Jdi na obsah Jdi na menu
 


Březen - sníh i moře; a kytky

21. 3. 2015

(Praha - Athény) – Chania – Askifou/Ammoudari – chata Tavri – planina Niátos – planina trikoukia – nad Kali Lakki – pramen Skafídhia – místo Feeno kai Yannous – planina Anopoli/Kámbos – osada Agios Dimitrios – most přes Aradhéna – místo Sellouda – pláž Agios Pavlos – Agia Roumeli – Marmara – rokle Aradhéna – planina Anopoli/Kámbos/Kámbia – Loutro – pláž Glika Nero – rokle Ilingias – Sfakia – Chania – (Athény – Praha)

Pro tento výlet jsem měl zase svého „dvorního doprovázetele“ Honzu a byl to doprovod velmi příhodný a užitečný, jak se později ukázalo. Přílet do Chanieneděli 01/03 byl poměrně pozdě v noci (asi 5 hodin čekání v Athénách na přestup) a nijak se (naštěstí) neprotáhl, takže jsme chytili ten správný bus na cestu do města. Tam jsme odešli (pochopitelně za tmy) na pláž Neo Chorio, kde jsme postavili stan a přenocovali. Následující den (krásné slunečné ráno!!), v PO 02/03, jsme pak z Chanie vyrazili ve dvě hodiny busem směr Sfakia a asi tak za necelou hodinu jsme vystoupili na planině Askifou, ve vesnici Ammoudari. No a tam, po jednom pivě a menším konfliktu s místními parchantíky (nakonec na nás i házeli trochu kamínky, ale stačilo naznačit, že si je při tom vyfotíme, a rázem byl pokoj), začala naše cesta. Je to po značené E4, po staré kalderimi směr planina (a chata) Tavri a dál planina Niátos. První sníh byl zbyteček v nějakém úžlabí hned nad vesnicí (ve vesnici je to 720 m vysoko). Asi 100 m nad vesnicí cesta přechází asfaltovou silnici a nevysoko nad ní se už objevily první větší návěje sněhu na cestě. Tady se to většinou ještě dalo "přejít suchou nohou" po kamenech cesty nad svahem, ale od tak asi 900 - 1000 m byl sníh už souvislý, a co bylo horší, cesta už vidět nebyla vůbec. Sice jsem tudy šel už celkem asi 4x, 2x nahoru a 2x dolů, ale fakt jsem to většinou nedokázal identifikovat. Takže jsem pak nakonec jen udal nějaký směr a tudy jsme se drali nahoru, tu a tam zapadli do sněhu i po stehna. Pravdu měl kamarád Tomáš, který se na Krétě pohyboval v té době už asi měsíc, když mi psal SMS, že pohyb v takovém terénu je „vo haxny“, protože všechny kameny a skalky a naopak i díry jsou skryté, ale naštěstí se nám nic nestalo. Nahoru jsme vyšli kus od místa, kde jsme měli vyjít (branka v plotě), ale zase tak moc jsem se neseknul. Tady ovšem byly pod sněhem i protikozí ploty, takže místy tak odhad 1,5 - 2 m. Dolů na silnici to celkem šlo, i když občas někdo z nás zapadl i nad kolena, ale brána na silnici otevřít nešla, takže se musel sníh trochu odhrabat. Na té silnici to ale potom byl dost vopruz. Fakt vysoké návěje, chtělo to sněžnice, ale ty jsme pochopitelně neměli. Takže jsme se bořili. Kamarád šel naštěstí jako první (je mladší a tedy silnější), tak jsem to měl trochu usnadněné. Doškrábali jsme se k chatě. Ta je zamknutá, ale měl jsem ideu, že stan postavíme na její terase, která má kolem sebe zídku asi tak do půli stehen vysokou a část terasy je dokonce zakrytá vysoko nahoře střechou, protože je tam pod ní cvičná lezecká stěna, ale vítr foukal pro nás naprosto nevhodně, takže jsme se rozhodli postavit stan dole v nějakém závětří chaty. Měli jsme sebou jen letní typ, vnitřní ze síťoviny a okraje tropika dobrých 10 cm nad zemí (Pinguin Aero 2), ale Honza vnitřní stan vylepšil tím, že aspoň dole na síťovinu našil nějakou tenkou silonovou látku, aby dovnitř moc nefoukalo. Mezery mezi tropikem a zemí jsme na noc částečně utěsnili třeba bágly, sandály v obalech, nějakými prkny a tak, a nakonec ta noc celkem ušla; zima ani nebyla, i když do spacáků jsme se dost navlíkli. Další den (ÚT 03/03) to byla nádhera, sice chladno, na kulicha, ale svítilo slunce, a protože přes noc bylo až mrazivo, tak povrch sněhu byl ztvrdlý a dalo se po něm zpočátku docela dobře chodit. Planina Niátos (asi 1230 m), na které jsem si původně myslel, že udělám své první kytkové úlovky, byla komplet pod sněhem, takže nic. Ani k vodě v podzemní nádrži jsme se pochopitelně dostat nemohli. Další kus cesty směr planina Trikoukia a dál silnice směr bývalá vesnice Kali Lakki byl pohodlný, až do takového sedýlka. Na jeho druhé straně byla ale obří návěj mocná několik metrů. Ta se však dala celkem pohodlně sejít až sjet po botách, ale dole začalo pravý rodeo a vraždění neviňátek. Tam je kousek cesty, tak 200 m, možná 250, vlastně pěšina, zaříznutá občas trochu hlouběji, která vede po kamenech, kolem jsou skalky a balvany a teď hlavně silná vrstva sněhu. Tady jsme se bořili občas až po pás a vyškrabat se s báglem na zádech nebylo jednoduché. Já ho musel dokonce asi 2x odepnout, na sníh položit hole, takže jsem z nich měl bradla, a jedině tak jsem se dokázal dostat zase nahoru. Navíc se mi dole pod sníh dvakrát nějak chytla noha a nemohl jsem ji vyndat, takže jsem ji musel napřed uvolnit trekovou holí, kterou jsem sníh nad botou trochu našťouchal. Tahle pasáž normálně trvá tak 15 min, ale my se tam plácali dobře hodinu, ne-li déle. Jenže ani dole, kde už to bylo plošší, jsme neměli vyhráno, vrstva sněhu byla vysoká a nepevná a bořilo se to, ale už naštěstí „jen“ lehce nad kolena maximálně.... Sama planina Trikoukia byla taky celá pod sněhem, jen kolem domku sníh nebyl a dokonce tam bylo otevřené WC. Ne že bychom potřebovali tam něco vykonat, ale z kohoutu nad umyvadlem jsme si natočili docela použitelnou vodu (a tu jsme potřebovali, protože další varianta byla tavení sněhu). Až na silnici (ta odbočuje od hlavní mezi Chanií a Sfakií někde ve vesnici Imbros) to bylo lepší, její okraj nad svahem byl bez sněhu a dalo se tudy po kamenech proskákat. Ale dostat se pak přes ni na odbočku staré spojnice opět nebyl žádný med - hluboká závěj, ze které se člověk vyhrabával těžko.... hnedle jsme se tam spíš doplazili po břiše. Další cesta po svahu zase pro změnu dobrá, ale nahoře, jak se to zploštilo, zase sníh. A zase - ačkoli jsem tudy šel už dostkrát, cestu jsem musel někdy docela chvíli hledat; jakmile zmizí značky a mužíci, tak je člověk v háji. Ale nakonec jsem docela uspěl, jen jednou jsme se museli trochu rozejít a cestu chvíli hledat, jinak se větší problém s navigací nevyskytl. Na starých terasovitých polích nad tou bývalou vesnicí byl sice taky sníh, ale našli jsme kousek bez něj, po menší úpravě dost velký na stan, a tak se tady odbyla druhá noc. Opět nadmořská výška tak asi 1250 m. A opět to docela šlo. Měli jsme kliku na počasí, kdyby nějak pršelo nebo padal sníh, tak speciálně při chumelenici, a obecně při snížené dohlednosti, bych cestu asi těžko hledal.... No ale protože Dodlo, Dobrý Duch Levka Ori, při nás stál stále (přinášeli jsme mu pravidelně obětiny v podobě ucmrndnutí trochy kořalky a nějaké drobky pro hmyz), i další den (ST 04/03) bylo počasí (zpočátku) jako vymalovaný, slunce a tak, takže jsme si mohli vychutnat poslední sněhové radovánky při sestupu dolů do žlebu (ten je počátkem jedné boční rokle, vedoucí potom do té hlavní, Sfakiano) a i na počátku výstupu do sedla pod horu Kefála, nejvyššího bodu cesty, asi 1305 m. Tady v tom zastíněném místě bylo sněhu hafo, takže zapadnout i nad pás a nebýt přitom ani nohama pořád na pevné zemi, se taky stalo. Když se ta cesta pak nasměruje ze svahu, po kterém se klikatí, do "gully", takového mělkého žlebu, tak tam jsme z ní sešli, protože v té úžlabině byla spousta už rozměklého sněhu, a raději jsme to tedy vzali po skalách pod stromy, kde naopak sněhu moc nebylo. V sedle se zase nějaký objevil, ale při sestupu ho bylo méně a méně, a pokud se člověk probořil, tak maximálně tak nad kotníky, ale to už nebylo nic… Ze sedla dolů na anopolskou silnici to už - ve srovnání s předchozími částmi - byla teda brnkačka. U silnice, kde je pramen Skafídhia, jsme se konečně zastavili a udělali si nějaké jídlo a trochu se i omyli. A pak začal nekonečný přesun napřed po klasické, štěrkovo-písčito-kamenité silnici stále dolů. Kdysi na ní byla vyznačená i cyklotrasa z planiny Anopoli (osada Kámbos) do bývalé vesnice Mouri za peníze EU, ale nikdo ji nikdy neudržoval, takže její značení už víceméně neexistuje. Takže jedině údaj, že to z Anopoli do té bývalé vesnice je asi 18 km, má nějakou cenu. My se na tu "cyklotrasu" napojili asi 1 km od jejího konce, takže jsme to měli do hospody na pivo těch plusmínus 17 km. No a odtud pak asi 3 km přes vesnici Agios Dimitrios k mostu přes rokli Aradhéna, a dobrých 4 - 5 km na místo Sellouda... a to s tím sice nedlouhým, ale výživným začátkem bylo dobrých 25, ne-li pomalu ke 30 km….. a s báglem na začátku treku ještě plným jídla (a vody) - asi 20 kg .... byl jsem na tom místě Sellouda, kde jsme zakotvili, hodně zdrchanej. Fakt jsem toho měl plný kecky, a i ten mladší kamarád nebyl zrovna moc pohybově rozvernej. U mě přece jen k tomu báglu na zádech ještě nějakej ten rok.... Dorazili jsme tam už za hluboké tmy. Ale je to tak krásné místo, že ráno (ČT 05/03), když bylo zase hezky, všechny "chmury" z námahy předchozího dne zmizely, a protože jsme už nikam nepospíchali (dolů na E4 je to hodina, pak asi necelá další na pláž Agios Pavlos a zhruba 1,5 hod do Agia Roumeli), tak jsme si uspořádali takové volnější dopoledne, které jsem využil k focení kytek. Další zastávka byla v (zatím opuštěné) taverně na pláži, a pak už Agia Roumeli. U lesíka, kde se tam bydlí, teče potok z rokle Samária a na jaře v něm voda bývá (ovšem v létě a třeba i v září je vyschlý). Ale tentokrát to byla dravá a docela i hluboká horská bystřina, jakou jsem tu ještě nikdy neviděl za celá ta léta, kdy sem jezdím... Večer jsem se šel pozdravit s Andreasem z hospody Tarra, popili jsme, pokecali.... Počasí se ale trochu zhoršilo, foukalo a byly hodně vlny (které dělaly v noci kravál), ale vydrželi jsme tam přes 3 noci (na PÁ, SO a NE, 06-08/03). V neděli po ránu jsme se začali pomalu přesouvat směr východ, Sfakia. Jenže jsme to naplánovali oklikou, napřed k ústí rokle Aradhéna, na Marmaru (normálně je tam hospoda, ale hlídal to tam jen jeden neskutečně zaboudlý stařík s hejnem koček a jedním psem, takže z případného piva nebylo nic). A odtud, už opět s čelovkami, jsme se vydali roklí nahoru. Po tak asi půl km jsme našli dobrej flek na stan. Už předtím v Agia Roumeli, nám došla bomba k vařiči (dost tavili jsme předtím nahoře sníh) a novou jsme tam nesehnali, takže jsme vařili na ohni. Dřívího tam bylo všude kolem naštěstí dost. Další den, PO 09/03, jsme stoupali roklí Aradhéna nahoru. Jde se chvílemi jakoby po dně potoka/říčky (ovšem naětěstí bez vody), ale tahle pohodlná chůze je střídána (na celkem asi 6 místech) závaly z různě velkých balvanů až skal, kde se musí pomalu i šplhat – každopádně se člověk musí občas i rukama se přidržet a pomoci si. Měli jsme dvě přestávky, kdy pršelo (jednou to byl jen takový májový deštík, ale podruhé, pod posledním závalem se žebříky, to byl déšť silnější, ale to byla zrovna nedaleko mělká jeskyně, spíš jen převis, a tak jsme nezmokli). Po dešti jsme se tedy vydali nahoru po žebřících, pak kus po dně rokle s mostem vysoko nad hlavou, a až k původním dvěma kalderimi, po kterých se před stavbou mostu rokle překonávala. Po jedné z nich jsme vylezli nahoru na planinu a přes vesnici Agios Dimitrios jsme došli znovu do hospody v Anopoli, tentokrát na neskutečně levné jídlo (1x řecký salát pro dva, 2x obrovská kotleta snad něco jako grilovaná, dvě piva, a to vše za 21,50 €!!). Po jídle jsme se šli kouknout na "náměstí" s bílou bustou místního reka Daskalogiannise, protože jsme tam byli nasměrovaní z hospody, že je tam obchod. A byl a dokonce jsme tam pořídili tu bombu!! Po takovém úspěchu jsem pokračovali dál po silnici k osadě Kámbia (s menší nákupní zastávkou v místní pekárně), kde se pak odbočuje dolů směr Loutro. To už se zase smrákalo a velkou část cesty po pěšině, kroutící se pak ve svahu nad osadou jsme šli zase za tmy, a to až na oblíbené místo za kamennou zdí u nějaké zahrady na mysu Mournés (mezi Loutro a Phínix). Tam jsme zůstali přes dvě noci. V ÚT 10/03 jsme si dali pohov. Zašli jsme do blízké osady Phínix (vylidněno), kde jsme na malé plážičce pískem vyčistili od ohně začernalou konvici (když už jsme teď měli tu bombu), slunili se, obhlídli nejbližší okolí našeho kempu, a dokonce se i trochu opalovali s opatrným ponořením se do moře (já asi tak na 30 vteřin, jen co bych se nahrubo a rychle umyl, Honza dokonce i trochu hrdinně plaval). Ve ST 11/03 jsme se po ránu (za stále přímo výstavního počasí na triko a krátký kalhoty) vydali už jen po pobřeží E4 směr Sfakia. Napřed ovšem zastávka v opuštěném Loutro, kde nám jeden dobrý muž prodal dva Amstely, a pak směr pláž Glika Nero (Sweet Water Beach), ale se zastávkou v jednom zálivu před ní. Tam se na nás přihnala bouře s deštěm a kroupami, ale opět byla po ruce vhodná jeskyňka. Po dešti zase azúro, takže na Glika Nero, opět se trochu opatrně pokoupat, a protože se zdálo, že se od západu šine další hrůza, tak jsme pak i pospíchali, a já jako vedoucí smečky jsem se dostal na silnici od Anopoli už za neuvěřitelných 30 min, místo obvyklých 45 - 50. A pak už jen po asfaltu do Sfakie a do jediné otevřené hospody na jídlo (až dole, naproti kiosku, ve kterém se v sezóně prodávají lístky na autobus). Až tady, když už jsme byli hezky pod střechou a s jídlem a pitím před sebou na stole, nás dostihla ona druhá vlna deště, ale v hospodě se takovej nečas přečkává tuze dobře. Pak to přešlo, my byli po jídle i pití, a protože jsme si (zřejmě) oblíbili noční orienťáky, tak jsme se vydali na silnici a po ní zpět zase už za tmy, a když jsme odbočili do rokle Ilingias, tak přišly ke slovu znovu čelovky. V rokli asi 300 m "proti proudu" je takový malý lesík, tak asi kolem 7 - 10 stromů-cypřišů, kde mám už z dřívějška upravené nocování (a vždycky, když tam dojdu za světla, tak to tam obvykle ještě více zvelebuju), a tam proběhla naše poslední noc venku. Ráno (ČT 12/03) ještě za tmy, po páté hodině (!!), vstát, sbalit to a zase dolů na silnici a do Sfakie na bus v sedm (jiný v tu dobu ještě nejezdil). Pak nás čekalo strávit celý den v Chanii (nákupy, 2x gyros) v ne moc dobrém počasí, kdy každou chvíli hrozil déšť, pak busem večer na letiště a tam přečkat opravdu poslední noc, abychom brzo ráno, ještě před sedmou, odletěli směr Athény (přestup) a před 11 jsme byli v Praze. Tam nás čekalo příjemné překvapení - kamarád Aleš z Berouna, který měl v Práglu zrovna něco na práci, zajel na letisko nás přivítat s placatkou fernetu, a to nás naladilo, takže na Kulaťáku jsme zašli ještě do krčmy na jídlo a pak už to byl vopravdickej konec dovolené.

Jenže tak týden po příletu je tu „novina“ - zase jsem si zabukoval další letenky, na září!! Jsem prostě nenapravitelnej... Ale bylo to, včetně báglovnýho (2x 20 €), za jen 184,53 €. U Aegean Airlines. (Takhle nízko jsem se ještě nikdy s cenou letenek nedostal, a i s kurzem naší milou ČNB hodně podraženým to vyjde na hezkých asi tak 5 tis. No nekup to!!) Je to ale  zase „jen“ na 14 dní, odlet 14/09 odpoledne (takže noční přílet do CHAN), a zpátky z CHAN 27/09 v 9:20, což je hezké, ale pak bohužel asi 5 hod v ATH, takže v PRG někdy odpoledne...

Ale už se začínám těšit, jen ještě nemám tak úplně jasno, co provedu. Mám tam v horách nějakou „práci“, MUSÍM ještě vylézt na minimálně dva kopce, Bournelos (nedaleko Páchnes, nejvyšší hory) a na Mesa Soros, případně ještě Sternés, což jsou poslední kopce přes 2300 m, kde jsem ještě nebyl, no a pak bych se chtěl ještě jednou podívat na druhý nejvyšší kopec, Trocharis, společně s Thodorí Korfí. Tam byl loni v květnu, ale bylo hnusně a vůbec jsem si to neužil, tak bych se tam chtěl jít podívat ještě jednou. Ono se to dá uspořádat do jednoho takového okružního párdenního treku z Katsiveli přes Svourichti, ale ještě nemám jasno, kudy tam dojít: od Therisso nebo od Omalos? Od Askifou je trochu horší se tam dostat a od Lakki se mi nechce tou zarostlou pěšinou. No uvidím, ještě o tom pouvažuju, ale nejspíš to bude na Omalos/Xyloskalo (v sezóně tam jezdí dost busů, zatímco do Therisso jen jeden brzo ráno a další pak až odpoledne). Odtud pěšinou nahoru k chatě Kalerghi a dál po E4 přes Porii, pod Melindanou, přes planinky Plakoseli a Pirou, bývalé mitato Klissidia na Katsiveli. Pak nahoru kopec Svourichti, dolů a nahoru na Mesa Soros, a pokračovat (přes Sternés?) do sedla Rousiés. Další pak nahoru k Páchnes, dolů a nahoru (asi bez báglu, nechám to někde pod Páchnes) na Bournelos, vrátit se a potom zase už s báglem směr Trocharis, Thodorí Korfí a silnice z Anopoli nedaleko místa Ammoutsera. Pak je to jasné – po silnici dolů k odbočce do rokle Lagou, tou dolů na planinu Anopoli a pak už dobře našlápnutou cestou přes Agios Dimitrios, most přes Aradhénu na Sellouda a odtud už jen k moři (Agios Pavlos a Agia Roumeli). Tam se rozhodnu, jak zpátky – nabízí se dvě varianty. Buď zase po svejch přes Loutro do Sfakie (přespat v Ilingias) a odtud busem třeba v jedenáct do Chanie, anebo z Rumelky trajektem do Sougie a odtud zase po svejch do Palaiochory na nějaký bus do Chanie. Poslední noc v Chanii před odletem pak strávím zase na pláži Neo Chório. Tak takhle by to mělo být v září.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To je teda sněhu

(Petr Řehoř, 9. 4. 2015 22:36)

Díky za aktuální informace. Vyrážíme na prvního máje a rádi bychom z Anopoli přes Pachnes na Omalos. Uvidíme jestli to vůbec půjde.

Jasu

P.

Re: To je teda sněhu

(afariz, 10. 4. 2015 7:56)

Ahoj, to bude dobrá cesta. Pokusím se o nějaký tip. Z Anopoli od bílé busty na kruháči (resp. od taverny o tak 100 m dále) asi 1,5 km po silnici vpravo směr Limnia. Na prvním rozcestí vlevo (bleděmodrý ikonostas), mine se pár chlívů a odboček polních cest, ale až kus za volným prostranstvím vpravo od cesty (asi tam budou úly) se silnice dělí, zde odbočit vpravo. Držet se silnice (už neasfalt), dělá táhlý oblouk, pak serpentýna nahoru a je tam šipková cedulka se značkou, ukazující do rokle, to je směr Páchnes. Místo se jmenuje Gonia, asi 600 m. (O kus dál je velká tabule se schématem té cesty a s fotakmi kytek, se kterými se lze v rokli setkat). Roklí (jmenuje se Lago) pořád nahoru, sníh tam v květnu už nebude. Cestou je jedno místo pro přenocování ve výšce asi 1100 m, tak max dva stany, pak o kus výše se to rozšíří, nějaké ohrady, podzemní nádrž na vodu a nad tím zbytky kamenného domku (uvnitř místo pro 2 osoby). Vedle skupina cypřišů - další místo pro přenocování více lidí. A tak po hodině dalšího výstupu (vpravo nahoře už je zase ta silnice) další místo pro nocleh, pod starými cypřiši. O kus dál se tahle stezka napojí na silnici (asi 1700 m). Po ní pár km na její konec (asi 1900 m), tam pokračuje ta značená cesta vpravo nahoru po břehu silnice. Po asi 30 - 45 min sedlo Rousiés (2130 m). Voda, několik závětří pro stany, malý domek pro max. tři lidi (musí se ven vyhodit kovová postel). Nad domkem sedlo s mužíkem. Doleva nahoru je to na Páchnes (asi 1,5 hod dobrá cesta, místy můžou být zbytky sněhu), rovně dolů na Katsiveli. Vyplatí se nechat dole bágly a jít nahoru nalehko. Zpátky tak do hodiny. Ze sedla nad domkem pak pokračovat dolů (na druhou stranu, než zpět k silnici). Asi dvě hodiny (jedno místo, kde bude asi cestu blokovat sníh, dá se obejít) a přijde se na Katsiveli. Dobrý "camp-site", voda z kohoutku u (zamčeného) mitato s modrými dveřmi, další již dávno renovované a nezamčené mitato pro turisty - uvnitř palandy tak pro 8 lidí. Z rozcestí se jde na Omalos směr západ (nahoru ke kamenné chatě - uzamčená - se jde směr planina Lívada). Na cestě k Omalos se asi půjde místy po sněhových polích až do údolí (vpravo výše je mitato Pirou, vlevo níže se to jmenuje Petradhé - i tady se všude dá najít místo k přenocování, a pod Petradhé, asi 15 min chůze, je studna). Z Pirou nahoru asi bude sníh zase přibývat, jak to bude pod Melindanou (nejvyšší bod cesty) těřko říct, asi bude taky, i když možná ne, je to tam otevřené k jihu.... Po asi 3 hod opět silnice nad sedlem Poria, odtud tak hodina a něco k chatě Katsiveli. Odtud po silnici na Omalos (nebo ve 4 zatáčce vlevo odbočit na pěšinu skrz otevírací plot a dojít na Xyloskalo, vchod do známé rokle Samária a velký snackbar s jídlem a pitím). Kdyby byly potřeba další informace, pošli mail na adresu v rubrice "Kontaktní údaje".
Dobrou cestu.
Jo a bacha, prvního května je i tam svátek a doprava je dost omezená!! (něktré trajekty, ale i třeba busy nejedou!!)

Petr