Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

Okolo Sougie (rokle Agia Irini, údolí Lissos)

To takhle jednou snad někdy v červnu (nebo až v červenci? už nevím…) jsem objevil na netu letenku do Athén na druhou polovinu září, za velmi slušných něco málo přes 2,4 tis., což mě rozhodně nezanechalo moc klidným, a řekl jsem si, že to nekoupit by byl snad přímo hřích, zvlášť když mně ještě nějaká dovolená zbývala. A tak jsem začal shánět někoho, jestli by se nechytil taky. No, shánění trvalo dva dny a za tu dobu cena stoupla o asi 4 stovky, ale i tak výsledných zhruba 3,2 bylo velmi dobrých (Sky Europe si od dubna začíná počítat báglovné, hnedle 4 stovky za tam i zpět, a to se nikde zpočátku u ceny neobjeví!!!).

Takže jsme s jedním kamarádem, který se nechal přemluvit, ale jen na pobytovku, protože měl rozhašená záda a bágl tahat nesměl a ani moc nemohl, měli letenky, a teď nastala otázka co dál. Nechal to na mně, abych něco vymyslel, když jsem to spískal…. Takže napřed nějaký kykladský ostrov ne moc vzdálený od Athén. Tam se mi ale nedařilo najít vhodné spojení, a to co bylo na netu, vypadalo tak nějak všelijak a nejistě. Tak jsem pozornost tedy obrátil na sever, na Sporády. Na jednom z ostrovů je jakási mořská rezervace s chráněnou populací původních středomořských tuleňů a mořských želv, a to by mě docela zajímalo. Což znamenalo dostat se do města Volos, odkud jezdí trajekty. Ale ani tam se mi to nedařilo. Trajekty jsem sice nějaké našel, ale ani busy a ani vlak do města mi nějak najít nešlo (no, třeba to taky tak moc neumím, co nadělám, že jo). A tak jsem si vzpomněl na jednoho Poláka, se kterým jsme diskutovali přes emaily o názvech nějakých hor na mých fotkách, a ten mi doporučoval spojení napřed odkudkoli do Athén a pak pokračovat domácí společností Aegean Airlines (jež se specializuje na lety hlavně po ostrovech, a která je trochu levnější, než druhá domácí Olympic Airlines). Tak jsem se tam kouknul a našel jsem něco neuvěřitelného!! Lítali z Athén do Chanie na Krétě asi 4-5x denně a první ranní (nějak po páté) a poslední večerní (k desáté? už se nepamatuju) byly za neuvěřitelných € 15 za jeden let!! Tedy 30 za tam i zpět, ale trochu mě zchladilo, když se ukázalo, že si k tomu počítají docela dost na poplatcích, ale i tak výsledná cena do € 100 za tam i zpět byla na to, že se nejedná o typickou nízkonákladovku, celkem příjemná. Ale odlet byl asi jen dvě hodiny po předpokládaném příletu do Athén, a to mi připadlo jako dost risk, když člověk ví, že zvlášť u nízkonákladovek nebo charterů je zpoždění hodiny či dvou něco celkem ne moc vzácného; takže jsem se rozhodl pro další let, o něco málo dražší. A navíc – než mi tenhle nápad byl schválený (kamarád totiž ještě před začátkem mého vymýšlení kam dál z Athén prohlásil, že na Krétu ne, tam že už byl….), tak cena ještě o něco zase stoupla, ale dostali jsme se na asi € 127 na osobu, tak jsme do toho šli.

ÚT 16/09  - Odlet z Prahy asi 10 min po jedenácté v noci. Nic moc, ale let probíhal dobře, zpoždění kupodivu žádné (takže bychom v pohodě stihli ten let po páté), ale počkali jsme si do 9:50 a letěli dál.

ST 17/09  - Letadlo to bylo jiné, hornoplošník, jakým jsem dosud nikdy neletěl. Pod námi občas mraky, viděli jsme ostrovy a pak zase ne, a přistání v Chanii bylo takové zvláštní. Už z dálky jsme viděli ostrov a město na něm, poloostrovy Akrotiri, Rodopou a Gramvousa, ale letadlo to najednou točilo doleva na východ a vypadalo to, že se rozhodlo nás unést do Iraklia. Letěli jsme podél pobřeží na východ notnou dobu a od letiště v Chanii jsme se dost vzdalovali. Ale pak to pilot nabral konečně zpět, jenže i když jsme před sebou už viděli přistávací ranvej, stále jsme byli dost vysoko. Pak to ale najednou vzal hodně ostře dolů a při přistávání s námi navíc docela praštil, ale byli jsme na zemi a za chvilku i z letadla venku. V hale jsme se převlékli do letního (teplotní rozdíl mezi Prahou a Chanií byl asi 15 stupňů!!), skočili si na WC – a tím vším nám ujel bus do města v 10:20!! Další měl jet až po třetí hodině odpolední. Zkusil jsem se napřed zeptat přistavených busů pro hotelové hosty a klienty cestovek, jestli nás někde nevezmou do města, ale neuspěl jsem. Tak jsme nakonec jeli taxíkem za € 20 až na autobusové nádraží. Tady jsme dali bágly do úschovny, a vyrazili „do města“ – přesněji na blízké Náměstí 1866 (datum povstání proti Turkům), kde je park, lavičky, bezdomovci a spousta holubů a kolem hodně živý provoz. Nakoupili jsme proviant v blízké sámošce IN.KA (taky – a asi trochu i hlavně Ouzo, dost jsme se na něj těšili), skočili si do rychlého občerstvení TIME OUT (velmi půvabný je přepis do řečtiny: TAÏM AOYT) na gyros, poseděli s houmlesáky a holuby na lavičce v parku a ve 13:45 vyrazili busem směr jižní pobřeží – Sougia (cena € 6,80, oproti roku 2006 o euro více!!). Silnice napřed stoupá celkem hodně obydlenou krajinou, s mnoha sady a osadami, pak se začíná kroutit v kopcích a po levé straně se objeví místy docela hluboká rokle. Kolem je hojně stromů jedlých kaštanů a pomerančovníků. Míříme stále nahoru, k vrtulím mnoha větrných elektráren, které okupují vrchol hřebenu. Konečně jsme nahoře, je tam taky odbočka silnice směr planina Omalos, na které je vchod do známé soutěsky Samária. Ale to už začínáme klesat přes mnohé vesnice, a po levé straně se otevírá pohled dolů do širokého údolí, spíše pánve, kterou silnice musí obkroužit. Mineme za vesnicí Agia Irini horní konec další poměrně známé zdejší stejnojmenné soutěsky, až se dostaneme do vesnice Moní, která je už blízko Sougie a taky je kousek od dolního konce oné rokle. V Sougii jsme pak za chvilku, asi ve tři čtvrtě na čtyři. Původně jsme se chtěli jít napřed hned s bágly vykoupat, ale nakonec jsme se rozhodli, že popojdeme do nám již známé rokle (trasa E4 ze Sougie do Palaiochory, přes Lissos), kde je výtečné spací místo, tam že vybalíme a zabydlíme se (bylo teplo a tak jsme ani nestavěli stan), a teprve pak si půjdeme užít koupele a taky něco koupit k jídlu, případně se stavit na kafe, pivo atd.. Což jsme vše provedli a bylo to senzační. Voda teplá, slunce hřálo, kafe konečně řecké… to nemělo chybu!!

ČT 18/09 – Další den jsme plánovitě hodlali věnovat lenošení na pláži, což jsme taky bezezbytku provedli. Opět tam byly obrázky – mozaiky, vytvořené z různobarevných oblázků a opět s řeckými nebo krétskými motivy – tentokrát to na mě dělalo dojem, že se tvůrci (nebo tvůrce?) inspirovali mozaikami z ruin antického chrámku v údolí Lissos. Tak jsem si to opět vyfotil a byly to asi jedïný "důkazní materiál", protože o dva dny později již bylo to nich – spláchlo to rozouřené moře a dílo zkázy dokonaly potoky vody, které tudy musely téci při průtrži, která se tam v ten čas rozpoutala. Na východním konci pláže je neoficiálně nudistická část s ostrůvky oplavkovaných oblečenců, a když se obejdou na úplném konci dvě menší skaliska vodou, je tam oblázková čistě hanbatá část, kde je to moc hezké – ve vodě skaliska, kolem skaliska s jeskyněmi i pod vodou, celkem pestré dno (bohužel stejně jako na celé téhle části jižního pobřeží téměř bez života), ve skalách na břehu taky jeskyně….a všude klid….

PÁ 19/09 – Pro tento den jsme plánovali výlet do rokle Agia Irini. Počasí stále krásné, slunečné a teplo. Ranním busem v 7:00 jsme odjeli směr Chania a po asi hodině jsme byli vysazeni na počátku rokle. Na stejném místě začíná také jiné cesta – myslím si, že značená červenými fleky – kterou se dá dojít na planinu Omalos (viz popis cesty z roku 2003). Letos se v rokli Ag. Irini už platilo a jak jsme viděli později, změn bylo více – například v roce 2003, kdy jsem tudy šel naposledy, se neplatilo a tekla na všech odpočívadlech voda, letos se platí a bylo to kompletně bez vody. Prostě Řekové, jednou sice něco vybudují – často i s přispěním financí EU – ale údržba vybudovaného jim už tak moc nejde; prostě a jednoduše na to s****. Omlouvám se na náznak silnějšího výrazu, ale mě to fakt někdy dost štve, když si představím, kolik peněz třeba zrovna z cestovního ruchu jim musí plynout do rozpočtu a jak málo z toho se vrací zpět do zvýšení kvality toho, co ti turisti, kteří jim nosí peníze, využívají. Neudržované silnice, cesty, kdysi vybudovaná oplocení a zábradlí a já nevím co ještě, k chátrání ponechané památky, za které by dal jiný národ snad cokoli a opečovával je pak jak oko v hlavě…. Tak to tu prostě chodí…No, abych nevhodně negeneralizoval – alespoň já se s podobnými projevy v oblasti, kde se na Krétě pohybuji, setkal mockrát, ale jinde je to možná jiné….No ale ta rokle. Na počátku je infotabule a široká „vozová“cesta, vedoucí k občerstvení a protikozímu plotu. Ten, když se projde, tak se cesta změní na dobrou širokou pěšinu a už to tak jde až na konec. Z busu nás vystoupilo jen 7 a nikdo jiný tam nebyl, tak jsme si to celé užili v úžasném poklidu. Jen asi v poslední třetině jsme potkali tlupu asi 15 lidí, jdoucích proti nám a jinak nikoho. Rokle sama je nádherná, barevná, a místy by se dalo říci že i divoká (ale – pravda – není tak dlouhá jako mnohem známější Samária). Po cestě je několik odpočívadel, kde kdysi, když se za vstup neplatilo, tekla všude voda; nyní za peníze už ne, u fontánek ležely akorát uřezané hadice. V první části se mine napřed masivní kamenná cisterna a po chvilce chůze se dojde k místu, kde je rokle zavalena obřími „oblázky“, z nichž některé mají i pár metrů v průměru, a zde jde návštěvnická cesta po dobře vybudovaném a bytelným zábradlím z kůláčů opatřeném chodníku, kroutícím se často ve svazích. Také se dole prochází jedním hodně úzkým hrdlem, kde by zřejmě obtloustlejší osoba měla co dělat, aby se tudy procpala. Ale jinak je to hodně pohodová a nenáročná cesta, která v závěru přechází do pěšinky kousek nad kamenitým dnem, jež vyústí u velkého parkoviště pod tavernou na asfaltovou silnici. Nezdrželi jsme se a pokračovali po silnici, která mírně klesala a kus za kostelíkem s hrobkou, který je ve svahu nad silnicí, jsme se dali dolů do širokého koryta asi dávného potoka, našli si tam vhodný kámen na sezení a najedli se. Bylo hezky, slunce, místo samo bylo krásné, protože se tam stýkalo několik údolí této oblasti, v dáli byla vidět dost netradiční věž (zvonice) kostelíka… Pak už jen chvíle a byli jsme na rozcestí, kde doprava přes most silnice pokračovala, aby se napojila na hlavní, co vede za Sougie směrem na sever, zatímco my zde pokračovali rovněž po asfaltu ale rovně, po silnici, vedoucí do osady Lívadas. Silnice jde chvíli rovně, ale pak nabírá na svažitosti a začíná se kroutit a ve třetí její ostré zatáčce, kde se obrací od moře, jsme se z ní odpojili a pokračovali rovně po již jen kamenité silničce až do Sougie. Z této cesty ale byly – jak jsme stoupali – krásné rozhledy na údolí, vlastně hnedle pánve, do která ústí také rokle, kterou jsme právě prošli.

SO 20/09 – Plánovali jsme si, že tento den uskutečníme další výlet, a to roklí, kde jsme přespávali, nahoru, do Lissosu, místa s archeologickými památkami údajně asi 2 hod. cesty vzdálenými. Protože ale v noci pršelo (už včera nás to donutilo trochu změnit nocoviště, slézt o asi 5 výškových metrů (no, dejme tomu tak 20 dálkových) níže na místo, kde se dal postavit stan, tak jsme se vybavili i šusťákovými bundami (stále to vypadalo na možnost další přepršky), vzali vodu a něco proviantu a za slunečna přecejen vyrazili. Na cestě místy mokro, ale louže nebyly. Stezka se vine mezi poměrně hustým porostem keřů a stromů po dně rokle, a v jenom místě prochází opravdu působivým místem: je tu skála s docela hladkým povrchem, tyčící se do výšky 100? 150? nebo více? metrů – nedokážu to určit, ale co je na ní hlavně nevšedního je fakt, že nejde rovnou nahoru, ale naklání se, vytváří jakýsi mohutný převis, pod kterým bylo úplné sucho. Je navíc bohatě zbarvená a je to opravdu místo, které se tu hned tak nevidí. Za tímto „zázrakem“ se cestička prokličkuje mezi stromy a oleandry a po pár minutách chůze se v serpentinách začne vinout po svahu nahoru. Je to starý chodník pečlivě vybudovaný kameny, který se po mnoha zatáčkách dostane mezi řídký borový les. Cesta zde stále stoupá, a když se konečně dostane z lesa, začne se proplétat mezi kameny a keříky na otevřeném plochém hřbetu. Je to také hezké místo, ze kterého je vidět napřed jen hory severně, a vepředu protisvah další rokle – údolí, na kterém jsou vidět ruiny jakýchsi staveb. Až po chvíli je vidět i na ploché ústí údolí k moři, na kterém jsou vidět další zbytky staveb, kaple, pole, a menší pláž. Celá cesta je součástí pobřežní větve dálkové trasy E4 a je tedy stejným způsobem i značena (už od Sougie) – žluto-černými pruhy či mohutnými šipkami stejné barevné kombinace, a klasickými kosočtvercovými žlutými značkami s nápisem E4. Na druhé straně onoho plochého hřbetu, po kterém jsme šli, zase cesta začne klesat po podobném chodníku, až dosáhne místa, kde jsou jednak stavby dvou pravoslavných a asi středověkých kaplí (Agios Kirikos a Agia Panagia) a ruiny i další staveb, ale i zbytky jakéhosi malého antického? chrámu, s celkem dobře zachovanou podlahovou mozaikou. Mám ale podezření, že to nejsou autentické zbytky stavby, ale že byly na místě se povalující kameny použity v nějakém nápadu k vystavění rádoby původních a nyní již částečně zřícených zdí kolem zbytků podlah té stavby s celkem dobře zachovalou mozaikou. Je tam také místo, kde byl zřejmě oltář nebo něco podobného, jsou vidět i další zbytky původního rozsahu stavby. Není to však jediný artefakt tohoto místa, ale protože mezitím začalo pršet, ukryli jsme se do blízké kaple Agios Kirikos a protože pak pršelo docela dost a docela dlouho, nevěnovali jsme se nějakému detailnějšímu „prozkoumávání“ celého areálu, a ve chvíli, kdy se deštík zmenšil na minimum, zase jsme vyrazili směr moře. Avšak než jsme tam došli, zase začalo. Takže zase úkryt, tentokrát v další kapli (Agia Panagia), odkud jsme vyrazili zase až po delším čekání na sucho. Sucha jsme se nedočkali, naopak, když jsme byli na břehu moře, na celkem nepřívětivé pláži z velkých oblázků až kamenů, zase se spustil déšť, který přešel do lijáku, takže jsme se museli ukrýt pod skálu. A když pak zase přestalo, trochu jsme si prohlídli okolostojící ruiny domků a obrátili se na cestu zpět. (Zde se musím přiznat k nevědomosti – ty ruiny "domků" – to je bývalá nekropolis!!! Tedy místo pro mrtvé. Zdálo se mi, že by se v těch malých domcích ani nedalo bydlet, anebo by ti lidé tenkrát museli být hodně prťaví, ale že by to byly hrobky, to mě nenapadlo. Tak teď – o nějaký ten rok později – konečně vím, jak to bylo.) O místě samém nic nevím, jen to, že zde jde o památky z římského období, a tak jsem se obrátil na starou známou Wikipedii, co mi o tom řekne, a tady je výsledek mého hledání:

Lissos (v řečtině "Λισσός") je starobylé město na jihozápadním pobřeží Kréty, v oblasti Agios Kirikos, blízko malé vesnice Sougia, asi 70 km od Chanie.

Lissos a Sougia byly přístavy města Elyros, nejdůležitějšího antického města celé oblasti, které leželo blízko vesnice Rodovani. Bylo založeno v klasickém období a vzkvétalo až to pozdního starověku. Jeho název vznikl celkem jistě dedikací. Časná historie města není známa. Na základě dedikace a nalezených mincí, pocházejících z 3. stol. před n. l. je známo, že město bylo spojeno se jménem krále „Carthage Maga“ a připojeno k republice „the Republic of Creteans„. Tato republika sestávala z měst Lissos, Sougia, Pikilassos, Tarra, Yrtakina a Elyros. V Lissosu byl silný obchod a námořní rybolov. Byly objeveny ruiny divadla, akvaduktu, pohřebiště a lázní z antického období a starokřesťanská bazilika. V tomto areálu byly rovněž nalezeny četné votivní předměty, které jsou nyní vystaveny v Archeologických muzeích Iraklia a Chanie. V žádném jiném městě Kréty, snad vyjma města Gortys, nebylo nalezeno tolik soch, jako zde. Tato skutečnost svědčí o prosperitě a velké síle Asklepiova chrámu v Lissosu. Město mělo také své vlastní mince s obrázkem Artemidy a delfína na jedné straně a s nápisem LISION (nebo LISIANS) na straně druhé. Lissos a Yrtakina (toto město bylo situováno mezi nynějšími vesnicemi Temenia a Papadiana, na vrchu Kastro, kde byly nalezeny jeho ruiny; město samo bylo snad kdysi hlavním městem zdejších Achájů a bylo prý zničeno vpádem Dórů) byly svého času spojeny a měly společný obchod a měnu. Jejich mince měly na jedné straně delfína nebo letící holubici a na druhé pak nápis L/I/S/I/O/N („Lisiansských“) společně s osmicípou hvězdou. Lissos byl objeven a vykopán N. Platonem v letech 1957-58. Vedle Asklepiova chrámu a římské nekropole jsou zde také dva řecké ortodoxní kostely: Agios Kirikos s některými nádhernými freskami a kaple Agia Panagia, v jejichž stěnách jsou zabudovány antické mramorové bloky. Malá pláž je z hrubých oblázků. V současnosti v Lissosu nikdo nežije a lze se tam dostat ze Sougie člunem nebo pěšky (asi 90min).

Na cestě zpátky už bylo zase hezky, a tak jsme se v klidu dostali k našemu bejvání. Něco málo věcí jsme odložili a rozhodli se (když bylo tak „pěkně“), že vyrazíme do Sougie, na kafe nebo frapé a hlavně umýt sebe a sandály, na kterých bylo nalepené rudé bahno. Což jsme provedli, ale už při mytí sandálů pod plážovou sprchou začalo zase drobně pršet a tak jsme na zpáteční cestě zakotvili konečně v taverně. A jak jsem tam tak seděli, spustil se liják. A vítr. A tak jsme seděli a seděli a při prvním náznaku uklidnění situace jsme vyrazili „k domovu“. Ovšem hned po pěti deseti minutách to začalo nanovo. A nakonec jsme dorazili ke stanu komplet promočení. Samo zalezení dovnitř bylo „dramatické“, protože jsme museli po jednom (stan malý, Jurek pro 1 osobu, nouzově – což byl právě tento případ – pro dva). Takže jsme zamokřili vše, co bylo uvnitř – spacáky, karimatky i nějaké oblečení…. Ale nakonec jsme se uhnízdili se spacácích a jali se „odpočívat“; co jiného dělat na tak malém prostoru, kde se nedalo ani sedět, že. A déšť mezitím houstl, až se z něj stala docela dobrá průtrž a najednou to už ani vyprahlá půda nebrala a hrozilo, že nám zateče pod předsíně a do batohů tam uložených. Takže jsem šel zase ven, napřed se ale pro jistotu svlékl donaha, aby mi zase nic nepromoklo, a začal dělat kolemstanové meliorace. A jen jsem to dodělal, zalezl dovnitř a jakžtakž se usušil, pršet přestalo. To se dalo čekat…. No ale když zase vysvitlo sluníčko, zase nám otrnulo, rozvěsili jsme všechny promočené věci, a potom když to trochu uschlo (bylo naštěstí stále teplo, déšť nedéšť), tak zase „do města“. Moře bylo neskutečně teplé…. A na noc jsme se uložili zase ven, i když pro jistotu každý z jedné strany stanu, abychom se v případě nějakého mokrého nebezpečí mohli zase rychle schovat.

NE 21/09 – Na tento den jsme měli taky naplánovanou nějakou trochu pohybovější aktivitu, než je pobyt na pláži, a to vyjet trajektem do Agia Roumeli, tam se přesunout po pobřežní E4 směrem k Loutru na pláž u kostelíka Agios Pavlos, na kterou já osobně „nedám dopustit“ díky úžasným kamínkům, naprosto černým a s tak hladkým povrchem, že je to až neskutečné. Ty kamínky jsme si chtěli nasbírat, vyslunit se na tamějších černých píscích, na které se od zhruba poledne už nedá ani šlápnout bosou nohou jak jsou rozpálené, pak se vrátit a podle času, který nám zbude do odjezdu trajektu nazpět, se případně podívat i nahoru na ruiny pevnosti nad vesnicí. Ale – člověk míní, pánbůh mění – trajekt byl zrušený (silný vítr) a tak se nejelo nikam. Ale měli jsme sbaleno na koupání, tak jsme si – abychom opravdu jen neleželi a neráchali se v moři – vylezli ke kostelíku Agia Irini nad Sougií. Krásné místo, hezký rozhled už ze silnice, kterou se tam stoupá a z terasy kostelíka také. Ale pak už zase dolů a na tu hanbatou pláž zase přidat něco k prohřívání starých kostí. Když jsme tam došli, sice nebylo nijak moc brzo, ale byli jsme tam zatím sami; a byl to božský klid i přes poněkud bouřlivější moře. Ovšem ta noční změna počasí, silnější vítr a větší vlny úplně změnily břeh!! Vyhrnuly se na něj další a další oblázky, byl najednou trochu prudší… Ale slunce dobře připékalo, moře se během dne přece jen trochu uklidnilo a tak to byl klasický den odpočinku (i když – přiznávám – neměli jsme důvod odpočívat, protože jsme tam prakticky nic nedělali). A na noc jsme se uložili zase venku vedle stanu, abychom si pojistili před případným dešťovým atakem.

PO 22/09 – A dobře jsme udělali!!! Asi tak o půl páté ráno nás zase vzbudily kapky, ale protože jsme měli už zrychlené nalodění pod střechu nacvičené, tak se nám to povedlo i ve tmě v čase velice dobrém. A tak jsme si pak mohli „vychutnat“ zase další, pro toto období roku zde naprosto výjimečně prudký slejvák zase v suchu. Naštěstí to netrvalo moc dlouho, a když přišel čas, aby vyšlo slunce, tak skutečně vyšlo, protože všechny ty mraky s vodou byly zase pryč a zase to slibovalo hezký den; avšak už náš poslední, protože pak už budeme pořád jen na cestě. No tak jsme se zase odebrali na naše oblíbené koupaliště, a zase jsme tam byli sami a tentokrát docela dost dlouho, než se začali trousit často nám už od vidění známé tváře. Už když jsme po ránu vylezli z rokle a přišli k moři, zjistili jsme, že je na poslední dny nějaké klidné, najednou z něj byl takový rybník, a klidnější než jiné dny bylo pořád. Sice tu a tam přišly nějaké mraky, ale ty jen celkem vítaně na chvíli zakryly slunce, aby se člověk neupekl. Nějak po poledni se však nějaký mráček mrška spletl a začal na nás močit. Sice nic moc, ale byl to pro nás signál, že bychom se měli zvednout a jít se taky trochu najíst. Zašli jsme do oblíbené rohové taverno-restaurace Galini, a tentokrát jsme si vybrali vepřový steak. A řecký salát a každý jednoho Heinekena a na závěr frapíčko…. No to jsme se poměli!!! Ten steak byl neskutečný grilovaný macek, a tak výtečný, že jsem i já, známý frfňa, který pečlivě z jakéhokoli masa vykrajuje sebemenší kousek tučného, snědl úplně všechno a ještě jsem ohlodal kost. Pak jsme se ještě vrátili na koupačku a někdy v pozdním odpoledni jsme si napřed udělali rozlučkovou procházku s místem, které nás týden "přijalo do své náruče" a pak se odebrali „domů“, protože jsme si chtěli už trochu předbalit, abychom toho neměli další den ráno moc; museli jsme stihnout bus v 7:00 a to je tam v tuto roční dobu ještě tma. Nezůstalo jen při předbalování, které jsme zvládli poměrně brzo, ale okořenili jsme si poslední večer ještě dobře vychlazenou Retsinou a to nemělo chybu. Zalezli jsme do spacáků zase vedle stanu, připravenému na okamžité přijmutí nocležníků, nařídili několik přístrojů – klasického budíka, hodinky a mobila – na čas vstávání (5:30) a hnedle jsme se modlili, aby nepršelo, jak se v posledních dnech stalo zvykem. Protože jednak balení báglů uvnitř tak malého stanu ve dvou lidech by bylo o život, a taky bychom museli balit mokrý stan a to není zrovna moc příjemné. K večeru jsem si ještě stačili odskočit znovu do rokle směr Lissos, udělat pár nedeštivých fotek oné "zázračné" skály....večerní světlo a tak...

ÚT 23/09 – Naše modlitby sice byly vyslyšeny, ale stejně nás ten nahoře trochu poškádlil, když spustil k ránu (tak kolem čtvrté) pár kapek!!! Rychle jsme tedy už zkušeně nalezli zase do stanu, s klením a s očekáváním, co nás zase čeká, ale nebylo z toho nic. Jen jsme se uvelebili, tak kapky skončily a do rána už nezačaly. Takže jsme se v poklidu sbalili a dost před sedmou jsme už čekali u busu. Cesta do Chanie probíhala nezvykle rychle, poněkud nerudný řidič s námi dost uháněl, a tak jsme se na autobusové nádraží dostali už tak za hodinu a půl. Batohy jsme dali do úschovny, zjistili si, kdy nám jede bus večer na letiště a vyrazili do ranního, ještě ne úplně probuzeného města. V ten čas to bylo moc příjemné, lidí málo, krámky se teprve otevíraly… Napřed jsme vyšli na nějakou jakoby starou baštu, takové kruhové místo na úrovni horního okraje zbytků hradeb, ze kterého byl krásný pohled na přístav, celé staré město, hory na jihu, na moře a i na poloostrovy Rodopou a Gramvousa/Korikos. Naplánovali jsme si, kudy že tedy půjdeme na procházku městem, slezli jsme dolů a začali se proplétat úzkými uličkami. Samozřejmě jsme byli několikrát i u starého přístavu, do některých uliček jsme se dostali i vícekrát, dali si kafe, utratili nějaká eura za dárky, šli se podívat již mimo staré město do místní tržnice na ten neskutečný mumraj, který tam panuje, a nakonec skončili zase mezi houmlesáky na Náměstí 1866. Zase pita-gyros, poslední Amstel, nakrmení místní holubí smečky zbylým chlebem, pak zase sámoška (nutnost vybavit se Ouzem, "pastelkami" – což jsou takové ploché tyčinky s různými ořechy, které se tam nazývají „pasteli“ – a dále taky místním tvrdým ovčím sýrem, který miluju, a taky i tzatziki, které tu kupuju pravidelně). No a pak už k večeru na bus na letiště. Když najel, trochu vzrušení, protože to byl mikrobus pro asi 15 lidí a bez úložného prostoru!!! Na letiště, kdy se dá předpokládat, že lidi tam sebou nějaká zavazadla asi mít budou!! A navíc – jízdenky prodávají v pokladně přes PC a tak by snad mohli mít přehled, kolik lidí si jízdenky na daný spoj koupilo a nás tam čekalo tak asi 20!! To bychom se nevešli, ani kdybychom jeli jen s kabelkami a ledvinkami!! Takže se čekalo na náhradní vůz, který vyrazil s asi 20 minutovým zpožděním. Což nám ale moc nevadilo, měli jsme nějakou rezervu… Na letišti jsme si napřed obalili batohy obyčejnou potravinovou fólií, což vyjde výrazně levněji, než když si to člověk nechá na letišti udělat; nehledě na to, že na tomto letišti tato služba nejspíš ani nebyla. Odbavení potom proběhlo dobře (i s těmi tunami kamenů, co si vezl kamarád, měl toho snad 6 nebo 7 kilo!!), odlítli jsme prakticky na čas a do Athén jsme se tedy dostali dobře. Batohy nám vyjeli brzo a tak jsme se oddali šestihodinovému čekání na hodně brzký ranní spoj do Prahy.

ST 24/09 – Bylo to dlouhé čekání, ani jeden z nás neusnul (a byla to už druhá probdělá noc za sebou, tu minulou jsme měli pro změnu tu noční trochu dešťovou bojovku). Odlet našeho letadla společnosti Sky Europe byl ve 4:20, a ve 4:30 letělo další letadlo do Prahy, tentokrát to byly ČSA. Nalodění bylo včas, do pohybu jsme se dali jen asi o 10 min později, než byl „scheduled time“, a na start jsme se dostali ale až po letadle ČSA, které mělo být těch 10 min za námi. Jenže – asi jsme letěli tryskáčem nebo po větru, protože přestože jsme odletěli s malinkým zpožděním, do Prahy jsme se dostali o dobrých 15 min dříve oproti času podle letového řádu!! Batohy taky vyjely hodně brzo, a když jsme s bágly na vozejku vyrazili před letištní budovu, taktak jsme stačili doběhnout k právě přijezvšímu busu do Dejvic na Kulaťák a naskočit do něj. Tram potom taky jela celkem včas, a tak jsem se doma v Holešovicích objevil už krátce po sedmé!!

Ještě jsem to pak krásně stihnul nahrubo vybalit, zalejt kytky, osprchovat se, dojít do bytu matky (tak 15 min chůze) zalejt kytky i tam a krátce po jedenácté už jsem byl k překvapení všech v práci hezky u kompu a předstíral usilovnou práci. A taky jsem pak dospával ty dvě probdělé noci až do víkendu, ale to už je o něčem jiném……