Jdi na obsah Jdi na menu
 


Návrat ze Sougie do Chanie

17. 6. 2014

SO 12/10 jela loď snad v půl desáté, takže jsme měli hafo času na to, abychom si šli před odjezdem koupit do místní pekárny něco ke snídani. Snědli jsme to na molu při čekání na loď. Do Agia Roumeli jsme dorazili asi v 10, na teploměru v hospodě Tarra bylo +25. Pozitivní zjištění, já horko miluju, ale ještě pozitivnější bylo – když jsme došli do lesíka – že ta česká lůza tam už není!! A teplo bylo celý den a ještě se stupňovalo, po poledni bylo už i přes 30!! A to i v době, kdy jsme zažili menší zemětřesení!! Bylo to nějak snad lehce po čtvrté, byl jsem zrovna skloněný u stanu a dával kámen na kolík, aby držel v zemi, když jsem najednou jakoby ztratil balanc, jakoby se mii mírně zatočila hlava a nevěděl jsem, co to má znamenat. Trvalo to jen chvilku, a pak ještě na jednu dvě vteřiny znova, ale šel jsem se poptat Honzy, který seděl v „obýváku“, jestli něco taky necítil a i on měl zvláštní pocity. Měl hlavu opřenou o opěradlo našeho kamenného křesla a najednou měl pocit, že mu drnčí hlava, nebo jakoby snad začínala nějaká migréna a pomyslel si, jestli to není třeba od páteře. Tak dal hlavu do jiné polohy a ono to ustalo. No, ale když jsme oba měli pocity určité nerovnováhy, tak jsme se dohodli, že nás navštívil nejspíš zemětřas. Navíc na lidech v okolních stanech byl taky vidět nějaký neklid. Chtěli jsme se pak večer poptat v hospodě, jak by to viděli oni, ale do večera jsme na to zapomněli. Až po příletu mě kamarád Aleš informoval, že se dočetl, že to zemětřesení bylo, epicentrum že bylo severně snad nějaký kilometr někde pod mořem nedaleko ostrova Théra (Santorini) a že snad v Chanii to mohlo dosáhnout až stupně 6,5. A kolegyně, co byla v tu dobu v Plakias, na jižním pobřeží Kréty východně od nás, se dokonce třásla na plážovém lehátku a měla za to, že si „blbě hraje“ její manžel a že až když viděli, že lidi vybíhají z domů, tak jim došlo, která bije. Zase o zkušenost bohatší. Jenže pak jsme si představili, že bychom byli zrovna v nějaké rokli s kolmými stěnami, kterých je tu docela dost, a to by na nás klidně mohly spadnout nějaké šutry, a to by asi moc milé nebylo. A tak jsme děkovali Dodlu (DoDLO = Dobrému Duchu Levka Ori), že nás to potkalo až v bezpečí pobřeží. Ale počasí bylo velmi vydařené, ještě v devět večer, kdy jsme si zaskočili na jedno, bylo +28 a kolem stanu jsme se pak pohybovali do noci ve velmi úsporném, prakticky neviditelném, oblečení; a chladno nebylo ani náhodou.

Ráno v NE 13/10 byla pohoda, nikam jsme nespěchali, bylo pořád hodně teplo, moře lákalo ke koupeli. Tak jsme se tak nějak pořád motali kolem vody, slunili se a vyhřívali staré kosti. Po poledni jsme se rozhodli, že bychom si mohli taky zajít na nějaký pozdní oběd v podobě třeba gyrosu, ale chyba lávka – všechny gyrosárny už skončily, konec sezóny!! A na oběd do hospody se nám nechtělo…. Ale v hospodě Manos, kam jsme na gyros „take away“ chodili, se chlápek, možná majitel?, který si mě už tak trochu pamatoval, smiloval a nabídl nám, že nám udělá kebab. Tak jsme souhlasili a byli jsme zvědaví, co to bude v místním podání, protože už jen to, že se v Řecku prodává turecké jídlo pod tureckým názvem, mi připadalo trochu podivné, vzhledem k poměrně silné vzájemné animozitě obou národů. Přinesl něco, co vypadalo jako gyros, bylo to taky v pitě, tedy v té jejich placce, byla v tom taky zelenina a hranolky a jogurtové tzatziki, ale místo masa, okrájeného z vertikálního roštu, tam byl nějaký karboš, podobný jako u Mekáče, ale výtečně kořeněný, takže jsme byli celkem spokojení. Na večer jsme se rozhodli, že zajdeme na opravdivou večeři do hospody Tarra k Andreasovi, protože jsme se vlastně už měli rozloučit. Tak jsme tam zašli a dali si celkem dost, navíc jako obvykle do nás cpali rakiji, ale závěr s rozlučkou se moc nepovedl, protože v TV právě běželo něco úžasnýho a celá osádka i nějakými okolními kamarády a hosty na to zírala s hubama otevřenýma, tak jsme si jen podali ruce a řekli si „bye bye“ a v mém případě ještě, že se uvidíme zase příští rok – a byli jsme pryč. Jo, ještě drobnost – tu večeři platil tentokrát Honza a platil to kartou. Ale ještě 14 dní po příletu se mu ta položka z účtu neodečetla, tak by to možná mohl být návod, jak se najíst zadara… (to samozřejmě myslím v žertu, v té hospodě je považuju za přátele a úmyslně bych jim to neudělal, a navíc - ta platba se mu na účtu nakonec objevila, ale o měsíc později...). Už k večeru tam k lesíku dorazila tlupa Angličanů na kajacích, přes 20 jim nebylo a měli „vedoucího“, staršího chlápka tak mezi 40 – 50. A hned se začali zabydlovat nedaleko od nás (bydleli jsme jinde, než před týdnem, protože na „našem“ místě sice nebylo přímo obsazeno, ale přímo uprostřed té části si postavila stan nějaká dvojice a hodně se tam roztáhli, tak jsme se nechtěli moc vnucovat se svojí přítomností). Měli jsme trochu bobky z toho, jestli tam nebude v nocod těch Anglánů trochu rušno, třeba nějaký mejdan, ale když jsme dorazili z večeře, tak tam byl naprostý klid, akorát na jednom stromě tak blikala červená mámivá světýlka a i ta po chvilce zhasla, a tak jsme tam větší rozruch dělali my, jak jsme se ukládali na noc než ti kluci.

Pondělní ráno PO 14/10 jsme se ze stanu vykulili tak nějak normálně, v klidu posnídali, šli si naposledy v tomto roce v Rumelce zaplavat a pomalu se sbalili, takže na cestu po E4 směr Loutro a Sfakia jsme se vydali v zase době největšího vedra, kolem poledne. Bylo zase tak lehce nad 30°C. Pod dunami u ústí rokle Eligias jsme se trochu vykoupali a na pláž Agios Pavlos jsme přesto dorazili s jazyky vyplazenými. Dali jsme si jedno v plechu, a když se obsluha (jiný chlápek, než který tam byl po našem prvním treku) dozvěděla odkudže to jsme, tak jsme dostali „medicínu“, panáka nefalšované Becherovky!! No to bylo!! (A prý si nás na Čechy tipnul, ti prý nosí veliké bágly…ejhle, čím vším nejsme po světě - nebo jen na Krétě? - pověstní…) Takto vyléčeni jsme se vydali na cestu písčitým svahem šikmo vzhůru a nešlo se nám moc dobře. A nebylo to způsobené tím alkoholem, už hned od počátku nám to ten den neodsejpalo. Nabrali jsme tady tak trochu špatný směr a najednou jsme byli někde pod cestou E4 a nebylo jasné, jak se na ni nejlépe a nejsnadněji dostat. Já vyrazil jedním směrem a kamarád jinudy, a když jsem došel na tu E4 (a nebyl to zase tak velký problém, jak se ukázalo), tak on nikde. Trochu jsem po té cestě putoval sem a tam, dokonce jsem si i odložil batoh a vydal se ho hledat a i jsem na něj trochu volal – a nic. Až když šla kolem postarší dvojice, tak jsem se poptal, jestli neviděli nějakého „takového“ člověka a parťáka jsem tak nějak popsal, a oni že jo, že někdo takový asi šel směrem Loutro a že je to tak 10 minut. Tak jsem jim uvěřil a vydal se trochu zrychleně na cestu. Lilo ze mě, nešlo se moc už dobře od rána, ale pak jsem ho po asi hodině chůze našel sedět pod stromem, a byl taky zdrchaný, ani jemu se moc dobře nešlo. On od té pláže Agios Pavlos šel spodem nad dunami a na E4 se napojil až někde dál, než kde jsem ho hledal a myslel si, že já jsem někde vepředu. Na Marmaru jsme došli vyprahlí, ale po občerstvení jsme v dobrém čase došli na oblíbené spací místo „za zdí“ na mysu Moures, u zahrady nedaleko stožárů odsolovací stanice. Napřed jsme se ale šli trochu vykoupat k malému betonovému molu. Když jsme stavěli stan, tak začali kolem nás lítat komáři, a jak se stmívalo, tak jich bylo už neúnosně moc a tak jsme se navlíkli v tom horku do dlouhejch a do šusťáků a čepic a tak jsme uvařili a snědli večeři. Stan jsme napřed postavili jen vnitřní, ale jak se setmělo, tak najednou byly všechny věci takové nějaké lepkavé a tak jsme si řekli, že to je asi nějaká rosa a raději jsme natáhli i tropiko. Sice jsem se těšil, jak se při usínání budu dívat na hvězdy, ale příroda byla proti. Ale noc to byla krásná, konečně opravdu téměř tichá (jen od Phinixu bylo slyšet trochu příboj moře, ale jen hodně vzdáleně) a ani vítr nefoukal, takže bylo krásné ticho, stan se nám podařilo postavit bez obsahu komárů... co víc by člověk chtěl!!

Předposlední ráno ÚT 15/10 bylo klidné, nikam jsme nespěchali, akorát že kolem stanu byli pořád ti komáři, i když už ne v takových hejnech, jako večer. Snědli jsme předposlední ovesné vločky, sbalili se a odešli zase na molo se vykoupat. Chvíli jsme tam pobyli (taky nějaká hygiena a takové ty ranní činnosti :-) ), protože tam už komáři nelétali, a potom jsme vyrazili do Loutra. U kostelíka tekla voda a pak u přístaviště trajektů taky, tak jsme si něco pro jistotu nabrali. V sámošce jsme si pak nabrali pro každého jedno plechové, které jsme kus na Loutrem ve stínu nějakého stromu vypili. V poklidu jsme došli do zátoky před pláží Glika Nero (jinak taky Sweet Water Beach) a dali si tam u úžasně barevných oblázků docela dlouhý pohov s koupelí a poleháváním. Další přestávka byla v taverně na Glika Nero a potom jsme šli bez zastavení až do rokle Ilingias, kde jsme napřed upravili moje oblíbené nocovací místo mezi cypřiši (trocha nivelizace povrchu), uvařili poslední večeři, kterou jsme dojídali opět až za tmy, a zalezli do stanu s hvězdami (konečně!!) nad hlavou, protože tropiko nebylo třeba. Byla to poslední naše noc (když se nepočítá ta další, která nás ještě čekala na letišti) a byla snad nejklidnější za celý ten dlouhý pobyt.

A byl tady poslední celý den na Krétě, protože jsme odlétali další den už brzo ráno. ST 16/10. Po snídani jsme odešli ke staré kalderimi, co vede do Sfakie a během krátké doby jsme tam byli. Nevím proč, ale netrefil jsem ty správné schody ze silnice dolů a tak jsme se dostali hned k místní pláži. Nahoře v taverně téměř nikdo, jen jeden pár – už bylo hnedle po sezóně – a tak jsme do vody vlezli nazí a nazí se šli i osprchovat. Honza to zvládl jako první, ale já se dokonce (poprvé za celou tu dobu!!) i mírně namydlil a když jsem se splachoval, tak na mě pingl z hospody začal křičet a ukazovat, že se mám obléct. Tak jsem se opásal ručníkem, ale to mu, kreténovi, bylo málo, a tak mi tu vodu zastavil. Ale mýdlo bylo už dole, tak mi to nijak nevadilo. Aspoň si chudák užil vítězství. My odešli „do města“ koupit lístky na bus do Chanie, dali si frapé v rádoby nóbl taverně na cestě k přístavišti trajektů (bylo slabé, šizené a dostali jsme ho bez další sklenice s vodou, která se k němu normálně všude dává) a šli na bus. Byl hrozně narvaný, lidi stáli a mačkali se, ale my se naštěstí opět dostali včas k sedadlům, tak se nás ten nával moc netýkal. Většina lidstva vystoupila u vchodu do rokle Imbros a další pak ve Vrisses, kde přestupovali na busy do Rethymno. Když jsme přijeli do Chanie, tak první, co jsme udělali, bylo, že jsme se převlékli do civilu a dali batohy do úschovny. Přijeli jsme tam nějak po poledni a tak jsme usoudili, že by byl asi na řadě oběd, protože jsme od snídaně v rokli Ilingias nejedli. Jenže jsme hledali zařízení, kde by se dalo platit kartou, a to ne a ne najít. Sice jsme našli trochu stranou od oblíbeného Náměstí 1866 docela zajímavou gyrosárnu a velkou nabídkou, ale tam to bylo jen za hotové. Nakonec jsme skončili už notně hladoví v asi poměrně drahé restauraci, hned první v řadě u přístavu. A co pak? Zase jsme trochu courali, zašli si na „fresh juice“ a taky jsme zkusili opět frapé na oblíbeném místě u přístavu, ale ouha – taky měli po sezóně a vše bylo odstěhované… Tak jsme zašli hned vedle, do kafírny v budově muzea. Patřila sice pod nějaký řetězec, asi Illy, ale ačkoli to bylo mírně dražší, tak frapé tam bylo snad nejlepší, jaké jsme letos kde měli. Taky jsme zaskočili do tržnice a v sámošce nakoupili kafe, fólii na zabalení báglu a další důležitosti, jako je třeba Ouzo, a pak už to byla jen nuda čekání. Odjeli jsme na letiště s podvečerem, ubytovali se venku a jali se čekat. Napřed venku, pak chvíli i uvnitř, ale protože tam byla klimatizace, tak tam bylo docela chladno, a tak jsme se zase přemístili ven. A tam jsme měli možnost zblízka uvidět, jak se kolem půlnoci najednou začalo na západě, jako nad městem, blýskat a nakonec z toho byla tak prudká smršť deště a lijáku, že jsem na Krétě snad nic podobného zatím nezažil. Chytit nás tohle někde venku, tak nevím, nevím…. Trvalo to přes půl hodiny, než to malinko polevilo. A pomalu se to přesouvalo k severovýchodu. Když to začalo, tak jsem měl obavy, abychom vůbec odlítli, ale jak se to začalo přesouvat, tak jsem se mírně uklidnil. Pak už jen občas zapršelo, až Honza prohlásil, že odletíme, že prý je to už jasné. Já to ale za vyřešené nepovažoval, představil jsem si, že během noci se to přesune nad Athény a my sice odletíme, ale Athény nebudou přijímat a co pak? Ale bylo pořád docela teplo, na zbytku plynu v bombě jsme si uvařili kafe a plyn pak vypustili… nakonec jsme se natáhli na sedačky venku a pokoušeli se aspoň trochu usnout, ale moc se to nepodařilo.

Takže jsme ve ČT 17/10 rozhodně nezaspali, jak začali náš let odbavovat, tak jsme hned tam šli. Potom trocha čekání v čekárně a konečně přijel bus a odvezl nás k letadlu. V Athénách (kde jsme přestupovali) ale bylo hrozně narváno u kontroly zavazadel a osob, vystáli jsme si tam docela dlouhou frontu, ale mělo to jedno pozitivum – v čekárně u letadla na Prahu jsme pak čekali jen krátce. Do Prahy jsme se dostali načas. Sice jim – jako i loni – dlouho trvalo, že se naše zavazadla objevila na karuselu, ale potom už to šlo jak na drátku. Bágly nám pak vyjeli celkem brzo když se karusel konečně začal točit, na bus jsme taky nečekali dlouho (naštěstí, protože byla ten den skutečně hrozná kosa a pro nás, kteří jsme přiletěli z teplých krajin, to bylo hrozný dvojnásob) a domů do pražských Holešovic jsem se dostal v dobrém čase.

Tak zase za rok. Hned první den v práci jsem se „musel“ podívat na letenky na příští rok a na květen, zhruba v jeho první polovině, by byly k mání velmi levné, tak uvidím, co s tím provedu. :-) :-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář