Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

Omalos - Kalerghi -Katsiveli - Lívada - Kástro - Ammoudari

Na horskou chatu Kalerghi se dá od planiny Omalos (foto) dostat jednak cestou, která - podle mapy - začíná přímo někde (východně) u stejnojmenné osady Omalos, pak přímo ze silnice ke Xyloskalo - Dřevěné schody, kde je vstup do notoricky známé a vlastně nejznámější krétské rokle Samaria (asi 3 km od Omalos a asi 1,5 km před Xyloskalo) a poslední možnost je přímo z Xyloskalo značenou cestou. Šel jsem pouze odbočkou ze silnice, takže popíšu tuhle variantu.

Odbočka (vlevo při příchodu od Omalos) je v místě, kde z asfaltové silnice na Xyloskalo odbočuje doprava jiná, víceméně na západ vedoucí asfaltka. Odbočka doleva na Kalerghi je označená a je to docela široká kamenitá cesta, sjízdná i terénními vozy. Klikatí se celkem nezáživně, bez nějakých zvláštností neustále vzhůru. Jen v jednom místě ještě docela dole je celkem zajímavá informace v podobě tabule s popisem trasy a s mapou (vypadala jak výřez vojenské speciálky). Tahle silnice vyjde nahoře na planinu, na které je v dáli již vidět na takové skalnaté vyvýšenině cílová chata (foto). Vlevo od ní a pod ní je písečná plošina s ostrůvky nízkých křovin, kde se dá docela dobře vyspat (ve stanu, protože stálý větřík až vítr neustále při zemi žene drobný písek, který zaleze všude).

Další možnost je hledat ubytování na chatě, je otevřená možná celoročně a vedou ji nějací snad Rakušáci. Chata je postavená na nádherném místě, s pohledem do rokle Samaria a s výhledem na dvoutisícová dvojčata nad roklí - Gigilos a Volakias. Je tam taky nádherná latrína, pod kterou není obvyklá žumpa, ale otvorem se dá kouknout hodně hluboko (foto). Na chatě je taky tato skutečnost prezentována na okenicích neumělou malbou, se zdůrezněním, že se jedná o nejvýše položenou toaletu v Evropě a je tam naznačena i trasa vypuštěného exkrementu, úsměvně dlouhá 1600 m (chata je ve výšce 1670 m)(foto).

E4 ale vede po silnici pod chatou napřed trochu k severu a ze silnice odbočuje potom doprava dolu dobře vybudovaná stezka, kroutící se po docela příkrém svahu, ale vylepšená schody z kůláčů. Stezka se dole zase dostane na silnici a dále pak už jde po ní. Jsou odtud skvělé pohledy, hlavně doprava, k jihu, do boční rokle k Samarii a na hřebeny východně od ní. Potom, co silnice mírně klesá a obtáčí se kolem takových skal (jsou vpravo), se přijde na plošší místo, kde je rozcestí. Nazývá se to tu Buria, Bouria nebo Pouria - na různých mapách různě. Odtud doleva dolů odbočuje cesta, pokračující pak údolím až (podle mapy, nešel jsem tudy) k osadě Zourva. Rovně jde E4 a doprava to je k nějakým stavbám a hlavně velkému, z kamenů postavenému tanku s vodou. V roce 2003 tam voda byla - dala se napustit do lahví z kohoutu na trubce, trčící ze zdi tanku. Toto místo bylo dříve (podle info v mapě) používáno ovčáky jako alternativní vstup do rokle Samaria, ale cesta je už dlouho neužívaná a na některých místech snad nějak zborcená. (A stejně i kdyby se někomu podařilo tudy proniknout až do Samarie a ušetřit tak pár euro, neměl by vstupenku, kterou se každý návštěvník musí prokázat při odchodu z rokle.) Ale zpět k E4. Trasa pokračuje stále po původní silnici až k místu, ke odbočuje prudce doprava nahoru pěšinou do svahu. Místo je celkem dobře označeno. Po silnici se sice dá jít i dál, ale ta po nějakém tom km končí.

Tak tedy po stezce mezi kameny stále vzhůru. Není to prudký svah, ale cesta je klasicky kamenitá a při vlhku by to mohlo na tom vápenci docela dobře klouzat. Některé kameny jsou volné a dá se snadno na nich škobrtnout. Značení žlutočernými tyčemi se žlutým kosočtvercem nahoře, na kterém je nápis „E4“, je stále dobré. Tímto způsobem se docela pohodlně (když se odmyslí stálý výstup) dojde na jeden z nejvyšších bodů této trasy - Melindanou (2042 m). Je odtud opravdu majestátní pohled na celou jižní část Levka Ori. Masív Pahnes, ležící šikmo vlevo odtud, vidět není, kryjí jej jiné hřebeny.

Na tuto část cesty se dá již kouknout na Google Earth: Je dobře vidět již kousek cesty, stoupající na Melindanou a pak celá trasa zase dolů přes místo Pirou (podle mapy velmi pohostinné!!), chatu Katsiveli a údolím až na Lívadu. Dál to už zase patrné není. To ale trochu předbíhám, teď se setupuje z Melindanou.

I v reálu je tato cesta stále dobře sledovatelná. Sestup je také snadno zvládnutelný. Po sejití ze svahu další cesta jde přes několik na sebe navazujících plochých písčitých částí se stále dobře zřetelnou pěšinou, značenou tyčemi. Po dalším menším sestupu se dojde na celkem rozsáhlé ploché místo, kde se sbíhá několik údolí. Místo se nazývá Pirou (foto) a je na něm i mitato, ovčácká, kamenitá chata, a někde dál od stezky E4 by mohla být i voda. My ji nehledali, ale vede (spíše v roce 2003 vedla) sem nějaká hadice od několik km vzdáleného místa pod chatou Katsiveli. Za tímto plochým místem se E4 vydá šikmo do protisvahu, stáčí se po nějakou dobu doleva, jde kolem zbytků mitato a kamenných zídek. Pokračuje snadnou a značenou cestou takovým plochým mělkým údolím, občas překonává menší skalky, míjí několik dalších plochých písčitých depresí, až se dostane na jedno z nejznámějších a „nejcivilizovanějších“ míst v srdci hor - plošinu pod chatou Katsiveli. (Pro toto místo je také na některých mapách jméno Svourichti, což je také jméno hory, která se na to tu dívá pěkně svrchu.) Nejcivilizovanějších proto, že jsou tu celkem 2 mitato, jedna kamenná turistická chata na hřebeni nad tímto místem (asi 1960 m), betonová nádrž na vodu, zapuštěná pod zem (pokud v ní tak třeba v září ještě něco je, tak je to zelená břečka, nevhodná ani k umytí se), koryta s přívodem vody hadicí (2003 voda tekla, 2006 se musela sát přímo z hadice - koryto suché), je tu několik kamenných a asi dost starých, ale zřejmě už neužívaných ohrad (hned ta první, kolem které se k místu teprve přichází, je ideální k postavení stanu), pak je tu také u koryta s vodou rozcestník s ukazatelem směru na nejvyšší horu Páhnes (2453 m) a jsou tu samozžejmě i tyče E4. Větší mitato se běžně hikery používá k přenocování, ale já k tomu důvěru moc nemám, používají to i bačové s celkem odlišnými hygienickými návyky, a ne že bych byl nějak cimprlich, ale co je moc to je moc. Než několik mnoho času uvádět vnitřek do použitelného stavu, to vlastní stan mi přijde lepší. Menší mitato je asi výhradně obýváno ovčáky.

E4 z tohoto místa pokračuje ke kamenné chatě nahoře na hřebínku-sedle (foto). Na druhé straně je vidět opět stejná scenérie - suché, hnědé, kamenité svahy. Hodně kamenitá cesta začíná hned od chaty klesat na druhou stranu a je docela dobře označená. V roce 2003 tady někde byla i směrovka s nápisem „Lívada“, což je označení jednoho poměrně důležitého místa na trase, ale v roce 2006 už jsme ji neviděli. Dalším orientačním bodem je místo na dalším malém hřebínku o něco níže, kde je jednak tyč E4 a jednak je odtud vidět na obě strany údolí dole. Nalevo je to špatně, vpravo je to správně! (Ale i doleva se dá údolím jít, zezhora je dobře vidět pěšina, která tudy vede. Ale nevím kam se jeden tudy dostane.) Sleze se z hřebínku tak dejme tomu 30 - 50 m ne zcela jasnou cestou - tady si asi každý může vybrat - a dole je už zase tyčové značení. Takže údolím doprava. Tady se nedá ztratit, prostě se jde po jeho dně.

Malý problém může nastat až na zmíněném místě Lívada. Přichází se sem po takových plochých písčitých místech. Údolí se zde velmi rozšiřuje (foto, vlevo nad údolím ční Ornio, 2139 m) a správné je se držet při jeho pravé straně. Zleva se sem totiž připojuje jiné údolí, kterým sem přichází cesta od chaty Volika (viz popis trasy sever-jih, jinak Volika - Páhnes - Loutro). Toto místo je ale důležité i z jiného důvodu: je tu voda!! Objevili jsme ji při cestě od chaty Volika (2006). Je naopak při levé straně údolí, jímž se sem na Lívadu přichází od Katsiveli, zhruba v místě, kde se ta tři údolí spojují (opět viz trasa sever-jih). E4 míří však k malé skalnaté vyvýšenině a vyšplhá se na ni. Je na ní jednak opět mitato a pak taky zbytky kamenných ohrad, které jsou dokonce patrné i na snímku z Google Earth. Výšinka se přeleze a na druhé straně holt zase dolů (náznak “pohodlné“ cesty kamenným schodištěm) a doprava, mírně stoupajícím plochým údolím, podle tyčích. Po nějaké době (nedokážu přesně určit ani čas ani délku, už je to přecejen pár let a zápisky jsem si tehdy nedělal; ale nejedná se rozhodně o hodiny chůze!!) tyče uhýbají doleva opět na jakýsi hřebínek. Za ním jsme původně trochu kufrovali, další tyč nebyla vidět, jeden z nás (já) se pustil vpravo do a po svahu, zatímco druhý z nás hledal cestu dole. Byla dole, takže od tyče na tom zmíněném hřebínku zase přímo dolů, na ploché dno údolí a tudy zase dál. Kolem se objeví občas měsíční krajina, posetá trychtýřovitými dírami, jakoby tam číhal nějaký obří mravkolev na nebohého, a taky nejspíš obřího, Ferdu Mravence. Projít tuhle část něco trvá, ale přestože tam již tyče nejsou příliš hustě, neměli jsme problém najít cestu a držet se jí. Všeobecně se jde pořád rovně, nejsou tam nějaké zásadní změny směru.

Ovšem to jen do místa, které je na mapě označené Sideroportas, snad něco jako Železná vrata (kolik jich jen v Evropě je!! Na Dunaji mezi Jugoškou a Bulharskem, taky i mnohem blíž, v rokli Samaria a určitě jsou i další). Je to místo mezi dvoutisícimetrovými horami Grias Soros na jedné straně (vpravo) a Agia Pneuma (vlevo) s bílou kaplí nahoře na straně druhé. A je odtud také dole vidět severní pobřeží!! (foto) Do tohoto sedla se trošku šplhá, ale ruce se použít nemusí. Tady cesta začíná být už dost obtížně sledovatelná. Ze sedle to ještě jde, sejde se napřed trochu vpravo a traverzuje se svah na poměrně ostrý, mírně se svažující hřeben, na jehož konci se cesta prudce stáčí doprava, kolem velkých závrtů s nedohlédnutelným dnem. Od tohoto místa se jde víceméně po náznacích stezek a po svahu, spadajícím doprava dolů k dalším mravkolvům (foto). Tu a tam je i tyč, ale dost často od jedné ke druhé vidět není. Na jednom místě je nutné překonat terénní schod a slézt dolů za po moci rukou. A takhle se pokračuje až do místa, kde údolí, po jehož levém, docela mírném svahu se vlastně jde, končí obrovským amfiteátrem. Tam jsme taky objevili naši na dlouhou dobu předposlední tyč. Byla na takovém hřebeni, vybíhajícím doprava ještě před tím amfiteátrem; vlastně tvořil jednu jeho stěnu. A tady jsme nevěděli jak dál, až jsme objevili další tyč!! Ale až na druhé staně toho kruhového údolí!! A tak jsme se pro jistotu ani nenamáhali hledáním cesty a pustili se rovnou za nosem terénem přímo k ní. Napřed dolů na dno údolí a pak plošším žlebem zase nahoru. K tyči. A teprve tam jsme zjistili, že teprve teď jsme nahraní a že vlastně ano moc nevíme, kde jsme. Snad jen jsme tušili, že mohutná hora vpravo je asi Kástro. Trošku byl sice náznak jakéstakés cesty tímto směrem, ale ten náznak po pár desítkách metrů skončil. Hluboko pod námi bylo ploché dno jedné obrovské deprese a my jsme ji měli tak trochu taky, protože nebylo jasné, co teď.

Naštěstí se ale dole ve svahu objevila postava, stoupající svahem k nám. Ukázalo se, že to je kolega „hiker“, z Německa, který tu je s děvenkou a jdou obráceným směrem. Cestu ztratili v sedle na protější straně deprese a tak se rozhodli sejít dolů a ustanovat se tam. Děvenka hlídala stan a on se vydal kouknout se po další cestě. Vzájemně jsme si tedy vypomohli, i když on nám mohl říct mnohem méně, než my jemu. Nicméně, vydali jsme se do zmíněného protějšího sedla, napřed jsme sešli trochu dolů a pak už víceméně po vrstevnici, abychom neztratili výšku a nemuseli se pak zase zespoda trmácet nahoru. V sedle to vypadalo jako na nějaké „civilizační“ náznaky - byly tam zbytky nějaké zídky a něco jako asi 10 m cesty. Podle mapy (kterou jsme tehdy ale ještě neměli!! tehdy ještě neexistovala, vyšla mnohem později) by tyčovaná cesta odtud měla stoupat doprava šikmo do svahu, protože hora vpravo je skutečně masív Kástra!! To my ale tehdy nevěděli (jen dost silně tušili) a tak jsme se vydali pro jistotu naopak dolů (ne nijak zprudka, spíše mírně se svažujícím terénem) a došli do malé deprese, kde jsme se ubytovali. Bylo to pod severovýchodním svahem masívu Kástra. Z jižní hrany deprese jsme pak druhý  den viděli dost hluboko dole pod námi ploché dno údolí se stromy a vydali se tam traverzem po svahu. Objevily se kozí stezky - náznak blízkosti civilizace - a dokonce byly i tu a tam značené mužíky!! A k dovršení všech pozitivních skutečností - vpravo vysoko nahoře na hřebenu trčela proti nebi tyč!! Tak jsme se zase našli!!

Na dně údolí byla vozová cesta a došli jsme na ni v místě, kde byly zase kamenné ohrady a do země zapuštěný tank na vodu. Kdyby tam nějaká byla, bylo by to milé, celý den před tím jsme měli vodu jen od Katsiveli a už nám hodně docházela. Ale bylo úplně vyschlo. Jenže jsme byli na cestě, po které se šlo báječně a tedy i rychle ve srovnání s kamenitým svahem, po kterém jsme několik hodin od rána šli. V jednom takovém zase asi občas  obývaném místě (opět podzemní zásobárna vody - a opět prázdná) se k nám najednou zprava přidaly tyče E4!! Sešly dolů z Kástra. To už nebylo daleko na planinu Niatos - okrouhlou placku, kterou obkružuje kolem dokola cesta - silnice, ve výšce asi 1270 m. Na východním okraji z ní cesta vychází (blízko před místem, kde silnice vychází z planiny, je kamenný zásobník na vodu; příliš jsme nezkoumali, zda by se z něj nějaká voda dala dostat, možní ano) a odtud se zakrátko přijde k odbočce k chatě Tavri. To je ale slepá zacházka, jsou tam sice lavice k posezení a krásný výhled na planinu Askifou hluboko dole (foto) i na masív bílého Kástra (foto), ale voda nikde. Takže zpět na silnici a po krátké době další odbočka doprava, kde je i nějaká salaš a ohrady a hadice, takže zřejmě i voda. Odbočka je značena tyčemi. Vede napřed po vozové cestě, pak se na takové louce zúží v chodník pro pěší (pro lidi a kdysi asi i osly), stočí se doleva a zajde napřed mezi křoviny a posléze začne serpentýnami klesat borovým lesem (stále, i když řídce, značeno tyčemi). Jednou nebo 2x se přejde písčitá silnice (od chaty Tavri), která se ve svazích vine hodně zeširoka, a pod posledním přechodem silnice se už jde podél kozích a ovčích ubikací a trek skončí u veliké orientační tabule na okraji vesnice Ammoudari. Pokud se sejde vesnicí dolů, dojde se na jednu z hlavních silnic, která spojuje hlavní město kraje - Chanii - s jižním pobřežím - s Chóra Sfakion. Vesnice Ammoudari leží na okraji veliké planiny Askifou. Ve vesnici je možné doplnit zásoby (nejméně 3 samoobsluhy) a docela dobře - a ve srovnání s pobřežím i levněji - se najíst.