Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přes hory k moři

17. 6. 2014

Let z Prahy do Chanie ÚT 24/09 byl v pořádku, přestup v Athénách proběhl taky bez problémů a na chanijském letišti jsme chytili bus do města a nemuseli jsme na něj ani moc spěchat, ani jsme naopak na něj dlouho nečekali, tak do 20 min, víc ne…. Ve městě to probíhalo normálně – dali jsme si gyros a pivo a snědli jsme to na Náměstí 1866 a už se setměním jsme se odebrali podle pobřeží městem směrem na západ, kde jsem doufal, že někde na pláži najdeme místo na přenocování. Našli jsme, pod zídkou terasy, na které byla kostra nějakého sice nově, ale už dost dlouho stavěného hotelu. Dál to už po písku nešlo – pokud bychom se chtěli dostat ještě na další část městské pláže, tak bychom se museli vydat zase mezi domy a obejít útes, který průchodu bránil. Byla už ale tma a nechtělo se nám „do neznáma“ a tak jsme se uložili do písku pod tu zídku, jen na igelit a karimatky a bez stanu. Bylo teplo. Sice nějaký hmyz asi lítal, ale moc jsme to nevnímali (a ani poštípaní jsme nebyli).  Jak jsme se pak ráno shodli – ani jeden se však pořádně nevyspal; hluk moře, nezvyklé místo a asi také jakési napětí z cesty moc spát nedovolilo.

Ráno ST 25/09 bylo slunečné, bylo teplo a ještě dříve, než se po pláži začali pohybovat lidi, tak jsme vlezli do vody (protože jsme neměli pochopitelně plavky a trochu jsme se obávali, aby to někomu náhodou nevadilo). Byla tam taky poblíž i sprcha, tak jsme pak smyli ze sebe i slano a vyrazili do města na nákupy. Konkrétně jsme si museli koupit nějakou snídani a potřebovali jsme bombu k vařiči, jinak nic moc – veškeré jídlo na treky jsme totiž měli sebou a vodu jsme brali na WC v čekárně autobusáku. Tam jsme si taky dali bágly do úschovy a vyrazili do města. Byli jsme klasicky ve starém přístavu, poseděli jsme si na prvním frapé, v poledne byl další gyros…. a ve dvě jsme sedli na autobus a odjeli do Kámbi, vesnice jihovýchodně od Chanie, která je východiskem ke treku přes chatu Volika a dál do hor. Do vesnice jsme dorazili tak nějak lehce po třetí, u kostela se převlíkli, přebalili bágly a kolem půl čtvrté vyrazili po asfaltu. Jde se po něm až na rozcestí a tam již ukazuje stará dřevěná značka s nápisem „ΜΟΝΟΠΑΤΙ ΚΑΜΠΟΙ ΒΟΛΙΚΑ“ doprava. A to už tam jsou taky žlutobílé značky, po kterých se jde dobře (přes osadu Geroprinos, ve které asfalt končí, a potom mělkým údolím s ploty a stájemi). Když se dojde k poslednímu kozinci, tak předloni jsem se tam netrefil na tu značenou cestu a dostal jsem se na asfaltovou silnici, po které jsem pak chvíli pokračoval, než jsem se dostal na neasfaltovou, na kterou jinak ty značky vylezou. Tak jsme dávali pozor, abychom to nezopakovali, po průchodu brankou v plotě jsme značku, kterou já předtím přehlídl, našli (značky pokračují vlevo podle plotu nahoru) a pokračovali podle ní, ale po dalším průchodu další brankou jsme ji zase už neobjevili a výsledkem bylo, že jsme zase šli terénem a museli přelézt dva ploty (zde se pravděpodobně musí jít zase podle plotu nahoru, přestože přímo bezprostředně za brankou značky nejsou. Honzovi se taky podařilo upadnout a sedřít si prsty na jedné ruce, ale naštěstí to nemělo nějaké vážnější pozdější následky. Na kamenitou silnici (odbočuje z té asfaltové) jsme se dostali nedaleko baráčku u kozích ohrad, který tam při mé poslední návštěvě nebyl. Nadmořská výška 814 m. Dál se pak jde po té silnici a tehdy jsme poprvé mohli vidět chatu Volika, která trůní nad roklí vysoko v horách a vypadá jak oranžová maringotka. Potom, když se silnice dostane ostrým ohybem přes jednu z roklí (údajně jí lze sestoupit od té chaty také), se objevila „nábližka“ – značky ukazují do stráně vpravo nad silnici. Zkratka řeže další ohyb silnice a objeví se na ní v místě, kde naproti je další branka v plotě. Tou se pak pokračuje. To pokračování je nejasná, kamenitá pěšina, značená občas nenápadnými kamennými mužíky (ale nápadnějšími žlutobílými značkami) v silně kamenitém terénu, která stoupá a stoupá…. Až když se dostane k další brance v plotu, začne být zřetelnější, je to pak už takový normální chodník s podpůrnými zídkami, který se kroutí v prudkém svahu nahoru. Od té branky v oplocení je chodník taky doprovázen klasickými černými hadicemi (ve kterých však voda neteče), takže orientace je o to snazší. Za zhruba polovinou výstupu roklí pak přejde na druhý svah, chvíli se na něm zdrží a potom se vrátí zase zpět. Ale to už je stoupání mnohem mírnější. Pak se zase objeví nahoře ta oranžová maringotka a je najednou překvapivě „blízko“ (v porovnání s tím, jak prťavá byla, když se v dohledu objevila poprvé). Konec je už nenáročný a vyleze se na kamenitou silnici. Ono by se dalo pod tu chatu dostat z Kámbi i po ní, kdyby se jeden na rozcestí dole za vesnicí Kámbi s první dřevěnou značkou směr Volika vydal po asfaltu vlevo. Ta silnice by tímto směrem měla projít skrz asi dvě malé osady, za tou druhou se změní její povrch na neasfalt a pak se začne klikatit svahem vzhůru. Jenže od Kámbi to může být tak snad až 20 kiláků a to mi přijde mnohem lepší to zkrátit na zhruba 5 – 6 km při průchodu roklí, byť mnohem strmějších. Na chatu, nyní již jen kousek nad hlavou, pěšina pokračuje na druhé straně silnice trochu vlevo. Napřed je jasná, ale pak je nutné si jít svojí vlastní cestičkou. Na chatu (nm.v. 1321 m) jsme došli už hnedle za šera, ale museli jsme ještě pro vodu. Nebyl jsem si jistý, jestli pramen, asi tak 300 – 400 m vzdálený, funguje i v září. Od chaty se k němu dá dostat celkem bez problémů, jen se musí vědět, kam jít. Chata má na druhé straně, než je vchod do ní (zamčený), takový nízký přístavek, který zamčený není (jen zajištěný drátem) a je v něm jednak tak 3x2 metry velká palanda s dekami, menší kredenc a pak různý bordel. Světlo tam není. No, a když se člověk postaví ke vchodu do tohoto přístavku levým ramenem a koukne se podle chaty k velkému cypřiši, který vedle ní stojí, tak k vodě se jde zhruba v prodloužení pravého okraje koruny stromu, pod spodním koncem asi 200 m vzdálených skalek. Voda tam tekla, byť nijak silným proudem, ale pro nás to stačilo. Vzali jsme si jen potřebné množství k večeři a i jsme se trochu ošplouchli v korytě. Večeři jsme uvařili uvnitř (venku dost foukalo a nebylo tam zrovna krétsky teplo) a na kutě jsme zalezli na karimatky, položené na nastlané deky. Noc nic moc, měl jsem triko a dlouhé spodky a bylo mi akorát, jen k ránu jsem přemýšlel, zda se ještě nepřiodít, ale nakonec jsem to neudělal. A taky jsme moc nespali, avšak noc byla lepší, hlavně klidnější než u hlomozícího moře.

Ráno ČT 26/09 bylo klasické – jasné, slunečné, ale slunci to chvíli trvalo, než dorazilo i k chatě a do té doby bylo docela frišno. Dali jsme si na rozjezd panáka slivovice, zjistili, že v dekách asi byly nějaké blechy, které nás pokousaly, posnídali jsme ovesnou kaši, sbalili se, došli pro vodu a začali výstup. Jde se (podle žluto-bílých značek na kamenech) napřed k útesům nad chatou, ve kterých je taková celkem široká škvíra, kudy se vyleze nahoru ke žlutočerné tyči se značkou. Ty malované bíložluté značky vedou trochu vpravo, a když jsme podle nich vylezli kolem snad posledního cypřiše, opustili jsme je (protože se drží více vpravo a nakonec někam odbočují; nevím kam přesně, ale rozhodně ne tam, kam jsme se potřebovali dostat my – k hoře Spáthi) a drželi jsme se řídkých tyčí (další se musí vždycky trochu hledat, bývá vždy na vrcholku nějakého kopce). Cesta pochopitelně stále stoupá (chata je ve výšce 1321 m a Spáthi má něco přes 2 tisíce), ale žádné drama to není. Píšu cesta, ale žádná tam není. Tu a tam se sice narazí na nějakého mužíka, ještě řidčeji na červený flek na kameni, ale ani to ani to žádnou cestu nevyznačují; spíše jen směr. Ale ten směr je i tak jasný, ukazuje ho hora, jejíž poměrně pravidelný kužel se najednou ukáže vlevo nahoře. Poslední (od chaty tak čtvrtá či pátá) tyč je někde asi tak ve výšce 1700 m a dál už je to jen o orientaci. K polednímu se klasicky objevily mraky. Žádné černé, dešťové či dokonce bouřkové, spíše to byla mlha, ale ztěžovalo to orientaci. V sedle pod vrcholem jsme se rozhodovali, kudy jít. Jsou dvě možnosti. Buď svah hory traverzovat a stále při tom ale stoupat a mířit do sedla pod jejím západním svahem, tam odložit bágly (před nějakým časem jsem tam přespal ve stanu v příjemné dolince), vylézt na vrchol (tak 15 – 20 min práce), vrátit se k báglům a pokračovat v traverzu kolem hory. Druhá možnost byla vysápat se na vrchol s rancem na zádech – a to jsme taky udělali, i když nadšenej jsem z toho zrovna nebyl. Z vrcholu Spáthi (2048 m) moc vidět nebylo, pořád se dole i kolem nás pohybovaly nějaké mraky, mlhy, a navíc studeně foukalo. Tak jsme se tam moc nezdržovali a po vrcholovém fotu zase slezli po hřebeni dolů na druhou stranu. Jenže ty mraky mi opravdu ztížily orientaci a já si najednou nebyl jistý, kam jít (bylo to jen na mně, Honza tu cestu neznal). Tahle oblast je hodně divoká, na mapě ANAVASI se nazývá Ghourghoutha tou Spathiou. Je plná propastí a různých proláklin a dolin a nechtěl bych se sem dostat v zimě, kdy ty díry mohou být překryty sněhem, kterým by se pak dalo propadnout jedna dvě. Hledal jsem svůj orientační bod, takovou zhruba obdélníkovou černou skálu, nedaleko které se má odbočit, ale pořád jsem ji neviděl. Tak jsme pokračovali stále po (plochém) hřebeni a snažil jsem se ve chvílích, kdy se to trochu roztrhalo, najít směr. Nakonec se to podařilo, skálu jsem objevil, a pak už to bylo jasné. Odbočili jsme tedy o zhruba 90° vpravo, slezli po svahu plochého snad hřebene trochu dolů a dostali se pod poslední svah, který je nutné vystoupat před sestupem do sedla Stavrou Seli, ze kterého se už slejzá na planinu Lívada. Celou cestu už od chaty se tu a tam objevovaly květy malých ocúnů. Vyskytují se tam zhruba ve dvou verzích a nejsem si jistý, jestli to náhodou nejsou dokonce i dva různé druhy. I v kytkové knize, která nebyla zrovna levná, a jsou v ní popsané rostliny Kréty, na to nemá autor textu – botanik – jasný názor. Jedny květy mají okvětní lístky kratší, oble zakončené a barvu mívají hodně světlou, zatímco druhá varianta má květy s delšími okvětními lístky zakončenými špičatě a tyto květy bývají nafialovělé a někdy až světle fialové. Nahoru se jde asi 10 min, mimo jiné i kolem velkého černého balvanu ve svahu. Nahoře je menší mohyla. Na sestupu do sedla jsem pak našel i své mužíky, které jsem tam postavil před 2 lety, protože se mi tehdy zdálo, že tam chybí. Dolů do sedla se jde dobře, napřed podle mužíků trochu vpravo a dole to je pak už hnedle po rovině. Projde se kolem již poněkud zborceného závětří, obejde se zprava poměrně hluboká díra a najednou je člověk na hřebeni a pod sebou má rozsáhlou planinu. Teď byla hnědá, ale když jsem tam byl jak před těmi 2 roky, tak i loni, oboje bylo na konci května, tak to byla nádherná zelená plocha, plná květů. Sejít dolů není nic příjemného, jde se po kamenech a místy i trochu sutí a sestup nebere konce. Nakonec jsme se dolů ve zdraví dostali kolem páté a našli i místo, kde se dal – po nějakých úpravách – postavit stan. Napřed jsme se šli ale podívat (bez báglů), jak je to tam s vodou. V dolíku se žlaby a studnou voda byla a z hadic, natažených od pramene Lago Nero taky tekla, tak jsme neměli žádný problém a mohli jsme si nabrat plné zásoby, což jsme provedli. Ale zase jsme jedli až za šera a ani tady žádné velké teplo nebylo – planina je v nadmořské výšce mezi 1700 a 1800 m.

I ráno PÁ 27/09 bylo slunečné, ale dost studené, zase alespoň do doby, než se ke stanu dostalo slunce. Pojedli jsme opět ovesnou kaši, sbalili se a vyrazili. Bylo chladno a foukalo, ale na slunci to docela šlo. Pro vodu jsme již nešli, Honzovi se to nezdálo nutné vzhledem k tomu, že do večera jsme teoreticky měli dorazit do sedla Rousiés pod horou Páchnes, kde by měl být celoročně fungující zdroj vody, ale já to za příliš šťastné nepovažoval. Nicméně – byl jsem ukecán…Vody jsme pak opravdu měli tak akorát a zůstat někde na trase, tak jsme ji měli dokonce nedostatek. Takže dolíku s vodou jsme se vyhnuli, ale k mitatu Lívada (nad dolíkem vlevo, asi o asi 100 dále) jsme se podívat zašli. Bylo asi dočasně obývané – na „posteli“ byl nějaký spacák, taky tam byla v kyblících voda…. asi nějací lovci, protože kdyby to byli ovčáci, tak ti by byli v mnohem komfortnějším a používání schopném mitato Pirghos na vrcholku protisvahu. Tady jsme se také napojili na trasu E4. Další cesta je fajn. Napřed se od mitato vystoupá po chodníčku do sedla se závětřím a s tyčí E4, odtud se sestoupí do doliny, kde by se dalo taky přespat. Další pokračování je mírně stoupajícím údolím po pěšině s minimem tyčí, ale s mužíky. Občas je to sice nutné trochu hledat, ale problém to není. Je to pestrá cestička, která jde chvíli po ploché části, chvíli se šplhá mezi skalkami, po projití jedné doliny (kde jsem taky jednou spal) se vyšplhá na poměrně vysokou skálu, jen aby se z ní (docela příkrý sestup po plochá skále) zase dostala téměř na dno. Tady je to pak trochu nejasné a další cesta se musí hledat pečlivě. Nakonec to začne stoupat do nejvyššího místa této části treku, sedla mezi horami Agio Pneuma a Grias Soros, které je ve výšce asi 2080 m. Je odtud vidět severní pobřeží východně od poloostrova Akrotiri (na kterém je chanijské letiště) a je tu taky signál mobilního operátora (kdyby bylo potřeba). Tady jsme nechali bágly v účelně postaveném závětří (a že bylo hodně potřeba, ledový a poměrně silný vítr byl dost nepříjemný!!) a vydali se na vrchol Grias Soros (2331 m). Svah sice žádné drama, není nijak prudký, ale je na něm suť a nejde se v tom dobře. Na celkem plochém vrcholu je jednak klasická vrcholová kamenná mohyla, ale taky tam byl už opravdu ledový vichr, ve kterém se občas snad ani dýchat nedalo. Udělali jsme pár vrcholových fotek a hlavně jsme se šli z ptačí perspektivy podívat, kudy bychom měli dál jít, protože jsme se hodlali pustit do měsíční krajiny mezi horami Grias Soros a Askifiotiko Soros a nebylo tak úplně jasné, kudy jít. Sice jsem načerpal nějaké vědomosti z Google Earth, taky jsem si prohlídl ANAVASI mapu pro oblast Páchnes a rovněž jsem vydoloval nějaká doporučení od Jeana, který na Krétě žije a po Levka Ori hodně chodí a „zná je jak svý boty“, ale pohled na skutečnost je vždycky daleko lepší. A taky jo, pak se nám ta rekognoskace terénu dost hodila, když jsme se pak do toho bludiště dostali. Na vrchol Grias Soros nám to trvalo asi ¾ hodiny, dole zase u báglů jsme byli tak asi za 25 min. Tak jsme si je zase dali na záda a pokračovali po E4 škvírou v skalní hradbě. Za ní je to kousek dramatické, musí se nějaký ten metr sešplhat hnedle kolmo dolů i za použití rukou, ale pak už to je zase pohodová pěšina, která ústí na plochém a mírně se svažujícím hřbetu mezi Grias Soros a bezejmenným hřebenem zhruba severně. Podle doporučení Jeana jsme se rozhodli, že půjdeme po spodní části svahu Grias Soros a z jeho vrcholu jsme si ujasnili, že nejlepší by to bylo dostat se až k takovému plochému hřebínku, který přetíná údolí mezi oběma horami (Askifiotiko Soros a Grias Soros). Navíc na něm z výšky byla patrná nějaká, nejspíš kozí, stezka. No tak jsme se tam vydali. Cesta celkem dobrá, tu a tam se dala opravdu najít nějaká zvířecí stezka, která chůzi ulehčila. Uprostřed toho údolí je kuželovitá hora Pavlias v oblasti, která se podle ní nazývá Pavlia Harlara, a tu horu jsme se rozhodli obejít zleva. Narazili jsme tam na díry různé velikosti a hlobky a dvakrát jsme pak šli po docela úzkém hřebínku, tvořeném ostrými skalkami a balvany, po jehož obou stranách byly ne zrovna propasti, ale docela hluboké prolákliny. Balancovat tady s báglem na zádech mi připadalo docela zajímavé. Nicméně, pořád jsme sice věděli, kde tak asi jsme, ale co jsme nevěděli, bylo to, co nás eventuálně čeká vždycky za dalším svahem. Pak jsme měli v cestě další kuželovitou horu, poslední výběžek hřebene Kakovoli, nazývaný Ghoniasmata, a tu jsme se rozhodli obejít pro změnu zprava – pokud to bude možné. Jean sice radil horu (přes 2 tis. metrů vysokou) přelézt, spustit se za ní do sedla a z něj pak dolů do ploché oblasti, na jejímž okraji je silnice z Anopoli, náš cíl, ale my se rozhodli jinak podle toho, jak jsme to viděli z vrcholu Grias Soros. No, jít úplně okolo moc nešlo, ale když jsme trochu vystoupali po jejím svahu a dostali se přes skalní hranu, tak jsme najednou pod sebou uviděli jednak tu plochou oblast s mnoha dolinami, skálami a dírami do země, ale za ní konečně i tu silnici, ke které jsme mířili a nebyla už zase až tak daleko!!! Sice to ještě trvalo, než jsme se k ní dostali tou oblastí plnou různých dolinek, prohlubní a děr a skal, ale nakonec se to podařilo. Už zdálky byla ve svahu pod silnicí vidět paralelní linie, o které jsem si myslel, že by to mohla být nějaká původní cesta – a taky to cesta byla, když jsme se dostali blíž. Využili jsme ji a dostali jsme se po ní celkem bez problémů na silnici. Sláva!! Ale den se chýlil a nás čekalo ještě několik kilometrů stoupání po ní a pak ještě vystoupat do sedla Rousiés…. A bylo chladno, měl jsem toho už docela dost a měli jsme ne moc vody. Nicméně, sebral jsem v sobě poslední zbytky morálu a zkusil jsem po silnici natáhnout krok, jak to jen šlo, až se mě Honza snažil trochu brzdit, že to snad není zase až tak nutné. Já si ale myslel, že to nutné je, abychom se dostali do sedla a k vodě a k místům pro stan, případně ke kamennému baráčku, o kterém jsem věděl, že tam je, protože jinak bychom museli strávit noc někde na té silnici (kolem ní to nevypadalo, že by se dalo něco najít) a to se mi moc nezdálo; a tak jsem šel tak rychle, co to jen šlo. Do sedla jsme došli už za šera a od konce silnice jsme to zvládli za asi půl hodiny (i s bágly!!! A přitom se udává, že to trvá s jen malými batůžky ¾ hodiny – tak jsem to hnal!!). Vyklidili jsme domek (vytáhli z něj kostru kovové postele), trochu tam poklidili, a na uvolněné místo (hrozně prašné) jsme natáhli igelit pro karimatky. Dala se do mě zima, ostatně venku foukalo hodně ledově, sedlo je ve výšce asi 2130 m, ale taky to bylo způsobené přestálým fyzickým vypětím. Nabalil jsem se, co to šlo, Honza došel pro nějakou vodu, uvařili jsme už za hluboké tmy večeři, snědli ji a zalezli do spacáků. Ještěže tam ten baráček byl, spát venku ve stanu, který není pro takové podmínky určený (vnitřek je síťovaný, tropiko nedosedá až na zem, takže pod něj fouká), tak by nám asi v tom větru byla dost kosa. Takhle jsem sice zalezl do spacáku navlečený hlavně díky tomu, že jsem se předtím tak klepal zimou, ale jak jsem se zahřál a fyzicky trochu pookřál, tak mi začalo být pro změnu zase horko, normálně jsem hajcoval, a tak jsem se postupně zase odstrojoval, až jsem zůstal zase jen v tom, v čem jsem spal i předcházející noci.

Ráno SO 28/09 bylo jako obvykle slunečné a bez mráčků, i vítr se trochu utišil, ale díky nadmořské výšce zase tak moc teplo nebylo. Po klasické snídani jsme zase baráček uvedli do původního stavu, nabrali plné lahve vody (i když jsme se měli v dohledné době dostat k prameni Zarano – ale jeden nikdy neví, jak jsme si předcházející den ověřili) a vyrazili na Páchnes, nejvyšší horu Levka Ori. Cesta je to krásná a nijak obtížná, sice se vystoupá o asi tak 300 výškových metrů, ale na poměrně dlouhé trase, takže je to pohodlné. Zvládli jsme to za asi něco málo přes hodinu. Na vrcholu bylo jednak nezbytné vrcholové foto, taky pochopitelně foto okolí (jsou tu rozhledy vpravdě excelentní, bylo vidět i pohoří Psiloritis s nejvyšší hrou Kréty stejného jména, ale taky horská skupina Kedros a dokonce i tenká linie hor Diktí Ori hodně daleko na východ), pak zápis do vrcholové knihy, něco pojíst a napít se a hlavně si zase ze shora prohlédnout náš další postup. Viděli jsme pod sebou údolí pod horou Zaranokefala, do kterého se musíme dostat a pak jím jít západně, tj. vpravo. Dole to vypadalo celkem přívětivě, žádné drama, a i další cesta se takhle zdálky nezdála moc problematická, snad jen nějaké světle zbarvené a jakoby ploché skály tam nějak stály v cestě a nebylo vidět, kudy to tam projít. Tak jsme se do toho dali, sestoupili nijak prudkým svahem na dno údolí a tady byly hned nějací mužíci. To nás uklidnilo, ostatně kamarád Simon (podle jeho webu) tudy asi taky procházel a jistě nebyl jediný hiker, kdo tudy v minulosti šel, a taky asi se tudy chodí víceméně pravidelně při loveckých výpravách, tak by bylo divné, aby tady nebylo žádné značení. Po dnu údolí se jde dobře, jsou tam kozo-ovčí stezky a je to tak nějak po rovině či jen mírně dolů. Pak se pěšina sice vydá dolů o úroveň níž, ale ani tohle nic moc prudkého není. Ale tady nás ohromila divoká, ale celkově docela plochá pánev, která však byla plná různých děr a proláklin, spojených (nebo spíše naopak oddělených?) někdy jen skalními hřebínky jako mostky. Děkovali jsme tomu, že nám cestu ukazovali mužíci, protože hledat ty průchody, to by mohlo taky zabrat hodně času; a taky jsme jich pak hezkých pár postavili pro ty, kteří by si chtěli tento skvělý trek rovněž projít. Oblast to byla fakt nádherná, část hornin byla černá, část hodně světle šedá a do toho tam byly horniny okrové…skály, balvany, díry do země… Dostali jsme se odtud nahoru na hranu, odkud jsme ale viděli, že nás čeká ještě jeden sestup do ploché doliny a následný výstup na nějakou další skalní hranu, ale z téhle druhé již byl vidět svah směrem do rokle Eligias, a to jsem věděl, že bychom už co nevidět měli narazit na tu cestu mezi údolím Potámos a planinou Anopoli. A taky jsme se na ni za nějaký čas bez problémů dostali, stačilo držet se při sestupu trochu vlevo. Sice nás ještě čekalo (poslední) delší stoupání, ale stezka je tady značená mužíky v dobré frekvenci a tak jsme se dostali snadno k prameni Zarano pod horou Zaranokefala. I v září v něm voda byla. Odtud je to už taková hnedle výletní pěšina, široká, vystavěná ve svahu pomocí různých podpůrných zídek a stále se svažující, se skvělými pohledy dolů do hluboké rokle Eligias, tak i s rozhledy jak na ostrý hřeben, oddělující rokle Samária a Eligias a i na další hřeben s horami Gigilos a Volakias. Bylo taky už vidět jak místo Angelokampos se zbytkem terasovitých polí (jde se tam z rokle Eligias), tak i široká zátoka u vesnice Agia Roumeli a zanedlouho se už objevily i první domy na planině Anopoli, byť zatím hodně hluboko dole. Nás ale ještě čekala jedna hodně nezáživná část, a to sestup do osady Agios Ioannis v nadmořské výšce zhruba 750 m, takže o přibližně 1000 m níže. Ten sestup je úmorný, zpočátku i s nepříjemným klouzavým povrchem z kamení. Pak jsme se dostali do plošší části (kde se objevily zase klasické plastové hadice) a nakonec si cestu i trochu zkrátili – nešli jsme ke konci kamenité silnice, kde se to jmenuje Kroutsia, ale sekli jsme to terénem vpravo (no, spíše rovně) dolů do mělkého údolíčka a pak svahem kousek nahoru a tak jsme se dostali na tu silnici už o hodný kus dále. Ale potom nastala opravdu prúda, sejít dolů po nekončící kamenito-písčité silnici, klikatící se několik kilometrů ve svahu…. Dole byla vidět mohutná obdélníková nádrž na vodu a taky i první domy vesnice, i nějaké stáje…. No, nakonec jsme se dolů mezi domy dostali. Napřed na nás vylítl u jednoho domu nějaký čokl a pak jsme se sice dostali k terase bývalé školy na kraji vesnice, na které měl být samoobslužný box s pivem či podobnými léčivy, ale ačkoli ta chladící skříň tam byla, tak byla bohužel prázdná, neužívaná a tak nám sklaplo; docela jsme se těšili na zaslouženou odměnu. Takhle jsme museli pokračovat po za bránou, uzavírající přístup do vesnice, vpravo dolů po jiné silnici a z ní odbočit zase vpravo dolů, kde pod ní začínal červenobíle značený starý chodník, vedoucí mezi zídkami - stará spojnice mezi Agios Ioannis a pobřežím, resp. Agios Pavlos a Agia Roumeli. A to už ale začalo být dost šero, zvláště pak pod stromy. Nejde se po něm moc dobře, je to hodně kamenité a dokonce jsme pak šli i kus cesty s čelovkami, ale po asi dvou km na místě, kde zleva přichází písčitá místní silnice, jsme našlidobrý plac na postavení stanu. Postavili jsme to bez tropika, udělali si večeři a zalezli poprvé za teplé noci a hvězdami nad hlavou a strávili první klidnou a ničím nerušenou noc.

Další den, NE 29/09, byl vysloveně pohodový. Sice jsme po snídani už neměli moc vody (vlastně žádnou, pokud se dobře pamatuju), ale dobře jsme věděli, že už jsme v civilizaci a že nám to dolů na pobřeží do hospody na pláži Agios Pavlos moc dlouho trvat nebude. Na místo Sellouda, kde začíná sestup napřed na pobřežní větev trasy E4 a po ní pak až na pláž a k hospodě, jsme došli za chvilku. Bylo teplo a pro nás, zvyklé na jiné teplotní podmínky na horách, až dusno, slunce svítilo a měli jsme za sebou úspěšně první z velkých treků a tak se mám dolů šlo docela zvesela. Cesta je to sice kupodivu docela úmorná, dlouhá, protože je nutné se z nadmořské výšky asi 620 m dostat na zhruba 80 m nad mořem na E4 a pak dokonce i na úroveň hladiny moře u hospody. Ale před polednem jsme tam byli, byť trochu zasmrádlí po těch 4 a půl dnech nemytí a pocení se, ale pivo nás vyléčilo. Moře bylo mírně bouřlivé a nám se nechtělo ani dávat si za 3 € další pivo (navíc ne moc studené) a ani se jít koupat někam pod hospodu, voda na WC byla nepoživatelná odsolenka, a tak jsme se zvedli a došli k ústí rokle Eligias a tam jsme se pod dunami, které tam taky jsou (stejně jako na pláži Agios Pavlos), konečně oddali slastnému pobytu v mořské vodě. Když jsme se toho nabažili, tak jsme se zase zvedli a došli do Agia Roumeli. „Moje“ místo bylo sice volné, ale v jeho okolí bylo překvapivě narváno a tak abychom nelezli nikomu moc do soukromí, když to nebylo nutné, tak jsme si našli místo jiné, v jiné části borového lesíka a tam jsme přečkali první moc u moře.

Agia Roumeli jsme pak zůstali ještě dalších několik nocí, od PO 30/09 až do ČT 03/10. Ten nával stanů, co tam byl, ještě v tu neděli polevil, spousta lidí odjela (a další pak další dny) a tak jsme se v PO přesunuli přece jen na to „moje“ oblíbené místo. Důvodem přesunu byl ale i fakt, že nad ránem ještě za tmy rozpoutali zdejší kohouti (nikdy jich tu tolik nebylo!!) přímo smrtelnej koncert, který trval až do úplného rozednění. Doufali jsme, že na novém místě to nebude tak úporné, a nemýlili jsme se – ten kohoutí kravál nebyl o nic hlučnější než moře poněkud skryté na hromadou veleoblázků a oboje šlo docela dobře snést. Nic jsme tu nedělali (vyjma velkého prádla), jen jsme se chodili koupat a slunit. Honza postavil mezi maxioblázky nedaleko moře skvělá kamenná křesla, říkali jsme tomu pak „obejvák" a chodili jsme si tam posedět, i kostky jsem tam párkrát prohrál (já to totiž prohraju VŽDYCKY a nevím proč), prostě pohoda. Chodili jsme na jídlo do hospody Tarra k Andreasovi, párkrát jsme to vystřídali gyrosem jinde a jen jsme si užívali nicnedělání a sbírali síly na další trek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář