Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

PRAHA - ATHÉNY - CHANIA (letadlo) - SFAKIA (město; bus) - ILINGIAS (rokle) - ANOPOLI (planina, vesnice) - GHONIA - LAGOU (rokle) - ANGHATHOPOI - ROUSIÉS (sedlo) - KATSIVELI (planina) - E4 - XYLOSKALO (vchod do rokle Samária) - ACHLADHIÉS - OLYSMA - ACHLADHA (rokle) - SOUGIA (vesnice) - LISSOS (údolí) - GHIALISKARI (pláž) - ANIDRI (rokle, vesnice) - GHIALISKARI - PALAIOCHORA (město) - CHANIA (bus) - ATHÉNY - PRAHA (letadlo)

ČT 24/05 – Odlet z PRG byl poměrně pozdě, až v 17:45. To sebou sice neslo pohodu a žádný velký tlak na čas odletu, ale v ATH to mělo být ve 21:15 (už jejich času), a protože odlet dalším letadlem z ATH měl být ve 21:55, bylo na přestup jen 40 min, z čehož jsem moc nadšený nebyl. Z tohoto pohledu se mi nejistota, zda pak v Chanii (přílet 22:45) chytím ještě nějaký bus do města, zdála být celkem marginální. Let z PRG do ATH pak byl zpestřený turbulencemi (odhaduju zhruba někde nad hranicí Maďarska a bývalé Jugoslávie), jaké jsem snad ještě nezažil. Napřed se to trochu tu a tam zatřáslo, pak se to třáslo víc a nakonec jsme se docela propadli o nějaký metr. Letuchy, co zrovna rozvážely jídlo (Aegean Airlines jsou jedny z posledních, které ještě pasažéry aspoň trochu cestou nakrmí a napojí), tak jakmile jsme se tak propadli – bylo to na moment hnedle jak stav beztíže – tak tryskem odjely do svých kutlochů, kde vozíky s jídlem zaparkovaly na dost dlouhou dobu a sebe připoutaly k sedadlům. To byla už druhá předzvěst toho, že letošní dovolená (aspoň tedy její začátek určitě) nebude zas tak úplně bezproblémová. Ukázalo se, že moje obavy z přestupu v ATH byly oprávněné – už na Ruzyni sekera asi 20 min. V ATH nás, co jsme pokračovali dál (do Chanie, nebo do Soluně), soustředili do jednoho busu, který na další cestující nečekal a dovezl nás přednostně do haly (letadla z PRG v ATH jen hodně vzácně přistanou k chobotu, hnedle vždycky zaparkují někde daleko od haly a busy s cestujícími pak dělají vyhlídkové jízdy po letištní ploše). Takže letadlo do Chanie jsem stihnul dobře, dokonce jsem ještě chvíli čekal, než nás začali pouštět dovnitř (resp. zase do busu, který nás k letadlu dovezl), no a v Chanii jsme byli tedy tak nějak už podle plánu. Jenže problém byl, že tam sice bylo v pořádku moje tělo, ale bez báglu. Takže reklamace. Baba v okýnku věděla už dopředu, že tam bágly nemáme, že zůstaly v ATH; připadalo mi, že se na to prostě v ATH cíleně vysr*** – co se budou honit s nějakými dvěma zavazadly, že jo (totiž ještě jeden pár, cestující taky z Prahy, byl podobně postižený). Důvod byl, že prý díky tomu zpoždění z PRG bágly v ATH nestihli přeložit. Hm. Že by pouhá dvě zavazadla byl takový problém? A že prej to dovezou z ATH hned prvním ranním letadlem, co přilítá kolem deváté a nám pak zavazadla dovezou, abychom udali svoje adresy, kam to má být doručené. Hned jsem nastolil téma nějaké kompenzace, ale utřela mě, že na to mají 24 hod. (Jak jsem pak zjistil, tak cíleně kecala, není to pravda, ale – to předbíhám – stejně jsem z nich nic nevymáčkl). Ti dva s tím neměli problém (na letišti na ně čekalo pronajaté auto a odjeli bydlet do nějakého penzionu do Palaiochory a tam jim taky jejich zavazadla další den dovezli), ale v mém případě problém byl – baba nechtěla (nemohla?) pochopit, že NEMÁM ACCOMMODATION!! Nakonec jsem to usmlouval, že bágl dovezou k info-kiosku, co je na autobusáku (další den mě čekal odjezd odtud busem do Sfakie) a dostal jsem ještě nějaká telefonní čísla a jméno kurýra, jak a s kým se domluvit. Takže jsem byl bez báglu, a to mě čekala noc – původně na pláži ve stanu – ale naštěstí v dlouhých kalhotách, pohorách, triku a košili mikroflísu, měl sebou jsem taky takovou tenkou mikino-bundu, foťák, mobil, dokumenty, peníze a pár drobností. Naštěstí se mi podařilo chytit ještě úplně poslední bus do města, i když reklamace nějaký čas zabrala.

PÁ 25/05 – V Chanii (už lehce po půlnoci) klasika – první gyros a první (místní) pivo Mythos na lavičce v parku na náměstí Πλατεια 1866 (1866 Square), no a pak (to už byla téměř jedna hodina po půlnoci) nastalo loudání se po městě. Napřed ke starému přístavu, kde jsem zjistil, že docela nepříjemně – na to, že mě čekala noc někde na lavičce, nebo na pláži – fouká. Takže mezi baráky, kde to nefoukalo, a toulat se spícím městem. Došel jsem tak na pláž Neo Chóra, kde jsem plánoval první přespání. Tam jsem zkusil jen se tak aspoň natáhnout, ale písek byl už hodně studený, a to nebylo moc příjemné. Takže zpátky městem zase ke starému přístavu, v jednom parku lavička, ale nedaleko houmlesáci a vypadalo to, že by mohli votravovat – rozhodně nespali a mého objevení se si dobře všimnuli – takže zase na cestu. Ale čas ubíhal, už bylo po třetí ranní a počítal jsem, že tak kolem páté už by mohl být otevřený „Sweet Corner“ na autobusáku, kde bych mohl jednak mobilovat a poslat o sobě zprávu (je tam wifi-free), jednak si koupit kafe a něco k jídlu, a hlavně posedět na kožených křeslech, nebo aspoň na židli, a trochu se ohřát (už mi začalo být i malinko chladno), a tak. Prošel jsem pomalu celý přístav a na počátku mola, co vede k majáku, byla další lavička, na které jsem taky nějakou dobu strávil vleže. No a potom se už se šourat do města a na autobusák. Už bylo otevřeno, takže první světlý bod začátku dovolené (vlastně druhý, ten opravdu první byl popůlnoční gyros a Mythos). No. Po nákupu nutností (především bomba k vařiči) byly nějaké telefonáty s Goldenair Handling, firmou, co se stará o letadla – zavazadla, jídlo, PH apod. – a co mi nedodala bágl. Problémem bylo, že kurýr se prý nedostane k domluvenému kiosku, tam jsou na vjezdu do areálu autobusáku závory a dovnitř smí jen busy a auta s nějakými asi zvláštními povoleními, což on pochopitelně neměl. A teď jak se domluvit, do autobusáku jsou celkem 3 vjezdy/výjezdy se závorou a další dva vchody. Nakonec to dopadlo tak, že mi kurýr – a to bylo už tak jedenáct dopoledne – zavolal, že je u vjezdu před závorou, a že abych honem přišel pro to zavazadlo. Stál jsem zrovna mezi vjezdem (se závorou) a výjezdem (taky se závorou) – tak jsem se ho začal vyptávat, kterou bránu má na mysli, ale on se najednou zeptal, jestli nemám na sobě modré triko (to jsem opravdu měl) a že mě teda vidí. A zatroubil. Tak mě navigoval, já k němu doběhl, on mi téměř hodil bágl (nějaký protokol o předání/převzetí?? chacha, na to se tu asi nehraje…) a rychle sedl do auta a prchal, protože za ním už se hromadily busy, co chtěly dovnitř a troubily na něj. Takže bágl byl na světě, nebyl poškozený a já mohl začít tedy dovolenou se vší parádou. Ve dvě mi jel bus do té Sfakie. Jak se ukázalo, problémům ale neměl být konec. Ten bus měl zapnutou klimošku na max chlazení a byla rozbitá a nešla vypnout; přestože si po půlhodince cesty začali už cestující stěžovat, tak s tím řidič nic nedokázal udělat. Nakonec jsem to u sebe vyřešil tak, že jsem záclonou od okna zespoda překryl průduchy, ze kterých na mě foukal ten ledový vzduch, a tak se to dalo jakžtakž vydržet. Ale ve Sfakii jsme se všichni těšili, až se z té pojízdné lednice konečně dostaneme ven, abychom se trochu ohřáli. Ve městě (byly asi tak čtyři odpoledne) pak už normálka – dojít kousek k molu, kde přistávají trajekty, do gyrosárny na další (během této dovolené už třetí) gyros – dělají ho tu velký a dobrý a za dobrou cenu. A k tomu samozřejmě pivo. Sedl jsem si s tím na lavičku na dětském hřišti, kde byl klid, sem žádná robata asi nikdy nechodila, hříště vůbec nejeví známky používání, a navíc to tu má další výhodu – vzadu v rohu je kohout s pitnou vodou, kterou jsem si taky hned nabral. Se vším jsem se loudal, času jsem měl hafo – čekal mě akorát přesun na spací místo do rokle Ilingias, což je tak necelá hodinka maximálně. Nakonec jsem se tam teda vydal. Na silnici horko, taky bágl byl ještě panensky těžký, nevyjedený, nožky a tělo vůbec na pochod se závažím nenatrénované, tak jsem se potil jak dveře vod chlíva a často jsem musel zastavit a chytit dech (maskoval jsem to potřebou dělat fotky a videa). Na spacím místě v rokli vše OK – jako obvykle byla nutná nějaká údržba, taky jsem se rozhodl to místo, ohraničené velkými kameny, trochu rozšířit, aby se tam dobře vešel i dvoumužný stan (naposledy jsme to s kamarádem Honzou museli trochu ubourat, abychom se tam vešli), ale pak už přišel večer a ulehnul jsem k první krétské noci, kdy jsem mohl normálně spát. V novém „letním“ péřáku mi bylo dost horko, takže jsem byl jen ve spacákové vložce a i to bylo zpočátku moc.

SO 26/05 – Dneska mě čekal přesun boční roklinou na planinu Anopoli, tam hospoda a pak pokračovat po silnici (napřed asfalt, pak už písčito-kamenito-štěrková klasika) na místo Ghonia a odtud začít stoupat do hor roklinou Lagou. Noc v Ilingias docela dobrá, až na jeden moment, kdy náhle silně zadulo, až mě to vzbudilo. Tak jsem (byla tma) vylezl, že ukotvím pro jistotu stan ještě i šňůrkami; udělal jsem to, ale byl to jen ojedinělý větrný výkřik, který se už do rána neopakoval. Výstup boční roklinou docela šel, přestože slunce pralo. Ta roklina je, alespoň zpočátku, dost úzká, takže dolů do ní slunce moc nedosvítilo. Horní konec je  už ovšem na slunci, a to slunce pralo jak divý. První vodárna měla vodu a koryto nebylo kupodivu plné včel a vos – ty se soustředily na trávu, kam voda z koryta vytékala a dělala tam menší mokřinku. Napil jsem se a pokračoval nahoru. Tuhle část nemám rád. Cesta (možná něco mezi polňačkou a lokální silnicí bez zpevněného povrchu) je s celkem velkými kameny, štěrkem se to rozhodně nazvat nedá. Blbě se po tom jde a navíc to dost prudce stoupá, taky už bylo hnedle k polednímu, takže slunce pálilo … Druhá vodárna, pak třetí – tam jsem zase pil – no a pak po asi 80 m prudšího stoupání už hlavní silnice mezi Sfakií a planinou Anopoli. Tak přes ni a zase nahoru na cestu pod stožáry na vrcholu blízkého kopce, jež vede k nějakým chlívům. Bágl jsem nechal dole u drátěné brány, kudy se pak pokračuje, a vylezl jsem nahoru ke stožárům jen s foťákem a flaškou vody, že si tam ve stínu trochu dáchnu. Bylo tam příjemně, mírně foukalo, krásné rozhledy na celou východní část planiny a jižní hradbu hor, kam mířím… Další pokračování výrazně méně namáhavé – kus taková uježděná polňačka, pak asi 2 km asfalt a konečně hospoda Anopoli. Poloviční porce místního „řeckého“ salátu speciál s chlebem, pivo, trochu rakije a nějaký zákusek a zase na cestu. Dost úmorné, stále nahoru ve výhni. Konečně ústí rokliny Lagou – tady to bude už nahoru mnohem víc, než jak to bylo po silnici, ale zase víc ve stínu. Místy cesta zarubaná popadanými stromy – už je to pár let, co tu (jak jsem se později dozvěděl) najednou z ničeho nic napadlo na jaře hodně dost těžkého, mokrého sněhu, který větve polámal a stromy vyvrátil, a nikdo, třeba z horského klubu EOS z Chanie (značí v horách cesty), s tím dodnes nic neudělal. Měl jsem víc alternativ, kde přespat podle rychlosti postupu – ale moc mi to nahoru nešlo, a tak jsem zůstal hned na tom nejnižším místě – hezký malý plácek s jehličím tak pro jeden stan v nadmořské výšce 1100 m (i když mi to moc nešlo, tak zase to není tak málo, vzhledem k tomu, že jsem den začal hnedle na úrovni moře…a měl jsem i s vodou bágl asi 21 kg + tříkilovou zrcadlovku). Uvařil jsem si první jídlo a těšil se do spacáku. Už než jsem zalezl, tak dost foukalo a v noci to ještě přitvrdilo, vítr v horách hučel, a protože kolem to je zalesněné, tak i ty stromy ve větru dělaly hluk. 5,3 km

NE 27/05 – V noci byl nejen hluk od větru a stromů, a i stan se neustále hlasitě plácal, ale taky občas i velmi mírně a drobně sprchlo. Vždycky to trvalo třeba minutku, déle ne, spíš to na mě dělalo dojem, že ty kapky stále sílící vítr odněkud přivál, než že by to byl déšť z mraků nad hlavou. Ale ráno bylo docela teplo a na obloze se střídaly mraky bílé, černé a šedé s modrými fleky. A všechny ty mraky po obloze jen letěly. Na místě Kriaras, když jsem tam dorazil, bylo zrovna chvíli slunečno. Zkontroloval jsem cisternu – bylo v ní dost vody, ale ze shora se zdála být hodně kalná, šedá… Řekl jsem si, že se trochu ošplouchnu, nabral jsem si tedy do nádoby na laně, co tam byla hned vedle, a dírou v jejím dně vytékal docela čirý čůrek, v kterém jsem se trochu umyl. Asi by ta voda šla po průchodu filtrem (který jsem měl sebou) docela dobře použít. Dlouho jsem se tam nezdržoval a pokračoval. Nad ruinami domku jsem měl první delší pauzu na focení kytek. Vítr ale stále sílil a já šel proti němu, což nebylo zrovna moc příjemné. Navíc se zkracovala frekvence, kdy mírně sprchlo, a ten deštík byl pak už hnedle vodorovný, jak ho hnal tady už silný vichr. Nasadil jsem GTX bundu (Tilak) a dlouhé kalhoty, které bohužel nebyly nepromo, takže když přišel opravdový déšť, tak jsem se snažil raději zůstat chvilku za nějakou skalkou, abych byl alespoň trochu chráněný v jejím závětří. Než jsem došel na silnici (místo se jmenuje Angathopoi), tak jsem tohle provedl asi 2x, a pak ještě jednou v údolí, kterým se prochází, když se odbočí ze silnice na starý chodník (tuhle přestávku jsem spojil s menším příjmem stravy). Kalhoty jsem měl chvílemi ve předu na stehnech už promočené, ale jak silně fičelo a přitom bylo jakžtakž teplo, tak to docela rychle zase usychalo. Avšak když jsem dorazil do údolí Ammoutsera (asi 1800 m), tak byly podmínky tak extrémní (hlavně ten vichr, nárazy musely mít snad přes sto, normálně to se mnou smýkalo a občas jsem proti větru ani nemohl jít), že jsem se rozhodl využít malého kamenného domku, co tam na jižním konci údolí je, a ubytovat se tam do dalšího dne – doufal jsem, že se počasí přecejen trochu zlepší. Sice byly teprve tři hodiny, ale fakt to moc nešlo pokračovat. Navíc další cesta byla pořád nahoru (až dosedla Rousiés ve výšce 2135 m), takže se dal předpokládat stále silnější a silnější vichr. Jakmile jsem se tedy dostal na začátek toho údolí (Ammoutsera), tak jsem tam odbočil. Je tam taky asi trochu zrestaurovaná podzemní nádrž na vodu a vody v ní bylo dost a myslím, že by byla použitelná i pro vaření (já se v ní ale zase jen trochu umyl). V domku to sice protahovalo – v kamenech, ze kterých byl postavený, bylo dost děr skrz naskrz – ale šlo to. Horší to bylo, když zase začalo pršet – střecha domku je v dezolátním stavu a na dobře 15 nebo 20 místech voda z deště buď přímo crčela, nebo aspoň kapala. Domek není velký, napřed jsem si myslel, že se tam vyspím na zemi jen tak na karimatce a trochu naštorc, abych se tam vešel, ale jak tam začalo dovnitř pršet, tak mi nezbylo, než postavit uvnitř stan. Venku to díky vichřici rozhodně nešlo, to bych se s ním mohl rovnou rozloučit. Ale on se tam nevešel…nakonec jsem stan postavil tak, že částečně koukal ven. Všechny věci jsem dal do různých nepromo obalů, poloprázdný bágl do nohou… byla to noc dost děsivá a hlučná, ale aspoň třeba zima mi nebyla, letní péřák a vložka do něj to jistily. 6,5 km

PO 28/05 – Noc byla opravdu dost děsivá, protože se k nepohodě venku přidaly uvnitř i myši!! Jednu si mi podařilo dokonce zabít, ale celkový výsledek byl, že mi jednak prokousaly Tyvek, co dávám pod stan (to nic tak hrozného zase nebylo, bylo to jen na jednom místě a u kraje), pak taky prázdný obal od „pytlíkového jídla“ (cestovní stravy Eat To Summit), do kterého jsem si chtěl, místo zašpinění ešusu, udělat další jídlo, a hlavně – prohryzaly, mrchy, dírky i do silikonové misky, do které jsem si dělal ráno ovesnou kaši!! Ráno už ale bylo aspoň trošku veselejší. Sice byl stále docela silný vítr, v nárazech určitě téměř vichřice, ale bylo už do toho častěji i modro a slunce, a když se kroutící se silnice dostala do závětří, tak bylo dokonce i příjemně. Na další cestě nebylo dlouho nic zvláštního, občas se po okolí válely mraky, z toho najednou zčistajasna zasvítilo slunce… Ale nedaleko před koncem silnice mě čekalo překvapení – v dost příkrém svahu vpravo, na hrubém kamení, bylo pár stanů a dole na silnici pod nimi dvě auta!! Taková jako vysokohorská výprava, většina stanů geodetických jako do Himalájí… Byli to Řekové – asi si tam přijeli auty víkendově zastanovat…aspoň takový to na mě dělalo dojem. Trochu jsme si řekli pár slov hlavně o počasí a já pokračoval nahoru, zatímco oni balili, že zase sjedou auty dolů... Jak jsem začal na konci silnice stoupat po pěšině ve svahu Stérnes, vítr snad ještě sílil, ale po modré obloze se honily bílé mraky, tak to bylo nadějné alespoň v tom, že by už nemuselo pršet. V sedle Rousiés (2135 m) jsem hned zamířil k malému kamennému domku, co tam stojí. Kovová, jakoby vojenská postel uvnitř byla hezky ustlaná nějakou celtou, ale jak jsem si všimnul, tak i tady asi střecha/strop nebyly zřejmě tak zcela OK – na zemi se mi zdálo, že hned za dveřmi je trochu vlhko. Měl jsem původně v plánu vystoupat na Stérnes hned nad sedlem, předposlední vrchol nad 2300 m, kde jsem ještě nebyl. Ale momentálně mě tam nic nelákalo. Najednou se na přístupové pěšině od silnice do sedla objevila postava. Ukázalo se, že je to nějaká Angličanka, asi tak mezi 40 a 50. Dost nalehko, a že prý jdou na Páchnes (2453 m), nejvyšší horu Levka Ori. (Za ní se pak trousily ještě další dvě.) Nechaly se dovézt na konec silnice autem z Anopoli. Napřed jsem jí dal panáka slivovice a pak jsme dali řeč. Mezitím dorazily ty další dvě (oběma jsem nabídnul občerstvení pro zahřátí, ale jedna odmítla). Chvilku jsme povídali a podařilo se mi jim rozmluvit, aby šly nahoru. V té vichřici. Nakonec, když se rozhodly pro návrat, tak si ještě přecejen trochu vylezly na hřebínek nad domek, kde je to už úplně nechráněné, a dokonce i šly kousek nahoru, ale tak asi po 20 metrech zase rychle slezly dolů a uznaly, že by to opravdu byla velká blbost, jít na ten Páchnes. Měly taky domluvený odvoz zpátky dolů, ale až za 4 hodiny, tak se rozhodly, že prostě holt půjdou po silnici dolů, a až potkají auto, že je naloží a odveze. Ještě jsem jim poradil, aby od konce silnice šly místo po silnici po staré cestě – silnici budou mít furt v dohledu a po tak 2 km se to stejně zase na tu silnici napojí a aspoň půjdou nějakým terénem. Souhlasily s tím, že je to dobrý návrh, ale jestli tudy pak opravdu šly, to samozřejmě už nevím. V závětří u domku to bylo opravdu docela použitelné, a protože se najednou mraky roztrhaly a už nějakou dobu svítilo a vypadalo to, že i po nějakou delší dobu bude i nadále, a tak jsem si řekl, že tam nechám bágl a přecejen zkusím ten Stérnes. Jenže když jsem vyšel na ten hřebínek nad domkem, tak jsem dostal takovou facku od toho vichru, že jsem se zase pokorně vrátil a rozhodl se definitivně Stérnes vynechat a pokračovat (podle svého itineráře) po pěšině směr planina Katsiveli. Taky bych tam na kopci mohl vzlítnout jak rogalo. Takže bágl na záda a hurá do vichřice. Na tom hřebínku nad domkem jsem sice zase dostal tu větrnou facku znova, ale jen o kousek dál se ten vítr nějak záhadně otočil a začal mi foukat do zad, a takhle to pak bylo až na Katsiveli. Cesta tam je hezká a nenáročná, sice se asi 2x musí taky trochu stoupat, ale celkově je to z kopce – Rousiés 2135 m – Katsiveli 1900 m. Jak jsem se pohyboval tak poměrně vysoko, tak občas jsem byl já, nebo kus okolí v mracích, ale ty zase po chvíli zmizely. Na Katsiveli byla docela pohoda. I vítr se mírně utišil a tak jsem vybalil a jal se sušit. Rozhodl jsem se totiž, že tu nezůstanu (protože tu v korytě nebyla voda) a půjdu o necelé dvě hodiny dál a o kus níže na Petradhé, kde přespím. Času jsem na to měl dost a cesta je celkově taky dolů – z 1900 m na Katsiveli o tak asi 200 m níže, a hlavně na Petradhé pak budu mít nedaleko studnu v údolí Potámos, kde naberu další zásoby vody. Na Petradhé jsem dorazil v dobrém čase a v docela dobrém počasí – slunce svítilo a zadulo jen občas. Místo ohraničené kameny, kde jsem se chtěl ubytovat, jsem ale nenašel, všechno bylo takové zarostlé, zelené… Ale našel jsem si místo jiné a taky dobré. Trávníček, rovinka…krása. Postavil jsem stan tak, aby byl úzkou stranou proti předpokládaným poryvům větru (už ale byly docela umírněné), uvařil si a mohl jsem se konečně těšit na poklidnou noc. 12,0 km

ÚT 29/05 – A taky poklidná byla, vyspal jsem se krásně. Ráno klasika, snídaně (zase ovesné vločky a čaj), dojít pro vodu ke studni v údolí Potámos (asi 7 min mírně dolů, ale cestou jsem se přecejen šel podívat, jestli nenajdu to původně uvažované místo, když jsem tam byl poprvé, tak tam totiž rostly trasy zdejšího endemita, Anchusa caespitosa, ale nikoli v té sytě modré barvě, ale tam jsem objevil formu růžovou – a to místo jsem našel i s tou růžovou kytkou), sbalit se a zase na cestu. Měl jsem v plánu najít ještě i bílou varietu endemitické té kytky Anchusa caespitosa, kterou jsem tam na jaře v roce 2014 někde fotil a kterou do té doby nikdo neviděl, a ani botanici-specialisti na krétské rostliny o ní nevěděli. Šel jsem tedy údolím nahoru s tím, že se pak napojím na značenou E4, po které jsem sem (od Katsiveli) přišel a že tam někde bych tu kytku mohl najít (a znova vyfotit) – pamatoval jsem si jen zhruba, kde tenkrát byla. Ale bohužel jsem ji už nenašel, přestože doba byla vhodná, zrovna byly v květu. Škoda… Ze sedla mezi Petradhé a jinou planinou – Pirou – cesta už téměř pořád stoupá až pod horu Melindanou (2132 m). Vždycky se dostane na jinou planinku, kterou přejde a pak zase jde svahem nahoru. Na jedné z planinek – Plakoseli (kde jsem taky už 2x spal) jsem si udělal menší přestávku, a pak zase nahoru. Jak jsem začal stoupat z poslední planinky – Lakkoi (což by se dalo přeložit taky jako „Díra“) – tak ten vítr, který byl níže už poměrně zklidněný (ve srovnání s předchozími dny), zase nabíral na obrátkách, a když jsem se dostal do dalšího sedla už pod tou horou Melindanou, tak ty poryvy byly takové, že se prostě nedalo jít a asi 2x jsem si dokonce dřepnul a držel se balvanů, aby mě to nesfouklo; pokud by se to totiž stalo, tak by to se mnou seklo na dost prudký svah pode mnou, který pak končí vysokými, kolmými útesy, spadajícími do rokle Samária… Nic moc…to by se mi asi vůbec nelíbilo… Blbý bylo, že ten vichr nebyl kontinuální, stálý, tomu by se jeden dokázal přizpůsobit, ale byly to nárazy, kdy bylo dokonce chvilku téměř bezvětří a najednou člověk dostal ránu, která s ním i smýkla, klidně to těsně před dokročením kroku i odfouklo nohu, a hole – pokud je člověk nedržel pevně – v té vichřici vlály vodorovně... Chvilku jsem přečkal v závětří nějaké skalky, ale pak jsem si řekl, že tam přece nemůžu být věčně, bivakovat se tam rozhodně nedalo (to bych musel celou noc jen sedět, víc místa tam nebylo), a že prostě musím dál. Nad sebou, tak o sto metrů výše, jsem na takovém tupém ostrohu viděl další tyče, ke kterým jsem se musel dostat, a pak už to bylo na vůli boží, co bude dál. Našel jsem si systém, jak pokračovat – čekal jsem vždycky, až se vichr trochu uklidní nebo třeba i na chvíli přestane úplně, a rychle jsem ušel pár metrů a zase se preventivně ukotvil, přestože třeba ještě foukat nezačalo, a čekal do dalšího uklidnění. Takhle jsem dokázal postupovat, sice pomalu, ale šlo to. A navíc – jak jsem se dostával víc a víc pod tu horu Melindanou, tak jsem se současně taky dostával do jejího závětří, takže nakonec na tom asi nejnebezpečnějším úseku, kde útesy do rokle Samári jsou jen kousek pod cestou, to pak bylo nejméně větrné. Větrnou facku jsem pak dostal zase až když jsem tu horu podešel a obešel, ale tam už to bylo něco úplně jiného – tady byla dost dobrá pěšina sice na návětrné straně, takže kdyby něco, tak by mě to sice porazilo, ale na svah, který ve směru větru od pěšiny stoupal, a pak taky – tady ten vichr byl najednou kontinuální, nebyly to nárazy a najedou to docela šlo jít, člověk se tomu přizpůsobil. Takže jsem sestoupil na planinu pod severními svahy hory Mavri (tenhle vrchol má 1883 m), kde jsme s kamarádem taky jednou už spali. Udělal jsem si tu menší obědovou přestávku a tady už to s větrem bylo zase docela dobré. Zanedlouho jsem pak byl dole na silnici od sedla Poria. Tady, v tom sedle, jsem měl v plánu přespat. Je tam malý (zamčený) kamenný domek strážců Národního parku Samária a kousek od něj kamenná stavba ve stylu mitato, určená jako útulna pro pocestné. Taky je tam cisterna na povrchovou vodu, ale kohout, který z ní vždycky trčel, byl najednou fuč a místo něj tam byla jen hadice, která z cisterny vedla do toho (uzamčeného) domku; a navíc ta cisterna byla nahoře oplocená a na brance visel velký zámek. Vodu jsem však tak moc zase nepotřeboval, i když by se hodila, takže jsem se vykašlal na to, že bych ten plot přelezl (šlo by to) a vodu si – pokud by tam byla – z cisterny nabral poklopem. Domek je na hezkém místě, má betonovou terásku a pod ní je prudký suťový svah do Samárie, je odtud krásný výhled na protější temný hřeben s horami Gigilos (2080 m) a Volakias (2114 m), a taky severně od nich na vrcholy Strifomadhi (1921 m) a Psilafi (1984 m). Na tu Strifomadhi jsem měl v plánu další den vylézt. Pamatoval jsem si, že za jedněmi dveřmi z té terásky domku je nezamčené WC, tak jsem tam nakoukl (dveře byly jen zajištěné hřebíkem) a opravdu tam bylo jednak otevřeno a jednak tam i to WC bylo, ale byl tam humus – mísa odporně špinavá a v umyvadle bylo naskládané nasbírané dříví na nějaký ohníček…asi… a nebyl tam na tom umyvadle žádný kohout, ten zřejmě někdo šlohnul. Zkusil jsem na takové válcovité nádržce pod stropem nad mísou zmáčknout nějaký čudlík – a ejhle – do mísy vytekla voda!! Tak jsem prozkoumal to umyvadlo a pod ním byl kousek tlakové hadičky, opletené kovovou síťkou, a když jsem otočil kohoutem, od kterého vedla, tak z ní začala taky téct voda!! Takže bylo houby zle!! Na terásce jsem si uvařil a přesunul se do útulny. Má dvě místnosti a místo oken a dveří jen otvory. V první místnosti byly dvě „lože“ – vždycky dvě nějaké palety a na nich lepenka, docela luxusní spaní, ale zadní (větší) místnost byla hodně nepoužitelná. Jednak tam byla dost tma, světlo jen z jednoho malého okénka, a na zemi byla vrstva prachu a v něm bordel – igelity, flašky, petlahve a další… Takže jsem samozřejmě zvolil první ložnici, ale protože to tam hodně protahovalo a ten průvan tam dost vířil prach, tak jsem jednak trochu utěsnil "okna" (skutečně to pak s průvanem bylo lepší) a pak se rozhodl, že na jednom z těch „lůžek“ si raději postavím aspoň vnitřní stan, že to uvnitř něj mohlo být s tím prachem lepší. Což jsem tedy udělal, bágl se všemi věcmi jsem pak zavěsil na nosnou, dost silnou kovovou trubku, podepírající střechu/strop (měl jsem na paměti ty myši a jejich činnost v předchozím baráčku v údolí Ammoutsera) a strávil jsem tam opravdu poklidnou noc. 8,8 km

ST 30/05 – Nikam jsem nepospíchal, civilizace na Xyloskalo (v podobě třeba piva, kafe a nějakých pekárenských výrobků ve snackbaru), kde je vchod do Samárie, byla nadosah, a čas mě tedy nijak netlačil. Jenže počasí nic moc. Sice teplo, ale honily se mraky, které občas hřeben naproti přes Samárii zcela zakryly, a zdálo se, že nahoře by mohlo opět hodně foukat a tak jsem se rozhodl, že i výstup na Strifomadhi raději vynechám (když jsem tam byl sám; ve dvou by to bylo šlo lépe, bylo by to bezpečnejší) a půjdu na pobřeží jinudy. Když jsem se dostal pod chatu Kallerghi, rozhodl jsem se, že se tam ani nepůjdu podívat. Jediné, co je tam k vidění, jsou pohledy dolů do hloubky rokle Samária a nedaleká visutá kadibudka, jenže chata sama se tu a tam skrývala do mraků a nakonec občas i v dole rokli se najednou objevily mraky – a to výhledy moc nepodporuje. Nehledě na to, že jsem TOHLE všechno už zažil a viděl tolikrát, že pivo a kafe dole pro mě byly daleko lákavější. Cestou dolů po kamenité silnici se otvíraly pohledy hluboko dolů na planinu Omalos, kde to vypadalo, že TAM slunce svítí, a tak jsem se těšil, až se tam dolů dostanu. Minula mě taky zajímavá skupinka, mířící nahoru. Napřed šly ovce, možná tak okolo třiceti kousků. Za nimi se loudali nějací psi a za těmi pak ještě mozek výpravy v podobě nějakého bači. Jenže za tím pelotonem jel klasický pickup, auto s malou nákladní plošinou, a na ní se vezl oslokůň!! Nebyl to myslím čistokrevný osel, bylo v něm něco přimíchaného, nicméně měl to privilegium, že nahoru nemusel po svých, ale jeho veličenstvo tam bylo vyvezeno!! Ze silnice pak vede na Xyloskalo značená pěšina, od silnice se odpojuje v její tuším 4. zatáčce po levé ruce (když se jde dolů). Odtud už je to jen chvilka (tak půl hodiny?) a člověk je mezi parkujícími auty. Takže první moje kroky vedly k občerstvení, ovšem to jsem se přepočítal – bylo ZAVŘENO!! Obě parkoviště (přibylo jedno nové) narvaná auty a určitě by nějaké tržby byly, ale holt Řekové mají zřejmě za (minulou) sezónu vyděláno, tak proč by otevírali a dřeli se… krize po řecku… Je fakt, že jak tady nahoře, tak i dole na pobřeží ve vesnici Agia Roumeli se provoz řídí hlavně tím, jestli je otevřená rokle Samária (jinak by, kór dolů do hospod na pobřeží a hlavně do tamních hotelů a penziónů, nepřišla ani noha). Jenže Samária byla otevřená!! No, pro mě to taky ale navíc znamenalo, že nemám kde vzít vodu jak na večer, tak i na celý další den, protože k moři do Sougie, do civilizace, bych měl dorazit až další den k večeru!! Ale naštěstí dědek v pokladně rokle byl ochotný a vodu mi do flašky natočil, takže jsem byl zachráněný. Tak jsem si holt u snackbaru dal něco ze svých zásob a vydal se dál – napřed dolů po asfaltu asi 1,5 km k odbočce silnice (vlevo) směr Agia Irini (myslím, že je tam ale napsáno Seleniotiko Gyros, což je pár domů na druhé straně planiny), po ní 3,3 km přes jižní část planiny Omalos k hlavnější silnici do té Agia Irini a tady po ní zase doleva. Pak zhruba další jeden 1,5 km k odbočce malé místní asfaltové silnice vlevo nahoru a po ní jsem hodlal jít na místo Achladhiés, kde jednak ze silnice odbočuje (značená) trasa na místo Olysma v rokli/údolí Achladha (odtud pak trasa už jako E4 pokračuje až do horské vesnice Koustogherako), a taky jsem téměř jistě věděl, že tam najdu dobrá místa pro kempování. Cestou nahoru, asi v polovině první stoupací části, mě zaujala velká kamenná cisterna na vodu, částečně zahloubená do svahu nad betonem zpevněným břehem silnice po levé straně. Byla trochu potíž se k ní dostat, ale podařilo se, a tak jsem zjistil, že je v ní dobrá voda – tak jsem si nabral ještě. Místo, kde jsem hodlal kempovat, je pro tyto účely přímo exkluzivní. Je to vlastně taková planinka, která se od ostré zatáčky silnice táhne pryč dobře 150 m, ne-li ještě dále, a dají se tam najít mnohá plochá písčito-hlinitá místa, kde je radost přečkat noc třeba i ve stanu. Navíc hned ze začátku jsou nějaké ohrady a velká nádrž na vodu (nekontroloval jsem ji, ale vzhledem k tomu, že v té předchozí voda byla, tak by bylo divné, kdyby tady ne), pak betonová kostra nějaké stavby pro mě nejasného určení a v závěru té planinky byla další nádrž… Tak jsem se tam ubytoval a jediný trochu rušivý moment byl – zase vítr. Rozhodně to nebyla žádná taková vichřice, s jakou jsem se setkal na horách (i když tady to bylo taky ještě furt přes 1100 m), ale v jeho nárazech zase pleskal stan, a to dělalo kravál. Ale usnul jsem dobře, v noci se nic zajímavého nedělo a já pak měl ráno před sebou poslední den, kdy nebudu až do večera v blízkém dosahu moře. 16,1 km

ČT 31/05 – Ráno slunce a vítr se utišil a vypadalo to na hezký den. Po snídani jsem se celkem loudavě sbalil, prozkoumal okolí a kytky kolem a vydal se proto po značkách od silnice nahoru hodně pozdě, mohlo být už po jedenácté!!. Přímo na kraji silnice je klasická žlutočerná tyč trasy E4 a velký mužík, ale dál jsou už jen hlavně červené značky na kamenech a malí mužíci, vše v docela dobré frekvenci, takže cesta je celkem jasná. Je to příjemná pěšina, jde se víceméně po vrstevnici pod řídkými stromy a i ten větřík, co foukal, byl docela příjemný. Občas se doprava otevřou mezi stromy výhledy do širokého údolí s mnoha vesnicemi, kudy vede silnice od jižního pobřeží, ze Sougie, na severní pobřeží třeba až do Chanie. Na mnoha místech okolo pěšiny jsou plácky, kde by se taky dal postavit stan a přečkat noc. První je hned asi za ¾ hodiny chůze od silnice a další relativně nedaleko, tak o dalších maximálně 10 min dál. Pak se zprava připojí jiná pěšina, trochu značená, která začíná dole u objektu, jenž je na mapě označen jako místo pro piknik (s možností ubytování) a jmenuje se Greleska. Byl jsem se tam před časem podívat, je to opuštěný objekt postavený nad východními srázy rokle Agia Irini. Od místa, kde se ty dvě pěšiny spojí, je to dál značené už hlavně žlutočernými značkami, ale i ty červené dál přetrvávají. Cesta pak začíná být až trochu nudná a nekonečná. Neustále se vepředu objevují další a další hřebínky, mířící zprava doleva šikmo dolů, přes které je nutné přejít. Člověk si tisíckrát říká, že TEĎ UŽ je to to údolí Achladha, a ono ne… Ale nakonec, po zhruba třech hodinách, se objeví ruiny malé kamenné stavby a člověk je už opravdu TAM, na místě, které se podle mapy jmenuje Olysma. Dal jsem si tam jídelní pauzu a to mísot bylo velmi příjemné – ve stínu velkých borovic vůbec nevadilo, že slunce pralo jak šílený… Jenže pak následuje docela dlouhý, asi dvacetiminutový sestup tou roklí, než se po levé straně objeví jakési schody (jen z kůláčů), na které je nutné odbočit. A pak už je to jen kousek – trochu nahoru po starém chodníku, který je částečně i dlážděný, a potom už jen dolů řídkým borovým lesem až na konec místní kamenito-písčité silnice od vesnice Koustogherako. Tam na tom konci je několik objektů a nestojí tam dlouho, jen pár let. Jednak je tam nezbytný kostelík, pak altán téměř stejný, jako je ten rozpadlý kousek nad sedlem Poria (a taky se už rozpadá), a ještě jedna další nízká budova, ve které je na jedné straně místo pro posezení většího počtu lidí (stoly, židle) a kde by se dalo, v případě nutnosti, i přespat buď na lavicích, nebo i na zemi. A pak jsou tam ještě dvě místnosti, vybavené jednak pro nějakou grilovačku, či jako kuchyně, a pak ve druhé je něco, co by podle mě mohlo sloužit ke zpracování poraženého zvířete – kozy, ovce… Taky je tam i nezbytná podzemní cisterna, ale přítomnost vody jsem nezkoumal. Chvilku jsem si tam poseděl a pokračoval dolů. Napřed zkratka přes zatáčky silnice, potom kousek po ní a další zkratka doprava cypřišovým lesem k další, tentokrát nadzemní cisterně, a potom už jen silnice a silnice. V jednom místě se musí projít bránou. Kus za ní, v ostré zatáčce silnice, odbočuje vlevo taková polňačka. Napřed jde k další asi nádrži na vodu, zase nadzemní, avšak další její pokračování už neznám. Odhaduju však, že se tahle cesta potom napojí na jinou, která jde odspodu, z vesnice, ke stožáru nad pobřežím. Za tímhle místem s odbočkou polňačky je pak vedle silnice vodárna, pak další ostrá zatáčka a po chvilce je tam vedle té silnice vlevo takové rozšíření a teráska, kde z poměrně velkého otvoru v kamenné zdi vytéká pramen vody. A taky tam je něco jako obří betonová valcha na praní prádla a začínají tam schody k nějakému malému kostelíku o kus výš. Od tohoto místa je to do vesnice už jen pár minut. Vyjde se z lesa a naproti je něco jako náves. Tady žlutočerné značení E4 končí. Po levé straně je jedna budova víceméně v ruinách, pak asfaltová odbočka a následují dvě budovy, mezi nimiž začíná stará spojnice (pěšina) do další vesnice o dost níže – Lívadas. Chtěl jsem jít po té malé asfaltce, měla by jít ke stožáru nad Sougií. Jeden z těch domů níž je s docela velkou krytou terasou, kde dřív bývalo pár stolků a židlí – taverna. Ale ta už nefunguje. Letos tam ale seděly na židlích tři osoby – dva dědkové a na třetí židli se rozvaloval tlusťoch tak 40 (let) a hodně přes 100 (kg), běloskvoucí trenýrky a běloskvoucí nátělník na obřím teřichu a jako doplněk nejvyšší elegance na krku zlatě se lesknoucí tlustý řetěz. Takoví týpkové se u nás vyskytují taky, třeba ve „vyloučených lokalitách“… Z té terasy seběhl pes, velikost zhruba německý ovčák, ale bílý. A začal na mě dost agresivně štěkat, ohrnoval pysky a vypadal docela jako že by si se mnou něco začal. Máchnul jsem proti němu holemi, které jsem držel v jedné ruce, aby viděl, a čokl trochu couvnul, ale řvát nepřestal. Ta trojice to z terasy sledovala jako divadlo a tlusťoch na toho psa volal – no, volal...spíš tichým hlasem říkal …už nevím, jak psa jmenoval, třeba Bob… Tak ten běloskvoucí vepř se zlatým (?) řetězem na krku na té židli opravdu jen říkal (nevolal) to „Bobe, Bobe“… Čokl samozřejmě nic. Tak jsme s čoklem chvíli proti sobě stáli, čokl řval, já ne, a po chvíli mě to už přestalo bavit a rozhodl jsem se, že půjdu dál. Bylo mi jasné, že jakmile se otočím k čoklovi zády, že něco udělá, nebo se o to aspoň pokusí, tak jsem se sice opravdu obrátil, ale jen jakoby napůl, s hlavou jak to jen šlo natočenou dozadu a furt jsem ho sledoval. A opravdu – jak jsem se otočil, šel po mně. Tak jsem ho švihnul těmi holemi po hlavě, co nejvíc to šlo, čokl sebou seknul na zem a zaječel, tak jsem do něj ještě pro jistotu kopnul pohorkou a že jsem si dal záležet, tak kousek odlítl… Pes zavyl a začal se plazit pryč, a to konečně probudilo toho tlustýho dementa s řetězem kolem krku a vydal se k místu incidentu. Čokla odehnal – a co se dalo čekat, se opravdu stalo – začal řvát na mě!! A výrazně hlasitěji, než předtím na to zvíře, takže vydávat silnější zvuky mu šlo, a ne že ne. Asi že jsem mu poškodil toho nablblýho čokla nebo co, řval pochopitelně řecky, takže jsem z toho nic neměl. Tak jsme tam tak stáli proti sobě, asi tři čtyři metry od sebe, já se na něj jen díval a on řval a živě gestikuloval. Já se prát nedovedu a nikdy jsem to nedělal, ani jako kluk, takovej asi posera, ale v té chvíli jsem byl tak vytočenej, že jsem byl odhodlanej to těma holema taky přetáhnout. Asi bych to pak prohrál, kdyby se chtěl prát, já na zádech těžký bágl a on asi dvakrát tak těžký, co já i s báglem… Ale chlap se už nepřiblížil, jen furt řval a ukazoval na toho psa. Po chvíli mě to už přestalo bavit, taky jsem měl jiné plány, než celý večer poslouchat nějakého dementa, a navíc hluk v jakékoli podobě nemám rád, tak jsem mávnul rukou, otočil se a odcházel, a zrovna tak jak u toho čokla, tak jsem taky po očku sledoval, co se bude dít za mnou. Že bych ho případně taky těmi holemi seknul a že by pak mohly přijít ke slovu zase i pohory. Nedělo se ale nic, tak jsem pak tomu dementovi (z už bezpečné vzdálenosti) ukázal ještě prostředníček a „hrdě“ odešel. No, odešel, ve skutečnosti to bylo docela svižné vzdalování se… Ale ještě jsem si stačil všimnout, že z té malé asfaltky odbočuje doleva mírně nahoru cesta k domu, na kterém byl nápis něco jako „Café“. Tak přece jen v té vesnici něco možná funguje!! No ale moje cesta – asfalt po chvíli skončil a byla to normální polňačka – jde prakticky po rovině, po vrstevnici, po pravé straně prudký svah dolů a na kraji silnice olivy a jiné stromy, takže stín, po levé straně mírný svah nahoru, který je ale v jednom místě přerušený přicházející cestou, a to asi bude ta, která nahoře odbočovala ze silnice ještě nad vesnicí. Potom to malinko stoupá, různě se to kroutí, až se cesta dostane do otevřeného prostoru, kde už nejsou stromy, ale jen klasický porost nízkých keříků veskrze o různé míře pichlavosti a trnitosti mezi kameny různých velikostí. Takhle jsem se přiblížil ke stožáru, k bodu, kam jsem se chtěl dostat, protože jsem chtěl zjistit, jestli se od něj dá nějak rozumně dostat dolů na prašnou silnici od Sougie, která tam někde dole končila. Už když jsem se tam blížil, tak jsem si říkal, že pokud to bude nutné se drát tím keříkovitým porostem, že to asi nepůjde a že tam někde holt budu muset přespat a zkusit se nějak dostat dolů další den jinudy. Problém by to nebyl, místa na kempování by se tu a tam nějaká našla. Stožár je na takovém trochu ostrohu, nebo spíše tupém výchozu skály (a vedle je vyštěrkovaná plošinka, kde by se dalo taky přenocovat) a východně od tohohle kopce je další oblý kopec s nějakými asi betonovými sloupy na vrcholku. Vylezl jsem na tu štěrkovou plošinku pro lepší rozhled a odtud se mi zdálo, že bych se měl jít podívat dolů mezi ty dva kopce (tím se stožárem a tím druhým se sloupy). Tak jsem tam došel a šel furt dál jako směrem k moři. Šlo to, byla to tady rovinka, žádný svah, a byla tam něco jako kozo-ovčí pěšinka mezi kameny, balvany a keříky. No ale jak jsem tak po ní šel, tak najednou jsem v tom moři kamenů uviděl docela velkého mužíka a za ním stál hned další a pak ještě jeden!! Takže jsem se vydal k nim a pak se i podle nich vydal dál a najednou na kameni tmavě rudý flek, asi tak 10 cm v průměru!! Takže dokonce značky!! A měl jsem vyhráno, dalo se tak tím svahem sestoupit a nebylo to nijak problematické. Za chvíli (půlhodina? hodina?) jsem tedy byl dole na kamenité silnici. Důvod k oslavě, dal jsem si asi tři důkladné panáky slivovice, co jsem sebou táhl, a vydal se pak po té silnici dolů (a na místě odpočinku jsem nechal pod stromem ležet GPS, pro kterou jsem se tedy pak asi 200 m musel vracet – naštěstí jsem si to uvědomil včas). Napřed mě zmátla jedna značka, žlutý flek na šutru, který jakoby značil cestu ze silnice vlevo. Věděl jsem, že tam taková cesta je, už jednou jsem po ní šel, ale tohle bylo špatně. Značky totiž pak zmizely a já se tam motal mezi poli a zahradami, až se mi po jedné z cest podařilo dostat se zase zpátky na silnici. Pak ale další značená odbočka, tentokrát už žlutočerná, podle plotu dolů. Tak tudy to bylo správně a za tak asi čtvrthodinku, 20 min jsem byl dole, jen asi 100 od pláže. Takže vítězství!! První cesta hned do kšeftu U Pelikána (obchod se tak jmenuje, nebo se tak jmenuje majitel – je to nad vchodem tak napsané) pro pivo a pak po místní komunikaci směr přístav a zapadl jsem do poslední taverny, libyjské, a dal si musaku a pivo a tak. Už za tmy jsem se, s čelovkou na hlavě, vydal k přístavu, a pak malou roklinou nahoru jako směr Lissos. Po tuším tak 6-8 min se tam pak musí prolézt křovím doprava a člověk se dostane na senzační místo pro strávení noci. A mám hory za sebou. Sice tam, na Krétu jezdím, i kvůli nim (no, možná i dokonce hlavně kvůli nim), ale díky různým periperitiím, co mě letos od příletu potkaly, jsem byl rád, že to mám za sebou a můžu se těšit na víc jak týden povalování se u rybníka, s jen malými přesuny podél pobřeží. 15,0 km

PÁ 01/06 – A bylo ráno a já nikam nemusel, nečekalo mě zase bourání stanu a balení báglu a další podobné věci. Nemusel jsem přemýšlet nad tím, co mám dneska v plánu, co říká itinerář a kam se mám tento den dostat, kde naberu vodu, nemusel jsem nic vařit a tak…To byla krása!!

SO + NE 02-03/06 – Další dny krásného nicnedělání!! Ráno si poležet a nikam nepospíchat, v poklidu se nasnídat (koupil jsem si jedno máslo v plastové vaničce, chleba, rajčata a pomeranče; to máslo ve vaničce byl dobrý tah, bylo to v tom horku, co panovalo, furt tekuté a chleba jsem si do něj namáčel) a pak vyrazit roklí dolů do taverny na frapé, nebo „fresh juice“ a pak pláž. První den jsem měl, jen jsem tam došel, velké praní, ale pak už jen sluneční lázeň a koupání se. Voda v rybníku (na začátek června) docela ušla, i já, známý zimomřivec, jsem tam mohl být docela dlouho. Jak v týdnu předtím bylo na horách hnusně, tak teď se to výrazně vylepšilo a bylo horko, nebe modré, slunce spalující, prostě jak to tak má u moře být. Většinou jsem na pláži vydržel tak maximálně tři hodiny, a potom jsem šel na „oběd“ – dával jsem si výtečnou zmrzlinu a pak ještě třeba i pivo – a bez trávicích následků. No a potom třeba zase oblíbená libyjská taverna a další pivko, spojené s dobíjením powerbank, případně i mobilu, trochu si prohlídnout, co je doma nového a trochu komunikovat… Později odpoledne ještě jednou pláž na hodinku dvě, a pak večeře v taverně (jednou gemista, jednou jen tzatziki) a do rokle spát. Bylo to tam vždycky až nepříjemně vyhřáté, přestože večer tam už nějakou dobu slunce nesvítilo, a usínal jsem jen s přes tělo lehce přehozenou vložkou do spacáku.

PO 04/06 – Ráno jsem se po snídani sbalil, bágl schoval pod blízkou skalku a vyrazil dolů na frapé. Potom klasika – trochu se jít vyslunit na pláž, ale po obědové zmrzlině jsem si udělal výlet nahoru ke kostelíku Agia Irini. Bylo tam příjemně, nikde nikdo a dokonce jsem si tam i na nízké zídce trochu poležel a podřímal ve stínu. Pak poslední návštěva taverny, do rokle pro bágl a přesun na Lissos. Nikdo tam, postavil jsem stan (cestou jsem u pramene nedaleko zbytků antického chrámku nabral vodu „do plnejch“), pak jsem se šel vykoupat a zpátky na přípravu večeře. Za chvíli se nedaleko objevil nějaký párek a postavili si notný kus ode mne taky stan. Místo, kde jsem měl stan já, bylo opět hodně předehřáté, ale už jsem s tím měl zkušenosti.

ÚT 05/06 – Dneska mě čeká celý den na Lissosu. Takže klasika – snídaně, pak na „pláž“ (což je v případě Lissosu velkooblázky tvořený terén s několika málo malými místy s pískem), pak už zase do stínu. Začali se tam trousit lidi a nejobtížnější byla grupa Anglánů, věk většinou blízko k penzi, odhaduju. Nechali se tam dopravit místním člunotaxi ze Sougie. Byli hrozně hlasití. Zatímco ostatní se tam bavili tak nějak normálně, tak tihle – vlastně tyhle, šlo výhradně o samice z té skupiny – na sebe normálně řvaly, a vrchol byl, když odplavaly asi 50 m od pobřeží k jedné skalce ve vodě a tam pak stály v mělké vodě a žvanily a bylo pak silně slyšet každé slovo, co jim z huby vycházelo. Tak jsem zmizel, dost mě to votrávilo. Ale zanedlouho jsem mohl zpátky, byl čas příjezdu/odjezdu "jejich" člunu, takže ti rozeřvanci naštěstí zmizeli, a myslím, že i ostatní osazenstvo si taky dost oddychlo, stejně jako já. Ještě než jsem šel spát, se mi přihodila taková věc… Už včera ke stanu přilítl pták, velikost zhruba sýkorky, celkově docela tmavý a asi hmyzožravý, protože měl takový tenký zobák. A vůbec se nebál, poskakoval mi po miskách a vařiči a po ostatních věcech, co se tam zrovna povalovaly, no a dneska se objevil zase. Seděl jsem zády k takové zdi, protože tam byl už trochu stín, a koukal se kolem, a najednou to ke mně napálil pták a dokonce jsem si začínal myslet, že jsem docela zvědavý, jestli ten let zabrzdí, anebo jestli to napálí až do mě. Zastavil a na zem sedl jen kousek přede mnou. Měl jsem po ruce foťák, tak jsem ho vybalil, že to zdokumentuju. Fóglík ale mezi tím dohopsal až hnedle ke mně, na nějaký kámen a prohlížel si mě i všechno kolem a vůbec se nebál. Tak jsem si ho vyfotil a pak jsem k němu natáhl ruku, jestli by si nechtěl sednout. Nechtěl, ale zato se mu zalíbilo na nártu mojí nohy, sedl si na pásek sandálu. Pak seskočil a podlezl mi pod nohama a popoletěl ke stanu, asi na něm uviděl něco k snědku. Snažil se něco sezobnout nahoře (měl jsem na stanu tropiko jen na polovině stanu, proti slunci) a on se na stěně vnitřního stanu neudržel a sklouzl se dolů. Vydalo to zvuk, který jsem už slyšel včera večer (jak jsem si vzpomněl) a který jsem ale tehdy nedovedl zařadit, co by to tak mohlo být; tak to se asi chtěl na noc dostat ke mně nebo co…střecha nad hlavou, to se mu asi dlouho nepodařilo mít… Jak jsem se po příletu domů koukl, byl to sameček pěnice bělokrké, Sylvia melanocephala. (Odbočka – trochu nomenklatorický zmatek – pokud se to druhové jméno "melanocephala" přeloží, tak by to mohlo být „černohlavý“, ale pěnice s českým druhovým jménem „černohlavá“ má latinské jméno Sylvia atrocapilla, a to v překladu je taky „černohlavý“…odhaduju, že jedno je spíš z latiny a druhé z řečtiny… Angličani to rozřešili, nazývají tohoto ptáka Sardinia’s Warbler – a je vymalováno, to nikdo nezamění.)

ST 06/06 – Na dnešní den mám plánovaný přesun z Lissosu po E4 na pláž Ghialiskari, kde hodlám strávit taky dvě noci. Vyrazil jsem docela brzy, abych byl pryč dřív, než se tam začnou trousit zase lidi. U pramene jsem nabral vodu a začal stoupat. Ten výstup, přestože je to o „pouhých“ asi 250 m výš, je jedna z cest, které prostě nemám moc rád a vždycky se tam schvátím. Tak i tentokrát. Je to jižní svah, slunce pralo a moc stínu tam cestou není, a pod jedním stromem už docela nahoře jsem pak musel strávit docela dlouhou dobu, než jsem se dokopal k pokračování. Nahoře na planině Koukoule jsem pak měl ve stínu ještě jednu zastávku, spojenou s příjmem trochy potravy, a pak už následoval jen sestup k malé plážičce, na kterou se tu vždycky těším (Astropelekita se jmenuje podle mapy). Přestože to byl sestup, tak to se mnou nějak zacvičilo a na pláži se mi dokonce i motala hlava. Nevěděl jsem, co se děje, napití to nespravilo, a tak jsem se i trochu obával jít do velmi lákavé vody. Nakonec jsem tam opatrně šel, ale zůstal jsem dost na kraji, jen se zchladil a šel zase ven. Ani ochlazení můj stav moc nezlepšilo, a až když jsem snědl trochu müsli, tak ty problémy zmizely. Když jsem se dostatečně vykoupal a vyslunil, tak zase na cestu. Blbý bylo, že jsem se nějak zdržel a vycházelo mi to, že na Ghialiskari se dostanu pozdě na to, abych si tam ještě mohl dát ve stánku pivo. Nějak jsem si totiž matně pamatoval, že při poslední návštěvě tam ženská, která tam vede ten stánek s občerstvením, někomu tehdá povídala, že si ještě může dát poslední jídlo, ale pak už nic, že v pět končí. Tak jsem se teda s mokem rozloučil a ani jsem se nepokoušel nějak přidat na rychlosti. Když jsem se dostal na pláž, mohlo být tak půl sedmé, tak jsem zjistil, že místo, kde jsem hodlal přespat, je znepřístupněné, ale řešení jsem nechal napotom, protože se mi zdálo, že na druhé straně pláže, u toho kiosku s občerstvením, je nějaký pohyb – a ono opravdu JO – měli ještě otevřeno!!! Takže jsem si vzal raději hned dva Mythosy a vyšťavenej jsem jednoho hned do sebe nalil a pak jsem vytáhl mobil a dal se do komunikace. I obsah té druhé flašky už pomalu mizel, a protože měli furt otevřeno, tak jsem si rychle šel ještě pro jedno, i s vědomím, že bych z toho už mohl být taky trochu pod vlivem. A byl jsem, a ne že ne… Jenže nastalo dilema, kde se vyspat. Už jednou jsem přespal v zálivu kus od východního konce pláže, tak jsem se tam zase přes celou pláž odebral. Na pláži ještě tu a tam leželi lidi, bylo pořád horko, i když v těch osm (nebo ještě o něco později), kolik bylo, když jsem se přesouval, už dávno na pláž slunce nesvítilo. V zálivu za pláží jsem si pak našel plácek nedaleko pěšiny, a už za svitu čelovky a opravdu docela opivněný jsem postavil stan, zalezl a usnul jak nemluvně.

ČT 07/06 – Snídaně, pak sbalit stan a ostatní věci a ukrýt to (pod jednou skálou v jakési polojeskyni), protože na dnešek mám naplánovaný výlet roklí (no, ono je to spíš údolí) Anidri nahoru do stejnojmenné vesnice. Takže jsem vyrazil (už nalehko) zase na pláž a přes ni jakoby pryč, směr Palaiochora, ale v místě, kde prašná silnice uhýbá doleva, se musí jít rovně (je tam i nějaká směrovka) pěšinou po dnu rokle. Cestička je to hezká a docela nenáročná, jde obyčejně prakticky po rovině a jen v různých vzdálenostech je tam vždycky něco jako menší zával z kamenů, přes který je nutné se dostat (jen asi 2x jsem se musel přidržet rukama, jinak to jde lehce i bez nich) a člověk je tak o „level“ výše a pak zase rovinka. Je tam jen jedno trochu problemaické místo – asi 2,5 m vysoký schod, dohladka omletý vodou, kde je ve štěrbině provazový, houpající se žebřík. Ale dá se to zdolat bez velkých problémů, pokud je člověk aspoň trochu "fit".. Takhle to jde asi dvě hodiny (no, dvě hodiny to trvalo mně, loudal jsem se s častými zastávkami na focení a videování – asi by to šlo projít v pohodě i o víc jak půl hodiny rychleji). Jen závěr do vesnice (taky se jmenuje Anidri) je do kopce, kousek dokonce i po nějakých schodech, a když se přijde k prvnímu domu, jde se pak po nudné, nezáživné a votravné, stále mírně stoupající, betonové silničce, kde kolem „nic není“. Jde se tak docela dlouho a vyjde se na asfalt. Tady doprava, kolem zajímavého domu na druhé straně silnice, a po asi 300 m je tu první pomoc – krásná taverna, na nádherném místě – visí jakoby nad závěrem rokle, z terasy daleký rozhled k jihu až na moře… Dal jsem pivo a kafem, chvíli poseděl a pak šel stejnou cestou zpátky. Na Ghialiskari jsem si dal souvlaki (za € 7,50 tři docela velké špejle s dost velkou porcí napíchnutého masa, k tomu menší porce brambor a dva chleby) a pivo a mohl jsem se jít ještě trochu slunit a koupat. No a k večeru zase zpátky do vedlejšího zálivu na noc. Našel jsem si jiné místo, trochu dál od pěšiny, a tam jsem se vyspal taky moc dobře.

PÁ 08/06 – Ráno v poklidu si udělat snídani, sbalit se a odejít na pláž. Poslední koupel, pak ještě sprcha a odejít směr Palaiochora. Nepospíchal jsem moc, času jsem měl hafo, bus jede ve 12. Tak jsem došel do kavárny, odkud busy odjíždějí, v asi ¾ na 11 s tím, že si udělám check-in letu, převlíknu se ze zpoceného, vyndám malý cestovní batůžek a tak, jenže chyba lávky – bus tam už stál a odjížděl o hodinu dřív, než jsem si myslel!!! Tudíž tak za deset minut!!! Takže najednou dost hektickej frmol. A do toho jsem si MUSEL koupit jednu plechovku, na kterou jsem se dost těšil…No ale stihnul jsem to, a o zhruba dvě hodiny později jsem byl na autobusáku v Chanii. Tady klasika – převlíknout se (konečně!!) z upoceného, dát do příručního batůžku potřebné a vyrazit do města. Napřed nepostradaelný gyros a pivo, a pak to ostatní: šel jsem na chvíli na pláž, pak nějaké nákupy a zase gyros s pivem (teď už jako večeře), pak vyzvednout bágl z úschovny a už za tmy busem na letiště, kde jsem hodlal, jako obvykle, strávit noc před ranním odletem.

SO 09/06 – Během noci se nic zajímavého neudálo, ráno jsem si v automatu vytisknul „boarding pass“ a odbavil si u přepážky bágl, pak skrz rámy a čekárna a odlet z Chanie v 06:25. Přílet do ATH načas, bylo tam na přestup víc času než při příletu, takže jsem tam ještě chvíli čekal a dal si kafe, a potom v 08:15 odlet do PRG, taky víceméně podle času, jak měli odletět. Cestou nic zajímavého, až na (opět) turbulence – první někde zhruba na spojnici Osijek – Zagreb a druhá, mnohem horší, někde na Balatonem. Přílet do PRG tak nějak na čas, ale museli jsme pak neskutečně dlouho (dobrých 40 min!!) čekat, až se na karuselu objevila zavazadla. Můj bágl tentokrát už nikde nezůstal bez svýho páníčka. Na Ruzyni čekali Berounští (kamarádi – Radka a Aleš), tak jsme odjeli ke mně domů, oni se zastavili v Tržnici na nákupy a já donesl batoh do bytu, převlíkl se a šel za nimi, a společně jsme se šli najíst k Vietnamcům.

A měl jsem to za sebou, ale už mám letenky na 01/10 (tentokrát zase s kamarádem Honzou), a budou hory a koupačka ve vyhřátém moři a tak. Už se zase můžu těšit.