Jdi na obsah Jdi na menu
 


KVĚTEN - ČERVEN

17. 6. 2014

 (bus CHANIA - KÁMBI) – VOLIKA – SPATHI – LÍVADA – SIDEROPORTAS – úbočí KÁSTRO – KAKÓ KASTELI – NIATOS – TRIKOUKIA – nad KALI LAKKI – SKAFÍDHIA – MOURI – CHÓRA SFAKIA – ANOPOLIS – AGIOS DIMITRIOS ARADHÉNA – SELLOUDA – AGIOS PAVLOS – AGIA ROUMELI – DOMATA – SENDONI – TRIPITI – PIKILASSOS – AGIOS ANTONIOS – SOUGIA – LISSOS – GHIALISKARI – (bus PALEOHORA –  CHANIA)

 
Na tento rok (2011) jsem si naplánoval poměrně velký trek, a dost možná, že jsem měl až moc velké oči, protože na nějaký případný dovolenkový odpočinek jsem si zase tak moc času nenechal. Ale tentokrát v tom nebylo nic „objevitelského“, hnedle celé to sestávalo z treků, které jsem v minulosti už někdy prošel a jen jsem to nějak pospojoval. Akorát malé části (přes bývalou vesnici Mouri do Sfakie) a potom kousek na planině Anopolis z osady Kámbos do osady Agios Dimitrios a dále k mostu přes rokli Aradhéna byly pro mě novinkou. Popis toho, co se stalo a událo, začnu tentokrát netradičně – itinerářem, jak jsem si to původně naplánoval:
1.      den (PÁ 27/05)Odlet z Prahy v 05:00, přílet do Chanie 8:50. V 10:30 bus do města. Nákup (voda, bomba, sušenky; chleba; sýr?). Odjezd ve 14:00 do Kámbi (voda) (za oba busy € 2,10 + 3,20). Noc buď na Volika (voda) nebo dole pod přístupovou roklí, případně v rokli – dvě vhodná místa
2.      den (SO 28/05) – nahoru směr sedlo jižně pod Spathi (výstup na horu?) pokračovat přes Stavrou Seli směr Lívada a odtud dál po E4 směr Kástro. Noc buď na Lívada (voda) nebo někde směrem k Sideroportas
3.      den (NE 29/05)Sideroportas (výstup na Agia Pneuma??), po E4 dále směr Niatos; noc na Niátos (voda) (přes Kástro? nebo kolem? …až podle momentální situace…)
4.      den (PO 30/05) – výstup na Kástro, noc na Niátos; pokud předešlý den přes Kástro, ráno postup rovnou směr Trikoukia a Kali Lakki (viz 5. den – tím se vše o jeden den posune, a ten pak strávím v Sougii)
5.      den (ÚT 31/05) – směrem na Kali Lakki, Skafídhia (voda), noc na Skafídhia nebo (spíše) nahoře nad Skafídhia v sedle pod Kéfala (dole moc koz)
6.      den (ST 01/06) – po silnici směr Anopolis, před kozincem Feeno kai Yannous (voda) odbočit vlevo nahoru směr Mouri a pokračovat přes bývalou vesnici Kavros dolů do Chóra Sfakia, noc podle situace a rychlosti postupu, možná ještě před Sfakií, možná až v rokli Ilingias na známém místě
7.      den – (ČT 02/06) pokud noc před Chóra Sfakia, tak ráno do města a pak zpět přes Ilingias a dál směr Anopolis boční roklí; pokud předchozí noc v Ilingias, pak rovnou boční roklí na Anopolis; hospoda u Velkého kafe, pokračovat po silnici (pekárna!!!) a z osady Kámbos (Anopolis – bílá busta Daskalogiannise na kruhovém náměstíčku) směr Agios Dimitrios; zde odbočení ze silnice vlevo a zkratka přes kopec zase na silnici kus před mostem u Aradhéna; přejít most přes rokli a dál po silnici směr Agios Ioannis, po asi 1,5 km odbočit vlevo a kolem zhruba 2 kozinců na místo Sellouda a sejít dolů k moři na Agios Pavlos; noc na Agios Pavlos (voda)
8.      den (PÁ 03/06) – do Agia Roumeli, noc tam
9.      den (SO 04/06)Agia Roumeli, noc tam
10. den (NE 05/06) – ráno po E4 na pláž Domata, noc tamtéž (nebo spíše u ústí rokle Kladou – krásné místo pod borovicemi)
11. den (PO 06/06) – dál po E4 do Sougie, noc v rokli na Lissos (nebo skončit dříve, u cedule k Polyfémově jeskyni nad výstupem z poslední rokle, anebo strávit noc někde jinde – podle rychlosti postupu a podle momentální situace a pocitů)
12. den (ÚT 07/06)Sougia, noc tam
13. den (ST 08/06)Sougia, noc tam (pokud 3. den treku bude výstup na Kástro, pak ještě další den v Sougii)
14. den (ČT 09/06) – buď ještě celý den (+ noc) v Sougii (a další den ráno bus směr Chania) nebo po ránu přesun po E4 směr Lissos (voda) a pláž Ghialiskari (pravděpodobnější varianta)(voda), tam noc
15. den (PÁ 10/06) – pokud noc na Ghialiskari, pak přesun do Paleohory a na bus směr Chania (odjezd ve 12:00, € 6,80); pokud v Sougii tak bus směr Chania (7:00, € 6,40); z Chanie posledním busem na letiště, tam přes noc (€ 2,10)
16. den (SO 11/06)v 9:35 odlet z Chanie, přílet do Prahy v 11:30
 
Cena za dopravu: 7950,- letenka PrahaChania a zpět; busy po Krétě - € 14,20 (asi 350,- Kč) – celkem asi 8300,- Kč
Náklady na stravu: bomba, chleba, sušenky, voda do € 3,00; ??sýr € 2,50; gyros+pivo 5x (?) – asi € 15,00; pivo a kafe několikrát – € 30,00; další nákupy jídla v Ag. Roumeli nebo Sougia – €10,00; večeře asi 2x - € 30,00;
Dárky – Ouzo, pastelky atd. - € 20,00;
€ celkem: asi € 110,00 (zhruba 2700,- Kč)
CELKEM SAKUMPRÁSK VŠE Kč: zhruba do 11 tis.
SIGNÁL – NEBUDE POUZE ČÁST 2. A CELÝ 3. DEN A PAK JEN MÍSTY (většinou v nějaké rokli jen po omezenou dobu třeba jedné, dvou hodin…; otázkou také je signál na E4 z Ag. R. do Sougie)
 
Jak je patrné, naplánoval jsem si to dost podrobně a pokračovat budu porovnáním se skutečností. Začnu těmi cenami – ačkoli zprávy jsou většinou takové, že ceny se moc neměnily, tak faktem je, že jsem utratil více, a to ne proto, že bych více kupoval, ale protože to prostě víc stálo. Třeba busy z/na letiště byly za 2,30, bus do Kámbi za 3,50 Večeře v Sougii o 4 € dražší, víc stálo pivo….centík k centíku a ono to naskočí, zvlášť když se pak jeden rozšoupne s nákupem dárků pro sebe i pro blízké ... Takže by se dalo k těm celkovým nákladům poznamenat, že mě to celé vyšlo tak na asi necelých 13 tisíc.
Teď k dodržení té cestovní části itineráře (i s poznámkami o dostupnosti mobilního signálu).
  1. PÁ 27/08 - Přílet byl OK, bus do Chanie jel dřív. V Chanii (nákupy, první gyros, menší procházka kolem přístavu atd.) a pak z Chanie do Kámbi to taky bylo tak nějak v pořádku. Spaní bylo na víceméně plánovaném místě v rokli asi 300 výškových metrů pod chatou Volika. V rokli signál pochopitelně nebyl, ale jinak ano.
  2. SO 28/05 - Další den už byl skluz – spal jsem v sedle západně od Spathi. Sice jsem poseděl u chaty Volika a dosoušel věci z předchozího deštivého dne a noci, a došel jsem si taky pro vodu, což celkově zabralo tak dvě hodiny, ale představa rychlosti následného postupu (výstupu) a skutečnost se poněkud lišily. Po celou cestu signál byl, jen jak jsem začal stoupat do sedla západně od Spathi, tak zmizel – hora ho skryla.
  3. NE 29/05 – Po výstupu na Spathi jsem celkem snadno, bez bloudění v nejsaném terénu, došel na planinu Lívada a tam okamžitě použitelná voda nebyla. Zkusil jsem tedy jít bez báglu podle hadice, že bych došel někam ke zdroji, ale po několika stovkách metrů byl hadice konec a voda nikde. Takže zpátky k báglu, nandat ho a pokračovat s tím, že jsem naplánoval získávat vodu ze sněhu. Spaní bylo skutečně nedaleko sedla mezi Agio Pneuma a Grias Soros. Tady všude po signálu ani stopy, vyjma úplného počátku dne – na Spathi ano, pak ještě chvilku, kdy se jde po hřebeni od Spathi na jih. Jakmile se z něj odbočilo na západ, „do vnitrozemí“, signál zmizel.
  4. PO 30/05 – Postup už byl celkem podle očekávání, výstup na Agia Pneuma jsem vypustil (ze sedla to není správná přístupová cesta, na vrchol se chodí jinudy – jak jsem později zjistil), jenže při traverzu dolů po úbočí Kástro (horem po značkách jsem nešel, nebyl čas a bylo málo vody) jsem zakufroval a slezl dolů moc brzo. Ono se z planinky Loutsolaki, přes kterou ta obcházka vede, má jít po celkem výrazně patrné stezce po úvodním příkřejším sestupu hodně dlouho sice ne přímo po vrstevnici, ale jen s malým postupným sestupem, ale já vzal dolů moc a to mě dovedlo do sice nádherné oblasti Kako Kástelli plné strží, skal, hlubokých děr až propastí a úzkých hřebínků mezi nimi, ale je to hodně těžko průchodné. Díky tomu, že znám tvar hory Kástro a že jsem tedy věděl, kde asi tak další cíl – planina Niátos – je, jsem se tak úplně neztratil, ale nemohl jsem se tam dostat. Navíc díky nedostatku vody a taky jak čas ubíhal a den se nachyloval, tak jsem se nakonec dostal už se soumrakem na nějakou planinu západně od Kakó Kástélli, která ani na mapě nemá jméno, a tam jsem se vyspal. Po celý den nikde signál mobilu nebyl.
  5. ÚT 31/05 – Díky kufrování předchozího dne a díky tomu, že Kástro bylo stále v mracích a na změnu počasí to nevypadalo, jsem výstup na horu vypustil a snažil se raději dostat na Niátos. Což se mi taky podařilo po úbočí horY Simalokorfi, s příjemným extempore asi 1,5 km před planinou, kde jsem u zrekonstruovaného vodního rezervoáru Katastromeno (na povrchovou vodu) jednak provedl už hodně nutnou očistu těla a taky nabral tolik potřebnou vodu, navařil z ní čaj, udělal si kafe a tak. Na Niátos pak voda byla taky, ale já se tam moc nezdržoval a pokračoval plánovaným směrem TrikoukiaSkafídhia, Skutečně jsem se pak ubytoval asi 15 min sestupu nad pramenem (a silničkou) Skafídhia. Signál - kdybych z Niátos vyrazil kousek cesty k chatě Távri, tak tam by určitě byl (a dost možná, že by byl už i na Niátos, nedaleko jsou na kopci nějaké stožáry…možná, že to je mobilních operátorů; ale nezkoušel jsem to), ale pak směr Trikoukia a dál signál nikde.
  6. ST 01/06 – Další den perný, i když podle itineráře. Dostat se totiž z Mouri do Sfakie není vůbec jednoduché, ale nakonec jsem vše stihnul a spal v rokli Ilingias. Signál se víceméně chytit dá, ale jsou místa, kde není.
  7. ČT 02/06 – Celkem pohodově jsem ušel, co jsem ujít chtěl, včetně posezení a přímo lukulských hodů v taverně na kraji osady Kambia na planině Anopolis. Akorát že jak jsem sestoupil z hor (planina je zhruba 500 – 600 m vysoko) a taky se asi změnilo počasí (oteplilo se), tak mi bylo občas tuze horko a musel jsem často zastavovat, zvláště kolem poledního nebo odpoledne. Signál mobilu prakticky všude dobrý.
  8. PÁ 03/06 – do Agia Roumeli po pobřežní E4 je to kousek, takže bez problému
  9. SO 04/06 – zůstat v Agia Roumeli taky nic složitého; zde signál pochopitelně je
  10. NE 05/06 – cesta po E4 ztížená rakijovou smrští předchozího večera v taverně Tara s místním kamarádem Ervínem (ze Slovenska), nicméně noc jsem strávil plánovaně těsně za pláží Domata; vyjma některých roklí a rokliček signál všude.
  11. PO 06/06Sougie dosažena už téměř za soumraku (jednak odbočka ke kapli Agios Nikolaos na vrcholu kopce nad Pikilassos a taky opět kufrování - tentokrát až k pobřeží ke kostelíku Agios Antonios). Mobilní signál (i po celém zbytku cesty až do Paleohory vyjma míst v rokli nebo jinak ukrytých) byl pořád.
  12. ÚT 07/06Sougia – splněno
  13. ST 08/06Sougia – splněno
  14. ČT 09/06Sougia a kolem poledne směr Ghialiskari – splněno i s asi dvouhodinovým pobytem na malé plážičce na cestě, noc nedaleko Gialiskari
  15. PÁ 10/06GhialiskariPaleohora – snadná „práce“. Busem kolem poledne směr Chania. Tam různé pochůzky, nákupy, občerstvení a busem ve 20:30 na letiště, takže itinerář dodržen.
  16. SO 11/06 – odbavení i následný odlet bez problémů a vše načas, takže i v Praze podle letového řádu.  
Dá se tedy říct, že jsem itinerář až na nějaké drobnosti dodržel, vypustil jsem dva výstupy na hory, ale díky kufrování jsem „objevil“ skvělou oblast Kako Kastélli a dostal jsem se ke kostelíku Agios Antonios přímo na pobřeží nedaleko Sougie.
 
A budu pokračovat zase netradičně – popisem negativ, nebo toho, co jsem za negativa v tom čase považoval, anebo co se jako negativa jen tvářilo.
 
Jednak hned po příjezdu na Chanie se mi to tam tak nějak nelíbilo a nevím proč. A pak ten odjezd do vesnice Kambi!! V hale, kde jsou pokladny, mají na A4 oboustranně nakopírovaný seznam všeho toho, co kam jede, ale to Kambi tam nebylo. Tak jsem se šel poptat pokladní a ta mi sice potvrdila, že do Kámbi bus jede, ale aniž počkala na nějakou další diskusi, tak mi hned lístek prodala a já nevěděl, kam by to vlastně mělo být, jestli myslíme stejné místo .... Cena sice tak nějak odpovídala tomu, co mají na netu ... Podivil jsem se, že TOHLE ale není na tom seznamu linek a ona mi to potvrdila, že ne - a dál to něřešila; a tím vše skončilo. A tak jsem tak nějak těch zhruba 20 min před odjezdem busu vylezl ven a jal se hledat bus. Kdo to tam nezažil, neví, jaký je to očistec tam JAKÝKOLI SPOJ najít. Hrozný mumraj, busy stojí, kam se zrovna vejdou, když jede třeba na letiště, tak na sobě může mít napsáno třeba STAVROS (ale řecky), protože to je taky nějaká vesnice v okolí, kam taky jede ... Sice každý bus nahlásí v místním rozhlase, a to napřed řecky, pak anglicky a nakonec i německy, ale je tomu rozumět tak, jak bývávalo rozumět českým hlášením na českých nádražích. Takže vlastně hnedle vůbec. Nakonec mě někdo nasměroval k nějakému busu, kolem kterého se motali dva chlápci. Tak jsem se poptal, jestli to jede do Kámbi a ten asi hlavnější (větší) napřed potřásl hlavou jakože že ne, ale zeptal se mě, jestli jako Kámbos?... To jsem nevěděl, tak jsem pokrčil rameny, a to ho zřejmě uklidnilo, protože kejvnul jako že vlastně jo a že mám jít dovnitř. Tak jsem si řekl "Děj se vůle Páně" a vlezl tam. Byla tam ještě nějaká ženská, tak pro jistotu i jí jsem tázavě předestřel slovo Kámbi? - a ona zase "Kámbos?" a pak taky kejvala jako že jo .... No to bylo. Pak tam ještě vlezlo asi pět šest školních adolescentů (připomínám, byl pátek odpoledne a jeli za školy – a těch už jsem se fakt na nic raději neptal) a vyrazili jsme. Koukal jsem, kudy jedeme, protože na Google Earth jsem si již před dovolenou našel, že se tam busem dá jet dvěma způsoby - jednak jak už jsem to znal z pěšího a "stopového" dosažení té vesnice Kámbi (2006) přes jiné vesnice jménem Kondopoula a Katohori a jednak přes vesnici Mourniés na kraji Chanie a dál směrem jakoby na jih až jihovýchod. Pokud by bus vyrazil jiným směrem, bylo by to holt v prdeli. A tak jsme vyjeli. Já sice věděl prd, kam, motali jsme se po městě, ale směr byl zhruba dobrý a když jsme nějak minuli místní nemocnici, tak jsem trochu pookřál, protože když jsme tam tenkrát šli pěšky, tak jsme na okraj Chanie (vesnice Nerokouros) dojeli nějakým městským busem a ten měl právě v jízdním řádu taky i tu nemocnici. A fakt že jo - najednou jsme se snažili vytočit v tak ostrý zatáčce silnice nad Nerokouros, že se tam ten asi 50místný, normální dálkový - jak by se u nás řeklo - bus (pro tak necelých 10 lidí a počítám, že tak je to každý den) nevešel. Tak to bylo mockrát metr dva dopředu, pak trochu couvnout, a mezi tím otáčet volantem tu na jednu to na druhou stranu….a to všechno dělal jen řidič!!! Já se mu do toho nemotal a nikdo jiný taky ne.... Skutečně jsme pak jeli i přes výše zmíněné vesnice - to vždycky bylo umění se s tím velkým busem provléknout tak úzkými ulicemi, že by i osobák asi měl problém, pak nechat vystoupit jednoho dva školáky, dojet na konec vesnice, tam se již dobře naučeným trikem s couváním a popojížděním dopředu s celým tím vehiklem na úzké silnici otočit do protisměru a tohle všechno si zopakovat v další vesnici. V Řecku asi neznají busy menších rozměrů .... Ale protože jsme jeli pro mě žádoucím směrem, tak jsem s tím představením byl celkem spokojený. A opravdu mě pak vyhodil v té vesnici Kambi!!! Já už to poznal, že se tam blížíme, a tak jsem byl připravený u dveří, že kdyby chtěl jet někam do toho nějakého Kámbosu, o kterém pořád někdo mlel, tak že začnu dělat hluk o potřebě vystoupení ... Ale nebylo třeba, zastavil a vyhodil mě i s báglem.
 
No tak jsem teda byl na začátku toho velkého treku, co jsem si na rok 2011 naordinoval. Ještě k tomu jménu vesnice: na mapě i na jízdence bylo (řecky) napsáno" ΚΑΜΠΟΙ" a protože to "ΜΠ" se čte v řečtině jako "mb" (když je to uprostřed slova; na začátku by se to četlo jen jako "b") a "OI" jako "i", tak odtud ten přepis do latinky, který někde se taky objeví, a to buď jako "Kampoi" nebo už jakoby úplně foneticky jako "Kámbi". Kde se ale vzalo to jejich "Kámbos", co furt všichni říkali, to fakt nevím, na mapě jsem ni takového nenašel.
 
Další negativa už stručněji. Hned v Kámbi začalo drobně pršet, pak přestalo, pak zase začalo ... Ale bylo to takové mrholivé, i když na oblečení nepromo už jo. Cesta dobrá, známá, a ukázalo se, že docela i nově značená, takže bez problému. Ten nastal v místě, kde se musí projít otevíracím protikozím plotem u posledního kozince v údolíčku. Tam značení najednou chybělo a já si to namířil na silnici nade mnou (byla vidět), směrem, který jsem považoval za nejlepší, tedy jakoby rovně nebo spíše trochu vpravo. Nejlepší ten směr ale nebyl, měl jsem jít jinudy – spíše se držet plotu naopak po levé ruce. Podobně jsem dopadl o kus dál. Šel jsem, jak jsem si pamatoval a tím jsem se dostal do míst, která byla porostlá ovsem; což bylo po dešti a při dešti docela dost mokré zhruba nad kolena. Nic moc. Ale zase jsem tam objevil nádherné máky .... Mělo se jít zase trochu jinudy, kudy by se těmhle lázním (ale i těm mákům!!) vyhnulo. A pak - to už jsem se dostal na tu správnou, zase značenou cestu - tam byl klasický otevírací díl plotu. Tak jsem to otevřel a prošel a jak jsem procházel, tak jsem slyšel klasický zvuk trhající se látky. A taky se trhala - úplně nový protideštný povlak na batohu, navíc zatím jediný, který - jak se ukázalo, opravdu protideštně fungoval!!! Získal dvě skoby; nad tím otevíracím dílem byl totiž ostnáč a já se málo shýbnul .... Pak déšť zesiloval (ale pořád docela teplo) a do toho začalo v dáli hřmít - a bouřek v horách se fakt docela bojím. Tak jsem začal hledat místo na nocování v rokli - taky se už docela připozdívalo. Našel jsem jedno nic moc místo - na velkých oblázcích dna rokle, protože nikam nahoru do blesků jsem lézt nechtěl. Ale stavět v dešti stan .... než jsem přes ten vnitřní přehodil tropiko, tak to bylo mokré všechno, i když jsem byl myslím docela rychlý. A do toho ještě i namoklé věci v otevřeném báglu .... a k jídlu jen voda a nějaké müsli, protože na vaření nebylo kde. Ale ráno dobré, slunečno a dost jsem toho usušil.
Další negativum - začala se mi ještě na horách párat pohorka, což byl docela průser. Díra, že se do toho dal strčit prst. Ale spravil jsem to provizorně - a tak dobře, že to drží doteď. A ke konci jsem někde natrhnul konec podrážky té samé boty, ale doma jsem to pak přilepil a vypadá to, že to docela drží.
Někde jsem ztratil bodec od trekové hole.
Šlápl jsem si na oboje brejle. Napřed na čtecí - to takhle jednou k večeru se najednou něco mezi kamením u stanu zablesklo, tak jsem se podíval, co to je a ono to bylo sklo z brejlí. Obroučkám se naštěstí nic nestalo, jsou snad nějaké titanové a hodně ohebné, tak ten můj atak ustály. Sklo jsem se to pokusil dát zpět a podařilo se, jen jedna nožka je trochu ohnutá. Na ty druhé, co normálně nosím, jsem šlápl naštěstí jen trochu. Sice nejsou tak odolné, ale ten atak nebyl naplno, tak to taky skončilo jen malým ohnutím části obruby a poškrábaným sklem. Brejlový atak nebyl na oboje brejle najednou, rozdělil jsem si to do dvou dnů.
Při snaze o vyfocení obzvlášť vydařeně umístěné kytky (krokusa) jsem se tak moc soustředil na to, abych získal co nejlepší pozici pro foto, že jsem se pořádně nedíval na to, kam šlapu, a stoupl jsem na kulatý kámen na svážku. Kámen se pochopitelně zvrtnul, já ztratil balanc (to vše s 20 kg na zádech) a spadl naznak tím báglem do dřišťálu na tom svážku. Jednu ruku, ve které jsem držel foťák jsem i s ním uchránil, ale tu druhou ruku ne - tou jsem se automaticky při pádu opřel o zem, tedy o ten dřišťál. Výsledkem bylo asi 50 trnů, zapíchaných do dlaně. Ale co trny, já nemohl vstát!!! Ležel jsem naznak s hlavou níž než nohy, suna se pomalu dolů po tom báglu dřišťálovištěm. Převalit jsem se nemohl – to bych byl v tom dřišťálu břichem. Připadal jsem si jak bezmocný brouk na krovkách ... Posun jsem zastavil, až když jsem se tou opíchanou rukou chytil nějaké skály, ale prostě vstát jsem nedokázal. Prekérní situace ... Nakonec jsem opatrně někam dal ten foťák, pak si odepnul batoh (přesněji - já se odepnul z něj!!!), ale ani bez něj to nebylo jednoduché dostat se na nohy bez nutnosti opřít se do dřišťálu ... no, nakonec s to ale nějak zadařilo. Mezitím se ten bágl zase rozjel dolů ... ale zachytil jsem ho dřív, než se sesunul někam dál, vyfotil krokusa a pak nastala operace alespoň zhruba vyndat ty největší trny. Něco se podařilo, tak 10 určitě, a další jsem pak vyoperoval na místě, kde jsem se utábořil na noc. Ale ještě pak několikrát jsem si jehlou rozpíchal dlaň a něco vyndal a zbytek, co jsem měl v ruce ještě nějaký týden po příjezdu, snad už taky vyhnil. Ale aspoň už o tom téměř nevím. A nejhorší je, že ta fotka se nakonec vůbec nepodařila, asi díky tomu, co se při její tvorbě dělo...je tmavá, trochu rozmazaná....
Pak jsem zabloudil, zrovna když jsem neměl vodu a když jsem slezl už tak nízko (kolem 1300 m), že tam nebyl už ani sníh, který bych mohl tavit. A to jsem šel na planinu Niátos, kterou znám „jak svý boty“, protože jsem na ní byl už tolikrát!!! Věděl jsem, kde to je (Kástro přede mnou - to nejde nevědět; Kástro má tak specifický tvar, že se podle něj dá moc dobře orientovat), ale nemohl jsem se tam dostat díky nádherné oblasti někdy i hodně hlubokých strží a vysokých útesů. Nádhera je nádhera, ale když není co pít .... Ale druhý den jsem se přes úbočí jedné takové hory (Simalokorfí) a po kozích stezkách na ní na Niatos dostal, takže to dopadlo dobře.
Nepříjemná byla cesta z vesnice Mouri nad Sfakií k moři - bylo to asi 800 výškových metrů sestupu necestou a ošklivým terénem ... hodně nepříjemné a taky s ne moc velkým množstvím vody na to, že bych někde snad přespal; a navíc - MUSEL jsem taky dolů do Sfakie na ten gyros, na který jsem byl hrozně nastartovaný....(a který ty bestie stejně neměli – další, a hodně silné, negativum!!).
Pak jsem kufroval 2x na cestě z Agia Roumeli do Sougie!! A to jsem tudy šel už tuším počtvrté!!
Taky jsem tu první část z Agia Roumeli šel nemocný, protože Ervín je zvíře a měli tam v hospodě nějaký Řeky, zlatou mládež, co tam nechali v osmi lidech outratu za asi 1,5 tis. éček. A oni si objednávali a pak nespotřebovali a tak všechnu tu jimi nespotřebovanou rakiji jsme spotřebovali my, protože to Ervín prostě zabavil pro sebe. A já pak druhý den vyrazil s tuze bolavou hlavou a s mohutnou spotřebou tekutiny, což se objevilo v tom, že jsem na další den z pláže Domáta do Sougie (několik hodin ne zrovna jednoduché a snadné cesty) prakticky neměl vodu. Ale i to dopadlo dobře - na večer něco zbylo, na ráno mi zbyly tak necelé dvě deci a po asi 2,5 hod lezení (byl v tom právě jeden z těch kufrů) jsem došel na místo Sendoni, kde mi nějaký stařík vodu dal. A navíc pak byla i na začátku rokle Tripiti a taky ještě trochu fungoval pramínek pod Pikilassos ...
Pak přišel druhý kufr na E4 ....ten byl až k moři, o asi 100 m níže, než cesta, po které jsem šel, ale zase na zajímavé místo, kam bych se jinak nedostal - ke kostelíku Agios Antonios. Jenže jsem pak zase musel těch ztracených 100 m nastoupat zpátky ...
No a možná by se ještě nějaké minus našlo, hlavně to celé pojetí nebylo dobře vybrané a naplánované, trochu jsem to přepískl a měl jsem si nechat víc času na odpočinek a slunění.
Menší minus byl fakt, že cestou z Lissos ZASE začalo pršet (byl jsem tam předtím 2x a VŽDYCKY pršelo: jednou, ve druhé polovině září, to byla taková docela prudká přeháňka a podruhé, v říjnu, dokonce přímo smršť s blesky a kroupami, kterou jsme přečkali v malé jeskyňce, která tam naštěstí zrovna byla). Tentokrát začalo pršet naštěstí ZASE zrovna u té samé jeskyňky, ve které jsme už jednou byli před deštěm schovaní. Zrovna tak malé minus byla skutečnost, že místo na pláži Ghialiskari, kde jsem chtěl přečkat noc, mi obsadila nějaká intelektuálka, která tam do setmění četla knihu a asi tam i přespala. Ale byl jsem malinko před touto pláží na místě taky docela dobrém. Tak to žádná výrazná ztráta nebyla.
 
***********
K průběhu tedy podrobněji. Cesta z Kámbi je jasná, už u kostela je směrovka a o kus dál po silnici na rozcestí další – ale to jsou ukazatele silniční a ukazují na jednu stranu do asi dvou osad, přes které silnice dojde po mnoha km až pod chatu Volika. Na druhou stranu na tom rozcestí je to do jiných osad, ale je tam taky už letitá dřevěná tabulka pro pěší, tak po té je nutné se vydat. Tedy vpravo. No a nedaleko od toho rozcestí cesta ze silnice odbočuje (vlevo) a tady taky navíc začíná i nové značení, jehož konec sice neznám, ale po značnou část úvodní části treku směrem k hoře Spathi se dá využít. Značky jsou to nápadné, žluté s bílým okrajem a jsou docela hustě. Po odbočení ze silnice se projde kolem několika domů – to je osada (je to tak malé, že se mi nechce to ani nazývat vesnicí) Geroprinos. Ale hned za domy se cesta dělí. Doprava je kousek za rozcestím takové odpočinkové místo pod velkým stromem, ale to správný směr k chatě Volika není. Musí se levou cestou (tedy – přesněji – spíše rovně, neodbočovat), která vede po straně plochého údolíčka s několika kozinci a s oplocenými plochami. U posledního kozince je dobré trochu zpozornět. Cesta skončí a pokračuje jako pěšina podél plotu, aby po pár desítkách metrů dorazila s otevíracímu dílu plotu. Po projití se tady člověk musí dát vlevo nahoru jakoby souběžně s plotem. Já se dal rovně a pak nahoru k (asfaltové) silnici, která je zezdola trochu vidět, ale to bylo špatně, trochu jsem si zašel. Pokud se člověk vydá tou správnou cestou, hned ho zase povedou značky, které rovněž vyústí na silnic, ale už neasfaltovou a o notný kus dále. Já se tedy dal kus po asfaltu až k rozcestí, kde z asfaltu odbočuje vlevo neasfaltová silnice, což je ta správná volba. Sem někam taky ústí ty žluté značky, když se jich člověk drží.
Dalším takovým trochu krizovým místem je další brána – otevírací díl oplocení. Je to za menší roklí, kterou silnice obloukem překoná. Já zde prošel tím plotem a pokračoval po polní cestě vysokým porostem ovsa (po dešti to bylo docela „vlhké“), ale to taky nebylo ono. Protože pak jsem se musel motat mezi dalšími a dalšími místy porostlými tím obilím, anebo naopak mezi balvany, což jsem si mohl všechno ušetřit, kdybych neprocházel tím dílem plotu, ale vydal se podle plotu vpravo nahoru poměrně nově udělanou cestou, na které se později zase objeví značky, které člověka pak bezpečně vedou následně i celým údolím/roklí až na silnici pod chatu Volika. V rokli jsem ale musel přespat, protože jednak pršelo stále hustěji a do toho přišla bouřka s blesky a těch já se ne horách dost bojím; a taky se připozdívalo. Ale ráno bylo po bouřce a po dešti, slunce pralo a akorát bylo trochu chladněji, než bývá v září. Ale nahoru to je zcela jasné - značky a znatelný místy i z kamenů vybudovaný chodník, i chata Volika sama se zanedlouho v dáli objeví - a vyjde se na silnici pod chatou v místě, kde se dělí. Pokračování značené pěšiny je na druhé straně silnice přímo nahoru k chatě a cesta podle značek je bezproblémová.
Chata je dobrý záchytný bod. Na její zadní straně je přístavek, který není zamčený, jen zajištěný kusem drátu, a uvnitř je velká palanda a docela dost dek, ze kterých se jistě dá udělat docela dobré spaní. Ale to není vše – tak 300 metrů od chaty je také pramen a odhaduji, že bude v provozu celoročně. Když se jeden postaví levým bokem k tomu zadnímu rohu chaty, vedle kterého je vchod do přístavku, a koukne se před sebe podél chaty na velký cypřiš, tak v prodloužení pravého okraje jeho koruny je vidět v dáli v údolí skalka a nějaké vyšší listnaté stromy, tak za nimi ten pramen je. Počasí se postupně trochu lepšilo a při zpětném pohledu do chaty roklí, kterou jsem se vyškabal nahoru, bylo vidět docela daleko do kraje a až k moři.
Cesta od chaty (stále dobré značení) vede nahoru takovou průrvou k tyči, trčící nad skalisky. A pak pořád podle žlutobílých značek. Není tam nikde cesta, jde se terénem, akorát tu a tam je vidět jakýsi náznak kozí stezky a tu a tam na nějakém vrcholku tyč.Tahle značková pohoda pak končí, když se objeví na kameni šikmo doprava směřující žlutá šipka s nápisem „1 mile“ (pro jistotu napsané i řeckou abecedou). Vede to bůhví kam a tak jsem tohle značení tady opustil a šel vlevo nahoru k tyči se značkou E4. Myslím, že to nebyla poslední tyč, ale za ní následovala už maximálně jen jedna a tím tyčování skončilo. Takže pak už jen kamenní mužíci a tu a tam malý červený flek na kameni. Jimi vyznačená cesta se pak dostane na ploché místo, kde se stáčí vpravo. Ještě více vpravo je na vrcholu oblého kopce vidět kamennou bradavku – to je skutečně kamenný přístřešek, ale spíše je to jen ochrana proti větru; před deštěm by to neochránilo. To už se však nějakou dobu po levé ruce objevovala hora Spathi, ke které jsem mířil. Abych tedy k ní zamířil, opustil i ty mužíky a vydal se vlevo od jimi vyznačeného směru, nahoru jakýmsi širším a plochým žlebem, na jehož horním konci byla vidět na velkém kameni další hromádka menších kamenů (to už Spathi jasně kralovala) – a když jsem přišel blíže, tak dokonce na tom velkém byla červená značka!! Odtud to již bylo nahoru do sedla SSZ od Spathi jasné jak facka, i když zpočátku docela příkré. Ze sedla se pak musí jít stále nahoru jakoby po svahu Spathi, ale on je SSZ od Spathi ještě jeden nižší vrcholek, pod nímž pěšina vede. Říkám pěšina, ale po pravdě řečeno - ono tam nic podobného a zcela jasného není a i kamenní mužíci tam spíše nejsou, než jsou. Každopádně cílem je sedlo západně až JZ, z mého místa tedy vpravo od hory, velmi zhruba ve výšce asi 1950 m. Bylo vidět norama okolních hor a hlavně se objevil masív Agio Pneuma, které je dobým orientačním bodem. Okolí toho sedla je oblast s mnoha různě hlubokými dírami do země, často až propastmi, na mapě ANAVASI označená jako Ghourghoutha tou Spathiou. Je to svým způsobem krása, ale dost drsná. Věřím, že v zimě, kdy tam leží sníh anebo když je mlha či tam jsou mraky, tak to může být docela i nebezpečné díky těm až propastem. Na okolních svazích byly někdy i bohaté zbytky sněhu. Některé ty sníženiny ale jsou rozsáhlejší a jejich dno je přístupné a ploché, s plochými místy buď písčitými či z drobného štěrku, kde se dá myslím dobře bivakovat. Je nutné ale počítat s tím, že široko daleko není voda. Nedaleko toho sedla západně od Spathi jsem se ubytoval v jedné takové sníženině, se kterou souvisela ještě jedna, trošku hlubší. V té byly ještě zbytky sněhu a rostly zde porosty ladoniček na místech, kde bylo z tajícího sněhu dost vlhko. Samozřejmě jsem si nenechal ujít možnost vystoupit na Spathi, takže ráno jsem vylezl a dal sušit noční rosou i uvnitř trochu zavlhlý spacák a vydal se nahoru. Už z místa nocování byl ráno opět krásný pohled na masiv Agio Pneuma se zbytky sněhu, ale i na bližších okolních svazích byly k vidění různě velké zbytky sněhu. Nahoru je to poměrně snadné, převýšení tak asi jen 100 m od stanu a jde se po poměrně dobře schůdných skalních plotnách. Nahopře je exkluzivní kruhový rozhled jak na pobřeží, tak na hory (pano).
Cesta od místa spaní pak pokračuje zase jakoby po svahu Spathi k jihu až JV, až se dostane na hřeben, ze Spathi sestupující. Tady je zase SV vidět dolů do kraje, na silnice a nějaké stavení, nejspíše i na kapli Agios Pavlos na místě, na mapě označeném jako Ghournes. Přibližně stále stejným směrem se jde po plochém terénu až k celkem význačné, téměř obdélníkové a tmavé skále, na níž je další z mužíků. Zde se směr postupu mění o hnedle 90° doprava a začne se sestupovat západně po širokém, plochém hřebeni. Před sebou má člověk mohutný masiv dvoutísícovky Ormio. Po obou stranách jsou dole plochá místa, zvláště to vlevo by se dalo použít i pro bivak. Z nejnižšího místa sestupu se jde chvíli téměř po vrstevnici po skalních plotnách, kde cestu značí mužíci. Tohle ale netrvá dlouho, pak je nutné sejít dolů a trochu doprava zase na takový krátký hřebínek mezi dvěma sníženinami s plochým dnem a začít cikcak stoupat bez znatelné cesty terénem celkem prudkým svahem. Nahoře se pak dát vlevo k vrcholu), na němž je velká kamenná až mohyla. Nemusí se jít až úplně nahoru, je lepší se nechat vést mužíky. Ukazují cestu zase dolů a mírně vlevo až na další plotny, po kterých se dojde (doprava) až do sedla Stavrou (Seli), ze kterého je hluboko dole vidět rozsáhlá planina Lívada. Dál je to pak už jasné – nějak (bez cesty) dolů a dole po vyšlapaných ovčích stezkách rovnou za nosem až do místa, kde cesta zase začne stoupat. Tam pak záleží na tom, kam člověk chce jít. Dá se buď dál rovně údolím, ve kterém se po chvíli narazí na značky E4, jež člověka dovedou k chatě (a místu) Katsiveli, anebo se může odbočit vlevo a nahoru, až se narazí taky na značky E4, a to je cesta směrem k sedlu mezi Agio Pneuma a Grias Soros, pak následuje sedlo Sideroportas, sedlo pod Askifiotikos Soros, hluboká deprese SSZ od Kástro, sedlo Koutala (Seli) a zde jsou zase dvě možnosti: buď nahoru přes Kástro - ale nevyleze se až na vrchol, cesta jde pod ním - anebo horu obejít vlevo přes planinku Loustoláki. Já z planiny Lívada vyrazil vlevo k Sideroportas a ke Kástru.
Jenomže mezi tím se událo mnoho dalších příhod. Jednak s vodou na Lívada: myslel jsem si, že ji tam naberu. Sice studna tam byla, ale vedle jedné živé žáby (ta by moc nevadila) v ní plavala ještě jedna chcíplá už ve stadiu mírného rozkladu, jedna rovněž mrtvá myš (ta byla ale ještě docela zachovalá); a k tomu nějaký bordel a to mi fakt trochu už vadilo. Voda měla barvu šedou. Takže tu nebrat. Pak tam jsou celkem 3 betonové žlaby, částečně zapuštěné do země, a v těch taky byla voda. Dva z nich měly vodu sice – ve srovnání s tou ze studně – čistější, ale zarostlou nějakým žabincem a pouze v tom třetím byla voda jakoby vhodná k použití, takže jsem se ji rozhodl nabrat s tím, že ji budu muset převařit. Plavala tam spousta pulců různé velikosti, takže jsem si říkal, že TOHLE čisté být musí. Vodu jsem do flašky filtroval přes kus hadru a pulce jsem zase házel zpátky, a později jsem ji skutečně převařil a pozřel a nic mi z toho nebylo. Odběru vody ale předcházel pokus jít jen s lahvemi podle hadice, která ke žlabům vedla (nic z ní neteklo ani po pokusu o sání) a dostat se třeba až ke zdroji, přes mitato Lívada k prameni Lago Nero. Podle hadice jsem šel několik stovek metrů, ale hadice najednou končila. Sice v takovém širokém žlebu byly dole vidět další kusy hadic, podle kterých by se možná pramen dal nakonec najít, ale vykašlal jsem se na to a rozhodl se, že se vrátím a že právě naberu tu vodu od pulců a pak že budu tavit sníh. No a tak jsem se vrátil, nabral tu půlčí vodu, vzal na hřbet bágl a vyrazil po E4 směr Kástro. Napřed jsem se ještě na planině Lívada vylezl podívat na (již neužívané) mitato stejného jména. Je pořád docela pěkně zachovalé, na to, že jej nikdo neudržuje. A pak už to bylo podle tyčí E4 napřed mírně nahoru širokým údolím, potom se cesta vyšplhala vlevo na hřebínek, (pořád podle těch hadic), kde jednak trčela další tyč, pak tu bylo takové trochu už zřícené závětří zkamenů a pohled dolů na další část cesty. Jde se po dobré a zřetelné pěšině, občas otyčované. Tu a tam se jde po planince, tu a tam zase po nějakých skalkách, docela orientační  pohoda.
Jenže touhle cestou se udála ještě jedna – a dost nepříjemná – příhoda, taky jsem tam strávil další chladnou noc a další den se událo nečekané setkání.
Jde se tam oblastí s mnoha dírami a cesta není jen po rovině – občas se přelézají neobtížné skalky. A na jednom takovém místě se zbytky sněhu byly najedou porosty krokusů a ladoniček (Crocus sieberi a Chianodoxa cretica), se kterými jsem se dosud nesetkal. Tak jsem fotil a fotil a nechtělo se mi sundávat bágl, tak to bylo takové obtížnější. A uviděl jsem tam krokus, který jsem NUTNĚ potřeboval vyfotit, protože vyrůstal z díry nevelkém plochém kameni. A jak jsem se tam tak šteloval, abych zaujmul tu nejlepší pozici, tak jsem nedával pozor, kam šlapu a šlápl jsem na oblý kámen, který se zvrtnul a já letěl naznak. Báglem do dřišťálu, rostoucím na menším svahu. Foťák jsem uchránil, držel jsem ho při pádu jednou rukou stále nahoře, ale automaticky jsem se při pádu tou druhou opřel o zem. Tedy – přesněji – do dřišťálu. A tak jsem tam ležel jak bezmocný brouk na krovkách na zádech hlavou mírně z kopce a začal se sunout dolů. Dolů to bylo tak asi metr až dva, nic příkrého, a dole už rovinka, takže ani nic nebezpečného, ale nebyl jsem schopný vstát s tím závažím na zádech a taky jsem měl v ruce snad padesátku trnů a pěkně to bolelo. Nakonec se mi podařilo se zachytit tou pobodanou rukou nějaké skalky, takže sesun jsem zastavil. Foťák jsem pak opatrně postavil na zem, odepnul se z různých popruhů batohu a pouzdra na foťák a nakonec jsem se dokázal i dostat na nohy bez toho, abych se musel zase do toho dřišťálu opřít. Napřed jsem zabezpečil batoh, protože se dal zase do pohybu a pak jsem si začal vyndávat ty trny, které mi z ruky trčely tak, že jsem je dokázal uchopit. Moc jich nebylo. 10? 15? Nevím… A nejhorší na tom je, že ta fotka, kvůli které se tohle všechno stalo, na nic nestojí!! No ale když jsem se z toho všeho vzpamatoval, tak jsem zase dal bágl na záda a pokračoval a začal hledat místo na spaní. Našel jsem ho zase v takovém plochém dolíku s několika sněhovými poli po stranách a s bleděmodrým kobercem porostu ladoniček. I tady byly krokusy a bylo to tu vůbec krásné. Nadmořská výška zase nějakých 1900 m. Postavil jsem stan, vyfotil jsem to a kolem stanu jsem pro jistotu botou vyryl meliorační kanálky, kdyby třeba sprchlo a díky sněhovým polím bylo vody nějak víc – aby to když tak teklo mimo stan. A uvařil jsem polívku, najedl se a pak jsem si tam otevřel ordinaci v bleděmodré zahradě a dal se do vytahování trnů. Podařilo se mi vydloubat dalších deset patnáct a pak jsem ještě během celého pobytu tu a tam něco zase ještě vydobyl, ale určit ne vše; ještě nějaký ten týden po návratu jsem nějaké hluboko zaražené pořád cítil. Noc byla zase chladná a k ránu mi i chladno bylo, ale ráno samotné bylo zase jasné a krásné. Takže po snídani se sbalit a po E4 zase dále, až nakonec začal cesta stoupat k nejvyššímu bodu treku (2080 m) - k sedlu mezi Agio Pneuma a Grias Soros. Foukal ostrý a ledový vítr a vůbec tam nebylo hezky - od zdola se co chvíli valily chuchvalce mraků. Dal jsem si menší pauzu a šel se podívat, kudy dál. Tak nějak jsem to věděl, ale potřeboval jsem si to upřesnit. Bylo to po úžasně ostrých kamenech k hradbě skalisek i přes menší sněhové pole na dost příkrém svahu, ale přešel jsem to bez problémů. Potom to byl traverz k jedné skalce, od které jsem mobiloval, protože jsem zjistil, že je tam signál. Mrako-mlha se tady nahoře občas roztrhala a bylo vidět až cestu vedle kuželovitého Askifiotiko Soros a dále až Kástru. A kdyby nebyly ty občasné mraky odspoda, tak by bylo vidět dolů až na pobřeží. A nejenže jsem mobiloval, ale taky jsem uviděl v dáli dvě postavy, na cestě, kam jsem mířil, právě opustily sedlo pod Askifiotiko Soros!! Nevěřil jsem svým očím, ale když jsme se setkali, tak se to vyjasnilo – v tuhle dobu na takových místech může být akorát někdo z Česka!! Kluk s holkou, něco přes 20, a navíc děvče mírně polechtalo moji ješitnost, protože si mě tipla na TOHO, CO MÁ TEN WEB O KRÉTĚ. No. Trochu jsme potlachali, já jim vnutil pár staříkovských rad a mouder a zase jsme se rozešli. Mířili k chatám Katsiveli a dál i Kalerghi a možná roklí Agia Eirini do Sougie (nakonec to ale provedli jinak, jak jsem si přečetl na jejich stránkách, sešli dolů Samárií). Já šel pochopitelně na druhou stranu, tam, odkud přišli oni. Kolem je to zase taková měsíční krajina, zvláště při pohledu směrem k Trocharis, která je součástí masivu nejvyšší hory Levka Ori - Páchnes. Takže sedlo pod Askifiotiko Soros, a dál směr Kástro. Jsou tam tyče v dohledu (když není mlha) a od té poslední jsou pak na kamenech značky, kudy se má sestoupit; výstup k další značce na protějším kopci (je vidět) už je cestou podle vlastního výběru. Pod SSZ stěnou masívu Kástra je hluboká a rozsáhlá dolina, kterou jsme v roce 2003 obcházeli po vrstevnici a i teď jsem se pro to rozhodl. Počasí dobré, slunce pálilo, i když občas přišel nějaké mráček, ale mraky se držely bohužel nahoře na vrcholech kopců, takže třeba vrchol Kástra byl vidět jen párkrát a jen velmi nakrátko. Ale bylo občas vidět i daleko - třeba zase až k oblasti Páchnes. Cestou jsem ale někde bohužel ztratil bodec od hole, a ačkoli jsem to zjistil myslím téměř hned a vydal se zpět ho hledat, nenašel jsem to. V sedle Koutala (Seli) byly ovce a protivětrná hradba z kamenů. Protože jsem měl málo vody, protože den už dost pokročil a protože nahoře na Kástru byl jeho vrcholek víceméně pořád v mracích, tak jsem se rozhodl, že horu zase obejdu zleva jako už jednou. Ale chybka se vloudila. Z planinky Loustoláki, kam jsem se dostal bez problémů (a kde jsme v 2003 spali) se musí napřed vylézt nahoru na takovou hranu, odkud je najednou vidět docela daleko dolů a dokonce i mezi horami a kopci i někam do civilizace, odhaduji někam severně od planiny Askifou. Z hrany vede napřed dost strmě dolů ovčí-kozí stezka označená mužíky, která se pak stáčí vpravo a pokračuje – tu a tam stále značená mužíky – téměř po vrstevnici stále stejným směrem. Mně se to ale zdálo být – nevím proč – špatně. Stezku jsem proto opustil a začal více sestupovat. Po nějaké době jsem sice zjistil, že to nebyl nejlepší nápad - jakákoli pěšina zmizela a musel jsem dolů ne zrovna zpevněným terénem, a navíc pode mnou bylo vidět, že nemířím někam, kde by byly zbytky lidské činnosti v podobě nějaké, byť spoře využívané cesty, nebo dokonce nějaké stavby, třeba rezervoáru na povrchovou vodu – ale už to nemělo cenu se vracet, už jsem moc sestoupil. Měl jsem tam jen dvě volby – buď se zase vydrásat nahoru o nějakou tu stovku výškových metrů, o co jsem stačil sestoupit, anebo se pokusit nějak „prorazit“ a dostat se na planinu Niátos, kterou jsem měl za cíl, spodem. Zkusit totiž jít doprava po vrstevnici jakoby pod tou cestou, kterou jsem měl správně jít, dost dobře nešlo, protože zde byly svahy Kástra už rozryty mnohými stržemi a příkopy se stěnami neslezitelnými. Zvolil jsem tedy sestup. Tomísto dole pod svahem, jehož součástí je i krásná zelená planinka je na mapě označeno Kakó Kastélli a je to oblast, protkaná divokými stržemi, propastmi, dírami do země a kolem toho jsou všude skály a útesy. Je to krásná a divoká krajina s cypřiši a jalovci, s žádnou podobnou jsem se v Levka Ori zatím ještě nesetkal, a nebýt toho, že jsem měl tak asi jen půl litru vody, tak bych byl přímo nadšený. Snažil jsem se ale díky nedostatku vody dostat se nějak směrem k Niátos. Věděl jsem tak asi, kterým směrem - jednak mi to ukazovala GPS a jednak jsem to věděl i sám podle tvaru Kástra. Ale problém byl, že to nešlo - pořád v cestě byly nějaké propasti a strže, které jsem musel obcházet často po velmi úzkých hřebíncích nad někdy i docela velkou hloubkou, některé hluboké mezery jsem dokonce i přeskakoval…. Bylo to hodně dobrodružné, hlavně proto, že jsem tam byl sám a že to je oblast, kam jednak málokdy málokdo přijde a taky že zde není žádné spojení. A kdyby se člověku něco stalo….takový adrenalin pro staříky… Ale snažil jsem se být extrémně opatrný, každý jen trochu ne zrovna snadný krok jsem dobře rozmýšlel. Pak jsem narazil dokonce i na nějaké mužíky, které značily jakousi nejasnou pěšinu. Snažil jsem se jí pochopitelně držet, ale nebylo to jednoduché, často mizela i s mužíky a pak jsem musel zkusit někdy i několik směrů, kudy vlastně jít dál, než jsem se zase chytil. Byla to asi stezka, řídce využívaná lovci, protože tu a tam jsem na zemi viděl už zrezivělé patrony nějakých brokových nábojů. No ale nakonec jsem se dostal na krásnou velkou planinu, viditelnou původně (což jsem ale tehdy nevěděl) už z cesty dolů z planinky Loustolaki západně od Kakó Kastélli, která ale nebyla Niátos a nebyla tam voda. Což byla velká chyba. Napřed jsem si - už s rozsvícenou čelovkou, protože se už notně stmívalo - našel a od pichlavých rostliny vyčistil místo pro stan, stan tam postavil a zalezl, docela uondán. Moc jsem ten večer tedy nejedl, na vaření nebyla voda a taky abych jídlo nemusel pak moc zapíjet tou vzácnou vodou (jen jsem schroupal sušené masové chipsy a zapil to jen několika málo doušky vody), a na ráno mi zbylo vody tak asi deci. Noc ale byla poprvé klidná a hlavně mi nebylo poprvé chladno. Ráno jsem se vydal trochu zpět cestou, kterou jsem tam došel, a pak vystoupal vlevo na západní úbočí nějakého kopce (hora Simalokorfí), odkud jsem si mohl dobře prohlédnout tu oblast strží a děr, kterou jsem den předtím prošel. Je to opravdu krásné a nebýt toho nedostatku vody, stálo by zato si to trochu blíž prohlédnout. Já se ale na svazích Simalokorfi dostal na docela dobré kozí stezky a po nich došel „do civilizace“, což v mém případě znamenalo cestu a rezervoár na povrchovou vodu. Je to ten, ke kterému jsme došli v roce 2003, když jsme podobným způsobem sestupovali kolem Kástra, jenže tenkrát byl zborcený a zcela viditelně nepoužívaný (a použití neschopný). Na mapě má jméno Katastromeno. Tentokrát byl však zrenovovaný a hlavně v něm byla voda, byť povrchová. Napřed jsem jí moc nedůvěřoval, nabral ji a jal se ji převařovat na čaj, ale nakonec se mi nechtělo čekat, až čaj vychladne, byl jsem docela dehydratovaný, a tak jsem se jí napil rovnou a byla dobrá a nic mi po ní nebylo. A nejen napil, ale taky jsem provedl kompletní očistu těla, které to už po těch dnech bez jakéhokoli mytí velmi potřebovalo. Další pokračování bylo už bez problémů - po polní cestě k dalšímu rezervoáru (taky renovovanému) pod velkým stromem, nedaleko kterého začíná výstup po E4 nahoru na Kástro (značková tyč). Novinkou bylo, že se někdo rozhodl investovat asi nemalé prostředky do úpravy a hlavně rozšíření cesty kolem a přes celou planinu Niátos. Odhaduju, že tam tudy projede v sezóně někdo tak maximálně jednou za den, ale tady byl jednak pásový buldozer s trhacími háky na zádi, kterými se napřed vyrvaly keře a kamení, co stálo v cestě, a jednak traktor s nějakým asi jako dusacím zařízením, a společně upravovaly tu cestu tak, že ji rozšířily na bezpečné vyhnutí se dvou autobusů nebo náklaďáků. Horor!!! Fakt nechápu, proč to je, žádné stáje nebo velké ohrady na zvířata tam nikde nejsou, tak leda když se tam vozí někam ty jejich mobilní úly a to je jednou za rok tam a pak je zase svézt dolů…. Ale fakt je, že i ten druhý rezervoár pod velkým stromem byl fungl nový, tak nevím, co se tam zamýšlí… Snad ne tam vozit turisty opravdu v busech!!! No ale na Niátos byla krásná podívaná. Kvetly tam bíle nějaké stromy a k tomu červenavé nažky již odkvetlých javorů, a na zemi to bylo mezi tmavěji zelenými porosty dřišťálu krásně zelenožluté, protože všude byl koberec nízkých rostlinek žlutě kvetoucích se zelenými listy. Takhle jsem to ještě neviděl. Dál jsem pokračoval z rozcestí s ukazateli po již známé značené pěšině, která se jen na chvilku změnila v kamenitou, na spodní, taky rozkvetlou planinu Trikoukia, také plnou kvetoucích stromů a odtud po silnici nahoru k odbočce na Anopolis. Můj velkomužík, který jsem tam v roce 2008 vyrobil, tam odbočení (jinak cekem nezřetelné pro toho, kdo neví foto…) indikoval stále. Ani nahoru to po "mule-track" nebylo nic nového a u vchodu na dávná terasovitá pole bývalé vesnice Kali Lakki byl stále vztyčený „můj“ kámen z roku 2008. Na plošince jsem asi zjistil, proč zrovna tady a jen tady jsou všechny rostliny asfodelu bez květenství: bylo to tam na několika místech rozhrabané jako od prasat a i některé hromádky trusu ten prasečí připomínaly, tak je to pro ně jediné vysvětlení těch rostlin bez květenství – že to žerou prasata, protože ani kozy ani ovce to rozhodně nepolykají. I dál na cestě nebylo nic nového, nahoru do sedla pod Kéfala vede stále bytelně vybudovaný chodník a ve svahu nedaleko pod místem, kde cesta začne ze sedla sestupovat směr Skafídhia, jsem se ubytoval na travičce. A noc to byla krásná a zase mi nebylo zima a ani jsem nemusel být do mého letního spacáku moc navlečený. Ráno snídaně, nechat oschnout zevnitř orosený stan, sbalit se a dolů ze svahu. Po asi 10 min velký mužík už jen kousek nad ohybem silnice od Anopolis. Tahle silnice… za tím ohybem, kam se sejde, je jednak menší odbočka přímo dolů začínající roklinou, ale taky pokračuje silnice vlevo dál docela daleko zhruba po vrstevnici. Asi by se měla (teoreticky) spojit se silnicí, která vede do Kali Lakki, a tím by se propojily silnicí, tedy i pro auta, planiny Anopolis a Askifou, ale rozhodně (alespoň zatím) to propojené není. Důležitější ale je, že u silnice je celkem bohatý pramen, funkční asi celoročně. Jdou odtud sice mnohé hadice, ale i tak dost vody zbývá pro pocestné. Z tohoto místa silnice mírně stoupá s rozhledy vlevo dolů a i směrem na jih, k moři. Dojde k rozcestí pod velkým stromem (ono je jich tam ale v okolí docela dost, těch stromů…). Doleva to je směr planina Feeno kai Yannous (tam jdu) a na Anopolis, doprava je to k nějakým kozím ohradám, a co je důležité – tam by někde měla taky začínat nějaká pěšina, po které se dá odtud vystoupat na silnici, vedoucí pod Páchnes. No, já jdu dolů, všude kolem spousta koz. Silnice je to dobrá a končí na výše zmíněné planině, kde jsou jednak zase kozí ohrady, pak taky nějaké „provozní“ stavby (stáje, pro krátkodobé bydlení, taky asi i místnosti na zpracování mléka atd.) a důležité je i koryto, do kterého teče použitelná voda. Jenže tohle je trochu mimo směr, kam letos mířím. Silnice, po které jdu, se totiž dostane na další rozcestí, kde doprava je to k těm stavbám a ohradám a prameni stanice Feeno kai Yannous a dále až na Anopolis, ale já jdu na rozcestí vlevo a nahoru. Tam pro změnu na dalším rozcestí vpravo kolem spousy úlů vedle cesty a pak už jsem se držel stále stejné silnice, která mě dovedla do bývalé osady Mouri, ze které zbylo jen pár ruin zdí a domů, kostelík a nějaké novodobé betonové stavby – chlívy. Místy se otevřely docela dalké rozhledy směrem k moři a na planinu Anopolis (pano). Podle Google Earth jsem si naordinoval nějaké zkratky. Byly výrazně kratší, než kdybych to šel po silnici kroutící se v dlouhých zatáčkách, ale jejich povrch nebyl zrovna moc příjemný - dost kamenitý, zarostlý místy i hodně moc žahavými místními kopřivami. Taky tam byla nový rezervoár na povrchovou vodu. Takhle jsem se pozvolna dostal z vesnice Mouri do další taky bývalé vesnice Kavros, ze které zbylo také jen pár ruin kamenných domů, ale jsou tam i dva domy novější a na konci silnice pak je z daleka viditelná žluto-oranžově nahozená kaple pod několika velkými stromy. Ta kaple je myslím docela dobré místo – ze dvou stran je kolem ní zastřešená terasa, obehnaná zdí s kovovým plotem nahoře, terasa je navíc zavřená mřížovými dveřmi (ale naštěstí nezamčenými), takže tam nemůžou všudypřítomné kozy a je tam stůl s lavicí a další a i dost místa pro případný bivak. Jenže tady mi cesta končila. Na Google Earth jsem odtud nenašel žádnou trasu a jako další bod jsem si tedy zadal až Sfakii, vzdálenou tak 2 – 3 km. GPS mi tedy ukazovala směrem k ní, ale tím směrem žádná cesta nebyla. Vzpomněl jsem si ale, že v „hikerské bibli“ Lorain Wilson je zmínka o to, že jsou tam taky sloupy již nefunkčního telefonního vedení (opravdu jsem kolem několika prošel) a že se dá podle nich dolů do Sfakie taky dojít. Tak jsem se vrátil od kaple zpátky na takové rozcestí, odkud byly v dáli vidět ona kaple, a hlavně to, že se od ní dalo jít údolům dolů, vlevo podél nějaké zídky. Zde se silnice odshora dělí na tu ke kapli a na jinou, která po tak 50 m končí v lese. A vrátil jsem se tam proto, že tam je taky jeden z těch sloupů, podle kterých jsem se rozhodl pokračovat. Další sloup je ve svahu, ale jak jsem si z toho pohledu z rozcestí všimnul, že už od kaple vede dolů širokým údolím soustava kamenných zídek, kudy se asi dalo jít, tak jsem se k ní spustil svahem dolů. A že podle ní vede něco jako nějaká bývalá cesta bylo opravdu patrné. Pak ty zídky končily, ale pěšina v celkem viditelné podobě pokračovala dále mezi stromy. A začala být i tu a tam značená mužíky. Ovšem jakmile se dostala do takového otevřeného terénu, vypadalo to jako nějaká velká mýtina, mužíci se ztratili. Takže kam teď. Rozhodl jsem se vydat se po okraji toho lesa vpravo, kde se zdálo, že cesta pokračuje. Opravdu tam asi kdysi vedla, kopírujíc zase to telefonní vedení. Pak ale zase zamířila do lesa a tam byl takový bod rozhodnutí, kudy dál. Vlevo dolů totiž odbočovala nějaká jiná, vyšlapaná pěšina. Já se rozhodl ale jít rovně, jenže nejsem si jistý, že to bylo dobře – vzhledem k tomu, kudy jsem pak šel. Dost možná, že jít vlevo dolů, dostal bych se do nějaké rokle, kterou by se dalo pak sejít dolů do civilizace nějak rozumně. Tou cestou, kudy jsem šel já, to totiž rozumně nešlo. Šel jsem podle těch sloupů jen kousek a dostal jsem se na podivné místo – byla tam fungl nová, podzemní, betonová nádrž na povrchovou vodu, ale nikde kolem nebyl ani náznak nějaké cesty!!! Bylo to ve výšce asi 800 m. Jak se tam ty spousty nelehkého materiálu dostaly? A proč to tam vůbec někdo vybudoval? Není mi to vůbec jasné. Zkoumal jsem blízké okolí, jestli tam přece jen nenajdu nějaké spojení dolů, ale kde nic tu nic. Tak jsem se od toho rezervoáru dal lesem podle těch sloupů dolů něčím, co mohlo být (kdysi?) korytem nějakého jarního potoka. Byl to terén ale hodně neschůdný, strmý a kamenitý a po těch volných kamenech se to hodně smekalo. Dole byla nějaká planinka, do které jsem vkládal naděje, ale nic z toho nebylo. Telefonní vedení uhýbalo jakoby vlevo a mně se to zdálo být nevhodné, jako by to mohlo skočit dole až někde východně od Chóra Sfakia a tam jsem nechtěl. Spouštěl jsem tedy rovnou dolů, zase po hodně kamenitém a nepříjemném povrchu, přelezl po kozích stezkách menší rokli a stále podle koz se dal vlevo se strmém svahu kolem skalisek, nad tou roklí, která se stáčela k jihu. V jednom místě jsem si dokonce říkal, že bych mohl zkusit dostat se dolů to té rokle, protože ze stezky už bylo dole vidět, že rokle ústí na nějakou kamenitou silnici. A nejen že jsem o možnosti dostat se dolů přemýšlel, ale rovnou jsem to v prvním jen trochu vhodném místě zkusil. Takovou hnedle kolmou průrvou jsem se podle skály dostal až asi tak 3 – 4 m nad dno té rokle, ale abych se dostal úplně dolů by znamenalo ještě trochu sestoupit k nějakému cypřiši, co tam rostl ze svahu, tam hodit tak ze dvou tří metrů batoh dolů a sám se tam pak nějak spustit. Ale protože nebylo jisté, že bych dokázal zase vylézt z rokle nahoru i s báglem, pokud by nebyla průchodná, tak jsem to raději vzdal a vyšplhal zase nahoru na kozí stezku. Minul jsem nějakou menší jeskyni s ochrannou zídkou před jejím ústím a netrvalo to dlouho a nakonec jsem došel na tu silnici a bylo vyhráno. Je to ta silnice, která – když se jede po asfaltce z Chóra Sfakia směr Anopolis – se kroutí vpravo nahoře ve svahu. Takže po nějaké době jsem byl dole v civilizaci a první co bylo, že jsem se vydal do kšeftu. Nakoupil jsem, co jsem potřeboval a hlavně pivo, protože jsem na ně měl snad absťák, a hlavně jsem se těšil na to, jak si dám k němu gyros (nebo obráceně? Ke gyrosu pivo? Teď nevím…) Byly to ale plané naděje a sny – gyros nebyl!!! Ve stánku nedaleko mola, kde přistává trajekt, seděla v gyrosárně jen nějaká baba s nohama na židli a vedla mobilní hovor, a na můj dotaz jak je to s gyrosem ani ten hovor nepřerušila, ani nesundala nohy ze židle, jen utrousila s dost votráveným ksichtem (asi že ji někdo obtěžuje nemístným dotazem?), že gyros už není a nebude. Ve 4 odpoledne!!! Holt – sem ta řecká finanční krize asi nezasahuje, anebo to tu není zase tak horký….Ostatně – ani dole v tavernách podél moře nebyla ani noha, tak co by se obtěžovali nějakým zájmem o turistu, žejo… Znechucenej jsem odešel silnicí mezi domy kolem pekárny zase nahoru, do taverny, že si tam dám něco k jídlu. Nedal, nevaří, mohl bych dostat ale nějaký toust…jenže na ten jim akorát tak z vysoka…tak jen pivo a kafe, nakoupil něco v pekárně a rychle zase pryč z civilizace, venku je to lepší…Došel jsem po staré kalderimi do rokle Ilingias a na starém známém místě jsem se ubytoval a strávil pohodovou noc konečně v opravdovém teple.. Další den pak již také několikrát prošlou cestou boční roklí na Anopolis ke stožárům a odtud dolů do oblíbené hospody v osadě Kambia – hned první u silnice na Anopolis. Říkám jí U velkého kafe. Dal jsem si to velké kafe a pivo a fetu a nakonec jsem si řekl i o ten gyros (ale na talíři) a dostal jsem tak ohromnou porci, že jsem to do sebe pomalu ani naládovat nemohl. Ale zmáknul jsem to (bylo to s tuzérem za 15 éček) a vydal se po silnici směr AnopolisKámbos a odtud pak (pořád po silnici mezi zahradami a sady) do osady Agios Dimitrios. Je to od bílé busty místního reka Dasklogiannise na kruhovém náměstíčku v Kámbos asi tak 1,5 km. Přijde se ke kapli a zde jsou dvě možnosti: buď pokračovat dál po silnici, která však dělá velikou zatáčku, jak obchází menší kopec, anebo se před kaplí dát vlevo (značené velikými modrými značkami – většinou šipkami) napřed mezi domy a pak po staré cestě, která přeleze ten kopec a na silnici se napojí zase až nedaleko od mostu přes rokli Aradhéna. Zvolil jsem pochopitelně tu cestu. Vystoupá trochu nahoru na ten kopec a pak jde v podobě dobře vybudovaného kamenitého chodníku souběžně s nějakou polní cestou, vyjetou na písečném podkladě. Spojí se spolu až u kozích stájí, za kterými se pak (značená) cesta stočí vlevo a po chvilce se dostane zase na onu silnici. Naproti přes rokli je vidět kostelík (bývalé) vesnice Aradhéna, nakonec i vše, co z vesnice zbylo a z mostu pak ta část rokle, kde na obou stranách sestupují dolů klikatící se straré kalderimi, po kterých se v době, než byl postavený ten most, musela ta rokle překonávat. Vydal jsem se přes most na hodně otravnou část cesty – po silnici ve vedru rozpáleného asfaltu (naštěstí trochu foukalo) asi tak 3 km, kde v n.m. výšce kolem 700 m doleva odbočovala leso-polní cesta. Dobrá, pevná a široká, tu a tam mužík. Na prvním rozcestí se musí jakoby rovně, do „lesa“ vysokých černých pařezů pokácených stromů. Asi je nutné ty stromy (na Krétě jich obecně moc není, dokonce by se dalo říct, že jich tam je setsakramentsky málo!!!) odstranit, aby tam bylo víc místa pro kozy a ovce. Klasická řecká politika a vztah k přírodě. Cesta pokračuje tím lesem a nakonec se projde se napřed kolem jednoho a pak i druhého a už posledního kozince, za kterým ta kamenitá silnice/lesní cesta končí. Tam se z ní musí ještě kousek před jejím koncem odbočit vlevo (značeno nápadnými červenými fleky) na stezku mezi dvěma řadami kamenů (snad jsou to zbytky zdí, které tam bývaly). Po té se přijde na místo Sellouda, kde začíná sestupná část spojnice planiny Anopolis a vesnice Agia Roumeli dole u moře. Tak asi prvních 50 m je ještě dlážděných, ale dále už dláždění zmizí a pevná cesta přejde v pěšinu s nestabilním kamenitým povrchem, po které se dojde až do piniového lesa na pobřežní část značené trasy E4. Sestup byl nekonečný, ale není se co divit, jedná se o asi 500 výškových metrů na poměrně krátké vzdálenosti, tak se cesta hodně kroutí. Nad pláží Agios Pavlos jsem si našel místo těsně nad dunami, postavil tam stan a poprvé od příjezdu na Krétu a už hnedle za tmy jsem se dostal k moři a šel si nejen trochu zaplavat, ale taky se umýt (tělo už to zase hóóódně potřebovalo!!). Voda byla docela chladná (dalo se to čekat – na počátku června), ale moře je moře. Další den to byla už pohoda. Ráno jsem vylezl v rozumnou dovolenkovou dobu, šel se dolů vycachtat a nasbírat nějaké klasické černé kamínky a pak jsem si nahoře udělal trochu snídaně. Ale to už nade mnou chodili první nedočkavci po E4 směr Loutro. Pojedl jsem, sbalil se a vydal se obráceně po pobřežní částli E4 směrem k Agia Roumeli zkontrolovat, jestli je tam pod borovicemi volný můj oblíbený flek a jestli se v taverně Tarra Ervín (Slovák, co tam pracuje už hnedle 20 let) moc nefláká. Cestou bylo horko a tak jsem se ještě jednou vykoupal – nikam jsem už nespěchal, itinerář byl dodržený, tak co. V Agia Roumeli bylo vše OK – místo bylo prázdné a tak jsem tam stan postavil a Ervín se flákal; seděl u zábradlí a čuměl na moře. Tak jsem se s ním přivítal a dal si pivo a kafe a šel jsem si do jiné taverny na big-gyros s Heinekenem za € 8. Pak jsem měl u stanu velké prádlo (ponožky a trika už mi připadaly dost neúnosné, co se týče čichových vjemů), trochu jsem se poválel na karimatce (první opravdový odpočinek od příjezdu!!), šel jsem se i malinko vyčvachtat a vyslunit; a navečer jsem zase došel pokecat s Ervínem a dát si gemistu – plněná rajčata, která jsem ze známosti dostal 3 ks místo 2 a ještě mi to doplnili hranolky. Těšil jsem se na to stejně jako na gyros a tak jsem si celkem užíval. Večer jsem pak mohl vidět Ervínovu večerní aktivitu - každou noc vyjíždějí klást do zálivu sítě a ráno to vytahují. Další den byl už jen typicky odpočinkový – nějaký nákup, polehávání u moře, koupele atd. Večer zase v taverně u Ervína a tentokrát to bylo dost hustý. Na stůl totiž vytáhl klasickou malou karafu s rakijí, jsou v tom asi tak 4 malý paňáci, to je celkem nic moc, ale (bohužel) nezůstalo jen při tom. Ještě než jsme to zlikvidovali, tak (aby to šéf neviděl) skočil karafu doplnit, což bych ještě taky nějak ve zdraví přežil. Ale pak nastala taková chvíle – seděli tam nějací Řekové – Ervín říkal, že je to řecká zlatá mládež. Bylo jich asi 8 a nechali tam za večeři zhruba asi 1500 euro. A hlavně tam na stole po nich zbyla fůra zbytků. Jídlo a nedopité lahve vody a koly a podobných věcí se likvidovaly, ale karafy s rakijí zlikvidoval Ervín tím, že to hbitě přenesl na náš stůl. No, ke stanu jsem došel jen silou vůle a ani jsem se nijak speciálně neupravil pro noc a zalezl jsem do spacáku tak, jak jsem byl; jen sandály jsem sundal. A byl jsem rád, že to bylo bez vážných problémů se stabilitou. Ervín je zvíře!!
Problémy ale nastaly ráno, kdy jsem měl vyrazit po E4 dál směr Sougia. Ta hlava!!! A ta žízeň!!! Nabral jsem si plné flašky vody (2,5 litru), protože jsem si říkal, že to bude stačit, že když mi na další den zůstane jen litr, tak že s tím dojdu k další vodě v rokli Tripiti v pohodě. No, nestalo se. Na pláž Domata, kde jsem plánoval přespat, jsem dorazil s ještě trochu bolavou hlavou a na další den mi zbyl jen necelý půllitr vody. Prekérní situace!! Ale pláž je to krásná, odlehlá (i když – zrovna tam kolem jezdili borci na nafukovacím člunu, asi aby předvedli děvenkám, co tam sebou taky měli, že to jezdí), ale večer už tam nebyl opravdu nikdo. Už dřívějška jsem věděl o dobrém místě pro bivak – musí se pláž přejít a trochu vylézt po E4 (je to už jakoby kousek v rokli Kladou, která tam ústí do moře) – a tam jsem se taky ubytoval. Zalezl jsem až se setměním. Druhý den už hlava dobrá, ale vody setsakramentsky málo. Ani jsem nevařil, jen jsem zapil něco k jídlu a vyrazil jsem. Napřed to šplhá zase nahoru, pak trochu dolů, zase nahoru – a tam jsem zase kufroval!!! Měl jsem zato, že správná cesta na místě, kde nebyla vidět další E4-tyč, je nahoru po mírně patrných zbytcích starého chodníku. Vylezl jsem tudy o dobrých 100 m, jen abych zjistil, že tudy to nepůjde. Ona tam asi kdysi cesta opravdu byla, to jo, ale část se jí zřítila a tak jsem byl v loji. Nechal jsem bágl na místě a jako ten Jeníček, když se ztratili s Mařkou v lese, jsem vylezl na skálu, abych se rozhlédl a zjistil, že musím opravdu zase úplně zpátky k tyči-značce E4. Nic příjemného (a to jsem samozřejmě netušil, že kufr bude ještě jednou!!!). Pak už to ale bylo OK. Dostal jsem se na Sendoni (kde jsou asi dva domky a ohrady pro zvířata a mezek na volno) a když jsem šel kolem jednoho z těch domků, tak jsem se pozdravil s nějakým dědou, co tam seděl a po krátké konverzaci (on jen řecky a já naopak řecky ne) jsem poprosil o vodu, kterou jsem dostal. Obě flašky plné (jednu jsem ale hned, jak jsem mu zmizel z očí, vypil). Pak tedy po skaliscích k ústí rokle Tripiti. Voda tam byla jak v korytě, tak i v rezervoáru. Nabral jsem tu vyprázdněnou flašku a dal si pohov na malé plážičce, co tam je. Po asi tak hodině jsem se zase vypravil na cestu, prošel těch asi 500 m roklí nahoru a začal šplhat takovým strmým úvozem podle značek vlevo do kopce. Chvíli cesta vede i ve stínu pod borovicemi. Nahoře v sedle u ruin pevnosti Pikilassos jsem nechal batoh pod stromem a jen s flaškou a foťákem se šel podívat nahoru o 100 m výše ke kapli Agios Nikolaos na vrcholku kopce Profitis Ilias. Je u ní taky vodní rezervoár na povrchovou vodu, ale je vytesaný (alespoň spodní část určitě) ve skále a i v něm byla dobrá a použitelná voda. Je odtud fantastický, hnedle kruhový rozhled (pano). Myslím si, že jsem někde četl, že sem dělají Řekové jednou za rok nějakou jakoby pouť, spojenou s bohoslužbou v tom kostelíku. Zřejmě ano, protože jak to asi mají spojené s nějakým piknikem, tak tam pak všechny odpadky nechají na hromadě (turisti to určitě nejsou, ještě jsem neviděl žádného, který by se tahal s plastovými talíři na jedno použití…). Jsou to čuňata. Ale místo je to krásné a taky je tam plac na bivak. Dolů ze sedla jsem se vydal s tím, že musím zkontrolovat pramínek u cesty ve svahu. Byl tam, vedle obřího a právě hodně kvetoucícho oleandru a docela z něj i tekla voda tak, že se nemuselo extra dlouho čekat, než natekla plná láhev. Tak jsem tu vodu, co jsem měl od kaple a od ústí Tripiti vylil a do obou lahví nabral čerstvou pramenitou. Hodilo se to, protože jsem podruhé zakufroval!! Cesta je jasná a značená většinou sice jen mužíky, ale dostatečně. Jenže v jednom místě, kde už se víceméně nejde z kopce, najednou mužíci ukazovali dolů. Vydal jsem se tedy tímto směrem a po nějaké době mi bylo jasné, že je to špatně. Ale vytrval jsem s tím, že aspoň zjistím, kam to vede. A vede to ke kostelíku Agios Antonios na břehu moře. Krásné místo, uzpůsobené i pro pikniky…. Ale pro mě to znamenalo zase těch asi 100 m výškových metrů vylézt zpět na místo, kde jsem správnou cestu opustil. Nechápu, proč jsem to udělal, správná cesta je tam označená naprosto jasně… Asi moc horko nebo co…Netrvalo to dlouho a přišel jsem k místu, kde cesta zahýbá vpravo do rokle, kterou pak asi necelý km mírně stoupá. Pak přejde vlevo a začne stoupat v serpentinách nahoru svahem celkem bytelným chodníkem. Nahoře je ploché sedlo a svažující se pláň. Ještě je tam šipka ukazující kudy k Polyfémově jeskyni. Pěšina napřed klesá, pak trochu vystoupá a zase jde dolů, ale celkově tak za půl hodiny jsem byl už zase nahoře na silnici, po které se dojde do Sougie. Došel jsem tam už hnedle se soumrakem, dal si obligátní životabudič a šel se ubytovat do rokle, kudy se jde na Lissos, na staré známé a mnou oblíbené místo. Tam jsem pak přečkal ještě další dvě noci. Moc lidí tam zatím nebylo. Přes den to bylo koupání a slunění, odpoledne nějaké kafe nebo frapé, nákup a večer jednou večeře v taverně, jindy posezení u moře…Na pláži "letěly" zase nějaké oblázkové artefakty. Tohle jaro mělo na jižním pobřeží pod Levka Ori ještě jeden "zvláštní" rys - rozbil se totiž jeden z trajektů, ten, co jezdí ze Sougie do Paleohory, a tak se to pytlíkovalo s tou jednou zbylou lodí všelijak. Lidi se v Agia Roumeli po projití Samárií dost hromadili, protože ta jediná loď napřed jela do Sougie, pak se vrátila a teprve potom odjela do Chóra Sfakia. Ale příležitosti se hned chytli alternativní dopravci s menšími loděmi a začali obsluhovat tu nepokrytou část mezi Palohorou a Sougií, resp. Agia Roumeli. Předposlední den před dnem odletu jsem se vydal zase se zavazadlem na zádech po E4 na Lissos. Nabral jsem tam akorát vodu a pokračoval po značené E4. Od ruin malého antického chrámku jde cesta vpravo a začne napřed mírně stoupat a klikatit se mezi zbytky zdí a jiných staveb a značky se zde musí hledat docela pečlivě; značené to tu moc dobře není. Ale pak se pěšina obrátí vpravo a začne stoupat prudčeji po jednom ze svahů malé rokle. A jako obyčejně když tady jsem – i letos spadlo alespoň pár kapek, když jsem tudy šel. Zase jsem zůstal asi na minutu v jeskyňce, kde jsme se loni ukryli na podstatně delší dobu před průtrží, spojenou s kroupami a vichrem. Ale tento rok bylo po dešti hned a tak jsem pokračoval, nicméně Lissos pode mnou byl potom deštíku trochu jako v mlze. Jak začala cesta zase trochu prudčeji stoupat, zase mi došly baterky v GPS, ale tentokrát už jsem neměl náhradní a tak záznam treku skončil. Na rozcestí na planině Koukoula taky nic nového, snad vyjma toho, že to všude kolem bylo krásně zelené a kvetoucí. Polní cesta se po projití kolem dvou kozích míst změnila v pěšinu, pak se objevila v dáli už kosa s Paleohorou a v této podobě pak pěšina pokračovala až na úroveň hladiny moře k malé pláži, kde jsem si zase naordinoval asi dvouhodinový odpočinek a poprvé (a v tom červnu naposledy) jsem si opravdu i užíval čvachtání ve vodě tak teplé, že se v ní dalo pohodlně vydržet i docela dlouho. A pak už jen na Ghialiskari, přes pláž se slunečníky přejít k občerstvovně a občerstvit se tam (2 ks), a na noc jsem zase šel přes pláž zpátky a ještě kousek za ní až na místo s kamennými plotnami (zamýšlené místo na konci pláže obsadila nějaká intelektuálka s knihou). Zde jsem strávil poslední „přírodní“ noc. Další den už klasika – vstát, udělat poslední snídani, dojít na pláž a vykoupat se tam (taky naposledy), osprchovat se v nemořské vodě a po silnici se dostat do Paleohory. Tam jsem se stačil jen taktak převléct do „civilního“ (z toho upoceného), dát si kafe a pivo a už tu byl bus do Chanie. Tam taky už neměnný postup. Bágl do úschovny, procházka po městě, nákup dárků a jiným nutností (jako třeba Ouzo), ale při procházce přístavem jsem měl štěstí, protože se tam producírovala želva. Taková ta vodní. Lidí se tam seběhlo hafo, ale já byl snad nejblíž a tak jsem fotil. A pak večer předposledním busem na letiště. Tam jsem přečkal noc (bezpečnější a lepší, než před 2 lety v jednom parku v Chanii) a další den už jen brzo ráno uvařit na posledních zbytcích plynu v bombě poslední kafe, bombu vypustit a vyhodit, přebalit bágl a hurá k odbavení. Byl jsem tam tak asi patnáctý. Poprosil jsem onu odbavovací ženštinu, jestli můžu dostat místo u okna vlevo, protože jsem si říkal, že třeba konečně uvidím masiv Olympu, a navíc jsem se zeptal, jestli by to mohla být řada tak dejme tomu 6 – 8 aby to bylo před křídlem. Přikývla a vydala palubní vstupenku. Bohužel až po kratší době jsem se na ten lístek kouknul; měl jsem řadu 11 a místo do uličky!! A ta řada 11 měla jednu zvláštnost, kterou jsem objevil, až když jsem se v letadle usadil: vlevo totiž NEBYLO OKÉNKO vůbec!!! Ta pizda si mě dost vychutnala, ale nechápu, proč; to jí to fakt tak dodalo sebevědomí nebo co? No, pohled na ni by napovídal, že by jí ho bylo trochu třeba… ale co, boží mlejny melou sice pomalu, ale …. třeba se jí to nějak splatí … V Praze jsme byli včas, ani na bágl jsem nečekal moc dlouho a tak jsem se v celkem rozumné době dostal domů. Vykydal bágl a rovnou něco nacpal do pračky a konečně jsem si taky vlezl do vany umýt se jaksi „pořádně“.
 
Takže celkové hodnocení - zase krása!!! A i ty trny v dlani už pomalu mizí….
 
A to jsem tehdy po skončení téhle dovolené netušil, že o měsíc později koupím hodně levnou letenku do Iraklia na září!!! (16 – 27/09 za 3 tisíce Kč!!!) Ale to bude jen na koupačku s malým úvodním trekem (možná z Lakki směr PoriaXyloskalo – rokle Fougou – rokle Agia EiriniSougia; nic horského, jen dvě noci v kopcích a dost velká část po kamenitých silnicích – prostě pohodová vycházka). Už se zase mám na co těšit.
 
Soubor s trasou pro GPS navigaci zde
Soubor pro zobrazení trasy v Google Earth zde
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář