Jdi na obsah Jdi na menu
 


Askifou - Anopoli - Chóra Sfakia - Agia Roumeli - Chóra Sfakia

17. 6. 2014

(IRAKLIO - RETHYMNO - VRISSES) - AMMOUDARI (na planině ASKIFOU) - chata TAVRI - planina NIATOS - KALLI LAKKI - SKAFIDHIA - planina ANOPOLI - CHÓRA SFAKIA - AGIA ROUMELI - CHÓRA SFAKIA - (CHANIA - SOUDA)

Letos jsem na Krétu vyrazil na mě neobyčejně brzo – rozhodl jsem se pro už konec dubna, protože jsem chtěl ostrov vidět taky jinak zbarvený, než dohněda spálený sluncem a vysušený. Moje očekávání mě sice nezklamalo, ale vyskytly se jiné „neduhy“, které cestu občas i trochu znepříjemnily a někdy dokonce i zdramatizovaly.

Prvním menším problémem bylo, že nebylo jednoduché najít vhodné spojení. Udělal jsem chybu, že jsem všechno „nechal“ na letenkovém zajišťovači Student Agency (který používá zase jiného vyhledavače) a nepokoušel jsem se najít si spojení sám rovnou u různých společností. No ale nějaké použitelné spojení se nakonec našlo a nestálo to moc. Letěl jsem z Vídně do Athén (3622,-) a tam jsem se hodlal dostat do přístavu Piraeus a odjet trajektem, který jsem si vyhledal, že by měl jet. Sice nebylo jednoduché se dostat do Vídně nějak rozumně tak, abych tam nečekal na odlet celou věčnost – busy Student Agency mi nenavazovaly dobře na odlet a přílet, ale vyřešil jsem to tak, že jsem jednu noc při cestě tam přespal v Brně u sestřenky a pro cestu zpátky jsem si rezervoval bus z Brna u jiné společnosti s tím, že si holt v Brně na autobusovém nádraží počkám od půlnoci asi hodinu a půl a vše bylo rázem OK.

Vyrazil jsem tedy v sobotu 26/04 dopoledne, do Brna cesta dobrá, sestřenka čekala, večeře u ní taky velmi jedlá, pokecali jsme - a druhý den ráno mě dokonce odvezli (teda – použila k tomu chudáka manžela – vstávalo se před pátou!!) na ranní „šalinu“, takže odjezd busu směr Vídeň byl bez problémů. Letadlo odletělo taky včas, na letišti v Athénách šlo vše jak na drátku a prostě to všechno klapalo, včetně přesunu z letiště do přístavu Piraeus (za € 3,20). V přístavu to ale klapat přestalo – vyhledaná loď (ANEK Lines, za € 27, a při zakoupení rovnou i zpáteční „loděnky“ i za míň, podle internetu o 10 %; odjezd ve 20:00) do Rethymno nejela, i když dalších jiných a nejrůznějších tam v přístavu parkovalo spousta!!. Naštěstí jela jiná, ale do Iraklia a výrazně dražší – za € 39. Dalším menším problémem v přístavu bylo, že žádný stánek s občerstvením, gyrosem nebo něčím podobným, na co jsem se těšil, otevřený nebyl, všude mrtvo a pusto…. vše zavřené… a tak jsem nakonec potupně skončil u Mekáče!!! Nad důvody takového pusta a prázdna a nesouhlasu internetu se skutečností jsem marně dumal, a objasnění přišlo až o týden později, kdy jsem se dozvěděl, že protože je přestupný rok, tak Velikonoce u řeckých ortodoxů jsou prý o měsíc později, než u katolíků a padly právě na dny, kdy jsem přijel do Řecka!!! Nevím…… jak jsem nakoupil, tak prodávám….

Do Iraklia jsem dojel (tedy – doplul) někdy k sedmé ráno, a protože přístav je jen kousek od autobusového nádraží, podařilo se mi hned chytit bus do zmíněného Rethymno. Což obnášelo dalších necelých € 7 „neočekávaných“ výdajů. Cesta busem - sice až "neskutečně" zeleno kolem silnice, ale jinak klasika – za Bali se zase objevily hory masívu Psilirotis, tentokrát se zbytky sněhu. V Rethymno ale opět problémek – potřeboval jsem se dostat na planinu Askifou, do vesnice Ammoudari, kde začíná trek směr chata Tavri, a „dáma“ v pokladně mi prodala dost rezolutně jízdenku na devátou s tím, že nic jiného nejede, přestože na tabuli s odjezdy byl spoj i na 13:00 (o kterém jsem věděl i z internetu). Chtěl jsem jet tím pozdějším, protože jednak na něj navazoval další spoj ve Vrisses, kde se pro cestu na jih směr Chóra Sfakia přesedá, a pak jsem se chtěl dojít podívat do přístavu, jak mi pojede loď, až pojedu za 14 dní zpátky, nekoupit proviant a bombu k vařiči.... Ale pokladní byla hodně neoblomná (vyrušil jsem ji totiž, já trotl, z pasiáns na jejím PC). Takže jsem holt dojel do Vrisses v devět - a tam nastalo čekání. Lístky se tam kupují v taverně. Řekli mi, že na jih to jede až ve dvě – což bylo v souladu s tím, co jsem si našel na internetu. Takže jsem si postupně dal kafe, frapé, pivo…. mezi tím se občas šel projít a fotil lidi, silnice pusté i ty s provozem, kvetoucí zahrádky a šťavnatou zeleň a hory v dáli, a taky opravdickou řeku (!!) Skočil jsem taky do sámošky koupit proviant a bombu k vařiči…. Mezi tím se tam objevili další čekači na bus – německý pár kolem 40 a trošku starší taky Němka s obrovskými zavazadly. Kolem poledne nám prodal lístky s tím, že bus jede v půl třetí – první změna. Ve ¾ na tři, když bus stále nikde, nám řekl, že „dneska už nejede do Sfakie nic“ a „obětavě“ nám sehnal spřáteleného taxikáře. Musím se přiznat, že jsem mu tam udělal trochu italskou scénu, dost jsem na něj ječel, protože jsem si představil, kde jsem mohl být, kdyby to řekl před těmi 5 hodinami, co jsem tam zbůhdarma čekal; to mě hodně rozhodilo. Omlouvám se, ale přímo nasralo…Musel mi vrátit peníze za lístek (euro pade), vykašlal jsem se mu na taxi a vyrazil pěšmo po silnici že chytnu stop. Urazil jsem slušným tempem asi 4 km, mezi tím začalo mírně poprchávat…a chytil jsem ho!! Chlap s asi dcerou, v takovém tom náklaďáčku (vanu) Toyota, kterých tam všude jezdí spousta. Jenže to byl závodník!! Po levé straně silnice skalní stěna a spousta spadaných kamenů různé velikosti, vpravo sráz dost hluboko dolů a bez svodidel – a nic z toho ho nevzrušovalo!!! Zatáčky doleva, kdy díky skále neviděl, co jede v protisměru (+ dvojitá čára uprostřed!!!), jel téměř celý v protisměru, při zatáčkách doprava jel občas mimo asfalt tak asi půl metru od srázu. Na korbě to se mnou dost mlátilo a měl jsem co dělat, abych udržel nejen sebe, ale taky bágl, který mi tam poskakoval ze strany na stranu jak zběsilý, a navíc mě tam taky ohrožovaly sikovky, které měl ten dobrák pohozené volně na korbě a které tam taky hodně lítaly ze strany na stranu. No ale za chvilku jsme byli tam, kde jsem potřeboval být – chlápek v Ammoudari končil a já se mohl vydat na začátek treku a ani jsem nakonec neztratil tolik času oproti tomu, s čím jsem původně počítal.

Došel jsem k místnímu kostelíku, tam se převlékl do trekového oblečení, vyndal z báglu hole, něco polknul, udělal pár fotek okolí, zaznamenal na GPS první waypoint a mohl jsem vyrazit. Bylo nějak kolem páté. 

Takže jak šla cesta.

PO 28/04 – Od kostelíka ve vesnici Ammoudari na planině Askifou, u kterého je socha nějakého místního reka (Daskalogiannis? ten je tu všude...), se jde nahoru po asfaltu, kolem budovy místní pošty, co má na střeše nějaké paraboly pro příjem něčeho. Hned za tím se silnice dělí – musí se rovně a velmi mírně vlevo a hned kousek výš po levé straně je stavba, kam se sváží kozí a ovčí mléko – jsou tam takové chromové tanky. Zde se silnička stáčí doprava a stále stoupá. Až když se přijde do jejího ohybu, kde se její směr obrací o téměř 180°, je na čase ji opustit a dát se doprava k dřevěnému klandru, u kterého byla kdysi i nějaká, taky dřevěná, tabule s jakýmisi údaji o celém treku). Ale ta už vzala za své (válela se tam na zemi bez jakékoli informace)…Nad klandrem je ale na stromě první značka E4 – klasický kosočtverec, černo-žlutě vyvedený. Dá se jít buď po pěšině ve svahu podle značek anebo po kamenité stezce pod svahem. Vyjde to ale nastejno, v obou přípoadech se vyjde napřed na první, neasfaltovou, silnici a potom na silnici s novým asfaltovým kobercem. Já tady – protože jsem fotil a fotil (kytky) a vybral jsem si k tomu souběžnou, ale neznačenou pěšinu mezi kameny – v mírném mrholení trochu zakufroval; šel jsem prostě stále nahoru, i když už tam žádná pěšina nebyla; jen suť. Ale ty silnice jsou dobrým orientační místem, hlavně ta asfaltová. Pokud by člověk na ni někde vylezl a nevěděl kde je, stačí se po ní projít nahoru nebo dolů (doprava nebo doleva) a hledat místo, kde v zatáčce jsou zase dřevěné klandry, označující cestu dolů i nahoru. Už poměrně hluboko dole se prostírá planina, ze které jsem ne tak dlouho předtím vyrazil… Nahoru to pak je z hlediska orientace hodně jednoduché. Jde se po starém chodníku, vybudovaném v celkem prudkém svahu a čas od času značeném E4 značkou. Nahoře se pak vyjde na moc hezké místo, kde jsou keříky, ovcemi a kozami okousaný pažit a tyč se značkou E4, a dá se tam moc hezky pod oblíbeným stromem přenocovat. Místo je pro tyto účely asi využíváno častěji, protože je tam i jakýsi barel na odpadky…Já nahoru došel už za šera a za občasného velmi mírného mrholení, a než jsem postavil stan, začalo se smrákat úplně - večeři jsem si už připravoval za svitu čelovky. Bylo dost chladno, musel jsem se docela navlíknout. Noc ale byla v pohodě. Nadmořská výška 1136 m.

 

ÚT 29/04 – Ráno nádherné, slunečné, ale „chladivé“ (prostě byla kosa jak v márnici….) Hory kolem jak na dlani, na masivu Kástra (2218 m) zbytky sněhu, na jednu stranu byla vidět chata Tavri, na druhou kaple, postavená na vyvýšenině…Napřed sundat ze stanu tropiko a pověsit je na keř, aby uschlo – zevnitř bylo hodně zarosené – a stejně tak i igelit, na kterém jsem měl stan postavený. Pak snídaně, trochu fotit (dole na planině ještě o slunci nevědí), sbalit, strčit bágl do křoví a vydat se ke kapličce. Je postavena na hřebínku, z jehož okraje je vidět hluboko dole planina Askifou – teď už bez příkrovu mlhy. Pod kaplí je hrobka možná nějakého kněze či "poustevníka", který tu snad žil a jsou na ní zajímavé letopočty narození a smrti dotyčného - dožil se rozhodně úctyhodného věku 103 let!! Chata Tavri se zdá být hodně daleko, ale není to tak strašné. Na planině Tavri (podle které chata dostala své jméno) se už pasou stáda ovcí a je slyšet jak zvonění jejich zvonců tak i bečení. Jsou strašně ukecané, pořád něco musí povídat… Vrátil jsem se od kapličky, hodil bágl na hřbet a vydal se ze spacího místa dolů, po vozové cestě, která tak po 100 metrech došla na nižší loučku a napojila se na jinou, podobnou cestu. Tou se – stále mírně dolů – jde kolem nově postaveného patrového (!!) domu s betonovým zásobníkem na vodu a dojde až na hrubě kamenitou silnici. To je ta původně asfaltová, jež se musela přejít cestou vzhůru. Asfalt jde ale jen k jakýmsi stožárům, které se tyčí východně od tohoto místa na kopci nad planinou Askifou. Od stožárů je silnice už jen kamenitá. Na rozcestí se silnicí ukazuje - pro ty, co jdou obráceně, z Niatos na Askifou - na vozovou cestu směrem k domu značka E4. Po silnici odtud tedy stále nahoru, vlevo nahoře se už objevila bílá chata Tavri. Došel jsem si k chatě poslat poslední SMS (je tam signál) – následující asi tak dva dny signál nebude. U chaty, která je na dost exponovaném místě, je zima, studeně fouká, pomalu se zatahuje a masív Kástra už je pod mraky úplně. Napřed od chaty na planinu Niatos k očekávanému zdroji vody (studna s pumpou, co jsem si ji pamatoval z loňska). Studna tu byla, i pumpa, ale tu měli ještě bačové zateplenou a ukrytou v nějakém barelu; asi by mohlo ještě mrznout? Proboha co mě čeká?? Mráz?? Jen to ne!!! Po menších obtížích jsem se dostal k poklopu studně a už zaběhanou metodou (přivázat šutr na petlahev k jejímu hrdlu a jiný někam do půlky lahve) nabral celkem čistou vodu. Pak jsem se taky trochu něco jako umyl, ale moc slavné to nebylo; byla kosa a snažil jsem se tedy tento celkem zbytečný proces ukončit co nejdříve. Sám sobě člověk smrdí, až když je ta dávka hodně silná a nikdo jiný kolem nebyl, tak co… Takže po „hygieně“ zase na silnici a po ní, mezi loužemi, k rozcestníku, na kterém jsou šipky, ukazující všemi směry, kam se odtud dá jít; i s časovými údaji. Moje další cesta byla po pěšině směr Kalli Lakki, nově značené nápadnými asi 10x10 cm velkými jasně řecky modrými čtverci na bílém podkladě (loni to tu nebylo). Pěšina zde vede snad nejkrásnější partií celého treku. Po ovcemi velmi krátce střiženém pažitu, mezi jednotlivými bílými vápencovými balvany, (v tomto ročním období) svěží a šťavnatou zelení, prostě paráda!! Taky jsem se „potěšil“ pohledem na svahy, kde jsem loni kufroval a kudy jsem se snažil prorazit …. U obzvláště starého cypřiše, na němž je značka, se cesta láme a začíná se svažovat. Ale nijak dramaticky, celkem pohodově a stále krásnou krajinou. Po chvíli se svah stále víc a víc vyrovnává, terén se zplošťuje a vyjde se mezi jednotlivými stromky a keři na další, níže položené planince. Je celá oplocená a značená cesta vede vpravo kolem poznačkovaného kamene a vně oplocení, až ke kamennému domku. Planinu (Trikoukia) znám, loni jsem se na ni dostal pochopitelně taky - při treku opačným směrem, jenže tady jsem nabral špatný směr: od domku vniknul jsem do oplocení (místo abych se dal doleva vně něj) a šel se přímo přes planinu kolem většího stromu. Na druhé straně jsem plot zase přelezl a podle bledě modrých značek na kamenech se vydal (špatnou cestou) údolím, či žlebem zhruba o 90° více vpravo, než se má jít. Tak kdyby někdo odtud chtěl na Niatos, tak TUDY NE!! Kolem domku vede už zase silnice – spíše vozová cesta, písčito-kamenitá. Směrem na K. L. (tzn. vpravo) projde napřed mezi ohradami a pokračuje svahem velmi mírně nahoru. Asi 100 m od domku se od silnice doleva odpojuje ona (modře) značená cesta na Kalli Lakki. Zatímco silnice jde mírně vzhůru svahem po pravé straně údolí, značená cesta začíná naopak klesat a jde zpočátku pod silnicí souběžně s ní) a pak se trochu oddálí a jde už jen po dně údolí. Chvíli jsem váhal kudy jít, ale zvítězila lenost: když jsem se poradil s mapou a s tím, co jsem viděl a pamatoval si z loňska, bylo mi jasné, že pokračováním po značené cestě dolů údolím ztratím hodně výškových metrů – 100? 200? více? – které pak budu muset zase nastoupat, a do toho se mi opravdu nechtělo. Navíc – kudy dál z K. L. po (značené?) cestě jsem neznal, zatímco odbočku ze silnice na starý „mule track“ jsem si troufal najít. A taky jsem ji našel; není to sice nějak moc nápadně označené, ale kdo ví, co hledat, tak to objeví celkem lehce. Navíc – loni tam byly jako značky malé ťupky tu a tam na kameni namalovány kdysi červenou, ale „věkem“ už ztmavlou barvou, ale nyní to bylo obnovené barvou podstatně živější… Udělal jsem si přestávku (uvařil kafe se sušenkou), přesvědčil se, že dole v údolí hluboko pod silnicí skutečně značená cesta pokračuje, pohledem zpět si uvědomil, kolik výškových metrů bych ztratil jít po značce údolím, postavil jsem vedle silnice pořádného panďuláka z kamenů aby se odbočka snadněji našla a vydal se na zase cestu. Počasí ale nijak slunečné nebylo, nad mořem pořád zataženo. Starý chodník byl celkem dobře patrný, občas je ale třeba pečlivě sledovat jak náznaky bývalého „podezdění“ chodníku tak nečasté malé značky na kamenech, ale při troše pečlivosti a dobrém odhadu se cesta nedá ztratit. Také se jde nad oním místem (bývalá vesnice) Kalli Lakki – je to už jen pár už zřícených domků a nějaké kamenné zídky poměrně hluboko dole (Dobře jsi Petříku udělal, že ses vykašlal na značenou cestu!!! Vidíš, co by tě čekalo, kdybys tudy šel!!! To převýšení!! Hrůza!!) a je tam jen jeden novější, a snad i (aspoň občas) obývaný kamenný domek s vedle stojícím vodním rezervoárem. Jen snad v jednom místě je zde cesta trochu nejasná: zdá se, že pokračuje jakoby mírně nahoru takovým plochým údolíčkem, ale nejsou tam dlouho značky ani mužíci a tak by to mělo chodce po chvilce trknout; správný směr je totiž hned zpočátku údolíčka doleva nahoru mezi stromy (prťaví mužíci, tak max. ze tří šutrů, a nakonec i značka).  Takto se dojde na planinku vysoko nad K. L. Je to staré terasovité pole, nyní už ale pochopitelně nepoužívané, i když jsou zde stále patrné zbytky zdí, kterými byla pole obehnána. Pole jsou v této roční době porostlá jednak právě kvetoucími trsy tymiánu a pak hlavně asfodely, zde konkrétně jde o asfodel drobnoplodý (Asphodelus aestivus), což je rostlina z čeledi liliovitých. V jedné knížce jsem se dočetl, že je to jedna z mála rostlin, pro které je lidská činnost výhodná. Přesněji – činnost koz a ovcí. Ony totiž tyhle rostliny údajně nežerou, zatímco ostatní ano, a tím se asfodelům dává ohromné pole působnosti k šíření se. Ale jak je to s tím, že je zvířata nežerou – tím si nejsem tak docela jistý. Je pravda, že nikde jsem neviděl, že by ty kytky měly okousané listy, ale zase na druhou stranu – na celé planině jsem našel jen JEDINOU kvetoucí rostlinu, ačkoli byla právě doba jejich květu!!! Na ostatních rostlinách bylo vidět, že květní stonky mají odstraněné. Těžko říct, jestli to ukousala zvířata anebo jestli to bodří ovčáci natrhali a těch mnoho km snesli do civilizace aby tam zásobili květinami turisty…. nebo že by se to sklízelo jako třeba léčivka? Fakt nevím…. K večeru se začalo počasí lepšit, vysvitlo už na chvilku i sluníčko, ale bylo chladno; postavil jsem si na okraji pole stan, uvařil jsem si v poklidu polívku a bylo tu fajn. Nejvýše položené nocležiště – 1235 m.

 

ST 30/04 – Ráno – jak jinak – zase slunečné!! Opravdu nádherné místo!! Na svazích nezvykle „hluboké“ lesy z cypřišů nad tím vším se zvedaly téměř bílé masivy možná Trocharis – druhé nejvyšší hory Levka Ori – a pravděpodobně i hřebene Kakovoli (obojí se zvedá nad cestou z Páhnes do Anopoli). Nemohl jsem se na to vše vynadívat!! No ale – následovala klasicky snídaně, sušení tropika, pak balení ... a hurá na cestu. Čekal mě ještě jeden menší výstup): z místa nocování se totiž musí napřed slézt do rokle (nic dramatického), ale zato v rokli to dramatické (na pohled) je dost. Voda tu vyryla hluboké a úzké koryto, zarostlé keři, které se vine mezi skalami… Za roklí se však cesta zase vrátí ke svému „normálu“ – vede po původním „mule track. I tady jsou zajímavé pasáže a cesta tudy brzo vystoupá na nejvyšší místo celého treku – na plošinku se stromy a jednotlivými balvany ve výšce 1305 m pod horou Kéfala. Je odtud vidět taky místo mého posledního noclehu – terasovité pole nad Kalli Lakki. Pak začne cesta zase klesat a klesá pak prakticky - s malou vyjímkou - až do Anopolis. Vede celkem jasně, i když je třeba dávat občas pozor. Nejlepším vodítkem by mohl být svah po levé ruce. Pěšina jde těsně pod ním, ale stále dolů. Pokud by se zdálo, že by najednou mohla jít doleva jako po vrstevnici, tak to je špatně!! Jen jedno místo je mírně problematické, a to když se za nějakými vyšší stromy odchýlí od svého směru podél svahu a odbočí kus doprava, než se stočí zase dolů. Udělá to proto, že obchází nějakou skálu. Dál už je to snadné, prostě jít pořád dolů a držet zhruba směr, ke konci se jde kolem velikého kamene se značkou nahoře. Po chvilce je už navíc vidět dole kamenitá silnice, na kterou je nutné se dostat. To místo se jmenuje Skafidhia a je zde voda a samozřejmě i kozo-ovčí ohrady a malý kamenný domek – spíš kůlnička. Pro ty, kteří jdou opačným směrem, na Niatos, je začátek stoupání zde také jasný – je to velký kámen nad ohybem silnice, na něm malá kamenná mohylka a vše navíc doplněné jasně červenými značkami (puntíky, šipky..). Nabral jsem si výtečnou vodu a pokračoval po silnici, která tu začala pro změnu trošku stoupat. Po levé straně se postupně svažovala rokle – jedna z větví pozdější rokle Sfakiana, která ústí východně kus od Chóra Sfakia do moře. Zase se zase zhoršilo počasí, bylo větrno a hrozil neustále nějaký deštík, případně mrholení. Stoupání silnice končí na rozcestí u opravdu velikého stromu (dub?, nepamatuju si přesně) Od tohoto stromu jdou 3 cesty: jednak cesta dolů zpátky ke Skafidhii (odkud jsem právě přišel), na druhou stranu doleva rovněž dolů, ale mírněji, na planinu se stájemi pod bývalou osadou Mouri (rozkládá se na hřebeni nahoře), a třetí směr od stromu je vpravo po rovině nebo i mírně nahoru. Silnice tímto směrem nepokračuje dlouho, jen k nějakým ohradám, ale podle mapy by z ní měla odbočovat nahoru do prudkého svahu jakási pěšina, kterou se dá dojít na silnici směr Páhnes. Já ale šel doleva dolů, k ohradám a chlívům. Na dalším rozcestí se již přijde k cyklostezce, začínající na planině Anopolis (v osadě Kámbos), jež končí nahoře ve zmíněné osadě Mouri. Směr na rozcestí je zase jasný: značka cyklostezky ukazuje doleva nahoru, od Skafidhie se přijde rovněž ze shora a tak zbývá směr doprava dolů – a to je do Anopolis. Minou se ohrady s vodním zdrojem, pak nějaké betonové chlívy a stáje, pak asi i obytná a zpracovatelská (sýry??) část budov, s klasicky modrými dveřmi, a jakmile silnice přejde menší rokli – žleb, začne zase (téměř naposledy) stoupat. Ten žleb po levé straně - je to dost divoké, je to další z roklí, po jejichž spojení vznikne rokle Ilingias a podle mapy by se tam mělo dát o nějaký kus dál směrem k moři také sestoupit a pokračovat tudy až k moři. Budu to muset někdy vyzkoušet!! Zde se mi “podařilo“ vyplašit orly (o rok později mě jeden kamarád-znalec opravil, že to podle fotek sjou supové; budiž). Nakonec vzlétli celkem tři a dlouho kroužili nedaleko. Nikdy předtím jsem je takhle zblízka neviděl. Silnice jde pořád mírně nahoru až k rozcestí, kde za "smrčkem" (je to cypřiš) odbočuje nahoru doprava silnice k Páhnes, zatímco já přišel odspoda po cyklostezce. Potom už se jde téměř pořád z kopce až do Anopolis, s asi dvěma menšími výjimkami. Po levé straně jsou vidět už pastviny s nějakou cestou, a stáda ovcí a v dáli v mlze rozcestí silnice, kam se musím takovým obloukem dostat. Jak jde cesta stále níže a níže, houstne cypřišový „les“ a objevují se první i borovice. Za táhlou levotočivou zatáčkou jsem přišel na místo, kde jsem loni přenocoval – taky to vypadá podstatně zeleněji!! Nicméně po chvilce jsem z „lesa“ venku a jde se otevřenou krajinou, s výhledem až ke kopcům co jsou nad jižním pobřežím, s kaplí Agia Ekaterina. Pod sebou vidím silnici, po které ale půjdu až zítra, protože se blíží místo, kde se hodlám ubytovat. Je to v protisměrné zatáčce silnice, musí se z ní sejít směr jih (k moři) k jakýmsi kamenným zídkám. V jednom místě je to zřícené a tudy se to dá přelézt. Za zdí na druhé straně je téměř rovinka s mnoha trsy různých rostlin různé úrovně pichlavosti. Orientačním bodem jsou šikmo vpravo 3 cypřiše. Kolem nich sice žádné místo mezi pichláky nebylo, ale kousek odtud, jako nad nimi, jsem našel dobrý flek. Už bylo zřetelně tepleji. Hory v dáli ale stále pod mraky. Další den už mě čekala civilizace, ale taková zatím docela umírněná – na planině Anopolis ani v sezóně se moc lidí nepohybuje.

 

ČT 01/05 – Sváteční den a jsem zvědavý, jak je to s 1. květnem tady. Našel jsem si, že je to tu taky státní svátek, tak jestlipak bude v hospodách otevřeno? Ale ráno sváteční bylo – zase krásně, navíc teplo…. Slunce, kolem panoráma hor, pohoda. Při snídani zase nezbytné sušení tropika. Celkem bujaře jsem vyskotačil na silnici, protože už mi zdáli kynulo (zatím stále ještě teoretické) moře a vidina koupání…Silnice se pohodově svažovala dolů, kde v zatáčce je veliká nádrž na povrchovou vodu. V korytech pod ní voda – sice nic moc, na pití ani náhodou, ale na mytí stačila. Dál už je to celkem „nezajímavé“- Přijde se ke "3 studnám" – nádhernému místu, znehodnocenému vrstvami kozích a ovčích bobků, plochému místu s lesem v pozadí, na jehož okraji se mezi stromy skrývá ovčácká betonovo-kamenná stavba. Ale pohledy na planinu Anopolis mě přitahují víc a víc, taky je toho víc a víc vidět, dokonce i poprvé stožáry nad osadou Kambia, kolem kterých také půjdu. Dole vše až neskutečně zelené, ale chvílemi se to trochu jako zatáhne a nad mořem to pak najednou pořád ještě není to pravé krétské slunečno!!…U místa, kde zprava od kopců přichází rokle, kterou se sem přichází při po sestupu z Páhnes, dělá silnice menší serpentynu, ze které jde dolů mezi stromy „zkratka“, protože potom se silnice stáčí do velkého oblouku. Zkratka není nic moc, po silnici se jde lépe a rychleji. A pohodlněji, protože na ní nejsou šutry; jen se nesmí odbočit, pořád jít jen "po hlavní". Silnice pak vyjde na rozcestí, kde je jednak další cykloznačka a pak jakási tabule, se symbolem EU (kroužek z hvězd). Tady jsem loni při cestě obráceným směrem ztratil nejmíň hodinu, když cykloznačku nějaký vtipálek otočil o 90°a nechal ji ukazovat (a teda i mě jít) rovně. Dobré 2 km jsem se nechal balamutit, než jsem prohlídl a vrátil se!! Dalo by se říct, že jsem bohužel dal víc na cykloznačku, než na mapu, ale je to trochu jinak: na mapě totiž NENÍ zakreslené z tohoto místa (rozcestí) pokračování silnice rovně!!! A to mě zmátlo, protože prostě mapa v tomto místě se skutečností silně nesouhlasila, ať jsem dělal, co chtěl. Pak už následovala chůze téměř po rovině, kolem místa, kde se dělá štěrk, mobilních včelích úlů, najednou je z písčito-kamenité silnice asfaltka, je tu i nezbytná kaple…. a i křižovatka s modrým ikonostasem(„boží muka“ by se tomu řeklo u nás?), kde jedna silnice, doleva, mířící do osady Lamnia, druhá podle cykloznačky tam, odkud jsem právě přišel a ten třetí směr, doprava, tím jsem se vydal. Do osady Kámbos je to už jen kousek, tak 1,5 km. Kolem silnice za plotem zeleno: pole s ovsem, jiné asi s ječmenem, taky šťavnaté louky pod stromy v sadu jak někde na Vysočině; na okrajích silnice spousta zajímavých kytek…. a už je tu konečně první barák – pochopitelně že hospoda. Projít kolem a jsem na „hlavní“ silnici oblasti, vedoucí do vsí Aradhéna (nad známou a stejnojmennou roklí) a Agios Ioannis, kde končí. Na silnici doleva a jsem po dalších asi 50 - 100 m na téměř kruhovém náměstí s bílou sochou místního reka Daskalogiannise uprostřed a infotabulí cyklostezky na kraji. Trochu jsem tu pofotil hory a znova silnici směrem po cyklostezce a vydal se do pekárny na známé dobroty. Tady mi to moc chutná, takové jako veliké rohlíky ze sladšího těsta, posypané sezamem a okořeněné asi zázvorem…O kousek dál jsem ulovil jednu z nejhezčích kytek – místní mečík (viz rubrika KYTKY). Na zapleveleném poli u silnice…… Ale po tak 2 km se konečně blížím oáze – taverně v osadě Kambia, které říkám U velkýho kafe. Protože si ho tu vždycky dávám a vždycky mi přijde moc vhod. Tentokrát i se dvěma Amstely v plechu a jednou vodou. A s nabitím mobilu. Poseděl jsem, pofotil okolí – letos se rozšířili i přes silnici…a vydal se dál. Ještě zdokumentovat odbočku na Loutro a hurá ke stožárům. Je dotud moc krásný pohled, protože směrem k horám není kazený žádnými, zde všude jinak nezbytnými dráty a kabely. Od stožárů vede na druhou stranu od osady betonová cesta směrem k nějakému kozinci. Ale moje cesta nedojde až k němu, jakmile se betonka dostane do údolíčka, odbočím z ní doprava dolů a zase se jde podél nějakých kabelů, zavěšených na tyčích. A po zbytcích starého chodníku, který se občas otočí do protisměru a zase zpět, ale to už se dole objeví silnice. Pokračování cesty je vidět zase pod silnicí, vine se tam pokračování toho starého chodníku, ovšem není úplně jednoduché se na něj dostat – stavba silnice to dost ztížila. Z ohybu silnice se musí slézt po kamenech, které tu a tam nevypadají úplně stabilně. Nejlepší je to snad po levé straně při svahu. Jakmile se člověk dostane na chodník, je vše zase jasné. Míří se k bílé vodárně. Za ní zase chodník udělá cikcak a je na vozové cestě. Jde se po ní, vlevo se nechá další kozo-ovčinec k druhé vodárně a u třetí se konečně odbočí z cesty doleva na pěšinu mezi kameny. Odbočka je celkem dostatečně označena krvavou skvrnou na velkém kameni. Pěšina pokračuje dolů po stráni plné trsů tymiánu, a protože byly právě v plném květu, byla to vůně až omamná. V této části si lze vybrat, zda jít po cestičce mezi tymiány nebo po dně rokličky, která se tu začíná rodit. Dole se jde po velkých kamenech – oblázcích a je to poněkud horší, než po cestičce. Ta ale po nějaké době stejně sejde taky dolů, takže je to celkem jedno. Je ještě jedno místo, kde je možnost výběru, kudy jít. Buď vlevo, zase po chodníku ve svahu podezděném na sucho naskládanými kameny, nebo po dnu rokle. Oboje vyjde nastejno, ale slézt na konci z chodníku do rokle je trochu horší – hodně se to sype a klouže. Ten konec chodníku je trochu nejasný, zdá se, jakoby zase pokračoval dál, ale to by byla chyba pokračovat po něm; nevím přesně, kam se lze po té další jeho části dostat, ale rozhodně ne do rokle Ilingias, kam jsem mířil já. No ale jakmile se sleze do rokle, je vše jasné. Zase se překonávají kamenné stupně různé výšky (nejvyšší je tak asi 2,5 – 3 m), prochází se extra úzkými pasážemi, kde má člověk převislé skály nad hlavou. Musím říct, že překonávání skalních stupňů není nic krkolomného, ale fakt je, že nahoru to jde lépe, než dolů. Ke konci rokle se narazí zase na poměrně dobře zachovalý chodník, dokonce se zídkou po okraji, a po něm se pohodlně sejde do "hlavní" rokle Ilingias. Vyspat jsem se šel na loňské místo, které jsem si tenkrát trochu upravil, srovnal a vyrovnal a úprava kupodivu vydržela. Noc to byla hezká, na rozdíl od té loňské bezvětrná, a konečně v teple.

 

PÁ 02/05 – Ráno pohoda a klid. A teplo. Takže snídaně, beze spěchu se sbalit a pomalu vyrazit do Chóra Sfakia. Teď už jsem nikam vůbec nepospíchal, měl jsem před sebou přes týden odpočinku s nicneděláním a mohl jsem si tedy užívat klidu a pohody. Vylezl jsem na druhé straně zase po původním chodníku do "sedla", kde se chodník setká s kamenitou silnicí, klikatící se pak po svahu. Po silnici pak směr Ch. Sf. až k místu, kde se k silnici, která překonala právě menší úžlabinu, zespoda připojuje opět kamenné podezdění starého treku. Takže za zátočinou silnice sejít z ní dolů a po tomto původním "mule track" chodníku, nyní už pochopitelně značně zarostlém, až na silnici kousek před začátek obce. Poslední kousek ze svahu na silnici je trochu dramatický, musí se dávat pozor: je to úzká a po kamíncích klouzavá stezička, docela příkrá a hlavně na jejím počátku i dost vysoko nad silnic. Pro ty, kdo by šli obráceně a neznají tuto odbočku, bude asi trochu obtížnější ji najít. Není nijak označena. Může být tak 100 od posledního domu. No ale já šel naopak k domům. Za prvním je po pravé straně silnice dost skryté betonové schodiště, po kterém se dá sejít přímo mezi domy. Pak kousek dolů a na křižovatce doleva nahoru, pak taverna s mnoha stolky venku na malém náměstíčku, potom zase dolů kolem další výtečné pekárny a už jsem „v centru“. Začíná tady řada taveren nad mořem, jsou tu odchody, sámoška, a když se kolem ní zahne doprava dolů, dojde se napřed ke gyrosárně (mají je až tak od jedné hodiny, dřív ne) a dál až k přístavišti ferry-boatů, které obsluhují jižní pobřeží mezi městečky Paleohora a Chóra Sfakia. Dal jsem si tedy ten gyros, pivo, nakoupil trochu proviantu a pomalu se zase vydal stejnou cestou zpátky na silnici. Tentokrát jsem ale po ní šel tak 2 – 2,5 km, k místu, kde z ní odbočuje doleva po svahu dolů pobřežní větev E4. Dolů se jde tudy dobře, hodně zajímavé je to v části, které je cesta vytesaná přímo do skály, kdy se jde takovým polotunelem, ze strany k moři otevřeným a bez zábradlí nebo něčeho podobného… Dole to chvilku pokračuje po udržovaném chodníku, až cesta dojde k místu, kde se sesuly masy kamenů. Po těch se musí poskakovat, přelézat je, obcházet… cesta tu není vůbec příjemná a taky ne vždy zcela jasná. Ale ztratit se tu nedá a tak asi po hodině je člověk na Sweet Water Beach, naháčské pláži, kde je skutečně v dírách, vyhrabaných v písku a oblázcích, prosáklá sladká voda. Jsou tam zasazeny taky tamaryšky, ale vyjma asi tak dvou či tří, které tak musí růst už po mnoho let, to jsou zatím jen menší stromky, které mnoho stínu neposkytují. Nicméně pod jedním jsem se ubytoval, postavil jen vnitřní stan, uvařil si čaj se sušenkou a poprvé se vykoupal. Ale v takhle (brrrrrrrrrrrr!!!) studené vodě!!! Byly docela vlny a horní, už trochu prohřátá vrstva, se promíchala se spodními, studenými, a bylo to…..

 

SO 03/05 – Ráno krásné, škoda že voda tak studená!!! Trocha slunění, snídaně, sběr kamínků, a nějak před polednem zase na cestu. Tak za 1,5 – 2 hodiny v Loutru – cestou jsem hodně fotil. V Loutro klasika – do známé a pravidelně navštěvované sámošky pro pivo, pro tentokrát a výjimečně i pro pohled (pro kamarádku Petruš, která si klasický pohled přála), taky máslo (hnedle 5 € za čtvrtku, to je téměř 500 Kč za kilo!!!.. jestli dobře počítám..), chleba, trochu zeleniny. Při krátkém pivním odpočinku si trochu zamobilovat a pak zase dál. Ne po E4, ale na konec taveren k přístavišti trajektů a odtud nahoru ke zbytkům asi strážní věže benátského opevnění a odtud brankou v protikozí ohradě ke kostelíku. Kamenitá cesta pak vede po téměř rovině kolem zvonice dalšího kostelíku, který je ve skále pod cestou, až dojde k rozcestí nedaleko odsolovací stanice. Zde doleva k betonovému přístavišti malých rybářských loděk. Tady jsem nechal bágl a vydal se na kontrolu k oblíbenému spacímu místu „za zdí“ – u zahrádek, které blízko odsolovacího zařízení jsou. Pořád to tam je. Neodolal jsem ale a u přístaviště si vlezl do vody na koupel. Byla skvělá!! Ačkoli moře se dost vlnilo, tady to bylo celkem chráněné, horní vrstva vody byla docela už vyhřátá a tak ta koupel byla už hodně příjemná. Nic ale netrvá věčně, takže po koupeli zase dál. Zpátky na cestu, po ní (velké a hojné, jasně bleděmodré značky na kamenech) do Fínixu, mezi domy a po terase taverny stále stejným směrem až k poslednímu domu. Před ním doprava a po polní cestě, která dělá táhlý levotočivý zákrut k dalšímu průchodu v protikozí ohradě. Zde zase značky a připojily se už i značky E4. Pěšina vede napřed nahoru na skálu, pak dolů a domům místa, zvaného Likos. Zde se musí jít přímo mezi dvěmi domy, člověk má chvílemi dojem, že leze někomu někam do kuchyně. Po schodech se sejde na terasu taverny, z ní stále stejným směrem („podél vody“) k dalšímu domu a k jeho terase a pak už se konečně veškeré stavby opustí a jde se opravdu po pobřežní pěšině. Ta končí pod skálou, na kterou je nutné se vyšplhat po schodech a kamenech (černožluté značky E4), občas se použijí i ruce. Tak se stezka dostane nad útesy a po nich už se jde jen s celkem nevýraznými stoupáními a klesáními až k odbočce do vesnice Lívadhiana (která se rozkládá ve svahu od hřebene nad roklí Aradhéna směrem k Phinixu). Zde stezka začíná klesat a klesá až do zátoky Mármara, která je ústím již zmíněné rokle Aradhéna k moři. Je tu malá oblázková pláž, koupe se tu v plavkách, ale v plné sezóně se lze koupat i bez nich, jen pokud si jeden vyleze mimo pláž na skály. Do hospody se musí po příkrých schodech na skále. Taverna dobrá, další pivko (je horko, tekutiny se doplňovat holt musí i kdyby jeden nechtěl; ale já chtěl… ) Po chvíli se najednou kolem mihly dvě Gemmy – tak se nejlíp poznají našinci v cizině – buď podle těchhle báglů, nebo podle stanů či jiného vybavení Hannah, Tilak nebo Jurek. Kluk s holkou, byli z Brna a hodně jsem se s nimi zakecal. Víc, než bylo zdrávo, protože ten čas mi pak chyběl. No nějak k páté zase na cestu. Tentokrát mi to nějak nesedlo, cesta mi připadala nekonečná… K sestupu do borového lesa před a nad Agios Pavlos jsem se dostal dost pozdě. Ani jsem se tam - na moji oblíbené pláži s černými a úžasně hladkými kamínky - nestavil a přesto jsem se k pískovému ústí rokle Eligias dostal už za přicházejícího šera. Nakonec jsem mezi skalami, kterými končí tato pobřežní větev E4 před Agia Roumeli musel z báglu vyhrabat čelovku a jít se světlem. Připadal jsem si dost zdrchaně, a ani nevím proč. Ovšem ohromné překvapení mě čekalo při příchodu k neoficiálnímu kempu v A. R. pod borovicemi – od Samárie tekl potok, který jsem musel přebrodit!!! To tu ze září a ani ze srpna prostě neznám!! Ale „moje“ místo bylo volné, a tak jsem se ubytoval, šel se napít a trochu i ošplouchnout do potoka, uvařil si tradiční polívku a poměrně pozdě padl za vlast.

 

NE 04/05 – SO 10/05 – Pohoda a konečně dovolená jak má být!! Flákání se, návštěvy taverny, trochu i koupání a slunění se…. A odpočinek. Slunící skály stále s vodou pořád poměrně daleko od nich. Počasí zpočátku pěkné, slunečno i když trochu vítr, dalo se i večer být jen v trenkách (nebo bez nich, jak je to tu obvyklé), noci teplé a příjemné. Střídavě jsem si vařil polívky, chodil na gyros do ruky nebo do taverny na něco na zub, „ráno“, tzn. tak na desátou, jsem chodil do taverny Tarra co je blízko přístaviště na kafe nebo frapé a koukal kolem na probouzející se život číi přijíždějící trajekt nebo si pokecal se známými. Pracoval tam totiž už z dřívějška mně známý Slovák Ervín a nyní (vlastně už před třemi roky) tam dotáhl i svého kámoše Roberta od nich z vesnice. Dělají tam vše možné, čepují pivo, grilují, vyrábějí z pomerančů senzační džus, když je nutné, dělají číšníky, letos taky od února natírali okna a dveře hotýlku, který k tomu patří, jezdí k trajektům pro proviant i pro bágly ubytovaných…. Kolem té desáté už měli přípravy na den většinou dokončené a tak si přišli sednout a pokecali jsme. Uprostřed týdne se počasí trochu zhoršilo, foukal docela silný vítr, hlavně z rokle to dost fičelo, a dokonce prý byla jeden den na chvíli pro silný vítr (nahoře musel být mnohem silnější, než u moře) i uzavřená její (Samárie) horní část. Pak už nebylo tak slunečno, občas byly mraky, vítr foukal pořád (naštěstí už ne tak silný), ale spíše od moře) a mísil teplou a studenou vodu, takže z koupání nebylo nic; šlo spíš jen o krátké osvěžení… Jednou jsem si taky vyrazil na pláž Agios Pavlos, zjistit, jak dlouho to tam vlastně trvá (svěží chůzí bez zátěže 1:05 hod) a hlavně nasbírat oblíbené kamínky. A taky se pokoupat, jenž teplota vody ani tady nic moc.V sobotu jsem si pak udělal další výlet – na pevnost nahoře. Cesta začíná u kostelíka, co je pod svahem. Od ruin pevnosti jsou krásné pohledy na Agia Roumeli hluboko dole. A od pevnosti na druhou stranu kopce se dá zese po cikcakovitém starém chodníku dojít do staré vesnice Palea Agia Roumeli, anebo na rozcestí to vzít nahoru k nějaké kapličce, co je vysoko nad ní. A zpátky pak zase stejnou cestou na dno údolí do vesnice. Dole naštěstí ještě nebyli zdrchaní a upocení výletníci po zdolání rokle Samária, takže tam byl klid. Potok tam vyryl docela hlubokou škvíru v zemi, v tomto ročním období navíc ozbobenou kvetoucími oleandry. V řečišti potoka se také dají vidět zbylé mostky nejspíš z benátského období, pod kterými někdy voda teče a někdy teče okolo. Už když jsem se kolem poledne vracel kolem rozkvetlých oleandrů a muškátů ve vesnici, začalo kupodivu trošku krápat. Napřed to byla tak jedna kapka na m2, takže si toho jeden ani nevšimnul, ale trvalo to a houstlo a později odpoledne a k večeru z toho byl už regulérní déšť. Na chvilku to přestalo a tak jsem si rychle uvařil, ale pak se zase rozpršelo. Žádná přeháňka. A pršelo až do hluboké noci. Až asi ve tři ráno, když jsem vykoukl, jsem najednou viděl hvězdy. Trochu mě kalila radost jednak skutečnost, že jsem tu poslední den a pak že zítra budu balit MOKRÝ stan!! Na Krétě!! No ale to jsem ještě nevěděl, že různým kalením radosti ani zdaleka není konec!! To, co následovalo další den – den návratu – to byl tak trochu koncentrovaný stres.

 

NE 11/05 – Tak tedy ráno. Vstal jsem asi v půl sedmé, abych nemusel moc spěchat. Snídaně, balení, hygiena (jdu do přece civilizace). Úplně původní plán byl, že v 9:30 sednu na ferry-boat, odjedu do Chóra Safakia, tam bus do Rethymna, nechám bágl v báglovně, projdu se po městě a nakoupím hojné dary (ouzo, tzatziky a tak), pak k večeru přístav, loď do Piraeus, tam znova trochu volna, bus na letiště, letadlo do Vídně atd. atd. Tak tenhle plán mi narušil už Ervín, když mě přesvědčil, že je zbytečné jezdit na loď do Rethymno, a že mnohem lepší je Chania. Koneckonců – Souda je mnohem větší přístav, tak proč ne. Původně mi taky slíbil, že není problém do přístavu zavolat a poptat se, kdy že loď jede, ale nakonec se všichni tam usnesli, že jede prostě v osm večer, a že kdybych touhle lodí nechtěl jet nebo ji nějak nestihl, že o půlnoci jede ještě rychlíková, která je v Piraeus pak ráno ve stejnou dobu. A tak se nikam nevolalo.

Všechny tyhle krásný plány ale přišly vniveč v neděli ráno: trajekt nejel, bylo moc větrno a kdy a jestli vůbec pojede ten den ještě nějaký jiný to mi nikdo nebyl schopný říct!! A byl jsem namydlenej! Nedostanu se na letadlo a co pak… Už jsem začal přemýšlet, kolik mám vlastně na různých kreditních a jiných kartách a kolik mám hotově… Jediné, co se dalo udělat, bylo se sebrat a zase pěšky (a co nejrychleji!!) do Chóra Sfakia již jednou prošlou pobřežní E4!! Něco kolem 15 km vzdušnou čarou, po kamenité cestě asi o něco víc… Vůbec mě to netěšilo, plánoval jsem si to přece úplně jinak!! Co já komu provedl!! Ale vyrazil jsem přímo tryskem, na Agios Pavlos jsem byl dokonce ještě o trochu dřív, než když jsem si to stopoval bez zátěže. Tam jsem se musel převléknout, šel jsem v dlouhých kalhotách a byl jsem už splavenej. Pak následoval docela příjemný kousek cesty borovým lesem. Ale jak se cesta dostala zase mezi kameny a nízké keříky, bylo to zase na slunci (naštěstí foukal větřík, tak nebylo moc dusno). Asi po hodině chůze z A. P. najednou na moři – LOĎ!! Trajekt od Chóra Sfakia. Ještě jsem se pokusil zrychlit, říkal jsem si, že do Loutra to můžu mít ještě tak 2 hodiny a že se mi možná podaří – jestli se loď aspoň chvíli zasekne v Agia Roumeli – ji chytit tady až pojede zpátky. Už nad Mármarou mi docházely trochu síly z toho trysku, musel jsem si udělat asi 15 min přestávku, loď neloď. A pořád jsem se otáčel jestli už nejede. Nejela. A když jsem dorazil k přístavišti, tak pokladna zavřená, nikdo tam, kolem pusto.. Odešel jsem do oblíbeného obchodu dát si – no přece Amstela!! A získat nějaké informace. Amstel byl lepší, info stálo za prd: do odpoledne žádná loď nepojede!! No tak jsem si z lítosti dal na to pivo ještě pěkně drahou zmrzlinu v kelímku – a vyrazil pěšky!! Co tady!! Konec cesty když se šplhá k silnici AnopolisChóra Sfakia jsem překonal snad jen silou vůle, měl jsem fakt dost. Další občerstvení s gyrosem to trochu spravilo, ale horší bylo, že bus žádný nejel!!! Na zastávce sice viselo, že jede mimo jiné taky v 17:30, ale ačkoli jsem tam byl už kolem páté, nic nejelo. Až když přijel trajekt – a to bylo tak ke ¾ na sedm, najely dva busy. Když se do nich mohlo konečně nastupovat, cpal jsem se (pro mě pochopitelně) do busu do Chanie, ale když zjistili, že chci do přístavu Souda, zase mě vyhodili a pro mě nepochopitelně jsem musel jet busem do Rethymno!! Vyjeli jsme tak v sedm a bylo mi jasné, že do osmi, kdy měla odplouvat "pomalá" loď, se do přístavu nedostanu. Měl jsem ale v záloze (teoreticky) tu rychlíkovou, tak stres z nechytnutí letadla trochu pominul; apsoň, že do přístavu se dostanu!! Z Ch. Sf. vyrazila kolona autobusů s výletníky ze Samárie, na úvodních serpentinách, kde se nedalo předjíždět, se celý ten štrúdl vozidel dost pomalu vlekl. Navíc se silnice místy opravuje, dělají se tam tunely a tam, kde opravená ještě není (a to je až k planině Askifou většina) je v tak hrozným stavu, že by se po ní stejně rychleji jet nedalo. Do přístavu Souda jsme přijeli nějak k deváté. Byla tam nějaké fronta u pokladny a o kus dál na vodě stála loď ANEK Lines, kterou jsem měl jet!! A fakt že jo!! Já ji chytil!! Ervín a spol. měli naštěstí správně nesprávné informace, loď odjížděla až tak v deset večer!!! Takže vše zachráněno, letadlo bych asi nestihnul jen v případě, že bychom šli pod vodu!! V Piraeus jsme byli kolem sedmé ráno. Snídaně v parku byla s toulavými psy a bezdomovci, kteří na mě (psi i oni) dost lačně zírali, ale nepomohlo jim to; měl jsem hlad. Zjistil jsem pak napřed, kde se dají koupit lístky na bus na letiště (přímo u řidiče za stejnou cenu), kde je zastávka toho busu (na hlavní silnici, co jde kolem přístavu a kde staví spousta dalších městských linek) a šel vyhledat nějakou sámošku na nákupy. Našel jsem, co jsem potřeboval, byla to taková „lepší“, něco jako u nás Billa nebo bývalá Delvita. Nakoupil jsem hojné dary (hlavně ouzo a tzatziky), taky něco na zub na cestu pro mě a šel na bus na letiště. Za necelou hodinu jsem tam byl a bylo docela chladno. Slunce sice svítilo, ale foukal nepříjemně chladný vítr. Je to tam dost otevřené… Přebalil jsem bágl, převlíkl se do nepropoceného, najedl se a poležel na slunci v závětří asi tak dvě hodiny. Pak už mi to letělo. Řekl jsem si o sedadlo u okna vlevo, protože jsem si myslel, že když svítí, že nejsou mraky a že bude třeba vidět Olymp, ale neviděl jsem nic. Mraky byly…Tak akorát pak před přistáním bylo zajímavé vidět ty masy větrných elektráren před Vídní, to bylo něco!! Jestli k tomuhle by měla směřovat činnost našich Zelených Soudruhů, tak pánbu s námi!!! Přistání i odbavení O.K. a navíc rychlé, takže na stanovišti, kde stávají žluté busy Student Agency, jsem byl už před šestou. A měl jsem rezervovaný (a už pochopitelně zaplacený) lístek až na 20:30, protože jsem nechtěl riskovat při rezervaci jízdenky na 18:30, že to nestihnu (přílet měl být kolem 17:30, trocha zpoždění a delší odbavení a čekání na zavazadla – a bus by byl pryč). Vzali mě však celkem klidně, bylo dost volno. Ale co bylo hlavní – tenhle spoj jel až do Prahy!! (Ten další, na který jsem měl původně koupený lístek, už ne, ten jel právě jen do Brna. Měl tam být nějak před půlnocí, a tak jsem si koupil jízdenku od jiné společnosti, za 160,- Kč, se kterou jsem měl být v Praze až před pátou; zajížděli totiž zřejmě do Jihlavy, protože cesta do Prahy měla trvat 3 hodiny.) No tak jsem holt nechal propadnout ten noční bus a připlatil si 200 do Prahy a už před půlnocí jsem odemykal dveře bytu v pražských Holešovicích.

Můžu říct, že teda cestováního jsem měl v tom okamžiku hodně plný zuby a ještě i nejmíň den potom. Ale dovolená to byla hezká, to jo. Hlavně proto, že byla jiná. Příště ale už zase pro jistotu v září. Moře je v té době ke koupání, počasí je stálejší, slunce svítí a je teplo, je dost ovoce a zeleniny a je to levnější a chutnější, a taky nejsou lidi, stejně jako to bylo teď… A navíc – lítají letadla až na Krétu za celkem rozumné ceny už z Prahy!!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář