Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

 PÁ 25.08 – Odlet z Ruzyně ve 23:40, sedadla A a B – na levé straně u okna. Podávala se studená houska a něčím vevnitř + 2 dcl pití.

SO 26.08 -  Přílet do Heraklionu (Iraklia) ve 3:15 – asi nebylo žádné velké zpoždění. Odbavení a zavazadla OK. Čekání před letištní budovou, děsněj mumraj. V 6:00 městský bus za € 1,10 na Plakia Eleftherios – ústřední Náměstí svobody nad šancemi. Výhled na část města u moře, přístav. Tma, ale začalo svítat – je tu o hodinu víc. Z náměstí dolů (asi 10 min) na autobusové nádraží. V 7:30 bus do Chanie (€ 11,45), kolem 10:00 na místě. Nákup chleba, vody, bomb k vařiči a rajčat v sámošce INKA na náměstí s parkem kousek od autobusáku. V 11:00 odjezd místní dopravou (stanice za zdí nádraží přímo proti vchodu do nádražní budovy) do Nerokouros, vsi na kraji Chanie, kousek za dálnicí. Jediný spoj, který jede napřed do N., ostatní spoje v N. končí po jízdě někde okolo. Za půl hodiny na místě. € 1,10. Kostelík (převlíkání, snídaně), naproti sámoška (nákup vody). Po silnici vzhůru na první hřebínek (kolem 500 m). Horko. Satelitní google-mapy nefungujou, na nich patrné zkratky nejsou nebo je nelze použít. Pak přece jen zkratka po silničce severně směr vesnice Kondopoula (zastávka na pivo u sámošky + dalším nás pohostil místní piják) a další ves Katohori (za vsí trochu zkrácení betonkou kolem baráků a psů). Kousek za zkratkou konečně stop do Kambi, východiště trasy. Kostelík  i obě taverny v Kambi zavřené, voda jen z hadice na návsi (nebrali jsme). Silniční značení směr chata Volika (nmv. asi 1300 m). Silnice jižně, pak již „hiking“ cedulky na Voliku, ale za posledním kozincem-ovčárnou ukazuje jedna nahoru a je poslední. Noc na kamenitém poli. Teplo. Na obzoru bílá špička (pravděpodobně) hory Spathi, k ní jdeme.

NE 27.08 – Po snídani a sbalení směr vzhůru, bez cesty, na písčitou silnici, kterou jsme večer viděli. Přes dva kozí ploty. Horko. Bačové s Toyotou a menší cisternou na ní jeli za kozama je napojit, napojili jsme se i my (studená a dobrá voda). Nahoře na konci žlebu v horách je vidět něco jako oranžová maringotka – ukázalo se, že je to chata Volika. Tak vzhůru necestou na ni. Suť, kamení, kozí plot. Za ním ale (na pravé straně rokle při pohledu nahoru) pěšina. Kamenitá, ale dobrá. Pak dokonce i nějaká značková tyč. Pořád horko. Chata bez vody (později jsem zjistil, že asi 300 m od chaty pramen vody je), ale nechal jsem tam zato u ní brejle. Odpočinek, pak od ní asi 100 m mírně nahoru a malým žlebem přímo k tyči, která nad ním trčí; za ní pak další tyč a za třetí nocování v malém dolíku zarostlém keříky dřišťálu. Vítr. Šetření s vodou začalo.

PO 28.08 – Snídaně, sbalení a vzhůru k tyčím. Brzo skončily – za nocovištěm byly už jen 2. Horko, ale fouká. Pak dva mužíci a končí taky. Vpravo jeden menší vrcholek s kamenným úkrytem. Lezeme tam a pak od něj necestou vzhůru, zhruba na jih, mapa moc nefunguje (navíc silniční 1:100 000 je moc hrubá a k jiné jsme se nedostali), svah není extrémně příkrý. Z dalšího vrcholku vidíme zase mužíky, podle nich do sedla západně pod dominantní horou, kde necháváme bágly a lezeme na menší hřebínek směr jih se rozhlédnout. Není vidět nic nadějného. Nemůžeme se v mapě zorientovat. Váhání kam teď. Buď to vzdát a jít s jednou flaškou vody pro dva zpět nebo někam pokračovat. Rozhodli jsme se tedy jít dál, s tím, že hora východně nad námi je „hledaná“ Spathi (2048 m) a že tedy zamíříme na hřebínek jižně od ní; domníváme se, že vede k úbočí Agia Pnevma (2262 m). Kolem dramatických děr a menších propastí. Hodně divokej terén, vyprahlo na zemi i v hubě. Pijeme jen po malých locích asi jednou za půl hodiny. Na hřebínku a za ním zase mužíci!! Jdeme po nich (celkem znatelná pěšina), cesta nás vede směrem, který jsme si vybrali z předchozího rozhledového hřebínku. Dolů (přidělal jsem jednoho mužíka na místě, kde podle mě chyběl), pak nahoru, pak zase dolů. Trochu jsme zakufrovali, když jsme se vydali (jak jsme po návratu zjistili) pěšinou na vrchol Ornio (2135 m); takže návrat dolů. Mužík!! Od něj trochu dolů a když pak přelezeme hranu sedla, pod námi je dolina (na mapě se tomu říká deprese) s plochým dnem, porosty pichláků a kozo-ovčíma cestičkama. Dost prudký svah a jsme dole. Po rovině jdeme pěšinami celkem pohodlně. Ovce na svazích nad námi – náznak „civilizace“ (ve srovnání s měsíční krajinou, kterou jsme zatím šli). Stále ale nevíme, kde jsme, tušíme ale, že velká hora vlevo nad námi by mohla být Agia Pnevma.Tu bych už měl „znát“, kolem ní jsme šli s kamarádem po E4 před 3 roky, ale nic mi to neříká; na vrchoplu by měla být kaplička nebo prostě nějaká stavba (tu ale nevidíme, může být z druhé strany). Pořád jsme ale netušili, kde skutečně jsme. No ale pak ZÁZRAK!! Dolík s koryty a hadicí, ze které tekla VODA!! Sice horká (z černé hadice), ale pitná. Napít se do hrbu, napustit do všech flašek, dokonce i přepych mytí se i mýdlem (první a poslední na dovolené). Pak mnohem veseleji dál. Po chvilce dokonce žlutočerná tyč E4!! Takže to místo s vodou (a i ta planina, na kterou jsme předtím slezli) bylo Lívada. Konec nejistoty, zase jsme "v mapě". Po snad hodině od vody nahoře najednou chata – Katsiveli (nmv. 1970 m). Tak k ní (má letos ubouraný roh) a pod ní kolem mitato na "staré známé" bydlící místo (v roce 2003 jsme tam jednu noc přespali). Je tam pořád, takže postavit stan a udělat večeři. Není ale voda, jen když se z hadice dlouho saje, tak se lze něčeho napít. Do láhve to ale hnedle nejde. Večer chladněji, ale pořád celkem příjemně.

ÚT 29.08 – Ráno v poklidu snídaně, balení a vyrazit směr nejvyšší kopec hor. Napřed klikatě takovým údolíčkem a žlebem na hřebínek, pak další hřebínek; pak dolů, traverz, nahoru a dolů – cesta celkem příjemná, bez krkolomných stoupání. Pěšina dobře patrná, používaná, místy s opěrnými zídkami, značená tu a tam mužíky. Asi 1,5 hodiny chůze (+ nějaká doba na odpočinky) odbočka v sedélku (blízko nádrž a kamenný přístřešek, místo se jmenuje Rousias) na nejvyšší vrchol Levka Ori. Kousek nad domkem a odbočkou k vrcholu odložit bágly a nalehko vzhůru. Dobrá pěšina, mužíci hustě, ale nejsou třeba. Asi 45 min až hodina a jsme nahoře – Páhnes (2453 m) – hlavní cíl treku. (Pár dní před narozkami jsem zase na význačném kopci – loni to byl Olymp) Jsou tam taky dva Rakušáci; dali nám jednu flašku vody a pár dobrých informací (hlavně o hiking mapách, které jsem pak skutečně koupil, ale i o vodě v nádrži dole u odbočky a hlavně jak se k ní dostat). Za 20-30 min zase dole. Ve vodárně skutečně dobrá a studená voda, nabrali jsme zásoby. Pokračovat dolů směr Anopoli. Napřed dobře patrná pěšina úbočím (kolem černé výchozy horniny – jak vchod do pekla), pak dolů až na prašnou silnici (ta tu končí). Po ní se dá jít až do vsi. Dvě zkratky – odbočení značené velkou světle modrou šipkou na kameni vedle silnice. První ne moc dobrá, špatný terén, kolem propasti Tafkos Tis Langonias, pomalá chůze, při slézání na silnici po díky suti klouzavému břehu nad kamarád spadl a dost si sedřel si prsty na ruce. Po silnici by to bylo sice o málo delší, ale zase by se šlo mnohem rychleji. Problematická úspora. Pak teda zase po silnici, z jednoho místa je už vidět moře dole na jih od ostrova, i s ostrovy Gavdos a Gavdopoula, ale stále je k němu ještě hodně daleko. Další zkratka je roklí Lagou po původní "mule-track", asi 100 od jejího počátku krásné místo na noc (název Angathopei). Všude ticho a klid, ani kozy nezvoní, stařičké cypřiše, nemá to chybu (jen třeba pramínek kdyby tady byl…. ale nemáme o vodu nouzi).

ST 30.09 (+ ČT 31.09) – Po ranních úkonech roklí dolů. Cesta zpočátku docela jde, kamenitý chodník je dobře patrný a hezký, ale od širšího místa, kde je ohrada pro kozy  (Sópata – mnohem později jsem zjistil, že tenhle název je špatně) a s podzemní nádrží na vodu (možná je to studna a jmenuje se Kriaras), se jde hustším a hustším lesem, napřed malé listnaté stromy (asi javory a kermesové duby) a pak borovým lesem; po vrstvách jehličí to dost klouže. Navíc všude pod ním spousta kamení, což taky chůzi ztěžuje. Kolem poledního na planině Anopoli (místo se podle mapy jmenuje Gonia) u prašné silnice. Dál dost zdlouhavá cesta, napřed 2 zkratky lesem, pak už jen ta prašná silnice, posléze i asfaltová, až přímo do centra Anopoli (busta místního reka Daskalogiannise uprostřed kruháče; asi 600 m n.m.v.) PIVO!!! Ale obyčejný lahváč za € 3,00 !! Pak zase po asfaltu (pekárna – senzační výrobky) do další osady Kambia (580 m n.m.); další pivo a senzační (a velký) řecký kafe!! Odtud pak napřed kousek kolem baráků, pak mezi kamennými zídkami a konečně dolů pěšinou, kroutící se svahem. Pod námi u mořské zátoky už náš dnešní cíl – Loutro. Nákup (zase pivo, voda, zelenina na salát, chleba, "pastelky") a směr mys Mournes, kde jsme strávili u známé zídky nedaleko nějaké zahrady 2 noci. Koupání, opalovačka, příjemný odpočinek po (alespoň pro mě) dost namáhavém treku.

PÁ 01.09 (+ SO 02.09 + NE 03.09) – Přivstat si a vyrazit pobřežním (značeným) trekem směr západ. Přes Finikas, Likos na Marmara – záliv s oblázkovou pláží u ústí rokle Aradhéna. Pivo. Pokračování (s jednou zastávkou) po slušné pěšině až k pláži  Agios Pavlos. Koupání, odpočinek, kamínky (první a zdaleka ne poslední). Přístup i odchod dunami písku jak po poušti. Pak do cíle v Agia Roumeli.  2 noci na místě. Koupání, 1x uvařit řecký salát, koupit gyros (nic moc) a mapy „Páchnes“ a „Sfakia“ po € 6,50. Pohoda.

PO 04.09 – Bez snídaně brzo ráno další část treku po E4 směr západ. Napřed strmě po kozích cestách, pak suťoviště a nakonec dost strmá kroutící se cesta s jehličím pod borovemi, a až někde u nejvyššího bodu treku – 520 m n.m. – snídaně. Krásné výhledy!! No a pak dál, přes pláž Domata (kterou jsem zatvrzele nazýval původně Mavri) – odpočinek a koupání – až na další „pláž“ Sedoni (bylo to vystlané velkými oblázky, spíš oblými kameny, tam se nedalo ležet), kde jsme se unocovali na betonové plošince. S koněm (celou noc chodil okolo!!). A se srací vodou – z pramene, co vyvěral docela silným proudem právě do těch valounů. Byla trochu jako naslaněná, ale studená a docela chutná, když si na neobvyklou chuť jeden zvykl. Obsahovala ale asi nějaké hořečnaté soli a fungovala nejspíš jako Šaratice. Posrali jsme se (naštěstí to byla jen jednorázová akce) až druhý den ráno.

ÚT 05.09 (+ ST 06.09, ČT 07.09) – zase bez snídaně brzy na cestu (se zmíněným sracím zdržením krátce po začátku) po pobřeží mezi velikými, vodou opracovanými balvany a skalkami do rokle Tripiti. Na začátku domek, kozinec, kostelík, kozy. Oblázková cesta. Po asi 300 m (?) vlevo (značky E4) serpentinami do svahu. Celkem strmé. Nahoře ruiny snad turecké, snad benátské pevnosti (snídaně) na místě starého města Pikilassos. Pak dolů stinnou roklí, následovala cesta po svahu, občas trochu nahoru, občas dolů a tak to šlo až do Sougie, posledního místa dovolené. Nákup, pivo, mapa „Sougia“ (€ 7,50), obhlídka míst pod stromy u východního konce pláže – obsazeno a nepříjemno. Tedy zpět až na známé místo v rokli, kterou vede příbřežní trek dál na západ (do Palaiochory). Po asi 5-7 min chůze uhnout doprava mezi křoví na hledané místo; na něm jednu noc, dvě další pak o patro výš, protože to dolní bylo celou noc strašně vyhřáté, odspoda se člověk celou noc potil, a navíc se v noci zvedl docela silný vítr a foukalo to tam. Nahoře to nebylo tak horké a navíc i víc kryté před větrem. Koupání, na pláži úžasné „umělecké“ artefakty z oblázků, jídlo, odpočinek, dojedení hnedle veškerých zásob.

PÁ 08.09 (+ SO 09.09) – balení, poslední skýva chleba a salámu, poslední koupání na pláži pod tavernami, opláchnutí se neslanou vodou a ve 12:00 bus směr Chania (€ 5,80). Po asi dvou hodinách (opravdu scénická silnice z velké části nad roklí Agia Irini) ve městě. Nákup ve známé IN.KA sámošce, gyros na náměstí (výtečný) a v 15:30 (s malým zpožděním) do Iraklia. Tam zase na hlavní náměstí, zase gyros (a zase dobrý) a pivo, posedávání na lavičce a za tmy na letiště. Tady několik mnoho hodin čekání (hrůzné davy anglických adolescentů, asi končí prázdniny, nebo co), pak odbavení (zase sedadla A a B) a opět čekání (nákup koření v Duty Free Shopu) a o asi 30 min opožděný odlet do Prahy (někdy kolem 4:00). Tam kolem sedmé (?), nebo něco po, konečně s bágly na stanici busu, na Kulaťák, na tram a domů.