Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aleš - trek na Kástro

Na Kástro 

Také letos (2010) jsme se doma domluvili a vyrazili se pokochat krétskými horami, plážemi a vůbec Krétou jako takovou. Nevyužili jsme služeb žádné cestovní kanceláře, ale vše si zorganizovali sami. Od ubytování po zapůjčení malého tereňáku.
Letěli jsme spolu s Petrem a jeho kamarádem Honzou do Chanie a tam se naše cesty rozdělily. Oni vyrazili na třítýdenní treky do Levka Ori, a my k Radčinu kamarádovi a spolužákovi z dob studií na univerzitě, do malé vesničky Ano Valsamonero. Vesnička je kopci jižně od Rethymna. To byla na čtrnáct dni naše základna. Odtud jsme vyráželi na výpravy do hor Levka Ori a Psiloritis, tak i na málo známá místa severního a převážně jižního pobřeží.
Jedna našich z domova naplánovaných výprav byla na kopec Kástro ležící ve východní části Levka Ori. Vybrali jsme si den, kdy bylo nebe od rána jako šmolka. Vyrazili jsme ještě před východem slunce – je konec září. Po „Eleniki Road“ (krétská jako dálnice, někde dva pruhy, někde čtyři) to pěkně „odsejpalo“. Maličký zádrhel nastal u města Vrisses, kde jsme měli sjet a pokračovat na jih do hor. To, že na této značně používané dálnici-silnici jsou přechody pro chodce, ale chodci přecházejí, jak se jim to hodí, potkáte tady traktor s vlekem, skupinky cyklistů, vyklusávající sportovce, to vše je tady na dálnici docela běžné. Ale jak odbočit doleva přes dvě plné čáry? Po chvíli popojíždění v možná odstavném pruhu, jsme přejeli na souběžnou cestu a nějakým podjezdem (byl ale asi na vodu v době dešťů) se dostali na tu správnou stranu a na silnici vedoucí na jižní pobřeží do Chóra Sfakion (Sfakie). Začali jsme se šplhat do hor, a pokud to jen šlo, kochali se výhledy na Levka Ori. Po cca 25 km jsme se přehoupli na planinu Askifou (foto). Nově opravená a rozšířená silnice se už všem třem vesničkám ležícím na Askifou vyhýbá. Před Ammoudari jsme sjeli na starou silničku vedoucí do vesnice. Mimochodem, na začátku vesnice je veliká domácí pekárna, kde tento výborný chleba prodávají.
Cestu přes vesnici nám detailně popsal Petr, u taverny doprava do kopce (foto) a pak nahoru kolem domu (pošty?) se satelitními talíři na střeše (foto) a kolem asi nějaké mlékárny-sýrárny a nerezovými tanky (foto). Zbytek jsem nastudoval na Google Earth. I když použité satelitní snímky této části hor nejsou zrovna aktuální, tady odpovídají současnosti. Asfaltka se klikatí kolem nově postaveného bílého domu – vila je slabé slovo, který svití svou bělostí na dálku a je dobrým orientačním bodem. Směr je jasný, vzhůru a výše (foto). Na planinu Niatos. Celou dobu jsou nádherné výhledy a „panoramata“na celou planinu Askifou i na všechny tři vesničky. A tak fotíme a fotíme. Po asi 2 km se asfaltka změní ve štětovanou a udržovanou horskou cestu (foto). Tady totiž slouží jako přístupová komunikace k vysílačům mobilních a telerádiových operátorů, které stoji na horských kopcích jménem Tavri.
Udržovaná cesta se volně změní v občas udržovanou a přehoupne se na planinu Niatos. Cestou mineme horskou chatu Tavri (my jsme si původně mysleli, že je to kostelík; ale že by u něj prali a sušili prádlo???). (foto)Tady už je cesta spíš pro teréňák (i když někteří jedinci by sem určitě dojeli i s malými japončíky z půjčoven). Zavedla nás kolem celé a dost rozlehlé planiny Niatos (foto) až k pozemní nádrži, sloužící k napájení stád polodivokých koz a ovcí. Tohle místo bohužel na Google Earth uz není, místo toho jsou tam zimní snímky hor. Asi pro zmatení nepřítele. Cesta ještě vede kus údolím mezi horami, ale změní se ve stezku, která vede na Katsiveli a dál na Kallerghi. Je něco po osmé hodině. Náš teréňák necháme zaparkovaný pod velikým stromem (foto) a vyrážíme podle tyčí E4 a barevných značek (foto) do svahů pod Kástrem.
Stezka, nebo to co se zdá jako stezka, je vlastně vyšlapaná pěšina od nesčetných generací ovci a koz. Z kraje je značení docela dobré. Stezka vede mezi hodně starými jehličnany a stále zelenými píchacími keři a pochopitelně skalami. Někdo si dal hodně práce a žlutočernými pruhy a tečkami stezku mezi křovím a stromy vyznačil. S přibývající výškou pomalu mizí stromy a keře i barevné značeni (foto)  a za čas i kamenní mužíci. Směr udávají jen pozinkované asi 1,5 vysoké tyče (foto), které se alespoň mně dost obtížně mezi šedivě bílými kameny a skalami očima hledají.
Radka se rozhodla, že půjde pomalu, že dojde, kam dojde a pak se vrátí k autu. Já ať si jdu podle svého tempa. Po trošku strmém úvodním stoupání, kde je několik hóóódně hlubokých a hlavně neoznačených děr, se dostávám na šikmou pláň končící menší skalnatou římsou. Je skrz ni několik kozích stezek a celkem schůdných. Dál se jde směrem ke skalnatému žebru, které mizí kdesi nahoře. Ale jsou na něm občas tyče, směr je dobrý (foto). Kochám se doslova i do písmene. I když...jdu skoro po hraně. Z žebra je vidět jak na severní pobřeží, poloostrov chanijského letiště, tak na část planiny Askifou (foto). A pochopitelně na všechny vrcholky hor v okolí planiny ležících směrem na východ. Podle mne jsou ještě součástí Levka Ori. A fotím a fotím, užívám si teplo a ticho, občas je ze zdola slyšet cinkání zvonků ovcí a koz. Už zde skoro nic neroste, jen nějaké hodně odolné trsy trav a miniaturní keříky (foto). Podle mapy i ve skutečnosti stezka E4 tak ve třech čtvrtinách tohoto žebra uhýbá na západ a vede po vrstevnici a obchází vrchol Kástra. Oficiálně až na vrchol Kástra cesta značená není. Je ale popsána několika nadšenci chodících po Levka Ori. Došel jsem k poslední tyči, u které se stezka stáčí po vrstevnici na západ (foto). I odsud je krásný výhled na sever a východ, za zády mám vrchol Kástra. Pokračuju vzhůru po žebru ještě tak 800 metrů, ale cesta začíná být dost náročná. Asi jsem si blbě vybral směr. Vlezl jsem do suťového pole, deset kroků nahoru, pět metrů se mnou kamení sjede dolů. Ještě se ke všemu děsným fofrem změnilo počasí, začínají být mraky a tady jsou proklatě nízko (foto). Jsem tak ve dvou tisících metrech a doslova škrtají a zůstávají viset za vrcholky hor (foto). Musím se trošku obléknout, začíná i foukat vítr. Přelezu ještě asi dvě suťová pole, vrcholky jsou v mracích, orientace i podle navigace nic moc. Začíná mne bolet koleno, asi vrchol kultovniho Kástra letos nedám. Jsem tak podle navigace a map asi 200 metrů pod vrcholem. Po chvíli rozmýšlení to otáčím a pomalu, ač nerad se začínám vracet. Mám před sebou asi tři a půl hodiny sestupu k autu a snad čekající Radce. Letos jsme si zapomněli půjčit vysílačky a signál mobilů je v horách zřídka kdy.
Cestou opět fotím a fotím, měním kartu i baterku ve foťáku. Ještě že jsou velkokapacitní paměťové karty. Snad se nějaké fotky povedou. Musím tady konstatovat, že cesta dolů byla horší než nahoru. Na kamenném žebru docela fouká, snažím se jít pod hranou žebra, ale po čase to vzdávám, tam se jít nedá. Jak sestupuju níž, vítr se zmírňuje, sluníčko mezi mraky stále hřeje. Byl to ale fofr, jak se mraky roztáhly nad horami. Na konci skalnatého žebra už vidím i místo, kde máme auto (foto). Čeká mně ještě prolézt skalnatou lavici a pak přejít menší plato s děrami do skal. Zkouším u jedné jak je asi hluboká. Je!! Pomalu se dostávám na dohled auta. Zkouším zahvízdat na prsty, a dát znamení že jdu. Odpovědí se mně dostane hned. Asi jsem udělal budíček kozám a ovcím v okolí planiny (foto). Mečení a zvonění se ozývá ze všech stran. Ještě pár set metrů mezi stromy a keři a jsem na kamenité cestě. K autu a Radce je jen kousek. Je skoro 16:00 a jsem dole. Radka na mne čeká. Sděluji jí první dojmy. Převlékáme se, vyndáváme z auta svačinu. Jak ale občas bouchneme dveřmi auta, nestačíme se divit, co se děje. Ze všech směrů se sbíhají ovce a kozy, za patřičného zvukového doprovodu a dusání. Asi jsou tak naučené, že jim tam majitelé a chovatelé vozí nějaké zrní a pochoutky. To není na foťák, ale na kameru. Ale jsou bojácné. Obchází nás obloukem. Jen jeden kozel je hrdina a kontroluje nám batohy.
Počasí se umoudřilo, je opět teplo, ale pod mrakem. A tady dole na konci planiny nefouká, je moc pěkně. Sedíme pod stromem a kocháme se pohledem na hory. Kozy a ovce odešly do kopců hledat něco na zub, když od nás toho moc nedostali.
Cestu planinou Niatos a pak dolů na Askifou (foto) už známe. Jen nás stále udivují „panoramata“ na vesničky a okolní hory. Na konci vesnice Ammoudari kupujeme zdejší domácí chleba – jen se musíme trošku více dožadovat pozornosti -náctiletého děvčete, sledujícího nějaký telenovelový šlágr – a jedeme směr Rethymno. Po přejetí hor ale sjedeme z hlavní silnice vedoucí na Vrisses a jedeme přes městečka a vesničky pod horami. Těsně před naším dočasným domovem zastavujeme u všemi doporučované taverny-grilu. Za odměnu si kupujeme dvě „big“ porce gyrosu a tuňákového salátu. Doma se chladí Mithos a Retsina.

I když jsem na vrchol nedošel, byl to nádherný výšlap. Třeba se to jindy povede. Bude na co při prohlížení fotek vzpomínat. Ještě píšeme smskové hlášení Petrovi a Honzovi někam ke Gigilosu. No a zítra pojedeme na nějakou maličkou pláž na jižní pobřeží. Třeba tam budeme celý den jen ležet a koupat se …........

 

Náhledy fotografií ze složky Ales_2010

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář