexistovaly – někdo to rozebral a stavět to, to by bylo dost namáhavé a já potřeboval odpočinek. Ale byla tam jedna opravdu velká novina – na kraji toho celého kempového místa u heliportu byly postaveny fungl nové toalety se sprchami a umyvadlem, a s vodou dokonce i teplou!! (z nějakého zásobníku nahoře na střeše, takže slunce to ohřívalo) Nějak po poledni jsem se zašel přivítat do Tarra a donesl jsem jim tam půl litru slivovice, kterou jsem sebou tahal po horách. A dal jsem si gemistu a hranolky a večer jsem tam zaskočil už jen na frapé.

7. den (SO 20/09) – Koncentrovaný odpočinek: sice nějaký nákup stravy, ale jinak pivo, frapé v taverně Tarra, gyros v jiné o kus výše, a mezi tím jen koupání, slunění a tak. Moře s teplotou čvachtací…, prostě pohoda. Zašel jsem si na ten gyros a tam jsme na sebe pozdravně kejvli s jedním člověkem, co tam byl taky ve stanu. A pak u stanů jsme se dali do řeči. Skot (Eammon), co ve Skotsku učí angličtinu. Trochu jsem si z něj dělal legraci, když jsem se jako divil, že Skotové neumí ingliš… On ale učí tamější přistěhovalce a navíc pracuje na nějaký menší úvazek v jakémsi outdoorovém obchodě, tak jsme si taky povídali po potřebách na treky. Taky jsem vytřídil věci, které sebou nutně nebudu potřebovat na další trek s tím, že to nechám u Andrease. Trochu jsem tím bágl odlehčil, myslím si, že s vodou (tak asi 4 litry) a kamerou (3 kg) to mohlo mít jen tak kolem 17 kg.

8. den (NE 21/09) – Konec flákání a zase do práce!! Dneska začíná další trek, na který se moc a moc těším, protože jdu zase do neznáma. Vstal jsem už v sedm a po nezbytných ranních činnostech, jako je snídaně atd. jsem vyrazil před devátou po E4 směr pláž Agios Pavlos. U ústí rokle Eligias jsem zůstal asi půl hodiny na koupačku a pak už jsem vážně vyrazil nahoru, na Fliskounias – místo, kde začíná trek k jeskyni s pramenem – Kormokopou. Na Fliskounias (asi 730 m) jsem byl nějak po jedné. Tady jsem si dal větší pauzu po těch sedmi stech metrech stoupání, a pak jsem tak ve dvě vyrazil. Původně jsem si myslel, že bych tu přespal, neměl jsem představu, jak dlouho mi to sem bude s báglem na zádech trvat, ale když bylo ještě tak brzo na to, abych tu skončil na noc, tak jsem se vydal na cestu. Na východním okraji „přehrady“ – asi 100 m vysokého valu, který přehrazuje rokli a vytváří nad sebou obrovský bazén, zarostlý stromy – jsou takové skalky, na kterých je malá červená značka. Tak tady to začíná. Měl jsem tu trasu v GPS od Simona, ale nijak jsem to nemusel využívat. Cesta je zpočátku poměrně dobře patrná, sice značená takovými jen malými červenými flíčky, velikosti nehtu u palce, ale je to doplněné i mužíky…. Sice jsem párkrát nevěděl jak dál a musel se zastavit a další cestu hledat, ale vždycky jsem uspěl, vždycky jsem nakonec buď značku, nebo mužíka našel. Je tam jedno zajímavé místo, kde se jde po malé úzké římse na téměř kolmé skále, dolů možná 100 m, nahoru těžko říct. Ta římsa je tak úzká, že se po ní dá jít jen bokem, s břichem ke skále; což byl ovšem pro mě problém, protože já mám na břiše poměrně velké pouzdro se zrcadlovkou a dalším objektivem. No ale na skále je spousta různých škvír a výstupků, kterých se dá dobře držet, takže to zase až tak velký problém nebyl. Akorát že mi prdel a bágl visely nad těmi sto metry kolmé skály. Tahle kratochvíle mohla to být jen tak 3-4 m dlouhá, víc ne. Pak se také překonávají asi dva žleby plné suti, a celkově se dá říct, že cesta potom už jen traverzuje mírně nahoru po svahu hřebene, jenž směřuje k jihu, k moři. Na jeho konci je skalnatý ostroh s exkluzivní vyhlídkou jak hluboko dolů do rokle Eligias, tak i k moři a na okolní terén. Odtud se cesta zase vrací po druhé straně toho hřebenu, přejde přes strmé deskovité skály a traverzuje tentokrát mírně dolů. Nejvyšší bod této části cesty byl asi tak 1100 m. Jeskyně je nedaleko úplného závěru údolí pod hřebenem (to údolí ústí do rokle Eligias). Jeskyně Kormokopou je docela velká, uvnitř jsou vykopané dvě „studánky“, do kterých se stahuje voda (je slyšet, jak někde vzadu jeskyně pořád kape). Větší je ale dost mělká, a když se z ní bere voda, tak hned po prvním nabrání se to zvíří. Lepší je ta menší, je hlubší, a když je člověk velmi opatrný, tak vodu nezvíří a má ji furt čistou. Klidně jsem ji pil a bez jakýchkoli následků. Řešil jsem taky dilema kde spát. Mohl jsem postavit stan v jeskyni, ale na zemi je tam vrstva prachu a na stěnách neustále bzučí místní velkovosy v obrovských kvantech, pijí tam vlhkost, a to se mi moc nelíbilo. Tak jsem si našel místo před jeskyní, asi 20 m stranou od vchodu pod skalkou, na které rostou stromy, mezi jejichž kmeny mají místní lovci udělaný posed, a postavil jsem tam jen vnitřní stan; bylo docela teplo, přestože jsem byl ve výšce asi tak 1000 m.

9. den (PO 22/09) – Noc byla klidná, akorát že tam neustále kvičel nějaký – odhaduju – snad hlodavec, nebo co to bylo. Připadalo mi to vzdáleně podobné kvičení morčete. Asi měl dobu „říje“, nebo jak by se nazvalo tohle období u hlodavce (pakliže to samozřejmě hlodavec byl). Ráno jsem byl v poklidu, měl jsem náskok oproti původní představě a navíc na informační tabuli vedle vchodu do jeskyně byl údaj o tom, že do Agios Ioannis to jen 1,5 hodiny, tak jsem pospíchat nijak nemusel. Počasí bylo příznivé, bylo docela teplo a slunečno, ale protože se jde pod stromy, tak to byl hodně příjemný výlet, trochu pofukovalo, co víc si přát…. Sice se zpočátku musí zase trochu vystoupat a zase zhruba do výšky 1100 m, ale jde to pozvolna po dobré cestě a není to nic extra vyčerpávajícího. Je to opravdu dobrý chodník, dobře viditelný a hlavně poměrně dobře značený modrobílými značkami – lidé z EOS si tam tuším v roce 2009 udělali víkendovou akci (podle příspěvku na jejich webu) a označkovali to. Když se schází už dolů, tak je tam takové jedno otevřené místo se zbytky nějakých kamenných zídek, a tam je taky podzemní rezervoár na vodu. Pochopitelně jsem poklop otevřel, abych to zkontroloval a překvapilo mě jednak to, že tam voda vůbec byla (protože to místo mi připadalo dost opuštěné) a taky to, že byla jen kousek pod tím poklopem, takže kdyby se tam člověk nahnul, tak by si ji mohl celkem pohodlně nabrat. Těsně před vesnicí se sejde do údolíčka, které je horní částí celkem mohutné strže, ústící až na pobřeží východně od rokle Eligias. Sem, na ploché dno té téměř doliny vede už od vesnice klasická vozová cesta, která je od hlavní asfaltové komunikace nahoře oddělena bránou. A tak jsem byl ve vesnici a přede mnou byla možná úmorná cesta po asfaltu, asi tak 4-5 km do Anopoli. Ale naplánoval jsem si, že si dám menší pauzu těsně před koncem vesnice, kde ji silnice opouští. Tam je snad stará škola na poměrně vysoké terase nad silnicí a na té terase je hodně místa a je tam taky chladicí box. Byl jsem tam už 2x a vždycky byl jaksi mimo provoz, ale tentokrát – světe div se!! – fungoval!!! Vedle něj dlouhý stůl s lavicí na jedné straně a židlemi na druhé a coolbox byl naplněný plechovkami piva a koly a sprajtu a podobnejch dobrot. Je to samoobsluha, uvnitř je miska s drobnými a pod ní se dávají bankovky a na policích jsou ceny pro jednotlivé nápoje. Bylo tam docela dost peněz, asi už je dlouho nikdo neodebíral. Dal jsem si jedno pivo a jednu tuším Fantu. Jak to tak vypadá, tak to asi je v provozu jen v nějaké vrcholné sezóně, i když nějakého 21. září už to taky takový vrchol moc není. Ale takhle osvěžený jsem se vydal na ten asfalt. Ani tohle nakonec nebyla nějaká velká nepříjemnost, občas se dá jít ve stínu stromů…. Ale když jsem došel přes most přes rokli Aradhéna, musel jsem si dát pauzu pod stromem vedle silnice, protože tam to byl poměrně velký úsek na slunci a bylo to už kolem poledne a slunce pěkně pražilo. Ale pak už to zase šlo, po zkratce do Agios Dimitrios a po tak asi kiláku už jsem byl v Anopoli u taverny na křižovatce. Měl jsem v plánu tam pojíst a taky jsem to ochotně provedl. Dal jsem si řecký salát s jedním pivem a musím říct, že ho tam měli (ten salát) moc dobrý, protože v něm byl poměrně nezvykle i nějaký hlávkový salát nebo tak něco, prostě nějaké zelené lupeny to byly, a bylo to moc dobré. Dál to bylo jednoduché – po silnici k horám směr Lamnia, po asi 1,5 km první odbočkou vlevo a potom zase myslím tak druhou odbočkou vpravo, trochu zatáček a byl jsem u ústí rokliny (Lagou), kterou vede původní stará spojnice mezi planinou Anopoli a pastvinami vysoko v horách. To místo, kde rokle ústí, se jmenuje na mapě ANAVASI Gonia. I tady jsem si dal oddech ve stínu stromu, pralo to hezky… A pak začal výstup. Jde se tudy celkem dobře, není to nic extra příkrého, cesta se klikatí postupně výš a výš, a protože rokle je zarostlá stromy, bylo to ve stínu. Jediná nepříjemnost byla mračna různých otravných lítacích hmyzů, kteří otravovali hned, jak se člověk zastavil. A nebyli to jen nějací hmyzové, jejichž náplní práce je otravovat, sedat si na člověky a lézt po nich a bzučet jim do učí, ale jeden mě i nějak kousnul a tekla mi z toho docela dlouho krev, takže jsem si to musel dokonce zalepit náplastí. Měl jsem v plánu přespat na jednom takovém utěšeném plácku, kterého jsem si všimnul už zjara, když jsem tudy šel dolů, a uložil jsem si to jak do paměti, tak i do GPS. Je to hned vedle cesty ve výšce asi 1100 m. Došel jsem tam a slunce ještě svítilo na vršky kopců, které byly skrz stromy vidět, ale byl tu ten rej lítacích hmyzů, a to mě donutilo navlíct se při přípravě večeře do šusťáků!! Tak moc to bylo úmorné a otravné. No ale bylo to dost dlouho před tím, než se začalo stmívat, a tak jsem se tam ubytoval v poklidu, a stejně tak jsem se postaral i o svůj žaludek. Postavil jsem jen vnitřní stan, protože bylo dost teplo a nezdálo se mi, že by hrozil nějaký déšť. Ale ukázalo se, že to nebyl dobrý nápad, docela dost totiž foukalo (i když ne trvale, ale v nárazech), a ten vnitřní stan (mimochodem, byl to nový MSR Hubba HP Green) je ukotvený jen 4 kolíky v rozích a jak je poměrně vysoký, tak není vůči větru moc odolný. Nakonec jsem podlehl, protože se stan v těch nárazech větru povážlivě pohyboval, nakláněl a tak, a už za tmy jsem ještě vylezl a natáhnul přes to i tropiko, na kterém jsou úchyty pro kotvící šňůrky, jež stanu dodají mnohem vyšší odolnost proti větru. A pak už to bylo v pořádku.

10. den (ÚT 23/09) – Opět krásné ráno a bylo pěkné i proto, že většina toho otravného hmyzu dosud zřejmě spala. Takže se dalo venku docela dobře existovat. Ale tahle pohoda neměla dlouhého trvání, brzy se ty mrchy probudily a potom už to bylo vše zase při starém. Tak asi za dvě hodiny po ranním vylezení ze stanu (což byla pro mě obvyklá doba) jsem měl sbaleno, byl jsem nasnídaný a mohl jsem vyrazit na další cestu. Měl jsem náskok, s Berounskými jsem se měl setkat až o den později (výstup na Páchnes), a tak jsem nijak nepospíchal a pojal jsem to jako hezkou nedělní procházku. Zanedlouho jsem došel k takovému místu, které je zajímavé tím, že má (zřejmě) mnoho jmen. Na jedné mapě se jmenuje Sópata, jinde se mu říká Vigla a korunu tomu nasadilo vydavatelství ANAVASI, které to pojmenovalo Ammoutsera, což je ovšem jméno údolí o nějakých nejméně dvě stě výškových metrů výše a o pár km dále kolem silnice. V tom místě, kam jsem došel, se rokle rozšiřuje a vede tam od té „hlavní“ silnice odbočka. Jsou zde najednou ploty na zvířata a taky krásná podzemní nádrž na vodu, která je na povrchu zaklenutá takovým asi dost starým způsobem (jmenuje se Kriaras Stérna). Šel jsem se podívat, jestli je tam voda – a opravdu byla!! Sice hodně hluboko, ale byla. Nabral jsem si, protože jsem nebyl tak úplně rozhodnutý, kde strávím noc, zda až v sedle Rousiés (2135 m) (kde je vody dost), anebo někde níže u silnice, kde bych vodu potřeboval. Na tomhle místě jsou taky ve svahu nad nádrží zbytky nějakého malého kamenného domu, zbyly z něj jen obvodové zdi, ale uvnitř je místo na bivak tak pro dva lidi maximálně. Ale nedaleko těch ruin rostou myslím 4 poměrně mohutné cypřiše a pod nimi je místa na přenocování podstatně víc a ještě i s krásným výhledem dolů směrem na planinku s cisternou a k moři. Když jsem si to všechno prohlédl, vydal jsem se zase nahoru. Starý chodník se tu kroutí v mnohých serpentinách stále výš a výš, až skončí na silnici, se kterou se spojí ve výšce něco přes 1600 m. Tohle místo je jak na orientační mapce dole u ústí přístupové rokle, tak i v průvodci Loraine, pojmenováno jako Angathopoi. Asi 100 m před místem, kde se cesta setká se silnici, je kouzelné místo pro kempování. Roste tam několik cypřišů-stařešinů a pod nimi jsou krásné plácky pro stany. Snažil jsem se tam navigovat Berounské, aby tam přečkali noc před naším setkáním, ale (jak se později ukázalo) dali přednost postavení stanu hned vedle silnice a auta. Já jsem si tam trochu poležel na slunci a pak jsem jim (Berounským) tam vytvořil z kamenů přístupovou pěšinu od mužíka na chodníku, uklidil jsem jim plácek pro stan a z větviček na zemi napsal AHOJ se šipkou ke kameni, pod kterým jsem zanechal na kusu papíru vzkaz. Zbytečně, jak se pak ukázalo, raději se pohybují autem než po svejch... No ale po takové kratochvíli jsem se rozhodl, že dojdu až na Rousiés a vyrazil jsem po silnici. Nedaleko jsem se ale zase od silnice odpojil a vydal se zase po starém chodníku. Silnice tam totiž dělá velký oblouk kolem ploššího místa, zatímco ten chodník to bere přímo prostředkem. Když se ta cesta pro pěší zase setká se silnici, je to na místě, kam jsem slezl na jaře po výstupu na Trocharis (2410 m) a Thodorí Korfí (2354 m). Jen kousek za tímhle místem je další rozšířená část údolí a tady se to jmenuje Ammoutsera. Našel jsem ve slovníku, že ta první část názvu má jakousi spojitost s řeckým slovem pro písek a ona to opravdu je taková písčina, posetá skálami a skalkami. Je tam taky malý pravoúhlý kamenný domek a vedle něj jednak opět podzemní nádrž na vodu, a pak taky viditelně udržované místo pro kempink vedle skalky – mohlo by to být to, o kterém na svém webu píše Jean (Bienvenue), že je jeho oblíbené. Za tímhle místem se silnice vydá na chvilku dokonce malinko z kopce, ale hned se zase srovná a začne stoupat. A to je v místě, kde se to opět otevře a pod silnicí doprava (když se jde nahoru) je takové divoké údolí, kudy jsme s kamarádem Honzou prošli od trasy E4 z planiny Lívada mezi horami Grias Soros (2331 m) a Askifiotiko Soros (2210 m) a pak kolem hory Pavliana (2084 m) a pod vrcholem hory Ghoniasmata (2042 m). Je to hodně divoká oblast, nazývá se Pavlia Charlara, a je plná různých děr, skal, dolin a malých propastí. Ale ani jsem se moc nekochal tím úžasným pohledem a pěkně šlapal dál. Z tohoto místa se silnice trochu zvedne a stoupání je znatelnější. Na její konec je to tak kolem dvou km, možná že i tři. Na tom konci tam parkovalo auto nějakého domorodce a hlídal ho pes. Nešel jsem se s ním kamarádit, naopak jsem se mu vzdálil, protože jsem se vydal nahoru nad silnici po značené pěšině (červenobílé značky, ostatně takhle je to značené už od ústí rokliny Lagou dole na planině Anopoli). Tak za půl hodiny jsem byl v sedle a pospíchal ke kamennému domku, abych se tam ubytoval, protože tu docela dost foukalo, až fičelo. Ostatně – jako obyčejně. První, co jsem v domku udělal, byly vnitřní úpravy, sestávající z odklopení kovové postele na bok a odklizení bordelu na zemi, pak jsem si tam natáhl zbytky nějakých místních molitanových karimatek, na to dal svůj igelit a teprve na tohle jsem dal footprint stanu a svoji karimatku se spacákem. Pospíchal jsem proto, že domek nemá okna a má naopak jen hodně úzké dveře, takže jak se setmí, třeba i jen trochu, tak uvnitř není vidět. Stihl jsem to za světla, došel jsem si i pro pramenitou vodu, uvařil, ale dojídal jsem to už za šera. A byl jsem rád, že jsem v tom domku, protože nárazy větru byly už docela podstatné a ten větřík nebyl rozhodně teplý fén.

11. den (ST 24/09) – Ráno jak jinak – třeskutě krásné, ale taky dost chladné, je to tu přecejen asi tak 2135 m vysoko. Tak dneska bychom se měli někde tady v okolí zase setkat s Berounskými a společně bychom měli vystoupit na nejvyšší horu Levka Ori – na Páchnes (2453 m). To jsem zvědavý, jak to dopadne. Nevěděl jsem, kde přespali a jestli se vůbec dostali po té kamenité silnici nahoru. Dal jsem si tedy limit, že budu čekat do jedenácti a pak vyrazím nahoru sám, protože mě čeká ten den ještě dost práce. Usmyslel jsem si totiž, že jednak při výstupu na Páchnes si odskočím na horu Gavala (2350 m) a mělo by se na ni dát vylézt hned od pěšiny, po které se bude vystupovat na toho Ojínělýho (nazývám tak občas familiérně tu nejvyšší horu, protože jsem si našel ve slovníku, že to jméno má nejspíš nějakou souvislost s jíním, jinovatkou…), a pak jsem zamýšlel z té nejvyšší hory sestoupit tak, abych se dostal na další horu přes 2300 m, Bournelos (2342 m), na který by to podle mapy nemělo být nějak extra obtížné, a po dosažení jeho vrcholu sejít dolů a nějak se dostat na planinu Katsiveli, kde jsem hodlal přespat. Po poměrně brzké snídani jsem se sbalil, šel se trochu umýt (což ovšem byla hnedle sebevražda, foukal dost ostrý a ne zrovna teplý vítr a voda byla pramenitá, tudíž nemlich tak studená, jako ten vichr), a pak už jen čekal. Došel jsem se podívat na konec plošiny sedla směrem k Trocharis, která vévodí pohledu k jihu, jestli odtud nebude vidět lépe na větší kus toho přístupového chodníku od konce silnice, kudy by měli Berounští přijít, ale bylo to nic moc. Nevím přesně, kolik mohlo být hodin, ale najednou se přece jen nějaké postavy objevily, tak jsem na ně začal zběsile mávat, poskakoval jsem a vyfotil jsem si je – a pak jsem zjistil, že se jedná o někoho jiného. Trochu jsem se styděl za to divadlo, že jsem tam tak vyváděl, museli si myslet, jestli nejsem trochu na hlavu. Vrátil jsem se tedy raději k domku, kde jsem měl batoh, sednul si a čekal dál. Když přišli blíž, dali jsme se trochu do řeči. Byli to Němci a nakonec jsem z nich vytáhl nadějnou informaci, že za nimi se blíží další dvojice. Tak jsem vyrazil, už trochu opatrněji, naproti (abych si zase neuřízl nějakou ostudu), ale tentokrát to už byli ti praví. A Radka hned začala nadávat jak špaček, že je blbá, že se nechala na TOHLE přemluvit… J Ale šla statečně dál a asi to ani nemyslela tak vážně. Na chvilku jsme se u domku zastavili a probrali novinky, pak jsem si dal na záda batoh a vyrazili jsme nahoru. Slunce svítilo, ale foukal dost silný vítr, který dokonce trochu znesnadňoval dýchání, když jsme se dostali o něco výš. Aleš šel hodně vepředu (byl dost nalehko, vlastně nenesl vůbec nic, snad vyjma foťáku), tak jsem dělal Radce společnost, aby se jí šlo snadněji, snažil jsem se ji přesvědčit, že teď je to sice námaha, ale až vyleze nahoru, že si určitě řekne, že je docela dobrá a že se tím pak bude moct krásně „chlubit“ mezi ženskejma v práci. No, nejsem si jistý, jestli zrovna tohle zabralo, ale Aleš mi pak povídal, že o tom výletu už pak nemluvila nijak negativně. Na Gavalu jsem si skutečně odskočil. Než začne poslední stoupání do sedla pod Páchnes (on je to spíše plochý hřeben než sedlo), tak se dojde do opravdového sedla, s výhledem na obě strany hřebene, a tohle místo je pod svahem té hory. Nechal jsem tam batoh, protože mi nepřipadalo, že by to byla nějak dlouhá cesta nahoru, a zatímco Berounští pokračovali na Páchnes, já se vydal zrychleně nahoru – zpočátku jsem dokonce trochu klusal, než se mi dostaly plíce z těla a musel jsem zvolnit. Nahoru to je ale docela pohodové, nijak strmý svah, jde se pohodlně i po skalních plotnách a ne po nějaké suti, jak je to tu obvyklé, a u vrcholové mohyly jsem byl za chvilku. Nahoře je to ploché, takový téměř taneční parket, pokrytý jemným štěrkem. Jediné minus byl ten vichr. Sice jsem se trochu bál, že mi odfoukne foťák, ale nakonec jsem si i dokumentační vrcholové samofoto udělal. A pak rychle dolů. Batoh byl na svém místě, nikdo mi ho na Páchnes nevynesl, tak jsem si ho dal na záda sám a pospíchal nahoru. Letos je to už můj druhý výstup na tuto horu a celkově tuším čtvrtý, pátý...kdo by to počítal!! Berounští právě začali poslední fázi výstupu a potkali se tam s těmi Němci, kteří se už z vrcholu vraceli, a dali se s nimi do řeči. Nevím tak úplně přesně, co jim o mně napovídali, ale když jsem k nim přicházel, tak mě vítali všichni čtyři potleskem. Asi z radosti, že mě ten vichr neodfoukl, nebo co. Na vrchol té nejvyšší hory Levka Ori to je odtud už jen kousek a za chvíli už jsme tam byli. Sedli jsme si do závětří a chvíli jsme si tam pobyli. S Alešem jsme se ještě šli podívat kousek k západnímu vrcholu, jehož svahy spadají příkře, až v podobě útesů, do rokle Eligias, resp. do údolí Potámos, ze kterého se ta rokle pak vyvine, ale nedošli jsme tam. Já se ale aspoň cestou mohl kouknout, kudy by se tak asi dalo jít na ten další kopec Bournelos. Vrátili jsme se zpátky, já si šel ještě jednou zrekognoskovat terén a ujasnit si, kudy jít, no a pak jsme se rozloučili, Berounští se vydali zpátky po cestě, kudy jsme sem vylezli, a já se začal spouštět po kamenitém svahu zhruba na SZ, směrem pod svahy dvoubarevné a přísně kuželovité hory Modaki (2124 m), kde jsem si myslel, že někde nechám batoh a na Bournelos vylezu nalehko. Jak jsem se tak spouštěl dolů, tak se tam najednou ve svahu objevil kamenný mužík. Začal jsem tedy dávat na to pozor a zanedlouho se skutečně objevil další a další a mně bylo jasné, že jsem se dostal na sestupovou cestu na tu planinu Katsiveli pod svahy Modaki. Místy byl vidět i jakýsi náznak pěšiny. Když jsem došel na místo, odkud jsem si myslel, že bych mohl vylézt na ten Bournelos, tak už se mi to nezdálo zas až tak atraktivní a hlavně mi připadalo, že bych to nemusel ani stihnout – vylézt nahoru a zase se vrátit a ještě se dostat na Katsiveli – a tak jsem se rozhodl, že si ten kopec nechám na jindy a půjdu raději rovnou na nocoviště. Není to zlá cesta, akorát jsem ztratil mužíky a po jednom hodně kamenitém svahu sestupoval svojí vlastní cestou, ale nakonec jsem tu značenou stezku zase našel a po ní se dostal v překvapivě dobrém čase na Katsiveli. A byl jsem tam dokonce tak brzo, že mi zbylo dost času na to, abych si to tam trochu prohlídl, což se ukázalo jako dobrý tah, protože jsem u pasteveckého mitato objevil kohoutek, ze kterého tekla voda, již jsem po ochutnání prohlásil za pitnou (byť byla s příchutí plastu) a opravdu jsem se z ní nepodělal (v korytech totiž voda nebyla). Stan jsem si postavil na oblíbeném místě ve staré ohradě pro ovce, dosud obehnané zbytky kamenných zdí. Všude kolem byly ale exkrementy hlavně koňské, nebo aspoň oslí, a těch koblih tam bylo tolik, že to nejspíš nemohlo pocházet od jednoho zvířete. Ale bylo to na troud suché, tak mi to nijak zvlášť nevadilo. Byl jsem trochu nejistý, jak moc chladná bude noc, přece jen výška asi 1900 m a konec září a k tomu ten vítr, byť tady na planině pod kopci ani zdaleka tak silný, jako na Páchnes… a tak jsem si připravil nějaké oblečky, kdybych se musel v noci nějak přiodít, ale nebylo to nakonec vůbec potřeba.

12. den (ČT 25/09) – Dneska mám před sebou „very challenging“ trek. Zkusím se dostat kolem hory Papa Balomata (2121 m; na některých mapách se taky jmenuje Kefálas) na planinu s mitatem Pirou. Jedna cesta tam z Katsiveli vede pod jejími jižními svahy, a je to značená trasa E4, ale já bych to chtěl zkusit pod jejími severními svahy. Ten nápad jsem dostal tuším někdy v roce 2006, když jsme šli od planiny Lívada po E4 na Katsiveli (a pak dál na Páchnes, Anopoli atd.) Když jsme totiž došli údolím pod závěrečné stoupání pod chatu, stojící nahoře na hřebeni, tak jsem si všimnul, že cesta spodem, tím údolím, jakoby dál pokračovala mezi hřebínky, spadajícími dolů do údolí z obou svahů a říkal jsem si, že by tudy možná mohly vést nějaké bačovské zkratky. A stále mi to leželo v hlavě, a tak jsem se pro tento rok konečně rozhoupal k tomu, že bych to zkusil. Mnohokrát jsem si to prohlížel na Google Earth, zkoumal jsem to na mapě, jak by to mohlo vypadat, a zdálo se mi, že by to mohlo být schůdné. Na GE jsem dokonce identifikoval nějakou planinku, nebo co to mělo být, která by se mohla stát takovou cílovou metou, odkud by to na Pirou už mohlo být snadné (přinejmenším orientačně), no a s tím plánem jsem letos tedy odjel a ten teď byl přede mnou. Nahoru k chatě je to z „louky“ dole snadné, ale nad turistickým mitato je ještě jedna stavba, která tam nebývala. Jsou to sice jen holé, nezastřešené zdi, ale je to udělané precizně, mnohem pečlivěji, než jak jsou dělané ty jejich příbytky, je to přísně pravoúhlé s malou apsidou naproti vchodu, a vzhledem k tomu půdorysu bych si tipnul, že to bude kaple, kostelík. Zbývá to už „jen“ zastřešit, ale to si osli a koně různého původu pěkně máknou, než tam vše dopraví. Bačové to tam nahoru tahat rozhodně nebudou. Ale už jsem nahoře u chaty a rekognoskuju, kudy teď. Rozhodl jsem se, že kousek půjdu dolů po značené cestě (E4) a ve vhodný okamžik se odpojím a začnu sestupovat na dno údolí přímo. A tak jsem to taky provedl a šlo to snadno; za chvilku jsem byl dole. A byla tady opravdu pěšina, sice nejspíš ovčí, ale byla. A navíc o kousek dál byly pod ní naházené jakési barely a další věci a tak jsem si říkal, že by tu přece jen mohlo být občas i živo. Pěšina mě navedla na pravý okraj údolíčka a přede mnou byla první menší prohlubeň a první netrefa, protože pokračování tudy bylo horší, než když bych hned na začátku začal naopak vlevo. Ale bylo to snadné se dostat do správného směru, pak následoval menší výstup a na hraně, kam jsem vystoupil, jsem zjistil, že tudy holt žádná zkratka, hojně nebo aspoň občasně využívaná nevede a nikdy nevedla. Ukázalo se totiž, že je to tu dost divoké, a to jsem viděl teprve počátek celé té oblasti. A tak jsem se tam začal proplétat po velkých kamenech na strmých svazích, naštěstí s hrubým a neklouzavým povrchem, ale bylo to furt nahoru a dolů a po hřebíncích mezi docela hlubokými prohlubněmi. Nechápu, proč to na mapě ANAVASI není zachyceno, mají vrstevnice po 20 m a ty prohlubně a díry byly často mnohem hlubší. No a tak jsem si to „užíval“: nahoru, dolů, doleva, doprava, těžko to nějak blíže popisovat. Ale co se ukázalo na mé domácí přípravě nad Google Earth užitečné bylo to, že jsem hned zpočátku dokázal na svahu hory zatím daleko vepředu, v čele toho údolí, kterým jsem se dral, identifikovat onu planinku, kterou jsem si dal jako prvotní cíl a současně i orientační bod. Počasí bylo krásné, slunce pralo, ale do toho pofukoval větřík, dohlednost byla velká a tak jsem si to opravdu užíval, a už bez uvozovek. V té divokosti byla úžasná krása. V jednu chvíli, mohlo to být tak kus za polovinou cesty údolím, jsem se rozhodl, že možná přišel čas na to, sestoupit zase na dno a jít tudy, ale to byl jen takový výkřik, přání bylo otcem té myšlenky, a netrvalo to dlouho a zase jsem musel poslušně nahoru do svahů. To už jsem byl tak zhruba v poslední třetině a tady se jasně ukázalo, že mám vylézt trochu výš na svahy té hory Papa Balomata a jít tudy – aspoň se tak vyhnu neustálému nahoru-dolů. A navíc se postupně doprava, k severu, otevíralo další, podobně divoké údolí (i když se mi zdálo být trochu širší, tedy ne tak divoké) směřující k oblasti Kolokithas, což by mohl být dobrý námět na další podobnou akci – dojít na konec „Therisso-road“, odtud na hřeben nad tu oblast (byl jsem tam v roce 2012), slézt ale na druhé straně dolů a zkusit to tím údolím zase na Pirou. Když jsem se díval tím směrem, tak jsem taky identifikoval docela snadno horu Mavri (2069 m), protože je opravdu černá (řecky „mavri“ JE černý, tmavý) a najednou jsem měl pocit, že jsem doma, že se rozhodně už ztratit ani nemůžu a že sem tak nějak snad i patřím a můžu se tu procházet, jak se mi zlíbí…. A asi to i byla trochu i pravda – tedy pokud by bylo tak dobře vidět, jako bylo; za mlhy by to bylo vopřesdržku, to je mi jasné. Na ten orientační bod jsem se dostal snadno, tady přesněji, trochu pod něj, protože se ukázalo, že je to nějaký rozšířený žleb, zarostlý pichláky a tam se mi tedy nechtělo. A byl jsem na hřebínku, či v sedle v čele toho údolí, kterým jsem sem došel. Tady bylo takové jakoby „rozvodí“: vlevo to bylo k Pirou, napravo pak ke Kolokithas. Tak jsem se vydal vlevo. Napřed dolů na dno planinky a zase nahoru na další podobný hřebínek a tak se to ještě asi 2x či 3x opakovalo. Většinou se mi podařilo nesestoupit až na úplné dno a dokázal jsem si najít nějakou, teď už zase i ovčí pěšinu, která spíš traverzovala a neztrácela výšku, a najednou jsem na dalším a už posledním hřebínku uviděl nějakou stavbu, ale malou na to, aby to bylo to mitato. Bylo to něco jako obří ohniště a asi tam pálili odpadky, protože ve svahu pod tou stavbou jich bylo nastlaných moc a moc. Ale jak jsem se dostal přes tenhle poslední hřebínek, bylo přede mnou poměrně široké ploché a svažující se údolí/planinka s kamennými ohradami na ovce, s mnoha pěšinami a nezbytnými černými hadicemi na zemi – a vpravo ve svahu vedle mne bylo to mitato. Jmenuje se Pirou a po něm i celá ta planina (nebo je to naopak?). Nepůsobilo na mě moc úpravným dojmem, a to dokonce i na místní poměry. Dolů na místo, kde E4, sestupující zprava od hory Melindanou (2132 m), přechází ono údolí, aby zase začala vystupovat k mitato Klissidhia a dál až na Katsiveli, to byla jen chvilka. No a pak už to bylo jasné jako facka. Pořád dolů napřed po značeném chodníku (staré a už dost zašlé, modré značky), který však vede po chvíli i nahoru a mitato Petradhé, ale já potřeboval dolů, na dno planinky stejného jména, a tak jsem se od značené cestičky odpojil a po jiné, kozo-ovčí pěšině, sestoupil k dřišťálům, jejichž porost byl na tom dně dominantní. Na druhé straně za těmi dřišťály byly na plácku osel a koník a asi se tam něčím živili. Zřejmě je časem bude čekat dřina se zastřešením té kaple na Katsiveli? Cesta údolím (zde už Potámos) je snadná, jde napřed prostředkem kolem dalšího mitato Koumi (u kterého cosi dělal další osel) a někde tady se postupně přejde na levou stranu, kde se opět objevily ty modré značky. Za chvilku jsem došel ke studni, kde jsem si naplánoval jednak trochu pobejt a jednak nabrat vodu, protože tam byla vždycky dobrá a studená. Letos ale ne. Nevím proč, ale když jsem tam hodil připravený plastový džber na laně a vytáhl to nahoru, tak ta voda byla kalná, nažloutlá a rozhodně ne k pití. Možná jsem to ale způsobil já, tím džberem jsem v té studni dost dlouho máchal a pokoušel se nabrat vodu, než se mi to podařilo. Zdálo se mi, že jí tam moc není, tak jsem možná zvířil usazeniny na dně. Ale jistě to nevím. Dost mě to ovšem zklamalo a nakonec i trochu zasáhlo do mého vodního hospodářství. Sice jsem na tom nebyl s vodou nějak úplně kriticky, ale nejmíň jedna flaška navíc by se hodila. To už jsem byl v části údolí, kde se to jmenuje Potámos, tedy – řecky – řeka. A opravdu se tu jde po oblázkovém dně snad i řeky, která tudy možná aspoň sezónně teče (kde by se tu jinak vzaly ty oblázky, že) a tuhle etapu jsem ukončil u stejnojmenného mitato Potámos. Jdou to vlastně dvě stavby, jedna, horní a evidentně starší, je nezamčená a je za ní i ohrada na zvířata s vysokými kamennými zdmi, a ta dolní, novější, je uzamčená a vybavená jednak nějakým malým solárním panýlkem a k tomu i aku-baterií, ze které se bere proud na osvětlení (úsporná žárovka nad vchodem), ale taky sprchou před barákem, hned vedle sezení. Původně jsem zamýšlel postavit si tam stan – napřed jsem zkoušel tu ohradu, ale bylo tam s prominutím hodně nasráno, tak tahle volba padla (i když to bylo uschlé na troud, ale povlávala tam k tomu i spousta papírů), a tak jsem si začal čistit místečko před tou spodní, „luxusní“ stavbou. Ale foukal při tom dost silný vítr, jehož nárazy byly opravdu až lomcující, a tak jsem si řekl, že než riskovat, že mi ty nárazy poškodí stan, že zkusím to horní, nezamčené mitato. A tak jsem se tam přestěhoval. Dveře prkenné a dost fórové, ale jedna jejich horní čtvrtina byla otevírací zvlášť, což se ukázalo jako docela užitečné. Uvnitř bylo překvapivě uklizeno, hned za dveřmi vpravo police z různými důležitostmi, naproti v rohu kamenná lavice do výšky lehce nad kolena na spaní a v levém rohu vzadu hromada sítí, podobných těm, co tam, v Řecku, používají pod olivy, když je  jejich sklizeň. A ve stropě díra asi místo komínu, neb celý strop byl začouzený, jak si tam uvnitř rozdělávají oheň. Na „posteli“ bylo cosi nastláno – tlustý kus molitanu a na tom velký, něco jako jutový pytel, ovšem ne z juty, ale z UH. Byl jsem tím docela nadšený, hned jsem si zkusil na to lehnout, ale pak nadšení postupně vyprchávalo, až zmizelo úplně. To když se tam najednou natáhla otevřenými dveřmi taková hejna malých otravných much, že se s nimi těžko spolu-vegetovalo, a pak taky to podestlání postele vydávalo tak neodbytný a silný zvířecí zápach, hlavně moči, že jsem začal uvažovat, jestli by přece jen nebylo lepší spát venku. Nárazy větru venku byly ale opravdu silné a tak jsem vyměknul a rozhodl se zůstat uvnitř. Odhrnul jsem ten pytel na posteli a ten molitan byl opravdovej humus. Částečně protrhaný, plný nějakých chlupů a silně páchnoucí tou močí… Nakonec jsem to vše štítivě vynesl ven, lavici si podestlal svými věcmi a na ní jsem ve finále postavil vnitřní stan, abych unikl těm mouchám. Na noc jsem ty dveře zavřel a nechal otevřenou tu horní čtvrtinu, zajištěnou nějakým provázkem, aby s ní vítr nelomcoval a bylo to nakonec ucházející nocování. Zápach tam sice ještě trochu přetrvával, ale už to nebyla taková intenzita a dalo se to snést, a tak jsem se i vyspal.

13. den (PÁ 26/09) – Ráno bez větru, klidné a se sluncem, byť zatím na dno údolí nedosáhlo. Pro dnešek jsem měl před sebou dokončení okruhu treku „z Fliskounias na Fliskounias“, takže sestup roklí Eligias, spojený s kratochvilným slaňováním jednou skalní spárou, a pak už jen pokračování sestupu až k moři a podle něj do mého „base-camp“ v Agia Roumeli. Po snídani, už zase obsypaný obrovskými hejny malých much (když člověk zůstal stát a neodháněl je, tak měl vmžiku nohy černé, jak hned přistály), jsem urychleně sbalil, abych těm sviním unikl, slezl na to oblázkové říční dno a vydal se k jihu. I za chůze ale ty svině furt otravovaly, avšak postupně jich naštěstí ubývalo. Jediné menší plus bylo, že nekousaly, jen prudily. Zpočátku se jde fajnově, oblázky jsou drobné, je to jako štěrk, a zatím to ani nebyla rokle, pořád to údolí. Hned kousek pod mitato se objevily první cypřiše. Jo, přímo u zamčeného mitato byl takový zajímavý strom, ambelitsia jí Řekové nazývají αμπελιτσιά (Zelkova abelicea), což je krétský endemit, jen řídce se tu vyskytující, a myslím si, že hlavní těžiště jeho výskytu by mohlo být právě v širším okolí mitato Potámos. Setkal jsem se s ojedinělými stromy na staré spojnici mezi Potámos a Agios Ioannis, a rovněž ve svazích v okolí byly k vidění. Kréťani z jeho větví dělají takové ty jejich proslulé hole pro chůzi v horách (katsouna), jsou dlouhé často až po ramena (ale délka se liší) a nahoře jsou ohnuté hnedle jako Mikulášova berla. Ale zpět k sestupu. Údolí se postupně zužovalo a svahy nabývaly na strmosti, ale na dně byly pořád ty oblázky. Pak je tam jeden cypřiš uprostřed a pod ním je kámen, na kterém je jednak červená šipka směřující dolů a vedle ní číslovka 10, což si vykládám, že je to 10 km, kolik by to mělo být celou roklí až dolů na pobřeží. Nedaleko za tím se z údolí postupně stává už rokle s téměř kolmými stěnami a i oblázkový podklad postupně mizí a nahrazují ho kameny. Napřed menší, ale níže už to jsou balvany, často i obrovské a ohlazené dávnými proudy vody, když tu kdysi tekla. V jednom místě se to zúží do snad jen metr úzkého koryta, vyhlazeného vodou, kam jsem se měl problém vejít s batohem na zádech a musel jsem to sklouznout po zadku, jinak to totiž ani nešlo. Tohle místo ale indikuje, že nedaleko se musí opustit dno rokle a vydat se vpravo nahoru, protože je nutné obejít hladký, vodou ohlazený, terénní schod asi tak 10-15 m vysoký. Vlastně by to mohl být docela působivý vodopád, kdyby tudy tekla voda. Ta odbočka je značená modrou, ale už hodně vybledlou šipkou (ostatně jako celý sestup až na Fliskounias je značený modrými značkami, i když značky je někdy nutné hodně hledat, protože byly zřejmě dělány při výstupu roklí, takže ten, kdo jde opačně, je někdy může vidět, akorát když se otočí). No, cestička v prudkém svahu napřed nahoru a pak traverz je sice nic moc, občas drobný štěrk, který by tomu, kdo by měl boty s hladší podrážkou, mohl i dost klouzat, ale moje kožené Hanwag Alaska se v tom pohybovaly dobře. Na konci je trochu problém, značky se tu rozdvojí. Jedny člověka zavedou rovně pod větvemi cypřiše do takového příkrého žlebu s hodně pohyblivou sutí z hrubšího štěrku, pod kterou níže je rovněž klouzavý, ale drobnější štěrk a ještě níže, asi o 10 m, jde přes ten žleb lano, ke kterému je nutné se dostat. Ale doleva ještě před tím stromem jde druhá větev značek, která člověka dovede ke skalce, na jejíž patě je to lano připevněné, a tohle je mnohem lepší varianta. Takže lano. S jeho pomocí se člověk snadněji přesune o něco níže přes ten klouzavý žleb, k dalšímu cypřiši, na kterém je také upevněno další lano (novinka – je dvojité), po kterém se člověk napřed přesune po tom příkrém svahu níže ke skalce nad kolmou skalní štěrbinou, a tou štěrbinou, takovým komínem, se pak slaní na dno rokle. V tom komíně je spousta výstupků a úchytů, takže by to, hlavně nahoru, asi šlo překonat i bez lana, ale asi ne s velkým batohem na zádech; a taky to není moc stabilní a pevné, kameny, kterých by se člověk chytil, nebo si na ně stoupnul, se snadno uvolňují. Celá ta kolmá část je tak asi 5 m vysoká. A jak jsem se pak díval zezdola, ono by to možná šlo dostat se dolů i bez lana a jinudy, od stromu se dostat zhruba do půlky cesty ke skalce nad štěrbinou a pak doprava a dolů po takových šikmých plotnách jako po schodech…. Ale to by chtělo bližší prozkoumání a možná to ani tak jednoduché nebude, jak to ze vzdálenosti vypadá, to by tam nebylo nainstalované to lano…. Těžko říct. Ale od tohoto místa se sestup výrazně zhoršil, často se musí hledat nejvhodnější cesta po velkých balvanech, asi 3x je tam další obcházka po nějaké suti velkých balvanů ve svahu (vždycky vpravo), a postup se výrazně zpomalí. Je tam taky několik míst, kde jsou i celkem nové závaly, jak se sesul příkrý svah… nevypadá to tam příliš bezpečně, rokle se tu hodně úzká a není kam uhnout, kdyby něco... Postupně se to ale přece jen trochu rozšiřuje a i skon sestupu už není tak příkrý, ale pak se to zase značně zúží a do toho se tam objeví další terénní schod, a překvapivě vybavený lanem (roce 2007 tam to lano ještě nebylo). Je to ve velmi úzkém místě rokle, každopádně mnohem užším, než je pověstné nejužší místo mnohem známější, vedlejší rokle Samária, které se nazývá „Iron-gate“ nebo taky Sideroporti“, jak kdo chce. Tedy "železná brána". Tenhle schod není vysoký, snad jen tak asi do 3 m, ale nahoře jsou docela hladké kameny, na kterých není kde se chytit, a ty navíc vytvářejí takový menší převis, takže s batohem to prostě nejde. Už minule jsem tu měl problém, který jsem vyřešil tak, že jsem si na nárt nohy zavěsil batoh, sedl si co nejvíc na kraj těch kamenů, batoh tak dostal co nejníž to šlo a pak ho uvolnil a pustil dolů. Dno batohu bylo v tom okamžiku jen tak něco málo přes metr nad dnem rokle a dole v něm mívám spacák, který dopad ztlumil, takže to kluk zvládl dobře. Hole letěly hned za ním a já se pak jen s foťákem na zádech položil na břicho na tom převislém hladkém kameni, nohou pod ním našátral místo, kam se dalo stoupnout a dolů to pak už bylo snadné. Tak teď jsem zkusmo zkusil to lano, jestli nějak pomůže, ale ani ne, při sestupu je na nic, a tak jsem ho akorát využil ke spuštění batohu a jeho měkkému přistání na dno, hole jsem jako minule dolů hodil a i sám jsem se dostal dolů stejným způsobem, jako minule a bez lana. A od tohoto místa už to je jen kousek k "bazénu", který tam vytváří mohutná „přehrada“ v rozšířené části rokle. Je to totálně ploché místo, zjara tam asi bývá jezírko napájené vodou z tajícího sněhu, protože zem je tam rozpukaná, jak usychala. Celé je to porostlé docela hustým lesem hlavně nějakých listnatých stromů, ale i cypřišů. Špatně se v tom člověk orientuje, každopádně se nesmí jít doleva podle stěn rokle, jako jsem šel minule já, to je pak obtížné, a hlavně dlouhé, dostat se nahoru na „přehradu“, spíš se musí jít jakoby stále rovně či mírně vpravo. Ale ani letos se mi to nepodařilo tak zcela dobře se trefit na vystupovoiu pěšinu, nechal jsem se zlákat nějakými mužíky, které pak už neměly další pokračování, a když jsem došel k protisvahu, tedy k té „přehradě“, musel jsem chvíli tu pěšinu hledat (tady už opět s modrými značkami) v jehličí borovic, kterými je ten svah porostlý, abych se dostal nahoru a mohl tak uzavřít celý ten okružní trek. Tohle místo je na některé mapě nazýváno Fliskounias a já u toho názvu zůstávám, i když v prvním vydání mapy ANAVASI se to nazývá Kouvára. Ta „přehrada“ má ve svém nejnižším místě výšku asi 730 m nad mořem a tam jsem se teda dostal. Takže jsem měl odpracováno, dal jsem si zasloužený odpočinek, pojedl trochu müsli a dopil hnedle všechnu vodu, a za hodinu a půl jsem se dostal o těch téměř 800 m níž na pobřeží a tedy k velmi nutné koupeli. Krásné opálení nohou, které jsem si na horách vybudoval (a bylo úžasné hlavně k večeru, když slunce dávalo světlo bylo až do oranžova), při té koupeli vzalo za své, protože to byla prachvobyčejná špína. Pobyl jsem si tam asi půl hodiny a za další půlhodinu jsem byl v base-campAgia Roumeli. „Moje“ místo, kde jsem byl před týdnem, bylo pořád volné, tak jsem se napřed ubytoval, ale hned potom jsem šel k Andreasovi do Tarra, vyzvednout si batůžek s aktuálně nepotřebnými věcmi, protože ty náhle nabraly na potřebnosti díky tomu, že jsem se potřeboval převléknout do něčeho méně smrdutého, než bylo to oblečení, které jsem 6 dní nosil na sobě. Rovnou jsem si tam i něco dal k jídlu a pití, a pak „domů“ a spát a těšit se na slunečnou pohodu u rybníka.

14. – 24. den (SO – ÚT 27/09 - 07/10) – No a pak už to byla jen pobytovka se dvěma výlety pro zpestření, a se závěrečným menším trekem ze Sougie (kam jsem ale z Agia Roumeli dojel trajektem) do Palaiochory. Šel jsem postupně přes Lissos, kde jsem přenocoval, pak další noc byla už před pláží Ghialiskari a potom už jen chůze do Palaiochory, tam bus do Chanie a odtud večer další bus na letiště. A to byl pro letošní rok konec krétských „dobrodružstvích“. Ale už mám na příští rok koupené letenky s odletem 1. března a příletem 13. v pátek. Snad to letadlo při návratu nespadne. 

Takhle brzo, v tom březnu, jsem se rozhodl tam vyrazit kvůli kytkám, abych taky zažil, jak to tam vypadá na jaře, protože třeba květen, kdy u nás jaro je, tak tam už většinou je (hlavně v nižších polohách) po jarních kytkách a jediné, co zbývá, je zeleň, kterou se Levka Ori odlišují od situace v létě, či na jeho konci, kdy je vše spálené sluncem.

Nicméně, přece jen trochu k těm dnům pobytu v Agia Roumeli. Tak třeba jsem se snažil v Tarra okusit většinu z nabízených a nerybích jídel (ryby nemám rád) a asi nejlepší je tam musaka a pastitio. Třeba bouraki, anebo taky bouloňské špagety nic moc. Špagety normální jako kdekoli jinde, akorát že jsem dostal tak velkou porci, že jsem s ní měl problém, ale to první jídlo mi vysloveně nechutnalo. Řecký salát normálka, na tom se nedá snad ani nic zkazit (ovšem na Anopoli jsem měl lepší, byly v tom i nějaké zelené lupeny, možná hlávkový salát, a taky kopr, a bylo to celkově nějaké lepší. Ovšem, tam za to taky chtěli o dvě eura víc… takže pár lupenů salátu za něco přes 50 Kč, taky by se dalo říct…)

Nebo třeba počasí. Už když jsem se v sobotu blížil po druhém horském treku do „Rumelky“, tak se začalo dost zatahovat, a taky že jo – počasí se zhoršilo, co chvíli poprchávalo, do toho neustálý vítr. Trvalo to až do neděle, kdy se později odpoledne začalo zdát, že by se to šedivo nahoře mohlo začít drobet protrhávat, a skutečně se to pak během noci vylepšilo a bylo zase krétsky. Ale ty dva dny chodit nezvykle nabalenej v šusťákách i během dne, každou chvíli zalejzat do stanu, k tomu ten vichr, díky němuž se ani koupat nedalo, když už by někdo v té „zimě“ (bylo kolem dvaceti) byl tak odvážný…nic moc. S Emanem, Skotem, se kterým jsem se tam trochu zkamarádil (já mu tak pracovně říkal, jeho jméno se píše Eammon, ale vyslovuje se to nemlich tak, jako náš Eman), jsme si v neděli večer udělali na „pláži“, tzn. mezi šutry, táborák, později tam dorazil i párek mladých Němců a jedna Rakušanka, a tak se debatilo a popíjela Retsina (ovšem velmi střídmě) a jak foukal ten vítr, tak se furt točil a nakonec jsme byli všichni dost vyuzení a moje nepromo bunda, kterou jsem měl na sobě, je kouřem trochu cítit doteď. Ale co jsme zaregistrovali, bylo to, že se ten vítr opravdu později v noci zcela obrátil a zdálo se nám, že se i oteplil, což jsme si mysleli, že je dobré znamení, že by se mohlo vyčasit. A ráno pak skutečně už bylo zase opravdu krétské, byť občasné nárazy dost silného větru se pořád objevovaly. Následující den proběhl v obtížném nicnedělání, ale v noci, když jsem musel ven ze stanu (na kontrolu, pochopitelně…jak jinak, že…) už vůbec nefoukalo a na obloze byla spousta hvězd. A ráno zase konečně začalo léto… I další dny jsem strávil v bohapustém nicnedělání, jen jsem si šel tu a tam nakoupit a vždycky po odjezdu trajektu, když se hospody vyprázdnily, jsem zašel do Tarra na místní wifi trochu komunikovat, prohlídnout si nějaké zprávy a tak, a k tomu buď pivo (Jorgos, číšník, tomu říkal celkem výstižně „vitamín“, protože jsem mu to tvrdil, jak je to zdravý), nebo frapé a jídlo buď tam, nebo o kousek výš gyros. A asi 2x jsem vařil polívku u stanu.

Taky jsem si tu pobytovku zpestřil dvěma výlety. Ten první byl do rokle Eligias. Po asi čtvrthodině výstupu od pobřeží se uhne doleva nahoru a po starém chodníku se dojde na dávné terasovité pole, kde se to podle mapy jmenuje Angelokambos. Když se přejde to pole (prý kdysi snad i vinice, ale nyní už jen porost různých keříků různého stupně pichlavosti), tak na druhé straně jsou kousek od něj ruiny jakési stavby, snad nějakého strážního stanoviště (na pevnost je to dost malé), ale taky to mohlo být místo, kde se skladovala úroda z toho pole? Ale Loraine píše, že výše je ještě jedna pevnost a tam jsem se zkusil dostat. Má se údajně jít hned podle první kamenné zídky, ohraničující pole, ke které se po výstupu přijde, doprava, tedy nahoru. Tak jsem šel. Na konci té zídky byl mužík, což mi připadalo nadějné, ale to bylo poslední nadějné místo, protože dál to už byl jen docela prudký svah, porostlý borovicemi, kde byly akorát kozí stezky, mířící všemi směry. Držel jsem tak nějak směr a dostal jsem se na hranu toho svahu, kde to bylo už víc otevřené a stromů tam výrazně ubylo, ale pořád jsem neviděl, že by něco nasvědčovalo tomu, že by se tudy chodilo někam výše. Ale pak jsem přece jen přišel na nějakou celkem výraznou pěšinu s několika mužíky, tak jsem se po ní vydal, jenže po chvíli začala směřovat mírně dolů, do jakési široké úžlabiny, zarostlé stromy a vyplněné sutí, a tam se mi nechtělo, tak jsem ji opustil a vydal se zase rovnou nahoru. Přelezl jsem 2x nějaké skalky a dostal se na už plošší místo, které signalizovalo, že bych se mohl brzo dostat až na vrchol toho svahu, dokonce tam byly dva mužíci, ale dál nic a kolem to bylo hodně zalesněné a do toho se mi nechtělo. Tak jsem se vrátil, ale jak jsem později (jednak během dalšího výletu a potom taky z lodi, když jsem odjížděl do Sougie) poznal, měl jsem vytrvat a asi bych se k té pevnosti dostal. Ale ona tam není jen jedna, ale hned dvě!!! Kus od sebe, na vrcholcích hřebene nad východní stranou Samárie. Ten druhý výlet byl k horní pevnosti nad Agia Roumeli a odtud jsem se hodlal dostat na kopec Papouras (983 m). Měla by tam od té pevnosti vést nějaká pěšina. My jsme na ni s kamarádem při jednom bloudění v té oblasti před nějakou dobou přišli, ale šli jsme tudy (jen po její části) obráceně, dolů k pevnosti. Tak tuhle pěšinu jsem hodlal najít a vydat se po ní naopak nahoru. K první pevnosti jsem došel po asi 25 min bez zastávky a říkal jsem si, že to musím stopovat, jak dlouho to trvá i k té druhé, ale nakonec z toho nic nebylo, protože jsem v jednom ostrém ohybu chodníku po asi čtvrthodině stoupání si usmyslel, že půjdu jinudy – tady totiž odbočovala rovně dobrá pěšina žádoucím směrem, zatímco ten chodník se otočil hnedle do protisměru a pokračoval v serpentinách dál nahoru. Vzpomněl jsem si totiž na Kate, jednu ženskou, se kterou jsme se s Honzou v roce 2011 neustále někde potkávali a se kterou jsme se, mimo jiné, taky potkali u té horní pevnosti. My se tam nijak moc dlouho tenkrát nezdrželi a mezitím ta Kate odešla pod těmi ruinami jako směrem k moři, no a když jsme se vraceli po tom starém, byť místy dost zříceném chodníku, najednou jsme ji viděli hodně daleko před sebou, jak dole uhání do Rumelky. Tak jsem si říkal, že tam někde musí být nějaká zkratka, no a ta odbočka z toho chodníku, ke které jsem se dostal, se přímo nabízela, že by tou zkratkou mohla být. Chodník jsem tedy opustil, že to prozkoumám, a šel po té dost výrazné pěšině. Byly na ní menší mužíci a to bylo dobré znamení. Pak se ale dostala k prudšímu svahu a najednou jsem tak úplně nevěděl, jak dál. Stezek tam bylo hodně, kozích, nade mnou to vypadalo, jako že na vrcholek toho svahu už to nemůže být moc daleko, ale nikde ani známka nějaké značky v podobě hromádky kamení. Tak jsem si vybral svoji vlastní cestičku a stoupal jsem po nepříjemném, klouzavém podkladu drobných kamínků a i písku směrem k nejnižšímu místu toho hřebene nade mnou, a nakonec jsem se (zřejmě) dostal k tam, kde ta Kate pravděpodobně zhruba v tom směru, kudy jsem stoupal, začala tehdy sestupovat. Byla to mezera mezi skálami, a když jsem jí prošel, tak jsem najednou byl v otevřeném a plochém terénu pod pevností, asi 150 metrů od ní. Tak to byl první, byť ne úplně dokonalý, úspěch. Pak přišel menší neúspěch, protože jsem ani zaboha nemohl najít tu omužíkovanou pěšinu od pevnosti nahoru. Tak jsem si zase zvolil svoji vlastní cestu směrem, odkud jsem si myslel, že jsme tenkrát přišli. Šel jsem od té pevnosti prostě pořád nahoru po a mezi kameny, přelezl jsem nějaké skalky a za nimi bylo vidět, že vlevo vede nahoru takový široký žleb, řídce zarostlý někdy i dost mohutnými stromy. Tak jsem tam zamířil – a tu stezku jsem tam našel!! Je celkem dobře značená mužíky, a když člověk dává pozor, tak se jí může celkem v pohodě držet. Jde v tom žlebu při výstupu napřed po jeho pravé straně, nahoře jej pak přejde na druhou stranu a na vrcholek nějakých skalek, aby pak pokračovala stále vzhůru lesem v celkem příjemném stoupání. Pak ten les postupně řídne, pěšina přejde nějakou roklinku se sutí a vymotá se mezi cypřiši na plochý, otevřený terén, odkud je vidět jak ta hora Papouras (zhruba šikmo vpravo), tak i zbytky nějaké poměrně rozsáhlé kamenné stavby, nejspíše velké ohrady na zvířata, spojené s malým mitato vlevo v mělkém úvozu. Tady jsem vystavěl velkomužíka, abych zase trefil zpět, a navíc jak jsem odtud začal stoupat mezi keříky, tak jsem se stále otáčel, abych si zapamatoval nějaké orientační body, podle kterých bych se mohl vrátit. Většinou to byly něčím význačné stromy. Taky jsem si přitom všimnul těch dvou pevností na vrcholcích hřebene na protější straně rokle Samária, ke kterým jsem se chtěl před dvěma dny dostat. Asi jsem opravdu nebyl moc daleko. Vystoupal jsem teď do takového sedla s několika mohutnými cypřiši a i plochým místem, které by šlo využít k bivakování, ale i k postavení stanu. Doleva šel ten plochý hřeben směrem k moři a na posledním vrcholku byla nějaká nízká kamenná stavba, asi závětří, a byla odtud vidět i pláž Domáta i průběh rokle Kladou, ale bohužel byly mraky a poměrně nízko, takže průběh hřebene směrem k Volakias (2114 m) a Gigilos (2080 m) vidět nebyl; jen se občas ukázal další vrcholek, Kefála (1450 m), a občas taky hřeben s horou Kokinavari (1694 m), po kterém se dá dostat na místo Sendoni nedaleko vyústění rokle Tripiti k moři, ale to bylo vše a navíc se to objevilo vždycky jen na chvíli, než vše zase zakryly mraky. Víc se vykoukat nedalo, tak jsem se vydal vpravo nahoru na vrchol kopce. Je to velmi příjemná cesta, nahoru to jde jen povlovně a po téměř holém svahu – keříky se postupně snižují, až nejsou. Vrcholek je ale pokrytý velkými balvany a je označený betonovým sloupem. Provedl jsem tam samofoto, prohlídl jsem si okolí celého (dost plochého) vrcholu, objevil květy jedné kytky, vzácné a endemitické Biarum davidii a hned jsem si to taky vyfotil (cenný „úlovek“!) – bohužel s normálním objektivem, protože ten makro jsem nechal ve stanu, jelikož mě ani ve snu nenapadlo, že by mohl být užitečný. Jenže jsem ale taky nechal kus karimatky, který jsem sebou nosil jako sedák, u toho sloupu. Dolů jsem se dostal pak snadno, jen jednou jsem trošku bloudil. Na místech, kde jsem to považoval na dobré, či dokonce za nutné, jsem ještě nějaké mužíky přistavěl, a hlavně jsem si potom všimnul, kudy vede ta pěšina od pevnosti; já tudy šel moc vpravo, musí se jít ne po hořejšku toho hřebene, ale sejít trochu níže vlevo. No a pak už to bylo dolů po starém chodníku a musím říct, že jsem se docela těšil na jídlo a pití, byl jsem z toho všeho takovej ucabrtanej. Aspoň se mi pak hezky spalo.

Posledním počinkem pak byl závěr pobytovky. V neděli 05/10 jsem si počkal na odpolední trajekt a odjel (za 9 €, zase podražili!!) do Sougie. Vyplula v 17:30 a bez 10 min byla za hodinu v Sougii. Plavba byla OK, bylo krásně, jak se postupně vynořovala Zaranokefála za hřebenem východní strany Samárie z mraků, vypadalo to úžasně až monstrózně, i když ta hora sama není ani v rámci Levka Ori žádný obr. Taky jsem si prohlídl z jiné strany kopec, kde jsem byl nedávno – Papouras, a ujasnil si geografii okolí. Když jsem v Sougii vystoupil, vydal jsem se hned jako jediný jiným směrem než všichni ostatní, tzn. vlevo. Hned za přístavem jachet a bárek jsem se zastavil a přebalil bágl, protože jsem toho měl dost v rukách (foťák, malý batůžek a hole), a pak jsem vyrazil roklí nahoru. Za asi 20 min jsem byl na jejím horním konci, kde začíná cikcak chodník nahoru, a za dalších 10 min jsem byl na plochém hřebenu, po kterém jsem za opět asi tak 10 min přešel a začal sestupovat. Byl opět čas bramboříků a kvetly kolem cesty (endemitický poddruh Cyclamen graecum ssp. candicum). Dolů to jde rychle, pokud jeden ovšem nezazmatkuje, jako se to povedlo mně, a nezačne trochu kufrovat!! Ale to byla zacházka jen pár minut. No a pak dole jsem se zase nemohl dostat směrem k moři a tedy místům, kde jsem si chtěl najít místo pro nocleh. Bloudil jsem, už trochu za šera, umocněném tím, že to tam je pod stromy, kolem pramene, došel jsem ke spodnímu kostelíku (Agios Kirikos), minul jsem vchod do (oploceného) areálu antického chrámku a pořád ne a ne najít tu cestu. Až když jsem se vrátil k prameni a kiosku, který tam asi ve vrcholu sezóny bývá otevřený, tak jsem uviděl malou pěšinu za tím kioskem, mezi keři a zkusmo jsem tam nakoukl a zjistil jsem, že to je to pravé ořechové, že tudy jsem se měl vydat hned. To už ale byla hnedle tma, i když měsíc, který už svítil, šajnil dost a dost a ani nebylo třeba používat čelovku. Napřed jsem si myslel na taková plochá místa na místech bývalých obydlí, ale jak bylo to šero, tak jsem si nebyl jistý, zda uvidím všechno, co tam na zemi může být (hlavně nějaké uschlé bodláky), a tak jsem došel až ke spodnímu kostelíku (Agia Panagia) a ubytoval jsem se před ním. Místo krásné, vítr tu ani moc nefoukal a bylo teplo. Napřed jsem postavil jen vnitřní stan a tropiko jsem na něj dal jen z poloviny, „kdyby něco“, ale jak tu a tam zavál větřík, tak to pleskalo a dělalo hluk a tak jsem to natáhl úplně. A bylo to dobře, protože to aspoň trochu zachytilo vzdušnou vlhkost, které bylo přes noc požehnaně – ráno bylo vše na omak hnusně navlhlé. Takže jsem do ranní exhumaci napřed vytáhl vše, co se dalo, na slunce. Jenže nad mořem se začaly stahovat mraky, a když jsem si připomněl, že při mých předchozích třech návštěvách tohoto místa VŽDYCKY pršelo (pokud dokonce nepadaly kroupy!!), tak abych se nějak pojistil před opršením, tak jsem vše, co se nesušilo, napřed nanosil ke kostelíku (kde bych se mohl před deštěm schovat) a až pak se začal starat o výživu. Přišla mě kontrolovat jedna dost voprsklá koza, šla i očuchat ty vysoušené věci (což bylo zvlášť u některých oblečků od ní docela odvážné) a za odměnu, že mi dělala chvíli společnost, jsem jí dal pár kousků BeBé sušenek. Po nakrmení i sebe se nahoře s vodou nic nedělo, takže sbalit a na cestu. U pramene jsem nabral vodu a šel nahoru. Mraky nad mořem se postupně roztrhávaly a tak jsem se trochu uklidnil. Jde se podle černožlutých značek E4. V místě nad spodním kostelíkem, kde se do té doby nahoru stoupající cesta prudce stáčí doprava (u balvanu, na němž je velká černožlutá šipka do obou směrů), je nutné dát pozor a nenechat se zmást tím, že i o kus dál rovně nahoru jsou na kamenech pod olivou zbytky značení!! Zde se prostě musí odbočit vpravo!!. Nechal jsem zde batoh a šel najít k ruinám hrobek bramboříky, abych si je taky vyfotil – při sestupu předcházející den jsem s tím nechtěl ztrácet čas, abych co největší část treku dokončil ještě za světla. Našel jsem a vyfotil a vrátil jsem se k báglu a pokračoval teď už po v serpentinách stoupající stezce nahoru: a opravdu i tentokrát začalo něco mokrého z nebe padat!!! Já to tu snad přivolávám, už počtvrté tu jsem a počtvrté něco padá z oblohy…. Ale naštěstí to byly jen jednotlivé kapky a netrvalo to dlouho. Minul jsem jeskyni, kde jsme byli schováni, jak přišla tehdy ona smršť s kroupami, a kolem kvetly ty bramboříky v tak velkém množství, že jsem to nikdy neviděl. To byla krása!! Přímo pastva pro oči!! A nekvetly jen kolem té cesty, ale i v jejím okolí na skalách a kde se dalo. Zdá se, že hranicí jejich zdejšího rozšíření jsou planiny. Jak ta na plochém hřebeni mezi roklí od Sougie a sestupem k antickému chrámku, tak i ta, na kterou se vyjde od oné jeskyně jsou pro ně asi nepřekročitelné, a kupodivu i ploché údolí samotného Lissos je bez těch bramboříků. Rostou jen na obou svazích nad tím dávným osídlením. Nedovedu si to vysvětlit, připadá mi, že jak klimaticko-teplotní, tak i půdní podmínky jsou tam všude v okolí stejné, a ty bramboříky navíc mají – jak dobře vím – docela široký rozsah výskytu, třeba když se stoupá z planiny Askifou nahoru na Tavri, tak Askifou samotné má asi 720 m nadmořské výšky a o těchhle brambořících tak najisto vím z výšky tak asi 850 m, a rovněž najisto rostou ještě úplně nahoře kousek pod kostelíkem, a tak je to 1120 m. Tak nechápu, proč tady, v okolí toho údolí Lissos, jsou svým výskytem tak limitovaní. Napadá mě ještě, že limitovaní by mohli být nějací roznašeči semen (údajně většinou mravenci), ale to jen že jsem na nic jiného už nepřišel. Až mnohem později jsem načerpal z jedné velké, chytré kytkové knihy info, že ty "horské" bramboříky by mohly být snad ne přímo jiný druh, ale alespoň poddruh. Taky možnost. Ta planina nad jeskyní se na mapě jmenuje Koukole a jen jí člověk přejde (kolem ohrad a napáječek pro kozy), tak se z vozové cesty stane pěšina se značkami E4 a zanedlouho se dojde na hranu, odkud nastává sestup. Je odtud krásný pohled do daleka a hlavně na kosu Palaiochory s bílými domy, která vybíhá daleko do moře. Po sestupu až k moři je tam takové příjemné místo s malou oblázkovou pláží (Astropelekita), kde se obyčejně odehraje jedna z posledních mořských koupelí. Tak i tentokrát, i když se tam bohužel nacpala nějaká francouzská grupa a ty já nemám rád. Když tam (v Levka Ori) totiž kdekoli potkám nějaké Francouze, a zvlášť když je to nějaká skupina, tak si můžu být jistý, že ani hubu neotevřou, aby odpověděli na pozdrav, maximálně se jen nablble usmívají, a to ještě jen pár lidí té skupiny. Z těch národů, které tam, na horách, člověk může hlavně potkat, jsou Francouzi v tomhle výrazně nejhorší. A ještě Italové. No a tak jsem se tam svlíkl a ležel tam nahatej (protože plavky už snad ani nemám a nikdy jsem je tam ani nepotřeboval), zatímco oni (tedy spíš ONY, byly to hlavně samice) byli oplavkovaní a jak jsem tam ležel, tak dost neomaleně chodili i přese mne… byl jsem moc rád, když po tak asi půlhodině konečně všichni vypadli. Moře bylo docela rozvlněné a tím odněkud utrhalo nějaké chaluhy, jichž pak byla plná voda, společně se zvířeným pískem, takže to bylo špinavé, avšak kousek od břehu už to bylo OK. Ale tohle bylo prakticky moje první (a vlastně současně i poslední) cílené opalování se, které trvalo déle než nějakou tu půlhodinku. Asi ve tři jsem se zvedl a pokračoval a tak asi za hodinku jsem došel na pláž Ghialiskari, kde jsem si dal pivo (dvě), poseděl a pak se zase vrátil do zálivu před tou pláží, kde jsem věděl o dobrém místě na přenocování. A tak jsem se tam ubytoval (jen pod vnitřním stanem), uvařil poslední polívku, šel se trochu omýt a zalezl. Ráno bylo všechno mokré. Naštěstí jsem batoh, co zůstal venku, povlíkl do nepromo obalu (byly na něm ráno dokonce normálně kapky, tak vysoká vlhkost ve vzduchu byla!!) a na boty dal jiný, a to taky bylo jediné, co bylo jakžtakž suché. Jinak vše ostatní, včetně věcí, co byly uvnitř stanu, byly jak hnůj, vše navlhlé. Ale nebyl čas na to, abych to nechal uschnout a tak jsem to zabalil tak, jak to bylo a vydal se zpátky k pláži. Tam jsem se (naposledy) osprchoval neslanou vodou a pokračoval po silnici směr Palaiochora. Bylo krásně, slunečno, pofukovalo, takže pohoda. Asi za hodinu a něco jsem byl v kafírně, kde se kupujou lístky na bus a od které taky busy odjíždějí, poseděl jsem si tam tak hodinku při kafi a pivu, přitom jsem se převlékl do nesmrdutého cestovního a mohl jsem odjet. Do Chanie to přijede za hnedle dvě hodiny. Tam dát bágl do úschovny a vydat se do města. Napřed na gyros a pak pomalu, vycházkovým tempem, na pláž, kde jsem po příletu před víc jak 20 dny strávil první noc. Slunce, větřík, pohoda. Vydržel jsem tam asi hodinu, či o něco víc a pak jsem se vydal po břehu směr přístav. V cestě je takové skalisko, co vybíhá až do vody, ale dá se to obejít hnedle suchou nohou (zvlášť v pohorách by to problém nebyl) až na jeden asi dvoumetrový úsek, kde je voda tak do půli lýtek. V přístavu jsem si došel do oblíbené taverny na frapé a „fresh juice“, no a pak už jen do sámošky nakoupit potřebné (jako třeba Ouzo a kafe), vyzvednout batoh a busem na letiště. Dojel jsem tam už za šera, přebalil bágl, přebalil i sebe, připravil si další oblečení na noc (bude postupně chladno) a ubytoval jsem se v hale.

Ovšem pobyt tam letos postrádal klidu velmi výrazně. Někdy po osmé jsem si uvědomil, že venku se děje něco „hrozného“, zvedl se vichr a blesky práskaly jeden za druhým – koneckonců jsme něco podobného tady na letišti už jednou zažili (v roce 2013), tak to asi sebou nosím. Jenže teď to bylo horší. Najednou v hale zhasla světla a svítila jen ta nouzová plus tabule s odlety. Po asi půlminutě se to rozsvítilo, ale pak to ještě párkrát zablikalo. Asi za půl hodiny po tomhle iluminovaném představení se začali lidi, už odbavení a čekající u svých „gate“, zase vracet do haly a personál letiště jim začal shánět náhradní ubytování. Byli to lidé z posledních třech letů před půlnocí a první ranní měl být až ten můj v 06:30. Tak to jsem si řekl, že jde do tuhýho. Byl to pěknej mumraj a zmatek, ale když to trochu opadlo, tak jsem se šel poptat k odbavovací přepážce, jak to vidí na ráno a co se vlastně stalo, protože v tu dobu už ta bouře pomalu odcházela… Tak jednak mi ta děvenka řekla, že do ranveje uhodil blesk a nějak poškodil asi navigační zařízení (což mi později připadalo divné, letiště je pořád „military area“, jsou tam letadla NATO a že by jejich provoz mohl vyřadit nějaký blesk, mi přišlo nepravděpodobné) a jednak mi řekla, že do rána je času dost, aby to opravili, že už bude světlo…. No, pak mi došlo, že jestli se bude čekat na světlo, tak to v těch 6:30 neodletí, protože ještě v sedm je tam dost šero, a navíc při rychlosti a přístupu Řeků k práci tak brzo po ránu nebo dokonce v noci…. No ale co dělat, řekl jsem si „uvidíme“…. Asi nějak před pátou jsem procitl z drobného polospánku a viděl jsem, že i u mého ranního letu bylo „Delayed“… Tak zase k odbavení se poptat, co dál, protože mi bylo jasné, že další letadlo v Athénách prostě nestihnu, a taky jsem navíc provedl v noci „self check-in“ a měl jsem oba dva „boarding pass“. Tak ta děvenka (už jiná než ta v noci) mi napřed obě ty palubní vstupenky zmačkala, že jsou na nic, a poslala mě do kanceláře Aegean Airlines, od kterých jsem měl oba lety (ChaniaAthény a AthényPraha), abych se s nimi dohodl, jak mě hodlají dostat do Prahy (let jsem měl pochopitelně placený, tak to bylo jen na nich). Už tam byla menší frontička, tak jsem si asi čtvrt hodiny počkal (šlo to dost pomalu) a pak, když jsem přišel na řadu, tak mi po zase docela dlouhém hledání v počítači obsluha nabídla, že bych odletěl tím „mým“, byť zpožděným letadlem do Athén, tam asi dvě hodiny počkal a nastoupil do letadla China Airlines do Pekingu, ale s mezipřistáním v Mnichově, kde bych vystoupil a počkal další dvě hodiny na letadlo Lufthansa do Prahy. Tam že bych měl přiletět asi ve čtyři odpoledne, tedy o zhruba 5-6 hodin později oproti původnímu času. Tak jsem na to kejvnul (ono ani nic jiného dělat nešlo) a s papírem od nich jsem se šel zase odbavit. Dali mi palubní vstupenky na let do Athén a pak do Mnichova s tím, že tu vstupenku odtud do Prahy si budu muset vyřídit sám tam. Nebyl jsem z toho moc rád, na přestup jsem měl sice dvě hodiny, ale netušil jsem, jak dlouho budu hledat přepážku pro transfery… No ale tak jsem v osm odletěl do Athén (zpoždění tedy 1,5 hodiny a mám za to, že když jsme v Athénách přistáli a rolovali po ploše, tak že letadlo do Prahy právě odlítalo) a přesunul se k čekárně pro to čínské letadlo. Musel jsem pochopitelně zase projít skenováním sebe i příručních zavazadel bez ohledu na to, že jsem pořád v „Šengenu“ a že jsem neopustil přestupní prostor – to je řecká specialita, prudit cestující co nejvíc a pokud možno pořád – a čekal jsem, co se bude dít. Dělo se, za chvíli mě volali místním rozhlasem, abych se dostavil k půltíku u „gate“. Kupodivu jsem tomu rozuměl a došel jsem si, plnej nejistoty, proč a nač a co bude, ale bylo jen to, že mi dala palubní vstupenku i na ten let z Mnichova, čímž mi dost vytrhla trn z paty. To čínské letadlo bylo téměř obří, Airbus 300-200 (jestli se dobře pamatuju), v oddělení, kde jsem seděl já, bylo v jedné řadě 8 sedadel. Měl jsem hlad a tak mi docela přišlo vhod, když jsem se v jeden okamžik probudil z dřímoty a čínská letucha právě mluvila se sousedem, co si dá k jídlu, a když viděla, že jsem otevřel oči, tak na mě cosi (ingliš) vychrlila. Nebyl jsem ještě plně na příjmu, tak jsem si jen tupě opakoval její poslední slova „potato and chicken“ a asi jsem se tvářil jako blbec, protože ona mávla netrpělivě rukou a hodila přede mne tácek s jídlem a odešla se bavit s někým inteligentnějším. Já se na to vrhnul, ale mé nadšení hned vyprchalo, protože to jídlo byla RYBA, kterou nejím!! A uvědomil jsem si, že mi nabízela výběr buď z „fish and rice“ anebo výše zmíněnou kombinaci, ale na změnu už bylo pozdě. Tak jsem měl před sebou „fiš end rajs“. Ale hlad byl značný, tak jsem se do toho pustil. Ta rybka byl špalík světlého masa obalený rajčetem, a rejže byla holt rejže. Ale dalo se to sníst, ryba ani rybinou nechutnala, tak jsem to mohl. K tomu byl stylově řecký salát, ovšem na zálivku na něj jsem přišel, až když jsem ho hladově snědl. Ale najedl jsem se a vypadalo to, že hlady nezhynu. Ještě k těm letuchám a Číňanům. To letadlo je stavěné na lidi zhruba evropské výšky, které mnozí z těch Asiatů nedosahují, a tak bylo boží sledovat představení, která předváděli, když se pokoušeli dát něco nahoru do úložného prostoru. Pokud tam dosáhli, tak se jim to víko odklopilo nahoru ke stropu a tam už bylo mimo jejich dosah. Což by nevadilo až tak moc, ale daleko lepší to bylo, když si něco už během letu potřebovali ze shora naopak vzít. To byl tanec!! Někteří se tam snažili doskočit, někteří šplhali po sedačkách a navzájem se přidržovali, aby nehapali…. Krása!! Ale ta letecká společnost tyhle potíže řeší tak, že ani jedna letucha nejde tak pod 170 cm a ještě mají nějaké nízké kramfleky….takže ty jsou pořád v plné permanenci...musejí toho, holky, za šichtu navzpírat docela dost. Nad Mnichovem jsem správně identifikoval, kde zrovna jsme a včas jsem vystoupil a dokonce mi k tomu i přistáli a zastavili, nemusel jsem dolů skákat na padáku. A tam jsem se ocitl konečně v civilizaci. Pryč byly neustálé řecké improvizace, pryč byl neustálý čínský hnedle křik v letadle, kde furt něco hlásili, tady byl klid a pohoda, když někdo mluvil, tak jen tak, aby to slyšel jen příjemce a ne třeba celá hala letiště, a navíc mi jen zkoukli pas, bez dalších průchodů skenery, a s úsměvem popřáli dobrý let… A tak jsem teď už měl jenom trochu starost, jak dopadne po těch mnoha přestupech můj bágl a jestli se s ním vůbec setkám, a v případě, že ano, tak kdy to bude. Po výstupu v Praze ale byl na karuselu dřív, než jsem tam stačil vůbec dojít!! Naprosto nezvyklé, obvykle se v Ruzyni čaká na bágly hiodně dlouho... Doma jsem byl taky brzo, už nějak hned po páté. Takže konec dobrej, všechno dobrý a už mám letenky na příští rok na prvního března, těším se na jarní kytky.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář