Jdi na obsah Jdi na menu
 


05-06 - Askifou-E4-Sideroporti-Pavlia Harlara-Rousiés-Páchnes-Katsiveli-E4-Sougia-Lissos-Palaiochora

11. 7. 2016

(CHANIA - planina ASKIFOU/AMMOUDARI) - chata TAVRI - planina NIÁTOS - sedlo KOUTALA  - sedlo pod ASKIFIOTIKO SOROS - sedlo SIDEROPORTI - oblast PAVLIA CHARLARA - silnice od ANOPOLI - sedlo ROUSIÉS - vrchol PÁCHNES - pod MODAKI - planina KATSIVELI - E4 - pod MELINDANOU - sedlo PORIA - chata KALLERGHI - XYLOSKALO - planina OMALOS - místa ACHLADHIÉS/GRELESKA - osada KOUSTOGHERAKO - SOUGIA -  LISSOS - planina KOUKOLE - E4 - pláž GHIALISKARI/ANIDRI - PALAIOCHORA - (CHANIA)

PO 23/05 – Nastal den „D“ a my se někdy po čtvrté odpoledne ladně vznesli z pražského ruzyňského letiště na křídlech Aegean Airlines vstříc další krétské dovolené. V letadle bylo (dosud ještě) něco k snědku v ceně letenky (vyšla tam a zpět po přepočtu ve zlodějském bankovním kurzu na zhruba 4,6 tis. včetně 2x20 € báglovného, což je cena hezká), přestup v Athénách se udál taky bez problému a ani jsme dlouho nečekali, a tak jsme sice už za tmy, ale v určený čas, dosedli na letišti v Chanii. Bágly na karuselu vyjely tak nějak v (časové) normě a nepoškozené, a tak jsme vyrazili chytat bus do města. Stál na stanici vpravo před letištní halou a po nákupu jízdenek v kiosku a chvíli čekání jsme konečně mohli nastoupit. Byl to tuším poslední bus toho dne, odjeli jsme asi v jedenáct. Do města to je asi půlhodina, a přesto, že se blížila půlnoc, byly v centru ulice pořád ještě dost zasekané a v otevřených občerstvovnách bylo narváno. Z autobusáku jsme zamířili jako obvykle do parku na Náměstí 1866, koupili si v kiosku prvního Mythose a v klidu a pohodě ho na lavičce vypili, a snědli k tomu jako pozdní večeři nějakou bagetu, co jsme měli sebou. Občerstveni jsme se vydali známou cestou směr pláž Nea Chóra, abychom tam strávili noc. Nakoukli jsme po cestě do nějakých stále ještě otevřených „supermarketů“, jak je to s bombami k vařiči (měli jsme sebou vařič na šroubovací bombu i s redukcí na bajonettovou, díky informacím, že tam tyhle bomby jsou už taky k dispozici), ale nic tam pro nás neměli – budeme se muset kouknout zítra v sámošce INKA. Na pláži jsme za tmy (tam ale ozařované nesmyslně silným halogenem na střeše nějakého hotelu pár set metrů od pláže) našli místo pro stan (dali jsme mu přednost před spaním navolno, protože bychom ráno mohli být taky hodně zarosení) a po té cestě jsme rádi zalezli a vyspali se.

ÚT 24/05 – Ráno krásné, slunce vylejzalo, teplo bylo, koupat se dalo a lidi koupání-chtiví  zatím nikde, co víc si přát. Došel jsem pak do pekárny pro něco na zub, najedli jsme se, sbalili a už k polednímu jsme vyrazili do města. Nebylo kam spěchat, času jsme měli habaděj, bus na planinu Askifou (to je směr Sfakia) nám jel až ve dvě. Zašli jsme do sámošky INKA pro tu bombu k vařiči. Mají opravdu jak bajonetové typu Campingaz, tak i napichovací a šroubovací; ty napichovací i bajonetové ve dvou velikostech. Ale ty šroubovací jsou jen nějaké místní provenience a jen s butanem, a ukázalo se, že sice použít je lze, ale asi to není tak úplně kompatibilní, při vaření to zhasínalo, a hořák přitom musel být na maximu (ale doma se ukázalo, že chyba byla nejspíš ve vařiči, po reklamaci mám nový a musím to napřed vyzkoušet, než vydám konečný soud). K polednímu jsme si koupili první gyros, trochu jsme si zamobilovali (ve městě místy veřejná wifi, na autobusáku taky) a ve dvě hodiny nasedli a vyjeli. Vystupovali jsme ve vesnici Ammoudari a bus kupodivu zajížděl starou úzkou ulicí do vesnice (většina spojů totiž zastavuje na silničním obchvatu vesnice), a tak jsme vystoupili přímo ve středu dění – malé náměstíčko s asi dvěma, třemi tavernami a sochou místního reka na terásce pod velkým stromem. Přebalili jsme trochu bágly, vyndali trekové hole – a šli na velmi oblíbenou dvojkombinaci pivo+kafe. A pak jsme začali stoupat, napřed po silnici a v její ostré zatáčce nad domy jsme ji opustili směrem k první žlutočerné značce „E4“, přitlučené na stromě. Podle těch značek se pak jde, ale značení tady není nutné, cesta je to jasná, chodník vybudovaný ve svahu, s opěrnými zídkami…. Byl jsem dost zvědavý, jak to bude vypadat – sice jsem tudy nešel poprvé (celkově v obou směrech to bylo tuším tak asi popáté), ale loni jsme tudy šli, taky nahoru, už v březnu, a tak od asi 900 m začalo přibývat sněhu, až jsme se jím nahoře brodili v závějích místy až hnedle do pasu, a protože to bylo ještě dost čerstvě v paměti, tak mě zajímalo to porovnání, jestli budeme schopní identifikovat místa, kde jsme zapadli a tak podobně. No, sice jsme tak nějak odhadli, kde jsme potkali první zbytky toho bílýho hnusu, ale jinak nám tu teď březen už nic nepřipomínalo. Na planince, přes kterou se prochází, jsme si dali odpočinek (trochu jsem ji šel prozkoumat, jestli by se tam v případně nějaké nouzové nutnosti dalo najít místo pro přespání – no, sice asi dalo, ale s obtížemi a ne moc velké, je to tam hodně zarostlé různými píchacími rostlinami, keříky a tak), a za ne moc dlouho jsme se dostali nahoru, k plotu s brankou. Sice jsem navrhoval nechat tam bágly a jít se kouknout kousek nahoru doprava ke kapli-kostelíku s dalekými rozhledy, ale návrh nepadl na úrodnou půdu, a tak jsme šli dál. Celá cesta od vesnice dole na Askifou nahoru k chatě Tavri a na planinu Niátos je dobře značená, ale nutné to ve stoupání není. Nahoře však značky už užitečné jsou, člověka navedou dolů k domku s betonovou nádrží na vodu a k bráně, kterou se vyjde zase na silnici. Tady už to není asfalt, ale kamení a štěrk. Po asi 1 km je nad námi bílá chata chanijského „horského“ klubu EOS. Jmenuje se Tavri, podle jedné z planin nedaleko dole. Kolem chaty je to oplocené a jde se k ní dvěma bránami, aby to tam všudypřítomné kozy neožraly a nezasraly – určitě by se jim tam moc líbilo a zanechaly by tam jistě masivní vrstvy bobků. U chaty (zamčená) je ještě poslední mobilní signál, a tak jsme poslali zprávy, že jsme v horách (je to tam tak asi 1250 m vysoko) a šli jsme zpátky k báglům, které jsme nechali dole u brány, hodili je na záda a pokračovali po silnici na planinu Niátos. To už se nad ní rýsoval masív hory Kástro, kam jsme se hodlali další den vyškrabat. Ale pro noc jsem vybral místo za planinou, takže jsme ji přešli štreko, zase na tu silnici (ta vede po jejím obvodu), vystoupali kousek do sedla a kousek pod ním je první (renovovaná) nádrž na (povrchovou) vodu a o asi 10 min chůze dále (a mírně dolů) je další, podobná nádrž (místo se na mapě jmenuje Katastromeno). Nedaleko od téhle druhé, dole za malým hřebínkem vpravo, je krásný plac, kde jsme zakotvili, postavili stan a uvařili první večeři.

ST 25/05 – Ráno klasika – snídaně (ovesné vločky, které nás budou doprovázet každé ráno po téměř celou dobu pobytu – bože, jak my budeme štíhlí, až se vrátíme!!!), sbalit se a vyrazit zpět k „horní“ nádrži, nedaleko které je vedle cesty tyč E4, kde začíná výstup. Nabrali jsme vodu (letošní zima na Levka Ori jednak moc sněhová nebyla a navíc jaro začalo extrémně brzo, takže se sněhem a jeho rozpouštěním jsme počítat moc nemohli), a to se tam objevil nějaký maník, asi tak 50 a ptal se na cestu nahoru. Docela překvapivé, takhle po ránu a tak relativně vysoko…. No ale my se sbalili a začali výstup. Napřed to jde docela příjemně, mezi keříky a řídkými cypřiši a jalovci, pak je tam už čím dál tím víc skal, po kterých se jde, ale pořád je to jednak docela dobře patrná stezka mezi těmi balvany a skalkami, s tu a tam namalovanými černožlutými značkami, a navíc vždycky někde nahoře trčí na obzoru tyč. Jakmile se cesta dostane na takové celkem ploché místo, je nutné další tyče hledat ve svahu vpravo. Dovedou člověka na hřeben a tam je cesta zase jasná – ne že by to byla pěšina, ale jde se pořád po tom hřebeni, takže orientace je dobrá. V tomhle úseku už to je ale docela náročné, zvlášť pro seniora, jako jsem já, kór když ještě navíc táhne na zádech dobrých 23 kg (bágl s jídlem na 5 dní a s vodou na dva + tříkilová zrcadlovka s dalším makro-objektivem na očekávané kytky). Dost často jsem odpočíval a šlo mi to pomalu, taky proto, že jsem před dovolenou netrénoval a nebyl jsem vůbec rozchozený. Na trase ale bylo narváno – předešla nás dvojice, z níž jeden z členů byl onen muž, co jsme se s ním potkali dole na Niátos. Šli sice taky s velkými bágly, ale viditelně menšími a lehčími – a šli „jen“ po E4 na Katsiveli a zřejmě pak další den na Omalos, takže toho sebou nepotřebovali tahat tolik, jako my, kteří jsme měli vybavení na asi 5 dnů, strávených v horách (jídlo, voda, pro jistotu i oblečení pro nocování v nadmořské výšce i nad 2 tis. metrů atd.). Ale to nebylo vše – dole se objevila další dvojice, jenže ta nás už nepředešla, odněkud se vrátili zpátky. Když jsme došli na místo, kde tyče odbočují z hřebenu doprava a dolů, opustili jsme značení a šplhali dál nahoru a úmyslem nechat někde bágly a nalehko vystoupat na Kástro. Ale to už jsem silně pochyboval, že to dokážu, přece jen den pokračoval a bylo by nutné vylézt nahoru na vrchol (tipoval jsem to na nejméně hodinu) a zpátky (zhruba stejně dlouho), a pak se ještě dostat do sedla Koutala a minimálně do doliny pod ním na noc (jinde vhodné místo není), a protože tudy jsme zatím nikdo z nás nešel (masív Kástro jsem jen 2x obcházel), nedovedli jsme odhadnout dobu, za jakou bychom to mohli dosáhnout. Kus nad odbočením tyčí jsme si na chvíli sedli, že si odpočineme a něco sníme. Foukal vítr a místy byly jeho nárazy poměrně silné a jeden takový se opřel do odloženého báglu kamaráda Honzy – a bágl se překlopil a vydal na cestu dolů po kamení. Poskakoval po příkrém svahu, pokrytém ostrými kameny a balvany, a my s hrůzou sledovali, jak to dopadne a kde se zastaví a v jakém stavu. Nebyl uzavřený, a tak z něj postupně věci vypadávaly. Většinou se poměrně brzy někde zastavily a bágl samotný se zakotvil "jen" o asi 100 výškových metrů níže, ale vyklouzl z něj i uzavřený vak s oblečením, který pak po kamení poskakoval jak míč a zastavil se o ještě dalších nejméně 50 výškových metrů níže. Tak jsme měli o zábavu postaráno, vydali jsme se posbírat ty věci. Bágl dopadl celkem dobře, byla v něm jen jedna menší díra ve vnější kapse a sem tam nějaká odřenina, věci se také našly, ale nejhůře dopadl ten vak s oblečením – ten měl děr víc, ale hadry z něj nelezly, tak se použít ještě trochu dal. Ale bohužel až později, když jsme zakotvili na noc, jsme zjistili, že jsme nenašli závětří k vařiči, což byla poměrně škoda hlavně proto, že tam pořád nějak fouká, a to závětří je velmi užitečné – nejen že chrání plamen před větrem, ale navíc nedovolí teplu plamene se šířit do okolí a soustřeďuje ho na nádobu, a to opravdu hodně uspíší uvaření třeba vody…. Výstup na Kástro jsme vzdali, bylo nám jasné, že bychom se nejspíš nestihli za světla dostat do doliny pro přenocování a jít tím hodně kamenitým terénem s čelovkami po cetsě, o které jsme nevěděli, jak jdobře nebo špatně je značená, či viditelná, nám připadalo riskantní. A taky jsem toho měl opravdu už dost. Takže jsme pokorně sestoupili k tyčím a vydali se po nich dolů. Napřed to je spíš traverz, pak to je dolů trochu víc, ale je to jakžtakž vyšlapaná pěšina v kamení, zpočátku značená tyčemi, ale pak už jen značkami na kamenech. Tady jsme viděli první rostliny krétského endemita – Anchusa ceaspitosa; Řekové jí říkají blávi (= modrá) a ona je opravdu jedinečně modrá. Dole už je nějakou dobu vidět sedlo Koutala, a tak není problém se tam nasměrovat. A dole jsou zase tyče…. Sestup na planinu pohodlný a nijak dlouhý, dole pak spousta místa i pro pionýrský tábor. Je to ve výšce asi1800 m, a tak, jakmile zašlo slunce, tak byla celkem kosa a bylo to na šusťáky a mikinu.

ČT 26/05 – Noc proběhla v pořádku, jen se tam snad k ránu, ale ještě za tmy, nevím kolik bylo, přiloudaly ovce a zvonily a bečely nám kolem stanu a vůbec jim nevadilo, že bychom se taky chtěli vyspat. Tak jsem musel vylézt a za pomoci kamenů je trochu přemístit. Pak už byl klid až do rána. Ráno potom slunečné, a když slunce začalo svítit i dolů na planinu, tak to bylo rázem jen na triko. Po snídani (zase ty ovesný) sbalit a na cestu. Ta pokračuje na druhé straně planiny, než kudy jsme tam sestoupili od Kástro. Jsou tam ale dvě možnosti, jít užším údolíčkem vpravo, nebo širším vlevo; tak vpravo je ta správná cesta. Značky na kamenech, další, ale výrazně menší planinka (a taky možnost rozbít tam stan), pak znova nahoru a zase kus rovnější, ale tam už další cesta není moc jasná, značky chybí a musí se hledat mužíci. Dá se ale zhruba říct, že tady se musí v údolíčku udělat takové esíčko a pak se dát nahoru doprava, na další plošší místo o level výše. Tady už jsou zase mužíci celkem hustě a pak i značky na skalách a balvanech. Ráno bylo sice slunečné, ale pak se objevily mraky, takové (zatím?) neškodné, bílé, ale bylo jich čím dál tím víc a pak dokonce i zahalily vrcholy. Ale netrvalo to dlouho a mraky zmizely a už to bylo zase opékající azúro, byť s větříkem někdy hodně chladivým. Vyšplhá se do sedla a dole vpravo je okrouhlé údolí, takový trochu amfiteátr, zatímco dole vlevo je začátek oblasti, která se na mapě jmenuje Mavri Laki, což je v překladu zhruba něco jako Černá díra. A opravdu to tak je, je to oblast plná různých děr, závrtů, hřebínků mezi tím vším, a to vše v tmavém, až černém provedení…. Společně s dvěma třemi dalšími oblastmi (Pavlia Harlara, částí severně od hory Papa Balomata a pak snad i oblast Kolokithas s údolím směrem k planině Pirou) to jsou nejdivočejší části v srdci Levka Ori, nazývaném Madháres. E4 odtud sestupuje mírně vpravo, aby přešla dno planinky a na druhé straně se zase vyšplhala nahoru. Tam je už zase tyč a vepředu kužel jednoho ze Sorosů – tento je Askifiotiko Soros (2213 m). A tyče pak pokračují, byť jsou hodně řídké, až do sedla pod ten Askifiotiko Soros. Po sedlem tam byl rozsáhlý zbytek sněhu, a tak jsme se rozhodli si udělat zásoby vody jeho rozpouštěním. Nadělali jsme tak nějaký ten litr a bylo to dobře – nemuseli jsme pak nějak úporně šetřit. Původně jsem koketoval s myšlenkou vystoupit na tu horu i s bágly a na druhé straně se pak dostat dolů a pokračovat směr silnice od Anopoli, ale nakonec jsme si řekli, že ne, že by to bylo moc velké zdržení, než bychom se vyškrabali na horu a že půjdeme poslušně po E4. To už ale se tyčí vepředu vlevo další Soros – Grias Soros (2331 m), a vpravo od něj doprava je velký masiv hory Agio Pneuma (2262 m) s kapličkou bez střechy na vrcholu. Mezi Askifiotiko a Grias Soros je začátek/konec údolí, již zmíněné oblasti Pavlia Harlara, v jehož středu pod a za Sorosi je rovněž dost kuželovitá hora Pavliana (něco málo přes 2 tis. m) se skalnatým vrcholem. E4 tenhle závěr údolí obchází, dělá takový půlkruh a dostane se na plochý a mírně stoupající hřeben/sedlo, na mapě označené Sideroporti, z něhož je vidět vpravo hluboko dolů a až k severnímu pobřeží ostrova (a jak vím z předcházející zkušenosti, je tam taky mobilní signál). Teprve tady jsme E4 opustili a vydali se doleva dolů a pak po spodní části svahu Grias Soros, do té divoké oblasti. (Značená E4 odtud pokračuje nahoru k sedlu mezi Grias Soros a Agio Pneuma a dál k mitato/planině Lívada a chatě EOS nad planinou Katsiveli.) Vepředu před námi dole v údolí je patrný hřebínek, spojující svahy obou hor (vlevo Askifiotiko Soros, vpravo Grias Soros), na který je nutné se dostat a přejít po něm na druhou stranu. Za ním se pak jde chvíli po svahu Askifiotiko Soros, napřed traverz a pak sestup po útesech a skalách až na dno oblasti, kde se dají opět najít místa pro přenocování ve stanu (kdyby se taková nutnost vyskytla). Je ale nutné mít na paměti, že TOHLE je typická oblast pro název „High Desert“, tedy vysokohorskou poušť – voda tu není ani náhodou a člověk ji musí táhnout sebou. Hora Pavliana se musí obejít vlevo po úpatí, jde to celkem dobře, žádné drama a před člověkem se objeví další poměrně kónický kopec, Ghoniasmatha, také má něco málo přes 2 tis. m, a je to poslední výběžek horského hřbetu s nejvyšší horou Kakovoli (2214 m). Teď je nutné začít stoupat k vrcholu a trochu doprava pod něj, tam se dá snadno přelézt skalní bradlo, které od vrcholu sestupuje, a po jeho překonání je jednak dole rozsáhlá planina, ale taky vepředu v dáli v protisvahu je vidět už i linie zářezu silnice od Anopoli, náš postupný cíl. My ale sestoupili dolů, na dno té rozsáhlé ploché oblasti, plné skal, velkých balvanů, děr a i plochých míst, a vybrali jsme si krásné místo dokola obehnané skalkami, abychom tam strávili další, horskou noc. Zase tak nějak mezi 1700 a 1800 m. A zase – jak tam přestalo svítit slunce, tak to bylo na šusťáky, bundu a kulicha. Večery na konci května jsou i na Krétě noci na horách chladivé.

PÁ 27/05 – I ráno bylo chladivé, ale jak se slunce dostalo zase na dno planiny, bylo zase docela teplo. Vydali jsme se planinou k silnici a pro cestu nemám jiných slov, než NÁDHERA!!! Fakt. Kličkuje se tam po plochých místech mezi skalami a jednotlivými balvany, občas se sleze/vyleze po skalkách, občas je nutné se vyhnout nějaké hluboké díře…. A všude spousta místa na případný nocleh ve stanu. A tak jeduným "rušivým" momentem byl docela silný a ledový vítr, díky kterému to bylo na kapuci nebo aspoň tenčího kulicha. Došli jsme pod svah se silnicí, ale u jeho paty je stará, původní „mule-track“, spojnice mezi planinou Anopoli a pastvinami vysoko v horách. Šli jsme po ní doprava a po chvíli se tak dostali na silnici. Ta stará cesta (značená, červeno-bílé značky) sice pak jde znova mimo silnici, ale my už dál tudy nešli, brali jsme tu kamenitou silnici. Po pár km jsme byli na jejím konci, kde začíná pěšina do sedla Rousiés (2135 m), východiště k výstupu na Páchnes (2453 m), nejvyšší horu Levka Ori, anebo na planinu Katsiveli. Do sedla je to od silnice tak něco mezi půl a třičtvrtě-hodinou a člověk je u nádrže s vodou. Na otvoru v betonovém krytu nádrže je nové víko – Jean (Bienvenue) se opravdu snažil a skutečně víko obstaral!! (Totiž: Loni, když jsem tam nabíral vodu, tak tam v ní plaval utopený malý pták, bělořit. Vodu jsem sice nabral, musel jsem, jinou jsem neměl, a pak i nepřevařenou používal, protože  jsem neměl bombu k vařiči a kolem není nic na oheň, a nebyl jsem si moc jistý, co to se mnou udělá. Neudělalo to, naštěstí, nic, ale pak jsem si „postěžoval“ Loraine Wilson, co mě potkalo, a ona hned zmermomocnila toho Jeana, aby s tím koukal něco udělat, místo nějakého pořádného víka tam totiž do té doby ten otvor kryl jen kus děravého a prorezlého plechu, zatíženého kameny. A Jean se pochlapil a nové víko je tam. Díky!!!) Nabrali jsme si vodu, já se i trochu ošplouchnul a dali se na výstup. I tady jsem chvíli koketoval s myšlenkou vystoupit na další, zatím neslezený vrchol, tentokrát na horu Stérnes (2335 m), jeden ze dvou vrcholů nad 2300 m, které mi ještě zbývaly dosáhnout do mé sbírky, ale ani na tohle nakonec nedošlo; nezvládlo by se to; původní moje představy se ukázaly být na mě příliš ambiciózní; no, hlavně já bych to nezvládl. A tak znova "jen" na Páchnes. Jako většinou, hodně a ledově foukalo. Na vrcholu byla novinka – v hromadě kamenů umístěný nějaký stožárek, takový spíš kovový prut, na kterém byl jednak snad fotovoltaický článek, a taky dole pod kamney nějaká krabice. Sice to bylo celé ještě ukotvené lanky do 4 stran, zatíženými kameny, ale stožárek byl zlomený – asi vítr si s ním pohrál… Chvilku jsme tam pobyli (já tam předtím byl už asi tak 5x, kamarád asi potřetí) a vydali se dolů směrem k dvoubarevné hoře Modaki (2224 m). I tady jsem měl ambice, které nakonec nenašly naplnění – dostat se do sedla pod horu Bournelos (2342 m), nechat tam batohy, vylézt na vrchol a pak pokračovat na planinu Katsiveli, ale smrsklo na cestu bez výstupu. Na Katsiveli jsme došli nějak odpoledne - kdybychom zahrnuli ten výstup, tak bychom se tam  za světla nedostali. U „turistického mitato“ se někdo pohyboval. Voda v korytě nebyla, z hadice netekla, a tak jsme se vydali k bačovskému mitato, protože loni před ním byl kohoutek, ze kterého voda tekla. Osazenstvo (páreček) u turistického mitato na nás civěl, jak jdeme s flaškami, dokonce jsme se i letmo pozdravili, ale aby nám řekli, že jdeme zbytečně, to ne – voda nebyla nikde. Což nebylo moc dobré, měli jsme jen asi 1,5 litru na večer a ráno pro dva… Ale rozhodli jsme se, že holt ráno vyrazíme po E4 směr Kallerghi jen s pár hlty tekutiny a půjdeme ji nabrat do údolí Potámos ke studni.

SO 28/05 – Noc OK, a i když to bylo nocování na pro nás nejvyšším místě (asi 1900 m), tak zima nám nebyla. Cesta po E4 na planinu Pirou je krásná, navíc spíš dolů než nahoru a za hodinku jsme byli na místě, kde jsme se rozhodli nechat batohy a vyrazit doleva studni v údolí Potámos jen s lahvemi. Jen kousek před tím místem, nedaleko E4 po levé straně (když se jde od Katsiveli) je mitato Klissidia. Ještě loni to bylo spíš ve stavu ruiny, ale letos už to bylo docela opravené a zřejmě i využívané k nějakému dočasnému přebývání. Ani nás ta zacházka pro vodu nějak extrémně dlouho nezdrželo, tak snad asi hodinu. Dole na Petradhé, když jsme tudy procházeli, bylo na ovčích/kozích cestičkách spousta vyházených cibulek nějaké rostliny. Modřenec? Ladoňka? Něco jiného? Těžko říct. Pár jsem jich sebral s tím, že si je doma zasadím a uvidím, co to je; snad to přežije a vyroste. S vodou tedy zpět k báglům a kousek jsme popošli do sedýlka mezi planinami Pirou a Petradhé, kde jsme si dali jídlovou přestávku. Bylo to místo, kde nerostlo ani snad nic jiného než až nebezpečně pichlavé bochany bíle kvetoucího kozince Astragalus angustifolius. Na další planinku o kus výše to byla chvilka a ani na velkou planinu Plakoseli to netrvalo dlouho. Cesta je to příjemná, sice stoupání, ale ne moc vyčerpávající, dobře značené… A k tomu slunce a už ne tak moc chladivý vítr… Na Plakoseli kolem nádrže na povrchovou vodu (jen vybetonovaná díry do zeměs kameny na okraji) bylo vidět, jaký vztah mají Řekové k turismu – vůbec jim nedochází, že by to mohl být taky zdroj příjmů. Majitel tohohle území se totiž nerozpakoval a rozkradl tyče E4, aby si je instaloval kolem té nádrže a upevnil na ně nějaké pletivo, které brání kozám a ovcím do nádrže spadnout. No, proč si to nevzít, že jo, přece tam něco podobného nebude tahat sám…. Při dalším postupu přes další ploché místo, na mapě označené jako Lakki (takže „díra“) s docela velkým počtem odpočívajících ovcí jsme viděli, jak od svahů hory Melindanou (2231 m) sestupuje nějaká velká skupina. Vedl to nějaký kluk-Řek a byli to Francouzi, velmi různorodá skupina samců i samic různého stáří a zcela evidentně velmi různého fyzického fondu. Měli malé batůžky a těžko říct, kam mířili. Bylo už dost odpoledne a připadalo mi, že kdyby se dostali na Katsiveli (což se jim klidně mohlo ještě za světla podařit, na konci května jsou dny dlouhé), tak nevím, kde by se tam vyspali. Do mitato se vejde tak do 10 lidí maximálně, ale to by ještě nikdo nevěděl, jestli by tam už někdo nebyl, a jejich malé batůžky nevypadaly, že by v nich měli stany…. Leda že by měli dojednaný (zapůjčený) klíč od zamčené kamenné chaty EOS (je údajně pro až 25 lidí)…. My jsme celkem snadno vystoupali pod Melindanou, ještě kousek šli nad útesy, co spadají do monstrózní rokle Samária, pak jsme si vybrali místo k odložení batohů a vystoupili nalehko (snadná cesta) k mohyle na vrcholu. Po nezbytných „dokumentačních“ fotkách jsme se vydali zase dolů, měli jsme před sebou ještě nějakou tu hodinu sestupu na jednu planinu už jen kus nad silnicí od sedla Poria. Na planinku (pod svahy hory Mavri) to byl sestup sice úmorný, zvlášť ve slunci, které dost pralo, ale kolem byla fůra různých kytek, na kterých mohlo oko spočinout a potěšit se, například porosty lýkovce Daphne oleifolia, se kterými jsem se tam (v době květu těch rostli) ještě nesetkal. Jak jsme se dostávali níž a níž, tak bylo i tepleji a tepleji, vírt foukal méně a méně a na planině, kde jsme hodlali přespat, bylo už výrazně letně, byť ani tady to nebylo zrovna moc nízko (nějakých 1650 m). Místo na stan jsme našli snadno a nebyli jsme tam sami, časem se tam objevila ještě jedna dvojice, která tam bloumala a zřejmě hledala vhodné místo k přenocování. Ale zase – jakmile se slunce schovalo za nějaký kopec, hned se okosilo, i když jsme byli „jen“ těch asi 1650 m vysoko, tak jsme na sebe vzali šusťáky.

NE 29/05 – Ráno chladné a vyrazili jsme v šusťákách, protože dokonce jakoby něco tu a tam padalo, ale jak na nás začalo svítit, šusťáky šly hned dolů. Dolů šly v takové roklině, nic extra, jen spíš žleb, jak to vymlela voda. Tak tam jsme se převlíkli, jenže já tam navíc nechal i GPS… :-(( Idiot…. Přišel jsem na to po asi čtvrthodinovém sestupu na silnici od Porie. Ale našla se dobrá duše, kamarád H., která se nahoru vydala místo mě… No a pak to byla normálka – dolů pro spíš prašné než kamenité silnici, zastavit se u kamenného baráčku strážců Národního parku Samária dole v sedle, zkontrolovat, že voda ve vedlejší nádrži sice asije, ale nebrali jsme ji, uvařit si kafe, vyfotit protější hřeben hor Gigilos-Volakias, což je pohled, který se snad ani nemůže omrzet, a jít dál. Slunce pálilo a mírný vítr se v té nadmořské výšce okolo 1500 m dal už dobře snášet a byl už najednou spíš vítaný. Pak jsme se vyškrabali zkratkou (přes dlouhý oblouk silnice) nahoru zae na silnici už jen kousek před chatu Kallerghi a potom už jen závěrečný krátký výstup podle plotu nad hnedle kolmými srázy a jsme nahoře na terase chaty. Tam celkem pusto a prázdno, obsluhu tam hrál nějaký mládenec, na „jídelním lístku“ vyjma pití nebylo nic… Dali jsme si každý dvě malá piva (po 2,50 €), prohlídli si rokli Samária z terasy a šli dál. Po kamenité silnici dolů, a tak asi ve 4. zatáčce vlevo je plot s otevíracím dílem a tabulkou s červenými šipkami. Tak tady jsme silnici opustili a vydali se po stezce, značené červenými fleky, dolů, na Xyloskalo, kde je vchod to oné již zmiňované rokle Samária. Ale je tam taky snackbar a do toho jsme zamířili na menší občerstvení a nabrání jak vody, tak i (hlavně!!) psychických sil před únavnou cestou po asfaltu přes planinu Omalos, která nás čekala. Je opravdu nudná, a pokud je slunce a je kolem poledního, jako že to tak bylo, tak je i vysilující tím spalujícím žárem, bez kouska stínu. Z Xyloskalo se jde asi 1,5 km dolů na křižovatku a tam vlevo, směr Agia Irini (no, možná, že na směrovce je i Seleniotikos Gyros, což je osada na druhé straně planiny). Přes planinu jsou to asi 2,5 km a zvláštností byla dvě ovčí koupaliště hned vedle silnice. Jedno, to vlevo, na místě, kde se silnice dělí (zde jít rovně!!), už pomalu mizelo, byla to jen velká mělká louže, takové ovčí brouzdaliště, se zeleným porostem okolo, o průměru možná tak 15 – 20 m, zato další, na opačné straně silnice, bylo dosud asi dost hluboké na to, aby si tam ovce mohly i zaplavat; ale asi se jim nějak nechtělo, jen polehávaly okolo… Ale ta koupaliště se asi stala už dost známými širokodaleko, protože si tam zalítli i rackové od moře. My se tam ošplouchnout nešli a mířili dál na jinou sinici, která přichází zprava pd vesnice Omalos. Tady doleva a nahoru ke kostelíku Agios Theodorou. Za ním odpočinek, ale hlavně nalezení drátů a pletiva, z čehož jsme hodlali (s alobalem) udělat náhradu za ztracené závětří. No a pak zase silnice, po asi 250 m odbočit vlevo nahoru na menší silničku (taky asfalt) a po asi půlhodině stoupání jsme na plochém místě s nějakou nádrží a ohradami, kde jsme hodlali přespat. Už jednou jsme si tam ustlali, ale letos se nám to místo nějak nezdálo, a tak jsme nakonec zakotvili jinde, nedaleko silnice, za keřovitým cypřišem. Nadmořská výška jen asi 1100 m – takhle nízko jsme tu letos ještě nespali (samozřejmě vyjma pláže v Chanii), a taky to bylo dobře znát na noční teplotě.

PO 30/05 – Ráno pohoda, měli bychom dojít do Sougie a k rybníku, konečně se taky okoupat. Napřed jsme se rozhodli zajít na konec té silnice, kde by mělo být nějaké nové piknikoviště Greleska. Na google-mapách to vypadá dost monstrózně. Takže jsme vyrazili a u druhé ostré zatáčky (vlevo nějaké ohrady a nádrže na povrchovou vodu, tohle místo se nazývá Achladhiés) nechali batohy a šli se kouknout nalehko. Hned zpočátku nás trochu zarazilo, že ztrácíme dost podstatně výšku (takže tudy zase budeme při návratu muset jít nahoru). Pořád to byl asfalt, asi tak 1,5 – 2 km. Pak asfalt skončil a silnice kousek ještě pokračovala už jako šutrovo-písčitá. Vlevo kamenná stavbička asi velikosti autobusové zastávky neznámého účelu a za ní chodník doleva nahoru, opatřený klandrem. Tak jsme se tudy vydali to prozkoumat. Přešli jsme asi dva mělké žleby, a když cesta vypadala, že se dostane na nějaké plošší místo bez stromů, obrátili jsme se zpátky. Bylo to značené nějakými červenými i žlutými fleky na kamenech. Takže jsme znova u té "autobusové zastávky" a jdeme na druhou stranu, po té silnici dolů. Po asi 200 jsme u té stavby. Je to skutečně NĚCO!!! Kamenná (no, nejspíš betonová a kameny umně obložená) stavba trochu do oblouku ve svahu. Terasa s pergolou, která měla být asi hustší (ve zdech na to byly otvory, ale žádné trámy v nich – asi je někdo už při stavbě objektu nutně potřeboval), z ní velké dvoukřídlé a zasklené dveře dovnitř. A také okna a uvnitř byla vidět poměrně velká prostora, s krbem, a s průchodem do zadní části. A uvnitř pusto a prázdno. Po straně terasy byla ještě další část budovy, s velkým dveřo-oknem…. Místo to bylo exkluzivní, na plošině pod mírným svahem, od jejíhož okraje (vyhlídka) spadaly hluboko dolů útesy do rokle Agia Irini…. Přemýšleli jsme nad tím vším, asi to nikdy v provozu nebylo. Elektrika je tam dovedená, nějaká voda možná taky (byť z nádrže na povrchovou vodu vysoko u silnice, kde jsme nechali bágly), na střeše fotovoltaika…ale uvnitř vůbec nic, bylo to tak, jak to stavbaři opustili. Část s terasou mohla být zamýšlená pro návštěvníky – občerstvení, restaurace, kavárna… ale ta druhá, bez terasy, mohla být pro ubytování personálu. Na střeše dva velké komíny od krbů a jeden malý asi od kamen… Místo je to nádherné, ale jednak by se tomu musela pro naplnění hosty udělat masívní reklama (nikde o tom totiž není ani zmínka, vyjma nejnovější edice turistické mapy Samária-Sougia vydavatelství ANAVASI), a i tak je otázka, jak by to prosperovalo. Na dlouhodobý pobyt to není, není kam chodit (jen jedna možnost) a ani pro cyklisty tu taky víc možností není (je odtud jen jedna cesta, po silnici, napřed hodně nahoru a pak sjezd na planinu Omalos). Jediná možnost pěšího „výletu“ je jít po tom chodníku, kterého jsme kousek prozkoumali a který se snad spojí s cestou od místa, kde jsme nechali batohy, směr údolí Achladha a vesnice Koustogherako. To je ale jeden okruh – a co pak? Zpátky jsme se vrátili splavení, trochu si oddáchli a vydali se tedy směr Koustogherako. Začátek trasy na silnici je značený docela velkým kamenným mužíkem a další cesta pak červenými fleky na kamenech v dostatečné hustotě, aby se dala cesta dobře sledovat. Trek je to krásný, většinou v řídkém stínu stromů, po úbočí hory Psilafi (1984 m). V jednom místě je tak rozcestí, zprava zespoda tam přichází cestička, značená také červenými značkami na kamenech a myslím si, že je to právě ona cesta od piknikoviště, ta s klandry. Od tohoto místa je stezka směr údolí Achladha značená "klasicky", tedy žlutočerně. Konec je pak sice poněkud nekonečný, přechází se neustále nové a nové hřebínky, a i když se tu a tam objeví dokonce i známky lidské činnosti v podobě nějakých kamenných terásek a člověk má dojem, že už už musí být u rokle Achladha, tak opak je pravdou – ve předu se neustále objevují jen nové a nové hřebínky. Není to namáhavé, není to žádné velké stoupání či sestup, ale je to dlouhé…. Jakmile se člověk dostane do rokle Achladha (toto místo je na mapě označené jako Olysma), vzhled cesty se změní. Nyní je to vlastně jakoby dno širokého potoka, velké oblé kameny, maxioblázky, taky nánosy písku a štěrku a jde se stále dolů. Žlutočerné tyče a značky na kamenech, a taky mužíci. Pár zatáček a po asi necelé půlhodině jsou tu vlevo schody (z kůláčů). Vystoupá se a jde se po staré částečně i velkými kameny dlážděné „mule-track“, která přejde hřeben, a dole mezi stromy už najednou problesknou zbytky lidské činnosti v podobě ruin nějakých kamenných staveb. Tady jsme hnedle šlápli na houby!! Vážně rostly!! Něco jako naše suchohřiby, ale sebrat je a sníst jsme se neodvážili. Tahle část cesty končí na kamenité silnici od Koustogherako. Na tom konci je několik nízkých a malých budov nejasného určení, vyjma kaple a odpočinkového altánu, u kterých je určení jasné. E4 odtud jde přímo dolů přes serpentiny silnice, a když se s ní nakonec spojí, tak jen tak na sto metrů, protože následuje další zkratka doprava lesem. Ještě jednou si lze cestu zkrátit, zase lesem a doleva, k betonové nadzemní nádrži, která je dole mezi stromy trochu vidět. A pak už jen a jen prašná vyprahlá silnice. V jednom místě, v takové dlouhé protisměrné zatáčce, je možné (podle mapy) silnici opustit - nezahýbat po ní do protisměru, ale jít rovně. Mělo by to vylézt zpod stromů a napojit se na polňačku, co vede jednak ke kostelíku a jednak až k nějakým stožárům (mobilní operátor?). My se ale drželi silnice a došli jsme tak k místní prádelně, kde z kamenné zdi trčí hadice, ze kterých vytéká čůrek (pitné) vody a je tam i velká betonová (a viditelně již dlouho nepoužívaná) maxivalcha. Odtud to je jen asi necelých 5 min chůze dolů a byli jsme u prvních domů. Tady E4 končí. Měli jsme v plánu si zase dát pivo v taverně – druhý, třetí barák po levé straně je nějaká občerstvovna, s verandou a pár stolky, ale zatímco když jsme tam byli naposledy, tak tam byl přátelský děda, od kterého jsme dostali pivo, řecké kafe a klasické řecké mezés k zakousnutí za neskutečně nízkou cenu, tak letos tam seděla nekomunikativní stařena a popocházel mobilující a možná i vožralej chlápek, který nám až po několika dotazech rezolutně oznámil, že „nou bír“ a víc se s námi nehodlal bavit – a bylo to jasné. Měl jsem trochu v plánu dostat se do Sougie napřed  po cestě ke kostelíku a ke stožárům (začíná hned, jak se ze shora přijde do vesnice za prvním, či druhým domem doleva a pokračuje po holém hřebeni až k těm nějakým stožárům) a pak kousek terénem dolů po svahu na štěrkovou silnici, ale rozhodli jsme se jít po staré spojnici mezi Koustogherako a níže položenou vesnicí Lívadas – tudy jsme už jednou šli, začátek je hned vedle taverny, a cesta to nebyla špatná. Jenže tentokrát špatná byla, stála za prd. Zarostlá, občas téměř neprůchodná, drali jsme se občas pichlavými i nepichlavými keři…. Ale možná to byla naše chyba, po příletu jsem o tom mluvil a dostala se ke mně info, že ta cesta je OK, že tudy na jaře někdo bez problémů prošel, takže jsem možná jen my, blbci, chytili blbou pěšinu a pak se drali křovím. No ale stejně jsme měli jít horem a pak se od stožárů spustit dolů terénem na klasickou nezpevněnou silnici a po ní pak do Sougie.... aspoň by se tahle možnost prozkoiumala. Z Lívadas to je kus po asfaltu a v jedné ostré zatáčce se musí asfalt opustit a jít po zase jedné kamenité silničce, napřed mírně nahoru a pak už jen a jen dolů až do Sougie. V Sougii vše při starém, takže jsme si skočili do obchodu „K pelikánovi“ pro jedno a i pro něco na zub a pokračovali jsme směr přístav. Před ním je něco jako pláž z velkých oblázků a nějaké skalky, tak jsme se tam konečně trochu ošplouchli a šli se ubytovat do rokle, kterou vede E4 směr východ: Lissos a Palaiochora. Mám tam oblíbené místo, na mapě označené jako „threshing floor“, takže něco jako mlat. Je to za hradbou keřů a moc vidět tam z pěšiny není (a bude to čím dál tím lepší, jak budou růst zatím ještě malé borovice, co tam vyrostly). Tak jsme se tam ubytovali a vrítili se k hospodám na večeři. Konečně JÍDLO!!! a První noc byla pro nás, uvyklé na noční chlad na horách, dost horká, prostě to bylo úplně jiný kafe. Ale příjemný.....

ÚT 31/05 – ČT 02/06 A nastaly nám dny odpočinku. Pláž, koupání, slunění, frapé, pivo, fresh-juice, i nějaké jídlo…. prostě pohoda. Ve čtvrtek jsme si udělali výlet na Lissos, jednak aby si to tam Honza trochu prohlédl, zatím tudy tak asi 2x jen procházel, a jednak taky abychom si našli místo, kde se ubytujeme. Hodlali jsme se tam totiž další den odpoledne přesunout, přespat, strávit další den a po druhé noci se vydat po E4 směr Palaiochora, na pláž Ghialiskari, na místě, kde k moři ústí rokle Anidri.

PÁ 03/07 – SO 04/06 A taky jsme to tak udělali, v pátek odpoledne, když už nebylo takové vedro, jsme se přesunuli a postavili stan kousek od pláže. Je tam takové ploché místo, obehnané keři, kde jsou v jednom místě po levé straně (když člověk stojí zády k moři) nějaké karoby, chlebovníky, a byť jsou hodně ožrané kozami, tak pořád poskytují docela stín, tak jsme stan dali pod ně - a bylo v něm pak celkem přijatelno. Jídlo jsme si sebou pochopitelně vzali, voda je hned jak se sejde dolů do údolí, nedaleko ruin antického chrámku (což bylo asi 5 min chůze od stanu), a tak nám celkem nic nechybělo. Vzali jsme si totiž i nějaké plechovky piva, které jsme koupali taky v moři, takže jsme tam měli opravdu luxusní pobytovku.

NE 05/06 A nastal opravdu už téměř návrat domů. Po ránu – počasí výstavní – jsme se vydali směr západ. Slunce peklo, ale naštěstí aspoň trochu povíval větřík a první část trasy, výstup z údolí Lissos na planinu Koukoule, vede aspoň občas kolem stromů různé velikosti, v jejichž stínu se dá trochu vydechnout. Na planině cesta křižuje prašnou silnici a jako taková polní cesta se začíná pozvolna svažovat směrem k moři kolem různých kozích ohrad. Za nimi se z polní cesty stane pěšina a z té je pak poprvé v dáli vidět úzká kosa Palaiochory, posetá bílými domy a vybíhající daleko do moře. Pěšina začne sestupovat značně příkrým svahem až k malé (a oblíbené) plážičce. Tady jsme měli několikahodinovou koupačku, včetně svačinky. Dál to jde celkem příjemně, je tam jen jedno trochu podstatnější krátké stoupání, cestička je to pěkná, pevná, a za možná hodinu, možná dvě je člověk na pláži Ghialiskari, na místě, kde k moři ústí rokle Anidri (podle mapy je stejnojmenná vesnice o notný kus dál ve vnitrozemí, a hlavně výš). Tady jsme na nějakou dobu zakotvili u občerstvení, nějaké pivo a jídlo, a když se k večeru pláž začala konečně trochu vylidňovat, sebrali jsme batohy a šli se ubytovat na její protější,východní konec. Místo jsme našli za keři a asi dvěma skalkami. Když jsme se tady zabydleli, tak jsme se znovu přesunuli na pláž, kde už nikdo nebyl, natáhli se na lehátka a udělali si pohodový večírek a buráky a retsinou (kterou "tajně" koupil Honza) a občasnou koupelí.

PO 08/06 – Nastal opravdu poslední den pobytu na Krétě. Po ranní koupeli, jsme se vydali do Palaiochory, na autobus. Odjeli jsme poledním do Chanie. Cesta trvá asi 2 hodiny. V Chanii klasika – bágly do úschovny a jít na kafe, frapé, gyros, taky nějaké nákupy…. a k večeru vyzvednout batohy a jít se zase vyspat na pláž.

ÚT 07/06 – Den přesunu, ten bývá obvykle hektický. A tak tomu bylo u tentokrát, i když – zase ne tak moc. Museli jsme si přivstat (a bylo ještě šero!!!), abychom se sbalili, naposledy vykoupali a odešli na ranní bus na letiště. Letadlo nám letělo po deváté, takže jsme odjeli busem v půl sedmé, v sedm na letišti a tady jednak zabalit batohy a jednak se samo-odbavit. Všechno proběhlo bez problémů, batohy nám vzali i s (v mém případě) nějakým tím kilem kamínků, přes skenery nás pustili, do letadla dovezli, dostali jsme napít i nějakou sušenku, a v Athénách jsme byli podle jízdního řádu. Takže nám tam zbývalo pár hodin, které jsme tam museli nějak strávit. Chvíli jsme byli uvnitř, chvíli venku, koupili jsme si nějaké pivo a sendvič, byli jsme se podívat na metro-vlako-terminálu…. Byla to dost nuda, co si budem namlouvat. Honzu ale potkal nezapomenutelný zážitek – jak jsme tam leželi venku na slunci na takových betonových lavicích u různých keřů a ozdobných rostlin, tak se ve větru uvolnilo upevnění tenkého kmínku oleandru k podpůrné tyči a Honza nelenil, a šel to napravit, protože ten kmínek byl opravdu hodně tenký a vypadalo to, že by se mohl ve větru (fakt občas dost zadulo) i lehce zlomit. A zase si lehnul. Ale to se tam najednou objevila ruka zákona, policajt, a prý jestli umíme ingliš. My jako že jo a koukali jsme, co se bude dít, jestli jsme něco neudělali špatně, ale on naopak rukoudáním Honzovi poděkoval za tu záchranu oleandru!!! Asi nás odněkud šmírovali… No ale myslí si někdo, že by se to mohlo stát u nás? Že by v takové situaci nějaký náš většinou trochu obtloustlý policajt vytáhl svoji prdel z auta, aby občanovi takhle za takovou nějakou takovou drobnost poděkoval? Já si to tedy nemyslím. Bohužel. No, ale v Praze vše OK, čekal na nás zase kamarád Aleš a tak jsme dojeli na Kulaťák a v nějaké zahrádce jsme svoji dovolenou zakončili. A pro mě bude další dovolená „zanedlouho“ – měsíc se s měsícem sejde a za něco přes čtvrt roku na Krétu (kam jinam!!) jedu zase.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hmmm

(amaltheia, 16. 7. 2016 16:29)

krásný popis cesty i cesta, trošku závidím

Re: Hmmm

(afariz, 18. 7. 2016 8:47)

Není nic snadnějšího, než se sbalit a vyrazit!! :-) :-) Kde koupit dobré letenky, jak se do Levka Ori dostat a kudy chodit se na tomhle webu dá najít a případné nejasnosti taky odpovím, nebo i doporučím kudy kam. Na to ale použít kontaktní maíl, je to lepší, než se domlouvat přes komentáře příspěvku. Hezký den.