Jdi na obsah Jdi na menu
 


10 - Therisso-Kakoperato-Plakoseli-Katsiveli-Páchnes-Rousiés-Anopoli-Marmara-Ag.Roumeli-Kormokopou-Anopoli-Sfakia

27. 10. 2016

(CHANIA) - vesnice THERISSO - mitato KAKOPERATO - planina PLAKOSELI - E4 - planina KATSIVELI - pod horou MODAKI - vrchol PÁCHNES - sedlo ROUSIÉS - silnice směr ANOPOLI - místo AGANTHOPOI - rokle LAGOU - planina ANOPOLI - kaple AGIA EKATERINI - pod vesnicí LÍVADIANA - místo MARMARA - rokle ARADHÉNA - zpět MARMARA - E4 - vesnice AGIA ROUMELI - rokle ELIGIAS - místo FLISKOUNIAS - jeskyně KORMOKOPOU - vesnice AGIOS IOANNIS - planina ANOPOLI - rokle ILINGIAS - městečko CHÓRA SFAKIA - (CHANIA)

Tak mám za sebou další díl mých krétských cest. Letos jsem vyzkoušel hodně pozdní termín, 14 dní od začátku října do doby po polovině měsíce. A bylo to, co se týče počasí, překvapivě uspokojivé. Teplo, jen asi jeden den na horách silný vítr, ale při slunečném počasí, a pokud se objevily nějaké mraky, tak jen třeba na půl dne, a pak zase odpluly. Jediným trochu „rušivým“ momentem bylo to, že dny byly už krátké, a tak třeba na horách to znamenalo, že člověk, když po setmění zalezl do stanu (večer být venku a třeba jen koukat kolem a na noční oblohu bylo už poměrně chladivé dobrodružství), tak ven se vyškrabal po téměř dvanácti hodinách!!

ÚT 04/10 – Odlet z PRG v 16:10, ATH přílet v 19:40 a odlet ve 21:55; přílet do Chanie v 22:45. Autobus do města odjížděl asi čtvrt hodiny poté, co jsem se na karuselu dočkal báglu (tuším ve 23:15), takže vše OK. Ve městě klasický začátek – napřed pivo (místní Mythos) a gyros v parku na Náměstí 1866 (ovšem chybička se vloudila, Mythose neměli, takže taky místní, ale horší, ALFA) a pak zase směr pláž Nea Chóra na strávení zbytku noci. Dostal jsem se tam pochopitelně po půlnoci, ale stan jsem postavil i bez čelovky, z hotelů nad pláží (vzdušnou vzdálenost odhaduju tak asi 200-300 m) bylo světla až dost. Vítr nijak neprudil a teplo bylo…

ST 05/10 – Ráno jsem se vyhrabal až za světla, ale zastihl jsem ještě východ slunce. Místo pro stan dobré, za hranou duny, takže hluk moře byl v noci alespoň trochu tlumený. Něco malého jsem polknul a šel se poprvé (a na dobu několika dnů i naposledy) trochu vyčvachtat. Šlo to dobře. Pak jsem se v poklidu sbalil a vyrazil na autobusák na snídani. Napřed jsem se ale stavil v sámošce INKA a koupil velkou důležitost – bombu k vařiči (a rovnou i jedno v plechu). Letos jsem sebou měl poprvé titěrný vařič na šroubovací bomby i s adaptérem na typ Campingaz s bajonetovým připojením. Vzhledem k tomu, že jsem byl sám, tak jsem se koukal jen po malých bombách, tedy kolem nějakých 200-250 g. Ty měly dvoje – jeden typ na napichovací vařič, a pak druhý, s bajonetem, a jak jsem se z nápisu na nich dozvěděl, byly to bomby Campingaz, akorát (asi) vyráběné v Řecku a s pouze řeckými nápisy. Tahle bomba měla zlatou barvu. Jinak měli nějaké velké šroubovací i napichovací a víc nic. Ale je tam (v Chanii) ještě jeden obchod se „specializovaným“ zbožím, něco jako jsou naše outdoory (dřív se na něm skvěl nápis Army-Shop, ale to už zmizelo), a tady by možná mohli mít i jiné výrobky, třeba malé šroubovací….Var, Coleman, atd. Ale tohle jsem neprověřoval, měl jsem už, co jsem potřeboval. No, pak jsem si teda dal na autobusáku pozdní snídani/svačinku a komunikaci (je tam wifi-free na dobu asi 30 min, login i heslo je stejné – publicbus) a k polednímu jsem vyrazil i s báglem na další gyros. Snědl jsem ho v gyrosárně. No a pak zpátky na autobusák do kavárny. Bus do Therisso mi měl jet ve 14:15. Takže kolem druhé jsem začal mírně aktivovat a hledat, jestli bus daného čísla (podle údajů na infotabuli) je už přistavený. Jak šel čas, tak jsem byl víc a víc nejistý, protože jsem ho nemohl nikde najít. Nakonec jsem se potupně musel zeptat a ukázali mi, že pro mě připravili dodávku!!! Respektive něco jako Transit. Fakt, jedno místo vedle řidiče a 2x tři místa za ním a víc nic. Řídila to blond modelka, prostě klasická Řekyně. A to vozidlo bylo skutečně (téměř) jen pro mě – cestou nabrala jen další tři pasažéry – adolescenty ze školy!! Jo ale musím ještě podotknout, že jsem měl kliku, že jsem letěl v úterý a do Therisso tedy vyrazil ve středu, protože tenhle bus v tu roční dobu nejezdil každý den, jel už jen PO, ST a PÁ; a tuhle info jsem buď nezachytil, anebo to ani nebylo kde zachytit!!! Zřejmě do října to jezdilo ještě každý den…. Tak jsme – s menším zpožděním – vyrazili. Ale jelo se velkými oklikami (hodně jednosměrek) přes kompletně zasekané město (a taky aby se nabrali ti školáci), nicméně v Therisso jsme byli tak nějak asi načas, kolem třetí (z Chanie je to tam nejpřímější trasou asi 15 km). Měl jsem v úmyslu zkusit se dostat k prameni Alyakes jinou cestou, než jakou jsem se tam doposud dostával, tou, kterou doporučuje ve svém průvodci Loraine Wilson. To se musí z "ústředního náměstí" se sochou Venizela kousek dolů a pak uličkou hned pod prvními budovami (taverny) po pravé straně (když člověk stojí zády k tomu pomníku), ale nezdálo se mi to průchodné (ovšem nešel jsem to prozkoumat blíž); stálo tam nějaké auto a vypadalo to tam na ploty…. A tak jsem šel starou známou cestou – od pomníku kousek po silnici nahoru a pak pěšinkou doleva dolů ze silnice za cedulí „konec obce“. Sice jsem se tam naposledy musel plazit pod pracně oddrátovaným plotem, ale říkal jsem si, že bych mohl zkusit prorazit jinde. No, nešlo to, všude ploty, i nové, a tak jsemnabral směr lesem nahoru k silnici (jiné, než za které jsem před chvíli odbočil), a na to jsem ovšem musel zdolat, tedy rozdrátovat, jeden plot. Ta silnice ale byla za ještě dalším plotem, takže jsem si tam vybral jeho slabší místo, kudy se mi podařilo taky dostat se na druhou stranu, už na tu silnici. Tuhle variantu už opakovat nikdy nebudu, každý rok je to horší a horší. Takže jsem byl na silnici a šel po ní dolů. Než zahne doleva na mostek přes roklinu, tak se dá odbočit skrz otevírací díl plotu doprava. Vede to po nevýrazné pěšince ve svahu, čím dál tím víc zarostlé i různými trnitými keři, a protože jsem tudy šel už víckrát, tak jsem si řekl, že vyzkouším něco jiného, silnici. Takže přes mostek a mírně nahoru po asfaltu, pak dokonce i trošku dolů a zase nahoru, cestou se míjí různé „bezpovrchové“ odbočky vlevo i vpravo, které je nutné opomíjet. Až na místě, kde se asfaltová silnice dělí a jedna větev (levá) jde dolů (to je směr vesnice Drakona, je tam i cedule), tak je nutné jít silnicí (stále asfalt) doprava, mírně nahoru. Asfalt po chvíli končí a je to klasická písčito-kamenito-štěrková cesta, místy vylepšená betonem. Přes údolí doprava je vidět jak silnice směr vesnice Zourva a Meskla, tak i polňačka, po které bych šel, kdybych ze silnice z Therisso odbočil před tím mostkem…. Za chvíli jsem byl u pramene Alyakes, nabral vodu „do plnejch“ a šel dál. Věděl jsem, že vedle silnice je pár míst, kde by se dalo zakotvit, ale měl jsem v hlavě planinku až pod rozcestím téhle silnice, s nějakými ploty a koryty, kde bych přenocoval. A taky jo, dostal jsem se tam v dobrém čase, takže jsem stačil ještě za světla jak postavit stan a připravit se na přenocování, tak si i uvařit si nějaký gáblík a spořádat to.

ČT 06/10 – Noc byla dobrá, akorát že ještě docela dlouho po setmění se z hor vracela auta s bači a lovci a dělalo to kravál. Ráno slunečné, v noci mi zima nebyla (nmv. odhadem tak 900 m), a tak jsem si udělal ovesné vločky (ty budu pravidelně snídat následných několik dní), zapil to kafem s BeBe sušenkou a vyrazil na cestu. Dneska bych se měl dostat na planinu Plakoseli, což představuje, mimo jiné, dostat se přes hřeben od hory Melindanou (2132 m), ve výšce asi tak 1920 m. Usmyslel jsem si totiž prozkoumat tuhle možnost, protože jsem věděl naprosto určitě, že se tudy někudy tak nějak chodí, respektive že tudy chodí hlavně lovci a asi i tu a tam bačové a jen hodně vzácně nějaký „hiker“. Na satelitních mapách Google Earth byla zřetelná linie zřejmé pěšiny od místa nad mitato Kakoperato na konci silnice. Tenhle začátek znám, už jsem tudy jednou šel (v roce 2012), ale teď bylo nutné ještě před dosažením malé planinky (tehdy jsem na ní přenocoval) odbočit doprava přes mělký žleb a pak jít svahem traverzem jen mírně nahoru, vlastně téměř paralelně s roklí, která docela hluboko dole vede k sedlu mezi horami Kaloros (1925 m) a hřebenem s horami Melindanou a Mavri (1883 m; v Levka Ori jedna ze tří hor stejného jména). Tohle všechno se mi zadařilo a dostal jsem se na místy i docela zřetelnou pěšinu, dokonce i (byť velmi zřídka) značenou mužíky. Pak pěšina uhnula doleva nahoru meti a přes menší skalky a pokračovala tím směrem přes dva mělké dolíky, až se dostala na místo, kde zprava sestupovalo takové mělké, široké a poměrně příkré údolí/žleb. Tady už žádní mužíci, ani náznaky pěšiny nebyly, ale nahoře v sedle se proti nebi rýsovalo něco, co vypadalo jako nějaký velkomužík, tak jsem k tomu směřoval. Byla to dobrá volba, byl to skutečně maximužík. Když jsem tam došel, tak hluboko dole na druhé straně hřebene jsem pod sebou viděl najednou nějaké docela velké mitato, stojící kus od dna rokle v takovém jeím plošším místě, které jsem napřed nedokázal zařadit, a až po chvíli jsem si uvědomil, že to místo, kde stojí, vlastně znám, akorát že nevím, že tam je ta stavba (nedaleko je totiž podzemní nádrž na povrchovou vodu, kde jsem tu vzácnou tekutinu v roce 2007 nabíral, když jsem tudy, tou roklí, šel). Zde se moje cesta otočila doleva a opět nahoru, a opět se tu a tam objevily jak náznaky pěšiny (ke konci je tam úsek, kde se jde nahoru cikacak), tak i menší či větší mužíci, byť v ne moc časté frekvenci. Ale zase – proti obloze se pak objevil velkomužík, a tak se dalo směřovat k němu. Nakonec jsem se celkem v pohodě dostal na ten hlavní hřeben. Před sebou jsem měl pohled dolů k planině Plakoseli (s pozadím hor srdce Levka Ori, hlavně masívem nejvyšší hory Páchnes, 2453 m), k dnešnímu cíli cesty, za zády pak byl jednak masiv zmíněné hory Kaloros, ale vedle něj bylo vidět až severní pobřeží s Chanií a poloostrovem Akrotiri. Utěšené rozhledy!! Přede mnou byla pěšina dolů do nějakého mělkého dolíku, z něj zase nahoru a dolů do dalšího, a když jsem se zase dostal i z něj, tak mi vznikl menší problémek. Jo, ještě poznámka – ještě doma jsem si podle Google Earth zjistil souřadnice té pěšiny od téměř konce silnice od Therisso na planinu Plakoseli, zadal jsem si to jako body do GPS a sestavil jsem si podle toho trasu, takže jsem tu a tam, hlavně když nebylo tak úplně jasné, jestli jdu správně, svoji cestu mohl se zadanou trasou konfrontoval. No a teď mi najednou GPS ukazovala, že mám jít (podle mě moc) vlevo; měl jsem zato, že ta planina Plakoseli MUSÍ být za hřebínkem dole přede mnou, a ne někde hodně vlevo podle GPS…. Tak jsem se rozhodl, že na hřebínek vylezu a uvidím, a když tak holt po něm odbočím vlevo a dám na to, kam mě směřuje GPS. No, měl jsem pravdu já, jak jsem se na hřebínek vyšplhal, přede mnou BYLA Plakoseli, navíc plná ovcí, které ale naštěstí mířily někam pryč. Asi jsem se při zadávání souřadnic do GPS trochu seknul… Sejít dolů (kolem ruin nějakého mitato) nebyl problém, stejně jako najít si pak dole vhodné místo k přenocování (těch je tam habaděj). Ovšem musel jsem se vyhýbat místy až záplavám květů místního drobného horského ocúnu (zřejmě druh Colchicum pusillum) – kdo by po té kráse šlapal!! (Jenže ono to s určením druhu toho ocúnu asi není tak moc jednoduché. V jedné "kytkové" knize se píše, že možná existuje jen jeden druh, ale také že je možné, že rostliny z vyšších nadmořských výšek jsou už jiný druh, než ty z nižších. A že pokud by to byl jen jeden druh, tak že by měl mít dva poddruhy, a ten z vyšších nadmořských výšekby mohl být dokonce pro Krétu endemitický. A stejné by platilo i v případě, že by se jednalo o druhy dva - ten z vyšších nadmořských výšek by byl krétský endemit. Ony se ty jejich květy opravdu liší, vím to z vlastního pozorování – ty z nižších poloh mají okvětní lístky kratší, široké tak, že se téměř po celé své délce dotýkají, či dokonce i malinko překrývají, jsou zakončeny oble a bývají hodně světlé, zatímco ty z vyšších poloh mají okvětní lístky užší a delší, jež se nedotýkají sebe navzájem, ukončeny jsou ostrou špičkou a bývají jemně lila zabarvené. Ale ten jejich výskyt není úplně pevně vázaný na nadmořskou výšku, ne zrovna vzácně je lze nalézt i rostoucí vedle sebe. Tak nevím, aby se v tom prase vyznalo. :-) ) No a těchto květů bylo hlavně na písčitých částech dna planiny moc a moc (a nejen tam, i na svazích mezi kamením...), tak bylo obtížné na ně nešlapat. Ale zpět k ubytování. Takže jsem se ubytoval a uvařil si (tentokrát ze sáčku se stravou vlastní výroby – 100 g kuskusu, do kterého jsem přidal doma nasušené věci – cibuli, česnek, mrkev a vařené kuřecí maso) a bylo toho tolik, že mi kus zbyl ještě ke snídani), a mohl jsem s příchodem šera zalehnout. Vzpomněl jsem si, jak jsem na této planině už jednou spal. Bylo to když jsem nesehnal v Chanii ani na Xyloskalo bombu k vařiči a musel jsem vařit klasicky na ohni. A tady na téhle planině to byl první oheň, o který jsem se pokoušel, a nedokázal jsem ho rozdělat – klacíky, co jsem cestou sem nasbíral, ne a ne hořet, a tak jsem měl studenou večeři. Ráno jsem si tehdy na vločky nalil studenou vodu – a taky to šlo, ale pak mě napadlo použít k zapálení uschlý bodlák, a to se pak už povedlo, jenže to už jsem ten oheň zas tak moc nepotřeboval, studenou večeři jsem už snědl. Ale letos jsem tu byl s bombou, takže tyhle zážitky odpadly. Sice jsem se pokusil ještě chvilku sedět venku a dívat se na hvězdy bez světelného smogu, ale vyšel měsíc a světelný smog byl tady, takže jsem zalezl. V noci mě ale chytly dost úporné křeče, až jsem vylezl ven (ve stanu jsem se nějak nedokázal natahovat/protahovat, abych křečím nějak odpomohl). Tady jsem se ale hrozně rozklepal, nešlo to ovládnout, takhle to asi vypadá, když je člověk postižený Parkinsonovou nemocí, ale ten „výlet“ ze stanu mi pomohl, a když jsem zase zalezl, tak křeče postupně odezněly a já se mohl pokusit zase usnout.

PÁ 07/10 – Ráno zase slunečné, jak jinak. Měl jsem večer trochu obavy, jestli mi nebude v noci chladno – vzal jsem si totiž jen letní spacák s optimem kolem +10°C, jen vylepšený ještě tepelnou vložku, která by měla teplený komfort o pár stupňů zvednout. Tak jsem se na noc ještě navlíkl do spodků a teplejšího trika s dlouhým rukávem, ale nebylo to nutné, dokonce to bylo až moc hnedle celou noc, a jen k ránu jsem začal pociťovat trochu chlad. Planina je v nmv. asi 1800 m. Vylezl jsem, dojedl jsem kuskus z večera, udělal si čaj s asi dvěma BeBe sušenkami a mohl jsem balit. Vzhledem k těm křečím a tomu, že jsem na cestě vlastně už třetí den, jsem si naordinoval odpočinkový den, takže jsem ani nemusel moc pospíchat. Než jsem se sbalil, tak slunce došlo i na dno planiny. Planinou již prochází značená E4. Za chvilku jsem byl na další planince o kus níže (někam sem mě včera směrovala GPS – a taky by se tu místečko k přenocování našlo, ale hůř). Pak se sleze ještě níž, na nejnižší místo E4 v této oblasti, do sedla mezi planinami Pirou a Petradhé. Odtud se začne zase stoupat po docela dobrém a pevném chodníku k mitatu Klissidhia, ale to stoupání není žádné velké drama. Při jednom posezení, kdy jsem se snažil najít a nasbírat plody místního plazivého keříku Prunus prostrata (a našel jsem je, už byly seschlé), mě minul osel, doprovázený člověkem a psem. Ten první měl na sobě připevněných 6 docela objemných pytlů, zatímco ostatní dva ze skupinky nenesli nic. Ale v pytlích byly natrhané (a těžko říct, zda i usušené) rostliny malotira, tedy Sideritis syriaca, která je hlavní součástí směsi na zdejší horský čaj. Na tu směs se dá narazit v každém obchodě v turisticky bohatých místech. Na další zastávce, na planině Katsiveli, jsem byl za chvíli. Kupodivu tu tekla voda, i když malým čůrkem. Nedoufal jsem v to, přece jen zima byla „málosněžná“ a nevytvořily se dostatečné zásoby podzemní vody. Ale nabral jsem zase vodu „do plnejch“, dokonce jsem se i trochu ošplouchnul, chvíli jsem poseděl a pak jsem se vydal pod zhruba JZ svahy dvoubarevné hory Modaki (2224 m) na jednu planinku, kde jsem hodlal strávit další noc. Cesta je zpočátku i pěšina a tu a tam naznačená mužíky, ale člověk musí vědět, kam se alespoň zhruba má jít, aby to objevil. Za hodinku jsem byl na místě. Hezké místo, od západu chráněné hradbou asi tak pětimetrových skal, od S je ta hora Modaki, od J zase prudké svahy do sedla mezi horami Bournelos (2362 m) a masívem Páchnes (2453 m), takže jen k V je to trochu otevřené. Uklidil jsem si kus nejploššího místa, které jsem tam našel, pro stan, tzn. odstranil jsem, pokud možno, většinu kamenů a kamínků, stan jsem postavil a dal se do přípravy večeře. Čím dál tím víc foukalo, nmv. kolem 2 tis. m. Když jsem se šerem zalézal, vítr v nárazech stanem už dost lomcoval a kupodivu šel od té hradby skal, o které jsem si myslel, že mě bude před ním naopak chránit.….

SO 08/10 – Noc nebyla vůbec klidná a ani jsem se nijak zvlášť nevyspal. Vítr sílil a já často zevnitř raději rukou stan podepíral, aby se v nějakém nárazu třeba nezlomila tyčka. Nakonec jsem někdy hluboko v noci vylezl a stan otočil o asi 90°, aby nebyl proti tomu větru tou širší stranou, bokem, ale spíše tou úzkou a jakoby klínovitou stranou. Moc to ale platné nebylo, vítr se v dolince hodně točil. Nicméně k ránu mírně ustal a s postupem dne byl pak slabší a slabší. Ale jen někde…. Slunce na stan začalo svítit docela brzo a po ovesných vločkách jsem i v jednom člověku dokázat tak nějak přijatelně stan a ostatní věci (footprint, igelit) ve větru sbalit a vydat se na cestu. Při balení jsem ale zjistil, že díky tomu větru, co v noci lomcoval stanem, se mi od vařiče (od jeho poměrně ostrých špic části, na kterou se staví ešus), jenž stál v předsíni stanu, proděravělo tropiko. Ale díra, a ne moc velká, je naštěstí dole asi 10 cm od spodního konce. Hned dole ještě na planince je několik mužíků a pak ještě další ve žlebu směr zhruba J, tak se podle nich dá celkem dobře jít, jenže pak jsem je ztratil. Ale moc jsem se nesnažil je zase najít, zhruba jsem věděl, kam mám jít (šel jsem tudy již obráceně), tak jsem to bral tak nějak rovnou nahoru. Na hřeben mezi Bournelos a masívem Páchnes jsem se dostal za ani ne tak moc dlouhou dobu, a dostal jsem se tam na místo, kde byl ode mne tak asi 20 m mužík. Tady už zase dost foukalo, je to tam asi tak 2200 m. Původně jsem měl jako variantu dalšího postupu nechat tady někde bágl, sbalit si jen malý s vodou a foťákem, a vydat se doleva nahoru na Bournelos, jeden z dvou vrcholů nad 2300 m, který mi ještě schází zdolat, ale po uvážení jsem to vzdal. Jednak ten vítr, a pak – nebylo jisté, jestli nepřináší nějakou změnu počasí (která by pak mohla nastat docela rychle, kdyby přišla) a taky – ono je to docela daleko, odhad pro cestu tam a zpět tak nejméně 1,5 hodiny, hora má dva vrcholy a ten z tohoto místa první, nižší, se musí podejít (nebo jít přes něj, pak z něj zase sestoupit a na ten druhý se pak zas vyšplhat). Raději jsem se vydal rovnou na Páchnes. Tam jsem byl už …já ani nevím pokolikáté…. Pošesté? Popáté? Musel bych se buď kouknout, anebo se hluboce zamyslet, a do toho se mi nijak zvlášť nechce. Napřed tedy zase mužíci a pak zase zmizely. A tady jsem udělal dost fatální chybu a doteď nevím, proč jsem byl tak pitomej a kde jsem nechal rozum. Vrchol na hřebeni s Páchnes, který se daleko nade mnou tyčil, jsem považoval za tzv. "západní vrchol" Páchnes už nad údolím Potámos, a tudíž jsem (už bez těch mužíků) začal směřovat z mého pohledu jakoby vlevo od něj. No, cesta nic moc, místy sutí, která pod nohama klouzala, dost dřina…. Pak jsem si při jednom odpočinku všimnul, že kousek pod hřebenem, na který jsem směřoval, se na dobře patrné pěšině objevily tři postavy, které skalnatý vrcholek vlevo od toho hřebene jakoby podcházejí. To jsem si říkal Aha, aha, to bude asi nějaká zkratka od západního vrcholu pro ty, kteří už nechtějí znova stoupat na ten vrchol hlavní…. Nakonec jsem se doplazil na místo, kde jsem postavy uviděl, a opravdu tam byla výrazná pěšina…. Takže jsem ji přešel a dostal na plochý hřbet, kde to nehezky foukalo. Ale hrdinně jsem šel dál, vlevo po tom hřebeni...protože tudy je to přece na vrchol Páchnes... V cestě jsem měl nějaké skály, které mě trochu překvapovaly, protože jsem si nevybavoval, že by na vrcholu Páchnes nebo v jeho blízkosti nějaké takové skály byly, ale měl jsem zato, že od západu ten vrchol moc neznám a že tam prostě jsou. Skály jsem obešel a bylo mi to čím dál tím víc podezřelé, kde že to vlastně jsem….kopec ještě víc vlevo (teď vlastně dál přede mnou) se mi zdál být jako Gavala, která má taky přes 2300 m (2370 m)….. abych to zkrátil, prostě to, co jsem považoval za západní vrchol Páchnes, který jsem tak usilovně a poslušně podešel, byl ten hlavní vrchol, kam jsem se měl vyškrabat, a já se dostal na plochý hřebínek s přístupovou cestou od sedla Rousiés (což byla ta, po které „podcházely vrchol“ ty tři postavy Páchnes). No tak jsem se poslušně vrátil a vystoupal na "správný" vrchol Páchnes současně s nějakou francouzskou mládeží tak kolem dvaceti let. Pozdravil mě z nich jen ten nejstarší, co je vedl, ostatní ani hubu neotevřeli. Ale to vím dávno, Francouzi člověka nepozdraví, a když, tak jen tak na půl huby. Jaký to rozdíl mezi nimi a třeba Angličany nebo Němci či Rakušany!! Ti se klidně i vybavovat začnou…. Ani Italové nejsou moc komunikativní, ale aspoň (někdy) zdraví, a z ostatních národností Češi taky sotva pozdraví (a s těmi se člověk na Levka Ori moc nepotká), Řekové taky nic moc…a s dalšími, jejichž národnost bych dokázal identifikovat, jsem se asi nesetkal. Ale to je jen taková odbočka. Na vrcholu přímo nehezky fičelo, že by to člověka i s báglem místy i porazilo, a tak jsem se zvedl a za asi 40 min jsem byl dole v sedle Rousiés. Dal jsem si tu oběd, nabral vodu, a když dorazila ta skupina ze shora, sebral jsem se a odešel. Po asi 25 min jsem byl na konci silnice a pak už jen po ní pořád dolů. V údolí mezi místy Ammoutsera a Angathopoi jsem zvolil k postupu starou spojnici, která vede zhruba středem údolí, a když jsem docházel zase k silnici, tak se na ní objevilo auto s těmi mladými, kteří si na mě začali ukazovat jak na exponát v Zoo, a zase jen ten jejich vedoucí mi aspoň zamával na pozdrav. No, byl jsem pro ně asi exot, co chodí po horách pěšky a navíc – světe div se!! – s velkým báglem na zádech...Odtud je to ještě kus po silnici a pak z ní zase odbočit doprava a mírně dolů (silnice zde začíná směrem k jihu na chvilku trochu stoupat). Prohlídl jsem si tam to moje oblíbené místo, kde jsem už párkrát spal, pod stařičkými cypřiši, a pokračoval dolů, protože bylo ještě málo hodin. Došel jsem až na místo, kde se údolí/roklina (Lagou) trochu rozšiřuje, jak tam přichází zleva jedna boční úžlabina. Dole je cisterna Kriaras, kolem ní nějaké ohrady… Od té „hlavní“ anopolské silnice je sem dolů odbočka. Ale já až dolů k nádrži nesešel, vodu jsem nepotřeboval a měl jsem v hlavě dvě možnosti, kde se vyspat – jednak jsou tam ruiny kamenného domku, uvnitř kterých je místo tak pro dva lidi na přespání (bez stanu, tolik místa tam zase není), ale vedle je skupina 4 vzrostlých cypřišů, pod kterými jsem si pamatoval krásné spací místo. A opravdu tam bylo, i když přesně to, na které jsem si myslel, bylo trochu znehodnoceno nalomenými a dolů visícími větvemi a já si, jako na potvoru, tentokrát sebou nevzal svoji oblíbenou kamarádku motorovou pilu, abych to uřízl. Ale kousek bokem byl taky hezký plácek a tak jsem se ubytoval tam a bylo houby zle. A byl to luxus – jeden z cypřišů byl dole seříznutý do plošinky, na které jsem si uspořádal kuchyň (stál tam vařič), pod tím na placáku byla jídelna se sezením i s opěradlem, a pak jsem si umetl krátkou cestičku na místo se stanem, kde tedy byla ložnice….. no co víc si přát!!! A to vše na docela otevřeném místě, v nmv. asi 1360 m, planina Anopoli dole téměř na dohled…. Krása!! I vítr přestal foukat…. Spát jsem šel až za tmy.

NE 09/10 – Ráno teplo (jako i v noci, velkou její část jsem byl jen napolo zalezlý v tepelné vložce spacáku a až k ránu jsem do ní vlezl celý a dokonce jsem přes sebe i přehodil kus spacáku), a brzo i slunce. A dost času přede mnou, žádnej spěch. Tak jsem se vykodrcal na cestu dost pozdě, až nějak po desáté. Cesta údolím/roklinou Lagou tak nějak obyčejná, popadané stromy a velké větve nebyly odklizené, takže se musí často obcházet. Borovice, co tam v nižší partii rostou, jsou napadeny hmyzem, který na nich (na větvích) dělá bílé chumáčky a hlavně z nich pak kaní pryskyřice, takže pod nimi se vše leskne – jehličí, větve, kameny…a třeba posadit se tam a odpočinout? – to není kde. Nedovedu si představit, co by s tím udělal oheň, to by hořela pryskyřice i na těch kamenech, to by tedy byl hezkej fajr. Z jednoho místa, kde z cesty byla vidět už planina dole, jsem zkusil zamobilovat a podařilo se, signál byl i tady. Dole na planině je to nuda, napřed prašná silnice, pak asi 2 km asfalt a až pak je člověk konečně v ráji, v taverně Anopoli, kde mají snad nejsenzačnější řecký salát, jaký jsem kdy jedl, a další chutná jídla a jsou hodně vstřícní hlavně k lidem s bágly. Tak jsem si dal ten salát, a k tomu pivo a ještě nějaké prasečí kousky s opeč. brambory….Dost jsem se nacpal, takže potom se mi nešlo zas až tak moc dobře. Vyrazil jsem totiž nahoru po silnici ke kapli Agia Ekaterini. Ta je na hřebeni směrem k moři o asi 150 výše, a od ní dál na jih už jsou jen neschůdné strmé srázy k moři, zatímco směrem k V je svah pozvolnější, s klikatící se pěšinou do osady Loutro na břehu moře. Pozemek okolo kaple je obezděný, vytváří pěknou dlážděnou terasu a naproti vchodu do ní je stavba s jednou místností (bývalý hrádek, zrenovovaný). V jejím vchodu nejsou dveře a v oknech (dvou) nejsou okna, uvnitř je kovový stůl s lavicemi a vzadu v rohu je pod poklopem taky nádrž s vodou, která vypadla docela jedle. Nad tou místností je jakoby ještě patro, kde je ochoz, na který vede vnější schodiště a z nějž je vidět široko daleko. A z něj jsem taky uviděl, že to nepůjde projít od kaple západním směrem po hřebeni, přes zbytky antického Anopoli, a dostat se tak k silnici do vsi Lívadiana nad roklí Aradhéna (jak jsem původně zamýšlel). Všude nezbytné ploty. Tak jsem zase slezl dolů na silnici a vydal se po ní dolů, a v místě, kde dělá ostrou zatáčku do protisměru, jsem ji opustil a dal se rovně, jakoby na západ po nějaké staré místní kominikaci kolem ruin starých domů. (Je to směr osada Gyros...podle mapy ANAVASI.) Po asi 200 m jsem došel k bráně, ale před ní byla na skále červená šipka vlevo nahoru, tak jsem se dal tudy, protože to byl zhruba dobrý směr k silnici, kam jsem hodlal dojít. A opravdu, po asi jednom a půl, dvou km (cestou se mine kaplička..no, spíš něco jako "boží muka") jsem na ni došel, ale nebyla to tam cesta příjemná. Jde se mezi dvěma zídkami z jen navršených kamenů, a taky po kamení….a hlavně bez kouska stínu. Na silnici se už nešlo po kamení, ale po štěrku a ujetém písku. Ale čekala mě dost dlouhá štrapáce, silnice dělá dlouhé serpentýny, takže do vesnice je to hezkých pár km, i když dole byl vidět náznak původní „kalderimi“, která jde přes zákruty silnice a cestu by trochu zkrátila. Ale osud byl ke mně milosrdný, po asi čtvrthodině chůze mi sami od sebe zastavili Němci, jestli nechci svézt. Chtěl jsem. Dovezli mě až hodně dolů pod odbočku k vesnici, jen kus nad osadu Likos. Tady by začátek odbočky k ústí rokle Aradhéna, kde se to jmenuje Marmara. Původní můj úmysl byl sejít do rokle z vesnice Lívadiana, ale tenhle (užitečný) stop moje úmysly pochopitelně změnil. Na Marmara jsem si dal pivo a pak se šel ubytovat do té rokle. Šel jsem jí asi tak 150? metrů, prošel oplocením a o kousek dál už je krásné místo, kde jsme spali v březnu loňského roku. Dokonce i ohniště, co jsme si tam vybudovali (tenkrát jsme neměli bombu) i se zbytky nasbíraného dříví, tam dosud bylo. Tak jsem se tam ubytoval znova.

PO 10/10 – Ráno jsem už zase nikam nemusel pospíchat, ale stejně jsem se raději balil celkem urychleně, protože jsem si říkal, že by roklí co nevidět mohli začít chodit lidi. A taky jo, první jsem minul, když už jsem se pomalu zvedal k odchodu. Ani jsem nešel přes hospodu, po E4 se dá jít i mimo. Výstup nahoru, na nejvyšší bod téhle části trasy E4, nebyl zrovna senzační, ale za asi 25 min jsem byl „na rovině“ – tedy na místě, kde už nebylo žádné prudší či delší stoupání. Tady ta část, než se zaleze do lesa, zabere tak dvě, dvě a něco hodiny a je hodně exponovaná na slunci na jižním svahu a s jen asi 2-3 místy, kde se dá najít kousek stínu. Jak se ale dojde do borového lesa, hned je to příjemnější. Dá se tudy pak jít i poměrně rychle, takže nad pláží Agios Pavlos jsem se ocitnul dost brzo. Ale nešel jsem dolů k vodě, nýbrž jsem pokračoval dál, protože jsem plánoval delší přestávku s první pořádnou koupelí až pod dunami pod ústím rokle Eligias do moře. Ovšem než jsem se tam dostal, utrpěl jsem menší šok – najednou se přede mnou objevila snad moje noční můra – Kate!! Jedna Angličanka, se kterou jsem se tam setkal už mockrát a vždycky naprosto neplánovaně. Tak jsme chvíli pokecali a řekli si, že teda zase někdy…. U ústí rokle to pak bylo fakt senzační, voda dobrá ke koupání, žádné vlnobití, slunce a teplo…. Ani se mi nechtělo na další štrapáci do Agia Roumeli. Není to dlouhé, tak půl hodiny, a cíl je neustále vidět vepředu jako na dlani, ale jde se tam po velkých valounech a ke konci pak taky ve svahu, místy pískem, a stínu tam nikde moc není. Na kempovišti v Rumelce bylo dost narváno, ale vešel jsem se, „moje“ místo ve špici borového hájku bylo volné (ono je taky docela malé a jen tak nějaký stan se tam moc nevejde). Takže jsem postavil stan a rovnou to připravil i na noc, pak se osprchnul a vyrazil jednak do kšeftu a jednak (hlavně) do taverny Tarra přivítat se s Andreasem a Sifisem, majiteli té hospody. Ani jsem se tam  moc nezdržel a šel jsem zpátky ke stanu a do peří.

ÚT – ČT 11-13/10 – Byla to pobytovka, měl jsem jedno velké prádlo a jinak jsem se chodil slunit, nakupovat, a navštěvoval jsem taky Tarra jednak kvůli jídlu/pivu/frapé a jednak kvůli wifi a komunikaci s Českem. Jediným zpestřením byl výlet na horu Papouras. Má to hnedle 1000 m (983 m) a jde se tam přes obě tzv. západní pevnosti nad vesnicí. Zkusil jsem kus nad první pevností (zase) opustit chodník a vydat se rovnou nahoru, ale netrefil jsem to dobře a trochu jsem kufroval. Ale k té druhé pevnosti jsem se nakonec dostal docela dobře a další cesta nahoru už byla hlavně orientačně bez problémů. Když se pak nahoře vyjde z lesa do otevřeného prostoru, porostlého keříky různého stupně trnitosti, tak tam jsem si to namířil rovnou nahoru ke skupině stromů a cestou jsem stavěl docela bytelné a velké mužíky. U stromů (cypřiše, jsou v takovém menším sedle) jsem objevil už odkvétající Biarum davisii, zvláštní, a na Krétě endemitický druh rostliny z čeledi áronovitých, na kterou jsem byl zvědavý, jestli tam bude; už při poslední návštěvě tohoto místa jsem ji tam viděl.

PÁ 14/10 – Na tento den jsem si naplánoval ukončení lenošení v Rumelce a odchod směr rokle Eligias. A to jsem bezezbytku splnil. Po poledni jsem se sbalil a vyrazil po E4 na východ. Zase jsem se zastavil na koupačku a slunění pod dunami ústí rokle Eligias do moře a po asi dvou hodinách lenošení jsem se sebral a vyrazil roklí nahoru. Někde docela velký kus cesty nad odbočkou na Angelokámpos (nedaleko jsou taky zbytky kamenné ohrady a pod skálou krytá místa, téměř mělké jeskyně, používané jako přístřešek), jsem si našel kousek rovnějšího místa pro postavení alespoň vnitřního stanu (ochrana před hmyzem), uvařil si a zalezl. Celkem pohodová a teplá noc ve snad naprostém bezvětří a tichu.

SO 15/10 – Pomalu se blíží konec mé dovolené, ale mě čeká tento den ještě tvrdá práce – musím se dostat o nějakou tu stovku výškových metrů nahoru, na místo Fliskounias, kde odbočuje málo chozený trek k jeskyni Kormokopou. Na Fliskounias (zhruba 730 m) jsem byl docela brzo, až mě to překvapilo, a tak jsem měl dost času na nějaké případné bloudění. Pěšina se je trochu značená, ale jsou to velmi prťavé červené flíčky, ne větší, než je nehet od palce ruky, a taky jsou tu a tam mužíci. Je to taková trochu stezka pro kamzíky, ale problém s orientací se naštěstí nevyskytl, taky proto, že už jsem tudy jednou šel. Na skalnatý ostroh nad roklí (asi tak kolem 1000 m) jsem se dostal asi za hodinu. Ovšem další cesta, byť už ani zdaleka tak „dramatická“, byla nehezká. Celkem příkrý svah, napřed se skalními plotnami a pak místy suť a víceméně stále nějakým řídkým lesem v poměrně příkrém svahu, cesta velmi nejasná a chuťovka na závěr – po příkrém klouzaném a sypkém svahu se dostat ke skále, po které už je to ne tak obtížné dostat se na rovnější místo před jeskyni. Na čihadle u jeskyně seděl tlusťoch s flintou, který pak slezl (protože když jsem tam byl a pohyboval se tam asi i s nějakým běžným hlukem, tak neměl na co číhat) a začal se zaobírat vodou, tekoucí do koryta pro zvířata. Nabral jsem hned po příchodu ve studánce uvnitř jeskyně dvě lahve dobré vody, ale když jsem šel po jídle pro třetí, tak už nebylo co brát, „dobrý muž“ studánku vybral nějakým vědrem, a to, co tam zbylo, bylo tak zkalené, že to bylo na úrovni velmi řídkého bláta. A to tam dorazili z druhé strany od Anopoli/Agios Ioannis postupně dva páry turistů, kteří tam teda místo vody jen utřeli hubu. Tak jsem se sebral a odešel. Cesta do Agios Ioannis trvá tak hodinu. Jde se po dobrém a pevném chodníku podle modrobílých značek často velmi hustě umístěných, překoná se hřebínek asi 1000-1100 m a pak už je to jen sestup, anebo pohodlná chůze po rovině. Kolem se dá najít spousta míst k přenocování, jedno je hned asi 20 min od jeskyně a další o deset, patnáct minut chůze dál. Oproti mé poslední návštěvě je tam novinka (no, možná to tam je dlouho, ale já si toho při první přítomnosti tam jen nevšimnul) – odbočka na vyhlídku Papakefála (1015 m), červeno-žlutě značená. Na otevřeném místě, kde kdysi zřejmě byly ohrady na zvířata, je podzemní nádrž na vodu a kupodivu byla plná. Rozhodně to není na vodu povrchovou (hladina vody se zdála být nad úrovní okolní půdy), tak tam asi je nějaký pramen. V Agios Ioannis už na terase staré školy nefunguje samoobslužný coolbox s různými dobrotami, jako jsou plechovky piva, či dalších nápojů, jako je Fanta nebo Cola. A tak jsem zašel k blízkému kostelíku se hřbitovem a nabral si tam vodu. Sice trochu pachuť gumy, ale pít se to dalo bez následků. S jednou malou přestávkou jsem vycházkovým tempem (ještě nebylo dost pozdě na ukončení dne) došel na místo Sellouda, abych tam na jednom ze svých nejoblíbenějších míst strávil předposlední noc na jižním pobřeží.

NE 16/10 – Krásná klidná noc, tomuhle místu jen tak něco konkurovat nemůže. Ovšem ráno mírný opar nad mořem i nad pevninou, téměř mlha. Že by náznak nějaké změny počasí? Kéž by slunečno vydrželo ještě aspoň přes dnešek a zítřek…. Po ranních ovesných vločkách jsem se v poklidu sbalil a vycházkovým tempem se vydal k silnici a pak směr most přes rokli Aradhéna. Tam je to ze Selloudy asi tak 4-5 km. U občerstvení u mostu bylo narváno místními, ale i turisty, takže nebylo ani kde si sednout. Tudíž jsem tu svoji plechovku vypil sedě na obrubníku plotu nad roklí a nijak jsem tam pak neotálel a vydal se dál, do hospody Anopoli. Na silnici za mostem houf anglických seniorů, takže jsem přidal, abych je předešel, protože jsem si hned představil, že budou v Anopoli dřív a obsadí všechna venkovní místa v taverně – a to by se mi rozhodně nelíbilo. Šli ale hodně pomalu, tak to nebyl problém. V taverně (opět) výtečný salát a pivo a byl jsem po obědě – porce jsou to obří. Další zastávkou pak byla pekárna, tady jsem si koupil dva kusy „Sfakian Pie“ – místní, jako velký rohlík vypadající výrobek, z mírně sladkého těsta (no, sladkého, asi jako těsto na vánočku...), kořeněný a se sezamovými semínky nahoře. Už mnoho let to stojí stejně – 2,30 €. A takto vybavený jsem šel po silnici k osadě Kámbia, co jsou nad ní na kopci stožáry (mobilních operátorů?). Ale na satelitní mapě, když jsem svoji tehdy budoucí trasu prohlížel ještě před dovolenou, jsem si všimnul nějaké cesty, která vede kolem kopce se stožáry po jeho druhé straně, než jsou domy vesnice, a tak jsem se díval, jestli nenajdu, jak se na ni ze silnice dostat. Našel jsem to a není to vůbec složité. Když se přijde (od pekárny) mezi malinko hustší zástavbu, kde silnice dělá ostrou serpentýnu, tak po asi 250 m za ní je nutné odbočit vlevo mírně nahoru (směrovka k penzionu Madáres) a po asi 20 m od té hlavní silnice jde z té odbočky k penzionu doprava něco jako naše polňačka, a to je ta správná cesta. Na začátku se musí projít bránou, pak je tam ještě jedna, a za třetí je člověk už pod stožáry. Je to nejkratší cesta, po které se lze dostat zase na hlavní silnici (do Sfakie). Je to opravdu výrazná zkratka, než kdyby se šlo po té hlavní silnici, nebo se za domy šplhalo na vrchol kopce ke stožárům a odtud zase na druhé straně dolů. Takže jsem obešel stožáry, dostal se na hlavní silnici v její ostré zatáčce, tam ji přešel a pokračoval ve stejném směru dolů. Značeno fleky na kamenech. Dole další (hodně kamenitá) polňačka, odbočku vlevo k nějakým chlívům minout a jít stále dolů. Nedá se tam ztratit. Dojde se k malé stavbičce (vodárna, je to už třetí podobná) s korytem a dvojitým sloupem s nějakým el. vedením. Zde na velkém kameni značka, šipka vlevo dolů. Tak tudy a nechat se vést barevnými značkami. Napřed pěšina ve svahu a pak je možné jít buď po dně začínající rokle, anebo se držet značek, rokli přejít na druhý svah a tady jít po starém chodníku. Nakonec ale i ten chodník sejde dolů na dno rokle. Při cestě roklí je několik mírně „dramatických“ míst, jde o skalní prahy, někdy i docela vysoké (až asi 2,5 m?), které jsou neustálým používáním (a možná i vodou) už hodně ohlazené a není vždycky úplně jednoduché se přes ně dostat dolů, zvlášť když má člověk velký bágl. Ale nakonec jsem byl v rokli Ilingias, kde je další moje oblíbené spací místo, a tam jsem se ubytoval. Jako obvykle jsem napřed musel mírně opravit nízkou „zídku“ z kamenů, která místo ohraničuje (a trochu chrání, kdyby roklí nějak víc foukalo), taky jsem dotáhl další kameny na její vylepšení, postavil jsem stan a udělal si poslední jídlo. A se setměním jsem zalezl a těšil se na další klidnou noc.

PO 17/10 – Noc zase až tak klidná nebyla, vzbudil mě déšť. Ale bylo to jen pár kapek, které na stanu do rána snadno uschnuly, a tak jsem ho nemusel balit mokrý. V poklidu jsem posnídal (a dojedl) nějaké zbytky, co mi ještě zůstaly v batohu, sbalil se a šel dolů na silnici a po ní do Sfakie. Je to tak půlhodinka, a možná ani ne. Zašel jsem na místní pláž a v trekových šortkách (plavek nemaje; tady se totiž nedá/nesmí koupat bez oblečení) jsem si zaplaval a pak se osprchoval ve sladké vodě. Pak dole „v centru“ jsem si v sámošce koupil jedno v plechu a vodu v plastu a v parčíku na lavičce jsem počkal, až se otevře pokladna s lístky na bus do Chanie. Koupil jsem si ho a pak počkal na bus v jedenáct, kterým jsem potom odjel směr severní pobřeží. Bylo teplo a slunečno, ale jen se autobus vyšplhal po serpentýnách do hor, tak se tam objevily černé mraky, a už třeba vstup do rokle Imbros byl bez slunce. Nad planinou Askifou visely mraky hodně nízko, ale jak se bus přehoupnul přes sedlo nad vesnicí Káres a začal klesat, tu a tam se objevil pohled až někam k severnímu pobřeží a bylo vidět, že tam někde daleko dole slunce mraky už zase tu a tam prosvítá. V Chanii se převléknout a zaměnit pohorky za sandály, takže i mírně přebalit bágl a nechat do v úschovně a jít do města. Na nákupy a na gyros. Když jsem vše zvládnul, vyzvednul jsem si zase bágl z úschovny (2 € do myslím půl desáté večer, kdy zavírají), přezul se, koupil si další gyros sebou a šel jsem ho sníst k pláži Nea Chóra, kde jsem pak hodlal strávit poslední krétskou noc. Kamarád Aleš mě pořád v mailech a SMS strašil, že na severním pobřeží jsou/budou nějaké deště, což by se mi nelíbilo – znamenalo by to balit mokrý stan olepený pískem pláže. Na obloze se skutečně honila temná mračna a občas to vypadalo, že někde v dáli z nich visí i záclony deště, ale tam, kde jsem byl, zatím nic. Ale hodně foukalo a rozhodně to na nějaké koupání nebylo. Když se začalo šeřit, odešel jsem se ubytovat. Ale u místa, kde jsem přespal po příjezdu, stálo nějaké auto a nechtělo se mi tam tedy rozbíjet tábor, tak jsem hledal jinde a našel jsem docela dobré místo před poměrně silným větrem hodně chráněné, a tam jsem zakotvil. Stan jsem zase lehce postavil i bez čelovky, protože od hotelů nahoře (vzdálenost tak 200-300 m vzdušnou čarou) tam bylo světla habaděj. Moře ale dělalo velký hluk, který byl i tady slyšet, ale neodvažoval jsem se vzít si špunty do uší, abych nepřeslechl, až mě po páté hodině ranní začne budit mobil.

ÚT 18/10 – Den odletu. V noci přeháňka, ale do doby, kdy jsem vstával, stan krásně (v tom větru, který stále foukal) uschnul. Vylezl jsem ještě před tím, než se začal ozývat mobil, stan jsem i ve větru tak nějak sbalil, oblékl se a vydal jsem se na cestu. Na tváři jsem cítil nějaké jako mžení a měl jsem zato, že to vítr žene tříšť z rozbouřeného moře, ale byl to začátek deště, jak se ukázalo. Říkal jsem si, že to jako obyčejně hned přejde, ale déšť houstnul a já začínal být dost mokrý. Tak jsem se v jednom místě schoval pod stříšku nad příchodem k domu s byty, vyndal nepromo bundu, na bágl navlíkl nepromo potah, a když jsem takto vybavený vylezl, tak už zase nepršelo. Na autobusáku jsem si koupil nějaké pečivo k snídani s tím, že si to sním na letišti, a odjel jsem tam busem v sedm. Na letišti už fungovala nová odbavovací hala. Přebalil jsem batoh (vyndal jsem z něj věci, co jsem bral sebou na palubu, včetně jídla) a natáhl na něj obal, ve kterém ho odevzdávám, koupil jsem si (řecké) kafe a snědl k tomu donesené pečivo, no a pak už jen projít skenerem (zapískal jsem jim, ale nevím, co to mohlo být), počkat na odlet a pak let do Athén (odlet 09:10). Než jsme se dostali do letové hladiny, tak to letadlem dost házelo. I při přistávání v ATH (asi tak kolem desáté). Tady jsem měl asi 3 hodiny čas, tak jsem se byl kouknout do muzea přímo na letišti, vyfotil jsem si oleandr, za jehož záchranu (přivázání k podpěrnému kůlu) v červnu rukoudáním děkovala kamarádu Honzovi, se kterým jsme tehdy šli, ruka zákona v podobě policajta, a pak jsem čekal, až otevřou přístup ke „gate“, ze které se mělo letět do Prahy. Otevřeli ji až necelou hodinu před odletem, odlet sám pak byl o trochu později oproti letovému řádu (13:??), ale cestou to nějak dohnal, asi byl dobrej vítr, takže v Praze jsme přistáli dokonce dřív (14:58), než jak by to mělo být podle letového plánu (15:20)!!! Když mi na karuselu vyjel bágl, tak jsem se navlíkl do nepromo bundy (Aleš strašil hroznou klendrou), a vzal jsem si i kulicha a přes něj kapuci hluboko do čela a myslel jsem si, že uniknu Alešovu bystrozraku (zaskočil na letiště, byl v Praze u nějakých doktorů, a tak jsme se dohodli, že po mém příletu zajdeme na jedno, abych si začal pomalu zvykat), ale neunikl jsem mu. No a pak už to šlo jako obvykle – bus 119 k Nádraží Veleslavín, tady tram 26 na „Štrosmajerák“ a pak do čínské restaurace na jídlo a pivo. A potom na tram a v ní se naše cesty rozešly, já po dvou stanicích vystoupil a šel domů a Aleš pokračoval, aby se pak setkal s ženou Radkou, která v Praze pracuje, odjeli pak společně domů do Berouna.

No ale přílet do zimy nic moc, pár dní po něm mě přepadly kašle, ale taky jsem dostal od Aegean Airlines newsletter s nabídkou „úžasných cen“ na příští rok. Tak jsem si už vybral konec dubna – začátek května, byly by v tom dva svátky (příští rok ty květnové připadají výhodně na pondělky) a dvě SO+NE, takže tak asi 19 dní a přitom jen 10 dní dovolené… No a měl bych zase vystaráno. Musím se ale rozhodnout do konce října, pak by ta akce mohla postupně utichat.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář