Jdi na obsah Jdi na menu
 


2009a-1.část LAKKI - PORIA - KALERGHI - XYLOSKALO - GIGILOS - STRIFOMADHI - ACHLADHA

14. 4. 2011

CHANIA – LAKKI – PORIA – KALERGHI – XYLOSKALO – GIGILOS – STRIFOMADHI – ACHLADHA – KOUSTOGHERAKO – SOUGIA – (AGIA ROUMELI, AGIOS PAVLOS, AGIA ROUMELI) – LISSOS – PALEOHORA - CHANIA

 
Letošní krétská dovolená začala už v Praze několika nepříjemnostmi. Vyhledal jsem si, na kterou tram musím jít, abych byl na letišti včas s dostatečným předstihem a i s nějakou rezervou, kdyby náhodou … A už tohle neklaplo – tram nejela, na ten večer byla nějaká změna trasy, protože se jacísi běhači proháněli po noční Praze a tak z některých míst byla doprava vyloučena. Takže jsem se rozhodl, počkat na jinou tram, která mě (podle aktuálního jízdního řádu, vyvěšeného na zastávce) doveze na jinou stanici metra, odkud bych měl pak pokračovat směr Dejvice na ruzyňský bus. Koneckonců jsem si nechal nějakou tu rezervu…. Ale ani tohle neklaplo – tram stejně jela jinudy. Takže na kýžené metro jsem se dostal dost oklikou a už s mírnou časovou ztrátou. A aby to bylo „to třetice všeho…“ (v mém momentálním případě špatného), tak na „Kulaťáku“ jsem vylítl z metra na bus, který tam kupodivu ještě stál (ačkoli měl být už asi 2 – 3 min pryč), tak jsem měl docela radost, jak jsem to nakonec jakžtakž stihnul. Radost ale trvala jen do té doby, než se řidič pokusil vozidlo nastartovat. Nešlo to a tak po několikerých pokusech ten dobrý muž vypnul motor a odešel. Další bus jel ale naštěstí zakrátko a silnice nebyla už večer (bylo nějak po osmé) nijak plná, takže na letiště jsem nakonec po všech těch peripetiích dojel jakžtakž v limitu. V klidu jsem si obalil bágl potravinovou fólií (role 70 m mě stála asi 30 Kč, a to mi zbylo bohatě i na zpáteční cestu, zatímco když bych si to nechal zabalit na letišti, tak by to vyšlo tak nějak za 100 za jedno balení), odbavil to zavazadlo (sám jsem se už předtím odbavil z domova elektronicky) a šel čekat. Let s ČSA dobrý, jídlo bylo, a v Athénách jsme byli o 10 min dříve oproti letovému řádu (asi foukal správný vítr).
ČSA… po pravdě, letěl jsem se společností click4sky, ale to je virtuální nízkonákladová odnož ČSA, letenka do Athén byla za 2x 1390,- Kč, takže to bylo opravdu hodně výhodné. Na letišti v Athénách mě ale čekaly asi 4 hodiny vyčkávání na další let s Aegean Airlines do Chanie. Ale i tenhle let proběhl v klidu, bylo kafe a nějaká sušenka, a v Chanii jsme přistáli těsně před svítáním. Když to tak spočítám, tak jsem za dopravu zaplatil zatím asi nejméně: 2780 za PRG – ATH, a nějaká eura za ATH – CHAN, za která mi banka z kreditu (platil jsem kartou na internetu) odečetla tuším 2860 nebo tak nějak hodně podobně, takže celkově to bylo hluboko pod 6 tis. K tomu 3 + 2,10 EUR za bus z/na letiště v Chanii, 2,10 EUR na bus do Lakki a 6,80 EUR z Paleohory do Chanie, to je celkem 14 EUR, což je při použití kurzu, za nějž jsem je v Praze před odletem kupoval (25,60), necelých 360 Kč; a to je dohromady s letenkami téměř přesně 6 tis. Kč za dopravu se vším všudy i po ostrově. To hodnotím jako velmi slušné.
 
NE 13/09 - Věděl jsem, že by z letiště měl odjíždět bus nějak po sedmé a chtěl jsem ho stihnout, protože taxi by mě vyšlo na mnohokrát víc eur (bus 3 EUR při koupi u řidiče, ale v pokladně jen 2,10 vs. taxi 20 EUR). Takže jsem celkem pospíchal, v hale rychle vybalil bágl z igelitu a hnal se na stanici. Bus nikde a tak jsem trochu fotil kolem, jak se rozednívá a jestli na horách leží skutečně TEN sníh, co byl vidět na nějakých satelitních snímcích. Ukázalo se, že je to kec, po sněhu (pochopitelně) ani památka; a pak věř satelitům!!. Bus tam přijel s nějakým zpožděním, které se ještě zvětšilo, protože řidič se musel jít vykecávat s kámoši taxikáři. Řidič byl jinak ale nekomunikativní blb, který ani na pozdrav neodpověděl, nemluvil a jen velkopansky ukazoval, kde mám čekat, kdy si můžu sám milostivě bágl nacpat dolů do kufru a kdy můžu nastoupit, a dokonce i počet eur, potřebný na zakoupení lístku, mi ukázal na prstech, protože se musel nutně koukat v tu chvíli někam jinam. Ti zkurvení turisti, kteří navíc hodlají jezdit busem, který ON řídí, ho musí velmi a velmi sr**!! S nějakou bábou, která nastoupila pak někde později, mluvil, až si mohl hnedle hubu zavařit.
Na autobusáku v Chanii bylo zpočátku dost mrtvo. Holt brzo ráno a k tomu ještě neděle!! Bágl jsem dal do úschovny, popátral, kdy jede bus do Lakki (podle místního JŘ ve 14:00) a vydal jsem se nakupovat. Napřed jsem sehnal bombu k vařiči, a protože jsem pak vlastně už ani nic moc nepotřeboval (všechno jsem táhnul z Prahy, jelikož mi bylo jasný, že v neděli nebudou velké sámošky otevřené a co by se dalo koupit v malých krámcích, to byla otázka; i když zpravidla tam je vše, ale zase – náhoda je blbec a třeba by nebylo zrovna to, co bych úpěnlivě potřeboval; například ta bomba na vaření), tak jsem vyrazil do starého města s foťákem.
Když jsem měl dost procházení se, dostal jsem taky trochu hlad, a protože se blížilo poledne, byl konečně čas na gyros v pitě. Celý rok od poslední návštěvy Kréty jsem se na ten okamžik těšil!! S pivem to nemá chybu!! Takže jsem poobědval (na Náměstí 1866), s holuby a bezdomovci a námezdními (většinou arabsky vyhlížejícími) dělníky, kteří tam čekali, jestli si je někdo najme (anebo tam jen tak v družné zábavě trávili neděli?), a pomalu se vydal zpátky na autobusák. Vyzvedl jsem si bágl (v neděli úschovna stojí 2 EUR, ve všední den 1), převlíkl se z civilního městského do pochodového, dal si kafe, skočil na WC, koupil vodu a ve dvě jsem nasedl do busu, který mě odvezl na začátek putování do Lakki.
Lakki jsem už jednou byl, v roce 1999 jsme se tam dokodrcali po tehdejším neúspěšném pokusu dostat se z Therisso přes hory k moři. Tehdy jsme si tam dokonce vzali na tu jednu noc pokoj (jestli se pamatuju dobře, tak to bylo za 5500 drachem, kurz byl tehdy přibližně 1:10-12, takže asi tak za 500 – 550 Kč), protože byly i nějaké zdravotní potíže průjmového charakteru. Bylo to v penzionu Kri-Kri a bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem na Krétě spal s pevnou střechou nad hlavou. Pamatuju si taky na balkon plný fialových bouganvilejí…
To už ale neplatí – kytky tam nejsou. Bylo pošmourno, po obloze se honily mraky, a já nechal bágl opřený o sloupek nějakého podloubí a šel se podívat na terasu s jakousi sochou. Je to určitě k poctě bojů nejspíš za osvobození od Turků. Zdejší kraj byl doménou různých bojů, sám slavný Venizelos tu blízko, v Therisso, měl svůj hlavní stan. Z terasy je krásný rozhled: dole hluboko v údolí vesnice Meskla, za ní kopce, za nimiž leží Therisso, vpravo pod svahy hor je trošku vidět vesnice Zourva. A za tím vším vykukují Levka Ori… Taky jsem se šel kouknout ke kostelíku, u kterého je k mání voda z nějakého kohoutu (!!), abych se porozhlídnul, kudy vlastně dál půjdu.
První, co jsem zjistil, bylo to, že satelitní Gogole-snímky opět poněkud nefungují. Člověk se na ně holt nemůže spolehnout úplně. Ukazovaly totiž, že za kostelem směrem zhruba k jihu, je nějaká ulička, a pak taky snad stavení, vyjhlížející jako kozinec, a holé místo a jakási možnost dostat se tudy dolů do rokle, kde by měla být moje dnešní cesta. Ale při pohledu od kostela bylo jasné, že to je neschůdné: jednak přes tu jednu uličku je plot a pak – to stavení není kozinec, ale velikánský, právě stavěný obytný dům, a za ním to rozhodně nevypadalo, že by se člověk nějak těmi srázy mohl dostat na dno rokle.
Takže zpátky k báglu a na scénu se dostala druhá alternativa možného postupu – jít podle popisu „hikerské bible“ pro Levka Ori od Lorain Wilson, kde se píše, že tenhle trek začíná vedle terasy taverny Nikolase (přes ulici naproti Kri-Kri). Pro tuhle alternativu jsem sebou měl GPS, ve které jsem měl tenhle trek (Lakki - silnice, vedoucí na Porii), který jsem hodlal podniknout, zanesený.
A Lorain má pravdu, byly tam schůdky dolů se zábradlím z kůláčů. Ulička pod schůdky se okamžitě změnila v obyčejnou, byť vybetonovanou pěšinu, pospíchající dolů. Napřed po pravé ruce kamenná zeď, pak snad i kus betonu, a pak už svahem a kolem podrost. Vlevo se objevila najednou stavba, připomínající ze všeho nejvíc trochu větší autobusovou zastávku, se zábradlíčkem vepředu a plochou střechou, a jediný rozdíl od zastávky byl ten, že uvnitř na stropě visely háky. Lorain tu stavbu označuje jako malá jatka, ale do toho to má daleko, spíš bych to označil jako zděnou kůlnu, kde se stahují a vyvrhují poražená zvířata. Mnohem důležitější jsou jiné skutečnosti: na rohu stavby je oranžově-červená šipka, a pak – Lorain píše o tom, že další cesta by měla ještě PŘED touhle stavbou odbočit doleva dolů. No, to možná kdysi možné bylo, ale teď už ne. Rozhodl jsem se jít tedy dál po pěšině, a podle značek. Opravdu to značené bylo – tu šipky, tu fleky. Pěšina obešla údolí a na protější straně minula horem nějaký dům, aby sešla k vozové cestě, která pak záhy dostala betonový povrch. O tom, že se půjde po vozové cestě nebo dokonce vybetonované silničce, v „bibli“ není ani zmínka a to mě trochu uvádělo do nejistoty, zda vůbec jdu dobře. Pak jsem ale stále podle značek minul část, kde ve svahu bylo domů více, a kus pod silnicí byla dokonce i nějaká kaplička, ale to už cesta zase ztratila svůj betonový povrch a byla z ní klasická „polňačka" ve svahu, ze které se nedalo – díky oplocení – sejít dolů do rokle. A navíc i značky přestaly. Měl jsem sice tu GPS, ale problém byl jednak v tom, že se šlo občas pod docela hustými listnatými stromy, kde mi moje obstarožní Legenda moc nefunguje, a pak taky bylo občas zataženo a ani s tím si mrška neporadila. Šel jsem tedy dál po cestě, i když jsem měl pochybnosti. V momentech, kdy GPS zafungovala, mě totiž navigovala úplně jinam - a i podle „zdravého rozumu“ jsem měl jít jiným směrem, ale ten jsem asi momentálně nějak pozbyl. Mířil jsem totiž zhruba na západ či západo-jiho-západ, ale já měl jít z Lakki téměř přesně na jih!! A přesto jsem tudy šel...Cesta to byla ale slušná, šlo se po ní dobře. Sešla dolů na dno údolí, a po druhé straně pak pokračovala zhruba stejným směrem. Bylo tam několik kozinců buď úplně rozpadlých, nebo ve stavu značně dezolátním, spousta odpadků kolem… Pak začala trochu stoupat a rozdvojila se. Jedna větev vedla stále jakoby dnem údolí, zatímco druhá začala stoupat svahem. Šel jsem tou nahoru, ale ta po několika zákrutách skončila u dalšího kozince. Vrátil jsem se dolů, že vyzkouším tu druhou, dolní – a dopadl jsem stejně - zase kozinec.
Takže co teď. Rozhodl jsem se vrátit do Lakki a cestou sledovat, jestli někde nenajdu, jak ta značka odbočuje někam dolů do rokle, protože TAM se mělo jít. Nikde nic. Mezi domy jsem konečně taky spatřil člověka – chlápek asi 40 nastupoval do auta. Snažil jsem se vyptat na „dromos“ směr Omalos, ale ne pro auta nýbrž pro nohy (to už bylo pantomimicky, protože on jinak, než řecky neuměl, a já zase nevěděl, jak řecky říct „nohy“, eventuálně „pěšky“). Ujišťoval mě, že mám jít tou cestou, odkud jsem se právě vrátil, ale myslím si, že jsem mu dokázal vysvětlit, že tudy to nejde, že tahle „dromos“ tam má konec a dál nepokračuje, protože když sedal do auta, tak mu to viditelně v hlavě šrotilo. Sešel jsem k blízkému kostelíku - kapličce, jestli třeba kolem ní by to nějak nešlo na dno rokle, ale všude ploty, dolů to tudy tedy rozhodně nešlo. Došel jsem pak zase zpátky, téměř až k „malým jatkám“, protože jsem si pamatoval, že tam někde jsem přecházel jakousi cestu, nebo alespoň něco, co cestou kdysi být mohlo a co mířilo přímo dolů roklí. A tohle byla výhra!!
Asi to totiž kdysi cesta odshora někde od silnice skutečně byla, ale rozhodli se do ní, jako do místa „nejmenšího odporu“, uložit nějakou rouru. Sice to zasypali, ale jen tak halabala, a tak to voda zase vymlela a výsledkem bylo, že v docela hlubokém rigolu byla roura, cesta tím byla komplet zničená, ale alespoň to naznačovalo, že tudy by to jít mohlo. A šlo to!! Napřed projít jedním plotem (otevírací díl), pak smetištěm (celá část rokle pod domy a jejich zahradami slouží jako místo pro odpad), potom – to už pod velkými stromy – další plot s otevíracím dílem, a úplně dole, kde zleva i zprava se tahle rokle spojuje s jinými u nějakého ojedinělého cypřiše (jinak stromy listnaté), se najednou objevila ona oranžovo-červená značka!!! Jupíííí!!!
Začal jsem se jí zase držet, tudíž jsem zahnul doleva, kam ukazovala šipka. Po asi 50 m další šipka ukazovala doprava nahoru a cesta pak postupovala výše dnem této další rokle, jež tu od jihu scházela dolů a končila. Počátek cesty touhle další roklí byla značně zarostlý keři oleandrů a jiných dřevin, místy rostly i poměrně mohutné stromy (hlavně javory) a s báglem na zádech to občas byl problém se tudy prodrat. Ale na kamenech stále značky!! Už se ale začalo pomalu stmívat, tak jsem se začal porozhlížet po nějakém místě na spaní. Nakonec jsem našel rovnější kousek, pokrytý oblázky a tam jsem si ustlal.

PO 14/09 -  Noc nic moc. Bylo hrozné vlhko (a teplo až dusno), takže ráno všechno navlhlé. Podařilo se mi naměřit GPSkou, kde jsem. Nadmořská výška byla něco málo přes 300 m (zatímco Lakki je přes 500 m vysoko!!), ale byl jsem tady dobře!! Navíc tam v noci byl velmi intenzivní zvířecí pach, jako ve stáji. Ale nad tímhle spacím místem už stromy a keře začaly ustupovat, krajina se začala taky i díky tomu rozjasňovat, značky byly, slunce svítilo a včerejších mraků trochu ubylo a rázem to bylo veselejší. Cesta teď šla ve svahu. Při pohledu zpátky bylo jasné, že jsem se ještě ani nedostal na výškovou úroveň Lakki. Po chvíli se objevily na protějším svahu ruiny kdysi asi poměrně rozsáhlého mitato. Cesta stále stoupá až jsem se konečně dostal alespoň na výškovou úroveň Lakki. Značení je pořád dobré, ale teď už oranžovo-červené značky, na slunci značně vybledlé, byly doplněny dobrými, nápadnými značkami jasně modrými. Pěšina pak přejde na druhou stranu a v místech, kde se jde po zbytcích původního, pevně vybudovaného chodníku se prochází místem, kde kdysi byl asi plošně poměrně rozsáhlý požá, což se ale pro poutníka ukazuje být celkem výhodou, protože shořely všechny vyšší keře a nové ještě nestačily dorůst do „nepříjemné“ výšky, takže se jde opravdu dobře až „lahůdkově“. Výběrová chůze ale brzo skončila, cesta se dostala do míst, kde oheň nebyl a byla tudíž hodně zarostlá až do stavu neprostupnosti, a tak značky vedly najednou dnem rokle, zarostlým občas cypřiši. Tahle partie už nebyla ani trochu lahůdková. Byla naopak poměrně nepříjemná, šlo to pomalu, člověk se občas musel (hlavně díky báglu na zádech) dost obtížně prodírat porostem cypřišů, na zemi oblázky a různé jiné kameny i větších rozměrů. Nakonec pěšina přecejen vylezla ze dna rokle, ale nebyla to žádná velká výhra, protože po ní sice mohly docela dobře chodit ovce (díky jejich kožichu), ale člověk měl nohy podrásané od keřů, kterými starý chodník byl prakticky zcela zarostlý. Naštěstí ty keře byly rostlina jmenující se sápa (Loraine ji ve svém průvodci nazývá „Jerusalem sage“ tedy něco jako jeruzalémská šalvěj, ale se šalvějí, jak ji známe, to nemá nic moc společného; latinsky Phlomis fruticosa), která nemá trny, ale její dřevnaté části dovedou škrábance udělat taky. A to nemluvě o dřišťálech, které trny mají a které tam taky tu a tam rostou. Nakonec jsem si musel vzít pertexové šusťáky, jinak to nešlo, i když v nich bylo docela horko. Cesta je ale dobře sledovatelná, a kde člověk na chvíli značku ztratí, stačí jen chvilka porozhlédnutí a zase ji najde. Slunce stále svítilo, občas přišel menší mrak, roklí dolů foukal docela svěží větřík, ale byl příjemný. Nakonec se cesta dostala do místa, kde se rokle – a tady už spíše jen mělčí údolí - rozdvojovala. Byl zde velký kámen s modrou značkou, ale nebylo tak úplně jasné, kudy dál, když jsem došel k němu. Nechal jsem bágl na šutru a vydal se na obchůzku téměř do pasu vysokým porostem těch keřů, abych našel, kudy tedy jít. A zjistil jsem, že jsem až k tomu šutru (je u něj nějaký stromek) neměl vůbec dojít!! Zde se totiž musí jít ještě asi 4 m před ním doleva, je tam ta pěšina, a po chvíli se na nějakém kameni objeví zase značka. To už je ale vidět nad koncem tohoto údolí svah se zářezem nějaké větší cesty, zprava stoupající doleva. A taky velká cisterna – nádrž zachytávající i povrchovou vodu. To už je první cíl!! Tahle silnice je ta, která odbočuje z hlavní asfaltové silnice, jež spojuje Lakki (resp. Chanii) s planinou Omalos a se vchodem do fabriky na prachy – do rokle Samária. Místo, kde tahle cesta z té asfaltové silnice odbočuje, je malá planina několik km pod Omalos, která se nejspíš nazývá Fokyes. Po krátkém odpočinku pod zeleným velkým cypřišem, u kterého bylo nápadné, jak přesně mimo dosah jeho koruny roste mlází mladých stromků, jsem se kolem rezervoáru dostal na kamenitou silnici, která jde z místa nad rezervoárem doprava (to je směr k asfaltové silnici LakkiOmalos) mírně dolů, a tam to vypadá, že by se tam dalo najít u takového velkého dost osamělého stromu pod cestou místo na spaní. Na druhou stranu, doleva (to je směr Poria), pak silnice udělá ostrou zatáčku hnedle do pravého úhlu a pokračuje také chvíli dolů, aby po chvilce nabrala zase stoupající tendenci, která ji pak po nějakou dobu vydrží (vlastně - s nějakými malými vyjímkami - až na Porii). Mine se další kamenný vodní rezervoár - tady jsem se umyl v korytě na vodu a taky nějakou vodu nabral; vypadala docela čistě, ale nabral jsem ji jen na vaření a mytí – a nic se mi z ní nestalo. To mytí – jak jsem zjistil, tak na horách se postupně přechází u těch koryt na systém, kdy je koryto vybaveno něčím podobným, jako je systém v rezervoáru vody na WC: je tam tedy plovák a teprve když vody v korytě ubude, tak se připustí další. Má to ale chybku v tom, že není kde si nabrat vodu přímo z hadice, protože to zařízení s plovákem je zakryto plechem a většinou se k němu nedá dostat!! Takže se musí brát přímo z koryta, kde to ovšem může být namixováno třeba i s bobky a jinými nečistotami. Světem vládne inovace!! No ale zpět na silnici: pokračuje stále nahoru, kolem planinky v zatáčce pod silnicí, kde je docela zachovalé mitato s plechovou střechou, která je ale bohužel v nepořádku, je poškozená a při dešti dovnitř musí silně téct voda. Ale kolem je více míst na případný stan nebo i jen spacák na karimatce. Cesta je to moc pěkná, vlevo dole je docela hluboká rokle, svahy jsou nebývale hustě porostlé nějakou trávou, která dokonce jeví náznaky zelené barvy, do toho napřed řídce borovice a pak se přidaly i cypřiše – prostě pastva pro oči. Ale jak den postupoval a jak jsem se dostával stále výš a výše, tak sílil vítr, a tak nějak zhruba ve výšce kolem 1100 m jsem se už rozhodl hledat nějaké místo na noc, které by bylo aspoň trochu před větrem kryté. Našel jsem nějaké na krátké odbočce ze silnice nahoru, poněkud zarostlé klasickými bodláky, nyní již uschlými. A pokryté bobky, jak jinak… Odstranil jsem bodláky i bobky a postavil plachtu, se kterou jsem letos cestoval (místo stanu, ušetřil jsem tím asi 1,5 kg; naopak 1,5 kg jsem nabral změnou fotoaparátu – místo kompaktu jsem sebou měl poprvé zrcadlovku s dalším objektivem). Plachta se staví na trekové hole, které se upnou šňůrkami a plachta se pak připevní k zemi kolíky. Plachta se ale v jednom člověku nestaví dobře zvlášť když fouká vítr, a ukázala se i jinak jako naprosto nevhodná, protože i v sebemenším větru (a vítr tam nakonec foukal opravdu dost, chráněné to tam zase tak moc nebylo; ale jiného k dispozici nic nebylo) různě pleskala a vydávala další hlasité zvuky (i materiál sám je takový nějaký jako hodně šustivý), takže se při tom, navíc v kombinaci se skučením docela silného větru, který určitě v nárazech měl parametry vichřice, prakticky nedalo spát. Napřed jsem plachtu sundal z hole na nižším konci, kde jsem měl v nohách batoh, a zahrnul ji pod něj. Ale při nárazech větru jsem stále musel plachtu u hlavy držet, aby neulítla, a tak jsem ji nakonec sundal úplně a zabalil se do ní (protože čas od času vítr odněkud přihnal trochu deště - ale jen tak opravdu trošku, vždy jen pár kapek; jenže nebylo jasné, jestli se nakonec nerozprší fest). A tak jsem ležel pod tou plachtou a stejně jsem nespal, protože i ten vítr samotný dělal pěknej randál.

ÚT 15/09 - A najednou jsem se probudil, vítr byl pryč, svítilo slunce… takže jsem usnout nakonec musel!! A já byl pod tou nepropustnou plachtou mokrej jak myš. Vstal jsem, trochu usušil mokrý spacák, plachtui sebe, udělal jsem si snídani, zabalil a vydal jsem se na cestu. A při oblékání jsem zjistil, že mě cosi pokousalo. V místě zhruba pasu jsem měl na bocích fůru štípanců vlevo i vpravo. Těžko říct, co to bylo…blecha? Na místě, kde jsem spal, asi občas přebývala zvířata…taky jsem si něco mohl nést ve spacáku nebo v „nočním“ oblečení už z předcházející noci…těžko říct. Ale blecha neblecha – den byl jako vymalovaný, slunce pražilo, pofukoval jen velmi mírný a osvěžující větřík, kolem krásno, a jediná starost byla s vodou. Ne že bych měl kritickou nouzi, ale kdyby nebyla voda na Porii (jak jsem očekával, že bude) tak by nouze nastat mohla. Již včera odpoledne se v dálce v čele rokle ukázal mohutně vypadající temný hřeben, probíhající napříč, ve kterém bylo možno zpozorovat jakousi linii, a když jsem si to ráno trochu přizoomoval, bylo vidět, že je to silnice z Kalerghi, kam jsem mířil!! Ale byla jednak neskutečně daleko a taky zrovna tak neskutečně vysoko!! Uf, to mě čeká ještě štrapáce!! Silnice pokračovala po stále stejné straně rokle, ale dno rokle bylo postupně pod silnicí méně a méně hluboko, až najednou se silnice dostala na druhou stranu, a to na místě, kde je vlevo nahoře mezi stromy nějaké mitato (nebo jiný domek) a kolem něj docela rozsáhlé ohrady na zvířata. Asi by tam byla i voda, ale pracovalo se tam, já vodu akutně nepotřeboval a tak nebyl důvod tam jít otravovat. Silnice pak hned zase přejde přes dno rokle znovu, zpátky na původní stranu a po nějakých 100 – 200 m je tu rozcestí. Jedna cesta jde doprava nahoru a pak se stáčí zase doleva a pokračuje zhruba ve stejném směru, jako vedla silnice dosud, jen o trochu výše. Tato odbočka pak přijde po chvilce ke kamennému, docela „modernímu“ domku, na kterém byl ale nejzajímavější fakt, že z něj dole trčela rourka, na ní byl kohout, a když se jím otočilo, tak z toho tekla fakt dobrá voda!! Jen jsem se ale dost napil, žádnou jsem sebou nebral, a vrátil jsem se zpět na rozcestí, protože tohle nebyl ten správný směr. Na rozcestí se musí totiž jít jako doleva dolů znova přes dno údolí. Hned jak se to dno přejde, silnice zatáčí zase zpět doleva a až do protisměru, ale vpravo, souběžně se dnem údolů, odbočuje ze silnice asi stometrová odbočka, na které by se dala dost dobře strávit noc. Voda kousek naproti… krásné místo!!

No ale silnice, kudy se jde na Porii, se asi dvěma serpentýnami dostane trochu výše a pak už zase stoupá jen velmi mírně, traverzující svah. Silnice z Kalerghi je najednou o dost níže a blíže a už to vypadá přecejen dosažitelně. A tak to jde až na Porii. Tohle místo je na září neskutečně zelené, je na něm jednak hodně ošklivá betonová nádrž na vodu a pak taky (o něco výše směrem k silnici z Kalerghi) klasické kamenné mitato. Po několika zatáčkách se tahle silnice připojí k té z Kalerghi a já si můžu odškrtnout další splněný cíl: je poledne a já jsem na Porii u značek E4.
Tohle místo je ale rozsáhlejší, zahrnuje nejen zelenou planinku pod silnicí s nádrží a mitato, ale je zde další planinka na úrovni silnice a z ní stoupá cesta nahoru do sedla, zak terým byly vidět hory na druhé straně rokle Samária - Volakias a Gigilos, kde je jednak (už dokončený – na rozdíl od stavu v roce 2003) kamenný domek (ale opět již v poněkud modernějším hávu) a pak taky další vodní rezervoár, na který jsem spoléhal. Batoh jsem nechal dole, a nahoru do sedla (celkem jen asi 100 – 150 m po široké cestě) jsem vyšel jen s foťákem a flaškami na vodu. Baráček byl kompletně a neprodyšně uzavřený a uzamčený, jediné, co bylo otevřené, bylo WC, před dveřmi kterého ze žluté hadičky tekla docela dobrá voda. Tu jsem si nabral, ale až po kratším rozhovoru s nějakým Řekem, který tam právě došel od Kalerghi. Chlap v mých letech, taky sólista, a docela mě to překvapilo; Řekové takové - podle nich naprosto prostoduché zábavě, jako chodit někde po horách jen tak, pro nic za nic - rozhodně příliš neholdují. Ovšem v sedle nebyla jen voda a WC, ale odtud se taky kouká do Samarie!! A na Gigilos (můj další cíl) – Volakias, taky kousek Strifomadhi (taky můj cíl), a je vidět jak široký žleb, kudy se budu drásat na Gigilos, tak i chata Kalerghi (i to je cíl, ale tudy prostě musím jít, když se z Porie chci dostat na Gigilos).
Cesta po silnici směr Kalerghi nemá žádné výlučné parametry, a jediné, co mě osobně docela zajímalo, byly pohledy dolů do rokle, kterou jsem se sem dostal. Byl vidět velký kus té silnice, jak se kroutí po svazích, i celkový pohled na spodní planinu Porie byl zajímavý... Dlouho se obchází kopec (je po levé ruce), ale když se konečně obejde, tak je najednou chata Kalerghi zase o notný kus blíže, i když pohled na ni, jak si sedí na vysoké skále, vyvolá hned představu, jak se tam k ní člověk bude škrábat prudkým svahem a jak při tom bude mít plíce v kamení na zemi… a také existence malého kamenného mitato na jednom hřebínku na úrovni silnice, asi 100 od ní vpravo je docela zajímavá informace, když by zde bylo třeba sehnat rychle nějaké útočiště …
Jenže i cikcak pěšina ke Kalerghi (výrazná zkratka oproti vzdálenosti, kterou by člověk musel ujít, kdyby šel po silnici!!) má svoje kouzlo. Jsou odtud nádherné pohledy do Samárie. Chata sama je stejná, jak jsem si ji pamatoval; a i letos tu bylo zavřeno.
Napřed si znovu připomenout planinku pod chatou, kde jsme v poněkud větrném počasí trávili noc, když jsem tu byl poprvé v roce 2003, pak pár pohledů do Samárie a přes ni na domek na Porii, něco málo pohledů na hory východně (Melindanou, masiv Páchnes, Zaranokefala…), taky kontrola místního jedinečného WC, přezout se ze sandálů do pohorek (očekávám silně kamenitou silnici dolů), něco polknout a zapít to a jde se dolů. Ze silnice je vidět planina Omalos jako na dlani. Silnice sama se kroutí a v odshora 4. ohybu vlevo odbočuje (označená oboustrannou červenou šipkou na ceduli vedle silnice) odbočka (musí se projít otevíracím dílem plotu) – pěšina svahem dolů – která končí přímo u vchodu k pokladnám před vstupem do Samárie na Xyloskalo. Pár fotek z vyhlídkové terasy nad Samárií je přímo povinností. Den už se nachyluje, vítr odspoda je docela chladivý, já už mám hodně ušlapané nohy a tak si dám trochu pohov. Zvláště když už jsem si při sestupu vyhlédl na protisvahu místo, kde strávím noc – je to hned pod prvním ohybem cesty na Gigilos, kousek od ubytovací kafírny nad vyhlídkovou terasou, ale prohlédl jsem si i zítřejší výstupovou cestu. Napřed jsem si ale skočil na (zasloužené!!) pivo a kafe a k tomu jsem měl jejich takovou tu buchtu se sýrem typu maskarpone (jestli se to tak píše) . No a pak jsem se ubytoval (krásné místo!!) tak i pro tři osoby a další jednu až dvě kousek vedle, kdyby bylo potřeba; udělal jsem si akorát čaj, a zalezl do spacáku s výhledem na masiv Páchnes, a když jsem se trošku pootočil, tak jsem viděl mezi stromy i Gigilos
 
ST 16/09A bylo tu další ráno. Mokré, protože bylo přes noc nějaké velké vlhko a rosa a navlhlo vše, co nebylo v igelitu. V noci sice trochu foukalo, ale ve spacáku to šlo, jen k ránu jsem se trošku přioděl; přecejen teplota v 1250 m byla pod teplotou komfortní toho mé tenkého spacáku. Ale bylo slunečno a vypadalo to na hezký den. A taky byl. Po snídani a sbalení jsem vyrazil na závěrečnou část treku na Gigilos. Kamenitá a pevná cesta se vinula stále výš a výš prudkým svahem. Předešel jsem skupinu Skopčáků, možná v mých letech (alespoň část z nich určitě), kteří šli nalehko, na rozdíl ode mne, který měl na zádech „svých“ 20 kg. Stihnul jsem pak dělat zastávky na focení, aniž by mě došli – byly tam totiž jednak úchvatné pohledy do Samárie a Gigilos a pak taky úžasné staré cypřiše, bouřemi ošlehané… a to nešlo nefotit.
Už předcházející den jsem se díval na to, kudy by se dalo z této cesty uhnout na hřeben, po kterém se pak jde nad útesy, spadajícími do žlebu pod Gigilosem, a po kterém se dojde na vrchol Strifomadhi. Zdálo se to být jasné – zdálky; ale pak v reálu to již tak jasné nebylo a jen jsem tak odhadoval, kde by to tak asi mohlo být. Zřejmě v místě, kde se cesta v nějakém žlebu lomí, otáčí o víc jak 90°, je tam najednou těch pěšin více, a tady se má asi odbočit doprava rovnou nahoru terénem až na vrcholek hřebene. Ale já šel dál po cestě zhruba po vrstevnici, protože prvním cílem bylo dostat se na Gigilos. Za zmínku stojí snad ještě informace, že v posledním oblouku klikaté cesty (odkud už to ztrácí charakter „cikcak“ a začíná na chvilku dokonce trochu klesat), na straně obrácené k planině Omalos, se dá odbočit (alespoň podle Lorain W.), pokud se člověk chce dostat na planinu, aniž by se vracel zpět na Xyloskalo.
Cesta se pak nasměrovala jako do velkého žlebu pod Gigilos, a procházela po jeho severní či lépe severozápadní (při výstupu tedy pravé) straně. Zajímavým místem je skalní brána, za kterou následuje pasáž cesty mezi různými skalními útvary, často i bizardních tvarů s pohledy dolů do Samárie. V průvodci Lorain W. je také zmínka o tom, že v této oblasti žijí a tedy asi i hnízdí supi. Mohu to potvrdit, nad hlavou jich létalo hned několik. Jak se pak člověk dostane z těch skalních útvarů, začne se cesta zase klikatit a hned je tam pramen Linoseli, zmiňovaný snad ve všech textech, které se tohoto výstupu týkají. A teče z něj opravdu výtečná a hodně studená voda. Ale do sedla je to ještě docela daleko, cesta se klikatila vedle suťovitě, kterým plánuju taky jít, nicméně netrvá to dlouho a jsem nahoře (já i Skopčáci). Tady jsem si dal menší odpočinek spojený s hojným focením a taky s krátkou průzkumnou cestou po žlutých značkách E4. Ty totiž jdou vpravo při pohledu do divoké rokle Tripiti, který se otevřel při příchodu do sedla. Napřed trochu dolů, minou menší jeskyňku, upravenou nízkou zídkou z kamenů na bivak, ale potom se vydají doprava kolmo nahoru. Podle mapy Anavasi by se značky měly pak dostat až nahoru na hřeben ke Strifomadhi a po něm i na vrchol tohoto kopce, ale není to pravda, to je kec, v tomhle ta mapa vysloveně lže. Značky se pravděpodobně (nešel jsem tudy) pak zase stočí doleva a jdou svahem a mezi skalami a suťovišti nad roklí Tripiti, aby se pak vyhouply přes okraj této strmé pasáže do menšího sedla jižně dost hluboko pod vrcholem Strifomadhi. Myslím si, že průběh této cesty je mírně patrný na tomto foto: ze skalisek na snímku vpravo dole vede šikmo vlevo a mírně nahoru linie, která je nejspíš onou E4. Jde svahem mírně nahoru a pak chvíli téměř vodorovně, aby se - až dojde opět k nějakým skalním útvarům - mezi nimi vykličkovala nahoru a objevila se na hraně sedla pod jižním svahem Strifomadhi, kde jsem se s ní opět potkal. Ze sedla pod Gigilos jsou ale krásné pohledy i na protější svahy s klikatící se silnicí na Kalerghi.
Ale zpět k sedlu pod Gigilos. Rozhodl jsem se, že bágl nechám zde, v tom bivaku, a nahoru že půjdu nalehko, jen s doklady, mobilem, trochou vody, dávkou müsli, šusťákovou bundou a hlavně foťákem. Nahoru to jde napřed po jakés takés pěšině, označené kamennými mužíky. Různě se to klikatí, spíše jako vlevo, mine to (výstražně označenou) propast ve svahu a chvíli nato cesta dospěje do místa, kde je menší plošina, s místem na případný bivak (kamenná zídka) a za tímto plošším místem je pak hodně divoká změť skal a kamenů. Zde ale cesta k vrcholu uhýbá doleva a chvíli jde nad srázy, spadajícími do žlebu mezi Gingilos a Strifomadhi (kudy jsem přišel) s krásnými výhledy na Omalos a celou severní a západní část hor. Pak se to obrátí o tak 90° doprava a různě to kličkuje a šplhá mírně mezi kameny; zde je vyznačená nastojato postavenými plochými kameny, až přijde poněkud rovnější část, která končí u mohutné mohyly na vrcholu. Ale to není ten nejvyšší vrchol, Gigilos má tak asi 3 – 4 vrcholy, a na ten opravdový nejvyšší (?)se člověk musí ještě prošplhat po neskutečně ostrých a velkých kamenech kamenným mořem. Od mohyly se jde východně napřed trochu dolů a mírně doleva, pak se cesta (mužíci) obrací ostře zase doprava a dolů, aby se pak vydala zase nahoru přes skály a velké kameny. Tu a tam je i červená značka anebo mužík, ale když si člověk vybere nějakou svoji vlastní cestu, tak je to taky tak.
Na tomto vrcholu je svislé břevno kříže, malý ikonostas (nebo nějaká k jinému účelu sloužící schránka v podobě ikonostasu) a spousta nádherných rozhledů.
Prohlídl jsem si taky vedlejší vrchol Volakias. Původně jsem měl cukání navštívit i tenhle kopec, ale nakonec jsem to odvolal, už tak jsem měl díky kufrování v Lakki ztrátu tak půl dne a navíc – nebyl by to zase tak jednoduchý a krátký výlet jak by se mohlo zdát!! Dolů do sedla pod Gigilos jsem doskotačil docela rychle, došel pro bágl a psychicky se připravil na nejrizikovější část celého treku: při cestě nahoru jsem se totiž rozhodl, že využiju stezek v suťovém poli žlebu (a to té nejhořejší), vedle kterého se klikatí cesta nahoru do sedla, dostanu se po ní ke skalám, ve kterých jsem si „vyhlídl“ místo s nějakou jeskyní, a pak se „nějak“ kolem ní dostanu nahoru nad ty útesy, na hřebínek, po kterém se jde na Strifomadhi.
Lehce si myslet, mnohem obtížněji provést. Už odbočení ze značené cesty ze sedla dolů bylo nic moc. Suť nepevná, stále to ujíždělo… a navíc jsem zjistil, že jsem ztratil někde z trekové hole nejen talíř, ale hned celý hrot!! A zrovna v tomhle úseku, kde ty hole byly téměř „životní“ nutností!!! To je jako naschvál!! Od cesty do sedla jsem se dostal na nějakou menší skalku-hřebínek a z ní jsem viděl, že u začátku stezky je nějaký velký kámen a určil jsem si ho jako orientační postupný cíl. No, dostal jsem se k němu dost těžce, kameny pořád ujížděly, snažil jsem se po jednom kroku vždycky nohu fixovat holí, ale moc to nešlo; byl to dost vopruz a šlo se tak neskutečně pomalu. Ale zasekl jsem se, že teda vracet se, to rozhodně ne. Protože další dvě alternativy pak byly už jen ty, že buď vylezu zase zpátky nahoru a půjdu po E4 (a před tím jsem byl několikrát varován z více míst, že pro jednoho je to dost riskantní), anebo že naopak slezu o nějakou tu stovku metrů níže, abych se zase ty stovky výškových metrů škrabal na hřeben vedoucí ke Strifomadhi a nabral zase tu výšku, kterou bych ztratil.
To se mi ale nezdálo moc atraktivní ani jedno, takže jsem se rozhodl pro boj v suti. Místy byly části jakoby vyšlapané v zemině, která se stačila už v suti vytvořit, a to byla místa, kde se šlo nejlépe, protože to tam neujíždělo. Ale i tak to bylo hodně příkře do kopce. Ale nakonec jsem se ke skalám dostal a musel si dát důkladný odpočinek; těch asi 150 m mi trvalo dobře ¾ hodiny!! A při odpočinku jsem navíc zjistil, že ani další postup nebude tak úplně jednoduchý, protože to, co zdálky vypadalo, že by to mohlo být poměrně „snadné“, bylo všechno možné, jen ne příjemná procházka. Byly to skály dost strmé a navíc pokryté drobným štěrkem, na který se postavit by znamenalo dopadnout jak Jánošík na hrachu. Takže bylo nutné před každým krokem místo došlapu od štěrku očistit, zkusit pevnost kamenů, kterých se člověk zamýšlí chytit a pak tedy ten jeden krok udělat a v podobném tempu pak dál. K vyhlédnuté jeskyni jsem se ani nedostal, nešlo to, ale co bylo horší – nemohl jsem se ani nijak dostat k vyhlédnutému žlíbku, kterým jsem si myslel, že se dostanu nahoru. S 20 kg na zádech, docela objemným foťákem na břiše a v pohorkách to prostě nešlo. Tak jsem se musel pustit do nejkrkolomnější a asi i nejrizikovější akce, a to 3 – 4 m vodorovný traverz po kolmé skále, naštěstí s dostatečným množstvím úchytů, ale to celé asi v prvním patře, dejme tomu tak 7 m vysoko nad strmým suťovým polem. Pro mě dost adrenalin, v mých letech a se závažím na hrbu. Snažil jsem se „pekelně se soustředit“ a věc se podařila. Nespadl jsem, supi utřeli zobáky, a já se dostal, kam jsem chtěl; vyškrabal jsem se vyštěrkovaným a vypískovaným žlebem nahoru a tam jsem dopil zbytek metaxy; musel jsem si chvíli sednout a dát si pauzu. Byly to pro mě nervy, a když jsem se kouknul dolů, odkud jsem přišel, tak docela oprávněné.
Dál už to – zvlášť s ohledem na právě překonaná úskalí – byla dost brnkačka a otrava. Nahoře byly zbytky tyčí od plotu, který tu původně byl proti kozám. Kamenitá pěšina vedla těsně nad útesy podle těch sloupků oplocení mírným svahem stále nahoru, až do místa, kde se cesta stáčela hnedle o 90° vpravo. Vpravo byl svah Strifomadhi protkaný neskutečným množstvím zvířecích pěšinek. Místo, kde se stzka otočila o těch 90° by taky mělo podle mapy být ono místo, kde by se měla připojit zespoda z druhé strany E4, ale jak už jsem napsal – kde nic tu nic. Na vrchol to bylo v pohodě, po kamenech mírně nahoru (Lorain to charakterizuje jako "easy gradient"), dole vpravo planina Omalos jako na dlani. Nahoře mohylka, ale o kus dál jakoby další vrchol a za ním ještě jeden; celý vrchol Strifomadhi je velmi plochý hřeben a když je člověk u jednoho z vrcholů, zdá se, že ty další jsou vyšší, ale je to asi klam, stejný pocit je, když se člověk tedy přesune k tomu „vyššímu“: zase se zdá být vyšší ten jiný. Nepříjemný byl vítr z planiny Omalos, ale dalo se mu uniknout, když se člověk pohyboval na závětrné straně svahu.
Ale nastala další otázka: kudy dolů? Jednak totiž zhruba pod prostředkem celého plochého hřebene, na jeho jižní straně, je malá planinka, akorát že nebylo vidět, jestli její vzdálený jižní okraj nekončí třeba kolmou skálou. A pak taky byla teoretická možnost, že by to mohlo jít údolím/roklí mezi vrcholy Strifomadhi a Psilafi. Tak jsem se tam došel podívat a zjistil jsem, že tudy asi ne. Rokle byla dost strmá a hluboká a nevypadala ani trochu schůdně a průchodně. Vrátil jsem se tedy zpět a vydal se dolů na planinku. Bylo na ní plošší místo pro případný bivak a nekončila neschůdným srázem, ale svah pokračoval poměrně „nepříkře“ dolů do sedla. A co bylo hlavní – na levém okraji sedla jsem rozeznal jednak nějakou jakoby cestu a pak – i značku E4!! Tak jsem se zase vrátil na značené cesty. Sešel jsem dolů a pak už jsem jen pokračoval po té značené, ale kamenité pěšině v sestupu z hor. Z planinky pod Strifomadhi cesta přejde rokli (tu neschůdnou, co začíná mezi Strifomadhi a Psilafi), a pokračuje jako solidní, byť kamenitý chodník ve svahu nad místy docela hlubokou strží. Stále to klesá v docela příjemném sklonu. Dole vlevo je rokle občas dost hluboká, úzce zaříznutá. Ale po chvíli se sleze hnedle na úroveň dna, aby cesta zase vedle skály s oknem začala šplhat. Zde se už objevují první velké stromy – jak jinak než že cypřiše, a rokle vlevo je zase hodně hluboko dole. To už je ale blízko horní konec širokého otevřeného údolí Achladha, kam se po chvíli vyleze. (Mimochodem - podle všeho - achladha je řecky hruška...) Jako první jsou tu zbytky kamenné čtyřúhlé stavby s černožlutou značkou na rohu. A za tím následují další zbytky – vlastně jen základy, kde jsem si nakonec v jednom z nich uspořádal spaní. Sice jsem se napřed snažil postavit zase plachtu jako ochranu před občasnými nárazy větru, ale nakonec jsem ji zase zboural a na vztyčené holi jsem zavěsil jen moskytiéru. A dobře jsem udělal, mírný vítr nevadil, a přestože to bylo ve výšce nějak kolem 1600 m, tak mi v noci plné hvězd zima nebyla.
 

Náhledy fotografií ze složky 2009

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super cestopis

(Petruš, 1. 12. 2009 11:12)

Děkuji za skvělý cestopis. Máš můj obdiv, já bych asi na spaní na lavičce neměla...Nechystáš se letos na řecký vánoční trh na Lávku? Plakát mám pověšený na svých stránkách. www.all-about-greece.estranky.cz (kdybys zapomněl)