Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

Let z Prahy do Chanie v ÚT 24/09 byl v pořádku, přestup v Athénách proběhl taky bez problémů a na chanijském letišti jsme chytili bus do města a nemuseli jsme na něj ani moc spěchat, a ani jsme naopak na něj dlouho nečekali, tak do 20 min, víc ne….takže všechno tak akorát (zase jsme letěli ve dvou). Ve městě to probíhalo normálně – dali jsme si gyros a pivo a snědli jsme to na Náměstí 1866 a už se setměním jsme se odebrali podle pobřeží městem směrem na západ, kde jsem doufal, že někde na pláži najdeme místo na přenocování. Nikdy jsem to tam nikde nezkoušel, ale za ten pokus to stálo. Nocleh jsme totiž našli, pod zídkou, za kterou byla kostra nějakého sice nově, ale už dost dlouho stavěného hotelu. Dál to už po písku nešlo – pokud bychom se chtěli dostat ještě na další část městské pláže, tak bychom se museli vydat zase mezi domy a obejít malý útes, který průchodu bránil, anebo jít kus ne příliš hlubokou vodou. Byla už ale tma a nechtělo se nám „do neznáma“ a tak jsme se uložili do písku pod tu zídku, jen na igelit a karimatky a bez stanu. Bylo teplo. Sice nějaký hmyz asi lítal, ale moc jsme to nevnímali (a ani poštípaní jsme pak ráno nebyli). Jak jsme se pak ráno shodli – ani jeden se však pořádně nevyspal; hluk moře, nezvyklé místo a asi také jakési napětí z cesty moc spát nedovolilo.

Ráno ST 25/09 bylo slunečné, bylo teplo a ještě dříve, než se po pláži začali pohybovat lidi, tak jsme vlezli do vody (protože jsme neměli pochopitelně plavky a trochu jsme se obávali, aby to někomu náhodou nevadilo). Byla tam taky poblíž i sprcha, tak jsme pak smyli ze sebe i slano a vyrazili do města na nákupy. Konkrétně jsme si museli koupit nějakou snídani a potřebovali jsme bombu k vařiči, jinak nic moc – veškeré jídlo na treky jsme totiž měli, jako obvykle, sebou a vodu jsme brali na WC v čekárně autobusáku. Tam jsme si taky dali bágly do úschovy a vyrazili do města. Byli jsme klasicky ve starém přístavu, poseděli jsme si na prvním frapé, v poledne byl další gyros…. a ve dvě jsme sedli na autobus a odjeli do Kámbi, vesnice jihovýchodně od Chanie, která je východiskem ke treku přes chatu Volika a dál do hor. (Pro mě to byl už třetí začátek treku na tomto místě, ale kamarád Honza tudy ještě nešel.) Do vesnice jsme dorazili tak nějak lehce po třetí, u kostela se převlíkli, přebalili bágly a kolem půl čtvrté vyrazili po asfaltu. Jde se po něm asi půl km až na rozcestí a tam již ukazuje stará dřevěná značka s nápisem „ΜΟΝΟΠΑΤΙ ΚΑΜΠΟΙ ΒΟΛΙΚΑ“ (což by se dalo přeložit jako "cesta pro pěší na chatu Kámbi-Volika") doprava. A to už tam jsou taky poměrně nové, většinou kulaté, žlutobílé značky, podle kterých se jde dobře (přes osadu Gero Prinos, ve které asfalt končí, a potom mělkým údolím s ploty a stájemi). Když se dojde k poslednímu kozinci, tak předloni jsem se tam netrefil na tu značenou cestu a dostal jsem se terénem na asfaltovou silnici, po které jsem pak chvíli pokračoval, než jsem se dostal na neasfaltovou, na kterou jinak ty značky vylezou (a po které se pak pokračuje). Tak jsme dávali pozor, abychom tu moji chybu nezopakovali a po průchodu brankou v plotě jsme značku, kterou já předtím přehlídl, našli (značky pokračují vlevo podle plotu nahoru) a šli jsme tedy podle ní. Ale po dalším průchodu další brankou (značka byla přímo na ní) jsme ji zase už neobjevili a výsledkem bylo, že jsme zase šli terénem a museli přelézt dva ploty (zde se pravděpodobně nesmí projít tou poslední brankou, ale musí se jít podle plotu pořád nahoru, přestože přímo bezprostředně za brankou značky nejsou). Kamarádu Honzovi se tu taky podařilo upadnout a sedřít si prsty na jedné ruce, ale naštěstí to nemělo nějaké vážnější pozdější následky. Na onu kamenitou silnici (odbočuje z té výše zmíněné asfaltové) jsme se dostali nedaleko baráčku u kozích ohrad, který tam při mé poslední návštěvě ještě nebyl. Nadmořská výška 814 m. Dál se pak jde po té silnici a tehdy jsme poprvé mohli vidět chatu Volika, která trůní nad roklí vysoko v horách a vypadá jak oranžová maringotka. Potom, když se silnice dostane ostrým ohybem přes jednu z roklí (údajně jí lze sem sestoupit od té chaty také), se objevila „nábližka“ – značky ukazují do stráně vpravo nad silnici. Zkratka řeže další ohyb silnice a zase se s ní setká v místě, kde naproti je další branka v plotě. Tou se pak pokračuje. To pokračování je nejasná, kamenitá pěšina, značená občas nenápadnými kamennými mužíky (ale řídce i těmi nápadnějšími žlutobílými značkami) v silně kamenitém terénu, která stoupá a stoupá…. Až když se dostane k další brance v plotu, začne být zřetelnější, je to pak už takový normální chodník místy s podpůrnými zídkami, který se kroutí v prudkém svahu nahoru. Od té branky v oplocení je chodník taky doprovázen klasickými černými hadicemi (ve kterých však voda neteče), takže orientace je o to snazší. Za zhruba polovinou výstupu roklí pak pěšina přejde na druhý svah, chvíli se na něm zdrží a potom se vrátí zase zpět. Ale to už je stoupání mnohem mírnější. A pak se zase objeví nahoře ta oranžová maringotka a je najednou překvapivě „blízko“ (v porovnání s tím, jak prťavá byla, když se dole v dohledu objevila poprvé). Konec je už nenáročný a vyleze se na kamenitou silnici, odkud je to na chatu už jen asi 300 m kamenitým svahem nahoru. Ono by se sem, na silnici pod tu chatu, dalo dostat z vesnice Kámbi přímo po ní, bez stoupání roklí, a to kdyby se jeden na rozcestí dole za vesnicí Kámbi s tou první dřevěnou značkou směr Volika vydal po asfaltu vlevo. Ta silnice by tímto směrem měla projít skrz malou osadu Madaro, za kterou se změní její povrch na neasfalt, a pak se začne klikatit svahem vzhůru. Jenže od rozcestí za Kámbi to je do té vesničky Madaro necelé 4 km a odtud až k chatě nejméně dalších 8, zatímco ze stejného rozcestí je po značené cestě roklí jen kiláků 6, byť mnohem strmějších. Na chatu, nyní již jen kousek nad hlavou, pěšina pokračuje na druhé straně silnice trochu vlevo. Napřed je jasná, ale pak je nutné si jít svojí vlastní cestičkou. Na chatu (nmv. 1321 m) jsme došli už hnedle za šera, ale museli jsme ještě pro vodu. Nebyl jsem si jistý, jestli pramen, asi tak 300-400 m vzdálený, funguje i v září. Od chaty se k němu dá dostat celkem bez problémů, jen se musí vědět, kam jít. Chata má na zadní (užší) straně, než je vchod do ní (zamčený) takový nízký přístavek s plechovými dveřmi, které zamčené nejsou (jen zajištěné drátem) a je v něm jednak tak 2x2 metry velká prkenná palanda s dekami, menší kredenc a pak taky různý bordel. Světlo tam není a okno taky ne. Ani kamna – že by se tam dalo třeba (v zimě) zatopit. No, a když se člověk postaví ke vchodu do tohoto přístavku, k těm plechovým dveřím, levým ramenem a koukne se podle chaty k velkému cypřiši, který vedle ní na rohu stojí, tak k vodě se jde zhruba v prodloužení pravého okraje koruny stromu, ke spodnímu konci asi 200 m vzdálených skalek. Pramen je jen o kousek dál za nimi, vpravo nahoře. Voda tam tekla, byť nijak silným proudem, ale pro nás to stačilo. Vzali jsme si jen potřebné množství k večeři a i jsme se tam trochu ošplouchli v korytě. Večeři jsme uvařili uvnitř (venku dost foukalo a nebylo tam zrovna krétsky teplo) a na kutě jsme zalezli do spacáků na karimatky, položené na nastlané deky. Noc nic moc, měl jsem triko a dlouhé spodky a bylo mi akorát, jen k ránu jsem přemýšlel, zda se ještě nepřiodít, ale nakonec jsem to neudělal. A taky jsme moc nespali, avšak noc byla lepší, hlavně klidnější než u toho hlomozícího moře.

Ráno ČT 26/09 bylo klasické – jasné, slunečné, ale slunci to chvíli trvalo, než dorazilo i k chatě, a do té doby bylo docela frišno. Dali jsme si na rozjezd panáka slivovice, zjistili, že v dekách asi byly nějaké blechy, které nás pokousaly, posnídali jsme ovesnou kaši, sbalili se, došli pro vodu, vrátili se k chatě a začali výstup. Jde se (stále podle žlutobílých značek na kamenech) napřed k útesům nad chatou, ve kterých je taková celkem široká škvíra, kudy se vyleze nahoru ke žlutočerné tyči E4 se značkou. Ty malované žlutobílé značky vedou trochu vpravo od tyče, a když jsme podle nich vylezli kolem snad posledního cypřiše, tak jsme je raději opustili, protože se drží více vpravo a nakonec někam odbočují; nevím kam přesně, ale rozhodně ne tam, kam jsme se potřebovali dostat my – k hoře Spáthi. Raději jsme se drželi řídkých tyčí (další se musí vždycky trochu hledat, i když bývá vždy na vrcholku nějakého dalšího kopečku). Cesta pochopitelně stále stoupá (chata je ve výšce 1321 m a Spáthi má něco přes 2 tisíce), ale žádné drama to není. Píšu cesta, ale žádná tam není. Tu a tam se sice narazí na nějakého mužíka, ještě řidčeji na červený flek, či flíček na kameni, ale nic z toho žádnou cestu nevyznačuje; spíše jen směr. Ale ten směr je i tak jasný, ukazuje ho hora, jejíž poměrně pravidelný kužel se najednou ukáže vlevo nahoře. Poslední (od chaty tak čtvrtá či pátá) tyč je někde asi tak ve výšce 1700 m, možná i výš, a dál už je to jen o orientaci. K polednímu se klasicky objevily mraky. Žádné černé, dešťové či dokonce bouřkové, spíše to byla mlha, ale ztěžovalo to orientaci. V sedle pod vrcholem jsme se rozhodovali, kudy jít. Jsou dvě možnosti. Buď svah hory traverzovat v jeho spodní části doprava, ale stále při tom mírně stoupat a tu horu tak obejít a zamířit pak do sedla pod jejím západním svahem, tam odložit bágly (před nějakým časem jsem tam přespal ve stanu v příjemné dolince), vylézt na vrchol (na vrchol se přece musí, to jinak nejde, a tady by to bylo tak 15-20 min práce), vrátit se k báglům a pokračovat v traverzu kolem hory. Druhá možnost byla vysápat se na vrchol s rancem na zádech – a to jsme taky udělali, i když nadšenej jsem z toho zrovna nebyl. Z vrcholu Spáthi (2048 m) moc vidět nebylo, pořád se dole i kolem nás pohybovaly nějaké ty mraky, mlhy, a navíc studeně foukalo. Tak jsme se tam ani moc nezdržovali a po vrcholovém fotu zase rychle slezli po hřebeni dolů na druhou stranu. Jenže ty mraky mi opravdu ztížily orientaci a já si najednou nebyl jistý, kam jít (bylo to jen na mně vzhledem k tomu, že jsem tam byl potřetí; Honza tu ještě nebyl). Tahle oblast je hodně divoká, na mapě ANAVASI se nazývá Ghourghoutha tou Spathiou. (mimochodem, ve slovníku jsem našel, že to první slovo by mohlo znamenat něco jako "okurka", ale taky poměrně vulgární výraz pro pánské přirození; tak nevím, proč zrovna tady se to jmenuje "Okurka (případně něco jiného) u Spáthi", navíc když okurka v sámošce se řekne jinak...). Tahle oblast je plná propastí a různých proláklin a dolin a nechtěl bych se sem dostat v zimě, kdy ty díry mohou být překryty sněhem, kterým by se pak dalo propadnout jedna dvě. Hledal jsem svůj orientační bod, takovou zhruba obdélníkovou černou skálu vpravo od vrcholu hřebene, nedaleko které se má odbočit doprava, ale pořád jsem ji neviděl. Tak jsme pokračovali stále po tom (plochém) hřebeni a snažil jsem se ve chvílích, kdy se to trochu roztrhalo, najít správný směr. Na zemi na kamenech se objevily nějaké oranžové značky, které pak ale vedly doleva, směrem, který jsme nepotřebovali – zřejmě někam dolů do oblasti (údolí), na mapě označené jako Gournés s kostelíkem Agios Pavlos jižně od vesnice Karés, anebo k jinému údolí (východněji) s kostelíkem Profitis Ilias jižně od vesnioce Melidoni. Nakonec se mi podařilo tu "moji" skálu objevit, a pak už to bylo jasné. Odbočili jsme tedy o zhruba 90° vpravo, slezli po celkem plochém svahu kolem nějakých propastí trochu dolů a dostali se po deskovitých skalních plotnách pod svah po pravé ruce, který je nutné vystoupat před následným sestupem do sedla Stavrou (řecky Stavrou Seli), odkud se už slejzá na planinu Lívada. Celou cestu už od chaty se tu a tam objevovaly květy malých ocúnů. Vyskytují se tam zhruba ve dvou verzích a nejsem si jistý, jestli to náhodou nejsou dokonce i dva různé druhy. I v kytkové knize (kterou jsem dostal [a nebyla zrovna levná] a ve které jsou popsané rostliny Kréty) na to nemá autor textu – botanik z Královské zahrady v Kew u Londýna – jasný názor. Měl by to být buď jen ocún Colchicum pusillum, anebo i případně endemitický (a hlavně v horách rostoucí) ocún Colchicum cretense. Jedny květy mají okvětní lístky kratší, oble zakončené a dotýkající se, a barvu mívají hodně světlou až bílou, zatímco druhá varianta (druh?) má květy s delšími okvětními lístky zakončenými špičatě, které se nedotýkají, a tyto květy bývají nafialovělé a někdy až světle fialové. V knize se taky píše, že tenhle druhý typ by mohl být "jen" horský typ toho prvního. Těžko říct, kde by mohla být pravda...ale rostou téměř společně. Nahoru se stoupá asi 10 min, mimo jiné i kolem velkého černého balvanu ve svahu. Nahoře je menší mohyla. Na sestupu do sedla jsem pak našel i své mužíky, které jsem tam postavil před 2 lety, protože se mi tehdy zdálo, že tam chybí. Dolů do sedla se jde dobře, napřed podle mužíků trochu vlevo, a dole na dně údolíčka doprava a tam je to je pak už hnedle po rovině. Projde se kolem již poněkud zborceného závětří, obejde se zprava poměrně hluboká díra a najednou je člověk na hřebeni/v sedle (Stavrou Seli) a pod sebou má rozsáhlou planinu Lívada. Teď byla hnědá, ale když jsem tam byl jak před těmi 2 roky, tak i loni – a oboje bylo na konci května – tak to byla nádherná zelená plocha, plná květů. (Loni jsem se tam ale dostal z jiného směru, jakoby odnaproti.) Sejít dolů není nic příjemného, jde se po často volných kamenech a místy i trochu sutí a sestup nebere konce. Nakonec jsme se dolů ve zdraví dostali kolem páté a našli i místo, kde se dal – po nějakých terénních úpravách – postavit stan. Napřed jsme se šli ale podívat (bez báglů, bylo to od místa pro stan docela štreka), jak je to tam s vodou. V dolíku se žlaby a studnou voda byla a z hadic, natažených od pramene Lago Nero taky tekla, takže jsme neměli žádný problém a mohli jsme si nabrat plné zásoby. Což jsme samozřejmě taky provedli. Ale zase jsme jedli až za šera a ani tady žádné velké teplo nebylo – planina je v nadmořské výšce mezi 1750 a 1800 m.

I ráno PÁ 27/09 bylo slunečné, ale taky dost studené, a opět alespoň do doby, než se ke stanu dostalo slunce. Pojedli jsme opět ovesnou kaši, sbalili se a vyrazili. Bylo chladno a foukalo, ale na slunci to docela šlo. Pro vodu jsme již nešli, Honzovi se to nezdálo nutné vzhledem k tomu, že do večera jsme teoreticky měli dorazit do sedla Rousiés pod horou Páchnes, kde je celoročně fungující zdroj vody, ale já to za příliš šťastné nepovažoval. Nicméně – byl jsem ukecán…(Vody jsme pak opravdu měli tak akorát a zůstat někde na trase, tak jsme ji měli dokonce silný nedostatek.) Takže dolíku s vodou jsme se vyhnuli, ale k mitatu Lívada (nad dolíkem vlevo, asi o asi 100 dále) jsme se podívat zašli. Bylo asi dočasně obývané – na „posteli“ v části se zborcenou střechou byl nějaký spacák a taky tam byla v kyblících voda…. asi nějací lovci, protože kdyby to byli ovčáci, tak ti by byli buď v části zastřešené, anebo v mnohem komfortnějším a používání schopném mitato Pirghos na vrcholku v protisvahu. Tady jsme se také napojili na trasu E4. Další cesta je fajn. Napřed se od mitato vystoupá po chodníčku do sedla se závětřím a s tyčí E4, odtud se sestoupí do doliny či údolí, kde by se místy dalo taky přespat. Další pokračování je tím (mírně stoupajícím) údolím po pěšině s minimem tyčí, ale s mužíky a značkami na kamenech. Občas je to sice nutné trochu hledat, ale problém to není. Je to pestrá cestička, která jde chvíli po ploché části, chvíli se šplhá mezi skalkami. Po projití přes jednu mělkou dolinu (kde jsem taky jednou spal) se vyšplhá na poměrně vysokou a špičatou skálu uprostřed údolí s tyčí na vrcholu, jen aby se z ní (docela příkrý sestup po ploché skále) pěšina zase dostala téměř na dno. Tady je to pak trochu nejasné a další cesta se musí hledat pečlivě. Nakonec to začne cikcak stoupat v závěru údolí do nejvyššího místa této části treku, sedla mezi horami Agio Pneuma a Grias Soros, jež je ve výšce asi 2080 m. Je odtud vidět severní pobřeží východně od poloostrova Akrotiri (na kterém je chanijské letiště) a je tu taky (slabý) signál mobilního operátora (kdyby bylo potřeba). Tady jsme nechali bágly v účelně postaveném závětří (a že bylo hodně potřeba, ledový a poměrně silný vítr byl dost nepříjemný!!) a vydali se doprava nahoru na vrchol Grias Soros (2331 m). Svah sice žádné drama, není nijak prudký, ale je na něm suť a nejde se v tom dobře, neustále to pod nohama ujíždí. Na celkem plochém vrcholu je jednak klasická vrcholová kamenná mohyla, ale taky tam byl už opravdu ledový vichr, ve kterém se občas snad ani dýchat nedalo. Udělali jsme pár vrcholových fotek a hlavně jsme se mohli z ptačí perspektivy podívat, kudy bychom měli dál jít, protože jsme se hodlali pustit do měsíční krajiny dole mezi horami Grias Soros a protějším Askifiotiko Soros, a nebylo tak úplně jasné, kudy jít. Sice jsem načerpal nějaké vědomosti z Google Earth, taky jsem si prohlídl ANAVASI mapu pro oblast Páchnes a rovněž jsem vydoloval nějaká doporučení od Jeana, který na Krétě žije a po Levka Ori hodně chodí (dělá tam dokonce placeného průvodce menším skupinám zájemců) a „zná hory jak svý boty“, ale pohled na skutečnost je vždycky daleko lepší. A taky jo, pak se nám ta rekognoskace terénu dost hodila, když jsme se pak do toho bludiště dostali!! Na vrchol Grias Soros nám to trvalo asi ¾ hodiny, dole zase u báglů jsme byli tak asi za 25 min. Tak jsme si je zase dali na záda a pokračovali po E4 napřed přes černé kameny s okraji jako břitvy ostrými a potom škvírou v černé skalní hradbě. Za ní je to kousek "dramatické", musí se nějaký ten metr sešplhat hnedle kolmo dolů i za použití rukou, ale pak už to je zase pohodová pěšina ve svahu, která ústí na plochém a mírně se svažujícím hřbetu mezi Grias Soros a bezejmenným hřebenem zhruba severně. Jmenuje se to tu Sideroporti. Podle doporučení Jeana jsme se rozhodli, že půjdeme po spodní části svahu Grias Soros a z jeho vrcholu jsme si ujasnili, že nejlepší by to bylo dostat se tudy až k takovému plochému hřebínku, který přetíná údolí mezi oběma horami (Askifiotiko Soros a Grias Soros) jako nějaký mostek. Navíc na něm z výšky byla patrná nějaká, nejspíš kozí, stezka. No tak jsme se tam vydali. Cesta celkem dobrá, tu a tam se dala opravdu najít nějaká zvířecí stezka, která chůzi ulehčila. Uprostřed tohoto údolí je v pozadí kuželovitá hora Pavliana se skálami na vrcholu v oblasti, která se podle ní nazývá Pavlia Charlara, a tu horu jsme se rozhodli obejít zleva. Při sestupu na dno doliny mezi Askifiotiko Soros a Pavliana jsme narazili na díry a škvíry různé velikosti a hloubky a dvakrát jsme pak šli po docela úzkém hřebínku, tvořeném ostrými skalkami a balvany, po jehož obou stranách byly ne zrovna propasti, ale docela hluboké prolákliny a trhliny. Balancovat tady s báglem na zádech mi připadalo docela zajímavé. Nicméně, pořád jsme sice věděli, kde tak asi jsme, ale co jsme nevěděli, bylo to, co nás eventuálně čeká vždycky za dalším svahem. Na plochém dnu té doliny by se asi dalo i najít místo pro bivak/stan, kdyby byla nějaká nutnost. Pak, když jsme obešli tu horu Pavliana (vrchol 2084 m), jsme měli v cestě další kuželovitou horu – poslední výběžek hřebene Kakovoli – na mapách označenou jako Ghoniasmata (2042 m). Tuhle horu jsme se rozhodli obejít pro změnu zprava – pokud to bude možné. Jean sice radil horu přelézt, spustit se za ní do sedla hřebene a z něj pak dolů do ploché oblasti, na jejímž okraji je silnice z Anopoli, náš cíl, ale my se rozhodli jinak podle toho, jak jsme to viděli z vrcholu Grias Soros. No, jít úplně okolo moc nešlo, ale když jsme trochu vystoupali po jejím svahu a dostali se přes od vrcholu se svažující skalní hranu, tak jsme najednou pod sebou uviděli jednak celou tu plusmínus plochou oblast, ale s mnoha dolíky, skálami a dírami do země, závrty, avšak ve svahu za ní konečně i tu silnici, ke které jsme mířili – a nebyla už zase až tak daleko!!! Sice to ještě trvalo, než jsme se k ní dostali tou divokou oblastí, ale nakonec se to podařilo. Výhrou bylo, když se nám podařilo občas najít nějakou zvířecí pěšinu – kozy a ovce to tu mají hodně vymakaný, jak se tím labyrintem prokličkovat. Už zdálky byla ve svahu pod silnicí vidět paralelní linie, o které jsem si myslel, že by to mohla být nějaká původní cesta – a taky to cesta byla, když jsme se dostali blíž. Využili jsme ji a dostali jsme se po ní o kus dál celkem bez problémů na silnici. Sláva!! Ale den se chýlil a nás čekalo ještě několik kilometrů (tak asi 2-3) stoupání po té kamenité silnici a pak ještě od jejího konce vystoupat do sedla Rousiés…. A bylo chladno, měl jsem toho fyzicky už docela dost a měli jsme ne moc vody. Nicméně, sebral jsem v sobě poslední zbytky morálu a zkusil jsem po silnici natáhnout krok, jak to jen šlo, až se mě Honza snažil trochu brzdit, že to snad není zase až tak nutné. Já si ale myslel, že to nutné je, abychom se dostali do sedla a k vodě a k místům pro stan, případně ke kamennému baráčku, o kterém jsem věděl, že tam je a ve kterém se dá taky přenocovat, protože jinak bychom museli strávit noc někde na té silnici nebo vedle ní, a to se mi moc nezdálo (i když, pravda, o necelý km dál od místa, kde jsme se na silnici dostali, je ploché místo, jmenuje se Langónia, a tady se rozhodně místo pro kemp najít dá); a tak jsem šel tak rychle, co to jen šlo. Do sedla Rousiés jsme došli už za šera a od konce silnice jsme to nahoru zvládli za asi půl hodiny (i s bágly!!! a přitom se udává, že to trvá s jen malými batůžky ¾ hodiny – tak jsem to hnal!!). Vyklidili jsme domek (vytáhli z něj kostru kovové postele), trochu tam poklidili, a na uvolněné místo (hrozně prašné) jsme natáhli igelit pro karimatky. Dala se do mě zima, ostatně venku foukalo hodně ledově, sedlo je ve výšce asi 2135 m, ale taky to bylo způsobené přestálým fyzickým vypětím. Nabalil jsem se, co to šlo, ale furt jsem se klepal. Honza došel pro nějakou vodu, uvařili jsme už za hluboké tmy večeři, snědli ji a zalezli do spacáků. Ještě že tam ten baráček byl, spát venku ve stanu, který není pro takové podmínky určený (vnitřek je síťovaný, tropiko nedosedá až na zem, takže pod něj fouká), tak by nám asi v tom větru byla dost kosa i za některém z nedaleko vystavěných závětří. Takhle jsem sice zalezl do spacáku navlečený hlavně díky tomu, že jsem se předtím tak klepal zimou, ale jak jsem se zahříval a fyzicky trochu pookřával, tak mi začalo být pro změnu zase horko, normálně jsem hajcoval, a tak jsem se postupně zase odstrojoval, až jsem zůstal zase jen v tom, v čem jsem spal i předcházející noci.

Ráno SO 28/09 bylo jako obvykle slunečné a bez mráčků, i vítr se trochu utišil, ale díky nadmořské výšce přes 2 tis. metrů zase tak moc teplo nebylo. Po klasické snídani jsme zase baráček uvedli do původního stavu, nabrali plné lahve vody (i když jsme se měli v dohledné době dostat k prameni pod Zaranokefála – ale jeden nikdy neví, jak jsme si předcházející den ověřili) a vyrazili na Páchnes, nejvyšší horu Levka Ori. Cesta je to pěkná a nijak obtížná, sice se vystoupá o asi tak 300 výškových metrů, ale na poměrně dlouhé trase, takže je to i tak nějak pohodlné. Zvládli jsme to za asi něco málo přes hodinu. Na vrcholu bylo jednak nezbytné vrcholové foto, taky pochopitelně foto okolí. Jsou tu rozhledy vpravdě excelentní, na východě bylo vidět i pohoří Psiloritis s nejvyšší hrou Kréty stejného jména (2456 m), ale vpravo od něj i (bližší) osamocený kužek hory Kedros (1775 m) a úplně vzadu, hodně daleko na východ, dokonce i tenká linie hor Diktí Ori. Pak následoval zápis do vrcholové knihy, něco pojíst a napít se a hlavně si zase ze shora prohlédnout náš další postup. Viděli jsme jižně pod sebou údolí s masívem s horami Exo Tourloti a Zaranokefála naproti, do kterého se musíme dostat a pak jím jít západně, tj. vpravo. Dole to z výšky vypadalo celkem přívětivě, žádné drama, a i další cesta se takhle zdálky nezdála moc problematická, snad jen nějaké světle zbarvené a jakoby ploché skály tam nějak stály v cestě a nebylo vidět, kudy to tam projít. Tak jsme se do toho dali, sestoupili nijak prudkým svahem, ale po volných šutrech až suti na dno údolí a tady byly hned nějací mužíci. To nás uklidnilo, ostatně kamarád Simon (podle jeho webu) tudy asi taky procházel a jistě nebyl jediný hiker, kdo tudy v minulosti šel (a taky asi se tudy chodí víceméně pravidelně místní při svých loveckých výpravách), tak by bylo divné, aby tady nebylo žádné značení. Po dnu údolí se jde dobře, jsou tam kozo-ovčí stezky a je to tak nějak po rovině či jen mírně dolů. Pak pěšina kousek vystoupá a potom se sice vydá dolů o úroveň níž, ale ani tohle nic moc prudkého není. Ale tady nás ohromila divoká, ale celkově docela plochá pánev, která však byla plná různých děr, závrtů a proláklin, spojených (nebo spíše naopak oddělených?) někdy jen skalními hřebínky jako mostky. Takový kras. Děkovali jsme tomu, že nám cestu ukazovali mužíci, protože hledat ty průchody a přechody, to by mohlo taky zabrat hodně času; a taky jsme pak na místech, kde se námn to zdálo být účelné hezkých pár mužíků postavili pro ty, kteří by si chtěli tento skvělý trek rovněž projít. Oblast to byla fakt nádherná, část hornin byla černá, část hodně světle šedá a do toho tam byly horniny okrové…skály, balvany, díry do země… Dostali jsme se odtud nahoru na hranu, odkud jsme ale viděli, že nás čeká ještě jeden sestup do jiné krasové doliny a následný výstup na nějakou další skalní hranu. Ale z téhle druhé již byl vidět nijak zvlášť prudký svah směrem k rokli Eligias, a to jsem věděl, že bychom už co nevidět měli narazit na tu starou kalderimi mezi údolím Potámos a planinou Anopoli, kudy jsem užý jednou šel. A taky jsme se na ni za nějaký čas bez problémů dostali, stačilo držet se při sestupu trochu vlevo. Sice nás ještě čekalo (poslední) delší stoupání k patě útesů pod horou Zaranokefála, ale cikcak stezka nahoru je tady značená mužíky v dobré frekvenci, a tak jsme se dostali snadno k prameni Zarano pod tou horou. I v září v něm voda byla. Odtud je to už taková hnedle výletní pěšina, široká, vystavěná ve svahu pomocí různých podpůrných zídek a stále se svažující, se skvělými pohledy dolů jak do hluboké rokle Eligias, tak i s rozhledy na ostrý hřeben, oddělující rokle Samária a Eligias a i na další hřeben s horami Gigilos a Volakias za tou Samárií. Bylo taky už vidět jak místo Angelokampos se zbytkem terasovitých polí (jde se tam z rokle Eligias), tak i široká zátoka u vesnice Agia Roumeli a zanedlouho se už objevily i první domy na planině Anopoli, byť zatím hodně hluboko dole. Nás ale ještě čekala jedna hodně nezáživná část, a to sestup do osady Agios Ioannis, ležící v nadmořské výšce zhruba 750 m, takže o přibližně 1000 m níže. Ten sestup je úmorný, zpočátku i s nepříjemným klouzavým štěrkovým povrchem. Pak jsme se dostali do plošší části (kde se objevily zase klasické plastové hadice), potom se objevily i borovice, a to jsme věděli, že už musíme být tak někde mezi kolem 1000 m a dolů do vesnice že už to není zas tak daleko/hluboko. A nakonec si cestu i trochu zkrátili (stejně jako já sám předloni) – nešli jsme ke konci kamenité silnice od spoda od planiny Anopoli (to místo se jmenuje Krousia), ale sekli jsme to terénem vpravo (no, spíše rovně) dolů do mělkého údolíčka a pak svahem kousek nahoru a tak jsme se dostali na tu silnici už o hodný kus dále. Ale potom nastala opravdu prúda, sejít dolů po nekonečné kamenito-písčité silnici, klikatící se několik kilometrů ve svahu…. Dole byla vidět mohutná obdélníková nádrž na vodu a taky i první domy vesnice, i nějaké stáje…. No, nakonec jsme se dolů mezi domy dostali. Napřed na nás vylítl u jednoho domu nějaký čokl a pak jsme se sice dostali k terase bývalé školy na kraji vesnice, na které měl být (sám jsem to i v minulosti využil!!) samoobslužný cool-box s pivem či podobnými léčivy, ale ačkoli ta chladící skříň tam byla, tak byla bohužel prázdná, neužívaná a tak nám sklaplo; docela jsme se těšili na zaslouženou odměnu. Takhle jsme museli pokračovat kousek po silnici, za bránou uzavírající přístup do vesnice pak vpravo dolů po jiné silnici asi 20 m a z ní pak hned odbočit zase vpravo pod ní. Tam začínal červenobíle značený starý chodník, vedoucí mezi zídkami – stará spojnice mezi Agios Ioannis a pobřežím, resp. pláží Agios Pavlos a vesnicí Agia Roumeli. A to už ale začalo být dost šero, zvláště pak pod stromy. Nejde se tudy moc dobře, je to hodně kamenité a dokonce jsme pak šli i kus cesty s čelovkami, ale po asi 1,5 km na místě, kde zleva přichází písčitá místní silnice, jsme našli dobrý plac na postavení stanu. Postavili jsme to bez tropika, udělali si večeři a zalezli poprvé za teplé noci a hvězdami nad hlavou a strávili první klidnou a ničím nerušenou noc.

Další den, NE 29/09, byl vysloveně pohodový. Sice jsme po snídani už neměli moc vody (vlastně žádnou, pokud se dobře pamatuju), ale dobře jsme věděli, že už jsme (téměř) v civilizaci a že nám to dolů na pobřeží do hospody na pláži Agios Pavlos moc dlouho trvat nebude. Na místo Sellouda, kde začíná sestup napřed na pobřežní větev trasy E4, a po ní pak  cesta až na tu pláž a k hospodě, jsme došli za chvilku. Bylo teplo a pro nás, zvyklé na jiné teplotní podmínky na horách, až dusno; slunce svítilo a měli jsme za sebou úspěšně první z velkých treků, a tak se nám dolů šlo docela zvesela. Cesta na pobřeží je kupodivu docela úmorná, dlouhá, protože je nutné se z nadmořské výšky asi 620 m dostat na zhruba 80 m nad mořem na E4, a pak dokonce ještě níže na úroveň hladiny moře u hospody. Ale před polednem jsme tam (pláž Agios Pavlos) byli, byť trochu zasmrádlí po těch 4 a půl dnech nemytí a pocení se, ale pivo nás vyléčilo. Moře bylo mírně bouřlivé a nám se nechtělo ani dávat si za 3 € další lahvové pivo (navíc ne moc studené) a ani se jít (bezplavkově) koupat někam pod hospodu, voda na WC byla nepoživatelná odsolenka, a tak jsme se zvedli a došli k ústí rokle Eligias a tam jsme se pod dunami, které tam jsou taky (stejně jako na předchozí pláži u hospody), konečně oddali slastnému pobytu v mořské vodě. Když jsme se toho nabažili, tak jsme se zase zvedli a došli za asi půl hodiny do Agia Roumeli. „Moje“ místo bylo sice volné, ale v jeho okolí bylo překvapivě narváno, a tak – abychom nelezli nikomu moc do soukromí, když to nebylo nutné – jsme si našli místo jiné, v jiné části borového lesíka a tam jsme přečkali první moc u moře.

V Agia Roumeli jsme pak zůstali ještě dalších několik nocí, od PO 30/09 až do ČT 03/10. Ten nával stanů, co tam byl, ještě v tu neděli polevil, spousta lidí odjela (a další pak v další dny), a tak jsme se hned v PO přesunuli přece jen na to „moje“ oblíbené místo. Důvodem přesunu byl ale i fakt, že nad ránem ještě za tmy rozpoutali zdejší kohouti (nikdy jich tu tolik nebylo!!) přímo smrtelnej koncert, který trval až do úplného rozednění!! Doufali jsme, že na novém místě to nebude tak úporné, a nemýlili jsme se – ten kohoutí kravál nebyl o nic hlučnější než moře poněkud skryté na hromadou veleoblázků, a oboje šlo docela dobře snést. Nic jsme tu nedělali (vyjma velkého prádla), jen jsme se chodili koupat a slunit a nakupovat a jíst/pít do hospody. Honza postavil mezi maxioblázky nedaleko moře skvělá kamenná křesla, říkali jsme tomu pak „vobejvák" a chodili jsme si tam posedět, i kostky jsem tam párkrát prohrál (já to totiž prohraju VŽDYCKY a nevím proč), prostě pohoda. Chodili jsme na jídlo do hospody Tarra k Andreasovi, dvakrát jsme to vystřídali gyrosem jinde a jen jsme si užívali nicnedělání a sbírali síly na další trek.