Jdi na obsah Jdi na menu
 


2017-04-05 Askifou-Niátos-Sfakiano-Sfakia-Anopoli-Kormokopou-Agia Roumeli-Palaiochora

25. 5. 2017

PrahaAthényChania – planina Askifou/vesnice Ammoudari – chata Tavri – planina Niátos/cisterna Katastromeno – planina Trikoukia – rokle Sfakiano – město Sfakia – rokle Ilingias – planina/vesnice Anopoli – kaple Agia Ekaterini – planina Anopoli – vesnice Agios Ioannis – jeskyně Kormokopou – rokle Eligias – vesnice Agia Roumeli – E4 (pláž Domata, rokle Tripiti, kostelík Agios Antonios, vesnice Sougia, údolí Lissos, pláž Ghialiskari) – město PalaiochoraChaniaAthényPraha

Vyrazil jsem zase sám a původně jsem plánoval, že půjdu do hor po E4 z planiny Niátos, podle nového značení „okolo“ masívu Kástro do sedla Koutala, kde to pak už navazuje na značení původní, a dál pak až na planinu Katsiveli, pokusím se vystoupat na Bournelos (předposlední „moje“ hora přes 2300 m, na kterou jsem ještě nevylezl), a pak zase po E4 na Pirou/Petradhé, odbočit do údolí Potámos a po staré spojnici pod útesy hory Zaranokefála směr planina Anopoli, resp. vesnice Agios Ioannis s tím, že z místa Krousia bych se vydal místo po nekonečné silnici po dalším poměrně nově značeném treku dolů přímo do vesnice, no a pak asi k jeskyni Kormokopou, do rokle Eligias a tou pak dolů na pobřeží, odkud to je pak už jen asi půlhodina do prvního cíle – do vesnice Agia Roumeli. Jenže už před odjezdem jsem váhal, jestli to půjde, letošní zima byla i na Krétě bohatá na sníh, který tam i podle některých fotek stále ležel, a já nehodlal moc riskovat, že bych někde mezi sedlem pod Askifiotiko Soros a sedlem nad mitato Lívada zapadl do hojných děr až propastí, které tam jsou a mohly by být tím sněhem dosud zaváté. Konečné rozhodnutí jsem pak udělal cestou autobusem z Chanie směr planina Askifou – je už zdálky vidět (nejen) masív hory Kástro a sněhu na něm bylo vidět dost a dost. A tak jsem se už v tom buse rozhodl pro „nehorskou“ alternativu, kterou jsem měl také připravenou – planina Niátos (jen 1250 m) a pak jen dolů – planina Trikoukia, rokle Sfakiano, Sfakia na pobřeží, pak zase trochu nahoru roklí Ilingias, víc nahoru na planinu Anopoli (500 – 750 m), a potom už podle původního záměru – Agios Ioannis, Kormokopou, Eligias a Agia Roumeli. Ale až později jsem se (od Simona) dozvěděl, že to tak strašný nebylo a že by se tudy dalo docela dobře projít… No, pozdě bycha honit, tak do hor zase v září, letenky už mám … J No, a pak v Agia Roumeli – po nějakých dnech odpočinku to tam z toho nakonec byla téměř týdenní pobytovka!!! A pak to byla zase (pobřežní) E4 směr Sougia (tuto část jsem si ale tentokrát rozdělil na celkem dvě noci, tedy tři dny; jedna noc navíc byla na piknikovišti u kostelíka Agios Antonios přímo na pobřeží východně od Sougie), pak údolí Lissos, pláž Ghialiskari a konečná v Palaiochoře, kde jsme se měli potkat s Alešem.

Totiž: píšu sice, že jsem vyrazil sám, ale není to tak úplně pravda, z Prahy jsme vyjeli dva, s kamarádem Alešem, který ale měl jiný plán, než já – plánoval z Chanie odjet busem buď do Sougie a odtud pěšky do Palaiochory po E4, anebo rovnou do Palaiochory, a každopádně odtud pak trajektem na ostrov Gavdos, tam mít pobytovku a zpátky pak zase přes Palaiochoru (kde bychom se tedy měli zase setkat) do Chanie a společně domů. Ale i jemu se plány změnily. Jednak díky nějakým sporům ve společnosti, která provozuje trajekty kolem jižního pobřeží pod Levka Ori, trajekt na GavdosPalaiochory nejezdil (přestože na webu společnosti o tom ani zmínka, naopak tam odjezd na GavdosPalaiochory stále inzerovali!!!), ale co horšího – přepadla ho choroba, nějaká angína, a tak i kdyby trajekty jezdily, tak by stejně bylo rozumnější zůstat ve městě, kde jsou lékaři dosažitelnější, kdyby něco…. Nakonec skončil v kempu v Palaiochoře, s nějakými antibiotiky ve spreji, která asi i docela rychle zabrala, a tak mu nebylo dobře snad týden – ale byl pak už docela dobrý a schopný i nějakých výletů po okolí.

ÚT 25/04Den odletu z Prahy. Celou dobu jsem měl v hlavě, že odlítáme nějak kolem 16:30 a tak jsem si na tenhle čas taky udělal „itinerář“, kdy co doma a kdy vyrazit a tak. Ale kolem poledního v den odletu jsem přišel na to, že jsem blb a že letíme o zhruba hodinu dříve!! Takže najednou fofr, naházel jsem do připraveného báglu ještě nějaké jídlo z lednice a neudělal už původně zamýšlenou závěrečnou kontrolu zabaleného, oblíkl se a vyrazil na tram. A tím došlo k tomu, že jsem doma nechal jednak nedůležitou plastovou flaštičku se sušeným masem, co jsem si pracně připravoval, ale taky mnohem důležitější věc – klobouk – a to bylo horší, protože jsem si nebyl jistý, jak zvládnou nekryté vršky uší nápor UV paprsků, který jsem očekával (kšiltovka, kterou jsem sebou měl a ve které jsem pak tedy hodlal chodit, uši nijak nechrání). No, na letiště jsem to tedy stihnul dobře, po chvíli dorazil i Aleš se svým obřím vakem, navíc „zabaleným“ ve stejně obřím svítivě oranžovém obalu, a k tomu měl palubní batoh a ještě do tlusté roury zarolovanou karimatku. Tak jsem taky zabalil ten svůj bágl do obalu. Odbaveni už jsme byli z domova, takže jsme jen odevzdali bágly, vnutili nám palubní lístky, rámy jsme prošli bez problémů (ale Alešovi zapípaly kšandy), a po (docela dobré) čokoládě za 30 z automatu a chvíli čekání jsme nastoupili a odletěli vstříc teplu a slunci. Odlet byl na čas. Sedadla jsem vybral u nouzového východu, kde je opravdu mnohem víc místa na nohy, což bylo obzvlášť výhodné pro Aleše, který není žádný diblík. Takže i přílet do Athén byl na čas. Tam ovšem menší problém – celá letištní hala se přestavuje, kde dřív byly prostory s třeba sezením s možností dobití mobilu, byly teď jen sádrokartonové stěny – a já se tam prostě ztratil!! Po nekonečném bloudění mezi obchody a mým neúspěšným pokusem sejít dolů po schodech, co jely nahoru, jsme se konečně dostali úplně ven. Ta úleva!! Tak jsme se tam trochu prošli, něco drobně pozřeli a zašli se kouknout na stanici vlaku/metra, pak znova úspěšně prošli rámy a zase si počekali, abychom pak nalezli do busů a nechali se dovézt k letadlu. Zase sedadla u nouzáku a za 50 min jsme šli dolů na ranvej v Chanii. Zatím žádná velká sezóna, takže jen jsme se dostali ke karuselu, tak začaly bágly vyjíždět a ten můj vyjel snad jako první, že jsme ho ani nezachytili a tak se kluk projel a dal si na karuselu kolo navíc. I Alešův oranžový bivoj se objevil brzo, já ten svůj rychle odstrojil z obalu a vyrazili jsme na bus. Stál tam a čekal. Takže pohoda, do města se dostaneme. A taky jo, po asi čtvrthodině se dveře otevřely, koupili jsme lístky, nasedli a odjeli. Bylo už po jedenácté (pochopitelně večer). Takže ve městě před půlnocí, ale moje oblíbená gyrosárna ještě otevřená, gyrosy měli a tak jsme je hned nakoupili a s prvním Mythosem (místní snad nejlepší pivo) vše pozřeli na lavičce v parku. Pro mě se tohle rovná téměř náboženskému obřadu – gyros a Mythos na lavičce v parku… Bylo (kolem půlnoci) výrazně tepleji, než u nás přes den. Nasyceni jsme odešli směr pláž Neo Chóra na nocování. Je to tam pěšky asi 20 min. Aleš toho táhnul dost a ani můj drobeček, (zatím) plný jídla, nebyl z nejlehčích. Trochu jsme se potili. V řece na začátku pláže normálně tekla voda. Hledal jsem místo, kde jsem už párkrát nocoval, ale jak to bylo vše jarně zarostlé, tak jsem to s čelovkou hned napoprvé nenašel a došli jsme proto o trochu dál. Jak ve vzduchu, tak i na zemi, na porostu i písku, bylo hodně vlhkosti. Našel jsem si místo pro stan (bylo mi jasné, že zůstat venku by znamenalo být komplet mokrý) na písku, ale Alešovi se tam nelíbilo a vrátil se zpátky na místo, kde to bylo pevnější. A zalezl na kusu Tyveku do spacáku a další tyvekovou plachtou se přikryl. A tak jsme tam strávili první letošní krétskou noc.

ST 26/04Den přesunu busy. Ráno na pláži hodně vlhké, Aleše prý navíc i v noci přišli očuchat nějací čoklové i do ksichtu, ale zdatně a hrdinně se jim postavil a odehnal je. Byl mírně zavlhlý, stejně jako můj stan svrchu – bylo na něm hodně rosy. Ale slunce vycházelo, bylo teplo, moře klidné a před námi byly necelé tři neděle pobytu v teple a slunci. Stan trochu oschnul, tak jsem sbalil (Aleš už byl dávno pryč a čekal na začátku pláže) a odešli jsme směr autobusák. Ale Aleš potřeboval datovou kartu a našel si, že u operátora Cosmote by nějaké vhodné mít měli. K autobusáku se kolem jednoho Cosmote jde, otevírali v devět a to už bylo, tak jsme se tam zastavili. A oni datové karty (bez hlasových služeb) momentálně neměli!!! No tak nic, docela zklamání, ale holt jsme šli dál s tím, že se pokusíme najít další obchod. A skutečně jsme našli, Germanos, ale tam to bylo ještě horší – jednak neuměli moc ingliš a jednak neměli vlastně vůbec nic, nabízeli snad jen nějakých 200 MB za neskutečných snad 20 € a po vyčerpání že si můžeme koupit další za stejnou cenu… No, vyčerpalo nás to, to jo, ale co teď? Tak jsme odešli zase na Náměstí 1866 s parkem, ale Aleš si všimnul, že na chodníku je nahoře nějaký poutač na dalšího operátora WIND. Tak jsme tam zašli – a tam to bylo o něčem úplně jiném!!! Vstřícná děvenka s dobrou ingliš a hlavně – nabídla SIM s 5,5 GB za 18 €!! (tedy dejme tomu za něco přes 450 Kč). A ještě to ochotně vše uvedla do provozu (SIM byla do tabletu). Fakt dobrý!!! No a tak jsme si na oslavu dali zase gyros a já i pivo a odešli nakoupit do místní sámošky (bývalá IN.KA, nyní změna názvu – Synka) já jen bombu k vařiči, a Aleš pak taky bombu, ale ještě i chleba a snad ještě něco. On ale potřeboval pouze šroubovací a tu jsem tam nezahlídl. Ale našel na druhé straně náměstí jiný obchod a tam je měli (prý velký výběr všech možných) a celkem výrazně levnější. No, a tak teda autobusák. Aleš se rozhodl, že pojede rovnou do Palaiochory (přestože jsem mu přičinlivě vymyslel výlet, aby čas do odjezdu trajektu nemusel trávit na jednom místě), já to ale měl jasné a naplánované už dávno – ve dvě busem směr Sfakia na planinu Askifou. Poseděli jsme s kafem a nějakým pečivem v místním „Sweet Corner“, zamobilovali jsme si na místní free wifi (jmenuje se „publicbus“ a heslo je stejné, „publicbus“ a je to na 30 min; pak se člověk musí zase přihlásit). Alešovi to jelo ve 13:45, mně o čtvrt hodiny později. A tak jsme se rozloučili a řekli si, že se ve čtvrtek 11/05 sejdeme v Palaiochoře na bus ve 12.

Můj bus přijel a odjel tak nějak normálně, ale řidič tak nějak normální nebyl – zastavoval na každém rohu, třeba jen aby si s někým, kdo šel kolem, prohodil pár slov, nebo od někoho převzal igelitku s něčím a asi ji pak někomu jinému doručil, taky se stalo, že úplně opustil bus a někam na chvíli odešel…mladej kluk a jak to vypadalo ochotný snad bez limitu. Ale ukázalo se, že i jeho ochota své limity má, a to když jsem měl vystoupit já. Stanice je ve vesnici Ammoudari, ale tam už ochotný zajet nebyl (vystupovali jsme „jen“ dva – a já a jeden stařec s holí). Některé busy sice jednou po obchvatu kolem vesnice, ale i tam zastavují… No, prostě ochota řidiče byla vyčerpaná (prý „technické problémy“ jak povídal) a my (tedy já s báglem a stařec s holí) museli do vesnice po svých. Ale bylo teplo, slunce svítilo, daleko to nebylo a mně vlastně teprve teď opravdově začínala dovolená, tak to žádný problém nebyl. Na náměstíčku, kde jsem si hodlal dát úvodní dvojkombinaci (pivo a řecké kafe) bylo pusto a prázdno, žádná taverna (jsou tam dvě až tři) otevřená, takže jsem se jen převlíkl do trekového, nastartoval GPS (pro záznam trasy) a vydal se po asfaltu nahoru. Ten se v ostré zatáčce musí opustit a vydat se po pěšině ke stromům, kde už jsou značky („klasické“ černožluté kosodélníky s nápisem E4). Kolem hned bílé bramboříky (krétský endemit – Cyclymen creticum) a spousta dalších kytek – vypadalo to slibně. Takhle se jde snad čtvrt hodiny a vyjde se zase na asfalt, ale na druhé straně je hned pokračování chodníku. Náměstíčko dole ve vesnici má nadmořskou výšku asi 720 m, a po hodině stoupání se vyjde na planinku o dobrých téměř 300 m výše. Tady jsem si dal odpočinek, hlavně kvůli obhlídce, co tam kde roste a co by se dalo vyfotit. Nic moc, jedna sasanka Anemone hortensis subsp. heldreichii, lýkovec Daphne sericea a pak orchidea Orchis quadripunctata, její „normální“ červeno-růžová forma (k vidění je tam v okolí ale i bíle kvetoucí forma alba). Žádná „specialita“. Takže jsem se sbalil a za další asi třičvrtěhodinu jsem byl na chatě Tavri. Tam poslední SMS, první video (se sněhem na svazích Kástra) a pokračovat na planinu Niátos. Přes planinu štreko zase na silnici a po ní napřed nahoru do sedýlka, pak dolů k první cisterně a polňačkou pořád dolů ke druhé. I tady bylo ve vzduchu cítit hodně vlhkosti. Kousek od cisterny mám výtečné místo na přenocování, krásný plácek mezi skalkami, tak akorát pro jeden (i třeba třímužný) stan. Slunce stále svítilo, ale ve stínu už byl trochu chládek. Takže rychle postavit stan, připravit si ležení a dát se do vaření. Dneska „na uvítanou“ to bude moje nejoblíbenější sladkokyselé kuře od Mountain Home. Pak čaj a sušenka, lok kořalky, aby se dobře spalo a jít na kutě. Proč ne, už je docela chladno.

ČT 27/04Den po první noci na horách. Teda noc to nebyla vůbec hezká. Postupně jsem oblíkal další a další vrstvy, protože mně v letním spacáčku, byť vylepšeném mírně zateplující vložkou, bylo chladno. A ráno se ukázalo proč – na stanu jinovatka, na vnitřní straně tropika jí bylo ještě více (z toho, co jsem vydýchal), voda ve flaškách promrzlá (!!) a kolem na kdečem taky bílo. A to jsem se těšil, jak jsem krásně utekl z domácích denních teplot jen do deseti nad!!! No, ale když jsem roztál a prsty přestaly být prokřehlé, tak jsem si udělal snídani, tělo se trochu ohřálo, a jak postupovalo slunce nahoru, tak se vzduch víc a víc oteploval, přestože stan byl stále ve stínu, a jakmile slunce došlo i dolu na ten můj plácek, tak to najednou bylo zase na krátký a na triko. Přemýšlel jsem, jak to, že byl v noci takový mráz, a jediné, k čemu jsem došel, bylo, že asi díky naprostému bezvětří, totální absenci jakéhokoli proudění vzduchu (jaké jsem tam na horách snad nikdy nezažil), jsem byl v jakési mrazové kotlince, do které v noci stékal ze sněhových polí na svazích studený vzduch a hromadil se v ní. Na slunci to ale bylo o něčem jiném, v pohodě jsem za chvilku vysušil stan, vyvětral při tom i spací potřeby, udělal jsem si kafe, vypil je, sbalil se a odešel k jednomu velkému stromu, kde jsem bágl nechal, vzal foťák a vydal se údolím směr Kako Kastélli kouknout se, jak to tam vypadá. Znám tu oblast, je divoká, plná různých roklinek, ostrých či oblých hřbetů, menších propastí a strží atd. Tuším v roce 2012 jsem jí prošel (zabloudil jsem do ní náhodně a nechtěně a horkotěžko jsem se odtud pak dostával) a lákalo mě se podívat odjinud, jak to tam vypadá. Je to opravdu hodně divoké a myslím, že i působivé. Vrátil jsem se k batohu a rozhodl se, že další noc (v mraze?) tu už nestrávím (původně jsem měl v úmyslu tu celý den chodit po okolí jen s foťákem, přespat a teprve pak se vydat dolů). Tak jsem se vydal zpět na planinu Niátos a pokračoval už po značkách (modrobílé čtverce) na planinu Trikoukia o asi 150 m níže. Napřed se ale musí vystoupat na menší nízký hřebínek a z něj už je to pak jen a jen dolů. Z toho hřebínku jsem si uvědomil, jak obří musela být v březnu 2015 závěj, která tu byla a po které jsme se doklouzali dolů. Musela mít dobře několik metrů tloušťky!! A stejně tak mi při dalším postupu bylo nejasné, jak jsme tuhle cestu tehdy mohli zdolat, aniž jsme si něco zlomili – je to opravdu cesta hodně „zarubaná“. Po strmější části ale následuje část cesty už plošší, byť hodně kamenitá a za chvilku se vyjde na planinu Trikoukia. Je na ní kamenný domek a taky podzemní nádrž na vodu, ale kvalitu jsem nezkoušel, vody jsem měl dostatek od nocoviště na Katastromeno. Teď jsem měl volbu – buď jít po staré spojnici na planinu Anopoli (kudy jsem šel už několikrát), anebo zkusit rokli Sfakiano, kterou jsem ještě nešel. Měla být značená (horským klubem EOSChanie), tak jsem ji zvolil. Zpočátku to je skutečně dobré a celkem pohoda, ani to snad není rokle, spíš takové uzavřenější, ale slunné údolí s dobrou pěšinkou na dně. Jenomže takhle pohodlné to je odhaduju jen zhruba někam pod bývalou vesnici Kali Lakki. Pak začne jít do tuhého. Pěšina přejde přes dno teď už regulérní rokle a začne jít ve svahu. A značky se ztratí. Pokračoval jsem ve svahu ve stejném směru, byla tam docela dobrá pěšinka, ale vzhledem k tomu, jak husté bylo značení předtím, tak mi nepřipadalo normální, že jsem teď už dlouho žádnou další značku neviděl. Tak jsem se vrátil k té poslední – a jejich pokračování jsem našel – mířily dolů!! Jenže ta, ke které se mělo z pěšiny odbočit, byla zakrytá větvemi, proto jsem ji neviděl. Tak jsem se vydal dolů, větev, která značku kryla, jsem ulomil, aby tu náhodou někomu dalšímu taky nevznikl problém, a sešel na dno rokle. Další cesta jde po tom dně, vyjma pár úseků, kde je to neprůchodné díky vysokým skalním schodům a kdy se to tedy musí někudy obejít. Tady se ukázal další problém – v této části je značení jednak výrazně řidší a navíc spíše pro ty, kteří jdou nahoru a ne pro sestupující, takže značky tam sice tu a tam jsou, ale člověk je většinou uvidí, jen když se neustále otáčí. Tak jsem to řešil tak, že jsem někde nechal ležet bágl a šel kus dolů hledat cestu, pak se zase vrátil a prošel stejný úsek znova i s ním. Takže rychlost postupu nic moc. Rokle je navíc dost zanesená bordelem, co tam přinesla voda, taky jsou tam místa zatarasená popadanými stromy – a přitom nikde ani náznak toho, kdy by tohle martýrium mělo skončit. Nakonec se jeden náznak objevil – zničehonic na jednom místě dva stromky, obalené nějakým plastem jako proti okusu, ale dál rokle zase v původní podobě, bez známek nějaké lidské činnosti. Jenže po chvíli na levé straně v místě, kde se rokle trochu otevřela, a svah na levé straně byl povlovnější a bez stomů zase jeden takový strom, asi vlašák, a pod ním pěšinka. Tak jsem se po ní vydal, ale bylo to špatně, brzy zase skončila. Takže holt zpátky a na dno rokle, na velké balvany, co tam byly. Jenže tam mi oko padlo na nějaké kusy dřeva, takové poměrně mohutné špalky, zcela evidentně opracované lidskou rukou. Byly tam na takovém místě jakoby spláchnuté vodou…. Tak jsem o tom začal přemýšlet, odkud se tam asi tak mohly vzít, když nikde výš kudy jsem právě prošel, ani náznak lidské činnosti, a začal jsem se taky rozhlížet kolem – a na opačném svahu, než byl ten strom s pěšinkou, jsem nad hlavou uviděl takovou linii, jakoby tam vedla pěšinka. Tak jsem se tam vydrásal, že se kouknu, a opravdu – byla tam nejen pěšinka, ale i zbytky nějaké kamenné stavby, hadice, ze které kapala voda a hlavně – bíle natřené kameny, které klidně mohly být zase značkami!! A ta pěšinka, pokud by po ní šel člověk zpátky, jako nahoru, dno rokle překročila a došla právě k tomu stromu, kde jsem ji předtím objevil. Jen jsem se vydal po té pěšince od ruin stavby dolů, tak jsem hned před sebou v dáli uviděl za stromy vykukovat nějakou zeď, a když jsem k tomu došel, tak mi bylo jasné, že to moje martýrium je u konce, byla to kaple Agios Pavlos, postavená na kouzelném místě, jakémsi plochém ostrohu, pod kterým se setkává snad pět roklí různé mohutnosti. Tak tady přespím, místo na stan tam je hezké, pod velkým kermesovým dubem lavice, o kousek níže mitato a pod ním ve svahu koryto s vodou, která tam přitékala hadicí odněkud – co víc si přát!!! Nadmořská výška 770 m a mírně to tam protahovalo, tudíž naděje na nadnulovou noc. Takže zase – napřed postavit stan a připravit si ležení, pak si uvařit a najíst se, no a pak se tam jen tak poflakovat s foťákem, prohlížet si okolí a jak se začalo smrákat, tak zalézt a snažit se usnout. Kolem úplný klid, žádné kozy s jejich mečením nebo zvonci, ovce už vůbec ne, vítr, který by taky mohl dělat kravál, žádný a tak jediné noční zvuky se daly očekávat od nějakých nočních ptáků.

PÁ 28/04Den, kdy se poprvé dostanu na jižní pobřeží. Krásná noc!!! Vůbec žádná zima, naopak jsem musel sundávat i nějaké oblečky, co jsem na sebe preventivně natáhnul…. Klid a pohoda. A slunce. Takže klasické ranní činnosti – vyhřeznout se spacáku, dát to vše vyvětrat a jít do kuchyně vařit snídani. Vezu sebou ovesné vločky, takže snídaně celkem jednoduchá – uvařit vodu na ty vločky a na čaj a sníst to. Docela jednoduchý. Pak nějaká hygiena a po ní zase focení, sbalení a jít ještě jednou okouknout okolí, hlavně mě zajímalo, jak to vypadá nahoře nad travnatým svahem se skalkami, jestli by se nedalo přenocovat i tam. Nedalo, ale místo je to krásné. Takže dolů k báglu, nabrat vodu a vzít to vše na záda, sejít dolů a vydat se na jih. Od tohoto místa je cesta jasná a celkem jednoduchá – je to vlastně něco jako široké vyschlé řečiště plné různé velkých oblých kamenů, mezi kterými se vine tu víc, tu míň viditelná pěšina. A opět značená!!! Značky jak pro výstup roklí, tak i pro sestup a docela hustě, kombinované ještě mužíky…. Klasicky řecké, tam, kde se člověk snad ani ztratit nemůže, tak tam je značek jak nas**** (asi protože je celkem pohodlné je tam dělat), ale tam, kde by byly opravdu potřeba, tak tam se s nimi hodně moc šetří…. Ale je to dolů hezká a nenáročná procházka. Pak se to čím dál tím víc otevírá a potom se už objeví první známky civilizace v podobě podpůrné zdi chodníku, kaldemiri, šplhající se nahoru po pravé straně, zatímco naproti jsou ve svahu vidět jiné pěšiny. Značky vedou roklí stále dolů, asi až na hlavní silnici s poměrně hustým provozem. Ale já si již doma, abych se co nejvíc vyhnul tomu provozu na hlavní silnici, našel na Google Earth cestu tou kalderimi, že by se dalo po ní vystoupat k nějakým kozincům, pak kus po polňačce, potom odbočit na jinou a k jinému kozinci, za ním kus asi olivového sadu a pak už něco jako menší silnice ke kostelu a za ním už zřejmě asfalt dolů na tu hlavní silnici ze Sfakie. No a tak jsem se tudy vydal. Všechno klapalo až k tomu druhému kozinci – tam přes cestu plot, který sice bývá otevírací, ale tady za ním byli ještě dva urostlí hafani, takže tudy holt ne. Tak jsem po té polňačce šel na druhou stranu a dočel až na tu hlavní silnici, které jsem se chtěl vyhnou. Ale překvapilo mě, že je tam chodník!! Kde nic tu nic, žádná stavba kolem, ale betonový chodník jo. A po něm jsem došel napřed k benzince a pak k hospodě, takže tam jsem pochopitelně hned zakotvil. Dvojkombinace pivo v lahvi a řecké kafe za 5 éček sice nebyla zrovna nic levného, ale já to moc a moc potřeboval, bylo vedro, slunce pralo, tak proč ne. Byl jsem tam jediný host. Pod hospodou je prudký svah a dole se rozprostírá Sfakia. Tak jsem tam trochu mobiloval, koukal se po okolí a pak se dal zkratkou hned vedle hospody, která řeže dlouhé zatáčky silnice dolů. Ve Sfakii napřed zase pivo a flaška vody v sámošce, a pak i gyros v domku nedaleko přístaviště trajektů; byl snad největší za 2,50 €, co jsem kdy měl. Bylo odpoledne a já měl hafo času, ale zvedl jsem se a začal se přesouvat na noc do rokle Ilingias na „moje“ místo, na kterém pravidelně bývám a které také pravidelně opravuju, nebo i vylepšuju. Překvapením bylo, že u hydrantu, co je hned u zídky na mostě přes rokli (kde se obočuje do té rokle), chyběla páčka, kterou se pouští voda, takže kdyby někdo spoléhal na to, že voda bude tady, tak by se šeredně spletl; škoda, dobře tři roky jsem tam vodu brával…. Na "mém" místě nic nového, kozy sice trochu (opět) poničily ochranné zídky, ale jen trochu. Opravil jsem to, donesl jsem zase ještě i další kameny, postavil stan, asi jsem si udělal k večeři jen polívku (nevzpomínám si už), když jsem měl ten gyros, a chvilku jsem pak seděl a díval se, jak ubývá světla a jak se začínají prosazovat „noční pěvci“ (jako například nejspíš prťavá sova výreček malý, který má velmi skromný a jednoduchý repertoár – jen jednoslabičné, trochu pisklavé volání, snad něco jako „hu“; ale zase je vytrvalý a dokáže takhle blbnout celou noc). A pak jsem zalezl a šel spát.

SO 29/04Den výstupu na Anopoli a pobytu v civilizaci. Ráno klasika a pak výstup boční roklí směr planina Anopoli. Napřed je to do terénu úzce a docela hluboko zaříznutá rokle, s několika terénními, skalními prahy, z nichž ten nejvyšší může mít tak až 3 m na výšku a není úplně snadné se přes něj dostat. Zvlášť když má člověk na zádech velký a poměrně těžký batoh. Pak se to začne otevírat a v jednom místě je ve svahu vpravo vidět podpůrná zídka jakéhosi chodníku. Vyšplhal jsem se tam, ale bylo to špatně – ta po chvilce zmizí, snad původně vystoupala nahoru, kde je ve svahu vidět zase nějaký náznak něčeho podobného. Tak jsem se vrátil na dno rokle, které jsem opustil až při druhé příležitosti, kde se vpravo nahoře ve svahu opět objeví zídky kalderimi. Tentokrát tam míří i nějaké značky. Je to celkem dobrá cesta, ale stejně dobře lze jít i po dně rokle. Pěšina však nakonec rokli překročí a opustí a klikatí se v levém svahu mezi keříky tymiánu a dalších podobných. Za slunce je to tady dost úmorné, pere sem, není tu kouska stínu, kam by se člověk mohl alespoň na chvilku schovat. Pěšina mezi tymiány končí u jakési vodárny, nad kterou je dvojitý sloup s nějakým vedením. Tady začíná hodně kamenitá a poměrně příkrá „polní“ cesta. Mine druhou vodárnu, pak se napojí na jinou cestu, která přichází zleva ze shora a pokračuje doprava k nějakým chlívům. Je nutné se tady dát doleva a dojít až ke třetí vodárně. Ve svahu nad ní jsou opět zbytky původní kalderimi, tak po nich jsem pak pokračoval. Párkrát to zatočí a konečná fáze je prudkým svahem do ostrého ohybu hlavní silnice. Hned naproti je vidět v břehu silnice pokračování, zase po zbytcích kalderimi, a po asi 15 min výstupu je člověk pod kopcem se stožáry, u otevíracího dílu oplocení. Nechal jsem tam bágl a vylezl jsem ke stožárům zase se porozhlídnout po planině, no a pak zase dolů, bágl na záda a pokračovat. Tahle polní cesta (prochází se ještě jedním otevíracím dílem oplocení) končí na hlavní silnici u penzionu Madáres. Pak tedy asi kilometr a půl po silnici, kolem pekárny a přes náměstíčko s kruhovým objezdem a bílou bustou místního reka Daskalogiannise, a moje konečná byla kde jinde, než v hospodě Anopoli. Tady pivo, obří porci jejich verze řeckého salátu (nejlepší, jaký jsem na Krétě kdy jedl!!), zamobilovat si (wifi-free), pokecat s jedním nefalšovaným Britem, kterému jsem rozuměl dobře, protože to byl učitel angličtiny a měl i tomu odpovídající výslovnost, no a nějak po šesté jsem se odebral zase na silnici a šel nahoru, ke kostelíku Agia Ekaterini, že tam přespím. Po nějaké té rakiji, pivu a panáku mojí klasické slivovice jsem tam vyskotačil jako prd. Je odtud skvělý a daleký rozhled – na východ až za poloostrov Frankokastéllo, za ním pohoří Psiloritis a osamělý vrch Kédros, dole vlevo Sfakia, pod kostelíkem turistická destinace Loutro, v moři na jihu jsou pochopitelně vidět i ostrovy Gavdos a Gavdopoula a šikmo vlevo, takže na JV, i dva malé ostrovy jižně od Agia Galini (??); a i na západ je vidět daleko. A na severu pohled na hradbu Levka Ori se zbytky sněhu na vrcholových partiích. Kolem kaple je vybetonovaný dvůr a naproti vchodu do kaple je kamenná (nebo betonová?) stavba, spíš takový bytelný přístřešek než dům. Má to plochou střechu s cimbuřím po okraji, zřejmě něco jako vyhlídková terasa, a ve stavbě jsou jen otvory pro dveře a okna, ale nic v nich. Uvnitř jsou dva dlouhé kovové stoly s lavicemi, nějaká skříňka, taky uskladněný různý stavební materiál (spíše jeho zbytky) a vzadu v rohu je v podlaze poklop, který kryje nádrž na vodu. Trochu jsem posunul ten jeden stůl a postavil jsem si tam vnitřní stan – nebyl jsem si jistý, jak je to tam s hmyzem v noci.

NE 30/04Den procházky po planině Anopoli. Ráno jsem nikam nepospíchal, nic mě nehonilo. Takže v poklidu vstát, uvařit vodu na obvyklou snídani (oves kaši), sníst to a vydat se dolů do hospody na jedno ranní a kafe. A pak rovnou na cestu. Po silnici směr Limnia a dál jako na Páchnes. Jenže za bývalou štěrkovnou neodbočovat vpravo, ale jít rovně k velké nádrži na povrchovou vodu a kolem ní stále dál, mírně do kopce. Silnice pak vyjde z lesa a je tu znova rozcestí. Buď doprava nahoru, anebo víceméně rovně. Vybral jsem tu rovně, ale ta stejně po nějaké době udělá "S" nahoru, a tam se k ní připojí ta druhá silnice, která od ní níže odbočila. A skončí to na piknikovišti!! Jak jsem šel po silnici, tak mě míjela auta, a ta tam taky na tom piknikovišti byla nahroměděná. Spousta Řeků, i s dětmi, a BBQ s řeckou muzikou z nějakého magneťáku hezky "volume right"…. Tak jsem odtud zase prchnul zpět po silnici dolů. Už předtím jsem si u první zatáčky esíčka všimnul, že na kamenech u silnice jsou bílo-zelené značky, tak jsem si řekl, že je vyzkouším. (Později jsem se dozvěděl, že ty značky jdou až z místa Krousia vysoko nad Agios Ioannis, na druhé straně rokle Aradhéna, pak sestoupí žlebem až k té rokli, po staré kalderimi ji rokli překonají na druhou stranu, k tomu piknikovišti a od něj míří dolů po silnici – a tam jsem se s nimi potkal.) Sešel jsem tedy ze silnice dolů, následovala ještě jedna, maximálně dvě značky a šmytec. Ale dál byli aspoň mužíci. Jenže řídčeji, než by bylo třeba, občas jsem šel jinam, protože v otevřeném a nepříliš svažitém a hodně kamenito-skalnatém terénu bylo pěšinek spousta. Nakonec jsem se dostal do blízkosti plotu, byl vlevo, a podle něj jsem došel na polňačku. I na ní jsem držel dosavadní směr a zanedlouho jsem došel na asfaltku na západním konci vesnice Agios Dimitrios. Tady klasika - kousek po silnici vlevo ke kostelu, tady doprava mezi domy a po bledě modrých značkách po staré spojnici, která se za posledním domem napřed vyšplhá nahoru po kamenném schodišti a pak se víceméně po rovině dostane zase na tu asfaltku. To už je ale nedaleko mostu přes rokli Aradhéna. Takže přes most a v dusnu dál po stoupající asfaltce. Mířil jsem do Agios Ioannis a odtud po značené cestě k jeskyni Kormokopou, ale hodlal jsem přespat v lese kus před jeskyní a další den pak kolem jeskyně jít dál až do rokle Eligias a tou k moři a do Agia Roumeli. Aleš mě ale ráno přes WhatsApp varoval, že by mohly dorazit nějaké mraky, ale dlouho tomu nic nenasvědčovalo, jenže najednou tu byly, asi 1,5 km před Agios Ioannis se začaly valit přes silnici. Ve vesnici už byla dohlednost tak do 50 m a to ještě kdovíjestli. A měl jsem pocit, že z mraků něco začíná vypadávat. Tak jsem oblíkl batoh do nepromo futrálu, pouzdro s foťákem do igelitové tašky a sebe do Tilakové GTX bundy. Ale bylo furt teplo a začal jsem se trochu i potit, zpočátku to tam jde celkem dost nahoru. Měl jsem v plánu dostat se k místu, kde se od modře značené cesty odděluje jiná, značená oranžovo-červeně, která vede k vyhlídkovému kopci Papakefála, pod kterým by snad mělo být také piknikoviště. Ale až tam jsem jít nehodlal, celkem řídký les na rovině za rozcestím těch dvou cest mi připadal dost dobrý. Ty nepatrné kapičky, co vypadávaly z mraků, se občas změnily do mžení až mrholení a já byl rád, že jsem na místě určení, v tom řídkém lese. Našel jsem si místo pro stan a měl jsem kliku, protože zrovna mokro přestalo (na chvíli) padat, kapalo jen ze stromů, takže jsem nemusel vymýšlet stavbu stanu v dešti. Ale i tak bylo všechno vlhké. Věci jsem nastrkal pod tropiko a uvařil si venku večeři. Snědl jsem to ale uvnitř, trochu se dokonce jemně rozpršelo. Nemělo to sice dlouhé trvání, jenže stejně až do rána kapalo ze stromů a bušilo to do stanu. Ale i přes ten kravál, co dělají kapky, dopadající na tropiko, se mi podařilo zdárně usnout. Přestože to bylo v nadmořské výšce lehce pod tisíc, tak asi i díky té mlze, či mrakům, ve kterých jsem byl, se žádná zima nekonala, naopak mi bylo překvapujícně teplo.

PO 01/05Den, kdy se dostanu k moři a pak do (prvního) cíle. Ráno to vypadalo na slunce, ale byla mlha, a tak to nebylo zase tak moc patrné. A pořád kapalo ze stromů. Zase jsem se pochopitelně najedl a mezi tím se pořád projasňovalo, až na takové jedno otevřenější místo začalo i svítit. Tak jsem tam přenesl část věcí – všechno bylo neskutečně navlhlé. A pak zase sbalit a na cestu. V tomhle úseku už je to hnedle vycházkový chodník lesem, jen s jedním dvěma mírnými stoupáními, jinak pohoda. Potkal jsem orchideu, napřed jsem si myslel, že další zářez, ale pak doma při bližším zkoumání fotek jsem přešel na to, že TUHLE jsem už fotil, těsně vedle asfaltu silnice v osadě Kámbia, akorát že tady v lese a v nadmořské výšce kolem tisíce metrů byla trochu jiná, menší a byla víc do fialova. Ale co, taky dobrý (druh Barlia robertiana)… Pochopitelně jsem to fotil, bágl šel na zem a já za chvíli taky, protože jsem nasadil makro-objektiv, který nemá optickou stabilizaci (tělo foťáku taky ne) a nedá se s ním moc fotit „z ruky“. Takže ze stativu – a já mám takový mini, ke kterému se holt musí na zem na břicho. Pak už jen chůze dolů, a to už byla v dáli vidět jeskyně Kormokopou. Nabral jsem v ní vodu (jsou tam dvě „studánky“, ale voda se z nich musí brát hodně opatrně, na jejich dně je usazenina extra jemného písečku, který se zvíří snad i jen trochu ostřejším pohledem). A pak dál. Napřed se musí sešplhat taková skála. Je to značeno miniaturními červenými flíčky, a když jsem o tom později v Agia Roumeli mluvil s Loraine a Gerdem, taky jedním takovým, co na Levka Ori nedá dopustit, a stěžoval jsem si, jak prťavý ty značky jsou, tak mi Gerd trochu provinile povídal, že měl málo barvy…. Já netušil, že to značil on!! No ale ta skála – není to tak úplně jednoduché a navíc to bylo mokré a já dřív, než jsem si na něco stoupl, zkoušel, jak moc to případně klouže – a klouzalo to hodně, jak to bylo ještě mokré. Ale nespadl jsem, a pak následuje nepříjemný prudký sestup po sypkém podkladě. Ne moc dlouhý, ale opravdu nepříjemný. Pak už se to vyrovná a začne se traverzovat doprava, byť neustále trochu nahoru. Pěšinka je chvíli vidět dobře, chvíli hůř a člověk ji spíš odhaduje, značení těmi červenými flíčky se tu a tam najít dá, místy ne, a je většinou doplněné i mužíky. Traverzuje se po celkem příkrém svahu, ale po té pěšince to není problém. Pak je tam partie skálolezná. Ale nic moc extra nebezpečného to není, jen cesta se tady musí občas hledat. Vše končí, když se značky a cestička jimi značená dostanou na zalesněný hřebínek. Tady se značky přehoupnou na svah na druhou stranu, ale po hřebínku je taky mužíky značená možnost jít i horem. A já toho využil, protože jsem tak nějak už věděl, že to skončí na krásné vyhlídce, skalním ostrohu s dalekými rozhledy k jihu. Skály jsou tu nesmírně ostré, stačí se jen opřít a hned se to vryje do ruky. Usušil jsem tu vše, vyhřál se na slunci, najedl se a vydal se na další část, sestup do rokle Eligias, na místo, které se jmenuje Fliskounias. Pěšinka sestupuje kolem jednoho z velkých stromů a pak se po chvíli napojí na tu, co se předtím vydala z hřebínku dolů. Tady je to taky velmi prudký svah, který navíc po asi 30 m končí kolmými útesy, a pokud by člověk nějak zaváhal, tak při pádu by jel dolů tím svahem bez možnosti se něčeho chytit, přestože to je vlastně v lese. A pak ty útesy – 100 m? 200 m? Nevím, jak vysoké jsou, ale byla by to konečná…. Šel jsem tedy opatrně, přestože to je fakt hezká a vyšlapaná cestička lesem…. Pak se sejde do prvního žlebu, potom nahoru-dolů, jedna dramatičtější vložka po uzounké římse v téměř kolmé skále a další žleb, ale tady problémek, i když hlavně pro ty, kteří by tu šli poprvé. Zřítil se tu totiž velký kus skály a vzal sebou i tu pěšinu, takže se člověk musí dostat nejen přes velké balvany, ale taky se musí dostat na správné místo za nimi, kde stezka pokračuje. Já byl tak trochu v obraze, takže mě žádný problém nepostihl. A pak je to dál orientačně jasné, všude jsou mužíci a místy i ty puntíky. Před závěrečným sestupem je už dole vidět plošší místo, to je Fliskounias. Tohle místo je taková přírodní zvláštnost, je to bariéra napříč v rozšířené části celkem hluboké, a nahoře i hluboko zaříznuté rokle. Tím se nad tou bariérou vytváří jakýsi zalesněný bazén, kde se určitě drží voda jak při tání sněhu, tak i při nějakých větších deštích – dole je totiž mezi stromy v létě půda rozpukaná, jak když někde na hlinité cestě uschne louže po dešti. Sestup z Fliskounias je všechno možné, jen ne příjemný. Na začátku prudký svah, pokrytý nestabilní sutí místy i docela velkých kamenů, ujíždí to pod nohama, člověk nemá jistotu, že i velký šutr, na který si stoupne, se ním nepohne. Tak nějak značené to je, hlavně mužíky, pěšinka je taky vidět…. Ale i pod tou sutí je to svah stále prudký a nejde se dolů dobře. Až tak poslední třetina je v pohodě, v lese je stín a blízkost moře člověka pohání. Moře. Těšil jsem se, že se aspoň konečně trochu ošplouchnu po těch dnech bez mytí, ale moc to nešlo, moře bylo hodně rozbouřené a u ústí rokle Eligias jsou hodně různá skaliska a balvany a vlny by s jedním mohly o nějaký praštit. Nicméně trochu jsem se omyl – když bych měl dorazit do civilizace – a po menší pauze se vydal po plochém břehu z maxioblázků směr Agia Roumeli. Půlhodinka to spravila, ale bylo to jako vždycky – velmi výhřevné, slunce pere do ksichtu (šel jsem tudy už odpoledne), ale nezhynul jsem cestou a dostal se na kempoviště pod borovice. V potoce teklo docela dost vody a „moje“ místo je špici kempu bylo prázdné, tak co víc si přát. Postavil jsem stan, trochu se převlíkl a vydal se přivítat se s lidmi v hospodě TarraAndreasem a jeho bráchou Sifisem. Tam první jedno dvě piva a musaka k jídlu, moje oblíbené první jídlo, které si tam dávám, a pak taky nějaký nákup a jít zpátky bydlet.

ÚT - SO 02-06/05Pobytovka v Agia Roumeli. V těch 5 dnech jsem nic nedělal. Jeden den jsem měl velké prádlo, chodil jsem pečlivě na pivo do Tarra, chodil jsem se slunit (a dokonce i koupat v pro mě ledové vodě!!) za útesy, taky jsem zašel na obligátní gyros, do toho nějaké nákupy běžných jídel (chleba, máslo, pivo, sušenky, sýr, rajčata, pomeranče). Za těmi útesy byla nově (mořem) vytvořená malá pláž asi 10 m dlouhá, ale ta tam příští rok už zase nejspíš nebude. Taky se dalo dojít do útesů suchou nohou, zimní bouře tam navalily spoustu materiálu a dno se zvedlo. V kempu bylo dost lidí, neustále se tam střídali a bývalo tam dost plno. Zvlášť když tam v jednom okamžiku dorazilo asi 30 Rusáků, mládež tak do dvaceti maximálně, ale spíš míň. A nezůstali v části u sprch, kde bylo zcela volno, ale nacpali se mezi „nás“, „starousedlíky“. Ale byli tam jen asi přes dvě noci, jenže i tak tam stačili vyvolat jeden konflikt, kdy si mysleli, že tam budou hlasitě fungovat dlouho do noci. Někdo je tam přišel usměrnit a byl pak klid. A taky hned v úterý měla přijet Loraine (Loraine Wilson, autorka nejlepšího knižního průvodce po Levka Ori a nově i dalších horách Kréty, se kterou jsem už léta komunikoval.) Čekal jsem na ni u trajektu, ale nikde nikdo. Ale jak jsem šel od trajektu, tak jsem viděl podivnou trojici, hubený vysoký chlap, mírně obézní ženská v barevnejch šatičkách, a jedna další v turistickém. Tak ta v turistickém byla Loraine. Snažil jsem se je trochu videovat, ale moc se to nepovedlo. Ten chlap by Gerd, Němec, to se taky pohybuje výhradně v Levka Ori, ale má – aspoň pro mě – takovou úchylku – nikdy nespí venku, vždycky má někde ubytování a odtud dělá jednodenní výlety po okolí. A hlavně značkuje kde co (třeba právě tu stezku od jeskyně Kormokopou do rokle Eligias. No, a jakoby té schůzce „významných“ lidí z okruhu Loraine nebylo dost, tak se tu objevil i Simon, taky Němec, nějakou dobu si taky s ním tu a tam píšu, ale nikdy jsme se ještě neviděli. Tak jsme si povídali o cestách, Loraine nám předvedla, co sebou nosí a v čem spí (váhově velmi úsporná!!), taky nám ukázkově postavila přístřešek, ve kterém pak tam byla (z ponča). Prostě informací hafo. Taky jsem tam potkal nějakou mládež z Česka, Petra a Zdenku. Prý že chodí po horách, že jsou zvyklí chodit i dvacet km denně (!!??), příjemní tvorové….vytáhl jsem je na výlet na pevnosti a domluvili jsme se na dalším kontaktu přes můj web, ale tak nějak si nejsem uplně jistý, jestli nebude. A přišla sobota, poslední den pobytu, šel jsem na pivo a jídlo, rozloučil jsem se s lidmi z Tarra, zaplatil (zhruba jako loni, 55 € - jen tam přijdu, tak mi Andreas založí účet; což je to trochu zrádné, nemám přehled o útratě, ale zatím nebyl problém) a odešel si předbalit.

NE 07/05Den přesunu za pláž Domata. Ráno jsem si myslel, že vyrazím „hodně brzo“, ale nakonec to bylo sice nejčasněji, co se mi tu letos povedlo, ale bylo to stejně až v osm. Moc jsem se netěšil na první stoupání – to se člověk dostane o asi 400 m výše, ale kupodivu mi to docela šlo, za necelé dvě hodiny jsem byl na prvním „vrcholu“ (včetně dvou asi 10 – 15minutových přestávek). Chvilka odpočinku a pak na další cestu. Napřed téměř po vrstevnici, pak žlebem nahoru o dobrých 50-70 m, pak pěšina v lese a když to z lesa vyjde, tak v otevřeném terénu s porostem všech těch pichlavých keříků zase stoupání, až k nejvyššímu bodu celé této části trasy – ve zhruba 500 m na kraji lesa. Následuje dlouhý a prudký sestup do rokle, z ní pak výstup už výrazně méně strmý, chvíli lesem a pak začne sestup k nově zrestaurované polo-podzemní nádrži na (povrchovou) vodu. Má jednu chybu – při plném stavu vody uvnitř se její hladina dostane ven, na betonový povrch a tam do ní může napadat kdeco, jehlicemi borovic počínaje a kozími bobky konče (betonová „sběrná“ plocha není bohužel oplocená, takže si na ni kozy můžou jít naprosto volně poležet – a pak se na ni vybobkovat). Vodu jsem ochutnal, byla mírně zažloutlá (asi jak se vylouhovalo to jehličí borovic) a chutnala tak nějak „plastově“. Od nádrže následuje velmi prudký sestup po pěšince, na které je často buď písek, nebo nějaký štěrk, a to obojí pod botami může lehce klouznout. Dolů jsem se dostal ale bez problémů – a byl jsem na pláži Domata. Tady opět odpočinek, spojený s koupelí, a po nějakém čase jsem se zvedl a pokračoval. Cesta vede po pláži, až do ústí rokle Kladou. To ústí bylo letos hodně rozryté, asi v zimě a na jaře tudy teklo dost vody. Přelezl jsem to a na druhé straně začal stoupat svahem (značky, mužíci), a rozhodl se, že noc strávím někde tady, a ne až někde před místem Sendoni, jak jsem původně plánoval. Našel jsem hezké místo na jehličí, v řídkém lese, a i když bylo ještě docela brzo, tak jsem tam už zůstal. Postavil jsem stan a udělal jsem si krátkou procházku po nejbližším okolí. No a pak jsem se jen tak se vším loudal, udělal si jídlo a se setměním zalezl spát.

PO 08/05Den přesunu ke kostelíku Agios Antonios. Noc příjemná, i když moře dole dělalo trochu hluk. Teplo. Ranní činnosti jako vždycky. A vyrazil jsem zase po E4. Za asi dvě hodiny jsem byl u Sendoni, pak obejít takový výběžek pevniny do moře, kde se člověk motá v bludišti velkých balvanů (značené, moc se zabloudit nedá), kde jsou ale místa, která by asi nebylo jednoduché, ne-li vůbec možné, překonat při nějak hodně rozbouřeném moři – vlny by tam s jedním klidně mohly přinejmenším o ty balvany praštit, ne-li přímo spláchnout do moře. Na konci je velká průchozí jeskyně (taky se to dá obejít až k molu pro menší loďky) s vnitřním prostorem oploceným, a se žlaby s vodou. Za jeskyní, už v rokli Tripiti, je jednak nádrž na vodu, ze které jsou zásobována koryta uvnitř, a jednak částečně do skály vestavěný kostelík, který je ale myslím už odsvěcený. Taky tam byla skupina Italek. Moc ingliš neuměly, jen jedna, ale dozvěděl jsem se, že jednak dne předtím prošly Samárii a teď že míří do Sougie. A že to tam je tři hodiny. Snažil jsem se je přesvědčit, že to tam trvá daleko delší dobu, že odtud, z Tripiti, je to pro běžného smrtelníka na mnohem víc hodin, ale moc mi nevěřily. A s veselou odtáhly. Já nabral vodu, chvíli si tam ještě pobyl a pak jsem je následoval. Roklí nahoru to jde dobře, je to nenáročné. U takové velké osamělé skály vpravo od cesty, na které roste poměrně velká borovice, je nutné se dát vlevo, ke svahu. Jsou tam mužíci a i nějaké černožluté značky. A začne stoupání, které i nikdy nesedělo, a ani tentokrát mi to moc nešlo. Asi že je to spíš přímo nahoru, než že by to byla ne tak strmá cikcak cesta, taky se tam až do poledního dost opírá slunce, dvacetikilové závaží báglu+foťáku+vody taky dělalo své, takže jsem musel velmi často zastavovat. Ale když jsem se dostal nahoru, pod pevnost Pikilassos, tak tam část těch Italek polehávala, totálně zchvácených a zdaleka ne tak veselých, jako když odcházely v Tripiti, a unisono povídaly, že je to moc „dyfyklt“ a že jdou zpátky dolů a nechají se do Sougie odvézt loďkou. Tak jsem je hrdinně minul zrychleným tempem, abych jim ukázal, že i stařík s rancem to, na rozdíl od nich, zvládne a jen jsem se dostal z jejich dohledu, tak jsem zase zpomalil na své obvyklé tempo. Dole pod Pikilassos jsem nabral z malého pramene vodu „do plnejch“ a pokračoval. Napřed docela dlouhý sestup a pak po zpočátku ne moc dobrém chodníku, po kterém se nedalo jít moc rychle, přestože to nebylo ani moc nahoru, ani dolů, protože se šlo po nepříjemném kamení. Nějak mě ta cesta netěšila, nešlo se mi moc dobře, nohy mě v pohorách zespoda už pálily….. V jednom místě se hluboko dole, jen nevysoko nad hladinou, objevila jakási stavba, dělalo to na mě dojem, jako by to byl spíš objekt rekreační, než účelově-pracovní, ke kterému byl zcela evidentně přístup jen od moře. No a pak dole pode mnou se objevilo pobřeží s plochými černými skálami a to jsem věděl, že tam někde už pomalu musí být kostelík Agios Antonios, ke kterému jsem mířil a u kterého jsem si naplánoval přenocování. Takže jsem dával větší pozor na cestu, abych neminul místo, kde se z E4 musí odbočit dolů – a opravdu to tam bylo, dokonce i dobře označené: vpravo od cesty jeden menší mužík, naproti přes cestu druhý, větší, a asi metr a půl pod ním, už jako na té odbočce, další velký. Takže nebyl problém se tudy vydat, což jsem taky udělal. Pěšinka vede přímo dolů, je značená celkem obstojně mužíky a za asi 10 min je člověk na úrovni hladiny moře, u napřed vedle nějaké stavby, něco jako zděné kůlny s malou jeskyní vedle, a o kousek dál už je ten kostelík. Je dvojlodní, ale oba prostory nejsou propojeny. Kolem něj je vybetonovaný dvůr s jednou další stavbou, s něším podobným, jako je ta zděná kůlna výše. A za zídkou je piknikoviště – ploché místo pod velkým stromem s dlouhým betonovým stolem a lavicemi. Vešlo by se tam stanů docela dost. Ale odchází odtud taky cestička, ohraničená malými kameny, která míří mírně vzhůru k malému, zelenému domku na vyvýšené terásce. Za domkem celkem tři velké černé barely na vodu, ale nikde žádný kohout, kterým by se k té vodě dalo dostat, všude jen černé hadice, končící uvnitř toho (zamčeného) domku. Ale jinak místo moc pěkné a ta 10minutová zacházka od E4 (zpátky do kopce to je minut 15) není nic tak hrozného. Trochu jsem měl obavy z hluku moře, jsem na noční zvuky dost háklivý a neusínám při nich dobře, ale obavy byly zbytečné, hluk byl utlumený a nijak mi nevadil.

ÚT 09/05Den, kdy se dostanu so Sougie k jídlu a pivu a pak i na Lissos. Ráno v zaběhaných kolejích, a když jsem vyrazil zase zpět na E4, tak mi trvalo jen asi 15 min a byl jsem zase tam. Další cesta pohodová. Dával jsem pozor, jestli někde neobjevím další omužíkovanou odbočku k tomu kostelíku, a skutečně jsem po nějakém čase uviděl mužíky zase pod cestou, takže asi i tudy by se tam dalo dostat taky. Já se ale dostal do rokle Keratidhias, kterou se jde asi čtvrt hodiny, nebo možná i déle, nahoru, až k výstupové „mule-track“, která se cikcak vine ve svahu. Docela „potivý“ výstup, zvlášť když do člověka pere slunce. Nahoře mírné posezení. Je tam taky cedule se šipkou a informací, že tudy je to k Polyfémově jeskyni. Ale tam já rozhodně nepůjdu. Naopak jsem se vydal po cestě dolů, pak to trochu vystoupá, ale to již je v dálce vidět silnice, zařízlá ve svahu, ke které E4 míří. Cesta k silnici mírně stoupá, pak ji přejde a stoupá dál, a najednou je člověk nahoře, na plochém kopci nad Sougií. Dal jsem si pohov, snědl poslední zásoby (vyjma dvou jídel pro večeři na Lissosu a pak na pláži Ghialiskari) a vydal se po silnici dolů. Jen v jednom místě jsem si zkrátil dlouhé zákruty silnice podle černožlutých tyčí. Ale pak jsem našel odbočku, která je mnohem lepší a kratší, než kdyby člověk zůstal na té silnici. Je před nějakým plotem, podle kterého zpočátku taky sestupuje po celkem vyšlapané pěšině. Konec je na „dně řečiště“, u nějakého domku. Odtud pak vlevo a po chvilce se dojde na přístupovou cestu k pláži. Tak jsem konečně tam a čekají mě samé libé věci. Napřed nákup v sámošce U pelikána (rajčata, pomeranče, pivo a sušenky), pak dva kousky pečiva vedle, a odejít s tím pod tamaryšky na lavičku něco z toho pozřít. Lavičky tam (ještě?) nebyly, tamaryšky byly hodně ořezané. Ale to mi v příjmu stravy nezabránilo. Posilněný jsem se vydal směr přístav a rozhodl se, že se ještě stavím v nějaké hospodě, jestli by pro mě neměli třeba gemistu, pivo a free wifi. Hospody většinou zavřené, jen jedna, poslední, libyjská měla otevřeno, tak jsem tam zašel. A to jsem si dal!!! Nikdo tam hnedle nebyl. Dal jsem si fresh-juice a poptal se, jestli taky mají tu gemistu. Napřed jsem koketoval s myšlenkou, že si dám jen poloviční porci, jen jedno rajče (plněné rýží a mletým masem a kořením), ale pak jsem si řekl, že dvě přece taky zvládnu. No, gemistu měli. Ale co pak donesl, to mi vyrazilo dech. Obří porce!! Jedno obří plněné rajče, jedna velká, stejně plněná paprika a k tomu ještě 4 malé balíčky ve vinných listech se stejnou náplní!!! A ještě obří kejdanec čehosi bílého, nedovedl jsem určit, jestli je to nějaký hustý jogurt (nejspíš), nebo třeba lehčí majonéza, anebo něco úplně jiného. A k tomu ještě tři opečené chleby, počesnekované a pokořeněné…. Fakt jsem to hnedle sníst nemohl, ale zapřel jsem se a do sebe jsem to nakonec nacpal – když to byla taková dobrota…. Jenže pak jsem měl problém se s tím narvaným teřichem vůbec pohybovat. Roklí nahoru směr Lissos jsem funěl jak lokomotiva. Nicméně nahoru, pak po rovině a nakonec dolů jsem došel celkem zdatně a ani jsem moc neodpočíval. Dole na místě, kde jsem si myslel, že přenocuju (byli jsme tam kdysi ve stanu pod málo olistěnými chlebovníky), to nevypadalo přívětivě, po pravdě řečeno zdálo se mi, že je tam nasráno, a tak jsem odešel o kus dál doprava a pod takovou podpěrnou zdí jsem „objevil“ lavice (prkna na kamenech) a dost prostoru i pro dva tři stany, tak jsem tam zakotvil. A už jsem si ani po těch lukulských hodech nic nevařil, jen snad kafe nebo čaj, to už nevím. Trochu foukalo, ale připadalo mi, že jsem tam v docela chráněné pozici, ale i tak to se stanem občas zacloumalo.

ST 10/05Předposlední den na jižním pobřeží. Noc byla skutečně dost větrná, i mě to občas vzbudilo, ale bylo teplo až horko a celkově se spalo dobře. A zase – snídaně, mezi tím se větral spacák a ostatní spací věci, no a pak opět sbalit a na cestu. Napřed jsem se zastavil u zdroje vody a nabral jí hodně, a pak se vydal nahoru po černožlutých značkách. „E4 route“ se napřed dostane k druhému kostelíku, pak nad něj, mine zbytky amfiteátru a pokračuje stále nahoru. Pak uhne doprava a začne v serpentýnách stoupat ve svahu, do kterého praží slunce (samozřejmě pokud svítí, to tedy svítilo, jak divý...) Dá se tam tu a tam zůstat na chvíli ve stínu nějakých menších stromků. Došplhá se to až k menší jeskyni a odtud už to je stoupání příjemnější. Ale i tak – nebere to konce. Nakonec se člověk dostane pod jalovce, které jsou čím dál tím nižší a řidší, až se jde zase mezi typickými nízkými pichlavými keříky až ke kamenité silnici. To je planina Koukoule. Vše dobře značené. Tu silnici cesta překročí a pokračuje ve stejném směru. Napřed široká vozová kamenitá cesta, která se pak zúží do asi metr širokého chodníku, ze kterého je nakonec obyčejná pěšinka. To už je ale počátek sestupu a je odtud dobře vidět jak kosa Palaiochory s bílými domy, vybíhající daleko do moře, tak i bližší kosa se šedým pískem, což je místo Ghialiskari, kde hodlám strávit poslední noc ve stanu. Jakmile se sestoupí až na úroveň moře, je tam další zajímavé místo, malá pláž. Dlouhá je jen asi 20 m a je navíc ještě rozdělená velkým balvanem na dvě části. Pro mě je pověstná tím, že jsou na ní tuze barevné kamínky a nikdy neodolám, abych jich nenasbíral tolik, že to hnedle vyváží jídlo, které mi z batohu zmizelo. Jenže letos to bylo jinak – pláž byla zanesená jemným pískem, což jednak znamenalo, že nebudou kamínky, ale taky to znamenalo, že voda je špinavá tím zvířeným písečkem. Ale jen na kraji, jak člověk zašel dál, tak to už zase bylo čisté. No, přiznám se, že nakonec jsem i nějaké kamínky zase nasbíral. A párkrát jsem si i zaplaval, byť to nebylo jako v září, kdy se ve vodě člověk může čvachtat do omrzení. Vydržel jsem na tom místě asi dvě hodiny, i s hordou italských seniorů, kteří ale šli do plavek (na rozdíl ode mne, já je snad ani nemám…ty plavky…). Pokračování je docela snadné, je tam jen jedno větší, ale krátké stoupání, a jinak se jde po téměř po rovině. Na okraji pláže Ghialiskari jsem obhlídl situaci, jestli je tam furt to místo, kde jsme už jednou spali (bylo), a pak jsem odešel k občerstvení a něco málo požil (2x Mythos). A poseděl jsem si, zamobiloval, a odešel jsem zase zpátky s tím, že si zalezu pokud možno do stínu a udělám si poslední jídlo, z pytlíku. Rozložil jsem si krámy, vyndal vařič a dal se do toho. Když jsem šel kolem poprvé, tak tam bylo pořád dost lidí na lehátcích, ale teď už postupně mizeli. Ale nenašel jsem tam kousek stínu a jediné, co bylo, byl kousíček za nízkým kamenem. Ale vydržel jsem tam, a pak jak to slunce postupně odcházelo a blížil se večer, tak byla nabídka vhodných míst větší a větší. No, a nakonec jsem se šel ubytovat. Na konci té pláže je tabule s mapkou okolí a možných cest. Za ní je v keřích pěšinka s břevnem napříč a s upozorněním, že tam nejsou toalety. Když to ale člověk nevezme na vědomí a jde přes břevno dál, tak dojde na plácek, ze kterého vede zase (další) taková zarostlá pěšinka a i ta končí na (dalším) malém plácku. A tady je naproti už „jen“ skalka, asi tak do půli stehen, na kterou když se vyleze a překročí se pár větví, tak se dole objeví krásné místo na spaní, které je zřejmě tu a tam k tomuto účelu používané vzhledem k tomu, že jsem na něm našel i zapomenuté stanové kolíky. No tak tady jsem nakonec spočinul ke strávení poslední noci venku.

ČT 11/05Den návratu do civilizace. Ráno klasika a jedinou změnou bylo osprchování se…když už „du mezi lidi“…. Slunce pralo, lidí zatím málo a tak se to prašné silnici do Palaiochory šlo docela dobře (jinak to tam kazí auta, za kterými se vždycky táhne oblak zvířeného prachu). Za hodinku jsem tam byl, došel jsem do kafírny, odkud odjíždí bus a kde se taky kupují lístky, dal jsem si pivo, a když jsem byl v kafírně, tak taky i (řecké) kafe, a čekal jsem na Aleše, měli jsme tu sraz. Dorazil asi po hodině (byl jsem tam dost brzo), ověšený všemi těmi různými zavazadly, a vypadal už celkem zdravě, takže se zcela viditelně z těch zdravotních problémů, co ho tam přepadly, už dostal. Cesta busem do Chanie trvá něco přes dvě hodiny. Tam jsme si nějak přebalili bágly, já vyměnil bagančata za sandály, bágly dali v úschovně do schránek (za 2 €) a vyrazili jsme do města. Byl nějaký gyros, bylo frapé, taky jsme něco nakoupili a tak, a nakonec jsme k večeru odjeli busem na letiště, že tam strávíme noc. Odlet máme po šesté hodině a zdálo se nám, že je lepší tu noc strávit na letišti, než spát někde (zase) na pláži, vstávat tam nejpozději kolem čtvrté, aby se stihnul bus o páté…. Hned jak jsme přijeli na letiště, tak jsme se odbavili v samoobslužném automatu, a bohužel už nebyla k dispozici místa u nouzového východu, kam se Aleš dobře vejde a ještě má i trochu místa před koleny. A pak jsme si zabalili bágly do podoby, v jaké to odevzdáme a jali se trávit (nekonečnou) noc.

PÁ 12/05Den návratu. Pochopitelně noc nic moc, nikdo z nás prakticky nedokázal usnout, v hale bylo klimatizováno, takže docela zima, venku zase větší hluk…. Letadla odlétala až asi do jedné hodiny, takže se to tam neustále plnilo hlučícími lidmi, a první ranní odlet byl nějak už kolem páté…. No ale jak se otevřela brána, tak jsme odbavili zavazadla, prošli (zase úspěšně) rámy, chvíli si počkali na bus, co nás odvezl asi 50 m k letadlu, a odletěli. Na čas. Cesta trvá necelou hodinu. V Athénách jsme měli relativně krátkou dobu na přestup, necelé dvě hodiny, ale vzhledem k tomu, že to tam (konečně!!!) uspořádali tak, že když tam člověk přestupuje a zůstane v tranzitní protoru, tak že už nemusí znova vystát frontu u bezpečnostních rámů, ale může jít k té "své" správné „gate“ rovnou, tak jsme všechno stíhali s přehledem. No a do Prahy jsme se dostali taky podle jízdního řádu, bágly na karusel vyjely, no tak jsme to měli za sebou. Aleš počkal na bus na Zličín, protože jeho žena Radka tam parkuje při cestě do práce, tak tam jel odložit ty bágly do auta a pak měli v plánu se jet podívat na Knižní veletrh, a já jel busem přes Petřiny, tam mi hned jela tram 1 a tak jsem kolem poledního byl doma.

Takže další krétský zářez mám za sebou a můžu se těšit na září, kdy tam letím znova. Tentokrát zase s kamarádem, se kterým tam chodíme i do hor, a taky bude v tu dobu moře asi nejteplejší, takže JE na co se těšit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář