Neúspěšná hřebenovka z Xyloskalo na jižní pobřeží do Agia Roumeli

17. 6. 2014

Přípravu na další trek jsme zahájili v PÁ 04/10. Rozhodli jsme se, že si uděláme výlet po trase E4 směrem k Sougii (kam jsme se hodlali vydat další den) a že si někam nad to úvodní dlouhé stoupání odneseme nějakou vodu, abychom toho pak tolik nahoru tím stoupáním na téměř nejvyšší bod téhle trasy netahali v báglech. Tak jsme to provedli a já chytil ideu (a nakazil jsem tím Honzu), že bychom se na zpáteční cestě mohli pokusit dostat se necestou, terénem, k horní pevnosti nad Agia Roumeli a odtud pak slézt ke stanu. No to jsme si dali!!! U malé jeskyně, co tam je v jedné roklině, jsme se z trasy E4 odpojili po vrstevnicové stezce, která se nám zdála docela použitelná. Zpočátku to sice jakžtakž šlo, ale pak už to byl boj – kozí stezka zmizela a bylo to stále strmější, museli jsme obcházet části asi vůbec neprůchodné, šplhali jsme po skalách…no hrůza. Nakonec jsme se dostali na plošší terén a kupodivu jsme tam taky najednou uviděli nějakou kamennou stavbu, zřejmě mitato s ohradou na ovce. Použil jsem GPS, abychom zjistili, kde vlastně jsme, kam jsme se to dostali. Když jsme se tak nějak zorientovali, tak jsme se vydali směrem, na kterém jsme se domluvili, že by mohl být správný, a zadlouho jsme kupodivu narazili na rodinku s celkem malou holkou, jak s bágly nijak velkými si to míří NĚKAM nahoru!! A šli po nějaké omužíkované cestičce!! Tak jsme se po ní vydali opačným směrem a skutečně jsme po nějaké době došli k té pevnosti. Ta pěšina nejspíš jde na vrchol Papouras, kam bychom se měli dostat za pár dní z druhé strany, až budeme sestupovat z hřebenovky od vrcholu Gigilos na jih k moři. No sláva, aspoň budeme vědět kudy pak jít. Nedaleko pevnosti jsme potkali jakousi ženštinu, se kterou jsem se dal do řeči. Ukázalo se, že je to Angličanka velmi znalá Levka Ori a různých tras v nich. My se pak vydali dolů a do Agia Roumeli jsme došli dost zdrchaní. Zapadli jsme rovnou na gyros a pivo a „fresh“ juice mačkaný přímo z ovoce a šli jsme se válet ke stanu. A jak se tak válíme, tak jsme mohli zaregistrovat příchod české lůzy. Už jak kdosi přicházel, tak jsme slyšeli z dálky výkřiky, jako „kurva“, „do prdele“ a podobně, a pak se objevila dvojice s bágly halabala sbalenými na zádech, on, tlusťoch, šel v pantoflích „kroskách“, velmi vhodných do kamenitého terénu, a zamířili taky do lesíka. Ale naštěstí ne k nám, ale vedle. A jali se stavět stan (Coleman) na betonové ploše, která tam je vybudovaná zřejmě jako místo pro případný piknik. Po pár pokusech poprat se se sestavením tyček to on vzdal a šel si stoupnout s cigárem na cestu s tím, že se na to může vysrat, když ta kráva (jeho partnerka) ani neví, jak má svůj stan postavit (to ho cituju), a ona (hlas měla klasicky vychlastanej, ale nebyla tak tlustá, jako "pán domu") tam pak nad tím seděla jako oukropeček a snažila se to dát dohromady. Rázem jsme si začali dávat pozor na to, aby naše čeština k nim náhodou nedolehla, a k večeru jsme raději odešli na jedno. A když jsme se vrátili, tak stan už stál, sice vypadal dost neforemně, ale stál, a nikdo v něm. Kolíky do betonu pochopitelně zapíchnout nelze, tak to na těch místech měli zatížené kameny… Přišli, zcela evidentně dost zmaštění, pozdě v noci a už z dálky dali o sobě vědět. Mile k ní hovořil, že je kurva a kráva a že ho sere a tak. A ve stanu ji pak asi trochu ztloukl, protože začala mírně křičet. Pak už to ale nebylo „au au“ jako že ji to skutečně bolí, ale najednou to bylo „au au“ jako že je roztomilý diblík, který s pánem domu laškuje. Chtělo se mi z toho blejt, ale jak to dopadlo nevím, nasadil jsem špunty do uší a raději usnul. Chudáci ti, co tam stanovali vedle nich… Ti si museli dost užít.

V SO 05/10 jsme vyrazili po ránu docela brzo a byli jsme rádi, že zmizíme z dosahu té lůzy. A modlili jsme se, aby tu za ten zhruba týden, až se vrátíme, už nebyli. Už večer jsme probrali bágly, vyhodili z nich vše aktuálně nepotřebné či třeba jídlo na poslední plánovaný trek, nacpali to do batůžků a batůžky nechali u Andrease. Snížili jsme tím váhu báglů na tak asi 10 kg, spíš dokonce ještě o něco méně. Nahoru se mi pak šlo opravdu mnohem líp s báglem odlehčeným (a taky i bez těch flašek s vodou, co na nás čekaly nahoře). Pak jsme sice přibrali tu vodu, ale to už nás nečekal žádný takový dlouhý výstup, jako je ten první z Agia Roumeli. Cesta uběhla v klidu a pohodě, na oblíbené pláži Domáta jsme zůstali snad i přes hodinu a na spací místo do rokle Tripiti jsme došli zase až později odpoledne. Hned u přístaviště jsme si dali malou koupel a odešli na to staré známé spací místo pod mohutnou borovicí asi 200 m od moře. Došli jsme tam ale už za šera, no, spíš už hnedle za tmy, a než se postavil stan a než jsme se zabydleli, tak už tma byla opravdu. A jako už mockrát, večeře se vařila a i pak jedla tedy potmě. Ale Honza letos vzal sebou takovou lucerničku, tuším na 4 AA baterie a s led-diodami, jejichž světlo bylo nasměrováno dolů, a ta nám poskytovala netušeně luxusní osvětlení. Noc proběhla normálně, bylo teplo a nic nás nerušilo ve spánku, tak to bylo příjemné.

Pokračovali jsme celkem brzo v NE 06/10 a nikam jsme nespěchali. Od spacího místa jsme šli snad 200 m roklí trochu nahoru a u takové skály na pravé straně cesty, na níž roste poměrně velká borovice, jsme odbočili vlevo (jsou tam nápadní a velcí mužíci) a začali se šplhat pěšinou nahoru. Napřed jde pěšina vedle žlebu se stromy, pak se vydá doprava do otevřeného kamenitého svahu, aby se pak zase navrátila pod stromy. Chvíli se pak motá pod nimi a nakonec vyjde zase na otevřený svah porostlý klasickými pichlavými keříky a tymiánem. Takhle se dojde až k ruinám pevnosti Pikilassos. Nechali jsme tam bágly a šli se podívat nahoru na vrcholek kopce Profitis Ilias (405 m), kde je kostelík dedikovaný stejnému svatému, s exkluzivním rozhledem po Libyjském moři. Od pevnosti se tam jde po vyšlapané cestičce a já se jí držel pořád, ale Honza si usmyslel, že půjde druhou stranou. Takže zatímco já jsem po chvilce již netrpělivě na vrcholu kopce čekal, kdy a kde se objeví, tak on se dral druhou stranou někde pod nějakými skálami a mezi stromy. Už jsem si začal říkat, jestli někam nezahučel ze skály dolů. Ale ne, objevil se, trochu to kolem pokameroval a zpátky jsme šli už oba spořádaně po přístupové pěšině. Jak nahoře kousek pod kostelíkem, tak i potom vedle té pěšiny by se našla místa i pro více stanů, neřku-li pro bivakování. V ve skále vyteané nádrži pod kaplí zásobované jen vodou z deště či tajícího sněhu ze střechy kostelíka, byla dokonce i nějaká voda, ale její kvalitu jsme nezkoumali. Další část cesty proběhla tak nějak normálně, bez čehokoli, co by stálo za zmínku. Ale přece jen – malý pramen u obřího oleandru (Voukelas), který je hned vedle cesty (když ta se dostane z otevřeného svahu se zbytky terasovitých políček dávného osídlení pod stromy), je opravený, voda teše z rouárky do kovového koryta, a dokonce i v září jsme tam nabrali dost vody. Teče to, pravda, pomalu, člověk se musí o vodu dělit s místními obřími vosami, ale dá se tam nabrat dostatek na pití na cestu do Sougie. Do Sougie jsme došli tak asi kolem čtvrté, hned jsme šli na pláž se vykoupat, a koho jsme to tam pak k večeru nepotkali – Kate, což je ta Angličanka, se kterou jsem zapředl hovor u horní pevnosti nad Agia Roumeli před dvěma dny!! Právě vylézala z auta, chytla stop a měla tam zajištěné ubytování!! Rozhodli jsme se, že se pokusíme na ty dvě nadcházející noci najít místo pro stan někde tady, na pláži, pod tamaryšky. Ale stanů tam všude bylo hafo a místo žádné. Mně se to moc nezamlouvalo, raději bych spal na oblíbeném místě v rokli, vedoucí ze Sougie na Lissos (kde jsme už taky spali při minulých návštěvách Kréty a dokonce i při té úplně první, na které jsme se dostali poprvé do hor), ale Honza byl proti, prý by se muselo pozítří, až půjdeme na bus v sedm, moc brzo vstávat a taky je to tam odlehlé a kdyby nás tam někdo vybral… tak nakonec jsem se – ač ne moc rád – nechal ukecat. Slunili jsme se trochu na pláži a dočkali se pak toho, že jedno celkem bytelné závětří pod tamaryškem nějací koupající opustili a odešli bydlet nebo na jídlo, nebo jinam, a tak jsme to hned zabrali. Foukal docela svižný vítr údolím od pevniny, a to závětří se docela dost hodilo. Ale hned první noc nás vyvedla z omylu, že naše volba byla dobrá. Někdy pozdě v noci totiž začalo místní disko, věnované snad šedesátým a sedmdesátým létům, a byl to dost nářez, kravál trval do rána tak do čtyř pěti hodin, a to pak hned disko vystřídali kohouti z nedalekých zahrad. A do toho celou noc fičelo a cloumalo to stanem a v jedné chvíli jsem slyšel takové prasknutí, které jsme ale nedovedli identifikovat.

Po úmorné noci jsme se pak přes den PO 07/10 váleli na slunci, obdivovali nové oblázkové artefakty, postavené hned u vody, byli nakoupit, zaskočili si na večeři a tam se nám přihodila taková věc – najednou se hospodou prohnala ta Kate a měli jsme dojem, že nás neviděla. Něco projednávala s vrchním a pak se najednou vydala k našemu stolu a řekla mi, že za nás zaplatila 15 €, protože prý den před tím za ni taky někdo, nějaký její přítel či přítelkyně, těch 15 éček zaplatil a zrovna tak i za něj/za ni někdo jiný předtím, a že prý je to takové domino a že když budu chtít, že si taky můžu někoho vybrat a zaplatit za něj těch 15 €. Zatím jsem to neprovedl, taky proto, že jsme měli rozpočet dost napnutý a peněz nebylo nazbyt. Ale snad někdy jindy… Po večeři jsme se odebrali zase ke stanu, doufajíce, že tuhle noc už bude klid, ale nebyl; zase se hrálo…. Prostě v Sougii na pláži už NIKDY!!! Po téhle zkušenosti, i kdybych měl pak z nějakého důvodu vstávat o hodinu dřív, než kdybych spal na pláži, tak si raději přivstanu, než takhle trpět dvě či možná i více nocí. A to bychom museli vstát dřív snad jen o max. půlhodinu a možná, že i o méně.

V ÚT 08/10 jsme se na bus dostali asi 20 minut před odjezdem a bylo tam už lidí docela dost. A do těch sedmi jich přišlo ještě víc a bus pak byl hodně narvanej. Naštěstí jsme se tam dostali natolik včas, abychom pak v busu nemuseli stát, ale bylo to o chlup. A v busu byla – zase Kate!! Vystoupili jsme u vchodu do rokle Agia Irini a vydali se ne do rokle, ale po silničce odbočující doleva dolů mezi stromy a pak přes koryto nějakého (suchého) potoka. Dole cesta zahnula vlevo a šla chvíli souběžně s hlavní silnicí, po které jsme přijeli. Pak se zase otočila o 90° vpravo a mírně nahoru k nějakým asi dvěma, třem domům a snad po 100 metrech se objevila jak šipka s nápisem Omalos, tak i žlutočerná značka E4, oboje ukazující doprava nahoru po staré, dlážděné kalderimi. Ta stará cesta je v tomto úseku perfektně zachovalá, ale to trvá tak asi 200 m a tam její zachovalost končí a stává se z ní obyčejná pěšina, kroutící se ve svahu mezi různými keříky, většinou hodně moc pichlavými. Jakmile se cesta dostane na menší hřbítek a narovná se, stane se z opět skvěle zachovalá kalderimi, ale zase jen na nedlouhý kus. Ale celkově je to cesta pěkná, nenáročná, slunce svítilo a bylo hezky a tak jsme si to užívali. Nedaleko místa, kde se k této cestě zprava připojuje pěšina z rokle Fugou (což je boční rokle z té hlavní, Agia Irini), je podzemní vodní nádrž a i v té byla i na počátku října voda. Ale protože to byla nádrž taky jen na dešťovou, případně sněhovou vodu, která steče ze střechy nádrže, a protože ta střecha byla volně přístupná všem kozám v širém okolí, včetně jejich mnohých bobků, tak bych ke kvalitě vody byl velmi, velmi rezervovaný…. přinejmenším…. Za rozcestím začne cesta stoupat, ale celkem příjemně. Na místě, kde je z té cesty ještě naposledy možné zahlédnout kousek moře, jsou pod cypřiši dřevěné lavičky, ale pochybuju, že by se na nich někdo kochal pohledy. Po krátké době od laviček se cesta dostane na kamenité parkoviště vedle silnice na planinu Omalos. Ta silnice odtud ještě mírně stoupá, asi 150 m od parkoviště z ní odbočuje doprava nahoru malá asfaltová silnička, po které se musí jít, pokud by jeden chtěl použít cestu nad roklí Agia Irini, vedoucí do vesnice Koustogherako vysoko nad Sougií ve vnitrozemí. U kostelíka Agios Theodhori jsme si dali menší odpočinek a od toho místa pak silnice už klesá na planinu. Na počátku planiny jsme si nasbírali vlašské ořechy, které se tam bez dozoru válely na silnici, a o kus dál, už po odbočení doprava (až druhou silnicí, první odbočku nebrat!!), se Honza dokonce dokázal natáhnout na nějaká jablka za plotem (tady tu úrodu majitel moc neprožíval, na zemi byla spousta jablek úplně bezprizorných a už částečně nebo úplně shnilých). Po asi 4-5 km od parkoviště jsme se dostali o téměř 200 m výše ke snackbaru na Xyloskalo, u vchodu do rokle Samária. Mírně jsme se občerstvili a odebrali se k výstupu na Gigilos. Začali jsme na vyhlídkové terase do rokle Samária a pokračovali stezkou, klikatící se nahoru pod kafírnou. U ní se přejde příjezdová asfaltová silnice a ve stoupání se pak pokračuje asi tak tři čtvrtě hodiny. Pak následuje fáze, kde jde chodník buď po rovině, nebo dokonce chvilku klesá, projde atraktivní skalní bránou a hned za ní se zase začne stoupat. U pramene Linoseli jsme nabrali vodu do všeho, co jsme měli k dispozici (myslím, že to bylo dohromady snad 7 litrů, nebo tak nějak, možná i o trochu více) a došli v celkem dobrém čase do sedla pod Gigilos, které je už ve výšce přes 1700 m. Další stoupání bylo dobře značené žlutými značkami. Cestou jsme si všimli dvou míst, vhodných pro bivak, na jednom by možná šel dokonce postavit i samonosný stan (kolíky by do kamenitého podkladu zatlouct natuty nešlo), ale tak pro dvě osoby maximálně. Při výstupu jsme si taky všimli, že dole nad mořem jsou mraky, které se nám vůbec nelíbily, trochu jsme se báli, aby to neznamenalo zhoršení počasí v ten nejméně vhodný okamžik. Na vrcholu s mohylou (Gigilos má ještě jeden vrchol, snad o pár metrů vyšší, a na něm je zbytek nějakého kovového kříže) jsme si udělali další vrcholová fota a pospíchali dolů do sedla mezi horami Gigilos a Volakias, kde jsme si hodlali najít místo pro přespání. Cesta dolů byla nic moc, vzali jsme to za špatný konec a nenasměrovali jsme to zrovna nejvhodněji. Ale nakonec jsme se dolů dostali a nastala klasická fáze hledání vhodného místa. Sice jsme brzo nějaké našli, ale potřebovalo by mírné terénní úpravy (odstranění nějakého tymiánového keříku a vyrovnání terénu). Nicméně, použitelné bylo. Jenže se hledalo místo vhodnější, ale jen proto, abychom se vrátili k tomu prvnímu s tím, že jsme holt ztratili dobře půl hodiny času, který by se dal využít jinak. Já pro jistotu ale mezitím už na to první místo dotáhl nějaké kameny, ze kterých jsem začal stavit závětří, protože odspoda od rokle Samária, to dost ledově protahovalo, tak aby nám to nefoukalo pod tropiko, kdybychom se nakonec k tomu prvnímu místu vrátili. Což se tedy nakonec stalo. Jak se dal čas, ztracený hledáním vhodnějšího místa pro stan využít – to jsme objevili, když se rozbalil stan. Zjistili jsme totiž, že to prasknutí, které jsem slyšel první větrnou noc s diskotékou na pláži v Sougii, byl zvuk, kdy se ulomil konec tyče stanu, a to ten, který se zasouval do takové trojrozbočky. Takže to v první chvíli vypadalo, že nebudeme mít stan, protože postavit prostě nešel. Trochu prekérní situace. Ale šikovný Honza zkusil nějakou nouzovou opravu a po asi půlhodině se nám to společnými silami a za použití stanového kolíku jako dlahy podařilo opravit do té míry, že se stan dal postavit, byť by ho asi nějaký silnější nápor větru trochu poboural. Jenže to už bylo šero a taky docela zima a v tom jsme si tedy udělali večeři a zalezli. Trochu jsem se obával, že bude mi bude v noci chladno, byli jsme přece jen ve výšce snad přes 1800 m a spacák byl velmi letní a protahovalo to tam, ale noc byla dobrá a zima mi nakonec nebyla.

A pak nastalo ráno ST 09/10, dne, kdy se mělo ukázat, jak velké oči máme, jak velký kus koláče jsme si hodlali ukousnout. U stanu bylo sice zima, protože se tam ještě nedostalo slunce, ale pak jsme dokonce i na chvilku dali sušit zevnitř zarosené tropiko, když tam došlo, najedli se a vyrazili na Volakias. Už večer mě nějak vzalo koleno, nebolelo to trvale, ale najednou mě v tom občas bodlo až se mi hnedle noha podlomila. Nechali jsem řešení na ráno, jestli se to přes noc nějak neusadí. Rozhodnutí bylo dost důležité, protože kdyby se něco stalo třeba až za Volakias a já pak měl problém s chůzí, tak tam odtud bych se dost těžko dostával a muselo by se pro mě snad i přiletět... Ráno to šlo, sice jednou to ještě trochu bodlo, ale jednak jsem si dával pozor jak a kam šlapu (a nesměl jsem nohu v koleni úplně natáhnout, jak jsem postupně zjistil), a taky jsem si pro jistotu to koleno stáhnul moirovými spodky, protože nic jiného pružného jsme sebou neměli. A docela to šlo a po asi dvou hodinách stoupání jsem to odmotal, šplhal po skalách, brodil se sutí a problém se už nevyskytnul ani při tom treku, a ani pak až to konce dovolené se s tím kolenem nic nepřihodilo. Napřed jsme se tedy vydali nahoru do sedla nad námi, kde jsme si mysleli, že by mohla začínat nějaká pěšina, třeba i značená nějakými mužíky. V téhle části na povrch vystupuje silně vrstevnatá hornina, jejíž kousky, povalující se na zemi, vypadají jako kousky dřeva – jak strukturou, tak i barvou. No a ta pěšina tu opravdu začíná a opravdu je i značená mužíky!! Tak jsme po ní vyrazili. Není to nijak extrémní stoupání, cesta se klikatí v širokém žlebu, obráceném směrem ke Gigilos a je na ní dost mužíků. A tam, kde jsme si mysleli, že by byl vhodný ještě nějaký další, tak jsme ho postavili. Při výstupu se tak asi za jeho polovinou narazí na dvě plošší místa, na kterých by se dalo nouzově najít místo pro bivak, nebo i pro stan. Značení mužíky je sice dobré a husté, ale stejně jsme tu a tam museli chvíli po další kamenné hromádce pátrat a jednou jsme si dokonce trochu zašli, když jsme se na jednom takovém plošším místě pustili moc doprava, zatímco jsme měli jít spíše rovnu nahoru. No, ale po asi tak hodině a půl jsme najednou byli nahoře, u pokáceného betonového sloupu s trčícími armaturami, který kdysi na vrcholu zřejmě stál. Asi to porazil blesk, na nic jiného jsme nepřišli. Trochu jsme si dáchli, udělali sérii nezbytných fotek okolí a „dali se do práce“, čili začali jsme sestupovat. A práce to byla, protože jsme najednou museli ručně šplhat po skalách, často i kolmých, a s trekovými holemi a u mě ještě se zrcadlovkou, zavěšenou na břiše, což tedy žádnej med nebyl. Tak jsme si hole pro část toho šplhacího sestupu složili a připevnili na batohy. Další cesta se těžko popisuje, protože to byla snaha o traverzování svahu, ale do cesty se nám každou chvíli stavěly nějaké skály, přes které bylo třeba se dostat. Ale pak jsme se konečně dostali na mírnější kamenitý svah zhruba nad sedlem mezi roklemi Tripiti a Kladou, a tak se šlo už lépe. Honza tu ale opět upadl a důvodem bylo, že si na trekových holích nechal navlečené takové ty botičky pro jejich použití třeba na silnici, ve snaze neotupit moc jejich hroty. Ale ta snaha se mu nevyplatila, botka se v jednom okamžiku nedokázala udržet na kameni, když se o ni opřel, uklouzla a výsledkem byl pád, menší odřenina a pochroumání jednoho prstu, o kterém pak věděl ještě nějaký ten měsíc (ne-li déle) po návratu. A dalším (ale pozitivním) výsledkem nehody bylo, že botičky šly konečně z holí dolů. No a my jsme se dostali pod druhý vrchol Volakias (nebo se to možná jmenuje jinak, to nevím přesně, ale pracovně jsme si to tak pojmenovali, na mapě žádné jméno nemá), který je s hlavním vrcholem spojený úzkým a hodně rozeklaným a ostrým hřebínkem ze skal, o němž je těžko říct, jestli je běžným, byť i trochu náročnějším způsobem schůdný, či by se musely použít už nějaké horolezecké prvky. I na tento vrchol jsme se chtěli pochopitelně podívat, ale nechtělo se nám šplhat se tam s plnou polní, tak jsme batohy nechali na jednom kameni. Já si ale pro jistotu uložil jejich polohu do GPS (byl by to docela pech a neskutečná vostuda, kdybychom je pak nedokázali v tom moři kamenů a skal najít!!) a za chvilku jsme byli nahoře. Zase tam byla kamenná mohylka a i nezbytné menší závětří pro nějaký případný bivak. A zase tam byly neskutečné rozhledy, hlavně na centrální část Levka Ori, ale i na druhou stranu to bylo zajímavé: pod námi tam bylo sedlo mezi počátky roklí Kladou a Tripiti a nad (spíše za) tím hora Kokinavari. Z vrcholu toho druhého „Volakias II“ (jak jsme si ten vrchol tedy pracovně nazvali) jsme si taky prohlédli, kudy bychom měli pokračovat, a jakmile jsme se dostali k báglům, tak jsme se tím směrem vydali. Šlo se docela dobře, hlavně proto, že nám v cestě už nestály žádné šplhací skály, ale to jen do chvíle, než se pod námi objevily ne šplhací skály, ale snad i 20 m vysoké (tedy – v tomhle případě pro nás hluboké) útesy, které rozhodně ručně sešplhat nešlo, a z nichž bylo ale vidět už jižní moře a zátoka kolem pláže Agios Pavlos. Pod těmi útesy byl pod námi svah povlovný s náznaky kozích stezek v suti a dokonce tam pak dál byly už i stromy; a tam jsme se chtěli (a potřebovali) dostat. Začali jsme se radit s mapou i GPS, co dál. Ale s GPS jsem to moc neuměl, měl jsem tuhle novou poprvé, tak jsme si s její pomocí aspoň zjistili co možná nejpřesněji naši polohu na mapě a na základě toho, a i toho, co jsme viděli na vlastní oči, jsme se rozhodli, že se pokusíme dostat se dolů, na ty povlovné svahy, jakoby spodem pod těmi útesy, směrem rozhraní mezi roklemi, protože se nám zdálo, že tam někde dole, pod těmi útesy, by mohla být nějaká možnost, jak by se pod ně, na ten méně prudký svah, dalo dostat. Horem, přes hřeben, jsme to zkoušet nechtěli, Trčela tam hora s ostrým skalnatým vrcholem, Psiristra (tak asi 1925 m) a zdálo se nám, že to tam na jejích svazích je na ten povlovný svah moc prudký sešup, navíc asi suťoviště, a protože za tím hřebenem s ostrým vrcholem jsme tušili kolmé skály, vysoké několik set metrů, spadající do Samárie, tak to nám připadalo příliš riskantní. (No – jak jsem se pak díval na Google Earth po příletu do Prahy, tak jsme to možná měli zkusit, vypadá to, že za tím hřebenem, co jsme viděli, je ještě jeden, příznivější, po kterém by se možná dalo dolů dostat, ale kdoví, třeba taky ne…. Ale po bitvě je každej generál, že…) No tak jsme se vydali napřed trochu zpět a pak začali sestupovat. Moc to nešlo, byla to hlavně klouzavá suť, prokládaná plochými skalními deskami a mezi tím tu a tam nějaký nízký cypřišový spíš keř než strom a bylo to neustále víc a víc strmé. Na jednom místě to sice vypadalo, že by se dalo takovým prudkým komínem sešplhat dolů, ale neměli jsme odvahu a navíc dole nebylo jasné (nebylo tam dobře vidět), jestli to náhodou neskončí něčím neschůdným, a to by pak muselo následovat vyšplhání se zase nahoru… Jenže ani ten sestup mezi cypřiši nebyl moc dobrý, svah byl stále prudší a prudší a začalo to vypadat až nebezpečně, hrozil až pád po suti do počátku rokle Kladou. Podařilo se nám ale přemístit se více nad rozhraní mezi roklemi a nakonec jsme se dostali do sedla mezi nimi. Což sice byla výhra, ale jen malá – přestalo to být sice nebezpečné, ale na druhou stranu jsme nevěděli, co dál. Na tom místě nebylo nic, kde bychom mohli přenocovat. V protisvahu byla ale patrná pěšina, stoupající šikmo vpravo nahoru a mně bylo jasné, že to musí být začátek cesty na Sendoni (to je místo s ohradami nedalo ústí rokle Tripiti na jižním pobřeží). Jenže tu cestu jsem neznal ani já, a tím méně Honza. Ale rozhodli jsme se po ní vyšplhat na takový nízký hřeben s cypřiši nahoře s tím, že tam třeba pod nimi najdeme místo pro přenocování a dohodli jsme se, že vezmeme hned první jen trochu vhodné, které najdeme, protože den se zase už nachyloval a bylo třeba si po té skutečně (aspoň pro mě) velké námaze už konečně trochu odpočinout a najíst se. A jak jsme se dostali na ten hřebínek, byla tam skutečně jako na zavolanou pod velkým cypřišem dvě závětří!! I se zbytky nějakých tekutin v malých petlahvích, takže bylo jasné, že se tudy alespoň nárazově chodí (asi lovci). Sice by to znamenalo, že to bude noc bez stanu – ani do jednoho zavětří by se nevešel a museli bychom být každý ve svém bivaku, ale říkal jsem si – proč ne… Honza byl ale jiného mínění, zase se vydal něco hledat azmizel a zase plynul čas, který by se dal věnovat zabydlování se a vaření. Nicméně sestoupil až do dalšího sedla, už přímo pod horu Kokinavari, a vrátil se s tím, že tam by se místo pro stan najít dalo, ale taky až po nějakých terénních úpravách, jako v sedle mezi Gigilos a Volakias. Tak jsme se tam přesunuli a nastalo čistění místa, odstraňování kamenů a zase i nějakých keříků, ale nakonec to bylo místo docela dobré, a když jsme kolem stanu na jeho návětrnou stranu opět nanosili kameny a postavili z nich i závětří, aby nám pod něj nefoukalo, tak to bylo dokonce přímo fajn. Akorát že jsme zase vařili a jedli potmě a navlečení do šusťáků, protože bylo už chladno.

Ale další den ČT 10/10 už tak růžový nebyl. Počasí sice zase excelentní, ale neměli jsme vodu, po snídani nám zbyla jen jedna lahev 0,75 lit pro oba, a nevěděli jsme, kam jít dál, co dělat. Bylo více možností a taky jsme to vše probrali – mohli jsme pokračovat na Sendoni, jenže nebylo nám jasné, jestli to lze stihnout za jeden den, a hlavně co pak – i kdybychom se dostali k vodě (v Tripiti byla a od Sedoni je to jen asi tak do 30 minut chůze), tak jsme neměli na další den už jídlo, protože bychom museli ještě jednou přespat – nejspíš v Tripiti – a k jídlu bychom se pak dostali až další den po nějakých snad 4 hodinách v Sougii; a navíc ani jeden z nás neměl páru o té cestě po hřebeni k moři. Zkusit znovu pokračovat směr jih, tedy Agia Roumeli, byl nesmysl, tam to nešlo, resp. asi šlo, ale nevěděli jsme jak. Spustit se do rokle Kladou taky nemělo smysl, vím, že je neprůchodná a nebezpečná. Spustit se na druhou stranu do rokle Tripiti by bylo asi nadějnější, četl jsem, že se do ní z Volakias dostat dá, ale nevěděl jsem kudy, a i kdyby se nám to nakrásně nějak podařilo, tak stejně by pak vyvstal stejný problém, jako při treku přes Sendoni – co jíst? Takže ze všeho toho nám vyšlo, že bychom to měli vzdát a měli se pokusit dostat se zpět na Volakias, protože odtud cestu dolů do civilizace na Xyloskalo už známe, a navíc pak u pramene Linoseli je už pitná voda a dole na Xyloskalo je zdroj jídla – kdyby se nám podařilo se tam za den dostat… Jenže to obnášelo vyšplhat se zase po těch skalách a od našeho nocoviště to bylo převýšení tak dobrých 500 metrů (přespali jsme ve výšce zhruba 1550 m) a čekal by nás tedy zase šplh. S třičtvrtělitrem vody pro oba…. Rozhodli jsme se tedy pro poslední možnost – vrátit se na Volakias a pak přes Gigilos dolů zpátky do civilizace. Vyrazili jsme tedy zpět do toho prvního sedla, protože Honza si všimnul, když jsme se tam den předtím dostali, že je tam náznak jakési cestičky vedoucí pro nás vhodným směrem. Sice nebylo jasné, jestli to je pěšina kozí nebo jestli tudy třeba občas projdou lovci, ale napojili jsme se na ni a ukázalo se to být dobré řešení. Sice to zpočátku taky bylo místy i trochu šplhací, taky po chvíli už ta pěšina zmizela a my šli terénem, ale brzo jsme se dostali už na mírnější a „jen“ kamenitý svah, navíc neporostlý stromy, takže se zlepšila orientace a po chvíli jsme poznali, že jsme teprve někde pod vrcholem, který jsme považovali za ten druhý Volakias!! Takže nám bylo jasné, že nás čeká ještě daleká cesta. Nicméně zdatně jsme nabírali výšku a současně se posouvali směrem, odkud jsme den předtím vyrazili a po nějaké té hodině jsme se dostali – jak jsme odhadovali – konečně někam pod hlavní vrchol Volakias, a to už v docela dobré výšce, odhaduju tak do 150 m pod vrcholem. Ale na vrchol to vedlo zcela evidentně zase přes ty šplhací skály. Takže jsme před sebou měli zase šplh a skutečně jsme si ho užili dostatečně, dokonce možná i víc, než když jsme tudy procházeli o den dříve. Po zkušenosti předchozího dne a v očekávání takových šplhacích vložek jsem hned ráno rovnou foťák místo na břicho, kde ho normálně nosím, uložil do báglu – a byl to dobrý tah. Sice z této části už teda nemám žádnou fotkovou dokumentaci, ale na skalách to hned bylo lepší. Dokonce jsme v té změti skal našli i místa, kudy jsme se zcela jistě den předtím už jednou drali opačným směrem. Na závěr Honza vybral chuťovku v podobě úplně kolmých skal, asi abych si já, senior, taky dostatečně užil … No, lehce po poledni jsme skutečně byli zase u toho poraženého betonového sloupu na vrcholu Volakias!!! Sice jsme z toho byli trochu zdrchaní, ale dali jsme si na oslavu každý hned dva panáky, udělali vrcholová fota, na která jsme při první přítomnosti na tomto (význačném!!) místě docela nějak zapomněli (!!!) a vypili zbytek vody (na každého zbylo tak asi deci), snědli jednu z posledních energetických tyčinek…a posilněni na těle i na duchu jsme vyrazili dolů po známé již cestě do sedla, kde jsme strávili předposlední noc. Odtud jsme se ale hned vydrásali nahoru jakoby k vrcholu Gigilos, avšak tu vrcholovou mohylu jsme nechali trochu bokem, a bez zastávky jsme začali sestupovat do sedla pod Gigilos. A rovnou i dál, žlebem k prameni Linoseli. Honza to ze sedla dolů dost napálil a u vody byl výrazně dříve než já, mohlo to být hnedle o víc, jak pět minut, ale dokázal jsem to sem z vrcholu Volakias za 3 hodiny a 10 minut, což je asi rekord mé věkové kategorie. Napojili jsme se (ale ne tolik, kolik by si tělo žádalo, voda byla hodně studená až ledová a báli jsme se, aby nás z toho něco nepostihlo, třeba angína či něco podobného). Od pramene Honza zase vyrazil napřed, mně už to fakt moc nechodilo, ale když jsem dorazil do snackbaru na Xyloskalo, tak mě tam už čekalo pivo a tiropita a taky bylo nakoupeno již i něco ke snídani – prostě perfektní Jeníkův servis!! Bylo pozdní odpoledne a nás ještě čekala nudná cesta přes planinu Omalos a kam dál – to podle toho, kde najdeme místo na přenocování. Nějakou hrubou představu jsme měli, ale jistí jsme si tím nebyli. Na konci planiny se Honza zase natáhl pro nějaká jablka a na zemi pak byly zase další napadané vlašáky, které jsme si nasbírali. Hned za kostelíkem jsme sešli dolů pod silnici do takového jako úvozu a zanedlouho našli vedle ruiny nějakého kamenného domu na terásce pěkné místo pro stan. Vyčistili jsme to a k večeři jsme pak měli každý plechovku piva (z Xyloskalo, krásné Jeníkovo překvapení!!!), k tomu nějaké buráky, co nám zbyly a jablko a ořechy. Úžasná dieta!! Trochu jsem měl obavy z noci vedle silnice (případný hluk) a byli jsme na místě, kudy hodně prochází kozy a ovce, ale nebylo to nijak hrozné – auta v noci tudy nejezdila a jediné stádo ovcí, které tudy prošlo, šlo po silnici ještě dříve, než padla úplná tma; a pak už byl krásný klid. Po tom jak fyzickém, tak i trochu psychickém vypětí se to spalo jedna báseň.

Další den PÁ 11/10 nás čekala krásná a nijak namáhavá cesta do Sougie. Po snídani (den předem na Xyloskalo nakoupené pečivo + čaj z donesených zásob) jsme sešli na silnici a od kamenitého parkoviště pak zpátky pěšinou směr začátek rokle Fugou, do které jsme odbočili. Po sestupu do hlavní rokle Agia Irini nás čekalo překvapení v podobě malého přenosného stánku s nějakou děvenkou, která tam na 6. km (od spodního konce), tedy 1 km od horního konce, vybírala vstupné 2 €!! No, co jsme mohli dělat, že… Ale zůstali jsme hned kousek níže u velké kamenné nádrže na vodu a udělali si docela dlouhou pauzu, při které jsme si uvařili kafe a snědli k němu poslední BeBe sušenky (to bylo jediné, co nám zbylo), umyli se (byli jsme přece v civilizaci, ne…?) a dokonce jsme si vyprali trika a šortky, a i fusekle!! Na slunci to bylo suché natotata. Dolů to je klasika, šel jsem tudy snad už popáté nebo tak nějak, a tak to už moc neprožívám. Dole v taverně Oasis jsme si dali na posilněnou pivo a do Sougie jsme došli v pořádku. A hned jsme šli ke sprše, nedaleko od ní hodili bágly do písku a šli se vykoupat. Jen jsme vylezli, tak kdo se to tam neobjevil – zase Kate!! Máme na sebe nějaké štěstí. Hned jsem jí za tepla povykládal naše zážitky a dal jsem ji nějaký kontakt na sebe, že bychom si mohli poemailovat. Spát jsme na tu jednu noc, co nás zde čekala, tentokrát šli ale už do rokle, neponechali jsme nic náhodě, že by zase mohla někde vypuknout diskotéka. Cestou jsme se koukli, jak nám jede trajekt do Agia Roumeli, protože se nám (asi hlavně mně) nechtělo jít zase po E4 dva dny zpátky. Taky nebylo jasné, jestli by to vydržely moje boty. Pohory Hanwag Banks jsem totiž tak rozerval (a to jsem je už při prvním treku trochu pozašíval!!), že z nich byly papuče s nejasnou budoucností (a i to byl pak důvod, proč jsme se rozhodli nejít poslední plánovaný trek, z místa Fliskounias v rokli Eligias přes jeskyni/pramen Kormokopou do Agios Ioannis na planině Anopoli). Pravda je, že tyhle boty NEJSOU určeny do takového terénu, ve kterém jsme se pohybovali.